Na venkově

Hornoprovensálské Alpy, dle čísla kraje zvané "nula čtyřka", jejichž největším městem jsou právě Zvonokosy, městečko velikosti mých rodných Rokycan, jsou jedním z nejméně osídlených krajů Francie. Prefektura, něco jako krajské město, ležící od Zvonokos šedesát kilometrů na severovýchod, je ospalé osmnáctitisícové městečko vtěsnané mezi hory, jehož největším lákadlem je lázeňský komplex. Řekla bych, že lázenští hosté si jistě v nula čtyřce užijí klidu co hrdlo ráčí. Na druhé straně města se rozprostírá obchodní zóna, která postupem let narostla až k "Věži", lidový to název pro psychiatrickou léčebnu ležící na stráních vršku tohoto jména. Pod Věží je supermarket Decathlon a v městě se ví, že kdo je správný obyvatel nula čtyřky, na kruhovém objezdu u Decathlonu nebere stopaře.

Mezi Prefekturou a Zvonokosy se pak rozprostírají pole a louky údolí Durance, na západě se zvedá Luberon a Montagne de Lure, a na východě Plateau de Valensole a Monges a Alpy, Alpy, Alpy. Tu a tam je na kopci krkolomně zavěšená vesnice, jejíž obyvatelé se obvykle dělí na zemědělce, přicestovalce a nezaměstnané, věci tu mají svůj řád, proti němuž není radno se bouřit, a v létě je celá tahle scenérie vděčným objektem hledáčků projíždějících turistů. Na podzim pak nastane sezóna lovu, kdy není radno se do provensálského lesa vydávat bez bílé vlajky, jak píše výstižně Peter Mayle, lesní cesty i okolí silnic je naplněné obtloustlými přiopilými starousedlíky s puškami, kteří v džípech nebo vedle džípu - záleží na počasí - čekají, až se kolem požene kanec hnaný psy. V zimě je zima, sezóna lovu pokračuje, počet kančími kly prokletých psů vzrůstá, také nějaký lovec dostane sem tam infarkt, nebo je postřelen či zastřelen neopatrným parťákem, a takové historky pak letí od jedné vesnice k druhé a i u nás na Věži se týden často začíná tím, kde kdo zase koho v nula čtyřce střelil. A pak přijde jaro a začnou se chystat zahrádky a vyhlížet teplé dny, ale jen proto, aby se ze stížností na zimu, déšť nebo vítr plynule přešlo ke stížnostem na vedro, protože to, co je v Provence to nejhorší, je samozřejmě počasí, které nikdy není jak má být a jak dosud vždycky bylo. Inu, co také chcete v kraji, kde s trochou nadsázky žijí jen zemědělci, přistěhovalci a nezaměstnaní.

Když jsme se přestěhovali z centra Zvonkos a z našeho městského historického domu s křivolakým schodištěm, výhledem do sousedčiných oken a s nezbytnými psími výkaly vždy v hojném počtu před vchodovými dveřmi konečně za Zvonokosy do polí, těšili jsme se, že si konečně užijeme toho, co zdejší kraj nabízí především: klidu a prostoru. Večer jsme seděli na terase a pod rozvíceným světlem počítali všechny ty nespočetné druhy poletujících brouků a pozorovali, jak na ně číhá celý tým kudlanek nábožných. Druhý den mi Drahámatička ukázala, že se na hraně moskitiéry začíná tvořit vosí hnízdo a poradila mi ho hned odstranit. "To je problém venkova," řekla: "Samá havěť".

Druhý den šel Hvězdopravec odečíst vodoměr a zjistil, že ve vodoměru je asi čtyřicet užovčích vajec. A že v přístřešku za kuchyní jsou myší bobky. Havěť, zkrátka. Začala jsem o to vytrvaleji podstrojovat Kocourovi, který bydlí v opuštěném domě vedle nás, a který chodil k nám do domu na kus mlsu a pro trochu společnosti - pozorované z bezpečné vzdálenosti - už v době, kdy zde bydleli bývalí nájemníci. Do přístřešku za kuchyň jsme dali ultrazvukovou rušičku, která prý efektivně odežene všechny myši k sousedům, to jest do pole, a zbytek, řekla jsem si, snad zvládne kočičí pach a Kocourovy rychlé pracky. Po pár dnech jsem našla na rohožce zakousnuté užovčí mládě. To už jsem byla těhotná, takže jsem zakousnuté mládě nesla trochu těžce, ale říkala jsem si, že Kocour snad přeci jen dělá to, k čemu ho pánbůh stvořil a k čemu si ho sem necháváme chodit. O pár dní později jsem na záchodě našla prvního škorpiona, zaječela jsem a běžela žalovat Hvězdopravci, a ten se škorpionem zatočil. Drahámatička prohlásila, že je dům třeba ze všech stran pokropit petrolejem, protože to je to jediné, co Havěti zabrání se k nám vloupávat, ale Hvězdopravec byl proti a já jsem si řekla, že pavouků se nebojím - a to se u nás občas objeví slušný exemplář - a škorpiony jsme celkem měli jenom tři a že hlavní je nevyhořet, jak se nám to pokaždé někde málem stane.

Jak pokračuje zima, našla jsem jednoho dne ve stříňce pod dřezem - ano, tam, kde před pár měsíci řádili mužíci ve smradlavých oblečcích, kteří k nám přijeli s hovnocucem - bobky. Rozhodla jsem se, že jsou tam asi náhodou, že tam asi už byly, že to vlastně nejsou ani bobky, zkrátka, naložila jsem s problémem pštrosím způsobem, bobky zametla, a rozhodla se celou záležitost zapomenout. Ovšem, jsme na venkově, a tak jsem mohla konstatovat asi po měsíci, když mi vyzbyl čas se do skříňky pod dřez skutečně podívat, nejen do ní rychle sáhnout, abych vylovila prášek na praní, kapsle do myčky nebo pytel do koše, že bobky jsou zase tam, kde jsem je před měsícem zametla. Rozhodla jsem se, že je čas na akci, a protože jsem dosud vždycky bydlela v bytě a o myších vím jen to, že sedmý pád množného čísla zní s myšmi, jakkoli se to může zdát divné - prostě přístup do života vybaveného městského odchovance filozofické fakulty - akce spočívala v tom, že jsem řekla Hvězdopravci, že máme v kuchyni asi myši. Hvězdopravec pak zvolil přístup Marseillana, tj. problém zvětšil v duchu marseillské legendy o sardince, která ucpala marseillský přístav, a pak připomněl ještě problém se stále unikajícími dogami našeho souseda, které chodí žrát náš kompost, a s příjezdovou cestou, která je tak rozblácená, že jsem z ní jednou sklouzla s autem do pole (Hvězdopravec pak sklouznul za mnou se svým autem, když se mě snažil vytáhnout, a nakonec nás vytáhl až soused Ladou Samarou) a která potřebuje pár pořádných koleček štěrku, zkrátka, cesta a psi se spolu s myšmi dostaly do top ten problémů, které vyřešíme, hned jak na ně budeme mít čas - to znamená až bude Zrníčkovi osmnáct - , a šli jsme klidně spát.

Ani ne dva dny na to jsem zase takhle večer otevřela skříňku pod dřezem a tentokrát jsem hystericky zaječela. "Haaaad, pod dřezem je had!!!!", ječela jsem tak, jak jsem myslela že může ječet jedině nějaká hysterická domácí puťka. A byť mi v životě ještě, než jsem vůbec věděla, co je to feminismus, bylo předhazováno vesnickými hochy, že jsem feministka, jsem byla velmi ráda, že jsem to já, kdo večer co večer stojí u plotny, ale že když jde o to, že pod plotnou je had, je to Hvězdopravec, který sice s bledou tváří, ale rozhodně, uchopí pohrabáč a lopatku na popel a odhodlaně se slovy "já teda hady taky nemiluju" přistoupí ke skříňce, aby bránil ženu a děti.

Hvězdopravec otevřel skříňku a konstatoval, že had asi dostal stejný strach jako já a rychle zmizel. Tam, kde před chvílí odpočíval, leželo jen pár myších bobků. "Až budu mít čas, podívám se, kudy sem ta havěť leze", řekl můj drahý a v zápětí se mu rozlil na tváři úsměv: "Na druhou stranu, myslím, že ten had vyřešil náš problém s myší. Jen tak pro nic za nic sem určitě nevlezl." Musela jsem uznat, že na tom něco bude.

A takhle tu tedy, vážení čtenáři, žijeme v souladu s přírodou, jejími cykly a potravními řetězci. Počítám, že po vymizení problému s myší přijde jaro, přestane pršet a naše příjezdová cesta přestane být rozblácená, a kompost snad zužitkujeme na záhonek a dogám nezbyde než jít rabovat popelnice dobrých tři sta metrů od našeho domu.

Zkrátka, žít na venkově v nula čtyřce, to je především být v klidu.

P.S. Zneklidněným členům svojí rodiny bych chtěla napsat, že had byla nejspíš užovka, že Hvězdopravec tu díru ucpe a že se těšíme, až k nám přijedou na návštěvu.