středa 7. března 2012

Se sýrem jde všechno líp

V pátek minulý týden jsme opustili Martu, která se šťastně shledala se svými dvěma činčilami, a následně se odstěhovali do vesničky Reillanne kousek od Levandulové observatoře. Sylvainovi rodiče nám tam provizorně půjčili domeček, který zde koupili asi před čtyřmi lety na důchod a který zatím využívají hlavně v létě.

To, že je vesnička skutečnou vesničkou nám došlo hned při pohledu na adresu, protože na ní chybělo číslo popisné. Hvězdopravec našel adresu na mapě na internetu a už jsme si to šinuli po úzkých křivolakých provensalských cestách, které obracely můj žaludek na líc a rub. Po několika zmatených pokusech najít náměstíčko, kde se měl domek nacházet - Reillanne má kupodivu prostranství s honosným názvem "náměstí" hned několik - nakonec Hvězdopravec projel brankou, která se nazývala "bývalá jatka" a která byla dimenzována spíše podle rozměrů krav než aut, a byli jsme před domem. Klíče nám dal postarší Kanaďan s šedivými vlasy do půl zad, otočili jsme klíčem v zámku pod dveřmi hlásajícími rok 1865 a byli jsme v našem novém sídle, kde se zdržíme nejméně měsíc a půl.

Měsíc a půl, protože za měsíc a půl se uvolní domek, který jsme našli ve Zvonokosech. Jako obvykle to dopadlo tak, že jsme místo dlouhého hledání bydlení vzali první místo, které jsme navštívili. Nevím, zda je to tím, že máme dobrý čich, nebo spíš tím, že nejsme moc nároční, každopádně najdeme vždycky napoprvé, maximálně napodruhé, pokud nám tedy není dohozena "pomocnice s hledáním bydlení" jako v Chile, kde jsme bytů viděli nejméně dvacet. Ať tak či tak, náročnost si budeme muset na nějaký čas dát tak jedině za klobouk, neb jsme v předvečer podpisu nájemní smlouvy zjistili, že náš kontejner s nábytkem je stále v Chile. O stěhování se totiž začala starat i Paní Profesionální z AGS, jejíž performace před naším stěhováním do Chile ve mě zanechala především dojem, že v Chile je to samý intelektuál a kavárna a AGS má nejlepší obaly na světě, ale není schopná nám dodat ani provizovní rozpočet podle odhadu objemu. Když se spojí Paní Profesionální, paní Útěcha a Franta Mušle tvý mámy, dojde k tomu, že jak jedna, tak druhá strana nehne ani prstem, dokud nebude mít všechny papíry. O tom, že v Chile jsem všechny dokumenty Frantovi vnutila, ačkoli to znamenalo, že jeho asistent nedělal nic jiného, než že jezdil pro jednotlivé papíry k nám a zase zpět k Frantovi, o tom jsem vám už psala. Paní Profesionální se ozvala hned začátkem února, že pro francouzskou celnici bude potřebovat naší adresu ve Francii a toto a tamto. Mávli jsme nad tím rukou, kontejner bude 35 dní na moři, plus doprava, plus proclení v Chile, tak to máme nejméně měsíc a půl, než bude třeba papíry celníkům dodat.

Po měsíci ale přišel druhý mail, kde Paní Profesionální pravila, že papíry opravdu potřebuje, neb bez nich nepovolí, aby kontejner Chile opustil. Hvězdopravec málem vyletěl stropem jako Mefistofeles, začalo se mu kouřit z uší a odpověděl tak nejhruběji, jak to ve Francii jde, tj. označil Paní Profesionální za Paní Neprofesionální a zeptal se jí, proč nám onu informaci nedala před měsícem, že si myslel, že je kontejner na moři, protože v Chile jsme všechny potřebné papíry dodali, a že logicky papíry pro proclení ve Francii budou potřeba až kontejner bude už alespoň ve vodách Atlantiku. Hned následující den jsme tedy poslali všechny vyžádané dokumenty a doklady, že bydlíme na jedné z našich provizorních francouzských adres, a teď jen doufáme, že náš kontejner, až za dva až tři měsíce konečně dorazí, neodvezou rovnou k tatínkovi Jeanovi.

U tatínka Jeana totiž papírově bydlíme. Protože ve Francii, když nebydlíte, což navíc musíte dokázat nejen certifikátem typu nájemní smlouva nebo čestným prohlášením ubytovatele, ale též složenkami na vaše jméno, nejste. Adresu tu potřebujete úplně na všechno, dokonce málem i na pronajmutí bytu. Srážky s tuhou francouzskou administrativou nás provázejí na každém rohu, a to hlavně proto, že na našich dokumentech je adres mnoho a různých, jak už to bývá u lidí, jejichž životopis nezní "Narozen v Dolních Kotěhůlkách, vychodil školu v Dolních Kotěhůlkách, oddán v Dolních Kotěhůlkách, pracující v Dolních Kotěhůlkách, bytem v Dolních Kotěhůlkách". "Vaše situace je velmi komplikovaná, pane!", řekli nám v bance, kde k otevření konta chtěli daňové přiznání za minulý rok, tři poslední platební pásky a důkaz o bydlišti ve Francii, a to vše se stejnou adresou. Tak to vidíte, i v dnešním světě v ekonomické krizi, se spory mezi Palestinci a Izraelci, mezi syrskými povstalci a establishmentem atd. se v Dolních Kotěhůlkách žije tak blaze, že tu za "velmi komplikovaný" považují fakt, že jste se právě přestěhovali a to ještě ke všemu z jedné země do druhé.

"Nějak to jít musí", řeknu pokaždé, když narazím na nějakou administrativní překážku postavenou nám do cesty tím, že nemáme stálou adresu, a vylovím zkušenost ze své stáže ve stacionáři pro bezdomovce: "pamatuju si, že klošárdi taky měli konto." "Jo, to jo, to musíte na poštu", řekl nám tatínek Jean, pro nějž je neúnavné sbírání bezdomovců na ulici jedním z bodů konání dobra: "tam otevřou konto každýmu."

V některých případech pak mlčím. Například když narazím na slečnu v prodejně s mobilními telefony, kde si chci koupit předplacenou simku a levný telefon. Slečna má fialové stíny, nalepovací řasy, gelové nehty a na krku poznávací značku bimba: přívěsek ve tvaru srdce z kočičího zlata, jehož jedna polovina byla odlomena a věnována Miláčkovi. "Máte občanku?", řekne. Ve Francii vám bez ní předplacenou simku neprodají. Podám jí pas, slečna ho otevře a zcepení: "Kde je to francouzsky?" Jak již z definice pasu vyplývá..., pomyslím si, ale mlčím a nechám slečnu, ať se s tím popere sama. Nakonec najde moje povolení k pobytu z roku 2004, šťastně z něj opíše všechny potřebné údaje, včetně chyb v pravopise mého jména a mé československé národnosti, dávno neplatné povolení si okopíruje a je spokojená. A já také. Teď ještě telefon. "Jaký chcete?" "Nějaký levný." "Růžový nebo černý?", řekne slečna. "Černý!!!!", rozhoduju se rychle. Bimbáren bylo pro dnešek už dost.

Vážený čtenář tedy musí uznat, že uprostřed podobných soubojů máme právo na trochu klidu a odpočinku u krbu v domku z roku 1865. V pátek večer u nás byl tatínek Jean, a tak jsme vyrazili dokonce i trochu do šumu. Reillanne může návštěvníkům a obyvatelům kromě nádherné scenérie, pošty, pekárny, smíšeného zboží a řezníka nabídnout hned tři restaurace a jednou za čtrnáct dní promítání filmu v místním víceúčelovém sále. Promítání je ale v sobotu, a tak nezbylo, než jít pouze do restaurace. Na největším náměstí zvaném jako všude náměstí Svobody stojí "Café du Cours", což bych přeložila jako hospoda "Pod lipou". Ne, že by Cours znamenalo lípa, ale podle frekvence názvů hospod to pěkně odpovídá.

A v Café de Cours jsme tak měli poprvé možnost obhlédnout naše sousedy. Vlasatý Kanaďan tam nebyl, ale jinak to v kavárně vypadalo jako kdyby všichni čekali na utajený koncert Plastic People. Na baru posedávali postarší hipíci s pivem, ženy středního věku v barevných oděvech s rozevlátými vlasy a mezi stoly se proplétali dvě děcka a dva psi. Zdá se, že jsme to tu našli dobře, pomyslela jsem si, po dlouhé době byvši kdesi zdaleka nejmladší, a poznamenala jsem, že mě neudivuje, že ve vesnici není ani holič, ani kosmetička. Cestou na záchod - turecký - jsem v tmavé chodbě překvapila líbající se flower power asi padesátiletý pár. V návratu k původnímu tématu tohoto blogu musím ale poznamenat, že na dveře nám v noci na našem náměstíčku nikdo nemočil, nebo jsme to alespoň nepoznali. Předpokládám, že i hipíci mají v tomto věku s močením problémy, které jim znemožňují provádět podobné úkony, jež tak proslavily zvonokoské muže. Nicméně, čtenáři toužící po urologických historkách si jistě přijdou časem na své.

Co se týče francouzských radostí, musím vám pak hlavně říct, že v sobotu jsme vyrazili po třech letech v Chile na skutečný trh a vydávali jsme tam výkřiky hodné Čecha v Tuzexu. "Sýr!!!" "Saucisson!" "Čekanka!" "Chleba!!" "Olivy!!!". Sýrař nás měl jistě za pár bulimiků a poté, co nám podal náš více než kilový nákup, dokonce přihodil jeden sýr zdarma.

Všechno jsme to potom nacpali doma do ledničky, ukrojili z toho pořádný kus a dali na stůl, sedli si k plápolajícímu krbu, otevřeli lahev červeného, drželi minutu ticha za Sylvaina a řekli si, že to nakonec přes všechny ty administrativní trable není vůbec, ale vůbec špatné.

6 komentářů:

  1. Ahoj, výborně napsané, bavila jsem se královsky!:-)
    Taky jsem měla československou národnost... (když jsem vysvětlila, že je to stejná blbost jako dánskonorská, získala jsem českou:-)Upřímně se ale divím, že imigrační úředník pochopil, že Československo již dvacet let neexistuje, neb včera mi přišel balík z jižního Dánska, které je součástí tohoto státu již téměř sto let a pošťák to beztak vyhodnotil jako balík ze zahraničí:-))
    Jinak teda francouzská byrokracie vypadá skutečně lákavě, tak květnaté to tady nemáme, na druhou stranu taky nemáme sýry, víno a hipísácké vsi (nepočítám-li Christianii). Myslím, že stát, který by vyprodukoval francouzskou byrokracii a dánskou gastronomii by disponoval největší mírou sebevražd na světě:-)

    ...be sure to wear flowers in your hair...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tomu napadu o spojeni danske kuchyne a francouzske administrativy jsem se opravdu zasmala. Balik me pobavil tez velmi. Mimochodem, ja jsem se pokusila vysvetlit nesmyslnost ceskoslovenske narodnosti kdysi "francouzskoalzirskou", ale reakce byla "no to ale vubec neni to same!!!!" a zacala prednaska o francouzskoalzirske valce.

      Vymazat
  2. Bezva, krb, víno a sýry si zasloužíte vrchovatě!

    Představuju si, co dělá kontejner, jak někde leží a leží a čeká. A co si přitom asi myslí a na jaké cesty vzpomíná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, myslim, ze kontejner spis nekde place, ze se ztratil a nikdo ho nemuze najit. Jiste to nevim, ale mam v Chilany pevnou duveru, ze ho za tu dobu, co ho mesic prehazovali sem a tam v pristavu, davno ztratili.

      Vymazat
  3. Přiznám se dobrovolně - podle názvu jsem si myslel, že mi budeš dělat chutě se spoustou sýra, tak jsem pro jistotu oddaloval přečtení článku až po nějakém dobrém obědě. Se slovy: "Dneska by to šlo", jsem si před chvíli s mastnou pusou sedl k počítači a když přejdu tu zaslouženou seanci v posledním odstavci, je mi jasné, že tentokrát byly mé obavy zbytečné. Nicméně - ber to, prosím, jako varování do budoucna, protože já nepřiměřenou formou závidím všem, kdo má k dobrým sýrům lepší přístup, než já (a to je téměř polovina světa, mi přijde) :-) Mé "postižení" logicky vyústilo k jediné správné reakci - stavbě regálů v mém sklepě, za současného sledování průměrné teploty během ročních období a shromažďování receptů a začátečnických rad.
    No nic - o mě tady nejde, pardon - díky za perfektní popis stěhovatelských problémů, ať vám čas k přemístění do svého domu uběhne příjemně a za vykřikovaných veskrze pozitivních citoslovcí, třeba při otevření správného kontejneru. Držím si vám palce :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :))), to je dobre, ze se ted budu podilet i na dobrem obedvani svych ctenaru. Jak jde delani syra? Az trochu pominou administrativni monotematicke clanky, napisu o jednom pribuznem, ktery chova ovce tady u nas pres kopec, a dela domaci syr z jejich mleka...

      Vymazat