Opravdická malá holčička

Do Provence vtrhlo jaro. Před měsícem a kus rozkvetly mandloně, před čtyřmi týdny první kytky na zahrádce, před třemi týdny vylezly pampelišky a tulipány, před dvěma týdny se rozzářil zlatý déšť a teď už to ani nestačím vyjmenovávat. A stejně jako to všechno pučí a raší kolem nás mi roste strašlivé panděro a Geckulka se přímo před očima z přerostlého mimina změnila v opravdickou malou holčičku.

A opravdická malá holčička má především svou malou hlavičku a v ní své vlastní nápady a myšlenky. A přesvědčení, že na všechno se dá říct "ne". Tedy, dalo by se říct ne, kdyby české "ne" nebylo úplně stejné jako francouzské "nez" (nos) a francouzské "non" zase jako české "no". Nejjistější je tedy vrtět odmítavě hlavičkou a když maminka řekne "Ne, Geckulko, ne" si ukázat na frňák a tvářit se, že nevím, co maminka vlastně chce.

Přitom Geckulka moc dobře rozumí většině věcí, které jí říkáme, a už pár týdnů chápe, že všechny věci mají jména a neustále se ptá, jak se co jmenuje. Doma ukázáním prstem, které naši konverzaci u snídaně proměnilo v monolog typu: "Voda. Jogurt. Kompot. Jogurt. Voda. Kompot. Marmeláda. Voda..." V jesličkách se malý zvědavec pak naučil věty "kdo to je?" a "čí to je?" a terorizuje s nimi tety do zblbnutí. A od té doby, co se naučila vyslovovat jméno Manon, je všechno buď tatínka, maminky, Geckulky, nebo Manon. Manon přitom není nějak zvlášť dobrá Geckulčina kamarádka, ne jako Ines, Matteo, Hugo nebo Matthias, které Geckulka vždycky důkladně olíbá na pusinku nebo na dudlík jak při příchodu, tak při odchodu a jistě i mnohokrát mezi tím, ale její jméno se zkrátka dobře vyslovuje. Čí je co Geckulka pak nejraději trénuje na botách, protože na těch se to dobře pozná, a tak usazena v obýváku u gauče ukazuje na naše pantofle a říká: "Máma. Papa." a následně ukáže na svoje bačkůrky, a pak na sebe a tváří se tak pyšně, že být Geckulčinými bačkůrkami, tak puknu, protože kterým bačkorám se to jinak stane, aby na ně byl jejich majitel tak hrdý?

Kromě záliby v mluvení a učení se nových slov je z Geckové ještě vášnivější čtenář než dosud. Udělali jsme jí malou knihovničku, která je ale permanentně prázdná, protože Geckulka chodí po domě s otevřenou knížkou a čte a čte a čte a následně knížku odloží a jde si pro jinou, a tak pořád dokola, takže knížky máme úplně všude a někdy mám pocit, že bych se měla trochu stydět, že vlastně sama skoro vůbec nečtu, neb na hamletovskou otázku "spát nebo číst?" mám už dva roky jednu a tutéž odpověď. A i když se mi občas podaří přelouskat pár stránek, Geckulka s mými knížkami dělá to, že z nich především rychle vyndá záložku a následně je někam odnese a přijde zpět s bestsellerem typu Kuřátko a obilí. Včera odpoledne dorazil Hvězdopravec do jeslí přesně ve chvíli, kdy se děti vrátily z venku, a tak všichni seděli usazeni na zemi a ukázněně pili vodu z plastových kalíšků, které jim rozdávala Geckulčina oblíbená teta Charlie.  Jen Geckulka chyběla. Seděla u stolečku na druhé straně třídy a četla.

Kromě knížek Geckulku také hrozně zajímají auta a vůbec všechno, co má kola, tedy co je "koko" a někdy mám pocit, že o Dežota a Autojakokrávu je tedy postaráno skoro stejně dobře jako o vozy závodníků Formule 1. "Koko!" ukazuje mi Geckulka důležitě, když ráno spěšně zamykám vchodové dveře a sleduju, kam si to moje malá krasavice štráduje přes dvorek. Ano, Geckulko, naše auto, kterým pojedeme do jesliček a já následně do práce, má levé přední kolo, to je dobře, to se hodí. "Koko!" hlásí Gecková od zadního levého kola, zatímco otvírám dveře u řidiče a házím na sedadlo spolujezdce tašku do práce a bandasku s obědem, které se také říká lunchbox. "Nastupuj, Einsteine!", vybízím Geckulku, protože se ručička na mých hodinkách nebezpečně od půl (osmé) přibližuje ke třičtvrtě. "Kokó!", jásá Geckulka u zadního pravého kola. Otevřu dveře a otáčím sedačku v autě, zatímco Geckulka buď skáče u pravého zadního kola na víku vodoměru, nebo se prosmýkne kolem konečně k pravému přednímu kolu a víte co? Hurá, je to dobré, máme také přední pravé kokó a může se jet. "A jedem!", hlásím šťastně, když je konečně dítě v sedačce. "A kkkáááá!" opakuje Geckulka alespoň moji intonaci s úsměvem od ucha až k uchu, a pak opravdu jedeme.  

Kromě našich vlastních aut, která parkují na dvorku a jsou příčinou toho, proč má naše holčička pořád ruce od šmíru, máme doma ještě "kuku" tříkolku. A když jdeme s "kuku" na procházku, Geckulka pyšně sedí nebo chce jít vedle a tlačit, ale hlavně pozorně sleduje všechny ostatní motoristy. Jestliže kolem projede auto, je třeba se zastavit a pozorovat, jak jede. A jestliže auto parkuje, je třeba sledovat celý ten složitý manévr, jakkoli to může pana řidiče znervózňovat. A stejně tak je třeba se zastavit, když někdo vyjíždí, a potom zamávat: "au revoir!"

Že je Geckulka už opravdický človíček a ne mimino mi teď dochází každým dnem na různých drobnostech. Především, jestliže vždycky chodila do jeslí ráda, bylo to hlavně kvůli tetám, ale poslední měsíce má v jesličkách opravdu kamarády. Když řeknu ráno, že jdeme do jeslí, radostně se rozeběhne ke dveřím, a nedej bože, abych dorazila odpoledne v čas, kdy se s kamarády chystají jít jezdit na odrážedla venku. To ani tříkolka "kuku" nespraví, protože "kuku" sama s mámou prostě není totéž jako odrážedlo na dráze s Ines a Matteem, se kterým se Geckulka pusinkovala při mém příchodu na druhém konci třídy, zatímco zbytek dětí byl už vzorně nastoupený u dveří připraven k odchodu na hřiště. Nebo jiná drobnost. Tenhle víkend, když jsem na výlet zapomněla vzít nejen Geckulky pití, ale i lžičky na jídlo, jogurt a přesnídávku, tedy Geckulčin oběd, zjistila jsem, že naše holčička klidně zbaští k obědu chleba se sýrem, zají to sušenkou a zapije vodou z naší lahve, a pak se s klidem podívá s tátou do mapy, kde že to jako jsme, a vrhne se zase na krabičku se sýrem se slovy "akor", což znamená "ještě", zkrátka, že jí je vlastně úplně jedno, že nemá svoje vlastní menu, což by ještě před Vánoci skončilo rychlým úprkem zpět k autu se řvoucím dítětem v krosně. A podobná překvapení přicházejí teď každý den. Včera jsem při ranním shonu jen nahlas a více méně pro sebe řekla větu "kde je Geckulka?" a Geckulka vyběhla z koupelny a radostně volala: "A jé!", což znamená "tady je". Předevčírem jsem Geckulce nalila její malou konvičku s vodou, aby mi šla pomoct zalévat, a ona to pochopila na první pokus. V pondělí se moje krasavice najednou rozhodla, že pojede s odrážedlem na dvorek a sjela vchodové schody, schody, které se ještě nedávno bála i sejít (a ano, samozřejmě skončila natažená na zemi s odrážedlem na zádech). A tak dál. Nevím, kdy přesně se najednou udála ta změna, ale máme zkrátka doma malou holčičku s vlastními přáními, vlastními zálibami a vůbec s vlastní hlavou.

Protože už je Geckulka opravdická malá holčička a už ne malé bezbranné miminko, zdá se mi, že se mi na ty dva měsíce (a kus), které nám zbývají, než nám zase přibyde další bezbranný tvoreček, který nás bude mít na povel ve dne v noci, trochu otevřely obzory ve věčném maratonu - běhaném rychlostí sprintera - jesle-práce-dům. V březnu se mi dost podstatně ulevilo v práci, protože jsem připravovala odchod na mateřskou a postupně se mi snižoval počet pacientů, a kromě toho jsem měla čtyři dny vyhrazené na vzdělávání placené nemocnicí. Tři dny jsem strávila v Gap a minulý pátek jsem měla v Marseille cosi, co bych přeložila jako něco mezi školením - to slovo mi zavání ale příliš školometsky - a psychoanalytickou konferencí - což zase zní moc vznešeně. Ráno v osm jsem tedy nasedla po dvou letech v klidu do vlaku, rozvalila jsem se na sedadlo, vybalila Kindlíka a zalil mě slastný pocit, že mám hodinu na čtení, pocit, který myslím v klidu můžu nazvat slovem nirvána.

Vystoupila jsem na nádraží St.Charles a vydala se směrem na univerzitu spolu s davem studentů. Musím říct, že v davu ve městě už jsem také nešla nějakou dobu a především jsem vůbec nechápala, jak to zvládají maminky s kočárky, kterých přeci jen na nádraží pár bylo. Pak jsem našla sál, kde byla konference a poslouchala dopolední program. V poledne byly dvě hodiny volna a protože jsem v sále neznala nikoho, s kým by se mi chtělo jít na oběd, rozhodla jsem se, že pojedu metrem dvě stanice k přístavu Vieux Port, projdu se - po dvou letech na to mám dvě hodiny a ani jeden kočárek! - po obchodech a místo oběda si prostě někde koupím sandwich. Zašla jsem do prvního obchodu a když jsem vyšla s pořádnou taškou s několika kousky, trklo mě to. Právě jsem koupila jedny šaty, dvě trička, jedny kalhoty a jednu kraťasokombinézu (jak se řekne česky combishort?)....to vše velikosti dva roky. Matka, pomyslela jsem si a v duchu se mi vybavilo, kterek jsem toto léto při koupání přemístila z jednoho místa na druhé naše svršky a také svršky našeho kamaráda Davida, který má tři děti, a z Davidových zánovních šortek vypadly jeho slipy a ty slipy měly několikanásobně tolik děr, kolik má David dětí. A došlo mi, že na sobě mám kabátek, který má jen trochu odřené rukávy, což skoro není vidět, a že ten kabátek jsem koupila ještě v Chile, stejně jako svůj svetr, který má jen jednu malou zanedbatelnou dirkou, zato moje těhotenstké kalhoty jsou skoro nové - z předchozího těhotenství - a jen trochu ušmudlané od ranního Geckulčina jogurtu. Zaplula jsem zpět do obchodu a plánově jsem se rozhodla projít i pánské a dámské oddělení a připadala jsem si chvíli jako v jiném století, tohle se před dvěma lety vůbec nenosilo a před třemi lety v Chile už vůbec ne a  hle, co to teď prodávají, nestihla jsem se divit a dala si předsevzetí, že ty dva měsíce, kdy ještě nemáme dvě děti, a kdy už nechodím do práce, využiju trochu k oprášení nejen knížek, blogu a hory fotek hala bala naházených v počítači, ale také k oprášení nás dvou, protože s Hvězdopravcem myslíme, žijeme a vypadáme opravdu jako rodiče.

Tak se těšte.

Na venkově

Hornoprovensálské Alpy, dle čísla kraje zvané "nula čtyřka", jejichž největším městem jsou právě Zvonokosy, městečko velikosti mých rodných Rokycan, jsou jedním z nejméně osídlených krajů Francie. Prefektura, něco jako krajské město, ležící od Zvonokos šedesát kilometrů na severovýchod, je ospalé osmnáctitisícové městečko vtěsnané mezi hory, jehož největším lákadlem je lázeňský komplex. Řekla bych, že lázenští hosté si jistě v nula čtyřce užijí klidu co hrdlo ráčí. Na druhé straně města se rozprostírá obchodní zóna, která postupem let narostla až k "Věži", lidový to název pro psychiatrickou léčebnu ležící na stráních vršku tohoto jména. Pod Věží je supermarket Decathlon a v městě se ví, že kdo je správný obyvatel nula čtyřky, na kruhovém objezdu u Decathlonu nebere stopaře.

Mezi Prefekturou a Zvonokosy se pak rozprostírají pole a louky údolí Durance, na západě se zvedá Luberon a Montagne de Lure, a na východě Plateau de Valensole a Monges a Alpy, Alpy, Alpy. Tu a tam je na kopci krkolomně zavěšená vesnice, jejíž obyvatelé se obvykle dělí na zemědělce, přicestovalce a nezaměstnané, věci tu mají svůj řád, proti němuž není radno se bouřit, a v létě je celá tahle scenérie vděčným objektem hledáčků projíždějících turistů. Na podzim pak nastane sezóna lovu, kdy není radno se do provensálského lesa vydávat bez bílé vlajky, jak píše výstižně Peter Mayle, lesní cesty i okolí silnic je naplněné obtloustlými přiopilými starousedlíky s puškami, kteří v džípech nebo vedle džípu - záleží na počasí - čekají, až se kolem požene kanec hnaný psy. V zimě je zima, sezóna lovu pokračuje, počet kančími kly prokletých psů vzrůstá, také nějaký lovec dostane sem tam infarkt, nebo je postřelen či zastřelen neopatrným parťákem, a takové historky pak letí od jedné vesnice k druhé a i u nás na Věži se týden často začíná tím, kde kdo zase koho v nula čtyřce střelil. A pak přijde jaro a začnou se chystat zahrádky a vyhlížet teplé dny, ale jen proto, aby se ze stížností na zimu, déšť nebo vítr plynule přešlo ke stížnostem na vedro, protože to, co je v Provence to nejhorší, je samozřejmě počasí, které nikdy není jak má být a jak dosud vždycky bylo. Inu, co také chcete v kraji, kde s trochou nadsázky žijí jen zemědělci, přistěhovalci a nezaměstnaní.

Když jsme se přestěhovali z centra Zvonkos a z našeho městského historického domu s křivolakým schodištěm, výhledem do sousedčiných oken a s nezbytnými psími výkaly vždy v hojném počtu před vchodovými dveřmi konečně za Zvonokosy do polí, těšili jsme se, že si konečně užijeme toho, co zdejší kraj nabízí především: klidu a prostoru. Večer jsme seděli na terase a pod rozvíceným světlem počítali všechny ty nespočetné druhy poletujících brouků a pozorovali, jak na ně číhá celý tým kudlanek nábožných. Druhý den mi Drahámatička ukázala, že se na hraně moskitiéry začíná tvořit vosí hnízdo a poradila mi ho hned odstranit. "To je problém venkova," řekla: "Samá havěť".

Druhý den šel Hvězdopravec odečíst vodoměr a zjistil, že ve vodoměru je asi čtyřicet užovčích vajec. A že v přístřešku za kuchyní jsou myší bobky. Havěť, zkrátka. Začala jsem o to vytrvaleji podstrojovat Kocourovi, který bydlí v opuštěném domě vedle nás, a který chodil k nám do domu na kus mlsu a pro trochu společnosti - pozorované z bezpečné vzdálenosti - už v době, kdy zde bydleli bývalí nájemníci. Do přístřešku za kuchyň jsme dali ultrazvukovou rušičku, která prý efektivně odežene všechny myši k sousedům, to jest do pole, a zbytek, řekla jsem si, snad zvládne kočičí pach a Kocourovy rychlé pracky. Po pár dnech jsem našla na rohožce zakousnuté užovčí mládě. To už jsem byla těhotná, takže jsem zakousnuté mládě nesla trochu těžce, ale říkala jsem si, že Kocour snad přeci jen dělá to, k čemu ho pánbůh stvořil a k čemu si ho sem necháváme chodit. O pár dní později jsem na záchodě našla prvního škorpiona, zaječela jsem a běžela žalovat Hvězdopravci, a ten se škorpionem zatočil. Drahámatička prohlásila, že je dům třeba ze všech stran pokropit petrolejem, protože to je to jediné, co Havěti zabrání se k nám vloupávat, ale Hvězdopravec byl proti a já jsem si řekla, že pavouků se nebojím - a to se u nás občas objeví slušný exemplář - a škorpiony jsme celkem měli jenom tři a že hlavní je nevyhořet, jak se nám to pokaždé někde málem stane.

Jak pokračuje zima, našla jsem jednoho dne ve stříňce pod dřezem - ano, tam, kde před pár měsíci řádili mužíci ve smradlavých oblečcích, kteří k nám přijeli s hovnocucem - bobky. Rozhodla jsem se, že jsou tam asi náhodou, že tam asi už byly, že to vlastně nejsou ani bobky, zkrátka, naložila jsem s problémem pštrosím způsobem, bobky zametla, a rozhodla se celou záležitost zapomenout. Ovšem, jsme na venkově, a tak jsem mohla konstatovat asi po měsíci, když mi vyzbyl čas se do skříňky pod dřez skutečně podívat, nejen do ní rychle sáhnout, abych vylovila prášek na praní, kapsle do myčky nebo pytel do koše, že bobky jsou zase tam, kde jsem je před měsícem zametla. Rozhodla jsem se, že je čas na akci, a protože jsem dosud vždycky bydlela v bytě a o myších vím jen to, že sedmý pád množného čísla zní s myšmi, jakkoli se to může zdát divné - prostě přístup do života vybaveného městského odchovance filozofické fakulty - akce spočívala v tom, že jsem řekla Hvězdopravci, že máme v kuchyni asi myši. Hvězdopravec pak zvolil přístup Marseillana, tj. problém zvětšil v duchu marseillské legendy o sardince, která ucpala marseillský přístav, a pak připomněl ještě problém se stále unikajícími dogami našeho souseda, které chodí žrát náš kompost, a s příjezdovou cestou, která je tak rozblácená, že jsem z ní jednou sklouzla s autem do pole (Hvězdopravec pak sklouznul za mnou se svým autem, když se mě snažil vytáhnout, a nakonec nás vytáhl až soused Ladou Samarou) a která potřebuje pár pořádných koleček štěrku, zkrátka, cesta a psi se spolu s myšmi dostaly do top ten problémů, které vyřešíme, hned jak na ně budeme mít čas - to znamená až bude Zrníčkovi osmnáct - , a šli jsme klidně spát.

Ani ne dva dny na to jsem zase takhle večer otevřela skříňku pod dřezem a tentokrát jsem hystericky zaječela. "Haaaad, pod dřezem je had!!!!", ječela jsem tak, jak jsem myslela že může ječet jedině nějaká hysterická domácí puťka. A byť mi v životě ještě, než jsem vůbec věděla, co je to feminismus, bylo předhazováno vesnickými hochy, že jsem feministka, jsem byla velmi ráda, že jsem to já, kdo večer co večer stojí u plotny, ale že když jde o to, že pod plotnou je had, je to Hvězdopravec, který sice s bledou tváří, ale rozhodně, uchopí pohrabáč a lopatku na popel a odhodlaně se slovy "já teda hady taky nemiluju" přistoupí ke skříňce, aby bránil ženu a děti.

Hvězdopravec otevřel skříňku a konstatoval, že had asi dostal stejný strach jako já a rychle zmizel. Tam, kde před chvílí odpočíval, leželo jen pár myších bobků. "Až budu mít čas, podívám se, kudy sem ta havěť leze", řekl můj drahý a v zápětí se mu rozlil na tváři úsměv: "Na druhou stranu, myslím, že ten had vyřešil náš problém s myší. Jen tak pro nic za nic sem určitě nevlezl." Musela jsem uznat, že na tom něco bude.

A takhle tu tedy, vážení čtenáři, žijeme v souladu s přírodou, jejími cykly a potravními řetězci. Počítám, že po vymizení problému s myší přijde jaro, přestane pršet a naše příjezdová cesta přestane být rozblácená, a kompost snad zužitkujeme na záhonek a dogám nezbyde než jít rabovat popelnice dobrých tři sta metrů od našeho domu.

Zkrátka, žít na venkově v nula čtyřce, to je především být v klidu.

P.S. Zneklidněným členům svojí rodiny bych chtěla napsat, že had byla nejspíš užovka, že Hvězdopravec tu díru ucpe a že se těšíme, až k nám přijedou na návštěvu.

Šťastný nový rok

Pořád si říkám, že napíšu na blog, jak se máme, ale jako obvykle to letí a letí a já si uvědomuju, že jsem vlastně ani nenapsala, že Geckulka v sedmnácti měsících začala chodit. A vzhledem k tomu, že naší krasavici už je měsíců devatenáct a metelí si to domkem, jak se jí zlíbí, značí, že blog opravdu strašně upadá. Ale nemyslete si, že jsem na vás zanevřela. Nezanevřela, zrovna tak jako vsem nezanevřela na své zrzavé již nejméně čtyři měsíce nebarvené vlasy nebo jako jsem nezanevřela na knížky v knihovně, které slouží akorát tak k tomu, aby je Gecková občas vytahala pořádně za uši. Zkrátka, pracovat hodinu cesty od domu, být těhotná a mít rok a půl staré dítě, to je neustálý boj s časem. A ten zbyde opět zase jen, jako minule v prosinci, když jsme nemocní (první část příspěvku), nebo když v jižní Francii sněží a všichni zůstanou doma, protože "u muzea čtyři" slibují tak strašlivé zácpy, že se do práce stejně nedostanete (druhá část blogu). "Jsme nemocní" mimochodem není žádný plural maternicus domesticus jako "papáme", nebo "kakáme", nýbrž odraz faktu, že když si pořídíte děti, vzroste nejen rodinné štěstí, ale i vaše nemocnost. Padneme vždycky všichni.

Co tedy děláme, když nejsme nemocní a zavření doma? Jak víte, miminka musejí cestovat a co pak teprv, když už povyrostou a jsou z nich batolata, která se umějí batolit po dvou. Geckulka rozhodně není domácí typ a většina jejích záchvatů vzteku se týká toho, že chce jít ven. Protože už dobře rozumí, je velmi neradno pronést v rozhovoru slova jako "kočárek", "tříkolka" nebo "bundička", protože se hned žene k vchodovým dveřím a nejdříve poměrně mírumilovně, ale posléze stále důrazněji začne ukazovat na bundu a boty na ven. Geckulka má zkrátka české geny a vůbec jí nepřijde divné jít na procházku v dešti, něco, co Provensalan považuje za stejně absurdní jako Čech jet na výlet na kolo někam, kde není hospoda. Na druhou stranu ale máme, co jsme chtěli. Máme dítě, které se tetelí radostí, když vidí krosnu na nošení. Máme dítě, které ví, že nejlépe chutná na vrcholku a s chutí zbodne studené boloňské špagety a hned po nich se dožaduje kusu chleba a kusu sýra - nepasterizovaného, samozřejmě, maminčin těhotenský pasterizovaný vrací - a pochutnává si jako opravdický horal. Máme dítě, které s námi zvládlo svůj první výlet na skialpech a které pohled na zasněžené hory a následné těstoviny carbonara v horské chatě uspokojily natolik, že za celý den ani jednou nezafňukalo, ba naopak ve sjezdu povzbuzovalo hlasitě tatínka, ať zase předjede maminku, protože to je přece ta největší legrace. Máme dítě, které když přijedeme ke známým a jdeme mu ukázat pokoj, kde budeme spát, najde beze slova sto padesátou dětskou postýlku, ve které bude v životě spát, a dá si do ní dudlík a opičku Dudu na znamení, že postýlka je zabraná. Začínám si myslet, že na tom, že miminka musejí cestovat asi opravdu něco je. A tak Zrníček už má první dovolenou zamluvenou, teď už se musí jen narodit.

Kromě toho, že Gecková konečně chodí, také rozumí a mluví. Nevím, kde se to naučila, ale rozumí francouzsky i česky. "Geckulko, dones to tatínkovi", využívám obnovitelných zdrojů energie, když na mě Hvězdopravec volá z obýváku, ať mu přinesu obálku, která je v psacím stole v ložnici. "Přines mi botičky!", šetřím si práci. "Pojď, vyměníme plenku", šetřím si záda. "Přines mi knížku, budeme si číst." "Pojď, půjdeme se houpat na koníčka?", snažím se Geckulku odtrhnout od fixní idey že půjdeme ven v pyžámku v šest ráno nebo že se budeme uprostřed dne koupat. A Gecková se rozběhne ke koníčkovi nebo mi přinese knížku. Neuvěřitelné.

Že opravdu rozumí jsem si uvědomila někdy na podzim, když jsem dávala Geckulce lahvičku a neprozřetelně jsem jí řekla, že až to vypije, půjdeme si dát "chlebíček". Gecková jako všechny děti chleba zbožňuje a u pekaře na trhu, který jako správný drogový dealer dětem dává vždycky zdarma a nezištně krajíc chleba, takže rodiče pak nemůžou kolem jeho stánku projet, aniž by ratoslest v kočárku neztropila skandál, se nejdříve "e-e-e-e-e" dožaduje kusu žvance a následně, když jí pekař dá krajíc, zamává a řekne "au revoir" a někdy pošle i pusinku. Inu, a tak jsem onen podzimní den neprozřetelně řekla slovo chleba, když Gecková pila lahvičku, a Gecková lahvičku ihned odhodila a začala se dožadovat chleba. Od té doby víme, že chleba se neříká.

Geckulka take ví, že maminka má v bříšku miminko. "Bebé", říká a vyhrnuje mi tričko. "Mimi", dodává. "Gaté", lísá se posléze. Gaté znamená něco jako "šmudlíky šmudlíky", český ekvivalent jsem nenašla, a tak to umí Gecková jen francouzsky. Jediná chyba je, že bebé a mimi říká Gecková také, když ukazuje bříško svoje a asi má tak trochu pravdu, protože to její dětské panděro není úplně nepodobné mému čtyřapůl měsíčnímu. Což bych neměla říkat moc nahlas, jelikož podle Geckulky má posledních pár dní mimi v bříšku i tatínek. Zdá se, že tu k červnu bude pěkně přemiminkováno.

Jak vidíte, když jsem napsala, že Gecková mluví, bylo to tak trochu bohapusté mateřské chlubení. Pravda, Gecková umí říct "au revoir" a poslat pusinku. Naučila se to v jeslích, kde si děti předávají nejen bacily, ale i různé dovednosti, takže když se někde něco naučí jedno, tak to okoukají i ostatní. Na podzim kterési dítě tedy zatáhlo posílání pusinek a pusinkování, což zpětně pomohlo i předávání bacilů, a Gecková od té doby, když už chce jít pryč, řekne "au revoir", pošle pusinku a následně se rozběhne ke dveřím. A když to nejde po dobrém, jde to uá uá uá po zlém.

Jediný, komu Geckulka totálně odmítá poslat pusinku a říct na shledanou, je strejda Patrik, aneb náš rodinný doktor. Gecková ho otevřeně nesnáší a hned po příchodu mě táhne ke dveřím. A hned, jak se dostane z doktorových spárů, táhne mě znova. "Tak řekni na shledanou", vybízíme ji. Geckulka se mračí, na strejdu Patrika se ani nepodívá a celá její osobnost vyzařuje jasné "nezamávám!".

 Gecková také říká "tiens", česky "na". Říká to, když jí nejde rozžvýkat mandarinka a vytáhne nerozžvýkané části z pusy. Říká to ale také, když něco chce. "Tiens! Tiens! Tiens!" křičí, když se snažíme telefonovat. "Tiens! Tiens! Tiens!" volá, když si Hvězdopravec nalije sklenici piva. A když to nejde po dobrém, jde to uá uá také po zlém. Kromě toho umí říkat Gecková "dudlidu" jako dudlík (nešťasné "dudlidu" uprostřed noci znamená, že Gecková vyhodila dudlík z postýlky a předstírá, že to nebylo schválně), "mňami mňami" znamenající "mám hlad".  Umět říct dudlidu a mňami mňami podstatně zredukovalo počet uá uá po zlém, protože tatínek a maminka rozumí a konají. "Jogu" znamená, že Gecková chce ke kaši jogurt a "uá uá" směrem ke kuchyni, že chce napít nebo přesnídávku, kterou potřebuje vmíchat do zeleninové kaše, aby se to dalo jíst.

Dále umí Gecková štěkat jako pejsek a mňoukat jako kočička. Problém je jen ten, že ani ty bestie zatrolené nedělají v češtině a ve francouzštině stejné zvuky. A jak se to pořád motá, hlavně u kočiček si Geckulka není nikdy úplně jistá, jestli dělají mňa-U nebo mňa-M. Proto ono aaaa natahuje, aby měla čas přemýšlet, zda následuje U nebo M. Dále se jí pořád trochu plete ptáček a rybička. Ptáčkové tak lapají po dechu a rybičky pípají. Zato lev řve opravdu strašlivě, to ano a jako lev neřve nikdo jiný než lev a Geckulka, když se jí něco nelíbí.

Jestliže má Gecková po tatínkovi svůj charakter a dává najevo, co chce, po mamince má asi uklízecí gen vyhazovače. My vyhazovači nemáme rádi plné skříně, protože pak nemůžeme nic najít a vyhazovač hledání nesnáší. Gecková také. Každá věc má své místo a na ono místo se vrací. Gecková vytáhne odměrky v kuchyni, chvíli předstírá, že z nich pije jako z půllitru, pak je vezme a uklidí zpět. Vytáhne misky ze skříně v obýváku, nakrmí koníčka a misky vrátí zpět. Když vyndavám myčku nebo nákup, radostně vytahuje, co umí, a chodí mi to podávat ke skříni nebo k lednici. A, co je úplně nejlepší, onehdy úplně sama od sebe sebrala Hvězdopravcovu ponožku ležící v ložnici na zemi a odnesla ji do kuchyně do koše na prádlo.

Zkrátka, ačkoli nejsme nijak výchovou a rozvojem posedlí rodiče, ačkoli necháváme Geckovou až na vytyčení zákazů více méně žít a neděláme s ní žádné "rozvojové aktivity", Geckulka se sama naučila jíst lžičkou, pít ze sklenice i z lahve (jopravdické lahve!), rozumí česky i francouzsky a miluje knížky, procházky, houpacího koně, pomáhat v kuchyni, jezdit na tříkolce, malovat a sbírat kameny a je šťastné a spokojené dítě. Doufám, že jí to všechno vydrží a nám také. 

Zrnka

Letošní léto bylo v Provence tak studené, že i já jsem zdejším věčným stěžovatelům musela dát za pravdu, choulíc se v červenci pod světly zářivek ve své na sever orientované kanceláři nazývané "jeskyně" ve vlněném svetru. O to krásnější ale přišel podzim. Koncem srpna jsme se konečně přestěhovali do domu se zahradou, stihli koupit plastový nábytek na terasu, dvě lehátka a nafukovací bazének pro Geckulku a v září se pěkně o víkendu vyvalovali na sluníčku. A po slunečném září přišel teplý říjen, ve zprávách pořád ukazovali, jak se lidé koupou v moři i v oceánu a my si pomalu začli mnout ruce, jak jsme to dobře udělali, že jsme v létě neplatili horentní sumy za ubytování a netlačili se s davy lidí v jakékoli destinaci, která jen trochu zavání dovolenou, že jsme nestáli v rekordních 900km zácp, které se sobotu co sobotu tvoří na francouzských dálnicích, ale pěkně jsme se rozhodli jet na prázdniny až na Dušičky.

Jeli jsme na týden do Pyrenejí, a pak na týden na Ile d'Oléron, ostrov se spoustou písčitých pláží, solnými rybníčky a pěstírnami ústřic. Kola jsme nebrali, protože majitel domečku, který jsme si pronajali, nám půjčil dva staré velocipédy. Hvězdopravec o tom svém tvrdil, že Luis Ocanha byla svého času fakt značka, což jsem si, jako bývalý majitel kola Eska, přeložila tak, že Luis Ocanha je francouzský Favorit.  Já jsem měla kolo dámské a nostalgicky jsem na něm vzpomínala na doby, kdy jsem jezdila do práce šest kilometrů na kole Indurajnovi po břehu Isere, a ne jako teď šedesát Autojakokrávou po březích Durance a následně Bleone. Jen Geckulka měla vozík svůj a rozhodla se, že už je velká a nebude se v něm vůbec bát jako tohle léto.

První výlet na kole jsme podnikli na sever ostrova k majáku. Bylo krásně, ostrov pěkně placatý a protkaný cyklostezkami, a tak jsme za hodinku už prohlíželi pasti na ryby. Pasti na ryby? No ano, chytří obyvatelé ostrova využívali totiž už v dávno minulých dobách přílivu a odlivu k tomu, aby na mělkém mořském dně postavili důmyslný systém hrází, které při odlivu zachytí pěkně opozdilce v rybníčkách, ze kterých už jen stačí ryby vylovit podběrákem. Říká se tomu pěší rybolov. Po prohlídce pastí jsme vylezli na maják, Geckulka běhala kolem dokola strážní plošiny jako by se na ostrov řítily lodě ze všech stran, a pak jsme zase slezli a šli na palačinku a na mušle do restaurace. Servis byl milý a rychlý. Gecková ochutnala úplně všechno a říkala mňam mňam. Pak jsme šli na pláž. Slunce pálilo jako by vůbec nebyl konec října, ale pláž byla pustá a prázdná. Začali jsme litovat, že nemáme plavky a Gecková začala vyžadovat, že se chce koupat. "Tak jenom nožičky", řekli jsme a svlékli jsme Geckové kalhoty. Gecková běhala ve vlnách a výskala radostí, že se k ní to moře přibližuje a zase utíká. Samozřejmě jí za chvíli visela mořskou vodou nacucaná plenka u kolen a tričko měla umáčené až po krk. Ale bylo teplo a měli jsme s sebou suché věci. Ve čtyři jsme ječící Geckovou, která z moře nechtěla ani za svačinu ven, nakonec tedy vytáhli z vln, oblékli ji, dali do vozíku, kde okamžitě usnula, a zase jeli domů. V hlavě mi zněl Perfect Day. Doma jsme vyložili věci a z bot, vozejku, Geckulčiných věcí, prostě všeho, se na nás vysypala nesčetná zrníčka písku.

Zrníčko písku, grain de sable, je ve francouzštině také ale synonymum toho, že v dobře klapajícím soukolí někdy něco zaskřípe a někdy se i pořádně zadře. V úterý přiletěl ultralightem tatínek Jean, tentokrát jsme plavky nezapomněli, do restaurace na pláži proti pevnosti Boyard jsme sice dorazili po skončení servisu, ale naštěstí jsme měli ve vozíku dvě konzervy výběrových sardinek, tak lahodných, že jsme si při jejich pojídání na osamělé pláži lebedili, jak je to dobře, že restaurace měla zavřeno, pak jsme se koupali, Geckulka zase nechtěla z pláže vůbec pryč a večer jsem upekla rybu z trhu, kterou ulovili místní rybáři a která stála tak málo, že se mi zdálo, že na vývěsním štítu chybí u všeho jedna nula navíc. Ve středu jsme tatínka Jeana doprovodili na letiště a jeli jsme na druhý břeh ostrova podívat se na rybářské lodě. A zatímco jsme seděli v restauraci a všichni tři se cpali polévkou z mořských ryb, tatínek Jean měl poruchu motoru a zřítil se někde u Bordeaux.

Hvězdopravec odjel za tatínkem Jeanem, který měl obrovské štěstí a z nehody vyvázl "jenom" s nesčetnými zlomeninami, ještě ten večer. Gecková a já jsme zůstaly na místě, chodily jsme na pláž kus za domem a čekaly, až se nám Hvězdopravec vrátí. V sobotu jsme se vydali všichni tři na cestu zpět. Cestou jsme se zastavili v Bordeaux. Tatínek Jean byl pořád v bezvědomí, ale prognóza byla příznivá.

Týden po návratu domů Hvězdopravec strávil prací, cestami za příbuzenstvem a telefonováním do Bordeaux. Na mně ležela moje práce, veškerá péče o dům a o Geckulku. A bylo by toho i tak dost, ale protože se na nás zrníčka a zrnka písku z prázdninových věcí jen sypala, ve středu v šest ráno, když jsme vstali do práce, jsme našli v kuchyni na podlaze vyteklou celou pračku i s extra mácháním. S odpadem už jsme měli nějaké problémy před odjezdem na prázdniny, ale obvykle stačilo vytáhnout myčku doprostřed kuchyně, pod odpad pro myčku a pračku dát kbelík, do kterého steklo to, co nesteklo do odpadu. Člověk pak nemusel ráno vytírat, jen při přípravě ranní kávy tančit okolo uprostřed kuchyně stojící myčky jako okolo totemu. Ve středu ráno ale byly v kuchyni dva centimetry vody. Podlaha naštěstí není rovná, a tak nebyla vytopená lednička, ale i tak bylo vytírání kuchyně v šest ráno doprovázené příslušným klením nás obou a veselým výskáním Geckové, která se od změny času budí mezi pátou a šestou, a které spoušť v kuchyni nejspíš připomněla moře, které k ní ve vlnách přicházelo a zase odcházelo.

V pátek pračka vytekla zase. Hvězdopravec byl v Bordeaux, a tak jsem vytírala sama. V sobotu ráno kbelík pod odpadem neudržel už ani myčku, která normálně moc vody nevypouští a přestal úplně odtékat i dřez. Vytírala jsem ráno. Vytírala jsem odpoledne. V neděli jsem se po vytření rozhodla, že už prostě nebudeme mýt nádobí a nebudeme prát, což ale s Geckulčinou spotřebou není dost dobře možné, a tak když se Hvězdopravec v neděli večer vrátil, připojili jsme nakonec na vývod z myčky hadici na zalévání zahrady, vytáhli ji ven z domu a položili na hranici naší zahrady a sousedova pole. Když jsem ráno viděla, jak se hadice od myčky nadouvá vodou a bez jediné kapky vedle ji plive rovnou do hadice na zalévání, málem jsem slzela štěstím. Dřez ale neodtékal a všechny pokusy o uvolnění odpadu byly stejně marné jako ty, které Hvězdopravec podnikl během minulého měsíce. Nezbylo než doufat, že se nám v pondělí, den mezi víkendem a úterním státním svátkem, podaří sehnat někoho, kdo odpad opraví.

A podařilo se. Nikdy jsem netušila, že budu vítat hovnocuc s podobným jásotem a s takovou radostí otevřu dveře kuchyně dvěma chlápkům v neuvěřitelně páchnoucích gumových oblečcích.

A tatínkovi Jeanovi už je také mnohem líp a už dokonce ani není v Bordeaux v nemocnici, ale kousek tady od nás v rehabilitačním centru. Zrnka písku máme snad na nějakou dobu zase za sebou.

A přesto tu s námi pořád jedno zrníčko zbylo. Není to zrnko písku, je to opravdické zrníčko se zárodkem života vevnitř, a tak mu říkejme tedy třeba Zrníček. Vypadá v pořádku, zdárně roste a měl by tu být s námi začátkem června. Tak nám držte palce.

Bydlíme

V minulém příspěvku jsem se zastihla mezi horou papírových krabic, do kterých jsme skoro celý týden skládali všechno to, co jsme za uplynulá léta nakumulovali (Hvězdopravec) a nestihli vyhodit (já). Stěhoval se tedy samozřejmě i pověstný svetr, stěhoval se Hvězdopravcův gymnaziální penál plný vypsaných fixů a bylo mi výslovně zakázáno odnést do charity i tři páry úplně ošoupaných a příliš těsných jeans Levis, protože teď přece budeme mít zahradu a aby na té zahradě mohl pracovat, potřebuje Hvězdopravec všechno své staré oblečení. Po týdnu našeho organizovaného balení se pak ukázalo, že bude třeba přidat na rychlosti, a tak v den D přišli pomáhat všichni Carbonelovi, to jest rodina Hvězdopravcovy tety, jejichž dobrou vůli a entusiasmus nezastaví nikdy nic. Dokonce ani otázka, zda je dobré nacpat helmy na kolo na dno bedny, na to naložit dvě činky a doplnit celý ansámbl dřevěným špičatým stojanem na šunku. No, máte pravdu, naše chyba, že máme tolik krámů.

A tak bydlíme už víc než měsíc v našem novém domě. První asi čtyři týdny jsme bydleli mezi krabicemi, ze kterých jsme průběžně tahali potřebné věci. Jen Geckulka měla pokoj zařízený, samozřejmě, ale občas tahala věci z krabic také. Čtvrtý týden přijela na rodinný oběd Hvězdopravcova rodina, tak jsme všeechny bedny nacpali do garáže na druhém konci zahrady, aby to nevypadalo, že máme doma binec. Tímto tedy prohlašuji stěhování za skončené, protože co jsme nepotřebovali doteď, může klidně hnít v garáži až do příštího stěhování, alespoň se s tím pak nebudeme muset balit. Hvězdopravec tvrdí, že to ale uklidíme. Kývu a nelámu si hlavu. Nebudeme to muset balit, chcete se vsadit?

Kromě domu máme tedy také zahradu, kterou zaléváme obrovskými hadicemi, jež koukají ze země na severní straně, na té straně, kde vybíhá prudce nahoru násep a za ním je zavlažovací kanál. Protože bydlíme ve starém domě, rodina pana majitele stejně jako všichni starousedlíci udělala prostě díru do země, na kanál se napojila a hotovo. Neplatíme ani cent. A máme štěstí, protože zahradu máme velikou a protože Hvězdopravec zalévá s takovou láskou a nasazením, že nám začátkem září pod olivovníky vyrosly žampiony.

Nemáme jen pěknou řádku olivovníků, ale také hrušeň a především dva fíkovníky, na kterých koncem srpna začaly dozrávat šťavnaté fíky. Bylo jich tolik, že byly na stole ráno, v poledne i večer. A tak vznikla Geckové závislost na fících. Těsně poté, co Gecková snědla hrdě poprvé sama svůj první fík, se slupkou a s mezipřistáním za bodyčkem (zručně vyšťouráno), jsem si všimla, že naše princezna moc dobře ví, kde je na zahradě fíkovník, a jakmile ji vezmeme do náruče nebo jí pomáháme chodit, metelí si to přes celou zahradu a dožaduje se "eeeeee" fíku. Zapomenutý fík někde v zorném poli v době večeře nebo oběda působil to, že Gecková vztekle a velmi zručně prudkými a náhlými máchanci rukama nejen že znemožňovala krmení, ale především rozstřikovala zeleninovou kaši do všech světových stran, zkrátka dávala najevo, že možná sice ještě neumí chodit ani mluvit, ale  není žádné nesvéprávné mimino, které si neumí vybrat z jídelního lístku.

Protože ano, Gecková pořád ještě sama nechodí. Chodit ovšem chce a od konce srpna vám občas se sladkým nevinným úsměvem podá ručičku a vy si myslíte, že chce lidský dotyk, miminko roztomilé, tak jí dáte prstík, a jste v pasti, protože po prstu chce Gecková celou ruku a následně i druhou, tu už s úsměvem mnohem méně nevinným, a pak šup do stoje a vy už chápete, že Gecková nechce lidský kontakt, ale chodítko, jenže je pozdě a jen se opovažte udělat něco jiného než následovat Geckové kroky.

Se zahradou a metelení k fíkovníku začalo být ale postupně jasné, že budeme muset začít Geckové dávat boty. Dosud naše princezna žila bosa nebo v ponožkách, nohy používala jako méně šikovné ruce a otázka bot se zkrátka nenaskytla. "Půjdeme ti koupit botičky", řekli jsme Geckulce jedno sobotní odpoledne. Čekali jsme jásot, protože do obchodu chodíme minimálně a Gecková je zbožňuje. Ale nejen, že se nekonal jásot, ale už jen jak se přiblížila první prodavačka s metrem, aby Geckové změřila velikost, začal naopak protest a odpor takový, že by se piloti air france, železničáři a řidiči městské dopravy měli pořád ještě čemu učit. Boty se nám nakonec nepodařilo ani vyzkoušet, vzali jsme ty, které se nám zdály nejméně komplikované na nazouvání a šli jsme domů. Však ono to půjde.

Nešlo. Jediné, co se podařilo, bylo, že se Gecková naučila slovo "botičky". "Koukni, botičky!", řekla jsem a Gecková buď okázale začala odpovídat: "ogi! ogi!", což znamená "koukej!" a ukazovat všude kolem, jen botky okázale ignorovala, a pokud byl rodič tak hloupý, že nechápal, že je to schválně, a stále trval na tom, že "botičky", nakonec prostě tu věc odstrčila pryč a otočila se zády. Nepomáhalo nic. Ani to, že máma nosí boty. Že je nosí táta. Že je mají všechny děti v katalogu, který si Gecková tak zálibně prohlíží. Dokonce i Geckové velký kamarád Hurvínek si nasadil ty její střevíčky a vysvětloval jejich výhody, ale se zlou se potázal. Nepomohlo ani chození bosa po zahradě plné pichlavé provensalské flory. Uběhl týden, dva. Při nasazení násilím si Gecková sedla, křičela, odmítala se hnout, při vzetí do náruče držela nohy v pravém úhlu před sebou a natažené, aby byly boty co nejdál od ní a hlavně, aby nebylo možné přimět ji chodit. Po dvou týdnech jsme usoudili, že bude možná moudré ty nepoužité boty raději vyměnit za o číslo větší, protože to asi bude chtít trochu času.

Nechtělo to čas. Chtělo to fík. Po třech týdnech vytrvalého odporu jsem Geckové dala fík a když ho zálibně žvýkala, nazula jsem jí rychle boty. Jakmile dojedla, šly jsme chodit. Po chvíli mi Gecková trochu rozmrzele ukázala "ogi! ogi!" a ukázala si na nohy. "Jdeme, šup", řekla jsem a vydaly jsme se po sto padesáté zdolat schody, které vedou k nám na zahradu. "Ogi! Ogi!", ukazovala mi Gecková podstatně s větším nadšením po chvíli. A bylo to. Když přišel Hvězdopravec, tvářila se Gecková jako kdyby to byl její nápad si boty konečně vzít a zdálo se mi, že se dokonce trochu naparuje. Já nejsem žádný mimino, tati, abych lezla bosa!

Od té doby Gecková botičky zbožňuje. Když jí je ráno obouvám, spokojeně brouká. A tak, když dnes po průtrži mračen chtěla naše krasavice jít chodit venku a nejlépe do čerstvě zoraného pole, napadlo mě, že bychom měli přikoupit nový pár. Kromě toho, řekla jsem, v jesličkách venkovní botičky nechtějí a dožadují se bačkůrek. A navíc, konečně bude třeba Gecková v obchodě s botami jásat stejně jako v obchodě s náčiním pro kutily! Hvězdopravec souhlasil a jelo se. 

Gecková začala ječet už jen jak jsme jí poměřovali velikost jejích nyní už dost odřených a rozešitých bot s bačkůrkami. A když jsme jí bačkůrky zkusili, sedla si na zem a odmítala si stoupnout. A doma pak teprve začal odpor naplno. Po chvíli jsem vyměkla a přinesla zpátky the botičky. Gecková si je spokojeně nechala obout a bačkůrky odstrčila. Kdyby uměla mluvit určitě by řekla: "A teď mi můžeš vysvětlit, proč jsi mi dávala boty, co nejsou moje???"

Nezbývá než dodat, že sezóna fíků už je pryč, začíná podzim a že doufám, že citová závislost na jednom jediném rozpadajícím se páru bot Geckové vydrží až do jejích osmnáctin, ať z toho aspoň něco máme.

A to je od nás ze Zvonokos všechno. Máme se dobře, je teplo a mě jen tak napadá, že bych vám vlastně možná měla pomalu popřát veselé Vánoce, kdybych to sem náhodou nestihla dřív. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu.

Deset let

Opravdu tolik. Tolik let, co jsem pryč z Čech. A fakt, že mě tohle jubileum zastihlo zrovna mezi horou papírových krabic, s lepenkou v kapse je trochu příznačný a vybízí k bilanci. Namáhala jsem se to počítat a za posledních deset let je to sedmé stěhování, když jako stěhování počítám jen to opravdu opravdické stěhování na místo, kde zůstanu déle než dva měsíce. Nejméně deset.

Stěhování první. Praha, ráno zalité sluncem a vzduch teploty, kterou v té době považuju za vhodnou pro nošení trička s krátkým rukávem. Nakládáme Felicii nebo Fabii či co to je mých rodičů. Když je naloženo, táta jde vynést odpad, máma se jde - odhaduji dle zkušenosti - vymočit před cestou a já nejspíš prohledávám starý byt, zda v něm nezbylo něco důležitého. V těch dvou minutách nepozornosti nám rozbijí zadní sklo u auta a ukradnou mi můj stařičký notebook, který nemá cenu ani jedné české koruny. Sbohem rodná hroudo.

Stěhování druhé. Opouštím Rue des Toilettes. Rue des Toillettes se ve skutečnosti nejmenuje Rue des Toilettes, ale to jméno by jí slušelo, protože jsem do jejích zákoutí po tři léta pozorovala ze svého okna močit všechny vrstvy francouzské společnosti. A pak, záchod mého bytu čtrnáct metrů čtverečních je společný s dvěma dalšími kamrlíky a soused zleva je mými kamarády přezdíván "hasič". Většina mých kamarádů nechápe, jak můžu v Rue des Toilettes vydržet. Samozřejmě nikdo z nich nikdy nebydlel na koleji Větrník na pánském patře. Dodneška na to, čemu Hvězdopravec říká "nebyla to garáž, byla to skříň", vzpomínám s nostalgií. Svoboda, rovnost, bratrství.

Stěhování třetí. Z ulice U prádelny. Prádelna byla sterilní. Nepamatuju si z ní skoro nic, nějaký ten mejdan, lekce u mně doma, když byla univerzita zablokovaná, ale celkově jsem byla v tu dobu asi hlavně někde jinde, Prádelna mi zkrátka k srdci nepřirostla. Byla jsem tam jen těch minimálních deset měsíců.

Stěhování čtvrté, nezapomenutelné. S Hvězdopravcem se stěhujeme ze Zeleného ostrova do Chile. Stěhováci jsou placení Hvězdárnou a velice efektivní. Ale kromě stěhování zároveň ještě s pomocí tatínka Jeana a milenky Marie doděláváme koupelnu, malujeme kuchyň, škrábeme tapety v předsíni a Drahámatička postupně po telefonu dává instrukce, který kus nábytku by ještě ráda, abychom odstěhovali a nenechali ho v bytě, jenž bude od prvního ledna pronajat jako zařízený. Drahámatička, která při zaslechnutí jakéhokoli pravickového názoru okamžitě užívá slovo fašista a opouští místnost, se totiž domnívá, že nájemníci by nábytek zničili a že je pro ně jaksi moc dobrý. Nejdřív naložíme jídlení stůl, pak skříň v předsíni, následuje pracovní stůl, dodávka, se kterou přijel tatínek Jean je plná, ale Drahámatička v dalším telefonátu velí, že ještě přece nemůžeme v bytě nechat postel - pravda, z masivního dřeva, ale zato neomylně designovanou v osmdesátých letech - a komodu v ložnici. Když naložíme všechen nábytek, zbyde v bytě kuchyňský stůl, stará odřená sedačka a jeden rozkládací gauč, takže už není možné ho považovat za zařízený a vůči novým nájemníkům by to bylo nejen fašisticky nefér, ale i protizákonné, byt viděli totiž zařízený. Postupně kupujeme ikeáckou komodu, skříň a pracovní stůl. Postel ne, Hvězdopravec má přece ve sklepě složenou starou postel, kterou Drahámatička považuje za dost dobrou pro nájemníky. Postel je kompletní až na jednu nohu, jejíž absence ale činí postel nesložitelnou a nepoužitelnou. Zatímco Hvězdopravec jede v tom pětidenním maratonu balení, škrabání, malování, rozmontovávání a montování zase do Ikey, aby k již zakoupenému novému nábytku přikoupil ještě postel, zastaví se u nás Xavier. Xavierovi před měsícem umřel táta. Nabídnu mu kafe a únavou se rozbrečím. Stydím se strašně. Na Silvestra jdeme ke Gaelovi a Caroline a já, ačkoli nepiju, protože se mi už v deset klíží oči, o půlnoci zvracím pomalu pečenou kachnu. Od té doby se mi při balení krabic dělá nevolno. Nekecám.

Stěhování páté. Opouštíme Montecarmelo, byt, kde jsme prožili velké zemětřesení v roce 2010. Stěhujeme se, protože máme plné zuby sousedů, kteří nechávají kálet kočky do kytek na chodbě, ukradli nám boty a ještě si přijdou pro odměnu za nalezení, ale neustále si stěžují, že děláme hluk už za pět devět, ačkoli je povoleno hlučet až od devíti. Máme dost všech nesmyslných chilských pravidel a lidí kolem nás, kteří vyžadují dogmaticky jejich dodržování ("Ne, kolo si nesmíte slečno nechávat u vchodových dveří ani deset minut, protože kdyby přišel nějaký otřes, mohlo by spadnout a někoho poranit") a udávají nás v jednom kuse hlídačům, zatímco sami dělají věci tak neuvěřitelné jako že přivazují třeba psa k našim dveřím. Stěhujeme se do Loftu, kde nikdo nedodržuje nic. Stěhování bych si skoro nevšimla, protože se u nás sešlo asi dvacet párů rukou kamarádů, každý zabalil něco, odnesl táhmhleto a už už by to bylo, kdyby nás na poslední chvíli samozřejmě někdo neudal a nepřispěchal by strážný. A kde že máme povolení odejít z bytu a že bez toho se stěhovat nelze. Objevujeme další netušenou stránku chilské postdiktatoriální společnosti. Jak říká můj kolega Bernard, to, že mají někde svobodné volby ještě neznamená, že je to společnost demokratická. Strážný nás nutí v bytě nechat stůl, postel, židle a ledničku. Je státní svátek, pro povolení stěhovat se k notáři nemůžeme, a tak nakonec kýveme, postel bereme, židle taky, ledničku necháme, protože v novém bytě stejně je. Večer je v Loftu první mejdan.

Stěhování šesté. Opět placené Hvězdárnou. Břicháč dlouze vyrábí ve spodním patře loftu krabici na madraci, krabici, která znemožní madraci ohnout a pronést dveřmi, jak se ukáže hned druhý den, kdy jsou stěhováci nuceni krabici zase rozpárat. Šéf stěhováků si někde mezi tím strká do kapsy zlatý řetízek s delfínkem, který Hvězdopravec dostal ke křtinám a který zapomněl nahoře na psacím stole. Neříkejte to nikomu, ale za krádež té nádhery jsem mu v podstatě vděčná.

A stěhování sedmé. S Geckulkou, která využívá každé nestřežené chvilky k tomu, aby prozkoumala neznámá zákoutí skříní, zatímco já pociťuju silnou averzní nevolnost nad krabicemi a Hvězdopravec v garáži kleje nad množstvím mých beden s poznámkami z univerzity a ohrazuje se proti tomu, abych vyhodila alespoň jedny z jeho kalhot, které od minulého stěhování leží úplně nerušeně ve skříni. O víkendu budeme prostrkovat zase všechen ten nábytek z domečku ven jako v nějakém originálním Tetris. Držte nám palce. Pokud všechno dobře půjde, od tohoto víkendu budeme bydlet mezi poli za Zvonokosy, poli, jejichž majitele ještě neznáme, ale o němž jsme již slyšeli od majitelů našeho nového domku dost na to, abych tušila, že o něm nejspíš ještě uslyšíte.

A to je v cuku deseti let všechno. Bylo to dobrých deset let. Protože dobrá léta jsou ta, kdy vám život neprotéká mezi prsty, a já mám pocit, že mi neunikla ani kapka.

O slintání, zubech a Dělnické síle

Jak se tak dívám na svůj blog, říkám si, jestli ještě někdy dokážu napsat něco jiného než článek o tom, co zase Geckulka roztomile poslintala. Přitom psát by bylo o čem.

Třeba o tom, že jsem nedávno dostala definitivu a stala se státním zaměstnancem, což je něco jako když víte, že každé Vánoce najdete pod stromečkem nové papuče: není to ani sexy, ani zrovna život v přepychu, ale víte, že vám do konce života nebude zima na nohy. Hned poté, co jsem dostala definitivu, jsme se dozvěděli, že dostaneme plat o týden později než normálně, tedy až po začátku nového měsíce, já začala rozmýšlet, jak splatím účet na kreditní kartě, který nevznikl utržením ze řetězu v obchodě s botami či oblečky, ale výhradně na stránkách prodávajících pleny a kojeneckou výživu, pak byla stávka a den poté nemocnice vysolila plat přesně v den, kdy ho vysolit měla. Pár dní poté, co jsem definitivně usedla na omšelé křesílko státního psychologa a dostala svůj plat za práci v době, kdy jsem měla papučky jen laskavě půjčené, jsem také dostala dopis od odborů. Jak je jistě českému čtenáři známo, ve Francii odbory mají svoji váhu. Umožňují mimochodem věci jako, že když nemocnice řekne, že zaplatí o týden později a vy dumáte, jak zaplatíte kreditní kartu, polovina nemocnice vyhlásí hodinovou stávku a nemocnice zaplatí včas. A mnohem důležitější věci jako když vám šéf nemocnice tvrdí, že něco, co vám připadá postavené na hlavu, musíte, tak se můžete zeptat, zda opravdu musíte, a pokud se dostanete do konfliktu, máte někoho, kdo zná všechny ty nekonečné předpisy, zápisy a výpisy, kterými je každá státní instituce na celém světě spoutaná. Zkrátka, na odbory neplivat. Ale je fakt, že když mi odborový svaz Dělnická síla poslal dopis, v němž pravil, že milá kolegyně, stala ses státním zaměstnancem díky tomu, že Dělnická síla tlačí vedení nemocnice, a mimochodem, aby tvoje definitiva byla potvrzená, sejde se za rok komise, ve které také sedíme, neváhej se na nás obrátit, prožila jsem lehký kulturní šok. No co, hlavně, že ti neříkají soudružko, řekl Hvězdopravec.

A takhle nějak jsem tedy na psychiatrii na doživotí. A to na úvod od matky kariéristky stačí, pojďme zpět k tlachání od tzv. vykojeného mozku.

Geckulka opravdu strašně roztomile slintá. Má v pusince dudlík, nazývaný uctivě pan Dudlík, ne nějaký hej počkej soudruh Dudlík, pěkně pan Dudlík, a kolem dudlíku jí stékají sliny. Oblíbená Geckulčina hra je předstírat, že mi dává dudlík do pusy. Opatrně jsem ho vždycky chytla za taková ta křidýlka kolem a cedila srkz zuby: "Oh, Geckulko, děkuju, takovej dobrej dudlík!" a Gecková se mohla smíchy potrhat. Pravda ale je, že všechna hra končila, když jsem týden před konkurzem na psychologa přestala spát a po probděné noci ráno - naštěstí jsem měla dovolenou - mrtvě ležela v posteli. Geckulka vypila lahvičku, podívala se na mě a mlčky a s vážnou tváří mi strčila dudlík do pusy, jako kdyby chtěla říct: spinkej, maminko. Když jsem jí dudlík chtěla vrátit, dala mi ho zpět. Řekla bych, že je to od ní opravdu krásné, kdyby někdy v té době nepochopila, že není normální, abych při hře "na dobrý dudlík" okusovala dudlíku křidýlka, ale jakmile nevezmu dudlík za strašlivě oslizlou část jako správné miminko, Geckulka briskně dudlík otočí a strčí mi ho do pusy správně tím oslintaným koncem. Zvlášť po ránu to vyžaduje bezednou lásku k dítěti a žaludek na správném místě.

Gecková slintá také proto, že jí ve třinácti měsících konečně vykouknul první zub. Byli jsme zrovna na výletě, lezli jsme na Chapeau de gendarme, blížila se bouřka a Gecková v krosně spokojeně zpívala. Zastavili jsme se na pití, Gecková se spokojeně smála a Hvězdopravec najednou zavolá: hele, není tohle zub? A opravdu, na růžovoučké dásni se Geckulce skvěla bílá tečka, která se den poté změnila v bílou čárku. A ještě ten večer se na bílé Geckulčině kůži objevily červené tečky zarděnek. Což říkám hlavně proto, že poté, co jsme rok a měsíc všechno možné omlouvali rostoucími zuby, jsme s Geckulkou absolvovali výstup na kopec skoro 2700m a ona si v krosně klidně zpívala, zatímco se jí prořezával během zarděnek první zub. Pěkně nás převezla.

Ještě než se jí prořízl první zoubek, objevila Geckulka slasti první pevné stravy. Ještě, než jí byl rok, konečně pochopila, že chleba není od toho, aby se rozdrolil na zem nebo do kočárku, ale k jídlu. A byla to láska na první pohled. Od té doby, když nás vidí usedat ke stolu, spustí Geckulka jekot jako Oskárek z Plechového bubínku. Chleba! Chlebaaaaaa! Posadíme jí k nám, dáme jí kůrku a Geckulka žužlá a žužlá a kucká a kucká, protože jí pořádně nejde polykat, a jednou dokonce i blinkala, když si nacpala strašný kus do pusy a já jí ho chtěla jako obvykle násilím vyndat a Hvězdopravec řekl: "Nech ji, uvidíme, jak si s tím poradí!" a já si v duchu opakovala gesta z kurzu první pomoci. Ale i zakuckaná se slzami v očíche je strašně pyšná a spokojená a když má v ruce chleba v jeslích, nesmí se k ní přiblížit žádné dítě, dokonce ani Adrien, Mattias nebo Isia, protože Gecková vrčí jako rotweiler. Chleba je zkrátka svatý a s chlebem se nežertuje.

To všechno dělá z Geckové nejen Skutečného druhého, ale i dobrého parťáka. Minulý týden jsem si tedy se svojí holčičkou vyjela na první dámskou jízdu. Hvězdopravec jel na hory s tatínkem Jeanem, a tak jsem se rozhodla využít víkendu k návštěvě kamarádky Elišky v Grenoblu, která byla o víkendu sama se svým dvouletým synkem. Ten na dámskou jízdu směl, protože se prý jako chlap nepočítal. Pravda je, že se původně jako chlapák chovat asi mínil a hned v prvním nestřeženém okamžiku tajně povalil sedící Geckulku, která pak řvala jako tur kdykoli Grega spatřila, ale za pár hodin už byli zase kamarádi, Gecková dokonce velkoryse Gregovi přenechala zbytek v nedopité lahvičce, a den poté už obdivně a bez hnutí zírala na toho krasavce sedícího uprostřed obýváku machrovsky na nočníku s knihou na kolenou. Dobrý parťák ale Geckulka nebyla jen obklopena všemi možnými dětmi mých kamarádů, ale hlavně během tříhodinové cesty autem tam a tříhodinové cesty autem zpět. Pyšně seděla vzadu v autosedačce otočená předpisově proti směru jízdy a pořád dokola si pouštěla v hrací knížce, dárku to od dědy Jeana, písničku, v níž se praví "Jedna zelená myška/běhala v trávě/chytím jí za ocásek/ukážu jí pánům/pánové mi říkají/namoč jí do oleje/namoč jí do vody/bude z ní teplý hlemýžď", což jsou slova, nad kterými s Hvězdopravcem již pár týdnů dumáme a jen ruka vhazující šnečka do hrnce s horkou vodou, která je ilustrací k této písničce, nám dává určitý klíč k tomu, co se míní teplým hlemýžděm. 

A to je od nás všechno. Léto je v plném proudu, jesle jsou zavřené a já budu pracovat ještě týden, než nastanou konečně prázdniny i mně. Už se nemůžu dočkat.