středa 29. února 2012

O mých městech

Od chvíle, kdy jsem přišla na svět ve městě s sedmnácti tisíci obyvatel, se zdálo, že v dospělosti se budou moje obzory jen rozšiřovat. V osmnácti jsem se odstěhovala do milionové Prahy, v třiadvaceti do jen o něco menšího Toulouse, pak zase do Prahy, a pak do menšího, ale nesporně městského Grenoblu. A pak přišlo Santiago de Chile a celých šest milionů obyvatel, smog, hluk, nutnost konečně začít řídit, které jsem se do té doby zdařile vyhýbala, a třpytivá světla, která jsme ze střešní terasy našeho domu viděli táhnout se až za obzor.

A pak to přišlo. "Vzali mě na Levandulovou observatoř!", oznámil mi Hvězdopravec nadšeně, když jsem si jedno úterní ráno brblala v koupelně pod vousy, že mám Santiaga akorát tak dost.

Levandulovou observatoř znám z týdne, který jsme na ní strávili před odjezdem do Chile. Zatímco na Dalekohledu je poušť a obrovské kopule teleskopů na kopci jen dokreslují dojem, že jste se ocitli na jiné planetě, na Levandulové observatoři se mezi trsy tymiánu a rozmarýnu prohánějí králíci a před nočním pozorováním si můžete v klidu vypít kávu usazeni na plastové židličce ve stínu olivovníku. Strávit tři roky na Marsu může být fajn, návrat na Zemi je ale vždy sladký, a tak jsem se začala radovat.

"Ale to je pěkná díra", řekla mi hned na úvod moje kamarádka Marta, která bydlí v Aix en Provence. Zahleděla jsem se ze zaprášeného okna ven na řvoucí Santiago a řekla jsem: "No o to právě jde" a pustila se do hledání bydlení. Nejdříve mi padl do oka starobylý dům ve vesnici Vacheres pouhých deset kilometrů od Observatoře. "Počet obyvatel 300!", spokojeně jsem hlásila Hvězdopravci, ale zatímco ten návrh rychle zamítl, tatínek Jean už začal plánovat, že k nám alespoň bude moct přiletět jejich ultralehkým letadlem, ježto je kolem dostatek polí na přistání. "Polí je tam dost, to jo", ucedil zkrze zuby Hvězdopravec, moje kamarádka Radka mi doporučila přečíst si Rok v Provence a maminka mi poslala rovnou do Kindlu Zvonokosy.

A tak volba padla na město, které mi přeci jen obzor oproti mým rodným Rokycanům rozšiřuje, ale jen o pár tisíc obyvatel. Když všechno dobře dopadne, v polovině dubna se budeme stěhovat do městského domku přímo vedle hlavního náměstí, v ulici tak úzké, že se do ní ani nedá vjet autem (dům má ovšem garáž!) a kde, jak pevně doufám, stojí strategicky rozestavěné veřejné záchodky, které zabrání tomu, aby všichni bez rozdílu věku nebo sociálního postavení močili na naše vchodové dveře tak, jak se to dělo v Rue des Toilettes.

Zatím bydlíme u Marty. Tedy, první noc po příjezdu jsme strávili u tatínka Jeana a milenky Marie v jejich vesničce. Mají se dobře, krysí Einstein se má také dobře a je stále na svobodě v garáži. Tatínek Jean ho už jednou dopadl, ale Einstein se mu prokousal z klece ven. "Tentokrát ho ale dopadnu a chytím ho do dřevěné bedny, kterou jsem pobil plechem", liboval si tatínek: "Dal jsem tam dvě fotobuňky, na to nepřijde". Před vytrvalostí nejen krysího Einsteina, který odmítá z garáže odejít jednosměrným východem nalíčeným tatínkem Jeanem, což mimochodem vyžadovalo také vybudování schodu za garážovými dveřmi, schodu, o nějž si náš nový Batmobil Dežot odřel bříško, ale hlavně před vytrvalostí tatínka Jeana je jistě třeba smeknout klobouk. "Proč z tý garáže nevyleze, když tam stejně nemá nic k jídlu....asi zas tak chytrej neni", zavrtěl hlavou Hvězdopravec. "No, já mu občas, sem tam něco....", přiznal se tatínek Jean.

Zda je láska ke zvířatům dědičná jsem měla možnost ověřit hned následující den, kdy jsme se na týden odstěhovali k Martě do Aix. Moje kamarádka Marta ze všeho nejvíc touží mít psa a její knihovna je plná knih typu "Mluvte s vaším psem" nebo "Psí psychologie", kde se dočtete věci jako "pokud váš pes dvakrát nebo třikrát vyštěkne vysokým hlasem, chce vám říct, že tohle se mu opravdu nelíbí". Protože Marta ale bydlí v paneláku na sídlišti, kde jména na schránkách jako "Mohamed" podávají jasné vysvětlení, proč se nás holčička ve výtahu zeptala: "Vy jdete k těm dvěma blonďákům, že jo?", psa zatím nemá. Má ale kočku a především dvě činčily, o něž jsme se měli postarat během týdne, kdy bude Marta na horách.

Činčila je chilský endemický druh, a fakt, že jsme tři roky žili v Chile je, řekla bych, asi jediná kvalifikace, kterou pro chov činčil disponujeme. "Před činčilami mluvte tichým a klidným hlasem", pravila chytrá kniha o činčilách, kterou jsme dostali jako povinnou četbu. Byl to tedy snad můj hlas, který se v naší tradičně a od nepaměti učitelské rodině vyvinul tak nadměrně, že ve městě typu Rokycan mě bylo vždy slyšet bez problémů z jednoho konce na druhý, který způsobil, že po Martině odjezdu se obě činčily přitiskly těsně k sobě a předstíraly, že neexistují. Druhý den k večeru jsem zjistila, že přestaly také žrát.

"Pustíme je ven", navrhla jsem a Hvězdopravec souhlasil. Zavřeli jsme všechny dveře, které jsme zavřít mohli, protože činčila v bytě, to je trochu jako já v džungli, hledá to všemožně způsob, jak se zasebevraždit třeba spadnutím do záchodu (v mém případě do laguny) nebo překousáním eletrických drátů (v mém případě zamotáním se do lián). Činčily zmerčily otevřená dvířka klece, ale k výlezu se měly jen, když jsme se od klece vzdálili. První vyskočila ven Hopsalka a už si to pádila pod gauč. Chlupáč za ní.

"No, to si tu svobodu moc neužívají", řekl Hvězdopravec usazený před zápasem rugby na kanapi, v jehož vnějšku slyšel hrabat činčilí drápky. "To jsem zvědav, jak je z toho kanape dostaneme." Ovládáním, jehož tlačítka byly do jednoho okousnuté činčilími zoubky, zesílil zvuk, ale v kanapi se nehnul ani chloupek.

"Do domečku, Chlupáči", volali jsme o pár hodin později, jak nás to učila Marta. "Do domečku!", mlátil Hvězdopravec o podlahu lištou přesně podle předpisů, nedbaje faktu, že je neděle a asi jedenáct večer. V kanapi se nic ani nehnulo. "Přines čelovku.", řekl Hvězdopravec a zahleděl se pod gauč. "Vidím jeho nohy", oznámil mi. "Chlupáči, do domečku". "

"Do domečku, Chlupáči.", volali jsme ještě půl hodiny poté. Chlupáč buď nerozuměl (ačkoli kniha o činčilách tvrdila, že činčily rozumí, jen si rozmyslí, zda vám chtějí vyhovět - celý Chilané), nebo se rozhodl, že vnitřek kanape, do nějž činčily lezou otvorem vykousaným v jeho spodku, je jeho nový domeček. Hopsalka nakonec pochopila, co se po ní chce a do domečku se vrátila, ale protože Chlupáč nešel, začala se dobývat ven. Hvězdopravec nadzvedl kanape a řekl, abych do činčilí díry zašťourala lištou. Chlupáč vypadl ven, ale k úprku do domečku se neměl, jen se spokojil s tvářením, že on pod gaučem není. "Kde je ten debil," sípal Hvězdopravec drže nadzvednutý gauč. "Neeee, drž", ječela jsem já: "nebo ho rozmáčkneš." Chlupáč, slyše náš jekot, se rychle namáčkl pod tu část gauče, která byla na zemi. Hvězdopravec pustil gauč, a protože se neozvalo vůbec nic, usoudili jsme, že Chlupáč žije. "Tady je", řekla jsem, nyní už i já na všech čtyřech: "Domů, Chlupáči." Chlupáč na mě zpod gauče vrčel a prskal. "Domů", řekl Hvězdpravec a strčil pod gauč lištu. Chlupáč vystartoval ke kleci a schoval se pod ní. "Do domečku!", volali jsme snažíce se Chlupáče nějak přesvědčit, aby zalezl do klece. Až po dvacetiminutové honičce za klecí a po celé předsíni, tj. poté, co vyzkoušel všechny dostupné skrýše, Chlupáčovi konečně zajiskřil v očích nápad "a co takhle se schovat do domečku, ahá!" a obě činčily byly zpět. "Po návratu do klece dejte činčilám odměnu", řekla chytrá kniha. Se skřípějícími zuby a nepopiratelným nárokem na štamprdli jsme Chlupáčovi dali sušené jablíčko. Vzal si ho do nás, jako kdyby nám během uplynulých hodin nedával ani trochu najevo, že jsme obávaní činčiložrouti.

"Tak tohle bylo naposled", vyhrožoval Hvězdopravec, kterému se z prachu pod kanapem spustila alergie, ale druhý den se odehrávalo totéž. Třetí den se Chlupáč jal během hopkání po pokoji ohryzávat Hvězdopravcovy nohy a čtvrtý den už neohroženě vyskočil na stůl, aby se zakousl do napájení jeho počítače, zatímco Hopsalka neúnavně hryzala radiátor topení vydávajíc pípavé zvuky, o nichž moudrá kniha praví, že svědčí o tom, že "činčila je spokojená".

Zdá se tedy, že činčily si zvykly. Právě včas, protože v pátek se stěhujeme do domečku na opravdické provensálské vsi, který nám až do půlky dubna půjčili Sylvainovi rodiče.

19 komentářů:

  1. Áááá, milujem Zvonodrozdovo! Teším sa veľmi na príbehy! Bonne chance
    danka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju za komentar. Netusila jsem, ze se slovensky reknou Zvonokosy Zvonodrozdovo, pekny preklad!

      Vymazat
  2. :) Šmejdila jsem na Amazonu a nikde nic. Pošli odkaz :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, tak to se verejne musim priznar k nehoraznemu rodinnemu piratstvi, ale od te doby, co jsem zjistila, ze knizky legalne koupene na kindle se nedaji pujcovat kamaradum na jejich kindly, z toho misto puvodni absence vycitek mam dokonce radost. Muzu ti Zvonokosy poslat mailem, nebo aspon myslim, ze muzu: mas?

      Vymazat
    2. Vida, já jsem s kamarády taky trochu pirátčila (trilogie Millenium, komplet HP apod.) a vůbec mě nenapadlo, že když si něco koupím na Amazonu, že to s nimi takhle po kamarádsku sdílet nemůžu. Mají to dobře ohlídané, potvory. Takže tvou nabídku ráda přijímám! Máš tady někde vzkazník kam poslat adresu? :)

      Vymazat
    3. No, ja ani nevim, zda tohle nazvat hlidane, neprijde mi uplne normalni nemoct pujcit legalne koupenou knihu. Nastesti uz jsem ale v casti sveta, kde existuji knihkupectvi, antikvariaty a paperbacky, tak to Amazonu nedaruju. Osobne to povazuju za sprostarnu. Mail muzes poslat na terezka66@gmail.com, coz je mail asociovany k tomuto blogu, normalne ho nekontroluju.

      Vymazat
    4. Hmm... Já ti nevím, ale když si zakoupíš knihu v knihovně, můžeš jí pak půjčit maximálně jednomu člověku naráz. Nebo více, ale postupně. Kdežto v tomto případě si ty knihy namnožíš dle libosti :) Což mi připomíná, že jsem se chtěla s někým (kýmkoliv) podělit o Way of the Peaceful Warrior a teď mám vlastně smolíka :) Mimochodem, uvažovala si o odstranění těch kódů, co se musí opisovat? Na chequitě mi jejich absence vyhovovala víc :)

      Vymazat
    5. To jo, knizku muzes pujcit jen jednomu cloveku, ale proc by se knihy na kindlu nemohly pujcovat stejnym zpusobem na jine konto (tedy, ze by v dobe pujceni mel soubor nekdo jiny a ty ne)? Kody odstranim hned, netusila jsem, ze tu jsou...

      Vymazat
    6. Tak to také nevím. Možná na to ještě nepřišli :)

      Vymazat
    7. Před pár dny jsem poslala email. Došel? :)

      Vymazat
    8. Dosel, ale nebyl internet, tak jsem odpovedela az ted.

      Vymazat
  3. Koukala jsem se na tu vísku Vacheres. Vypadá zcela idylicky, ale z pohledu nedomorodce je to myslím jasná sebevražda:-)
    Budu držet palce, ať se vám v novém působišti líbí.
    Jo a zdravím Einsteina!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslim, ze mas naprostou pravdu. Taky jsem si pak zacala rikat, ze jsem mozna tu svoji touhu po klidu poslouchala trochu moc vehementne. Konec koncu, ted mame mesic a pul na zkousku hned vedle Vacheres, v Reillanne, tak uvidime, alespon to nebude nuda. Einsteinovi pozdrav vyridim!

      Vymazat
    2. Jo, to znám, když jsem měla Prahy nebo Kodaně plné zuby, tak bych se nejradši stěhovala někam do poustevní jeskyně v horách:-)
      Ať se vám líbí, ta druhá ves má přece jenom třikrát víc obyvatel...:-)
      PS: Ať žije pirátství!;-)

      Vymazat
  4. Čilá čilská činčila.

    Hurá, těším se na Zvonokosy. Hlavně prosím nezapomeň téma veřejných záchodků (o kterých v článku byla potěšující zmínka), bez toho Zvonokosy nejsou ničím :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cela Francie neni bez tematu vymesovani nicim....

      Vymazat
  5. vidím, že ani na starom kontinente sa nenudíš. len aby si ešte nezačala nostalgicky spomínať na svätého jakuba a zvyšok čílskej "nudle"..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatim me az samotnou prekvapuje, ze na otazky "neni navrat prilis tezky?" mi to samo od sebe odpovida "tezky????
      "

      Vymazat