čtvrtek 2. dubna 2015

Opravdická malá holčička

Do Provence vtrhlo jaro. Před měsícem a kus rozkvetly mandloně, před čtyřmi týdny první kytky na zahrádce, před třemi týdny vylezly pampelišky a tulipány, před dvěma týdny se rozzářil zlatý déšť a teď už to ani nestačím vyjmenovávat. A stejně jako to všechno pučí a raší kolem nás mi roste strašlivé panděro a Geckulka se přímo před očima z přerostlého mimina změnila v opravdickou malou holčičku.

A opravdická malá holčička má především svou malou hlavičku a v ní své vlastní nápady a myšlenky. A přesvědčení, že na všechno se dá říct "ne". Tedy, dalo by se říct ne, kdyby české "ne" nebylo úplně stejné jako francouzské "nez" (nos) a francouzské "non" zase jako české "no". Nejjistější je tedy vrtět odmítavě hlavičkou a když maminka řekne "Ne, Geckulko, ne" si ukázat na frňák a tvářit se, že nevím, co maminka vlastně chce.

Přitom Geckulka moc dobře rozumí většině věcí, které jí říkáme, a už pár týdnů chápe, že všechny věci mají jména a neustále se ptá, jak se co jmenuje. Doma ukázáním prstem, které naši konverzaci u snídaně proměnilo v monolog typu: "Voda. Jogurt. Kompot. Jogurt. Voda. Kompot. Marmeláda. Voda..." V jesličkách se malý zvědavec pak naučil věty "kdo to je?" a "čí to je?" a terorizuje s nimi tety do zblbnutí. A od té doby, co se naučila vyslovovat jméno Manon, je všechno buď tatínka, maminky, Geckulky, nebo Manon. Manon přitom není nějak zvlášť dobrá Geckulčina kamarádka, ne jako Ines, Matteo, Hugo nebo Matthias, které Geckulka vždycky důkladně olíbá na pusinku nebo na dudlík jak při příchodu, tak při odchodu a jistě i mnohokrát mezi tím, ale její jméno se zkrátka dobře vyslovuje. Čí je co Geckulka pak nejraději trénuje na botách, protože na těch se to dobře pozná, a tak usazena v obýváku u gauče ukazuje na naše pantofle a říká: "Máma. Papa." a následně ukáže na svoje bačkůrky, a pak na sebe a tváří se tak pyšně, že být Geckulčinými bačkůrkami, tak puknu, protože kterým bačkorám se to jinak stane, aby na ně byl jejich majitel tak hrdý?

Kromě záliby v mluvení a učení se nových slov je z Geckové ještě vášnivější čtenář než dosud. Udělali jsme jí malou knihovničku, která je ale permanentně prázdná, protože Geckulka chodí po domě s otevřenou knížkou a čte a čte a čte a následně knížku odloží a jde si pro jinou, a tak pořád dokola, takže knížky máme úplně všude a někdy mám pocit, že bych se měla trochu stydět, že vlastně sama skoro vůbec nečtu, neb na hamletovskou otázku "spát nebo číst?" mám už dva roky jednu a tutéž odpověď. A i když se mi občas podaří přelouskat pár stránek, Geckulka s mými knížkami dělá to, že z nich především rychle vyndá záložku a následně je někam odnese a přijde zpět s bestsellerem typu Kuřátko a obilí. Včera odpoledne dorazil Hvězdopravec do jeslí přesně ve chvíli, kdy se děti vrátily z venku, a tak všichni seděli usazeni na zemi a ukázněně pili vodu z plastových kalíšků, které jim rozdávala Geckulčina oblíbená teta Charlie.  Jen Geckulka chyběla. Seděla u stolečku na druhé straně třídy a četla.

Kromě knížek Geckulku také hrozně zajímají auta a vůbec všechno, co má kola, tedy co je "koko" a někdy mám pocit, že o Dežota a Autojakokrávu je tedy postaráno skoro stejně dobře jako o vozy závodníků Formule 1. "Koko!" ukazuje mi Geckulka důležitě, když ráno spěšně zamykám vchodové dveře a sleduju, kam si to moje malá krasavice štráduje přes dvorek. Ano, Geckulko, naše auto, kterým pojedeme do jesliček a já následně do práce, má levé přední kolo, to je dobře, to se hodí. "Koko!" hlásí Gecková od zadního levého kola, zatímco otvírám dveře u řidiče a házím na sedadlo spolujezdce tašku do práce a bandasku s obědem, které se také říká lunchbox. "Nastupuj, Einsteine!", vybízím Geckulku, protože se ručička na mých hodinkách nebezpečně od půl (osmé) přibližuje ke třičtvrtě. "Kokó!", jásá Geckulka u zadního pravého kola. Otevřu dveře a otáčím sedačku v autě, zatímco Geckulka buď skáče u pravého zadního kola na víku vodoměru, nebo se prosmýkne kolem konečně k pravému přednímu kolu a víte co? Hurá, je to dobré, máme také přední pravé kokó a může se jet. "A jedem!", hlásím šťastně, když je konečně dítě v sedačce. "A kkkáááá!" opakuje Geckulka alespoň moji intonaci s úsměvem od ucha až k uchu, a pak opravdu jedeme.  

Kromě našich vlastních aut, která parkují na dvorku a jsou příčinou toho, proč má naše holčička pořád ruce od šmíru, máme doma ještě "kuku" tříkolku. A když jdeme s "kuku" na procházku, Geckulka pyšně sedí nebo chce jít vedle a tlačit, ale hlavně pozorně sleduje všechny ostatní motoristy. Jestliže kolem projede auto, je třeba se zastavit a pozorovat, jak jede. A jestliže auto parkuje, je třeba sledovat celý ten složitý manévr, jakkoli to může pana řidiče znervózňovat. A stejně tak je třeba se zastavit, když někdo vyjíždí, a potom zamávat: "au revoir!"

Že je Geckulka už opravdický človíček a ne mimino mi teď dochází každým dnem na různých drobnostech. Především, jestliže vždycky chodila do jeslí ráda, bylo to hlavně kvůli tetám, ale poslední měsíce má v jesličkách opravdu kamarády. Když řeknu ráno, že jdeme do jeslí, radostně se rozeběhne ke dveřím, a nedej bože, abych dorazila odpoledne v čas, kdy se s kamarády chystají jít jezdit na odrážedla venku. To ani tříkolka "kuku" nespraví, protože "kuku" sama s mámou prostě není totéž jako odrážedlo na dráze s Ines a Matteem, se kterým se Geckulka pusinkovala při mém příchodu na druhém konci třídy, zatímco zbytek dětí byl už vzorně nastoupený u dveří připraven k odchodu na hřiště. Nebo jiná drobnost. Tenhle víkend, když jsem na výlet zapomněla vzít nejen Geckulky pití, ale i lžičky na jídlo, jogurt a přesnídávku, tedy Geckulčin oběd, zjistila jsem, že naše holčička klidně zbaští k obědu chleba se sýrem, zají to sušenkou a zapije vodou z naší lahve, a pak se s klidem podívá s tátou do mapy, kde že to jako jsme, a vrhne se zase na krabičku se sýrem se slovy "akor", což znamená "ještě", zkrátka, že jí je vlastně úplně jedno, že nemá svoje vlastní menu, což by ještě před Vánoci skončilo rychlým úprkem zpět k autu se řvoucím dítětem v krosně. A podobná překvapení přicházejí teď každý den. Včera jsem při ranním shonu jen nahlas a více méně pro sebe řekla větu "kde je Geckulka?" a Geckulka vyběhla z koupelny a radostně volala: "A jé!", což znamená "tady je". Předevčírem jsem Geckulce nalila její malou konvičku s vodou, aby mi šla pomoct zalévat, a ona to pochopila na první pokus. V pondělí se moje krasavice najednou rozhodla, že pojede s odrážedlem na dvorek a sjela vchodové schody, schody, které se ještě nedávno bála i sejít (a ano, samozřejmě skončila natažená na zemi s odrážedlem na zádech). A tak dál. Nevím, kdy přesně se najednou udála ta změna, ale máme zkrátka doma malou holčičku s vlastními přáními, vlastními zálibami a vůbec s vlastní hlavou.

Protože už je Geckulka opravdická malá holčička a už ne malé bezbranné miminko, zdá se mi, že se mi na ty dva měsíce (a kus), které nám zbývají, než nám zase přibyde další bezbranný tvoreček, který nás bude mít na povel ve dne v noci, trochu otevřely obzory ve věčném maratonu - běhaném rychlostí sprintera - jesle-práce-dům. V březnu se mi dost podstatně ulevilo v práci, protože jsem připravovala odchod na mateřskou a postupně se mi snižoval počet pacientů, a kromě toho jsem měla čtyři dny vyhrazené na vzdělávání placené nemocnicí. Tři dny jsem strávila v Gap a minulý pátek jsem měla v Marseille cosi, co bych přeložila jako něco mezi školením - to slovo mi zavání ale příliš školometsky - a psychoanalytickou konferencí - což zase zní moc vznešeně. Ráno v osm jsem tedy nasedla po dvou letech v klidu do vlaku, rozvalila jsem se na sedadlo, vybalila Kindlíka a zalil mě slastný pocit, že mám hodinu na čtení, pocit, který myslím v klidu můžu nazvat slovem nirvána.

Vystoupila jsem na nádraží St.Charles a vydala se směrem na univerzitu spolu s davem studentů. Musím říct, že v davu ve městě už jsem také nešla nějakou dobu a především jsem vůbec nechápala, jak to zvládají maminky s kočárky, kterých přeci jen na nádraží pár bylo. Pak jsem našla sál, kde byla konference a poslouchala dopolední program. V poledne byly dvě hodiny volna a protože jsem v sále neznala nikoho, s kým by se mi chtělo jít na oběd, rozhodla jsem se, že pojedu metrem dvě stanice k přístavu Vieux Port, projdu se - po dvou letech na to mám dvě hodiny a ani jeden kočárek! - po obchodech a místo oběda si prostě někde koupím sandwich. Zašla jsem do prvního obchodu a když jsem vyšla s pořádnou taškou s několika kousky, trklo mě to. Právě jsem koupila jedny šaty, dvě trička, jedny kalhoty a jednu kraťasokombinézu (jak se řekne česky combishort?)....to vše velikosti dva roky. Matka, pomyslela jsem si a v duchu se mi vybavilo, kterek jsem toto léto při koupání přemístila z jednoho místa na druhé naše svršky a také svršky našeho kamaráda Davida, který má tři děti, a z Davidových zánovních šortek vypadly jeho slipy a ty slipy měly několikanásobně tolik děr, kolik má David dětí. A došlo mi, že na sobě mám kabátek, který má jen trochu odřené rukávy, což skoro není vidět, a že ten kabátek jsem koupila ještě v Chile, stejně jako svůj svetr, který má jen jednu malou zanedbatelnou dirkou, zato moje těhotenstké kalhoty jsou skoro nové - z předchozího těhotenství - a jen trochu ušmudlané od ranního Geckulčina jogurtu. Zaplula jsem zpět do obchodu a plánově jsem se rozhodla projít i pánské a dámské oddělení a připadala jsem si chvíli jako v jiném století, tohle se před dvěma lety vůbec nenosilo a před třemi lety v Chile už vůbec ne a  hle, co to teď prodávají, nestihla jsem se divit a dala si předsevzetí, že ty dva měsíce, kdy ještě nemáme dvě děti, a kdy už nechodím do práce, využiju trochu k oprášení nejen knížek, blogu a hory fotek hala bala naházených v počítači, ale také k oprášení nás dvou, protože s Hvězdopravcem myslíme, žijeme a vypadáme opravdu jako rodiče.

Tak se těšte.


3 komentáře:

  1. Oho! Tesim se. Obchazeni auta mne uplne dojalo :) Diky bohu, ze nemame auto. U nas je jen kocka a ta kola nema. Taky Geckulka, ktera vybehla z koupelny, mne dost pobavila. Pripomnelo mi to, jak si pro sebe na hristi rikam "Kde je Alice/Bob" pricemz to dite, ktere je zrovna se mnou se zatvari starostlive a ukaze tazave na sebe ve vyznamu "ten druhy". Tak pekne pis.

    OdpovědětVymazat
  2. Hehehe, to ověřování arobotismu je dobrý! Pivo mám ráda. Na zdraví!

    OdpovědětVymazat