Uf!

Den před mými narozeninami si Geckulka vrazila do paty kousíček skla. Vrazila si ho tam v naší kuchyni a upřímně řečeno, jsem překvapená, že se to stalo až na úplném konci léta. Letos bylo horko. Geckulka se naučila říkat "koupa" a "meňé" (koupat se, se baigner, ale B jí moc nejde), při pohledu na jakoukoli fontánu kdekoli ze sebe rvala šatičky a křičela "maillot" (plavky) a pokaždé, když vyšla z domu, klepala si na hlavičku a dožadovala se "čapú" (chapeau, čili klobouček). Léto jsme tedy strávili u vody ve Zvonokosech, u vody v Pyrenejích a také u vody v Quinsonu, protože jak bystrý čtenář ví, miminka musejí cestovat, a tak Zrníček podnikl svoji první dovolenou ještě v šestinedělí.

Název "Uf!" je ale volen právem a nelze než nepřiznat, že Šílenství u nás obcházelo vytrvale a že jsem měla možnost si položit několikrát otázku, jak je možné, že většina rodičů svoje děti nezabije a postupně ve mně vzniklo přesvědčení, že vlastně kdokoli, kdo zvládl z dětí vychovat alespoň trochu psychicky stabilní jedince, by měl dostat přinejmenším čestnou legii. Přitom ten, kdo nám v létě zvyklal některé naše jistoty, nebyl kupodivu Zrníček.

Geckulka bratříčka přijala s radostí a láskou. Když se Zrníček kojí, rve ze sebe naše princezna bodýčko a dává napít čemukoli, co leží okolo - medvídkům, panenkám i ohavné žábě, která říká "miluju tě" a "jeden, dva, tři jsou čísla". Ukazuje Zrníčkovi hračky a když bratříček pláče, běží pro mě nebo mi navrhuje, ať mu dám napít. A chce ho pořád chovat. Ale hned potom se v ní projeví paní vychovatelka. "Ne, ne, ne!", bere bráškovi důležitě hračku, kterou mu právě půjčila. A především, velmi rychle pochopila, že se musí postarat o to, aby se bráškovi nedostávalo nějak nezdravě moc pozornosti. Čím míň, tím líp, doslova. A to v kombinaci s obdobím vzdoru, nazývaným též psychology "dětská puberta", růstem dolních špičáků a venkovními teplotami šplhajícím ke čtyřicítce a vnitřní okolo třicítky udělalo z naší milované Geckulky prakticky na dvě hodiny denně (ve dvou hodinových blocích) příšernou fůrii, která křičí, kope a mlátí okolo sebe hlava nehlava. Jako obvykle jsme dostali spoustu rad na to, co s tím, a také ujištění, že "v tomto věku je vztek normální". Poté, co chytré hlavy příbuzných a kamarádů ale viděly Geckulku v akci, získaly obvykle úplně stejně vyčerpaný výraz jako my a obvykle byl zmíněn psychiatr. Začala jsem číst Francoise Dolto a žehrala tomu, kdo vynalezl prarodiče. Francoise Dolto psala mimo jiné o tom, že vzteklé děti by si měly hrát s vodou, a tak jsme Geckulku máčeli co to šlo - na to bylo to vedro dobré - a bylo nám úplně jedno, že si to promenáduje pyrenejskou vesnicí pak jen v plence.

Zrníček mi zato konečně objasnil, jak je možné, že mi jedna moje kamarádka kdysi řekla, že toho na mateřské hrozně přečetla. S Geckulkou novorozencem se totiž nedal často ani přečíst čas na hodinách, které svištěly jako o závod. Zrníček zato spokojeně baštil a spal a rušil ho jen občas nějaký ten zádrhel v tranzitu, a i ten Zrníček řešil tak, že se zaťatými dásněmi (zuby nemá) tlačil a jen tiše a nespokojeně vrčel. Záchvaty jeho sestry ho nechávaly úplně klidným, takže zatímco Geckulka tloukla hlavou do podlahy nebo kousala do futer dveří, zatímco Hvězdopravec usoudil, že jediný způsob, jak to přežít, je použít sluchátka od křovinořezu, který si koupil a který ležel nepoužitý před domem, Zrníček seděl v klidu v židličce a spokojeně usínal a to, že není hluchý, bylo poznat jen z toho, že ho naopak budilo ve ztichlé kuchyni cinknutí příborem. "Jestli mi ještě někdo bude někdy vykládat, že děti narozené císařem jsou klidnější," řekl Hvězdopravec: "rozbiju mu hubu."

Geckulčin bouřlivý emocionální vývoj nám kromě velmi nepříjemných záchvatů vzteku přinesl ale také nepoměrně roztomilejší překvapení, a to fakt, že naše holčička je regulérně zamilovaná. Objektem její lásky je Malý hnědý méďa, hrdina seriálu časopisu Pomme d'Api. Geckulka mu říká "nunu" a spolu s ním se postupně stal Geckulčinou láskou i reklamní medvídek od parfému Musti, který asi v šesti měsících darovala Geckulce její prababička. Doufám, že z nebe vidí, jak se její vnučka na méďu culí, posadí ho vedle sebe na gauč a tónem, kterým by puberťačka pronesla k objektu své lásky, jenž ji právě polil schválně vodou, něco jako "teda ty jsi ale úplně blbej", Geckulka  hledí na méďu a směje se: "Nunu...". "Nunů!", dožaduje se pak neustále, abychom jí buď pustili Malého hnědého méďu v televizi, což děláme zřídkakdy, a tak musí Geckulka vzít zavděk alespoň knížkami, kde se její idol koupe, dává pusinky mamince, někdy se zlobí nebo si pozve domů kamaráda a ukazuje mu, jaký má pěkný kamion a kde se splachuje záchod. "Ankór nunů!", křičí Gecková z krosny, když jdeme na výlet, a já musím vymýšlet sto padesátou historku o méďovi.

Třeba tu, jak si vrazil do nohy střep. Fakt je, že zaražený střep v noze den před mými narozeninami, na které jsem v tom mumraji doma málem zapomněla, mě jen utvrdil v mém přesvědčení, že od narozeninového dne je třeba chtít především co nejméně řevu a kňourání. Střípek byl tak malý, že nebyl ani vidět, zkrátka se nedal najít, ale naše čtrnáctikilové dítě kategoricky odmítalo jak se jen dotknout nohou podlahy, tak si na nohu nechat sáhnout. Celé páteční odpoledne jsme tedy Geckulku museli nosit. Druhý den, v sobotu, tedy ten můj narozeninový, jsme se vydali za strejdou Patrikem, naším doktorem. V čekárně Geckulka najednou začala běhat, protože v čekárně byl olezlý a olepený autobus Babar, erární hračka osahaná tisíci ručkami plnými mikrobů, autobus, který Gecková miluje a pokaždé se ho pokusí odnést z čekárny domů a velmi se zlobí, že jí to nechceme dovolit. A jak viděla Babara, tak se k němu rozběhla, střep nestřep. Jen jsme se na sebe s Hvězdopravcem podívali: "Divadlo", zakroutil Hvězdopravec hlavou. Strejda Patrik určitě bude rád, že nás s podobným divadlem vidí v sobotu ráno. V ordinaci bez Babara si ale Gecková naštěstí vzpomněla, že ji strašně bolí noha a chodit přestala. Strejda Patrik na kopající a zmítající se Geckové nic nenašel, doporučil nám dávat mokré náplasti, že se to třeba vyloučí, a řekl, že pokud bude problém přetrvávat, v pondělí nás pošle na rentgen. Gecková si doma každou náplast hbitě strhla. Kolem oběda jsme si všimli, že v botech a ponožkách si Gecková náplast nestrhne a chodí. Protože byly moje narozeniny, jako dárek jsem dostala, že jsem nemusela jít dávat spát kňourající Geckovou a odpoledne jsme se jeli koupat. Jeli jsme na kole, Gecková a Zrníček vzadu ve vozíku. U rybníka jsme zjistili, že Gecková stihla vozík za deset minut jízdy počurat. Než Hvězdopravec vyndal z vozíku počurané sedátko a než ho vyčistil, viděla jsem podle nadouvajícího se kopečku na Geckulčiných plavkách, na konci léta prakticky shnilých, že máme další nadělení. Ještě, že jsme nejeli na veřejnou pláž, pomyslela jsem si, a jako každá zasloužilá matka jsem šla dáreček vyhodit z plavek do rákosí a omýt zadnici. Geckulka jako obvykle hovínko nechtěla dát - výsledek naší naprosto marné snahy naučit ji na nočník je ten, že kromě toho, že chodí doma s dětským prkýnkem na hlavě a říká "čapú, čapú" (překlad viz první odstavec), je ten, že chce výkaly ponechat u sebe a odmítá se nechat přebalit - a utíkala mi pryč, střep nestřep. Pak začalo pršet, a tak jsme jeli domů. "Uděláme si aspoň nějakou narozeninovou večeři, jo?", řekl Hvězdopravec a já navrhla, abychom objednali sushi, o kterém jsem snila celé těhotenství. "Při našem dnešním štěstí nám po něm bude špatně", prohlásil Hvězdopravec, ale souhlasil. Při tom našem štěstí ale měly všechny sushi restaurace s odnosem zavřeno kvůli letním prázdninám, a tak jsme si k šampaňskému dali pizzu. Děti spaly. Co si jako matka dvou dětí více přát.

A protože moje narozeniny označují vždycky konec léta, můžu si vydechnout: "Uf!". Od úterka je Geckulka opět v jesličkách - v pondělí jsme byli na rentgenu, který ukázal, že žádný střep v noze nemá, ale když si vzpomene, chodit nechce pořád - a já jsem konečně pochopila, co bylo míněno zde vloženým vtipem, který jsem kdysi zahlédla v jakémsi časopise (pro nefrancouzštináře: první obrázek "den před prázdninami", druhý "den před začátkem školního roku"). Bylo to intenzivní léto, ve kterém jsme pomalu, pracně a ne zrovna s ledovým klidem každý našel svoje nové místo. Teď mám ještě dva týdny na to, abych si po oněch prázdninách odpočinula a hlavně si užila Zrníčka, který je tak vzorné miminko, že s ním dokážu klidně i napsat blog. Zkrátka, teď mi nastává ta správná mateřská dovolená, než budu muset zase zpátky....do Blázince.

Ve čtyřech

Zrníček se narodil v 23:22, jak jsem vám psala minule, a tak mi těch 38 minut započítali jako první den pobytu v porodnici. Ten den se totiž rodilo o sto šest, místo dvou obvyklých porodů jich měli hned deset a v jednu chvíli zvonil zvonek u dveří porodnice asi každou moji kontrakci. Zrníček dobře udělal, že se začal drát na svět už v sobotu ráno, protože jsme tedy ještě našli nějaké místo na parkování a také na mě ještě vyšel předporodní pokoj. K večeru, kdy bylo Corso fleuri v plném proudu, se nedalo už zaparkovat nikde, poporodní pokoje na šestinedělí se staly pokoji předporodními, takže se v nich hekalo, a zatímco já už jsem v klidu tlačila na porodním sále, Hvězdopravec zaslechl (já jsem slyšela jen "tlačte, tlačte, tlačte"), jak jedna porodní asistentka nařizuje sestřičkám, ať skočí také pro vrátného. Naštěstí ne aby mi také pomáhal rodit, ale aby šel převlékat postele a z poporodních pokojů, které se staly předporodními, zase rychle dělal poporodní, aby se z porodních sálů měly kam odkládat matky s dětmi, jinak se nemají z předporodních pokojů kam všechny ty rodící vozit na tlačení. A tak budu moct jednou vyprávět Zrníčkovi, že přišel na svět za bouřky, v den, kdy se rodilo ve všech koutech porodnice a kdy si policie v Pertuis namastila pořádně kapsy, protože minimálně jedné rodičce odtáhli špatně zaparkované - což byla v tu chvíli ale jediná možnost jak mít prostě zaparkované - auto.

A protože se den poté, v neděli, zase místo předpokládaných dvou dětí narodilo dětí hned šest a porodnice praskala ve švech, započítali mi 38 minut jako jeden den a v úterý, tedy asi 60 hodin po porodu, nás vykopli domů. Někomu, kdo má za sebou první porod císařem a kdo 60 hodin po prvním porodu tedy nemohl ani bez dozoru a opěrátka dojít do koupelny, natož si třeba z postýlky podat dítě, to ale přišlo jako zázrak. Když jsem pořád do zblbnutí opakovala, že nechci císaře, věděla jsem, co dělám.

A tak jsme dojeli domů a zdálo se, že mít dvě děti je pohoda. Máte přece dvě ruce, tak co. A když je navíc doma Greg a Drahámatička a obě děti spí, je to teprv nádhera. A tak jsme se stihli najíst a dokonce i otevřít láhev šampaňského. Pak se děti vzbudily, Greg a Drahámatička odjeli a mně došlo, že sice mám rukou stejně jako dětí, ale dělat věci jednou rukou je někdy dost málo, navíc jedna z těch rukou je levá a že když už pravá neví, co dělá levá, jde vám z toho někdy pěkně hlava kolem. Ale kolem půl deváté večer nakonec byly obě děti v posteli a my si málem gratulovali.

Zrníček se vzbudil na kojení kolem půlnoci. Vzala jsem si ho do obýváku, protože jsem si myslela, že se mi v naší posteli kojí špatně: za zády mám totiž vypínač a spolehlivě se mi vždy podaří nechtěně rozsvítit. A tak jsem seděla v obýváku a kojila. Zrníček střídavě pil a spal a nevypadalo to, že by se mu chtělo spát další tři hodiny. V půl druhé se vzbudila Geckulka. Normálně se nebudí, ale moje courání domem ji zkrátka probudilo a také náramně vyvedlo z míry. "Maman", volala Geckulka a následoval celý repertoár: "Mňamňa" a "kaka", stále hlasitěji a rozzlobeněji. Hvězdopravec statečně utěšoval, pak vysvětloval a nakonec nadával a klel. Geckulka řvala stále hlasitěji. Ve dvě ji Hvězdopravec strčil do sprchy. Zrníček střídavě pil a žužlal prso a za žádnou cenu se nechtěl nechat odložit ani usnout. Geckulka se znovu rozeřvala. A jak jsem tak seděla na posteli - uchýlila jsem se do našeho pokoje v domnění, že tam Geckulčiných sto padesát decibelů třeba nebude slyšet, vypínač nevypínač - přišlo mi, že nad naším domem právě proletělo Šílenství. A, věřte nebo ne, zahlédli jsme ho asi nejen my dva dospělí, ale i Geckulka a dokonce i Zrníček a všem nám došlo, že máme dvě možnosti: buď začneme spolupracovat, nebo zešílíme. A zdá se, že nikdo zatím zešílet nechce. A tak Zrníček vzal prso, napil se a usnul. A já jsem vstala a šla za Geckulkou, která nejen, že přestala ječet, ale dokonce mě i poslouchala, nechala se vzít do náruče, vypila mléko a bez řečí na zbytek noci vzala zavděk tím, že na kanapi v jejím pokoji bude spát tatínek, zatímco já se budu dál starat o miminko. A já, ještě, než jsem usnula, jsem si řekla, že druhý den musíme bezpodmínečně vypadnout z domu na koupaliště s prolézačkami, abychom Šílenství zahnali co nejdále od našeho prahu.

A tak jsme druhý den jeli. Hřiště jsme strávili tak, že Zrníček žužlal prso vedle hřiště a sto metrů od nás řádila Geckulka s Hvězdopravcem na pláži. Jak jsem tak seděla ve stínu a pozorovala druhou polovinu naší rodiny, jak si hraje, přisedla si ke mně paní, vybalila také prso a začala kojit svoji rok a půl starou dceru. "Jak je staré vaše miminko?", zeptala se. "Pět dní", řekla jsem. "Jejda! A jakpak to jde?" "První noc jsme přežili", řekla jsem hrdě. "To je tak krásné, ty první okamžiky", řekla paní. Z dálky k ní běželi dva kluci a mně došlo, že to dítě u jejího prsu je třetí v řadě a že právě pronesla slovo "krásné". Inu, má to ta příroda dobře zařízené, pomyslela jsem si, zatímco mi paní dávala adresy několika mateřských center, kde prý může moje starší dítě řádit pod profesionálním dozorem a já si zatím "užívat miminka". Právě jsi vstoupila do kategorie "několikanásobná matka", pomyslela jsem si. Kde že ty časy jsou, kdy jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme to fakt my, kdo cpe do auta místo lyží vaničku a kočárek.

Ale nezoufáme si. V sobotu jsme se už dokázali všichni ráno umýt a vyrazit na trh do centra Zvonokos, abychom Zrníčka představili všem známým trhovcům, a také abychom nakoupili na sobotní i nedělní narozeninovou party. Narozeniny měla Geckulka, a tak výmluva "před týdnem jsem rodila" neměla dostatečnou váhu. A navíc jsem kromě narozeninového tiramisu - které, přiznejme si to, bylo tak trochu i pro mě - nemusela nic vařit, protože se o všechno postarali babičky, dědové, tety a strejdové. A tak měla Geckulka narozeniny vydařené.

A tak nám to střídavě jde lépe, a pak zase hůře. Děti, zaleknuvší se prolétlého Šílenství,  začaly skutečně spolupracovat, a to tak že si, jako všichni sourozenci, rozdělily spravedlivě čas tak, že když jeden spí, druhý si užívá táty a mámy. Výhoda je, že současně řvou víceméně výjimečně, především v noci. A když, div divoucí, Zrníček zalehne večer v osm, nechce zase spát Geckulka - která do toho všeho chytila zánět spojivek - , a Zrníček pak převezme službu ve dvě ráno, kdy na mě ve tmě zírají dvě očka jako špendlíky s výrazem "jsem připraven poznávat svět". Ale s druhým dítětem už vás věty všech těch pediatrů a dětských psychologů jako "využívejte period bdění vašeho miminka k poznávání se nebo jen k tichému obdivování" nechávají zcela bez pocitů viny. "Tak k tichému obdivování, jo?", pomyslela jsem si, přinesla jsem z obýváku Zrníčkovu novorozeneckou židličku, ze které se mu dobře dívá, a zaparkovala jsem ji do nohou naší postele: "Tak a můžeš, Zrníčku, v tichosti obdivovat tatínka a maminku", řekla jsem, plácla sebou do postele a okamžitě usnula.

A to je od nás dneska všechno. 

Godot

Když jsem psala druhého června minulý přísěvěk o čekání na Godota, netušila jsem, že mě čeká čekání tak dlouhé, že by to vyhnalo z divadla i toho nejintelektuálnějšího Pařížana, který čte Derridu v tramvaji a na záchodě má pro pobavení odloženy všechny Lacanovy semináře. Zrníček seděl v mém břiše, vrtěl se a já pomalu začínala vyčerpávat své zásoby humoru při odpovědích na denně kladenou otázku: "Ty jsi pořád ještě neporodila?"a postupně zjišťovala, kolik žen v mém okolí rodilo až v čtyřicátém druhém týdnu a jak se jim podařilo porod rozjet. Pila jsem maliník, dojížděla na akupunkturu, brala homeopatika a ve středu jsem v naprostém zoufalství ušla rychlou chůzí šest kilometrů. Myslím, že je dobře, že ten den pršelo, a tak u rybníka za Zvonokosy nebylo moc lidí, protože jsem kroužila okolo rybníka s takovou urputností, že by na mě jinak jistě někdo zavolal mé kolegy z blázince a byla by mi přidělena diagnóza "předporodní šílenství".

Všechny tyhle zoufalé pokusy, abych už konečně začala rodit  nebyly dány ani tak tím, že bych nutně chtěla, aby Zrníček už přišel na svět, neb z dob Geckulčiných mi zůstaly vzpomínky na to, že člověk by si měl užít dobu, kdy péče o dítě zahrnuje pouze válení se po kanapi a hlazení bříška, ale hlavně tím, že nade mnou visel Damoklův skalpel v podobě císaře, pokud se porod nerozjede sám do termínu. Termín, ten francouzský, to jest ten, který je přesně 41 ukončených týdnů, jsem měla v sobotu třináctého. A myslela jsem na Kulidu, která kdysi výstižně napsala, že termín je datum, kdy skoro jistojistě neporodíte. Navíc termín spadal na sobotu a když jsem v třicátém sedmém týdnu došla do porodnice, bylo mi sděleno, že v tom případě by se císař naplánoval už v pátek. A tak jsem pila maliník a prováděla všechny možné kejkle, hlavně, abychom unikli skalpelu, ale Zrníček seděl pěkně ve své předpisové pozici se zády vlevo a hlavou na čípku a vůbec nespolupracoval a já musela pak před zděšenými výrazy pekařky a sester v jeslích, že už mě zase ráno vidí a pořád s břichem, pronášet věty jako "víte, to je asi jen nervové, ono tam asi žádné dítě není" nebo "ve skutečnosti mám pod tričkem polštář".

Ve čtvrtek jsem dojela na kontrolu do porodnice s nervy napnutými jako špagáty a byla odhodlána, že pokud mě bude chtít někdo druhý den řezat, bude mě muset nejdřív chytit. Myslím, že jsem větu "nechci na císaře" řekla asi jako každou druhou. Rozhovor tedy probíhal asi nějak takhle: "Dobrý den, vy jste paní Hvězdopravcová?" "Ano. Nechci císaře." "To chápu. Tak já vám udělám monitoring a uvidíme." "Dobře. Já strašně nechci císaře." "Uvidíme. Pak si s vámi promluví doktor." "Dobře. Já hlavně nechci císaře." Výsledkem toho všeho bylo, že nejen, že jsem v pátek nemusela na císaře (což zřejmě bylo hlavně proto, že bylo všechno v pořádku a nebyl důvod spěchat), ale hlavně to, že celá porodnice věděla, že paní Hvězdopravcová nechce císaře a druhý den, v pátek, když jsem přišla na akupunkturu, mi jak pan doktor, tak jedna porodní asistentka přišli osobně říct, že měli ráno schůzi a probírali můj případ, a že nám nechají luxusní čtyři dny po termínu navíc. Doufala jsem, že to bude stačit a že porodní asistentka, která onehdy prohlásila: "Počkejte, kdy že jste to vlastně otěhotněla? Já jsem vám tu někde přidala měsíc..." neměla náhodou pravdu.

Termín byl tedy v sobotu, a proto v sobotu ráno bylo zase nutné jet do porodnice na kontrolu. Porodnice je od nás 50minut po luberonských silnicích, a tak jsme se rozhodli, že na kontrolu pojedeme všichni tři a půl a cestou zpět se někde vykoupeme. Jenže, vážení přátelé, Zrníček je chlapec, který umí dodržovat sjednané termíny do puntíku. A tak jsme v šest ráno vstali, protože nás jako obvykle probudila Geckulka, v sedm už mi bylo jasné, že se asi něco děje a v osm jsem řekla Hvězdopravci, že asi možná na té kontrole zůstaneme a ať řekne Drahématičce, že nejspíš místo koupání je na poledne naplánována cesta pro Geckulku do porodnice. A měla jsem pravdu, stejně jako v tom, že tomu, kdo v Mirabeau nandal na silnici asi pět retardérů a v Pertuis přidal dalších pět, by měli strhat nehty zaživa.

Byla tedy sobota ráno a v Pertuis byla v ten den velká sláva zvaná "Corso fleuri", což bych volně přeložila jako Přehlídka alegorických vozů. Kvůli přehlídce bylo zavřené celé centrum, včetně ulice, která vede na pohotovost v nemocnici. Protože jsem člověk předvídavý, zeptala jsem se už před pár dny, jak že se tedy během přehlídky bude do porodnice dostávat nechcicísaře. "To nic není", řekla mi asistentka: "Za porodnicí je velké parkoviště, tam zaparkujete, a pak už jen vyjedete výtahem a jste tu". "Děkuju, nechcicísaře", řekla jsem a považovala záležitost za vyřízenou.

A tak jsme kroužili na parkovišti za nemocnicí a v sobotním dopoledni hledali volné místo. V le dopoledni, kdy se všechny francouzské rodiny jak známo vydávají na nákupy. Parkoviště bylo velké, což o to, ale volná místa byla pouze na okraji co nejvíce vzdáleném od centra. Po dvou objížďkách nezbylo než vzít za vděk jedním z nich, a pak jsme si to tedy všichni tři a půl namířili k oněm výtahům. Hvězdopravec nesl Geckulku a já tašku a cestou se opírala o všechno, co bylo k mání: o auta, o plot a Hvězdopravec tvrdí, že jednou i o popelnici. Konečně jsme byli u výtahů, které jsem si představovala podle popisu porodní asistentky jako blyštivé prosklené kabiny, které vás odvezou přímo na porodní sál. Ale ve Zvonokosech nejste v Grey's Anatomy, vážení, a tak jsme stáli před výtahy zvokonokoskými s odpovídajícím množstvím zaschlé moči a vajglů na zemi. Když se za námi a několika ranními nákupůchtivými Zvonokosany zavřely dveře, modlila jsem se hlavně, aby se ty dveře někdy zase otevřely a když se tak stalo - náš anděl strážný nezklamal - došlo mi, proč jsou ty výtahy tak zaplivané. Protože to jsou městské výtahy vedoucí do ulic a ne výtahy, které by vedly do porodnice, jak jsem si představovala já. A tak jsme šli dál, já jsem hekala, opírala se o městský mobiliář a o pár dní později se zeptala Hvězdopravce, zda jsme opravdu vlezli do porodnice hlavní branou, protože si nepamatuju, jak jsme se tam nakonec dostali. Pamatuju si až, že jsem si sedla v čekárně na sedadlo a přemýšlela, zda máme zvonit jako že jsme pohotovost a jdeme rodit, nebo zda mám vyčkat své kontroly v termínu v 9:30, což přesně bylo. Naproti mě seděly tři dámy, které jsem si v porodních bolestech nazvala staré škatule, a bavily se o rakovině. "Zazvoň", řekla jsem a natáhla se, jak to šlo: "Aůůůůů".

A tak jsme zazvonili, a pak mně připnuli na budíky, aby se zjistilo, jestli jsem tedy na kontrole nebo u porodu. Po půl hodině se zjistilo, že se nic neví, protože v mašině není papír, tak se pak zjišťovalo ještě jednou. Nemůžu tedy říct, zda to v 9:30 nakonec byla kontrola nebo porod, ale v jedenáct už to porod byl, v půl dvanácté konečně dorazila Drahámatička, já jsem dala pusu Geckulce a řekla jí, že tedy teď porodím toho bratříčka. Geckulka mi řekla "au revoir" a odešla s babičkou, Hvězdopravec zůstal a statečně jako kdysi při vysokohorských výstupech se mnou funěl a dodával mi kuráž, a v 23:22 byl Zrníček na světě. Stihl to tedy krásných 38 minut před koncem termínu.

Tak jsme se ho dočkali.

Teď se ještě dočkat, až Hvězdopravcův fotoaparát porodí nějaké ty fotky.

Čekání na Godota

Geckulka se narodila císařem, protože měla velkou hlavu, kterou si navíc uložila místo do mé pánve do mých žeber a ještě ke všemu si pod ni kromě mých jater asi hodila i pupečník, takže jí den před tím císařem na monitoringu při jedné silnější kontrakci klesaly ozvy. Zkrátka, Geckulka si prostě ten výstup "horní cestou", jak se tu říká, posichrovala na všech frontách. Bylo mi tenkrát moc líto nejen to, že nezažiju normální porod a budu ležet s rozřezaným břichem jako lazar, zatímco Gecková tu už bude s námi - což byla nakonec ještě větší pruda, než jsem si představovala - ale také to, že nebudeme čekat na ten okamžik "kdy už", protože to budeme mít zkrátka všechno naplánované.

A tak si tedy teď užívám čekání. A zdá se, že Zrníček je pevně odhodlán nechat mě se čekání pěkně nabažit, a to navzdory všem homeopatikům, které mi předepsala moje porodní asistentka, akupunktuře, kterou mi zase dělají v porodnici, a maliníku, který mi prodali v místní lékarně teprve po důkladném vyptání se na to, zda jsem už dostatečně těhotná, abych ho mohla pít a neporodila nezodpovědně předčasně, což mě naplnilo pocitem, že maliník je lepší než injekce oxytocinu. Zkrátka, Zrníček vypadá zatím jako dítě, které má nejen dobrý orientační smysl, ale je také poměrně kliďas a nikam se zbytečně nehrne.

Nebo prostě poslouchá tatínka víc než maminku, nebo možná maminka moc naslouchá plánům tatínka. "Ideální by bylo," řekl mi Hvězdopravec už asi před třemi týdny, když hleděl do svého diáře v počítači: "kdybys porodila až v den termínu nebo maximálně to odpoledne před ním." Den termínu je ve Francii až začátek 42.týdne, ne jako všude jinde začátek 41.,  a pokud se navíc tento den ocitá v červnu, červenci nebo srpnu, lze "rodit v termínu" volně nahradit výrazem "běžet maraton v jehlových podpatcích na Sahaře". "To se má jako zašpuntovat nebo jak?", smála se Hvězdopravcově zcela vážnému výkladu o rození v termínu, výkladu poskytovanému na požádání nebo i bez něj, Barbara, Hvězdopravcova sestřenice, matka dvou dětí narozených v zimě a v jednom případě dokonce měsíc před termínem. Dokonce mě kvůli tomu, aby mi vyjádřila své rozveselení nad absurditami, které můj drahý vypouští ve společenské konverzaci, nonšalantně usrkávaje ze sklenice vína, přišla speciálně vyhledat do stínu, kde jsem dřepěla rozcapená se sklenicí "co je k mání bez alkoholu" a zoufale se na plastové židli pokoušela zaujmout alespoň trochu pohodlnou polohu. "Znervózňuješ mě", stěžuju si pokaždé, když mi Hvězdopravec opakuje argumenty, proč je rození v termínu ideál (podtrženo shrnuto: začátek porodu v pátek dvanáctého odpoledne znamená, že se ulije dřív z práce, ale otcovská dovolená mu začne běžet až od pondělka, takže bude mít následující týden tři dny volna, a pak už půjde do práce jen třikrát a začne mu zase ta otcovská, co se musela nahlásit už měsíc dopředu, a pak jsou letní prázdniny): "jestli mě budeš takhle stresovat, tak neporodím vůbec a zase z toho bude císař." Což Hvězdopravci dost narušuje jeho dovolenou v Jugoslávii a připouští, že tahle varianta je ještě horší než ta, kdy začnu rodit ve čtvrtek večer nebo v pátek brzy ráno a jeho tři dny otcovské se tedy smrsknou na pátek, sobotu a neděli, protože zákon praví, že ty tři dny otcovské, na které je právo bez ohlášení, jsou tři dny jdoucí po sobě. Na obranu svého velkého drahého teoretika a mého naslouchání mu bych jen chtěla dodat, že má pravdu v tom, že v případě, že se Zrníček rozhodne přijít na svět ve čtvrtek v noci nebo v pátek brzy ráno bude muset můj drahý od pondělí pěkně zařezávat, z porodnice nás poveze kdo ví kdo. Na argument, že by si přece z práce mohl odskočit, vás odkazuju na mapu zdejšího kraje, s krajským městem s celými osmnácti tisíci obyvatel, v němž je tedy logicky Hvězdopravcovo současné pracoviště zanedbatelných čtyřicet kilometrů od porodnice, porodnice pak krásných čtyřicet kilometrů od Zvonokos a Zvonokosy pak už jen pouhých padesát kilometrů od Hvězdopravcova pracoviště, to vše po luberonských silnicích klikatících se mezi kopci pokrytými malebnými políčky s levandulí, jež si turisté, šnečím tempem se plazící nejen kvůli výhledu, ale též proto, že mají na těch křivolakých úzkých silnicích také trochu staženou zadnici, tak rádi fotí.

Na druhou stranu mě neznervózňuje jen Hvězdopravec. Geckulka si předminulý víkend přinesla z jesliček nový hit, virus "Pieds-mains-bouche", čili nemoc úst, rukou a nohou, která se přenáší prý především slinami, což je ve třídě, kde se děti neustále láskyplně pusinkují a půjčují si dudlíky, opravdické terno. Protože jsem optimista, čekala jsem něco jako neštovice, něco, co jste vlastně rádi, že vaše dítě chytilo, protože pak už bude imunizované a máte pokoj, ale houby s octem a pořádně kyselé. Geckulka se na téměř týden proměnila z veselé holčičky s vynikajícím apetitem a dobrým spánkem v ukníkané stvoření budící se v pět ráno a odmítající jíst cokoli jiného než cukrářské piškoty. "Api, api", neboli "ça pique", "štípe to", slzela moje princezna v záhonu jahod, kde se jindy kvůli rychlému polykání nestíhá ani nadechnout, a když se nadechne, je to jen proto, aby volala "encore, encore", čili "ankór, ankór, ještě, ještě". Zatracená nemoc, pomyslela jsem si. Chudák Geckulka.

Nebo jestli ona to není spíš zatracená Geckulka, pomyslela jsem asi pátý den nemoci, když Geckulka spolkla bez dechu asi čtvrtý piškot místo oběda a kníkala jen tehdy, když jsem před ni místo pátého piškotu postavila tvaroh. "Ňamňa! Ňamňa! La bas! Ankór!!!" ukazovala Gecková do kuchyně, kde moc dobře ví, kde je skříňka s piškoty, a tvaroh letěl na zem. Zatracená Geckulka. Protože jestli jednu věc Geckulce opravdu upřít nelze, je to zatracená vychytralost. Už jsem tu psala o tom, že naše princezna přivolává rodiče k postýlce srdceryvným pláčem nad tím, že jí vypadl dudlík a opička Dudu - z postýlky, která má třiceticentimetrové zábrany ze všech stran a z níž by tedy nevypadl ani vlásek, pokud ho ovšem přes ty zábrany nevyhodíte ven. Ale Geckulka se pořád lepší. Onehdy nechtěla v devět večer spát, protože u nás byli na návštěvě babička a děda, a když nezabíral pláč nad vypadlým dudlíkem a Dudu, ukázala Geckulka přivolanému tatínkovi na plenku a řekla magické "kaka". Uznejte, že jen tatínek krkavec by nechal svoji holčičku v postýlce, když je pokakaná, a tak Hvězdopravec Geckulku z postýlky vyndal. Samozřejmě s plenkou úplně čistou. "Už toho mám dost", řekl mi Hvězdopravec: "příště tam jdeš ty". A tak jsem šla. "Ňamňa", plakala Geckulka usedavě, když mě viděla. "Mám hlad, maminko". "Moc dobře vím, že hlad nemáš, potvoro!" řekla jsem, ale protože matka je matka a co kdyby náhodou moje dítě umíralo přeci jen hlady, udělala jsem Geckulce lahvičku mléka a přinesla jí mému hladovému děťátku do postýlky. Geckulka se rozzlobila, vyhodila dudlík zcela nepokrytě přes okraj a ukázala mi jasně, že: "Ňamňa! Ňamňa là bas!", tedy "Mám hlad na jíst s vámi v obýváku". Zkrátka, moc dobře vím, s kým mám tu čest, a když jsem viděla Geckulku, jak do sebe futruje cukrářské piškoty, došlo mi, že je čas na test jahodami. Jahody padaly do Geckulky jako o závod. Asi u desáté pak trochu zakňourala "api, api", ale už jsem se ošálit nenechala a na žádost o další piškot jsem bez zaváhání tvrdila, že "není", což je vysvětlení, které zatím funguje nejlépe, a v duchu plávovala, jak zbylé piškoty použiju pěkně na tiramisu, které si udělám jen co porodím. Jako abyste si nemysleli, že jen Geckulka je chytrá jako opice.

A tak jsem vlastně ráda, že máme ještě pár dní, kdy se vracíme do normálu a kdy máme konečně čas připravit věci. Včera Hvězdopravec smontoval druhou jídelní židličku, takovou tu, na kterou se dá nacvaknout lehátko pro miminko, a Gecková, která všechny práce jako obvykle zblízka sledovala, se mohla pominout radostí. "Mimi, mimi!", volala a hledala, odkud že tedy to miminko vytáhneme a dáme ho do židličky.

Tak se snad brzy dočkáme.

Ve finiši

Myslela jsem si, že na mateřské budu psát o něco víc než v dobách, kdy jsem chodila do práce - připadá mi to už jako věčnost - ale znáte to. Koncem dubna měl Hvězdopravec dva týdny prázdniny, a tak jsme pořád někde chodili, včetně výpravy do kaňonu v Oppedette, kam jsme všichni tři a půl sešplhali, pak tu byli týden Golemci, které jsme zase vzali kam jinam než do Oppedette, tak jsme zase sešplhali, a celé to volno bylo zakončené celodenním rodinným pochodem v Callanques, kde už jsem se nemusela bát ničeho, protože Zrníček byl donošený, pokud by se mu chtělo vyklouznout někde cestou. Tolik k tomu, že konec těhotentství tentokrát není až zas taková Annapurna, je to spíš takový Říp po vepřoknedlu, a že Zrníček má nachozeno. Zkrátka, do Provence nám dorazilo jaro, a tak, jak říká jeden můj pacient, nehrozí, že by na nás spadla střecha.

Když zrovna nechodíme někde po místních horech a dolech, jsme doma na zahradě. Náš dům má velikou zahradu, tak velikou, že bychom si bez ostychu mohli otevřít kemping, a tak je na ní dost místa pro Geckulčinu houpačku, pískoviště, klouzačku i chaloupku, pro olivový háj, pro travnaté prostranství velikosti menšího fotbalového hřiště, pro zeleninový záhonek, pro fíkovníky, pro neplodnou hrušeň, pro garáž, ve které se opět neparkuje, a v neposlední řadě i pro kompost. Se zahradou, zjistila jsem, je to tak trochu jako s dětmi: každý má nějaký názor. Co je ale dobré se zahradou, je fakt, že na rozdíl od dětí je poměrně lehké nechat lidi přiložit ruku k dílu, ať ukážou, co umí. A tak nám Gregoire, přítel Drahématičky, uřezal větve u mrtvého ořechovníku, můj táta posekal celé to fotbalové hřiště, Guerric onehdy ořezal olivovník, Didier zase zrýpal záhonek pod terasou, zkrátka, dospěla jsem k názoru, že lidé, kteří mají pěkné zahrádky, jsou lidé, kteří mají často návštěvu, která se "na to nemůže v klidu koukat". Zvlášť zahradníkům začátečníkům jako Hvězdopravec a já se pak od kafíčka či sklenice růžového naopak kouká velmi pěkně.

Jestliže jsem pěkně prokoukla choutky našich návštěv řezat a plít, skutečná Pandořina skříňka lidské duše se otevře, když se návštěva přiblíží ke koutu za fíkovníkem, kde se schovává náš kompost. Podle vášní, které ta dřevěná krabice naplněná až po okraj budí, by člověk řekl, že věčný koloběh života, rození a smrt, pučení a tlení, dozrávání a odkvétaní, je tak bytostnou součástí lidského Já, že když nejde o kompost, jde o h....o a že kompostování či nekompostování jistých věcí je rovno hrdelnímu zločinu. Válka v Sýrii? Problémy Evropy? Názory na výchovu dětí? Ne. Jestli chcete vyprovokovat opravdu vášnivou debatu, dostat se lidem pod kůži a dozvědět se něco o jejich intimitě, sezam je jen jeden. Řekněte: "kompost". A tak víme, co dávají do kompostu Hvězdopravcovi kolegové - jeden za tímto účelem doma dokonce zřídil doma suchý záchod -, co tak dávají Sylvanovi kamarádi - ti mají nejen suchý záchod, ale dokonce i speciální suchý záchod pro sebe, kdo jedí jen bio, a druhý pro návštěvy, které bio nejedí -, co tam dává Drahámatička a že Didierův kompost jedí slepice, víme také, že kompost tatínka Jeana jedí kanci a nejspíš i krysy, které se konečně vystěhovaly z garáže ven, zkrátka, víme toho víc, než co bychom vědět chtěli. "Nechte náš kompost na pokoji!", opakoval Hvězdopravec do únavy mojí mamince, která tvrdila, že naopak do kompostu nepatří nic jiného, než tráva, větve, hlína a slupky od brambor, že náš kompost zatouchá a že se nám do něho nastěhují krysy, pokud budeme dál tak nevědomí a budeme do něj házet slupky od pomerančů. Vášnivé debaty o tlení a hnití se nesou provensálskou nocí a já žasnu, co jsem až dosud jako naprostý nezahrádkář ignorovala: že kolik je na světě lidí, tolik je na světě kompostů a pomalu už chápu, proč když do google zadáte vyhledat "kompost", vybafne na vás stovka poloprofesionálních stránek a blogů zcela zasvěcených jen onomu jednomu jedinému.


Když nechodíme po výletech, ani nenecháváme návštěvy řádit na naší zahradě, užíváme si klidu doma na venkově. Klidu, řekla jsem? Nedávno jsem vám psala o hadovi, který se objevil pod dřezem a o němž jsem se domnívala, že nás zbaví problému s myšmi. Nezbavil. Problém hadů je ten, že jejich konzumace myší je evidentně přiliš pomalá na to, aby bylo hadů víc než myší, a tak nás jedné březnové noci probudilo škrabání u nás v ložnici, o němž jsem si ani v polospánku nemohla myslet, že je na půdě. Nebylo. Druhý den jsem přinesla domů osm zbrusu nových pastiček, o nichž Hvězdopravec prohlásil, že jsem jich koupila moc. Dal dvě pod vařič v kuchyni a následující ráno si liboval, že všechny dvě myši, které jsme měly doma, chytil na kus abondance, 18 euro kilo, kterou jsme zapomněli pár měsíců v lednici a která byla sama o sobě tak trochu smrtonosnou zbraní. Já jsem odjela do práce, Hvězdopravec dal do pasti další kus sýra a posadil se ke stolu. Ještě ani nedosedl a zaslechl, jak past sklapla potřetí. Představa, že všechny dvě myši jsou chycené tím vzala za své, osm pastí najednou nebylo dost, abondance smrděla zpoza všeho nábytku, u kterého nehrozilo, že pod něj Geckulka bude strkat ručičky, aby vyndala zapadlý dudlík, a po týdnu jsme mohli konstatovat, že jsme bydleli s pěknou myší rodinkou. Ucpali jsme díry vedoucí do sklípku za domem a od té doby máme od myší pokoj.

Od myší. Náš dům nemá jen velikou zahradu, ale i velikou terasu, což je ideální, když máte doma dítě. Výhoda terasy jako máme my je ta, že je jedno, jak moc Geckulka drobí, co všechno vylije a rozpatlá, pěkně všechno necháte, jak to je, a do rána to mravenci uklidí. "Je, je!" ukazuje mi Geckulka na schodech, jak se to tam po její svačině jen hemží, jeden táhne drobek buchty sem, druhý kus zatuhlého jogurtu tam, přesně jako ve Cvrčkovi a mravencích, jen žádný mraveneček neleží nikde na unavený na nosítkách, pracujou všichni do jednoho a my dvě točíme palci mlýnek. Jenže, znáte tu pohádku, i na Cvrčka došlo a nebýt toho, že ho hodní mravenci vzali do mraveniště a "dali mu hami hami", tak bůh ví, jak by to s ním dopadlo, s lenochem. A tak jsme netočili palci dlouho a mravenci se z terasy přestěhovali přímo k nám domů. Štrádovali si to obývákem sem a tam v celých procesích a nosili drobečky. "Je, je!", volala Geckulka šťastně dneska ráno u snídaně a ukazovala mi, že po stole leze mravenec. Koncem dopoledne už obstojně zvládala říkat "fourmi", tj. mravenec. Český výraz je moc těžký,  ale "fourmi", to zní skoro jako "umýt", a to Geckulka umí, protože mytí ručiček je jedna z jejích oblíbených činností. "Je, je, umi, umi!" volala na mě naše krasavice, když se vzbudila ze siesty a jakmile jsem došla do obýváku za ní, musela jsem jí dát za pravdu. Od dveří na terasu vedla mravenčí dálnice - skutečná dálnice - až ke stolku u kanape, na kterém ležela otevřená a naštěstí prakticky snězená krabička belgických pralinek Jeff Bruges. Mravenci zkrátka mají dobrý vkus a jsem si jistá, že ten mravenec průzkumník, který krabičku našel a v mraveništi o ní pak referoval, dostal mravenčí metál.

A Hvězdopravec dostal metál za odmravenčení domu vynesením belgických pralinek na schody před terasu. Čokoláda tekla v odpoledním slunci, černí mravenci ji rychle nosili do mraveniště pod schody, a pak na pralinky přišli také rezaví mravenci ze záhonku, a pak začal skutečný mravenčí boj a znáte to, když se dva perou, třetí se směje. Jen jsem zvědavá, jaká havěť se k nám nastěhuje teď. Když jsme se vrátili s Geckulkou z porodnice, zjistili jsme, že u nás bydlí kočka, která si udělala pelíšek v mém čtecím křesle, tak víme, že možnosti tu ještě nějaké jsou.


A tak nám plyne čas a my čekáme, kdy že se Zrníček tedy uráčí. Geckulka se na bráchu moc těší, pusinkuje a hladí mi bříško, otírá ho opičkou Dudu, strká mi dudlík do toho, co kdysi býval můj pupík a volá "mimi! mimi!", ráno ve sprše mi nosí lahvičku se vzorkem odličovače od Vichy a dělá, že mi natírá a masíruje břicho, zkrátka, Zrníček si zatím lepší sestru nemohl přát. A do dvou týdnů by se měli konečně oba poznat tváří v tvář. Tak nám držte palce, ať to jde jako po másle.

Další příspěvek od matky na mateřské

Konec těhotenství s Geckulkou jsem přirovnala na výstup na Anapurnu a ačkoli mám čím dál tím slaběji v paměti, jak to při výstupech na ty opravdu vysokohorské vrcholky chodí, známé pocity se rychle vrací. Na konci sedmého měsíce jsem se opět budila s pocitem, že vlastně ani nemám břicho a týden na to už jsem celá bolavá skučela, ať si Hvězdopravec dítě aspoň na chvilku půjčí, připálila jsem snad každé jídlo, protože jsem se zvedala a chodila do kuchyně ověřit, zda už je vařeno, až ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že tam nebudu muset chodit znovu, a jednou se mi dokonce mým laxním přístupem k vaření podařilo rozhoukat nedávno instalovaný a ve Francii povinný požární alarm. Zrníček se pořád hýbe pořád a já začínám tušit, že z něj asi bude cyklista, protože mele nohama v mých játrech jako kdyby trénoval na Tour de France. Možná, že jsme opravdu měli nechat nákup cyklovozíku pro dvě děti až na dobu po porodu, říkám si, zdá se, že se na něj náš syn bezmezně těší.

Geckulka zatím dál objevuje svět. Naučila se pěkně házet, a tak pořád chce chodit házet kamínky do zavlažovacího kanálu za domem, zavlažovacího kanálu, ze kterého šedivím, protože kolem něj nejsou žádné zábrany a zídka na mostě je jen tak vysoká, aby udělala díru do té úplně spodní části dveří Autojakokrávy, když to na mostě nemůžete vytočit - to mám ozkoušené - zkrátka zídka sahá Geckulce do pasu, a Geckulka se o ní opírá a hází do kanálu kamínky jako by v něm chtěla vytvořit přehradu. Jinak by naše krasavice také ráda skákala a vyskakovala si. Zatím její technika ale vypadá tak, že si sedne na bobek a prudce vstane, přičemž odlepí jednu nožičku a zkrátka "jí to nevyskočí", ale Geckulka trénuje poctivě, co kdyby náhodou.

Minule jsem vám psala, že Geckulku zajímá, jak se co jmenuje, a že je také velkým strážcem osobního vlastnictví. Ví moc dobře, čí je co a dnes ráno mě taktně upozornila slovy "máma je papa", že mám Hvězdopravcův župan. Možná si myslíte, že geckulčtinu moc interpretuju, ale ne: slovy "mama je mama" ukazuje, že boty na mých nohou jsou mámy a následně "papa je papa" zase že ty tátovy jsou tátovy. A navíc, ohromený výraz, že máma má tátův župan jasně svědčil o tom, že "máma je papa" neinterpretuju vůbec špatně. A navíc, večer si Geckulka nazula poprvé v životě moje boty. Když si půjčuje máma, co by si nepůjčila Geckulka, že ano.

K otázce "čí to je" a "kdo to je" také už dlouhou dobu hledá Geckulka odpovědi na otázku, kam co patří. Tou to vlastně asi všechno začalo. Na Vánoce, když jsme byli na týden na horách, jsme si prohlíželi knížku, v níž je na obrázku otevřená lednice a v ní jogurt, a Geckulka nad obrázkem začala ukazovat na skutečnou lednici - byli jsme na horách právě dva dny a lednice byla vestavěná, tj. s dveřmi stejnými jako zbytek kuchyňské linky, a mně došlo, že každý můj krok doposud byl zřejmě sledován mnohem víc, než si myslím, takže Geckulka zkrátka ví, kde se jogurty berou. A co kam patří je pořád Geckulčina velká starost. Bohužel už přestala uklízet Hvězdopravcovy špinavé ponožky, ale jinak pyšně uklízí svůj pytel na spaní (do postýlky) , lahvičku (ta patří vedle gauče), zmuchlané papíry a odpadky (hází je za mříž vedle krbu) a bryndáčky (do koše na prádlo). Dělá to tak ráda, že když nechám na stole roli papírových utěrek, dožaduje se, abych jí dál a dál otírala ručičky a pusinku a ona mohla házet další a další papíry ke krbu. Rozlišit mezi bryndáčky, utěrkami a papíry se jí zatím daří víceméně, ale kupodivu neprotestuje, když jí řeknu, že látkové ubrousky patří do prádla a ne na podpal. Uznává zkrátka, že máma domácnosti rozumí líp a občas, když potřebuju, aby Geckulka šla domů z venku, nalákám jí slovy jako "pojď, půjdeme dát prádlo do pračky" nebo "pojď, půjdeme vyndat myčku". Prádlo do pračky dává Geckulka jako profík. A jen jednou jsem vyprala dudlík.

A když už jsem v tom mateřském vychloubání, koukejte ještě na tohle: naše dcera říká neustále a všem "na shledanou", mává ručičkou a posílá pusinky. "Au revoir", říká pěkně v jeslích paní ředitelce, stojící v hale. "Au revoir", říká prodejcům na trhu. "Au revoir", říká našemu domu, když jdeme do jesliček a políbí zeď v předsíni. "Tak jdeme", řeknu a Geckulka se přiblíží k zatěžkávacímu ježkovi, který má sloužit, aby nám nebouchaly dveře od kuchyně a kterého Geckulka pravidelně přemisťuje všude po bytě a olizuje mu nos, a řekne: "Au revoir ježe!" "Jdeme, šup!", řeknu, ale Geckulka běží zpět dovnitř a mává tříkolce: "Au revoir, kuku!" a už letí huban na sedadlo. "Geckulko!!!", řeknu já ve dveřích a jsem ráda, že nemusím spěchat do práce. "Au revoir, papí", volá zatím Geckulka ze záchodu a líbá toaletní papír, "Au revoir!" mává a konečně jde. Už zbývá jen říct au revoir tříkolce venku, gumovkám, medvídkovi z kartonu, Geckové to výtvoru, který přinesla z jesliček tak pyšně, že jsem nemohla jinak než zavěsit ho vedle našich vchodových dveří, a možná ještě kytkám na terase a může se jet.

Zkrátka, Geckulka je naše permanentní divadlo a zrcadlo. Zjistila jsem, že když po ní něco chci, upřeně na ná hledím a vehementně kývu hlavou. Zjistila jsem to tak, že Geckulka, když po mě něco chce, pronese geckulčtinou svůj požadavek, ukáže, pokusí se mě zhypnotizovat a vehementně kýve hlavou. "Mama hačí la-bas", kýve jako o závod, fixuje můj pohled a přísně ukazuje na jednu ze dvou miniatrurních stoliček u svého stolečku. "Mňami mňami", pronáší stejně vážně, kývá a ukazuje na lednici. "Eeee, eee", nemá slov, ale má pořád dost sil kývat a ukazovat a jasně tak vysvětlit, že to, co chce, je, abych přistavila schůdky ke dřezu a umyla jí ručičky. Mytí ručiček má úplně stejnou zvenkudostavající moc jako "pojď, půjdeme dát prádlo do pračky." Geckulka ho zbožňuje.

Geckulka udělala tak dobrou reklamu na dítě, že se nemůžeme dočkat, až se k nám přidá i Zrníček jinak, než jako Tour de France v mém břiše. Zdá se mi, že Zrníček se také nemůže dočkat, a tak se pořád vrtí, převaluje, škytá a vůbec dělá všechno proto, abych měla jednu kontrakci za druhou a aby se na něj nezapomnělo. Geckulka ví, že mám v bříšku miminko, a i když podle ní má miminko i tatínek a ona sama a také dva lidé, které viděla v reklamě na stahovací břišní pás v teleshoppingu, jen to moje "mimi" má právo na pusinky, pohlazení a v poslední době dokonce i na opičku Dudu, Geckové usínáčka, bez které by se zbořil svět, a dokonce, dokonce, dostalo miminko dvakrát dudlík do toho, co zbývá z mého pupíku.

A to je od nás tedy pro dnešek všechno. Jak vidíte, je ze mě opravdická matka na mateřské, a jak se můžu čím dál tím míň hýbat, bojím se, že lepší to nějakou dobu nebude....

Veselé Velikonoce

Když se rozhodnete žít v cizí zemi, neujdete tomu, aby vám občas někdo nepoložil otázku "a cítíš se pořád jako Češka?".  Co to vůbec znamená, cítit se jako Češka, není mi občas zcela jasné. Znamená to cítit se podobně jako ostatní Češky a Češi? Co to "podobně" vlastně znamená? Jak můžete vědět, že se okolo svojí národní příslušnosti cítíte jako ostatní, aniž byste upadli do zjednodušování typu "mám taky rád knedlíky a ve fotbale fandím našim"? Je vůbec možné se cítit jako ostatní, když už deset let žijete jinde? A, ruku na srdce, vy, Češi, co jste prožili celý život v Čechách, cítíte se stejně Češi jako vaši sousedé v domě, zkrátka jako kterýkoli jiný Čech, s nímž máte společného jen to, že žijete na stejné hroudě?

Na otázku, zda se cítím pořád jako Češka, tedy odpověď nemám a ani ji nehledám, a fakt, že mi vždycky více méně lezly krkem všechny možné, komunistickým školstvím vnucované, tradice k možnosti sesumírovat jasnou odpověď jistě nepřispívá. A když mi přijde pozvánka na jarní dílny ve Francii, kde se budou barvit kraslice, plést pomlázky a vůbec se tam bude konat nějaké to národní veselí, mám pravidelně pocit ulepených prstů. Možná proto, že si vždycky vzpomenu na to, jak jsme ve škole barvili vejce a lepili na ně rozstříhané záclony či dokonce gázu, levnou a dostupnou náhražku to toho, co paní učiteka mínila, když do notýsku pro rodiče poznamenala "donést uvařené vejce a kousky krajky", a výsledek byl vždy skutečně ulepený a upatlaný ve všech možných smyslech té věty.

A proto si jistě vážený čtenář umí představit, že s dodržováním tradic je to v naší multikulturní rodině poněkud komplikované. Náš první pokus udělat česko-francouzskou vánoční večeři - ještě v době slastně bezdětné - i s dárky pod slavnostně ozdobeným citrónovníkem - stromeček se nám nechtělo kupovat - , skončil především kvůli tomu, že oba národy mají svorně za to, že na Štědrý den se nelemtá při večeři voda, tak, že když jsme se ráno probudili, vypadal můj byteček v Rue de la Blanchisserie, jako kdyby se mezi Ježíškem a Perem Noelem strhl brutální zápas, jeden druhému rozerval celou nůši dárků a papíry naházel do všech koutů a zákoutí.

Nevím, jak si pro sebe národnostní otázku jednou vyřeší Geckulka a Zrníček, a jsem jednoznačně odhodlaná to nechat jen a jen na nich, ale přinejmenším u Geckulky jsem si dost jistá, že mezi českými a francouzskými Velikonoci bude mít nejspíš odpověď jasnou. Loni jsem se u své kamarádky Radky překonala a nalepila několik samolepek na obarvená vejce a jestliže mi přišlo legrační, že osmiměsíční Geckulka stejně jako maminka dostala ráno od tříletého Matěje a tatínka Homzy trochu na plenku - tedy, maminka samozřejmě ne na plenku. Když mi tenhle rok Hvězdopravec řekl, že výhoda toho, že letos budeme u Drahématičky, spočívá v tom, že se postarají o poschovávání čokoládových vajec v zahradě (Hvězdopravec je stejným milovníkem tradic jako já, i když nikdy komunistickým školstvím neprošel, ale Drahámatička je profesí učitelka na prvním stupni, což mělo evidentně stejný efekt), bylo mi jasné, že Francouzi z toho vyjdou pro Geckulku vítězně. Nebo schválně, co byste si vybrali vy mezi naplácáním na zadek a čokoládovými vajíčky, označenými malými žlutými syntetickými kuřátky pocházejícími nepochybně z Číny, v zahrádce pod olivovníky? Ale protože, jak si vážený čtenář jistě všiml, nejsem dnes v rozpoložení klást jednoduché otázky, nemyslete si, že předchozí otázka je až zas tak triviální. Jistě, otázka chceš na zadek nebo chceš čokoládové vajíčko, to je otázka naprosto banální. Ale chceš na zadek nebo chceš jít sbírat čokoládová vejce, která ale hlídají strašně strašidelné žluté obludy, jež ti navíc babička bude chtít cpát do košíčku spolu s těmi vejci, to je otázka mnohem složitější. A tak si myslím, že bude potřeba ještě pár pokusů v příštích letech, aby se ukázalo, zda jsou francouzské Velikonoce lepší než ty české.

Každopádně ale tedy Geckulka nakonec vajíčka sesbírala, s košíčkem jí to slušelo, kuřátka zůstala pod olivovníky, a naše malá princezna pak přišla na to, že čokoláda je mňami mňami, a tak jsem vejce sesbírala zase já a zavřela je do skříně nad troubu, protože jinak jediné, co Geckulku přiměje nejíst čokoládu, je jíst sýr, a říkám si, že pokud bude po mamince a po tatínkovi, budou se jí játra ještě hodit a není tedy úplně od věci jí je trochu šetřit.

A tak máme na nějakou dobu zase ty tradice za sebou, zatím se nám dělá venku hezky, Geckulka dostala pískoviště a písek, venkovní stoleček a stoličky a malou skluzavku, na které jezdí jako o závod, a my zatím okopáváme náš první záhonek v životě a těšíme se, že do něj nasázíme rajčata, a až ta rajčata vyrostou, už tu bude Zrníček s námi, bude léto a budeme se chodit koupat. Čech nebo Francouz, nakonec nám dělá asi radost všem to samé.