Děti se nemají srovnávat

Zrníček dneska v noci vylezl z postýlky. Obě děti byly nejdřív v v kolébce - Geckulka asi dva měsíce a Zrníček prakticky vůbec, protože sebou od narození házel tak, že se vždycky prakticky okamžitě ocitnul skulený u žbrdlení na nakloněné rovině a nespokojeně kňoural. Z kolébky pak putovali do historické postýlky, která pamatuje miminko Drahoumatičku a miminko Hvězdopravce. Coby historická postýlka není samozřejmě schopna dodržet dnešní paranoidní bezpečnostní normy, které přikazují žbrdlíkům být mezi čtyřmi a sedmi centimetry od sebe a bariéře nejméně padesát centimetrů nad madrací (nebo tak nějak). Žbrdlíky jsou od sebe daleko málo (dítě tak riskuje, že si skřípne nožičku) a bariéra je pouhých třicet centimetrů nad madrací. Patřím ke generaci, která pokládala Američany za pošahané za to, že pokládají na vytřenou podlahu cedule s nápisem, že to klouže. Pěkně nás to doběhlo. Na kompotech mých dětí je napsáno, že jim nemám dávat víčko do ruky, aby ho nespolkly, na dětském nářadí, že je to dětské nářadí a prakticky na všem vybavení pro děti pak, že to mám používat jen a jen pod dozorem, čímž se zřejmě předpokládá, že matky kojenců by též měly začít nosit pleny, aby nemusely nechávat děti bez dozoru, když je zaskočí přirozená potřeba. Čekám jen, kdy na plastové kuřátko přibyde nápis, že je plastové a že se nejí a na policejním autíčku zase výstraha, že v případě, že se k vám někdo vloupal, je radno spíše volat linku 151, neb policisté v autě jsou pouze namalovaní. S Geckulkou jsem se ještě podobnými instrukcemi nechávala zneklidnit, s druhým dítětem ale vím, že všeho moc škodí. Historická postýlka dokázala, že děti v ní přežívají, a nezbavili jsme se jí ani poté, co z ní Geckulka v patnácti měsících, kdy ještě nechodila, žuchla rovnou na hlavu, protože se převážila ze stoje a nedokázala se udržet. Geckulka je šikovná jako maminka. Všechny předchozí děti se prostě kolem roku a něco naučily z postýlky vylézat. Geckulka to neumí dodnes, kdy má metr a pět centimetrů k tomu. A Zrníček, který stále ještě nespí celou noc, byl dnes v noci objeven uprostřed pokoje, kde seděl a žalostně kňoural, že chce mléko.

Mít dvě děti je báječné také proto, že člověk vidí, jak je každé jiné a má méně sklony se obviňovat, jak to zase zpackal. Jestliže Geckulka byla schopná už v Zrníčkově věku prosedět třeba hodinu u knih a prohlížet si je, Zrníček za hodinu převrátí dům vzhůru nohama, tu trochu něco uvaří v dětské kuchyňce, pak dojde rozházet pomeranče do kuchyně, následně si jde kreslit ke stolečku a když se nedívám, vezme fix a pokusí se kreslit na podlahu - dobře ví, že se to nesmí - pak prolézá pod židlemi jako pod prolézačkami a nakonec najde pod stolem nějaký lahodný drobek a sní ho. Geckulka nikdy nic nedávala do pusy, jedině věci k jídlu. Zrníček si včera opět v nestřežené chvíli těsně před odjezdem do jeslí a poté, co odmítl jíst snídani, pokud mu nedám těstoviny carbonara, nasypal do pusy celou hrst prachu na parkovišti. Zrníček jí šneky, prach, listí, trávu, hlínu, klacíky a písek. Geckulka se mnou ráda vyndavala myčku a věci systematicky uklízela na místa, kam patří. Zrníček také rád vyndavá myčku, ale nemá rád uklízecí rutinu. První dvě lžičky odnese do zásuvky, ale pak už ho to nosit do zásuvky nudí, a tak zkusí dát další lžičku mezi talíře, další pak třeba do košíku s pomeranči, následně odnese pomeranč mezi talíře a vezme talíř a dá ho do zásuvky ke lžičkám. Rozšafně u toho rozhazuje rukama a tváří se jako pantáta. Geckulka už jako  miminko pořád kňourala a pořád chtěla pomoct. Zrníček chce dělat všechno sám, a to až tak, že se občas odmítá nechat krmit a chce jíst všechno sám. Nevadí mu, že si pití lije za výstřih u trička, ani že než se mu podaří dopravit lžičku do pusy, potraviny z ní v lepším případě napadají do klína a na zem, v horším pak lítají za hlavu do dalekých končin na Hvězdopravcův pracovní stůl. Se Zrníčkem jsem už dývno vzdala kaše, jen co se naučil, že musí kousat a ne polykat jídlo v celku, což bylo asi v jedenácti měsících, najeli jsme postupně na normální jídlo, protože to se dá jíst rukama, a to Zrníček umí dobře. Když si pak hladí uši - znamení, že je spokojený - přivírám oči nad tím, že má omáčku i ve vlasech. Geckulka klidně lehávala na přebalovacím pultu, nikam neutíkala, vždycky se držela kolem nás. Zrníčka lze přebalit pouze se zaprnutým vibračním kartáčkem na zuby, protože se pak soustředí na to, aby si čistil svých sedm řezáků, dvě stoličky a jeden klubajícící se špičák - Geckulce zuby rostly podle pravidel, Zrníčkovi podle hradby - a nepokouší se postavit se nebo si alespoň sednout. Zrníček utíká a směje se u toho jako blázen, klidně vyšplhá na cestu vedoucí od nás do polí - na cestu, na kterou Geckulka chodí za ruku, protože se bojí, že uklouzne - a s chechotem běží pryč. Geckulka se strašně bála zvířat, včetně šneků, holubů, ještěrek a v jednom období dokonce i much, Geckulka vždycky dobře ví, kde kolem nás prochází pes, chytá se mě za ruku a požaduje vzít do náruče, popřípadě spustí tak strašný řev, že se nám nejeden zmatený pejskař začne omlouvat. Zrníček také dobře ví, kde je pes a také mě tahá za ruku, ale je to proto, že se chce jít na toho psa kouknout, pokouší se štěkat a vzteká se, když se k psovi nechci přiblížit. Jsem ráda, protože to sebralo vítr z plachet všem méně zmateným, ale jinak naprosto pomýleným pejskařům, kteří mi vysvětlovali, že moje dítě má strach, protože já mám strach, protože nemáme doma psa nebo protože doma o psech ošklivě mluvíme (i když to je všechno pravda). "Ne pa peur, Nini, ne pa peur!"(neměj strach), říká Geckulka bratříčkovi, když se mu podaří se k nějakému tomu čoklovi konečně přiblížit, a udržuje bezpečnou vzdálenost nejméně tři metry za Zrníčkovými batolecími zády. Geckulce dlouho trvalo, než se přestala bát ostatních dětí a udělala si v kolektivu svoje místo. Zrníček si to namíří plnou hernou jak chce kam chce, v klidu zaujme místo u autodráhy, kde si hrajou jiné děti a přidá se do hry. Geckulka v konfliktech s dětmi bez řečí ustupovala a předávala hračku, Zrníček se pere a kouše.

Děti se nemají srovnávat, slyšela jsem. Co to ale je, srovnávat? Každé dítě je jiné a je to tak správně. Je dobře, že jedno vás ohromí jedním a druhé zase něčím jiným. Každé je jedinečné. Možná se tím "srovnáváním" myslí spíš to, že se nemají děti srovnávat jeden před druhým, něco jako "ten druhý už to dávno uměl" nebo "podívej, jak je bratříček hodný". Z podobných vět alespoň mě naskakuje husí kůže.

A pokud si stále vážený čtenář myslí, že srovnávám a že se to nemá, můžu vám říct tohle. Obě moje děti krásně jedí, obě se naučily ovládat jezení lžičkou před rokem a půl (i Zrníček už se stále častěji trefuje), obě se před rokem a půl nenaučily pořádně spát celou noc, obě krásně rozumí (Jdeme si vyměnit plenku!", řeknu a Zrníček vystartuje do koupelny) a komunikují. Kdysi jsem natočila video, kde rok a půl stará Geckulka sedí u večeře, jí a povídá si se mnou. Když jsem ho nedávno viděla, žasla jsem. Nechápala jsem jediné gesto, jediný výraz, který moje holčička používala. Moje o rok a půl mladší já ale na videu odpovídá a konverzace plyne. Moje o rok a půl mladší já tomu všemu rozumí. Zrníček komunikuje také. Včera mi v předsíni předvedl gesto "spaní": sepjal ručičky vedle hlavičky a položil je na ni. "Ty chceš jít do postýlky?", podivila jsem se. Zrníček se rozběhl do pokoje. Spát nechtěl, jen řádit, ale v postýlce, a vylézt do ní ještě sám neumí. Je to tady. Je naprosto jasné, že Zrníček už také pochopil, že existují symboly a že věci mají jména. Zrníček se nedávno naučil také kdákat jako slepička a od té doby občas pyšně kdáká i ze spaní. Obě děti mají rády výlety, autíčka a vodu.

Podtrženo a sečteno mi z toho vychází, že pokud moje teorie o tom, že děti musí najít svoje místo a být jiné než sourozenci, tedy vychází, že kdybychom měli třetí dítě, bude to nekomunikativní anorektický pecivál ekolog. A tak mají všichni ti dětští poradci s jejich pravdami a desatery možná trochu pravdu. Děti se nemají srovnávat.

Parťáci

A máme tady skoro podzim.

V létě jsem nepsala, protože v létě cestujeme ještě víc, než během roku. Letos jsem si vzala dokonce čtyři týdny dovolené a s volným čtrnáctým červencem a patnáctým srpnem to ale dalo skoro pět. Byli jsme dvanáct dní v Pyrenejích, dvanáct dní v Čechách a nakonec pár dní v Alpách. Chodili jsme po horách, nosili jsme našich třicet kilo potomstva na zádech, děti si užívaly babiček a dědečků, zkrátka, prázdniny jak mají být. Vrátili jsme se v pondělí kolem poledne a v úterý jsem šla zpět do práce.

Zrníček v Čechách konečně začal chodit a definitivně se z mimina přeměnil v malého kluka. První kroky udělal během rodinné večeře proti sklu na balkóně a o den později si to během rodinného oběda, kdy byla nastoupena celá rodina včetně sestřenic, v klidu a jako by se nechumelilo namířil rovně rovnou přes celý obývák. Zrníček je druhé dítě a ví, jak si zařídit obdiv a potlesk alespoň stejně ohlušující jako dítě první.

Od chvíle, kdy Zrníček lezl, stoupal si a nakonec chodil, shromažďuje Geckulka věci po taškách, schovává je kde může a ječí: "Nini vjén!" Jde sem Zrníček! Zrníčka ten jekot stresuje, a protože má pořád zjev malého rugbymana, pokouší se Gekulku umlčet, jak to jde, a má za to, že nejlépe to půjde silou. Geckulka tedy ječí ještě víc, pokouší se bratříčka odstrčit, a ten se na ni pěstičkami zavěsí ještě silněji - sílu má neuvěřitelnou, zkuste mu z těch pěstiček něco sebrat! - a my je pak od sebe trháme jako dravou zvěř. Mám pocit, že jsem v roli permanentního soudce, který rozhoduje o věcech tak podstatných, jako kdo bude držet volant na prolézačkách na zahradě nebo kdo bude tlouct plastovými kleštěmi do dveří a tvrdit, že je takto opravuje. "Ce moi ki desíd", namítá rozčíleně Geckulka (rozhoduju já!) a pokouší se nám přerůst přes hlavu. Jediné, co zabírá, je jít ven, kde se děti z dravé zvěře rvoucí se i o špinavou ponožku, již si jeden nebo druhý stáhnul z nohy, najednou změní v ty nejlepší parťáky pod sluncem, jeden napodobují druhého a smějí se tomu na celé kolo. Teprve poslední týden dva se zdá, že Geckulka povýšila Zrníčka také do kategorie kluk a stále častěji si i doma pokojně hrají. Geckulka, která je šikovná po mamince, si užívá toho, jak ji Zrníček bezmezně obdivuje za to, že dokáže vylézt po žebříku na prolézačku a že umí skočit v bazénku na zahradě ze stoje na zadek a dělat vlny. Zrníček akceptuje hrát si v domečku na zahradě na babičku a dědu a snáší Geckulčino komandování. Hraje si s Geckulkou na honěnou a rychle se s ní střídá na klouzačce. A když Geckulka ráno vyspává - konečně jsem se zbavili jejího vstávání v šest - Zrníček bloumá po domě a trochu si hraje a když se sestra probudí, může ji samou radostí umačkat.

Kromě toho, že je u nás pořád změn dostatek v souvislosti s tím, jak děti rostou - tu je třeba upravit režim a posunout Geckulce večeři na dospěláckou hodinu, tu je třeba koupit novou postel dospělácké velikosti, pak zase člověk zjistí, že Zrníček prostě normálně vyleze i na kanape i na schody na terasu a že je třeba ho hlídat - pro nás nastala v září změna i v tom, že Geckulka začala chodit do školy. Škola tu je už od tří let, sice nepovinně, ale většina dětí zkrátka chodí. Mateřská škola a první stupeň základky jsou tu tradičně v jednom areálu, paní učitelky mají stejné vzdělání, děti chodí do družiny a do školní jídelny, zkrátka, škola ve třech letech je sice trochu jako školka, ale také už docela dost jako škola. Ještě někdy začátkem loňské zimy jsem si vůbec neuměla představit, že Geckulka bude do podobné instituce chodit a šedivěly mi z toho vlasy na hlavě. Geckulka od loňské zimy ale samozřejmě - pro mě jako pro matku pak spíš překvapivě - vyrostla, osamostatnila se a do školy se začala strašlivě těšit. Když jsme v den Zrníčkových prvních narozenin byli u zápisu a paní ředitelka, budoucí Geckulčina učitelka, nám školu ukázala, Geckulka odmítla jít domů a visela na klice dveří ještě dobrých deset minut, než se nám podařilo ji odvléct do auta. První školní den se pak sice neobešel bez slz, ale také ne bez obrovské pýchy. "O revoár, Nini!", říká Geckulka bratříčkovi nonšalantně, když ho necháváme ráno v jesličkách: "t šerš apré!" Na shledanou. Pak pro tebe přijdeme! a odkráčí si to směrem k autu s Tchoupim v náručí. Tchoupi je francouzská postavička z animovaného seriálu, jehož plyšovou podobu si Geckulka zvolila jako onu jednu hračku, které si každé dítě smí nosti do školy. Má recht. Co by nosila Krtka nebo opičku Dudu. Každé malé dítě ví, že je to přce Tchoupi, kdo chodí do školy s kamarády Pilou a Lalou. Tchoupi, ten přece školu zná.

Moje záznamy toho zameškaly hodně. Doufám, že se mi podaří zaznamenat častěji všechny ty drobné zázračné každodenní příhody. Ještě, že když nestíhám psát, stíháme aspoň fotit....

Svačinu si dáme v Londýně!

Poslední měsíc a půl jsme byli pořád doma. Nejdřív nás tam držel zeleninový záhonek, a pak práce a oslavy.

Nejedni známí o nás jistě prohlašují, že jsme jídelní fundamentalisté. Když jsem přijela do Francie, neměla jsem o vaření ani potuchy a většina zeleniny na místním trhu pro mě byla velkým tajemstvím. Moje komunistické dětství a následné postkomunistické mládí se postaralo o to, že jako zeleninu jsem znala pouze mrkev, hrášek, zelí (fuj!), mražený špenát (nejdříve fuj fuj, na koleji pak OK), čínské zelí (na koleji, až ke smrti z neomrzení), salát, květák (na mozeček, fuj fuj fuj, nebo smažený, fuj), kedlubny, ředkvičky, kapustu (jedno obrovské fuj na závěr) a to je tak asi všechno a o jídle se fuj neříká. Francouzský trh ale přetékal spoustou věcí, které jsem nikdy neviděla. A s postupem času a s postupem mého vrůstání do francouzské kultury jsem začala vařit a učit se používat všechny ty cukety, fenykl, celerovou nať, vodnice, lilek, chřest, artyčoky, mangolt a kdo ví co ještě, a smířila jsem se s květákem (jím ho syrový) a se špenátem (čerstvý nemá s mraženým nic společného). A od té doby, co bydlíme v Provence, která je mnohem méně osídlená o to, o co je obdělaná, kupujeme hlavně zeleninu sezónní a lokální. A od toho už je jen krůček k tomu, že nekupujete, ale pěstujete. Nikdy jsem netušila, že Hvězdopravec by mohl místo cepínu a lana vzít do ruky rýč nebo hrábě a že by ho pěstitelství mohlo dokonce zajímat, ale od dob, kdy máme zahradu, jsem se přesvědčila o opaku. Hvězdopravec se svojí veděckou přesností plánuje, pozoruje, sází a zalévá. Tento rok se rozhodl, že nebude rýpat ručně, ale že si půjčí na rýpání stroj, a když už ten stroj měl, tak zrýpal tak velký kus zahrady, že nelze mluvit o záhonku, dokonce ani o záhonu, ale jedině o zeleninovém poli. Takže fakt, že to pak bylo potřeba zrýpat znovu, vyplít a pak teprve zasázet, způsobil, že jsme všechny květnové víkendy trávili s motykou a rýčem v ruce. Hvězdopravec měl mozoly a já zánět v zápěstí. Děti během všeho toho rytí s sázení trochu pomáhaly, hodně nás od práce odváděly a celkově nás přivedly k názoru, že musíme na zahradu koupit nějaké ty prolézačky.

V červnu Hvězdopravec doháněl, co zanedbal v květnu v práci, a od poloviny června jsme také pořád něco slavili: třináctého byl Zrníčkovi rok a jednadvacátého Geckulce tři. Hádejte, co k narozeninám dostali. Oba, protože Zrníček jezdí po skluzavce už měsíc a půl jako kdyby vůbec nebyl mimino, ale opravdický chlapeček.

Zrníček v roce nechodí, ale pomocí paží a jedné nohy pod zadkem běhá opičím stylem, stoupá si a ze všech sil se o chození snaží. Být v klidu ho vůbec nezajímá a neustále se dožaduje být nošen, protože tak má jednak dobrý výhled a jednak transport zdarma. Udělat něco doma s jedenáctikilovým miminem v jedné paži je možné částečně, s jedenáctikilovým miminem v jedné paži, které s diktátorským "ee" ukazováčkem přikazuje kam chce jít a co chce vzít a následně se zmítá, pokud není po jeho, je to poměrně dost nemožné. Jediné mírumilovné řešení problému je být pořád někde venku, takže Zrníček obhlíží svět z kočárku, ukazováčkem ukazuje také, ale pouze, aby říkal: "egad!", což znamená "regard, podívej" (Geckulka v tomto věku říkala totéž úplně stejně) a maminka kouká a vidí vidí lidi a ne ten neuvěřitelný nepořádek doma, takže nemá nutkání ho uklízet. Nepořádek doma je strašný. Nepořádek doma a požadování neustálého pobytu venku nás jen utvrdilo v pocitu, že prolézačky na zahradu potřebujeme tak strašně, že by nám je snad měli zaplatit ze zdravotního pojištění jako prevenci proti zešílení.

Kromě "egad!" říká Zrníček "mama" - jako správný chlapeček se to naučil říkat jako první slovo a říká to s takovou pěknou otesánkovskou intonací - a "ťa", což znamená "na" nebo "dej". Stejně jako Geckulka tedy velmi brzy pochytil francouzské "tiens", které pak používá v takhle rozšířené verzi. Geckulka ho používala i pro "děkuju". Kdysi před rokem. Teď už umí "merci" i "děkuju".

Tedy, když chce. Na Geckulku přišla puberta. Několikrát denně se rozhodne, že musí být po jejím, a když není, tak se urazí a bojkotuje všechno, co se po ní chce. "No!", křičí Geckulka puberťácky: "Pa tua!" (ne, ty ne!) a ignoruje nás. Pořád vyjednáváme, ale někdy jediné, co se dá dělat, je Geckulku poslat do pokoje. Geckulka tam trucuje na postýlce pod plakátem Samsama, nejmenšího z velkých hrdinů, houpe se na koníčkovi, čte si nebo maluje na tabuli, a když jí vztek přejde, dá nám pusu a řekne "promiň". Neberu si tu její pubertu ani její "pa tua!" špatně. Zvlášť proto, že jsem ji tuhle slyšela, když jí časopis Pomme d'Api (referující pravidelně o Méďovi a Samsamovi) nechtěl vyhovět v tom, aby se otevřel na správné stránce, jak křičí: "No! Pa tua Samsam!"

Geckulka v knihách doslova leží. Už pochopila systém v knihovně, a i když mi vždycky u přepážky tvrdí, že bude platit, ví, že knížky přinášíme a odnášíme. Knihovna je naše spása, protože Geckulka si vždycky oblíbí jeden příběh, a chce ho číst pořád dokola. Fakt, že víme, že po měsíci je příběhu konec, nám umožňuje vydržet trpělivé čtení, a také to umožňuje nemít doma horu knížek, které Geckulka už nechce číst, protože je umí zpaměti. Kromě Samsama má ráda Barbapapu. Je mi líto, že v knihovně nejsou knížky také česky, ale protože Geckulka čte zatím knížky se spoustou obrázků, obratně text volně překládám. Je legrační, že pak podle toho, jaký máme zrovna zajetý rytmus, a zda ukládám Geckulku spíš já, nebo spíš Hvězdopravec, Geckulka nachytá nová slova ve francouzštině nebo v češtině. A tak jsem to byla já, kdo jí četl knížku o farmě, kde bylo telátko. Zvířátka a farma vůbec Geckulku moc zajímají a když jsme byli v únoru v Pyrenejích, lilo a Hvězdopravec byl nemocný, chodili jsme alespoň pozorovat dobytek na pastvinách okolo vesnice. A že byl únor, bylo ho tam málo. V jedné ohradě byl býk, kráva a telátko a v druhé samotný býk. Geckulka si to moc dobře pamatuje a pořád se na ně ptá.

"Mamá?", ptala se onehdy v autě, když jsem kolem odumírající araukárie, kterou nějaký bláznivý zahradník zasadil nedávno uprostřed horké Provence, vyjížděla na státní silnici: "Il e u papa vaš?" kde je tatínek kravička?
"No to já nevím, Geckulko," řekla jsem: "V Luberonu se kravičky nechovají."
"Il e u mamá vaš? Il e ou peti vaš?", Kde je maminka kravička? Kde je malá kravička? dotazovala se Geckulka neúnavně dál.
"No to já nevím, asi jsou doma", zkoušela jsem to jinak.
"Sapel komá, peti vaš?" Jak se jmenuje malá kravička? nevzdávala to Geckulka.
"No to já nevím jak se jmenuje", řekla jsem.
Geckulku to pohoršilo strašně: "Je teleto, mamá!" Telátko přece, copak to nevíš?

Pak zase nějaký čas ukládal ke spaní Hvězdopravec a četl Geckulce Barbapapu na cestách, na kterých  Barbapapa hledá Barbamaminku. Ale protože Barbamaminek je málo, musí procestovat celý svět a jede mimo jiné i do Londýna. Londýn se francouzsky řekne Londres, "londr".

Tenhle víkend jsme se konečně vykašlali na rytí, sázení, práci, pletí, stavění houpaček a podobné věci a rozhodli se vyjít si na výlet. Šli jsme do kaňonu Oppedette kousek od nás. Zrníček už sedí pěkně v krosně, kde dřív byla Geckulka, a nenechá si ujít ani trošku, zuřivě se rozhlíží na obě strany a ani nedutá. Já nesu Geckulku v manduce na zádech a piknik se nese v malém batůžku, který máme střídavě Hvězdopravec nebo já na břiše. Krosna sice kapsy má, ale jsou plné plen, oblečení na převlečení, medvídků, kteří se chtějí projít taky, je v ní lahev z vodou adaptovatelná na mimino, je v ní skoro dospělácká Geckulčina lahev, reklamní dárek od Avene k dětskému opalovacímu krému, dárek, bez něhož Geckulka nedá ani ránu, a láhev s vodou pro nás pro dospěláky, takže piknik se musí přidat do batůžku. Konečně jsme dole v kaňonu a Geckulka se ptá, kdy už bude ten piknik. "Piknik si dáme někde ve stínu", řekne Hvězdopravec. "On mažera l piknik a lombr". "A londr", přisvědčí Geckulka: "kom barbapapa!" V Londýně! Jako Barbapapa. "Il e u, londr?", "Kde je Londýn?" ptá se pořád dokola, zatímco my přelézáme kameny na vyschlém dně řeky a dusíme smích. Milá Geckulko, Londýn ten nejen, že nenajdeš na dně kaňonu, ale dokonce ani v Evropě.

Poslední dobou Geckulka nechce večer usnout a pořád dokola chce chodit na nočník. Nevím, jestli se jen chce ujistit, že se v noci nepočurá - má sice plenku, ale ta občas proteče a na to pak ani nezabere vysvětlení, že ji jako nejmenšího z velkých hrdinů Sama asi v noci dohnali Čuránkyvposteli - nebo zda jen získává čas, než usne, každopádně ale Londýn nebo telátko, Geckulka pak volá, že chce na nočník. Aby bylo jasno, že už se spí, posadíme ji na nočník bez jakkékoli hračky nebo knížky. "Tak co, už je hotovo?", řekla jsem včera, když jsem Geckulku byla zvednout asi potřetí za večer. "Pst, mamá!", odehnala mě rukou diskrétně, jako když já říkám: "Pst, ať nevzbudíš Zrníčka." a nehnutě civěla před sebe : "Je muš!" "Pozoruju mouchy!" Zdá se, že všechno lepší, než spát.

Prolézačky stojí, rajčata rostou a my se vrátili trochu k výletům. Právě včas. Ještě týden pro Hvězdopravce a dva a půl pro mě a máme prázdniny!

Namaluj mi záchod!

Geckulka už nemá přes den plenky. Nakonec to šlo rychle a jako po másle. Už pár týdnů, vždycky když jsem měla čas, jsem ji ráno posadila na nočník - důslednost mi v tom chyběla tak strašně, že bych se měla stydět - a jednoho dne jsem zjistila, že se umí opravdu vyčurat, když se rozhodne, jinými slovy, že ovládá ty správné svaly. A tak jsem jí plenku sebrala přes den. Geckulka hned ten první den pak pomočila Hvězdopravce ležícího na kanapi, což mojí hypotézou o ovládání svalů trochu otřáslo, a tak jsme plenku zase nandali, vyčistili kanape a rozhodli se odebrat plenku až další víkend. Přes týden Geckulka občas šla ráno a večer na nočník a další víkend to prostě bez plenky šlo. Nehoda byla jenom jedna, a byla to moje chyba. "Mamá!" slyšela jsem, jak mě Geckulka volá od stolu. "Počkej, udělám si kafe a přijdu!", řekla jsem, protože na sto padesáté mamá ten den (bylo těsně po poledni) se ani jinak reagovat nedá, pokud člověk nechce znovunastolení otrokářského režimu. Hvězdopravec telefonoval, já jsem si dělala kafe, a až když mi Hvězdopravec přišel do kuchyně říct: "Víš, že Geckulka čůrá na židličku v obýváku?", mi došlo, že to bylo to jediné mamá za den, na které jsem měla reagovat rychle a bez prodlev. Ale to nic nemění na tom, že Geckulka ten víkend měla plenku naposled. Doma už to pak zvládla vždycky a v jeslích po prvním týdnu také. Obecně mě to přes počůrané kanape a židličku utvrdilo v tom, že odplenkování se nemá lámat přes koleno a že se má vyčkat času jako husa klasu. Když jsem si vzpomněla na kamarádku, která mi kladla na srdce, jak  musí mít člověk nakoupeny kvanta spoďár, protože dítě se do nich počůrává ze začátku v jednom kuse, bylo mi hned mnohem méně hanba, že jsem laxní a že jsme čekali skoro až do tří let. Ve dvou letech by to byla práce strašlivá a Geckulka by určitě na konci byla ráda, že není úplná nula, že to přeci jen nakonec dokázala, zatímco s rychlým odplenkováním ve třech letech má pocit, že je skutečně velká holka, protože to dokázala hned a málem sama.

Což také znamená, že pořádně neví, kam se s tím velkoholkovstvím vrtnout. Ví, že nejmenší jsou mimina, pak jsou malé holčičky, a pak jsou velké holky, a tvrdí, že maminka je velká holka. Jenže je také tak nějak jasné, že Geckulka je velká holka, ale ne tak velká jako maminka. O co je ale menší? Opravdu je menší o to, že nemůže sama rozhodnout, že si teď dá čokoládu? Že teď se nebude jíst? Že teď se bude koukat na televizi? Že se teď nepůjde spát, ale že se bude hrát? Že tyhle šatičky se nenosí? Zkrátka, vstoupili jsme do nového období neustálého vyjednávání. "Ne, Geckulko," říkám: "už skončila pohádka, jde se jíst". Geckulka chvíli zkouší ohranou gramofonovou desku, a následně se pokusí o jemmý ústupek: "Mňamňa isi!", dožaduje se, že bude jíst u svého pracovního stolečku. "Ne, jí se u stolu." Gramofon. Vytrvávám. Ústupek. "S sebou sa!", ukáže Geckulka na červeného plastového houpacího koně. "Ne, koně na stůl dávat nebudeme.", řeknu. Gramofon. Vytrvávám. "S sebou lívr!", řekne Geckulka a vyndá z knihovny knížku. Kapituluju. I když knížky u stolu jsou zakázané, obchod je uzavřen.

Někdy to ale nejde takhle po másle, a já musím vytrvávat a Geckulka se strašně rozzlobí. "Ž par, mamá!", postaví se výhružně ke dveřím: "Revjen plu!" Jdu, a už se nevrátím! Je to velká holka.

Onehdy Geckulka vyjednala, že jí budu u jídla u stolu malovat. "Malo la lun, mamá!", namaluj mi měsíček, dožadovala se Geckulka. "Malo Gecku!", prosila o portrét. "Je kuet, mamá!", chtěla pak přimalovat culíky, ačkoli žádné nemá, protože se odmítá nechat česat. "Malo mezón!", malovala jsem domeček. "Malo toalet!", překvapila mě vzápětí. Namaluj mi záchod! A tak jsem malovala a myslela na "vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku." "Malo Fany!", chtěla Geckulka, abych namalovala tetu z jeslí. "Malo Manon! Malo Inés! Malo Dylan!". Malovala jsem, co mi síly stačily. "Malo Polet!", žádala Geckulka ještě, a já malovala další tetu: "Je mustaš, Polet!", připomněla mi, když jsem tetu domalovala. Polet má knírek, maminko! A císař je nahý. Přimalovala jsem tetě P. knírek a doufala, že k nám nikdy ona teta nepřijde, protože Geckulce se celý ten výkres s měsíčkem, záchodem a tetou P. líbil natolik, že nedala jinak než že ho vystavíme na ledničku.

Kromě toho, že má naše holčička vlastní hlavu, je také velký opravář. Tatínek Jean jí přivezl bedničku s dětským nářadím, ke které se Zrníček nesmí ani přiblížit, a Geckulka pak opravuje dům kladívkem, tříkolku kleštěmi a cokoli ostatní zvoláním, že je třeba vyměnit baterky. Knížky s písničkami nehraje? Je třeba vymenit baterky. Nejde počítač? Je třeba vyměnit baterky. Bublifuk nedělá bubliny? Je třeba vyměnit baterky. Geckulka se pokusí obtisknout ručičku na sklo sprchového kouta, ale z vnější strany se kolem ručičky netvoří pára, a tak obtisk není? Je třeba vyměnit baterky. Geckulka, ta se vyzná.

Zrníček to všechno snáší s klidem a myslí si své. Sveřepě se snaží si stoupat, učí se stylem kajakáře lézt přes překážky a umí se houpat na červeném houpacím koni i jezdit na Geckulčině odrážedle. Má sílu, výdrž a smysl pro sport. Rád se tahá o věci a dohání s tím Geckulku k šílenství. Rád běhá za míčem, nosí nám ho zpět a dožaduje se, abychom ho hodili znova, aby pro něj mohl běžet. Někdy říkám, že Zrníček je jako pes a Geckulka jako kočka. "Je pa bebé!", křičí Geckulka pokaždé, když ho vidí chodit za ruce: "Je kluk! Je gran kluk!"Není to mimino. Je to kluk! Velkej kluk!

Příští týden budou dětem rok a tři roky. Geckulka už je velká holka a zdá se, že Zrníček i u své sestry vstoupil alespoň do kategorie "malý kluk". Tak teď už jen čekáme, kdy nám přerostou přes hlavu.

Svátek matek

Svátek matek je ve Francii instituce jako byl u nás kdysi, za mého socialistického mládí, mezinárodní den žen. Ten tu slaví také, s mateřstvím ale nemá nic společného, a tak děti v březnu neutvářejí žádná olepená srdíčka. V březnu se debatuje o nerovnostech a o různých tématech týkajících se žen. Matky si tak na upatlané, dětskými ručičkami vyrobené přáníčko musejí počkat až na poslední květnovou neděli. A protože tu matky chodí do práce mnohem hojněji než v Čechách a protože děti jsou tedy mnohem častěji v jeslích a ve školkách, debata o dětských kreacích je oblíbená debata mezi všemi, kdo mají děti, ať už jakéhokoli věku. Velkou francouzskou klasikou, ekvivalentem srdíček s nápisem MDŽ, je pak náhrdelník z těstovin, který dostala snad každá matka hodná toho jména. Tedy, matka dětí dostatečně starých, protože jeslové děti samozřejmě nenavlékají těstoviny, a tak já jsem v prvním roce dostala tácek s nalepenou Geckulčinou fotkou zavinutý v kytičce ze čtvrtky, na kterou ručičky mé, tehdy desetiměsíční, holčičky napatlaly barvu. Druhý rok jsem dostala kartónovou destičku popatlanou toutéž barvou přes šablonu "maman". Hvězdopravec dostal ke svátku otců (já vám to říkala, rovnoprávnost!) tutéž destičku, a tak jsme se nalepili v koupelně nad umyvadla. Něco vám totiž řeknu. Rodiče hodní toho jména, ať už jsou cynici jací chtějí, všechny ty artefakty střádají a schovávají. "Moje dcera mi kdysi udělala takový rámeček na fotky", zasnila se tento týden jedna kolegyně, jejíž dcera je už dávno plnoletá: "Z těstovin". Těstoviny jsou taková klasika svátku matek, že se divím, že kromě nedostatku benzínu netrpíme před svátkem také nedostatkem těstovin. "Mám ho pořád, i když se některý ty těstoviny už odlouply....a taky se mi do toho dali mouční červi, ale mám ho pořád vystavený". Musím uznat, že nasadila laťku vysoko.

Geckulka ve čtvrtek tedy v jesličkách dostala od tety pěkně zabalený balíček, na kterém bylo napsáno "Všechno nejlepší k svátku, maminko!". Hned poté, co pochopila, že dárek není pro ní, ale pro mě, začala se dožadovat, ať to rychle rozbalím. "Ne, Geckulko," řekla jsem: "Svátek má maminka až v neděli, tak to bude muset vydržet." Když jsme došli domů, poradila jsem Geckulce, ať utíká dárek rychle schovat pod postýlku, abych ho neviděla. Geckulka to radostně vykonala, ale druhý den přiběhla po probuzení do ložnice zase s dárkem: "Tjen mamá!" (na, maminko!), řekla: "Uver, mamá!", radila: "Je kadó! Je livr!" (Otevřít, maminko! Je dárek! Je knížka!). "Ne, ne, ne, utíkej to ještě schovat.", poradila jsem jí a opakovala si, že až v pátek odpoledne konečně bude doma Hvězdopravec, musím ho požádat, aby Geckulce pomohl dárek schovat a vytáhnout ve správný okamžik. A tak v pátek Hvězdopravec a Geckulka dárek pořádně schovali.

V neděli ráno nás probudila Geckulka, když se pokoušela otevřít dveře naší ložnice. Ještě, že máme panáčka, na kterém se zobrazuje měsíček nebo sluníčko podle toho, zda je den nebo noc. Ono si řeknete, že se to pozná raz dva, ale ono ne, protože v zimě se tu rozednívá až kolem osmé ranní, a v létě v šest, zatímco Geckulka vstává okolo půl sedmé, takže většinu roku za tmy. Od dob, kdy panáčka máme, se Geckulka přestala budit s řevem kdykoli mezi třetí a šestou ranní, ale vstane, když je sluníčko a přijde, což je něco tak úžasného jako moct se umýt po týdenním čundru nebo natankovat plnou nádrž po blokádě rafinerií. Rozhodly jsme nechat Hvězdopravce ještě spát, protože měl opravdu vydatný týden, a šly jsme dělat džus a wafle. Pak se vzbudil Zrníček, a tak jsme si hráli v pokoji, když tu si Geckulka vzpomněla na dárek. "Je kadó, mamá! Je láo! Doné kadó!" (Dárek! Je nahoře! Dát dárek!), volala a ukazovala na skříň. Skříň je vysoká, já jsem malá, na skříni je naházeno spousta věcí, mně se nechce pro schůdky do kuchyně, a tak šátrám a ukážu prázdnou krabici od Zrníčkových svršků, která tam trůní uprostřed toho všeho zmatku: "Tohle chceš?". "No, je kadó! Je mamá kadó!" (Ne, dárek! Máma dárek!), začala se zlobit Geckulka. Podívala jsem se pečlivěji, ale nic jsem neviděla. Určitě si to poletla, řekla jsem si. Přece si nemůže pamatovat, kam to schovali. Když někam schová Dudu nebo jinou hračku, pamatuje si to maximálně hodinu, možná ještě tak půl dne, ale rozhodně ne dva dny. Podívala jsem se pro jistotu na jinou skříň. Geckulka trochu váhala, ale ukazovala pořád na stejné místo a zlobila se čím dál tím víc. "Víš co, řekni tátovi, aby ti pomohl.", navrhla jsem nakonec. Konec konců, už bylo osm ráno: "Chceš ho jít vzbudit?" "Ui", přisvědčila Geckulka. A tak jsme šli. A Hvězdopravec vstal a dárek na skříni našel. Geckulka mi ho dala tak pyšně, že jsem málem sama pukla. "Uver, mamá!!", poroučela. Rozbalila jsem dárek. Nebyla to knížka, ale obrázek obtisknutých Geckulčiných nožiček v rámečku z knoflíků. "Je apui! Kom sa!" (zatlačit, takhle), ukázala mi Geckulka, jak obtiskla nožičky. "Je doné buton Fany. Apyje!" (Dala knoflíky Fany. Zatlačit!), zatlačila na knoflíky. "Tak maminka si to dá do pokoje," řekla jsem. "No, je frigo mamá!" (ne, na ledničku!), trvala na svém Geckulka. A tak jsem přidala obrázek na ledničku k obrázkům šneků, které Geckulka tak ráda maluje, a k nálepce s koníčkem a kravičkou, který byl na baterii elektrifikující náš plot. Geckulce se nálepka tak líbila, že ji Hvězdopravec musel sundat a dát na ledničku. Lednička je nejprestižnější galerie v našem bytě.

Ať je to jak chce, jsem ráda, že do knoflíků se mouční červi nedají, protože obrázek mi udělal naprosto neracionální radost. Ne nadarmo mluví Winnicott o mateřském šílenství. Ale nedá se nic dělat, dostat dárek, o němž si Geckulka pamatuje, jak ho vyrobila a že mi ho má dát, to se zkrátka za nic na světě nekoupí.

Přeju vám, ať si svátek matek užijete jako já!

O hladových (nejen) autíčkách

Není benzín. Těsně před začátkem posledního roku prezidentského období vláda protlačila nový zákoník práce pomocí paragrafu "49-3", který umožňuje přijmout i zákon, pro který není většina parlamentu. Do dalších podrobností se tu pouštět nebudu, protože právu rozumím jako koza petrželi a nejspíš už teď jsem napáchala několik nepřeností. Až na ten benzín. Odboráři zablokovali rafinerie, Francouzi pamětlivi blokády z roku 2010 (rok a půl před koncem předchozího prezidentského období) se nahrnuli k čerpacím stanicím, naplnili všichni najednou nádrže a bylo to.

Jedněmi z těch, kdo nádrže nenaplnil, a to především proto, že se vrtal v záhonku a sledoval, co zase požírá Zrníček za ohavnost, byl Hvězdopravec a já. V roce 2010 jsem byli v Chile, zprávy stíháme sledovat jedním okem a domníváme se, že k nám na venkov stejně dorazí všechno se zpožděním. Všechno, až na nedostatek benzínu, který se k nám, do jednoho z nejméně osídlených regionů, tedy do regionu, kde je naprosto běžné, že jedete šedesát kilometrů k doktoru, dorazil naopak s předstihem. Ropné krize jsme si všimli až v pondělí, když jsme se vraceli od zubaře, kterého máme krásných padesát kilometrů od Zvonokos. Na pumpě u Aix byla taková fronta, že to blokovalo dálnici. "Hm, možná jsme to trochu podcenili", řekl Hvězdopravec a podíval se na kontrolku Dežotovy nádrže. Měli jsme jak dojet domů a možná jednou jet do práce. Zdálo se, že náš první společný výlet pouze ve dvou od narození dětí - romantickou cestu k zubaři a následně naplánovaný oběd u zvonokoských Číňanů - budeme muset obohatit ještě o shánění benzínu. Na nádraží jsme vyzvedli Dustera - ještě, že jsem ranní cestu do Marseille absolvovala vlakem, napadlo mě, ještě, že se i přes tříleté zkušenosti ze Santiaga de Chile do Marseille autem bojím - a jeli jsme tankovat. Bylo zavřeno. Všude. U Číňanů naštěstí ne, a tak jsme si přeci jen zašli na oběd a rozhodli se, že dumání o benzínu necháme na večer. Večer se vrátila Geckulka z jeslí s tak strašným kašlem - zatracené jaro se na nás letos obořilo denním větrem ze všech možných světových stran, a totálně tím pošlapalo naše rodičovské právo na čtyři měsíce bez nudlí - že bylo jasné, že jeden z nás zůstane druhý den na paragraf a Hvězdopravec našel kolegyni, která benzín měla a měla druhý den jak jet do práce. A já jsem pak druhý den cestou k doktoru našla pumpu, kde nejen, že trochu benzínu bylo, ale pumpaři se rozhodli distribuovat jen za dvacet eur na osobu, aby došlo na co nejvíce automobilistů, takže se dostalo nejen na Dežota, ale i na Dustera. Geckulka se ve frontě pořád dokola ptala, jestli ty autíčka vedle mají taky tak veliký hlad jako to naše a Zrníček kooperativně spal. Idyla.

Druhý den jsme tedy mohli zase jet do práce. Vyjela jsem jako obvykle těsně před osmou, ale ouha. Na silnici údolím Durance, která je sice limitovaná na devadesát, ale kde všichni Jižané sviští nejméně stovkou, se všichni vlekli pěkně sedmdesátkou. Cesta mi trvala hodinu a půl, ale zatímco jsem ji začala s 440km v nádrži, dojela jsem do práce s 520. Poučení z toho zní, že kam se na všechny radary a policisty hrabe nedostatek paliva.

Děti samozřejmě stávkující Francie nijak nerozhodila. Zrníček se na zlé časy dále připravuje tím, že po bleskurychlém vyplivnutí dudlíku neuvěřitelně přesným gestem rychle požírá hlínu, kameny, šneky, prach a trávu - upřímně mě rozesmívá fakt, že bych se měla zamýšlet nad tím, zda mu neuškodí nepřevařená voda z vodovodu a nevyžehlené prádlo - a Geckulka velmi obstojně jezdí ve šlapacím autíčku. A jsou stále parťáci.

Vstávají oba pěkně kolem půl sedmé ráno, ale často už od šesti slyšíme v chůvičce, jak v pokoji žvaní. Zrníček brouká a Geckulka ho napodobuje, a když Zrníček začne radostí křičet, Geckulka řekne káravě: "Nini!", než se konečně na dětském budíku objeví sluníčko, znamení, že se smí vstávat. Geckulka vezme opičku Dudu, Čupíka a Méďu a vydá se na chodbu. "Sebou Nini!" poroučí, když jí vyjdu vstříc. Jdou mi pak do kuchyně pomáhat mačkat pomerančovou šťávu: Geckulka pomáhá, Zrníček vyhrabe z krabice totálně plesnivý pomeranč a strčí ho rychlostí světla do pusy, já rychle vystartuju, pomeranč seberu a Zrníček pak dle nálady buď natáhne trochu moldánky, nebo se začne smát, to je ale legrační hra, a rychle sáhne po dalším pomeranči a také si ho strčí do pusy a čeká, až mu ho vezmu, a tak pořád dokola. Pak snídáme, Zrníček jako obvykle hází všechno, co už nechce, na zem a Geckulka vydlabává ze štrůdlu jablka, ořechy dává stranou a těsto jí až nakonec. Pak jdeme okamžitě ven. Zrníček, který byl prvních deset měsíců života to nejhodnější dítě na světě, se s pohybem stal dítětem, ze kterého mi jde hlava kolem. Jeho veškerý zájem se koncentruje na objevování a ochutnávání světa, ze kterého nemá ani špetku strachu. Jediné, čeho se bojí, je Čmeláček ze Včelích medvídků, který zpívá, že do pěti musí být u maminky v doupěti. Není tedy divu, že jakmile Zrníček spatří otevřené dveře ven nebo na terasu, žene s k nim úprkem a pokusí se spadnout hlava nehlava ze schodů. Člověk má tak dvě možnosti. Buď neustále hlídá, kde se Zrníček zrovna pokouší o přizabití nebo alespoň o otravu, nebo zlotřilce posadí do kočárku a svět mu zprostředkuje pevně připoutanému v kšírách. Na hřišti pak Zrníčka vysadím na prolézačky a dívám se, jak se v jedenácti měsících samostatně pouští do jízdy po skluzavce za blaženého chechtání. "Je plu bebé!" jásá Geckulka: "Je kluk!" (už není mimino, je to kluk!). Geckulka, která na skluzavce pořád ještě opatrně brzdí botičkami. Doma si pak dáme oběd, Geckulka se dožaduje ochutnání Zrníčkovy kaše a následně ji spokojeně dorazí za pochvalného mručení: "Je tre bon sa!" (je to velmi dobré), zatímco jí na talíři stydne její vlastní jídlo. Pak se jde spát, ale Zrníček často ve strachu, že by mu mohlo něco utéct, proti spánku bojuje, co mu síly stačí. Zatím vždycky vyhraju, ale někdy mě to stojí monokl, nenechavé prstíčky vražené do nosu a blažený chechot při pokusu o znehybnění následovaný briskným osvobozením se. Odpoledne a večer je to totéž, a pak se koupe, Zrníček ve vaně cáká jako pominutý a čím víc má vody v očích, v nose, v puse a v uších, tím cáká s větší radostí.  Geckulka se jde koupat po něm a pokouší se cákat také, ale tak, aby se jí voda nedostala do žádných ze zmiňovaných smyslových orgánů, což je úkol hodný chytré horákyně. Pak Hvězdopravec jde číst Geckulce pohádku a vybere novou o tom, jak myšky nechtějí jít do školy, protože se bojí hada, a tak si řeknou, že cestou udělají "hada" a had se bude bát, a Geckulka se pak v noci budí křikem a už nikdy nechce tu strašidelnou historku číst znovu.

Tak takhle nějak se máme. Děje se toho pořád tolik, že bych mohla psát jeden příspěvek denně, ale samozřejmě to vede k tomu, že nenapíšu ani jeden za týden. A pokud kromě rafinerií začnou stávkovat ještě elektrárny, jistě to nebude lepší. Jedním jsem si ale jistá. I bez rádia a televize máme o zábavu postaráno.

O cestování

Vážený čtenář si jistě povšiml, že na blog stíhám psát velmi sporadicky. Stíhám o to méně, že veškerý volný čas obvykle trávíme výlety a cestováním. Ráda bych o našich cestách a výletech napsala víc, ale znáte to, kdo výletí, ten nevaří a nepere a o to vehementněji se to na něj vrhne, jakmile strčí nohu zpět do sladkého domova. Spočítala jsem, že kdybychom neměli pračku na sedm kilo prádla, ale obyčejnou na pět (díky, díky Chilané, že jste v době nákupu pračky měli na trhu s bočním plněním tuhle jednu jedinou!) musela bych prát víc než jednou denně, a to s chozením do práce nejde dohromady.

Už jsem tu kdysi psala, že v době, kdy se narodila Geckulka, mi celá Hvězdopravcova rodina pořád dokola omílala, že miminka se musejí brát na návštevy a cestovat, protože jedině tak z nich budou společenští tvorové. Myslím, že kdybych tu jen pronesla něco jako: "nepřijedeme, protože Geckulka má zelenou rýmu a kašle", věta, která, zdá se, není v Čechách úplně ojedinělá, byla bych označena za matku hodnou blázince. Težko říct, nemám moc s čím porovnávat, matkou jsem se stala až tady a s místními zvyklostmi, pravda ale je, že cestujeme hodně, s radostí a klidně i s kašlem a zelenou rýmou.

Výhodou Francie je, že existuje nepřeberné množství takzvaných gîtes k pronajmutí. Gîte je dům nebo apartmán s kompletním vybavením pronajímaný na týden nebo víkend, jak se komu zlíbí. Máte tedy k dispozici kuchyň, která si s ničím nezadá s vaší kuchyní doma, pračku (uf!), koupelnu, obývák a pohodlné ložnice. Majitelé obvykle vybavují gîte také dětstkou postýlkou, a často i židličkou. Zkrátka, jste jako doma, ale výhoda je, že nejste doma, ale někde, kde to neznáte, a tedy někde, kde máte spoustu nápadů na výlety do okolí.

Děti naše cesty zbožňují. Geckulka má už dost rozumu na to, aby věděla, že se chystáme pryč, a svědomitě si s sebou zabalí hračky. Rozumí i tomu, co budeme na dovolené dělat, a těší se dokonce tak moc, že vydrží sedět v autě dvě hodiny bez křiku a bez televize, jen s otázkami, zda opravdu uvidíme koníčka, zda jsme nezapomněli její autíčka, zda budeme jezdit na kole a především, především, jestli na dovolené bude kolotoč.

Kolotoče si poprvé všimla v Ax Les Thermes v Pyrenejích letos na podzim. "Kupo ševal!" (koupit koně!), dožadovala se v křivolakých uličkách lázeňského města, zatímco Hvězdopravec a já jsme ji pobízeli, ať přidá do kroku, protože musíme koupit chleba a něco k tomu na piknik a že v obchodě nikde koně nemají. "Kupo ševal! Kupo ševal!", volala Geckulka se svou obvyklou vytrvalostí a loudala se za námi. "Hele Geckulko," řekla jsem nakonec před obchodem s regionálními sýry a uzeninami: "tak půjdeme tady do toho obchodu a slibuju ti, že jestli tam mají koně, tak ti ho koupím".  Geckulka vešla do obchodu se mnou, koupili jsme sýr a při placení Geckulka spustila znovu: "Kupo ševal, kupo ševal!" "Chce, abychom koupili koně", usmála jsem se na prodavačku spiklenecky: "Máte koně?". Prodavačka teď Geckulce vysvětlí, že koně nemají, a bude to, těšila jsem se. Jako rodič už bych ale měla být zvyklá, že do žádných pastí se nepadá tak po hlavě a bolestně jako do pastí, které si člověk nastraží sám. Prodavačka očividně neměla děti nebo ne děti, které dokáží - bez nadsázky - dvě hodiny opakovat tutéž větu. "Ale ano, můžu vám dát tip na procházky na ponících, to by se jí mohlo líbit", začala mě masírovat netušíc, že Geckulka se v té době bála ještě i holubů a kachen. "Ne, to je dobrý", řekla jsem a snažila se dostat se ze spárů obchodnice: "Ona se bojí" "Ale ne, na ponících jezdí i takhle malé děti", snažila se mě přesvědčit žena za pultem. "Děkuju, podívám se na to doma", vyřknula jsem nakonec bohapustou lež, sebrala sýr a vyšli jsme ven. "Kupo ševal!", ječela Geckulka: "Kupoševal, kupoševal, kupoševal". Trklo mě to, až když jsme přešli ulici a namířili si to přes lázeňskou esplanádu k parkovišti vedle prolézaček. Stál tam klasický francouzský kolotoč jako z Amélie z Montmartru. A byl zavřený. Na své první "kupoševal" si Geckulka musela počkat ještě pár měsíců, ale letos v Alpách se konečně dočkala. A už i ví, že ona věc se jmenuje kolotoč.

Slovo "kolotoč" říká Geckulka česky, francouzsky ho umí také, ale česky se jí nějak líbí víc. Kolotoč je momentálně slovo pro největší blaho, ještě větší než sledování pohádek o Méďovi, nebo pojídání "šíša šokola", čokoládových vajíček, které Geckulka nazývá šiškami. Protože místní kolotoče jsou často konstrukce, které setrvávají na svém místě, a tedy ne pouťové atrakce, které přijedou a zase odjedou, jsem velmi ráda, že nemáme nic podobného u nás ve Zvonokosech. "Půjdeme tudy," říká mi spiklenecky Hvězdopravec, když parkujeme auto ve městě, kde máme v plánu se projít, vylézt na věž kostela, nakoupit na trhu a možná si někde sednout před obědem na kafe: "jinak půjdeme kolem ehm ehm". Hlavně neříkej kolotoč! Geckulka vydrží ono slovo opakovat klidně půl dne. A tak nakonec polevíme, že zítra, když bude hodná, tak se může svézt. A zatímco se vozí doprovázená Hvězdpravcem, já se Zrníčkem pozorujeme, jak se nešťastní rodiče pokoušejí okolo kolotoče narvat do kočárků zmítající se děti a odvléct je domů, posloucháme všechen ten jekot mísící se s radostným hýkáním dětí, které ještě na kolotoči smějí zůstat a vozit se dál dokola v autíčkách a na konících, a pak se kolotoč zastaví, a je to poslední Geckulčina jízda, ale Geckulka se ještě chce svézt na slonu, ale ne, slon už nebude, ne, Geckulko, co jsme řekli, a Geckulka se zmítá a volá "Ankór kolotoč! Ankór kolotoč, ui, dakór!" (ještě kolotoč! ještě kolotoč, ano, dobře!) a zmítá se ještě, když dojdeme k autu, a volá, že chce jezdit na slonu, a večer mi před spaním, když probíráme její den, řekne, že byla na kolotoči, a pak moc plakala, a tak jí řeknu, že maminka taky byla malá a že to zná, že je těžké přestat jezdit na kolotoči, ale prostě to tak je, člověk se nemůže vozit pořád, a Geckulka přikývne a druhý den ráno se mě zeptá, zda zase půjdeme na kolotoč a dodá, že bude jezdit na slonu.

Ačkoli by se mohlo zdát, že tedy neděláme během našich cest prakticky nic jiného, než že se vyhýbáme kolotočům, ve skutečnosti jezdíme také na kolech, chodíme pěšky a v zimě lyžujeme. Máme doma celý arzenál tzv. "baby bordelu". Máme šálu, manducu a krosnu a máme vozík za kolo, na který se dají dát lyže nebo se dá tahat. Podle terénu a velikosti dětí pak děti nasoukáme do požadovaného příslušenství a jde se nebo jede se. A protože to tak děláme od narození, děti jsou spokojené. "La vilet!" volá nadšeně Geckulka a já se divím, proč mluví o pařížské čtvrti nazývané "městečko", když se nalézáme uprostřed Alp a v Paříži nikdy nebyla: "La vilet?" "La vilet!" opakuje Geckulka a pomalu se začíná zlobit, že jí nerozumím. "Jo aha, na výlet!", dojde mi. "La vilét!", zvolá Geckulka radostně a mně se chce jen dodat: a ať se práší za kočárem. Práší se ale jen tak, jak se může prášit, když má Hvězdopravec v krosně na zádech osmnáctikilové dítě, lahev vody, pleny a nejméně dvě plyšová zvířátka, a já mám na břiše jedenáctikilové nemluvně a na zádech batoh s další lahví vody, piknikem a náhradním oblečením pro celou rodinu, ale pořád se přeci jen ještě práší.

Zrníček cestuje také rád a rád využívá cest k ochutnávání nových věcí. Sice teprve nedávno pochopil, že kusy chleba a sušenek, které ukousne, musí před polykáním rozžvýkat - do teď se vždy dusil tak spolehlivě, že jsme si málem mysleli, že má zúžený hltan - ale ochutnává, co mu síly stačí. Vybíravý není, ochutnává květenu a zvířenu, a dokonce i přírodu neživou. Co mu přímo učarovalo, byl pak písek na plážích v Camargue. Párkrát olíznul z tažné koule na vozíku a následně si začal do pusy sypat celé špetky. Protože měl v té době jen dva zuby, nemělo mu to mezi čím skřípat, a evidentně mu to chutnalo víc než přesnídávka, jogurt a zeleninová kaše dohromady. Snažili jsme se mu zabránit v polykání písku jak to šlo, ale nezabíralo nic. Dudlík letěl okamžitě ven, v náručí se Zrníček zmítal jako pomitnutý a přidržování rukou nesl velmi nelibě. Musel si té exotické kuchyně zkrátka užít. Ale po návratu domů do Zvonokos pak objevil hlínu a především sušené blátěné tyčinky, které vypadávají Hvězdopravci z podrážky gumovek po rýpání záhonu, a od té doby po písku už nejspíš netouží. Zato když jdeme na terasu, nabere ten nejrychlejší sprint jakého je v lezení po zadku schopen dosáhnout a ostřížím zrakem vždycky nějakou tu lahodnou tyčinku najde. To máme za to, že naše první dítě do pusy nic nestrkalo.

Ať už je to ale jak chce, naše děti ale evidentně cestujou rády. Geckulka při dubnovém pobytu v Alpách dokonce odmítala v den odjezdu naši gite opustit a volala: "ankór vakáns, ui!!!!" (ještě prázdniny, ano!!!). A když jsme o pár týdnů později na Nebevstoupení  jeli do Camargue - kde jinde by se člověk tahal na kole s vozíkem plným dětí - jen nám rozdělila postýlky: tady Nini, tady já, táta a máma tady. Jako doma.