O hladových (nejen) autíčkách

Není benzín. Těsně před začátkem posledního roku prezidentského období vláda protlačila nový zákoník práce pomocí paragrafu "49-3", který umožňuje přijmout i zákon, pro který není většina parlamentu. Do dalších podrobností se tu pouštět nebudu, protože právu rozumím jako koza petrželi a nejspíš už teď jsem napáchala několik nepřeností. Až na ten benzín. Odboráři zablokovali rafinerie, Francouzi pamětlivi blokády z roku 2010 (rok a půl před koncem předchozího prezidentského období) se nahrnuli k čerpacím stanicím, naplnili všichni najednou nádrže a bylo to.

Jedněmi z těch, kdo nádrže nenaplnil, a to především proto, že se vrtal v záhonku a sledoval, co zase požírá Zrníček za ohavnost, byl Hvězdopravec a já. V roce 2010 jsem byli v Chile, zprávy stíháme sledovat jedním okem a domníváme se, že k nám na venkov stejně dorazí všechno se zpožděním. Všechno, až na nedostatek benzínu, který se k nám, do jednoho z nejméně osídlených regionů, tedy do regionu, kde je naprosto běžné, že jedete šedesát kilometrů k doktoru, dorazil naopak s předstihem. Ropné krize jsme si všimli až v pondělí, když jsme se vraceli od zubaře, kterého máme krásných padesát kilometrů od Zvonokos. Na pumpě u Aix byla taková fronta, že to blokovalo dálnici. "Hm, možná jsme to trochu podcenili", řekl Hvězdopravec a podíval se na kontrolku Dežotovy nádrže. Měli jsme jak dojet domů a možná jednou jet do práce. Zdálo se, že náš první společný výlet pouze ve dvou od narození dětí - romantickou cestu k zubaři a následně naplánovaný oběd u zvonokoských Číňanů - budeme muset obohatit ještě o shánění benzínu. Na nádraží jsme vyzvedli Dustera - ještě, že jsem ranní cestu do Marseille absolvovala vlakem, napadlo mě, ještě, že se i přes tříleté zkušenosti ze Santiaga de Chile do Marseille autem bojím - a jeli jsme tankovat. Bylo zavřeno. Všude. U Číňanů naštěstí ne, a tak jsme si přeci jen zašli na oběd a rozhodli se, že dumání o benzínu necháme na večer. Večer se vrátila Geckulka z jeslí s tak strašným kašlem - zatracené jaro se na nás letos obořilo denním větrem ze všech možných světových stran, a totálně tím pošlapalo naše rodičovské právo na čtyři měsíce bez nudlí - že bylo jasné, že jeden z nás zůstane druhý den na paragraf a Hvězdopravec našel kolegyni, která benzín měla a měla druhý den jak jet do práce. A já jsem pak druhý den cestou k doktoru našla pumpu, kde nejen, že trochu benzínu bylo, ale pumpaři se rozhodli distribuovat jen za dvacet eur na osobu, aby došlo na co nejvíce automobilistů, takže se dostalo nejen na Dežota, ale i na Dustera. Geckulka se ve frontě pořád dokola ptala, jestli ty autíčka vedle mají taky tak veliký hlad jako to naše a Zrníček kooperativně spal. Idyla.

Druhý den jsme tedy mohli zase jet do práce. Vyjela jsem jako obvykle těsně před osmou, ale ouha. Na silnici údolím Durance, která je sice limitovaná na devadesát, ale kde všichni Jižané sviští nejméně stovkou, se všichni vlekli pěkně sedmdesátkou. Cesta mi trvala hodinu a půl, ale zatímco jsem ji začala s 440km v nádrži, dojela jsem do práce s 520. Poučení z toho zní, že kam se na všechny radary a policisty hrabe nedostatek paliva.

Děti samozřejmě stávkující Francie nijak nerozhodila. Zrníček se na zlé časy dále připravuje tím, že po bleskurychlém vyplivnutí dudlíku neuvěřitelně přesným gestem rychle požírá hlínu, kameny, šneky, prach a trávu - upřímně mě rozesmívá fakt, že bych se měla zamýšlet nad tím, zda mu neuškodí nepřevařená voda z vodovodu a nevyžehlené prádlo - a Geckulka velmi obstojně jezdí ve šlapacím autíčku. A jsou stále parťáci.

Vstávají oba pěkně kolem půl sedmé ráno, ale často už od šesti slyšíme v chůvičce, jak v pokoji žvaní. Zrníček brouká a Geckulka ho napodobuje, a když Zrníček začne radostí křičet, Geckulka řekne káravě: "Nini!", než se konečně na dětském budíku objeví sluníčko, znamení, že se smí vstávat. Geckulka vezme opičku Dudu, Čupíka a Méďu a vydá se na chodbu. "Sebou Nini!" poroučí, když jí vyjdu vstříc. Jdou mi pak do kuchyně pomáhat mačkat pomerančovou šťávu: Geckulka pomáhá, Zrníček vyhrabe z krabice totálně plesnivý pomeranč a strčí ho rychlostí světla do pusy, já rychle vystartuju, pomeranč seberu a Zrníček pak dle nálady buď natáhne trochu moldánky, nebo se začne smát, to je ale legrační hra, a rychle sáhne po dalším pomeranči a také si ho strčí do pusy a čeká, až mu ho vezmu, a tak pořád dokola. Pak snídáme, Zrníček jako obvykle hází všechno, co už nechce, na zem a Geckulka vydlabává ze štrůdlu jablka, ořechy dává stranou a těsto jí až nakonec. Pak jdeme okamžitě ven. Zrníček, který byl prvních deset měsíců života to nejhodnější dítě na světě, se s pohybem stal dítětem, ze kterého mi jde hlava kolem. Jeho veškerý zájem se koncentruje na objevování a ochutnávání světa, ze kterého nemá ani špetku strachu. Jediné, čeho se bojí, je Čmeláček ze Včelích medvídků, který zpívá, že do pěti musí být u maminky v doupěti. Není tedy divu, že jakmile Zrníček spatří otevřené dveře ven nebo na terasu, žene s k nim úprkem a pokusí se spadnout hlava nehlava ze schodů. Člověk má tak dvě možnosti. Buď neustále hlídá, kde se Zrníček zrovna pokouší o přizabití nebo alespoň o otravu, nebo zlotřilce posadí do kočárku a svět mu zprostředkuje pevně připoutanému v kšírách. Na hřišti pak Zrníčka vysadím na prolézačky a dívám se, jak se v jedenácti měsících samostatně pouští do jízdy po skluzavce za blaženého chechtání. "Je plu bebé!" jásá Geckulka: "Je kluk!" (už není mimino, je to kluk!). Geckulka, která na skluzavce pořád ještě opatrně brzdí botičkami. Doma si pak dáme oběd, Geckulka se dožaduje ochutnání Zrníčkovy kaše a následně ji spokojeně dorazí za pochvalného mručení: "Je tre bon sa!" (je to velmi dobré), zatímco jí na talíři stydne její vlastní jídlo. Pak se jde spát, ale Zrníček často ve strachu, že by mu mohlo něco utéct, proti spánku bojuje, co mu síly stačí. Zatím vždycky vyhraju, ale někdy mě to stojí monokl, nenechavé prstíčky vražené do nosu a blažený chechot při pokusu o znehybnění následovaný briskným osvobozením se. Odpoledne a večer je to totéž, a pak se koupe, Zrníček ve vaně cáká jako pominutý a čím víc má vody v očích, v nose, v puse a v uších, tím cáká s větší radostí.  Geckulka se jde koupat po něm a pokouší se cákat také, ale tak, aby se jí voda nedostala do žádných ze zmiňovaných smyslových orgánů, což je úkol hodný chytré horákyně. Pak Hvězdopravec jde číst Geckulce pohádku a vybere novou o tom, jak myšky nechtějí jít do školy, protože se bojí hada, a tak si řeknou, že cestou udělají "hada" a had se bude bát, a Geckulka se pak v noci budí křikem a už nikdy nechce tu strašidelnou historku číst znovu.

Tak takhle nějak se máme. Děje se toho pořád tolik, že bych mohla psát jeden příspěvek denně, ale samozřejmě to vede k tomu, že nenapíšu ani jeden za týden. A pokud kromě rafinerií začnou stávkovat ještě elektrárny, jistě to nebude lepší. Jedním jsem si ale jistá. I bez rádia a televize máme o zábavu postaráno.

O cestování

Vážený čtenář si jistě povšiml, že na blog stíhám psát velmi sporadicky. Stíhám o to méně, že veškerý volný čas obvykle trávíme výlety a cestováním. Ráda bych o našich cestách a výletech napsala víc, ale znáte to, kdo výletí, ten nevaří a nepere a o to vehementněji se to na něj vrhne, jakmile strčí nohu zpět do sladkého domova. Spočítala jsem, že kdybychom neměli pračku na sedm kilo prádla, ale obyčejnou na pět (díky, díky Chilané, že jste v době nákupu pračky měli na trhu s bočním plněním tuhle jednu jedinou!) musela bych prát víc než jednou denně, a to s chozením do práce nejde dohromady.

Už jsem tu kdysi psala, že v době, kdy se narodila Geckulka, mi celá Hvězdopravcova rodina pořád dokola omílala, že miminka se musejí brát na návštevy a cestovat, protože jedině tak z nich budou společenští tvorové. Myslím, že kdybych tu jen pronesla něco jako: "nepřijedeme, protože Geckulka má zelenou rýmu a kašle", věta, která, zdá se, není v Čechách úplně ojedinělá, byla bych označena za matku hodnou blázince. Težko říct, nemám moc s čím porovnávat, matkou jsem se stala až tady a s místními zvyklostmi, pravda ale je, že cestujeme hodně, s radostí a klidně i s kašlem a zelenou rýmou.

Výhodou Francie je, že existuje nepřeberné množství takzvaných gîtes k pronajmutí. Gîte je dům nebo apartmán s kompletním vybavením pronajímaný na týden nebo víkend, jak se komu zlíbí. Máte tedy k dispozici kuchyň, která si s ničím nezadá s vaší kuchyní doma, pračku (uf!), koupelnu, obývák a pohodlné ložnice. Majitelé obvykle vybavují gîte také dětstkou postýlkou, a často i židličkou. Zkrátka, jste jako doma, ale výhoda je, že nejste doma, ale někde, kde to neznáte, a tedy někde, kde máte spoustu nápadů na výlety do okolí.

Děti naše cesty zbožňují. Geckulka má už dost rozumu na to, aby věděla, že se chystáme pryč, a svědomitě si s sebou zabalí hračky. Rozumí i tomu, co budeme na dovolené dělat, a těší se dokonce tak moc, že vydrží sedět v autě dvě hodiny bez křiku a bez televize, jen s otázkami, zda opravdu uvidíme koníčka, zda jsme nezapomněli její autíčka, zda budeme jezdit na kole a především, především, jestli na dovolené bude kolotoč.

Kolotoče si poprvé všimla v Ax Les Thermes v Pyrenejích letos na podzim. "Kupo ševal!" (koupit koně!), dožadovala se v křivolakých uličkách lázeňského města, zatímco Hvězdopravec a já jsme ji pobízeli, ať přidá do kroku, protože musíme koupit chleba a něco k tomu na piknik a že v obchodě nikde koně nemají. "Kupo ševal! Kupo ševal!", volala Geckulka se svou obvyklou vytrvalostí a loudala se za námi. "Hele Geckulko," řekla jsem nakonec před obchodem s regionálními sýry a uzeninami: "tak půjdeme tady do toho obchodu a slibuju ti, že jestli tam mají koně, tak ti ho koupím".  Geckulka vešla do obchodu se mnou, koupili jsme sýr a při placení Geckulka spustila znovu: "Kupo ševal, kupo ševal!" "Chce, abychom koupili koně", usmála jsem se na prodavačku spiklenecky: "Máte koně?". Prodavačka teď Geckulce vysvětlí, že koně nemají, a bude to, těšila jsem se. Jako rodič už bych ale měla být zvyklá, že do žádných pastí se nepadá tak po hlavě a bolestně jako do pastí, které si člověk nastraží sám. Prodavačka očividně neměla děti nebo ne děti, které dokáží - bez nadsázky - dvě hodiny opakovat tutéž větu. "Ale ano, můžu vám dát tip na procházky na ponících, to by se jí mohlo líbit", začala mě masírovat netušíc, že Geckulka se v té době bála ještě i holubů a kachen. "Ne, to je dobrý", řekla jsem a snažila se dostat se ze spárů obchodnice: "Ona se bojí" "Ale ne, na ponících jezdí i takhle malé děti", snažila se mě přesvědčit žena za pultem. "Děkuju, podívám se na to doma", vyřknula jsem nakonec bohapustou lež, sebrala sýr a vyšli jsme ven. "Kupo ševal!", ječela Geckulka: "Kupoševal, kupoševal, kupoševal". Trklo mě to, až když jsme přešli ulici a namířili si to přes lázeňskou esplanádu k parkovišti vedle prolézaček. Stál tam klasický francouzský kolotoč jako z Amélie z Montmartru. A byl zavřený. Na své první "kupoševal" si Geckulka musela počkat ještě pár měsíců, ale letos v Alpách se konečně dočkala. A už i ví, že ona věc se jmenuje kolotoč.

Slovo "kolotoč" říká Geckulka česky, francouzsky ho umí také, ale česky se jí nějak líbí víc. Kolotoč je momentálně slovo pro největší blaho, ještě větší než sledování pohádek o Méďovi, nebo pojídání "šíša šokola", čokoládových vajíček, které Geckulka nazývá šiškami. Protože místní kolotoče jsou často konstrukce, které setrvávají na svém místě, a tedy ne pouťové atrakce, které přijedou a zase odjedou, jsem velmi ráda, že nemáme nic podobného u nás ve Zvonokosech. "Půjdeme tudy," říká mi spiklenecky Hvězdopravec, když parkujeme auto ve městě, kde máme v plánu se projít, vylézt na věž kostela, nakoupit na trhu a možná si někde sednout před obědem na kafe: "jinak půjdeme kolem ehm ehm". Hlavně neříkej kolotoč! Geckulka vydrží ono slovo opakovat klidně půl dne. A tak nakonec polevíme, že zítra, když bude hodná, tak se může svézt. A zatímco se vozí doprovázená Hvězdpravcem, já se Zrníčkem pozorujeme, jak se nešťastní rodiče pokoušejí okolo kolotoče narvat do kočárků zmítající se děti a odvléct je domů, posloucháme všechen ten jekot mísící se s radostným hýkáním dětí, které ještě na kolotoči smějí zůstat a vozit se dál dokola v autíčkách a na konících, a pak se kolotoč zastaví, a je to poslední Geckulčina jízda, ale Geckulka se ještě chce svézt na slonu, ale ne, slon už nebude, ne, Geckulko, co jsme řekli, a Geckulka se zmítá a volá "Ankór kolotoč! Ankór kolotoč, ui, dakór!" (ještě kolotoč! ještě kolotoč, ano, dobře!) a zmítá se ještě, když dojdeme k autu, a volá, že chce jezdit na slonu, a večer mi před spaním, když probíráme její den, řekne, že byla na kolotoči, a pak moc plakala, a tak jí řeknu, že maminka taky byla malá a že to zná, že je těžké přestat jezdit na kolotoči, ale prostě to tak je, člověk se nemůže vozit pořád, a Geckulka přikývne a druhý den ráno se mě zeptá, zda zase půjdeme na kolotoč a dodá, že bude jezdit na slonu.

Ačkoli by se mohlo zdát, že tedy neděláme během našich cest prakticky nic jiného, než že se vyhýbáme kolotočům, ve skutečnosti jezdíme také na kolech, chodíme pěšky a v zimě lyžujeme. Máme doma celý arzenál tzv. "baby bordelu". Máme šálu, manducu a krosnu a máme vozík za kolo, na který se dají dát lyže nebo se dá tahat. Podle terénu a velikosti dětí pak děti nasoukáme do požadovaného příslušenství a jde se nebo jede se. A protože to tak děláme od narození, děti jsou spokojené. "La vilet!" volá nadšeně Geckulka a já se divím, proč mluví o pařížské čtvrti nazývané "městečko", když se nalézáme uprostřed Alp a v Paříži nikdy nebyla: "La vilet?" "La vilet!" opakuje Geckulka a pomalu se začíná zlobit, že jí nerozumím. "Jo aha, na výlet!", dojde mi. "La vilét!", zvolá Geckulka radostně a mně se chce jen dodat: a ať se práší za kočárem. Práší se ale jen tak, jak se může prášit, když má Hvězdopravec v krosně na zádech osmnáctikilové dítě, lahev vody, pleny a nejméně dvě plyšová zvířátka, a já mám na břiše jedenáctikilové nemluvně a na zádech batoh s další lahví vody, piknikem a náhradním oblečením pro celou rodinu, ale pořád se přeci jen ještě práší.

Zrníček cestuje také rád a rád využívá cest k ochutnávání nových věcí. Sice teprve nedávno pochopil, že kusy chleba a sušenek, které ukousne, musí před polykáním rozžvýkat - do teď se vždy dusil tak spolehlivě, že jsme si málem mysleli, že má zúžený hltan - ale ochutnává, co mu síly stačí. Vybíravý není, ochutnává květenu a zvířenu, a dokonce i přírodu neživou. Co mu přímo učarovalo, byl pak písek na plážích v Camargue. Párkrát olíznul z tažné koule na vozíku a následně si začal do pusy sypat celé špetky. Protože měl v té době jen dva zuby, nemělo mu to mezi čím skřípat, a evidentně mu to chutnalo víc než přesnídávka, jogurt a zeleninová kaše dohromady. Snažili jsme se mu zabránit v polykání písku jak to šlo, ale nezabíralo nic. Dudlík letěl okamžitě ven, v náručí se Zrníček zmítal jako pomitnutý a přidržování rukou nesl velmi nelibě. Musel si té exotické kuchyně zkrátka užít. Ale po návratu domů do Zvonokos pak objevil hlínu a především sušené blátěné tyčinky, které vypadávají Hvězdopravci z podrážky gumovek po rýpání záhonu, a od té doby po písku už nejspíš netouží. Zato když jdeme na terasu, nabere ten nejrychlejší sprint jakého je v lezení po zadku schopen dosáhnout a ostřížím zrakem vždycky nějakou tu lahodnou tyčinku najde. To máme za to, že naše první dítě do pusy nic nestrkalo.

Ať už je to ale jak chce, naše děti ale evidentně cestujou rády. Geckulka při dubnovém pobytu v Alpách dokonce odmítala v den odjezdu naši gite opustit a volala: "ankór vakáns, ui!!!!" (ještě prázdniny, ano!!!). A když jsme o pár týdnů později na Nebevstoupení  jeli do Camargue - kde jinde by se člověk tahal na kole s vozíkem plným dětí - jen nám rozdělila postýlky: tady Nini, tady já, táta a máma tady. Jako doma.

Hej hou, piráti zastavit nejdou

Nevím, kde se v Geckulce před několika měsíci vzal velký zájem o piráty, jisté je, že najednou začala o bratříčkovi říkat "je piát, Nini!" a dokonce chtěla, abych jí vyprávěla o Méďovi a pirátech. Protože Méďova oficiální, autorskými právy posvěcená, dobrodružství se omezují na tatínkem spálenou palačinku nebo ztraceného plyšového medvídka, nezdálo se mi vhodné umisťovat ho na pirátskou loď, jelikož myslím, že by tam Méďa tak akorát brečel, že se mu namočily bačkůrky. A tak jsem vymyslela historku o tom, jak Méďa jde na maškarní za piráta. Když jsme pak jednou byli v knihkupectví, Geckulka se dožadovala, ať jí knížku o Méďovi a pirátech koupím ("Kupo Nunu piát! Kupo Nunu piát!!!), a já se z toho nakonec vysekala leporelem s pohyblivými papírovými obrázky - s piráty. "Na co se chceš dívat?", zeptala jsem se doma, když před večeří měla Geckulka právo na svojí chvilku před pohyblivými obrázky "Piát! Nunu piát!". Už mě to ani nepřekvapilo, a tak jsem obratem na YouTube objevila písničku o Zvonilce a pirátech. Zpívá se v ní: "Hej hou, piráti zastavit nejdou, když vezmou si do hlavy že budou stratosférou plout!" Velmi výstižné. Dětem od té doby říkám piráti.

Piráti se mají pořád stejně rádi a ohromně rádi se navzájem napodobují. Sedí u stolu, Zrníček vezme lžičku a bouchne s ní. Geckulka to udělá po něm. Zrníčka to rozesměje, zase vezme lžičku, ale jak s ní neumí ještě moc bouchnout záměrně, než se mu požadované gesto podaří, samou snahou se celý rozkýve na všechny strany. Geckulka se rozchechtá, bouchne lžičkou a kývá se u toho. Zrníček se může smíchy potrhat a škube sebou ještě víc. "Je měje Nini!", jásá Geckulka, že se bráška směje, a zmítá sebou jako Zrníček. Zrníček sebou trhá, co to dá, až bouchne hlavou o stůl, ale je mu to úplně šumák. Oba sebou škubou, vrtí hlavou co nejrychleji to jde a chechtají se na celé kolo. Já sedím uprostřed a důrazným hlasem říkám něco jako: "Tak dost!", ale Piráti zastavit nejdou. Mám pocit, že na sebe mrkají a moje "a dost" jim ještě dodává na spokojenosti a rozjívenosti. A to se znají teprve deset měsíců a pár dní.

Zrníček se již druhý týden regulérně přemisťuje a šťourá, kde se mu to zrovna zlíbí. Uklízím neustále nebezpečné předměty na bezpečná místa, ale s Geckulčinou momentální vášní pro plnění kapes kameny a lepením - rozuměj ztrácením - nálepek po celém domě, je to marný boj. A nejhorší na tom je, že Geckulka, naše ideální dítě, které nikdy necpalo do pusy nic, o čem se dopředu neujistila, že to není horké a že je to dobré, zřejmě dohání zmeškaný čas.

V pátek jsme jeli do města. Máme to asi pět minut autem, ale v pátečním dopoledni mi nešlo najít místo na parkování. Viděla jsem, že Geckulka jako obvykle šátrá kolem, s čím by si hrála, a že našla opalovací krém, který už dva měsíce leží na zadním sedadle. A, vážení čtenáři, jako nezkušená matka jsem si řekla, že to nevadí. S krémem už si přece Geckulka hrála tolikrát!

Kousek od placeného parkoviště, poslední šanci někde najít místo, jsem se podívala do zpětného zrcátka a viděla jsem TO. Geckulka měla pořádnou vrstvu krému v pravidelném kruhu všude mezi bradou a nosem. A hlavně, hlavně, ho měla v puse. Zastavila jsem, ulice neulice.
"Geckulko!", zaječela jsem hrůzou: "Ty jsi jedla krém?"
"Non," řekla Geckulka tónem, o kterém mi bylo jasné, že se snaží zatloukat.
"Jsi si jistá?", řekla jsem a bylo mi úplně jedno, jestli je někdo za námi nebo není: "Jestli jsi jedla krém, musíš mi to říct! Tak jedla jsi ho nebo ne?"
"Oui...", řekla Geckulka strašně zkroušeně.
"Hodně jsi ho jedla?", řekla jsem já
"Oui...", řekla Geckulka ještě zkroušeněji.
Rychle jsem zaparkovala a zjistila, že neznám číslo na toxikologickou linku. Naštěstí ve Francii ale dobře funguje číslo 15, kde je vždycky na lince doktor, a kam můžete zavolat nejen, když potřebujete záchranku, ale také kdykoli, když se jako rodiče octnete v úzkých. Jenže, kolik toho tak mohla sníst, říkala jsem si, a napadlo mě, že bych měla ochutnat, abych si to dokázala představit. Ne nadarmo Winnicott mluví o "mateřském šílenství", napadlo mě, když jsem olizovala kapičku krému z prstu. Něco vám řeknu. Chutná to ještě mnohem strašněji než si dokážete představit, hůř než všechny prášky a podobné věci a moje tělo to okamžitě vyhodnotilo jako "není k jídlu a je to chemie". Začala jsem slintat a zvedl se mi žaludek. Je možné, že jsem v Geckulčině puse viděla krému dobrou lžičku?, pomyslela jsem si a vytočila jsem patnáctku. Paní doktorka mně ujistila, že krém toxický není a že Geckulce bude maximálně špatně od žaludku. Mně bylo dvě hodiny.  Zato Geckulka si hned po vystoupení z auta a návštěvě pekárny vyžádala "pain aux raisins" a snědla ho. Po "špatně od žaludku" ani stopy. Já vám to říkala, zastavit nejdou.

"Tak ty jsi prý jedla opalovací krém", řekl večer Hvězdopravec Geckulce.
"Oui", řekla Geckulka jako by se nechumelilo.
"A bylo to dobrý?", řekl Hvězdopravec.
"Oui," ujistila ho Geckulka. "Pik!" Štípe to.
S tím souhlasím. Takže jsem se nemýlila, opravdu jsme ochutnaly obě. Až bude zase příště Geckulka reagovat na to, že jí dám na kartáček trochu zubní pasty - speciální chuti, kterou děti milují, praví příbalový leták - tak, že se málem pozvrací, už vím, že bude nejspíš třeba najít pastu chuti opalovacího krému.

Během toho, co jsem si pro sebe vedla tyto úvahy v kuchyni, Geckulka vytopila koupelnu. A já si připadala nakonec jako ten Méďa na pirátské lodi. K ránu mi vylezl na rtu ze všech těch dobrodružství herpes.

Je jasné, že pokrok zkrátka nezastavíš. Myslím, že Geckulka konečně začíná chápat, že čeština je jeden jazyk a francouzština druhý. Jak jsem tu psala nedávno, dosud byla slovíčka natěsnaná v její paměti jako synonyma, a použila prostě slovo české nebo francouzské podle toho, co se jí lépe vyslovovalo. Pokud jsem na otázku "co je to?" odpověděla česky, často místo opakování dodala francouzský překlad, protože francouzština má prostě tu výhodu, že není plná slov jako "krtek" a "zmrzlina". Souhláskové skupiny jsou pro Geckulku pořád ještě těžké, pořád říká "myšák" místo "myška" a tedy "babišák" místo "babička", ale zdá se, že konečně dobře ví, že mamínka mluví tak a tatínek tak.

"Mamá, je kua sa?", copak to je maminko, řekla Geckulka u snídaněa zaraženě ukázala prstem ven. Venku nebylo vidět nic. Byla strašná mlha, taková, že nebyly vidět ani olivovníky na konci zahrady.
"To je mlha.", řekla jsem.
"Mha! A peur", řekla Geckulka a vzápětí se opravila: "Bojíš"
"Neboj", řekla jsem: "zachvíli bude zase vidět."
Češtinu a francouzštinu tedy rozlišuje, ale statečná je pořád stejně.

Odpoledne, když se mlha zvedla - Geckulka to oslavuje jásáním a oznámením, že už zase vidíme ven - jedeme svačit na pláž k rybníku. Na pláži svačí dennodenně rodin spoustu a kachny z celého okolí si tam dávají sraz a pochutnávají si na rozdrobených sušenkách, které tam zanechala svačící mimina. Když se k nám kachny přiblíží a vylezou na břeh, Geckulka nejdřív jako obvykle trochu hýká strachy, ale ujistím jí, že kachny jí nic neudělají. Geckulka tedy jí kus buchty a Zrníček se pokouší o totéž. Kachny to pozorují a Zrníček jásá, kachny se mu líbí a tak se rozhodne je dohonit rychlostí mimina, které leze po zadku. Kachny upřeně hledí na buchtu v jeho ruce, ze které se cestou odlamují štědré kousky, a uctivě před desetikilovým miminem pomalu ustupují. Geckulka to vidí, stoupne si statečně za Zrníčka a z pozice zkušené starší sestry mu říká: "A pa peur, Nini!", Neboj se, bratříčku! Jakmile se ale kachny obloukem pokusí dostat ke drobečkům, které na své dráze nasypal Zrníček, Geckulka se jde rychle uchýlit pod mateřské křídlo, a já startuju, protože Zrníček už má zadek málem ve vodě. Geckulka statečně popoběhne za mnou, kačer u drobečků naštěstí přeci jen dostane strach, rychle couvne a Geckulka se směje na celé kolo přesně tím stylem, kterým se smála, když jsme o prázdninách jezdili na zbytcích sněhu na bobech. K ježdění se nechal přesvědčit pouze Zrníček, Geckulka tleskala usazena opodál v trávě, kde sbírala do kapes kamínky. Nakonec jsem ji donutila si se mnou na boby sednout, sjeli jsme dolů, Geckulka se smála - trochu nervózně, zdálo se mi - a volala: "Je bjén la lůž!" Sáňky jsou fajn! Sláva! "Chceš jet ještě?", zeptala jsem se dole. "Ne", řekla Geckulka tak, že si to nešlo vyložit jinak než jako "ne", a usadila se zpět do trávy: "Nini la lůž!" Ať jezdí brácha!

Zkrátka, ze Zrníčka je stále plnohodnotnější pirát, který má už tři zuby, umí stát s oporou, rozumí spoustě věcí a stále stejně oddaně miluje svoji sestru. A přestože strašlivý pirát Geckulka pořád ještě pláče, protože si vzal do vany plastové botičky Prasátko Peppa a ony jsou teď mokré (kdo by to byl řekl), nestíhám se někdy divit, jak rychle to ubíhá, mění se a jde kupředu.

Pokroky

Minule jsem si tu stěžovala na problémy s Geckulčinými plenkami. Nejspíš se ukájím neracionálním "bude líp", ale doufám, že se to prostě udělá tak nějak samo. Geckulka je totiž dítě podšité, které nerado ukazuje, že něco neumí. Už když byla mimino, říkali jsme si, že je asi pozadu, protože se pořád nepřevracela a hlavně to ani moc nezkoušela. Až jednou, sedím si to v obýváku, Geckulka na zemi a šup na bříško jako by to dělala denně. Nevěřícně jsem na ní zírala a málem troubila fanfáry. A Geckulka si to asi dobře zapamatovala.

Chodit se naučila v sedmnácti měsících. Do té doby pořád ječela, že chce za ruce. Pak udělala první krok. Pamatuju si to jako dnes, byla jsem venku před domem s Drahoumatičkou, Hvězdopravec byl v Bordeaux u tatínka Povětroně Jeana, který ležel v kómatu po pádu s letadlem, a Geckulka najednou udělala krok od jedné opory k druhé. A do týdne chodila jako by se nechumelilo. Nikdy neupadla. Prostě chodit uměla a hotovo.

Stejně to dělá Geckulka se slovy. Některá slova prostě neříká, protože ví, že jí to nejde. Občas jí slyším, jak, když je sama, zkouší výslovnost sama pro sebe. A pak to na nás vybalí, aby viděla, jestli rozumíme. "Mamá?" řekne. "Co?" "O sekůr!", řekne Geckulka, což je volání o pomoc, a čeká, jak zareaguju. Směju se. Rozumím. "O sekůr!", křičí Geckulka pak půl hodiny na dvorku a směje se na celé kolo. "Řekni děda!", nabádá Geckulku babička po Skype. "Papí!", řekne Geckulka. Rozumí, ale dokud ví, že neumí, opakovat nebude.

Další věc, kterou si pro nás schovávala, byla evidentně kostka, do které se vhazují různé tvary. Znáte to, v Čechách ji má asi každý a i ta naše odtud pochází. Bylo na ní napsáno, že je od jednoho roku, ale Geckulka nebyla nikdy schopná určit ten správný tvar a i když jí člověk napověděl, nikdy jí nešlo kostičku otvorem vhodit, protože nechápala, že je třeba ji správně natočit. Kostku používala v lepším případě jako hudební nástroj, v horším jako nástroj hraní na nervy. Ještě nedávno si vybavuju jen nespokojené ječení nad tím, že trojúhelník nepasuje do díry pro čtvereček a následné bum bác letí do kouta. Geckulka má trpělivost po tatínkovi. A pak najednou, když Geckulka seděla na nočníku v koupelně, a já neměla po ruce žádnou jinou hračku, jsem jí dala kostku, i když jsem si říkala, že to možná skončí převrácením nočníku. Geckulka si sedla, vzala čtvereček a hodila ho do čtverečku. Pak si vzala kolečko a hodila ho do kolečka. Pravda, při trojúhelníku jsem jí musela ukázat, že je třeba kostku otočit, ale elipsa zapadla následně do elipsy jako - to je příležitost daný výraz použít - zadek na hrnec. Pak vzala Geckulka další trojúhelník a pokusila se ho dát do otvoru pro čtvereček. "Ne, je blag!", řekla a smála se tomu na celé kolo. Blag, to je vtip! Jsem si skoro jistá, že nás do teď jenom zkoušela, jestli víme, která kostka pasuje kam. A tak, když se Geckulka zvedla z nočníku, mě napadlo, jestli to třeba s odplenkováním nebude stejně, respektive mě nejspíš pojala poslední naděje, ale naděje ne zcela bláznivá, protože u kostky jsem si často říkala, že se to naše holčička nenaučí asi nikdy.

Geckulka je momentálně ve fázi velkého rozvoje. Konečně chodí tak, že se dá jít kupředu poměrně normálním tempem, a to přesto, že se zastavuje, chodí po obrubníku jako po kladině a vůbec užívá všechen městský mobiliář jako tělocvičnu. Napadá mě, že kdybych měla stejným způsobem proběhnout stejnou trasu úměrně velikou, byla bych zralá tak na pivo a nohy v potoce.

A nejen, že se hýbe, ale pořád mluví. "Je deu nunu!", řekla mi před dvěma týdny Geckulka u večeře. Jsou dva méďové. Protože nikde žádný méďa nebyl, došlo mi to rychle. Geckulka mi chce vyprávět pohádku. Jenže neví, jak dál. "A co dělali?", řekla jsem. "Žué!", řekla Geckulka. To mě moc nepřekvapilo. "Aha, hráli si. A jak?" "Věž!" "Aha, stavěli věž!", řekla jsem. "Je žué věž," opakovala Geckulka: "e bum! Je kasé!" A bum věž spadla. Dva méďové stavěli věž a bum, spadla jim. Uznejte, že to už je skutečná historka! Kulturo, třes se!

Není se tedy čemu divit, že pokud má Geckulka navíc v rukou hračky, je to neustávající divadlo. "Božúr!", rozpráví žralok a delfínek: "Božůr, apel balen!" Dobrý den, jmenuju se Velryba, říká delfínek. Velryba a delfín se Geckulce pletou. "Božůr, apel žalok!", říká žralok. "Sa va?", zeptá se Delfín-Velryba slušně. Jak se máte? "Sa va bjén!", řekne uctivě Žralok a začnou se s Delfínem-Velrybou honit. Pak skočí Žralok do síťky s hračkami: "Je ma plas isi!", tady to je moje místo!, řekne Geckulka výhružně žraločím hlasem a dá žraloka na dno síťky: "Je ta plas lao mamá!" Maminko, tvoje místo je nahoře! dodá Žralok a Geckulka strčí Delfína-Velrybu, který je často nazýván též "maminka", mezi hračky do síťky nahoru.

A není to jen Delfín-Velryba a Žralok, kdo si spolu umí pěkně hrát. Geckulka měla vždycky z dětí trochu strach. V jesličkách si zvykla dobře, když k nám přijdou kamarádi s dětmi, obvykle to proběhne také dobře, ale na hřišti je to jiná káva. Geckulka nemá ráda děti, které hodně běhají a křičí. A to i přes to, že pár měsíců před svými třetími narozeninami nosí už prakticky jen výhradně věci na čtyřleté děti, váží šestnáct kilo a většina francouzských dětí jejího věku je mnohem menší a lehčí. A pak, z ničeho nic, jsme byli na hřišti, kde se na pružinové houpačce houpal poměrně divoce vypadající chlapeček. Jenže Geckulka neváhala a přisedla si naproti, jakmile byla houpačka trochu v klidu. Chlapeček začal houpat vší silou a já si jen představovala, jakou dráhu Geckulka nabere, jestli se pustí. "Drž se," volala jsem na ni zoufale a cpala Zrníčka přesnídávkou. Byla jsem v pasti. Geckulka se nejen držela, ale ani neječela hrůzou, naopak, zdálo se, že je spokojená. Když se dost pohoupaly, začaly se děti honit. Geckulka byla štěstím bez sebe. "Tak co jste dneska dělali s mámou?", řekl večer Hvězdopravec. "Tuvé kopén, MUA!" řekla Geckulka jako by se nechumelilo a ani nezvedla oči od talíře. Našla jsem si kamaráda. A od té doby Geckulka pořád hledá, s kým by se na hřišti kamarádila.

A aby nebylo všem překvapením dost, Geckulka je málem odvážná i se zvířátky. Už se dávno nebojí šneků, ještěrek, much a mravenců, zkrátka všeho, co se hýbe. Je to dobrý rok a půl, co se šneci na naší zahradě právem třesou hrůzou sami, protože nikdy neví, kdy je nenechavá Geckulčina ručička sebere. A nejen to, konečně se stala dítětem, které s gustem honí holuby. Ty holuby, které v říjnu honili Milena a Greg v Grenoblu a Geckulka se mě držela jako klíště a řvala hrůzou, pokud se k nám holub jen přiblížil. Jednou v lednu se dotkla kozy přes elektrický plot (ránu dostal Hvězdopravec, ale fakt, že Geckulka se dobrovolně chtěla dotknout živého zvířete, přenášel hory), v březnu přestala ječet, když se k nám na pláži přiblížily kachny v domnění, že máme něco dobrého k snědku, a druhého dubna - to jsem si zapamatovala - na trhu začala honit holuby. Pravda, návštěva kravína na dovolené a psi majitelky apartmánu, kde jsme bydleli, kteří láskyplně olizovali, co jim pod jazyk přišlo, to bylo na Geckulku ještě trochu moc, ale "teleto", neboli telátko, které bylo před kravínem samo v kóji, si Geckulka pohladila statečně.

Jesliže Geckulka pokročila, Zrníček nám popolezl. Stejně jako Geckulka se s pohybem moc dopředu nehrnul, když ale Hvězdopravec odjel na týden pryč, najednou se mu zachtělo lezení. Leze jako kajakář, sedí na zadku a odráží se vpravo a následně vlevo rukama, a protože má sílu odjakživa strašlivou, leze mu to dopředu poměrně rychle. A tak leze a zkoumá. Zkoumá pomeranče v přenosce na zemi, zkoumá kabely za lednicí, tříská o zem cédéčky, které jedno po druhém vytahuje z police, zkoumá zmačkané nálepky pod Geckulčiným stolem - Geckulčiny nálepky! - , zkrátka bere všechno, co mu v cestě leží a po ohledání si to pokouší nacpat do pusy. "Bumba tut sel! Je ply bebé!", překvapeně a radostně zakřičela Geckulka, když viděla, že Zrníček při pití sám drží lahvičku. "Je kuk!" Bumbá sám, už není miminko! Je kluk!

A někde tam, po osmiměsíčním klidném období, Geckulka opět začala žárlit. Šílenství už k nám nelétá tak hrozivě blízko jako v létě, ale občas si kolem cestu najde. "No, jo veu pa manžé!", nechci jíst! ječí Geckulka a schválně se na židli otáčí ke stolu zády. "No tak nejez!", řeknu, protože toho mám plné zuby. Vím, že Geckulka udělá cokoli, jen, aby získala pozornost. "Mňamňu MUA!", zařve Geckulka a přitáhne si talíř. "Tak bašti!," řeknu a doufám, že to projde. "No, jo veu pa!", opakuje Geckulka. Nechci! Spolu s "tut sel!", tvrzením, že všechno bude dělat sama, pod které se schová i "řeknu, že to udělám sama, abych tě měla z hrbu, a pak se na požadovanou činnost zvysoka vybodnu", na nás tak upletla naprosto dokonalý bič a mně často tečou nervy. Když to na Geckulku přijde, to jest když je unavená, nebo když má hovňouse v plence, nebo když je nedejbože unavená A má hovňouse v plence, je u nás doma skutečný blázinec.

Aby ne. Máme doma už ne dítě a mimino, ale regulérně dvě děti.

Děti moje

Zrníček má první zub a noc před tím, než ten zatrolený zub vylezl, poprvé spal od jedenácti do šesti, což považuju za spaní celou noc. Myslím, že spát poprvé celou noc - jinak se budil vždy pravidelně v jedenáct, v jednu a ve čtyři - během prořezání se prvího zubu jasně ukazuje, že náš hošík rozhodně není dítě, které by si nějak nadměrně stěžovalo.

Protože už od chvíle, kdy jsem v patnáctém týdnu těhotenství během konzultace s jednou pacientkou ucítíla první šťouchnutí v břiše, věděla, že dítě to bude silné a svalnaté, domnívala jsem se, že Zrníček se bude rychle pohybovat a chodit. Omyl. Nevím, jak to děláme, ale obě naše děti to s lezením neuspěchávají. Geckulka nelezla vlastně nikdy, uměla couvat, kulit se a následně se posouvat po zadnici. Zrníček dělá přesně totéž, jen jeho styl po zadnici dává jistou naději, že se časem překulí na všechny čtyři. Rozdíl mězi oběma dětmi je ale jasně v tom, že zatímco Geckulka raději půl hodiny kňourala, abychom jí podali, co chtěla, než aby se k tomu pokusila dostat, Zrníček mlčí a zarytě se snaží. A protože po břiše mu to nejde, posouvá se v sedě rukama a přitahuje se za nohy stolu, židle, zkrátka všeho, co se naskytne, takže s železnou pravidelností končí zašprajcovaný pod křeslem nebo konferenčním stolkem. A pak tam sedí, hlavu si může vyvrátit, aby se mohl ohlédnout a na rtech má nejistý úsměv, a teprve, když notnou chvíli nikdo nereaguje, dovolí si kníknout. Vážení čtenáři, jistě bych dětem měla začít střádat na psychoalanýzu, neb se nejednou přistihnu, jak vysvětluju svému devítiměsíčnímu synkovi, že má počkat, že se mu začnu věnovat teprve, až Geckulka přestane ječet povely.

Geckulka pokračuje v objevování jazyka českého i francouzského. Nedávno mi začala říkat "má milá". Protože jediným zdrojem jazyka českého jsem pro ni já, když nepočítám prarodiče přes Skype, bylo mi jasné, že to má ode mně, ale odkud proboha? Já jí přece má milá neříkám, říkám jí Geckulko, Koblížku, holčičko moje, dětičko moje dětičkovno, a oběma pak dohromady děti moje, mé děti. A tak mě to trklo. Věděli jste, že Na tý louce zelený je ve skutečnosti písnička o hraní si se zajíčkem a jelenem mezi mým dítětem, co má počkat (počkej, to Geckulka slyší denně) a jeho má milá maminkou? A tak jí zpívám s ještě větší chutí, a to i přes to, že jsem zpěvačka velmi podřadná a Hvězdopravec s absolutním sluchem nesmírně trpí. Geckulka hudbu miluje a nestále s sebou tahá hudební knížky včetně těch hrající Bethovena. "Kapicín!", volá Geckulka: "Kokodýl!", což znamená, že máme pustit CD s dětskými písničkami. "Papaute!" dožaduje se pak jedním dechem, abychom pustili také belgickou hvězdu Stromae. "Papaoutai" je jeho velký hit, v němž se zpívá: "Řekni mi, kde je tvůj táta? / řekni mi kde je tvůj táta? / Aniž bych s ním mluvil, vždycky ví, co mi je. / Táto zatracenej, řekni mi, kam ses schoval / už jsem odříkal tisíckrát "před pikolou za pikolou" / Kde jsi táto, kde jsi? (francouzsky Papaoutai)". Geckulka tuhle písničku o schovávané s tatínkem zbožňuje. Sladký svět, kde by se klidně místo zastřelím ti jelena mohlo zpívat ukážu ti jelena  a kde se zlotřilí tatínkové schovávají jako Geckulka za vchodové dveře nebo fasádu Mezinárodní školy, kolem které chodíme cestou z jeslí a schováváme se na střídačku za všech padesát sloupů.

Kromě písniček je Geckulka pořád nadšený čtenář. "Vidím jí dělat jednou někde v kultuře.", šťouchl do mě spiklenecky rukou s neuměle vytetovanou kotvou Didier, Geckulčin strejda, když jsme zamyšleně pozorovali z terasy, jak Geckulka stojí uprostřed zahrady s dětským notebookem (našla ho u milenky Myriam a nechtěla ho ani za nic dát z rukou). "No, sportovec to nebude", řekla jsem. "A veterinář taky ne", dodal Didier, který po mnoha pokusech vzdal naprosto své odhodlání spřátelit Geckulku s čímkoli živým a reálným, nikoli živým a na obrázku: "Kultura nebo evropský parlament", uzavřel to se smíchem.

Už pár měsíců jsem chtěla Geckulku zapsat do knihovny, ale nikdy jsem nenašla čas. Až dneska. Zapsala jsem rovnou i Zrníčka, protože zápisné pro děti je zadarmo, a pak jsme šli na to. Geckulka byla blahem bez sebe, vybrala si několik knížek o Méďovi a DVD o Samsamovi "nejmenším z velkých hrdinů", odnesla si to všechno k paní na přepážku, řekla jí "Na!", následně jí prozradila, že se jmenuje Geckulka, představila jí bratříčka a nakonec prohlásila, že platí. Zatracené placení kartou v obchodech. Budu jí muset ještě některé věci vysvětlit. Geckulka si myslí, že se platí kartou, a když jí někdy dám bankovku, aby zaplatila, nechce mi vrátit drobné s vysvětlením, že ta legrační kolečka si koupila ona.

Obě děti pořád chodí do jesliček. Zrníček je ve své skupince poslední dítě, které neleze, což ale nese se svojí obvyklou dobrou náladou statečně. Váhově má naštěstí převahu, a když se k němu přiblíží někdo, kdo se mu nelíbí nebo mu chce něco vzít, briskně ho prý položí na žíňenku. Zrníček se nedá.

Geckulka nám kromě mikrobů a ulepených vánočních a velikonočních dekorací z jeslí nosí také jeslové vtipy. Už před rokem přinesla domů "kakabu", tj. "caca boudin", což by se dalo přeložit jako šiška kakání. Všechny francouzské děti projdou tím, že říkají "caca boudin" a smějí se na celé kolo. Geckulčina skupina byla v tomto vývojově napřed, takže jim ještě dostatečně nesloužila výslovnost, ale když jsem je viděla nastoupené v řadě před zrcadlem, kdy všichni ti malí špunti říkali "kakabu" a chechtali se na celé kolo, došlo mi, že o výslovnosti to zkrátka není. Geckulka z "kakabu" vyrostla už tyhle letní prázdniny a přešla do fáze, kdy je legrační ukazovat rozžvýkané jídlo v ústech neb říkat "fuj!". "Fuj! Je kakání!", pokusila se mě tuhle rozesmát nad večeří a odstrčila talíř s brokolicovou kaší. Živě si vybavuju, jak mi jako dítěti přišlo divné, že se dospělí smějou věcem, které nevím, proč jsou vtipné, ale nikdy ne mým vtipům ze školky. Už to chápu. Na druhou stranu jsem si s tou brokolicovou kaší trochu koledovala, ale to nemění nic na tom, že pokud Geckulka jednou má opravdu sedět v evropském parlamentu, musí na sobě přeci jen trochu zapracovat.

Dále by bylo třeba trochu zapracovat na zbavení se plenky. A protože bude řeč o plenkách doporučuji citlivým čtenářům, čtenářům, kteří právě jedí a především čtenářům, kteří nemají děti, aby přestali okamžitě číst, nebo pokračovali jen na vlastní nebezpečí pamětlivi faktu, že rodičům věty jako "XY si pokakala to poblitý tričko", připadají úplně normální.

Geckulka se strašně těší do školy, kam má nastoupit v září - mateřská škola je tu součástí prvního stupně základní školy - a moc dobře ví, že děti ve škole plenky nemají. Omíláme jí to pořád dokola v naději, že ji to přiměje se trochu víc snažit na nočníku. Geckulka tedy opakuje, že půjde do školy a nebude mít plenku. Následně pak dál v klidu plenku vyžaduje a úspěchy jsou velmi sporadické, i když chválíme a Geckulka během snídaně pečlivě tatínkovi vysvětluje, co zase ráno všechno udělala do nočníku. V podstatě se podaří jen tehdy, když včas zareagujeme na signál, že katastrofa je okamžitá. Až nedávno mě to trklo. Geckulka si myslí, že až bude ve škole, tak prostě nebude mít plenku a hotovo.

Problém nejsou jen plenky. "Do vany se nekaká", vysvětlujeme Geckulce důrazně a nejméně jednou týdně se před spaním pak hádáme, kdo zase zapomněl tu pokakanou vanu umýt, ale jak ji proboha měl umýt, když musel vyndat dítě, ujistit se, že nenastydne, neuklouzne, že už nekaká a vůbec, musel to všechno řešit? 

"Ne kaka!", říká mi Geckulka sama od sebe vzorně, když leze do vany. Vím, že už kakala za den dvakrát,  a tak naložím svoji holčičku do vody, vyndám všechny hračky ze síťovaného pytlíku, a jdu v klidu do kuchyně mýt salát, loupat dýni a vůbec připravovat jídlo. Slyším cachtání, smích a když občas delší dobu nic neslyším, jdu se podívat, co Geckulka dělá.

Geckulka stojí ve vaně opřená o stěnu a mně je to při prvním vzdechu jasné. Pohled na její zadnici a reflex natažené ruky - ještě, než mi do dlaně dopadnou dva bobky mi můj mozek říká "Fuj! Je kakání!", ale reflex je reflex, bobky leží v mé dlani a dneska se vana mýt nebude muset. Jdu na záchod, házím bobky do mísy a vedu monolog na téma "do vany se nekaká" a "děti ve škole plenky nemají". Když přijdu zpět do koupelny, kde Geckulka pořád stojí ve vaně, jdu si nejdřív umýt ruce a vysvětluju, že na kakání se nesahá a že si musím ty ruce hned umýt. "Mamá!" upozorňuje mě Geckulka s klidem a spokojeně mi ukazuje cosi na dně vany: "osi kaka!" Tohle je taky kakání....

Tak takhle nějak to vedeme. Na závěr vám posílám písničku o schovaných tatíncích. Hvězdopravec odjel na týden na hory, tak je to k tématu. Pevně doufám, že další písničkou, kterou si Geckulka oblíbí, nebude Bláznivá Markéta, které by tak pěkně slušela místo Markéty "maminka".

Na rodičovské

V pátek jsem na rodičovské. Nemyslím ani od pátku, ani tenhle pátek, myslím každý pátek. Ve Francii totiž můžete být na rodičovské jen částečně, a tak jsem od pondělka do čtvrtka pracující matka a v pátek matka na rodičovské. Osobně tenhle systém považuju za dobrý, i když mi je jasné, že nemůže vyhovovat všem. Ve Francii, pokud máte v péči dítě do tří let, máte ze zákona právo na to, aby vám zaměstnavatel zkrátil úvazek, a podle toho, na kolik si ho zkrátíte, máte právo na určitou výši rodičovského příspěvku. Pokud přestanete pracovat úplně, máte nárok na něco okolo 390eur měsíčně, ale pokud pracujete na 80%, dostáváte eur asi 140, plus samozřejmě 80% platu. To je velmi výhodné prakticky pro každého, protože průměrný plat se tu pohybuje okolo 1500 eur měsíčně, rodičovský příspěvek nahradí tedy přibližně deset procent a zbylých deset procent obvykle ušetříte tím, že nemusíte platit jesle nebo chůvu, a v mém případě i dopravu do práce. V praxi to tedy vypadá tak, že od druhého dítěte je většina matek v mém typu profese - ano, i ve Francii mají ženy menší platy a odcházejí na rodičovskou v drtivé většině ony - na 80%. U prvního dítěte máte totiž nárok na rodičovský příspěvek jen půl roku, a to je málo. Nechci na sebe stahovat blesky zastánců a zastánkyň žen v domácnosti, a tak jen upřesňuju, že o financích tu mluvím ne proto, že jsou alfou i omegou rozhodování, zda chcete nebo nechcete s dětmi zůstat, ale především proto, že pokles jednoho platu na čtvrtinu znamená pro tu část domácností, která není zvyklá odkládat peníze vedle, že nepoplatíte běžné výdaje, které jste platili dosud, a nezbyde vám tedy, než se přestěhovat do menšího, zbavit se auta nebo něco, co většina lidí při narození dítěte nedělá.

A tak jsem v pátek na rodičovské. Hvězdopravec odjíždí ve čtvrt na osm do práce, a protože Geckulka vstává jako obvykle nejpozději v půl sedmé, často stihneme společnou snídani. Pak se vzbudí Zrníček, Hvězdopravec odjede a já pomalu přemýšlím nad programem. Obvykle se mi během týdne nakupila spousta zařizování a nákupů: jako žena na rodičovské mám totiž čas ve všední den a bez davů zařídit, co je potřeba. A kromě toho, musím vám prozradit, mně nakupování a běhání s dvěma dětmi baví. Pravda, Zrníček z toho ještě moc nemá, obvykle spí v kočárku, ale Geckulka se v pátečním ránu obvykle změní ve Velkou Pomocnici. "Kupo pén!", těší se a hrne se do auta s dětským nákupním košíčkem nebo s proutěnou kabelkou. A jedeme.

Jedeme k zelináři. Trochu lituju, že naše bydlení v polích má tu nevýhodu, že musíme všude autem, a protože zelinář je taky v polích, ale řezník ve městě, budu vyndavat a nandavat kočárek do kufru dokonce několikrát. Naštěstí má Zrníček dobré spaní a obvykle ho neustálé překládání nebudí. Dojedeme k zelináři a Geckulka se hrne pro košík. "Košik MUA! Košik mamá!" rozděluje úkoly a hrdě za sebou táhne tahací košík na kolečkách. Dívá se na pult a ukazuje, co koupíme. "Kupo ša!", zastavuje se u cherry rajčat, která jsou hned na začátku. Zastánce lokálních a sezóních potravin ve mně měkne. Vysvětlovat dvouapůlletému milovníkovi rajčat, že ovoce a zelenina se jíst musí, ale rajčata kupovat nebudeme, protože v zimě není sezóna, mi je přeci jen proti srsti. Koupíme tedy rajčata, a následně beru z pultu, co nám zima dala. Geckulka vyžaduje, abych jí vždycky podala sáček a hodí si ho do košíku. Mrskne ho tam pokaždé s takovou vervou, že dávám pozor, abych koupil nejdřív brambory, a pak až salát, protože v opačném pořadí kupujete spíš brambory a salátovou kaši. Pak jdeme naplnit můj košík pomeranči na ranní džus, takže jdeme k regálům, kde jsou také banány a chladicí box. "Kupo paté!" dožaduje se Geckulka francouzské paštiky, kterou bych přirovnala k (luxusní) sekané: "Kupo banán!". Bez paté a bez banánu neodejdu! Usmlouvám, že tentokrát koupíme jen banány - také velmi sezónní a lokální - a žehnám faktu, že Geckulce je úplně jedno, jestli banány koupím tři nebo deset, hlavně, že v košíku nějaké jsou, což mi umožňuje bez hádek a vysvětlování regulovat množství banánů hnijící v naší kuchyni. Jdeme platit, Geckulka cestou čapne balení vajec, mně se zježí vlasy na hlavě, ale všechno dobře dopadlo a navíc na vejce pořád zapomínám, takže nakonec Geckulku chválím, což ji přiměje k tomu, aby ukázala ještě na lahev vína a prohlásila: "Kupo pijo, mamá!". Vysvětluju, že pivo není víno, ale Geckulce je to jedno, vínu říká pivo tak důsledně, že postupně začala říkat "pijo" i vínu hroznovému. U kasy mě Geckulka upozorňuje, že MUA tut sel! JÁ sama, a zatímco si povídám s prodavačkou, moje holčička vyndavá z košíků sáčky se zeleninou a heká. Hekání se naučila od Drahématičky, která vždycky, když zvedne šestnáctikilovou Geckulku, hekne a řekne: "oís!". "Oís, la sosis!", říká Geckulka (la sosis znamená "klobása") hlasem nosiče pytlů s cementem a vyndavá sáčky. "Guté banán!", dožaduje se odměny. Banán, ochutnat! Zadarmo ani kuře nehrabe. "Nejdřív zaplatíme!", říkám a mačkám kód na platbu kartou - trochu lituju, že ve Francii už prakticky zmizely hotovostní platby a já nemám v peněžence prakticky nikdy nic - a Geckulka mi strká na klávesnici svoje nenechavé prstíčky: "Api buton, MUA!!!". Nechám ji zmáčknout zelený potvrzovací čudlík,  nakládáme a JEDÉEEM (volá Geckulka).

Dlouho jsem nevěděla, jak si poradit s dvěma dětmi ve chvíli, kdy je třeba jim dát najíst a dát je spát. Ale došlo mi, že hlavní je se nestresovat a nakonec to vždycky nějak dopadne. Pravda, v pátek můj oběd jím vždycky studený, levou rukou, ne ve správném pořadí a často obohacen o Geckulčiny zbytky, protože je třeba při něm krmit Zrníčka a zároveň pobízet Geckulku, aby jedla, aby nejedla jenom maso, vysvětlovat, že dezert se jí až po jídle a že v žádném případě nebude, dokud nedojí, co má na talíři, servírovat jí vodu, chleba, vysvětlovat, že to nevadí, že se trochu polila, že to uschne, sbírat jídlo spadlé z vidličky na zem, protože Geckulka ječí a chce přesně a jedině to, co spadlo, a nakonec je třeba sousta napichovat a strkat do pusy, protože když se přece krmí Zrníček, tak Geckulka bude chtít po počátečním tut sel taky. Když se děti nají, začnu přemýšlet, kdo usne první, a ono to kupodivu tak do půl hodiny dopadne tak, že obě děti spí. A já obvykle také. Zatím jsem si ještě od narození dětí prakticky nedovolila během jejich siesty nespat. Už nejméně dva roky vstávám prakticky denně kolem šesté a přestože jsem si na to už zvykla v tom smyslu, že spát do sedmi mi přijde jako vychrupávání, odpolední spánek alespoň dvakrát týdně je nezbytný. A protože o víkendu často býváme pryč, a v práci samozřejmě nespím, v pátek zalehnu a probudí mě obvykle až děti.

Odpoledne je většinou dost teplo na to, abychom jeli (autem, samozřejmě...) na hřiště, jezdili na kole nebo se šli projít. Nechávám Geckulku, ať si vybere, a tak obvykle skončíme u rybníka na hřišti, kde postávám pak u koníka a říkám: "Podívej Zrníčku, jak se tvoje sestřička pěkně houpe" a těším se, až se Zrníček bude moct houpat taky, protože v jeho aktuálním stavu mimina, které jen tak tak sedí, ale váží devět a půl kila, takže se nedá dlouho udržet v náručí, to na hřišti prosedí v kočárku, což obvykle nese s nelibým bručením. Dívám se na hodinky a těším se, že brzy bude Hvězdopravec doma z práce. Rodičovská je fajn, ale je také fajn, když končí.

A tak jedeme domů a Hvězdopravec už je doma, naznačuje Dežot zaparkovaný před domem. Přejedu most přes zavlažovací kanál - ano, ten proklatý most, který je tak úzký a v zatáčce, že jsem na něm Autojakokrávě prorazila v osmém týdnu těhotenství dveře - sjedu po naší křivolaké cestě dolů - ano, po té cestě, ze které jsem v dvanáctém týdnu s Autojakokrávou sklouzla do pole, protože moc napršelo - a parkuju Dustera na dvorku. Pohled na Autojakokrávu, která stojí pořád na zahradě a už skoro rok čeká na to, až dokončíme opravy všech odřenin a prodáme ji, mi připomene, že se dvěma dětmi není času nazbyt, vyložím Geckulku a pobídnu ji, ať jde zaklepat na tátu. Zatímco tahám Zrníčka ze sedačky, Geckulka stojí před dveřmi a stydlivě šeptá: "Papá!". Je to opravdu to dítě, které dokáže vyslovit slovo "šokola" (čokoláda) tónem, že chcete dodat "nebo život!" a tak nahlas, že vám propíchne bubínky? "Zaklepat, takhle", ukazuju. Hvězdopravec otevře, jsme doma a je to. A já, když mu pak s Geckulkou vyprávíme, co jsme dělaly, navzdory pokukování na hodinky na hřišti, jsem ráda, že na rodičovské jsem.

Jsem ráda, že jsem na rodičovské i v práci. Ani jednoho není moc, a tak si užívám i rodinný život, i ten pracovní. A navzdory strašení, že dvouletý odstup mezi dětmi je ten nejhorší možný, si naopak myslím, že je to ten nejlepší. Opravdu.

Klení nad počasím

Z ročních období mám v Provence jednoznačně nejraději jaro. Je teplo, všechno se zelená, kvete a bují, ale není ještě horko, to přijde až koncem června. Pole levandule jsou na jaře holá a nefotogenická, a tak se před námi na místních silnicích neplazí turisté čtyřicítkou. Nahrnou se sem až s horkými dny, kdy Provensalané utíkají, pokud můžou, někam do studených krajin, nebo zůstávají doma za zavřenými okenicemi a u skleničky růžového nebo Pastisu pak klejí nad tím, jak se to vedro nedá vydržet. Pak přijde podzim, turisté zase zmizí, opět se dá spát, můžete si užívat ještě teplé večery na terase. Jenže také začne lovecká sezóna, o níž Peter Mayle velmi výstižně napsal, že se do přírody odvážil jedině s bílou vlajkou. Všude, dokonce i u oficiálních silnic, stojí terénní vozidla s mužíky v oranžových vestách a zbraní u boku a krajem se nesou zprávy o zastřelených houbařích, kanci způsobených infarktech a nezodpovědných lovcích, kteří "střílejí po zvuku". Dny se zkracují, začne pršet a ona krátká doba přiměřeného tepla a přiměřeně dlouhého dne mezi tím mě zkrátka nepřesvědčí o tom, že podzim je fajn. Zima je tu pak studená, každý den musíte škrábat okna auta, občas zasněží, a to pak nic nefunguje. Občas přijde naopak teplý den, kdy můžete sundat odpoledne i kabát, ale občas je zkrátka pouze občas. Je ze mě už asi typický Provensalan, ale mám za to, že léto, podzim i zima jsou tu o přežití a zdejší nekonečné rozhovory spočívající v klení nad tím, jak je zase moc horko, moc zima, moc sucho nebo moc vlhko, mi jdou od srdce. Kde že ty časy jsou, že mi zdejší neustálé konverzace o počasí připadaly směšné!

Letošní zima byla velmi teplá, ani jeden den nám nenasněžilo tak, aby se nejelo do práce a všechno, včetně škol a jeslí, bylo zavřené. Byla až tak teplá, že to nahánělo hrůzu a místo obvyklého bručení nad škrábáním zamrzlých skel auta v půl osmé ráno, jsem v oné pouze občasné námraze spatřovala cosi uklidňujícího. To ale nic nemění na tom, že jsem už od poloviny února očekávala, že začne jaro, bude se moct přestat topit v krbu celý den, kdy nebude nutné děti pořád soukat do kominéz a bund a kdy konečně přestaneme donekonečna jíst špenát, tykev, dýni a pórek, zimní to zeleninu. Když se tedy u trhovců zjevil španělský chřest, věděla jsem, že se blýská na lepší časy, protože v zápětí přijde chřest francouzský, a s ním i artyčoky a jahody, a, jak mi kdysi řekl jeden obchodník "dost bude utrpení". 

A pak to přišlo. Moje první "dlouhá doba Mistralu". Mistral je vítr vanoucí údolím Rhony ze severu na jih. Je to vítr tak silný, že se v deltě Rhony Camargue vůbec nedoporučuje zdržovat se venku, když zrovna fouká. Bystrý čtenář jistě pak dokáže odpovědět na otázku, zda je to vítr studený nebo teplý. Když fouká, je nebe jako vymetené a sem tam je na něm rozmazaný oblak připomínající kosmickou loď. Onehdy ukazovali fotku oblaku v televizi jako kuriozitu a reportér pravil, že jim onu fotku "ojedinělého oblaku" zaslal divák. Inu, Pařížané. Od té doby, když nejdou otevřít okenice, když slyšíme, jak o sebe třou tašky na střeše a jak se nadouvá rákosová stříška nad terasou, při pohledu na oblohu říkáme: "podívej, ojedinělý oblak!". Mistral je otravný až k zbláznění, ale naštěstí obvykle netrvá déle než dva, tři dny. 

Poslední týden foukal denně. První březnový týden, kdy už máme na jaro nejen naději, ale regulérní právo, kdy už bych měla pomalu jít do garáže vybalovat balerínky, začalo foukat a být zima. Ukrutná zima. Zima tak strašná, že jsem bezostyšně vyndala svoji péřovou bundu, v níž jsem kdysi lezla na horské velikány v Chile a v níž jsem pohodlně seděla usazena ve sněhu před stanem a vařila na vařiči večeři. Bylo mi zima i v bundě. Děti, které byly celou zimu poměrně zdravé, tedy pokud nepočítám Zrníčkovy sklony k zánětům středního ucha, začaly produkovat úctyhodné množství nudlí a kašlat, Hvězdopravec dostal antibiotika a já pochvalu, že alespoň někdo v rodině poměrně drží. Byla tak hrozná zima, že se s dětmi nedalo jít ven na víc než na hodinu a já začala být přesvědčena, že nízká natalita některých zemí má možná vlastně co dělat s faktem, že se v nich většinu roku musí být prakticky pořád někde v teple. Jinými slovy, jako každému Provensalanovi mi bylo jasné, že zdejší počasí je nejhorší na světě, ale jinde je to ještě horší. 

Protože dneska už nefouká, měla bych teď napsat něco pozitivního o přicházejícím jaru, rozkvetlých mandloních, maceškách v květináčích a narcisech okolo zavlažovacího kanálu, ale od Provensalana něco podobného nečekejte. Přestalo foukat, zase bude, nejpozději ve chvíli, kdy vám dojde řeč o tom, jak byla poslední mistralová doba dlouhá a ledová. Na terase už zase řinčí rákos. Čím déle tu žiju, tím víc si začínám myslet, že klima je tu kruté, a pouze čekám, kdy ani na jaře nebudu mít oddechu. 

A tak vás zdravím do rozblácených šedých Čech a vězte, že všude chleba o dvou kůrkách.