Geckulčin svět a Zrníčkův vzdor

Minule jsem tu psala o Zrníčkových lumpárnách. To jsem se ještě smála. Netušila jsem, že období vzdoru u nás udeří nečekaně a prudkou silou. Ve čtvrtek se Zrníček vykoupal v záchodě, v pátek začal ochutnávat z nočníku a někdy v sobotu k večeru objevil "ne". Celá neděle byla peklo. Zrníček přestal poslouchat, urážel se, na všechno říkal ne, vrhal se na zem vzteky a zároveň se mi systematicky věšel na nohu a křičel, jakmile jsem se pokusila hnout a vařit, uklízet nebo jít na záchod. Řval i hodinu v kuse. U usměvavého a spokojeného dítěte, které nikdy nekřičelo víc než pár sekund, když nepočítám koupání mezi prvním a čtvrtým měsícem, to je změna veliká. Dalo by se říct, že jsme od Geckulky zvyklí, ale spíš si myslím, že jsme od Geckulky vyčerpaní a nemáme na to znovu nervy. Zrníček odmítal spát siestu, a následně spát večer. Nechtěl spát, ale když jsme na jeho volání přišli do pokoje, vzdorovitě se odvrátil a řekl: "Ne!" na jakýkoli kontakt. Usnul až v deset, když jsem ho držela téměř násilím v posteli, zpívala mu ukolébavku, která normálně zabere a uklidní do pár vteřin, a řval a řval a řval až se uřval. Druhý den jsem ho objednala k doktorovi. Má určitě zánět středního ucha, omlouvala jsem ho. Zrníček na ně trpí. Loni jich měl aspoň deset. Letos zatím žádný a žádný neobjevil ani doktor v pondělí večer. Zrníček je zdravý jako řípa. Nezbylo, než si připustit, že je zkrátka v období vzdoru. "Pořád chce poroučet a ukazovat, kdo je šéf", potvrdili mi v jeslích. "Vylezeš z vany?", zeptala jsem se ho na zkoušku, když jsem ho večer koupala. "Ne!", řekl Zrníček. "No tak dobře, tak za chvilku", řekla jsem zkušeně. U Geckulky to funguje výborně. Připraví se na změnu a za minutu následuje vaše kroky. "Ne ne ne, ne ne ne", zpíval Zrníček spokojeně a cákal z vany ven. Kam se poděl můj hodný chlapeček?

Děti jistě vymezují svoje pozice tak, aby jedno mělo tu, a druhé zase druhou. Od chvíle, kdy Zrníček vzdoruje, je Geckulka učiněný svatoušek, tedy když nepočítám chvíle, kdy jeden udeří druhého paličkou, ten druhý mu to vrátí, a tak až do roztržení pořád dokola. Geckulka říká: "Mersi mamá!", děkuju maminko, když jí utřu nos nebo jí obuju botičky. Dá mi pusu, když jí udělám culíky, místo aby po staru řvala, že se jí to nelíbí, že ji to tahá, že chce jít k zrcadlu, že nechce, abych jí pomáhala ze židličky, že jí ze židličky nejde samotné vylézt, že se jí vyzula bačkůrka a vůbec tak podobně.

Možná je to celé i tím, že Geckulka právě ovládla dost velkou úroveň jazyka na to, aby nám dokázala zprostředkovat svůj pohled na věc. A i když nám to celé komunikuje hlavně francouzsky, je to k popukání.

"Ja q de grand voatůr, mamá!", říká Geckulka, když odjíždíme od rybníka, kde jsou prolézačky. Ano, kolem jsou samá velká auta. Doma máme auta Dežota a Dustera, kterým Geckulka v tomto pořadí říká Malé auto a Velké auto. Ve stejné logice říkala Hvězdopravcovu pradědečkovi, který k nám jezdíval vždycky s tatínkem Jeanem, Hvězdopravcovým tatínkem, Malý děda, zatímco tatínka Jeana nazývalka Velký děda. Ale zpět k odjezdu z prolézaček. Zavadím pohledem o zaparkovaní Twingo. "Nejsou tu jen velká auta, Geckulko," řeknu: "Podívej, tady je malé." "Apre, va grandir mamá!", ujistí se Geckulka. "Ono pak vyroste!" No vida, proč ne? Koupíte si Twingo, počkáte, a za pár let máte Espace. Jen doufám, že také neprochází obdobím vzdoru.

Geckulka má také problem s prdíky. Ví, že prdět se trochu smí a trochu nesmí, ale pořád ještě neví jak na to. V lékárně, když čekáme na vydání léku, ozve se najednou zvuk, za který by se nemusel stydět ani dřevorubec. "Geckulko,", říkám diskrétně česky, využívajíc toho, že můžu klidně nahlas poučovat svojí holčičku na veřejnosti prakticky o čemkoli: "Na veřejnosti se neprdí. Prdět můžeš doma, ale venku se snaž to nedělat. "A pété!" "Uprdla jsem se!" zvolá Geckulka a čeká na reakci kolem, nepochybně, aby ověřila, zda mluvím pravdu. Nikdo nereaguje. Buď neslyší, nerozumí nebo se stydí. "A PÉTÉ!", zařve Geckulka. Žádná reakce. Zdá se, že Geckulku to překvapilo a zřejmě si říká, že na tom, co vykládám, něco bude. "Ve škole nebo v obchodě se neprdí! Když se náhodou uprdneš," poučuju ji: "Dělej, jako když se nic nestalo. " Je vidět, že v hlavičce to šrotuje:"E dan la voatůr, on pet?", zeptá se Geckulka vážně: "A v autě se prdí?"

Den poté kreslíme dopis Ježíškovi. Geckulka chce panenku, Zrníček, předpokládám, zvířátka z farmy, a tak pomáhám kreslit. Zrníčkovi je tu šumák, ale Geckulka vybarvuje přeci jen panence pyžámko a říká, že chce, aby ta panenka měla pyžamo a dalo se jí svléknout. Když je hotovo, říkám, že dáme dopis za okno a ráno se půjdeme přesvědčit, zda Ježíšek šel kolem a dopis vzal. Hvězdopravec zatím brblá, že ho bolí noha, objednává se k chiropraktikovi a získává dostaveníčko náslející den k večeru. Protože Hvězdopravec je hlava děravá, nalepí si na vchodové dveře ceduli : Chiropraktik, 18:30. Druhý den ráno vstaneme, Geckulka snídá a já, snažíc se vykouzlit Vánoce, se jí zeptám, zda ověřila, že si Ježíšek dopis vzal. "Ui", potvrzuje Geckulka, dál se loudá se snídaní a vypadá, že ji to celé moc nezajímá. Nakonec to ale přeci jen dojde ověřit. Pak se začneme soukat do bund a připravovat k odjezdu: "A, mamá, a ublié!!!!", volá Geckulka a ukazuje na vchodové dveře: "Maminko, zapomněl!" "A ublié pér Noel! A ublié la letr papa!!!" Ježíšek zapomněl tatínkův dopis! Hvězdopravec letos prostě dostane návštěvu chiropraktika a bude vymalováno.

Maminčin dopis Ježíšek zapomněl vzít taky, protože maminky žádný dopis nestihla napsat. Pokud si má ale něco přát, jsou to pořád stejně zdravé děti s maximálně ještě tak nudlí u nosu, ale pořád stejně velkým elánem. A pevné nervy pro oba rodiče. A pokud byla maminka opravdu hodná, dovoluje si žádat osm hodin spánku v kuse alespoň jednu noc v příštím kalendářním roce. Takže, kdybych už nestihla napsat, protože člověk nikdy neví, přeju vám všem také veselé Vánoce!