středa 9. května 2012

Tlačení do domečku

Další historicky dlouhá pauza na blogu není tentokrát zaviněna absencí internetu ve zvonokoských končinách, nýbrž tím, že jsme se v půlce dubna z Reillanne přestěhovali do našeho nového domečku ve Zvonokosech. Internet k nám dorazil hned po týdnu, jedné páteční noci, když Hvězdopravec pozoroval na observatoři a já jsem seděla na jedné z našich vypůjčených kovových židlí, které nesnesitelně studily do pozadí tak, jak by to turista v Provence nikdy nečekal. Na vypůjčené židli jsem seděla proto, že kromě vypůjčené židle už se u nás už dalo jedině ležet na vypůjčeném slamníku. Domeček zel jinak prádnotou, a to takovou, že bych, kdybych začala trpět samomluvou, mohla klidně vést konverzaci s paní Ozvěnou.

Z Reillanne jsme si půjčili stůl, abychom měli k židlím a slamníku pěkně do třetice, a po vyčerpávajícím víkendu, kdy jsme v Reillanne uklízeli a stěhovali našich pět švestek včetně lyží a kol - život s Hvězdopravcem už je takový, že dřív než gauč bude zkrátka doma vybavení na vyhrabávání zasypaného z laviny - , jsme se tedy ocitli v ozvěnou znějícím domečku ve Zvonokosech.

Po bydlení v betonovém loftu v Bellavistě jsme se rozhodli pro opačný extrém, tj. bydlení v domku, po jehož střechách jistě běhal v polovině devatenáctého století Gionův husar Angelo v době epidemie cholery. Domek je natěsnaný v uličce tak malé, že jí neprojede ani auto. Což ovšem nic nemění na faktu, že má dům obrovskou garáž. "Hlavně, aby se vám do ní nenastěhovaly krysy!", varoval nás hned tatínek Jean, jehož krysí Einstein se přes dvě fotobuňky na pasti stále těší pevnému zdraví na svobodě.

O tom, jaké je bydlení v podobných malebných pokroucených starých domech s půvabným točitým schodištěm vedoucím postupně do prvního a následně do druhého patra, jsme se mohli přesvědčit hned onen stěhovací víkend, kdy jsme si koupili novou ledničku. Auto jsme zaparkovali na přilehlém náměstí, Hvězdopravec a tatínek Jean opatrně lednici sundali z návěsu a přinesli uličkou plnou holubinců až k našim dveřím.

A nastalo tlačení lednice do domečku. Půvabné pokroucené schodiště s podhledem, které bylo jistě projektováno v době dávno před vznikem první ledničky, se okamžitě zdálo mnohem méně půvabné. Hvězdopravec a tatínek Jean s tunovou lednicí různě rotovali a strašně u toho funěli. Asi po patnácti minutách a poté, co si Hvězdopravec pro snazší manipulaci přivázal lednici k zádům, se jim ale skutečně podařilo objevit úhel, pod kterým se jim náš první přístroj podařilo prostrčit schodištěm. Lednice byla doma.

Zbývalo natlačit slamník. Po několika měřeních bylo jasné, že půjde do druhého patra oknem. Co se týče lan, jsme naštěstí vždy vybaveni perfektně, a tak slamník cestoval pohodlně venkovním výtahem. Ještě, že máme alespoň velká okna.

Tváří v tvář faktu, že náš dům má tu výhodu, že je prakticky nevykraditelný, neb kdo by se s lupem vláčel po oněch příšerných schodech, jsem si začala představovat, jak k nám přijíždí kontejner z Chile. Vzhledem k tomu, že všechny služby typu stěhování nebo doručování v Provence, alespoň jak se zdá, zajišťují pánové silného charakteru, pro znalce roku v Provence "typ Massot", obrnila jsem se tou největší možnou dávkou asertivity.

A tu jsem si mohla nacvičit ještě před příjezdem kontejneru, protože týden před tím nám přišel nový gauč. Naše mrňavá ulička není na mapě, ale i kdyby byla, bylo by to k ničemu, protože pan závozník si stejně mapu nevzal. Vyřešil celou věc tak, že prostě někde u vjezdu do Zvonokos zastavil a zavolal mi, že stojí u nás před domem. Bylo mi jasné, že u nás před domem nestojí, neb se k nám nedá vjet, a doporučila jsem mu, ať dojede do centra a následně mi zavolá.

Po pěti minutách byl pan závozník znovu před domem. Znovu jsem mu vysvětlila, že před domem rozhodně není a následně ho podle jeho indikací (napravo mám půjčovnu videa, nalevo hospodu) navedla až na náměstí poslouchajíc jeho zlověstné klení.

Z kamionu na náměstí vyskočil pán, jehož jsem si okamžitě překřtila na pana Kamioňáka, neb přestože jeho náklaďáček vypadal jako jen trochu větší dodávka, pán jako by z oka vypadl řidičům obrovských trucků z amerických filmů. "Schody, do prdele", řekl přívětivě, když viděl náš domek: "No to se vam sem pani nevejde ani náhodou." "Vejde", řekla jsem.

 Kamioňák si plivl do dlaní a spolu s pobledlým vytáhlým uhrovatým mladíkem, který se za celou dobu neodvážil pronést ani slovo, donesl první polovinu gauče před dveře. "Povidám, že nevejde", řekl a začal se naoko pokoušet tlačit gauč do chodbičky vedoucí k točitým schodům.

"Zkuste to natočit takhle", řekla jsem já, ženuška s mozkem vrabce, či jak se říká ve Francii, ústřice.

"Pani!!!!", řekl Kamioňák: "Já mám sedumnáct let prakce! Povidam, že ten gauč neprojde."

Gauč projde, pomyslela jsem si, ale moje návrhy ne. Tváří v tvář faktu, že se Kamioňák chystal položit náš nový gauč do holubinců před domem jsem zbaběle přiznala, že máme garáž. Kamioňák se rozzářil a začal sršet radami. "To já znam, jednu takovou", řekl: "v takovymdle domě. Místo kanape si kupte takový kostky jako má vona, na tom se dobře sedí." "Nebojte, však ono to kanape projde", řekla jsem pevně. "Pani, povidam, že neprojde!" rozzuřil se zase Kamioňák: "Mam sedumnáct let prakce!"

Večer, když dorazil Hvězdopravec s párou ucházející i ušima, jsme on a křehká ženuška já kanape vzali a za použití našich vrabčích mozků jsme bez prakce umně zarotovali kanapem na schodišti. A bylo po sezení na kovových židlích.

"Když projde tohle, projde všechno", tvrdil Hvězdopravec před příchodem stěhováků a měl pravdu. Prošlo všechno, jen šlo o to poznat, co je co. Po třech měsících jsme se konečně shledali s tím, co nám v Chile zabalil Šéf, Peruánec a Břicháč do kartonů tak dokonale, že jsme naše věci nebyli teď vůbec schopni identifikovat. Naštěstí bylo ale na každém kartonu číslo korespondující s položkou v seznamu, který nám Chilané vyhotovili a přidali k nákladu. Jediný problém byl v tom, že seznam se zakládal na tom, co na karton napsal španělsky Šéfův tým a co následně Franta Mušle tvý mámy přeložil pomocí google překladače do angličtiny. Celé to pak korunoval fakt, že náš loft nedisponoval místnostmi jako "obývák" nebo "kuchyně", a tak byl na všech kartonech nápis "hlavní místnost".

Copak o to, že všechno, o čem Šéf a spol neměl páru, co to je, bylo označené jako "příslušenství k paragleidu". "Křeslo", přeložil Hvězdopravec stěhovákům položku v seznamu odpovídající číslu na podlouhlém balíku: "A, to bude asi kus skládací postele!", usoudil rychle: "Tak do druhého patra, prosím!"

"Prej gauč!", nadával nahoře stěhovák, když z balíku vybalil dva páry lyží: "Gauč!"

Stěhováci tedy poměrně hrdinsky nosili věci i do druhého patra a my jsme je pak po jejich přesnější identifikaci ještě hrdinštěji nosili tam, kam ve skutečnosti věci patřily nebo alespoň tak trochu patřily. Protože, jako při každém stěhování, máte pocit, že spousta věcí patří na jediné místo, a to je popelnice. A to je u nás vždy dobrá příležitost pro vypuknutí kumulantské a vyhazovačské vášně.

Z kartonů na nás postupně začaly vykukovat věci v té organizaci, jakou jsme předpokládali, když jsme po prvním dni stěhování viděli náš byt: stěhováci v Chile vzali ono tam, přidali tamto odtud a nakonec ještě něco jiného odjinud, všechno to zabalili do deseti vrstev papíru a nacpali do beden. Prokousávání se oněmi ochrannými vrstvami bylo tedy jako rozbalování dárků pod vánočním stromkem, protože podle kontextu obsahu kartonu se vůbec nedalo předpokládat, co v dalším motanci bude, a podle tvaru už vůbec ne. Někdy se na mě z motáku vykutálel hrnek, někdy tři tužky z psacího stolu a jednou dokonce jedna jediná lžička.

"Hele, oni nám zabalili i adaptatéry do sítě v Chile a prodlužovačky, myslela jsem, že jsem je všechny dala stranou a rozdala", řekla jsem unondaně u vybalení další z nespočetných beden plných motanců: "tak ty poletí do popelnice!" (pro ekologicky citlivé čtenáře dodávám, že v dobách míru jsem též ekologicky citlivá, ale výjmečný stav je výjmečný stav) "No to ne, to se bude hodit", protestuje Hvězdopravec: "až poletím v červnu do Chile, vezmu je Sylvainovi".

"Ok", řeknu asertivně a vyhazuju hned jak Hvězdopravec spustí prodlužovačky z dohledu.

V červnu si Hvězdopravec, který bude jistojistě na poslední chvíli jako vždycky hledat zámeček na zavazadlo - ten naopak nesmím tedy nikam zašantročit, na prodlužovačky ani nevzpomene. Jedinkrát, kdy se na mě vyhazovačská vášeň provalila bylo, když jsem vyhodila Hvězdopravcovy pohorky. Vlastně jedinkrát dvakrát, ještě jsem byla přistižena při vyhození kalhot od pyžama, které u nás v Chile nechal Hvězdopravcův kolega David, když přijel na pozorování z Francie, jenže to se nepočítá, protože po Davidovi je chtěla po návratu manželka a kladla mu na srdce, ať si je u nás v Chile vyzvedne při svém příštím pozorování, tak důrazně a tolikrát, že si David na ty kalhoty vzpomněl. Škoda, že jsem nezkontrolovala, zda mu na ty kalhoty také našila cedulku se jmenovkou, ušklíbnu se pro sebe a zatímco na čestné místo ve skříni uložím Svetr, obratem a tajně odložím na charitu několik párů kalhot, které Hvězdopravec "sice nenosí, ale třeba ještě někdy bude".

To určitě, pomyslím si. Naše třetí společné stěhování ze mě vytvořilo vyhazovače naprosto neoblomného a všemi mastmi mazaného. I tak se nám garáž hrůzostrašně naplnila věcmi, ale to je vlastně jedno, protože Dežot se do ní stejně nikdy nevešel. Zbytek domku je už ale zcela obyvatelný a došlo dokonce už i na kytky za oknem. A tak už bydlíme....a blogujeme!

10 komentářů:

  1. So sťahovaním mám tiež "zopár" skúseností. Väčšinou balím a rozbalujem sama, polovička je totiž buď v práci, alebo má niečo "strašne dôležité na prácu".
    V každom prípade mám radšej balenie ako rozbaľovanie a njasamradšej by som všetko vyhodila!
    Ale napokon je človek rád, že má opäť okolo seba veci plné spomienok, ktoré s ním putujú už dlhšiu dobu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To zni jako zkusenost. Rikam si, zda by nebylo praktictejsi nakonec misto domu koupit maringotku a tahat to s sebou vsechno pekne uklizene.

      Vymazat
  2. Čau Téro, poslední dny jsem na tebe myslela a na tvou další nejdelší pauzu. Takový nezvyk :) U balící story jsem si na malou chvíli pomyslela, že to Chilané zvládli na výbornou, když vám dali i seznam věcí s popisky! Trochu jsem se nechala nachytat :) Důležitý ale je, že už i žirafy dorazily. Už jste je našli, nebo jste si je spletli s pryčnou od postele? :o) mávám, m.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak hlavně jak je Svetr na svém místě!
    Zřejmě bydlíte v něčem podobném, co jsme měli pronajaté teď ve Španělsku... Celou dobu jsem tam meditovala nad tím, jak proboha dostali postel a skříň do prvního patra, no po schodech to určitě nebylo...:-)
    Tak ať se vám hezky bydlí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dik! Ja mam podezreni, ze nektery domy tu staveli okolo posteli a skrini, jinak nevim, jak je to mozny. I kdyz, minuly tyden jsem videla sousedku vyndavat z okna v prvnim patre gauc a pridrzovat ho tak, aby jejimu priteli stojicim na chodniku nepristal na hlave, ale v rozpazenych rukou....zdalo se, ze generacemi bydleni v podobnych domech se nesikove automaticky vytridi a zbydou jen lide podobne operace schopni.

      Vymazat
  4. Svetr sedí, ostatní méně nápadné věci se mohou vyházet a je to! Skvělé. At se vám krásně bydlí! To zas budou dobrodružství...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dik. Krasne se nam bydlet bude, zvlast, kdyz po Hvezdopravcove zakazu vyhazovat liche ponozky vhodne dle jeho uvahy na prachovky ma kazde zrnko prachu vlastni prachovku :)).

      Vymazat
  5. Liché ponožky taky nevyhazuju - ukládám je do pytle a ten čas od času vysypu a vždycky se většina z těch 40 kousků spáruje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) vetsina Hvezdopravcovych ponozek jde do paru tim, ze maji obe diry na pate :). Se svyma ponozkama to resim tak, ze jim najdu noveho partnera. Noseni heterogennich ponozek je moje male tajemstvi ukryte v botach a pod nohavicemi dzin.

      Vymazat