pátek 1. dubna 2016

Děti moje

Zrníček má první zub a noc před tím, než ten zatrolený zub vylezl, poprvé spal od jedenácti do šesti, což považuju za spaní celou noc. Myslím, že spát poprvé celou noc - jinak se budil vždy pravidelně v jedenáct, v jednu a ve čtyři - během prořezání se prvího zubu jasně ukazuje, že náš hošík rozhodně není dítě, které by si nějak nadměrně stěžovalo.


Protože už od chvíle, kdy jsem v patnáctém týdnu těhotenství během konzultace s jednou pacientkou ucítíla první šťouchnutí v břiše, věděla, že dítě to bude silné a svalnaté, domnívala jsem se, že Zrníček se bude rychle pohybovat a chodit. Omyl. Nevím, jak to děláme, ale obě naše děti to s lezením neuspěchávají. Geckulka nelezla vlastně nikdy, uměla couvat, kulit se a následně se posouvat po zadnici. Zrníček dělá přesně totéž, jen jeho styl po zadnici dává jistou naději, že se časem překulí na všechny čtyři. Rozdíl mězi oběma dětmi je ale jasně v tom, že zatímco Geckulka raději půl hodiny kňourala, abychom jí podali, co chtěla, než aby se k tomu pokusila dostat, Zrníček mlčí a zarytě se snaží. A protože po břiše mu to nejde, posouvá se v sedě rukama a přitahuje se za nohy stolu, židle, zkrátka všeho, co se naskytne, takže s železnou pravidelností končí zašprajcovaný pod křeslem nebo konferenčním stolkem. A pak tam sedí, hlavu si může vyvrátit, aby se mohl ohlédnout a na rtech má nejistý úsměv, a teprve, když notnou chvíli nikdo nereaguje, dovolí si kníknout. Vážení čtenáři, jistě bych dětem měla začít střádat na psychoalanýzu, neb se nejednou přistihnu, jak vysvětluju svému devítiměsíčnímu synkovi, že má počkat, že se mu začnu věnovat teprve, až Geckulka přestane ječet povely.

Geckulka pokračuje v objevování jazyka českého i francouzského. Nedávno mi začala říkat "má milá". Protože jediným zdrojem jazyka českého jsem pro ni já, když nepočítám prarodiče přes Skype, bylo mi jasné, že to má ode mně, ale odkud proboha? Já jí přece má milá neříkám, říkám jí Geckulko, Koblížku, holčičko moje, dětičko moje dětičkovno, a oběma pak dohromady děti moje, mé děti. A tak mě to trklo. Věděli jste, že Na tý louce zelený je ve skutečnosti písnička o hraní si se zajíčkem a jelenem mezi mým dítětem, co má počkat (počkej, to Geckulka slyší denně) a jeho má milá maminkou? A tak jí zpívám s ještě větší chutí, a to i přes to, že jsem zpěvačka velmi podřadná a Hvězdopravec s absolutním sluchem nesmírně trpí. Geckulka hudbu miluje a nestále s sebou tahá hudební knížky včetně těch hrající Bethovena. "Kapicín!", volá Geckulka: "Kokodýl!", což znamená, že máme pustit CD s dětskými písničkami. "Papaute!" dožaduje se pak jedním dechem, abychom pustili také belgickou hvězdu Stromae. "Papaoutai" je jeho velký hit, v němž se zpívá: "Řekni mi, kde je tvůj táta? / řekni mi kde je tvůj táta? / Aniž bych s ním mluvil, vždycky ví, co mi je. / Táto zatracenej, řekni mi, kam ses schoval / už jsem odříkal tisíckrát "před pikolou za pikolou" / Kde jsi táto, kde jsi? (francouzsky Papaoutai)". Geckulka tuhle písničku o schovávané s tatínkem zbožňuje. Sladký svět, kde by se klidně místo zastřelím ti jelena mohlo zpívat ukážu ti jelena  a kde se zlotřilí tatínkové schovávají jako Geckulka za vchodové dveře nebo fasádu Mezinárodní školy, kolem které chodíme cestou z jeslí a schováváme se na střídačku za všech padesát sloupů.

Kromě písniček je Geckulka pořád nadšený čtenář. "Vidím jí dělat jednou někde v kultuře.", šťouchl do mě spiklenecky rukou s neuměle vytetovanou kotvou Didier, Geckulčin strejda, když jsme zamyšleně pozorovali z terasy, jak Geckulka stojí uprostřed zahrady s dětským notebookem (našla ho u milenky Myriam a nechtěla ho ani za nic dát z rukou). "No, sportovec to nebude", řekla jsem. "A veterinář taky ne", dodal Didier, který po mnoha pokusech vzdal naprosto své odhodlání spřátelit Geckulku s čímkoli živým a reálným, nikoli živým a na obrázku: "Kultura nebo evropský parlament", uzavřel to se smíchem.

Už pár měsíců jsem chtěla Geckulku zapsat do knihovny, ale nikdy jsem nenašla čas. Až dneska. Zapsala jsem rovnou i Zrníčka, protože zápisné pro děti je zadarmo, a pak jsme šli na to. Geckulka byla blahem bez sebe, vybrala si několik knížek o Méďovi a DVD o Samsamovi "nejmenším z velkých hrdinů", odnesla si to všechno k paní na přepážku, řekla jí "Na!", následně jí prozradila, že se jmenuje Geckulka, představila jí bratříčka a nakonec prohlásila, že platí. Zatracené placení kartou v obchodech. Budu jí muset ještě některé věci vysvětlit. Geckulka si myslí, že se platí kartou, a když jí někdy dám bankovku, aby zaplatila, nechce mi vrátit drobné s vysvětlením, že ta legrační kolečka si koupila ona.

Obě děti pořád chodí do jesliček. Zrníček je ve své skupince poslední dítě, které neleze, což ale nese se svojí obvyklou dobrou náladou statečně. Váhově má naštěstí převahu, a když se k němu přiblíží někdo, kdo se mu nelíbí nebo mu chce něco vzít, briskně ho prý položí na žíňenku. Zrníček se nedá.

Geckulka nám kromě mikrobů a ulepených vánočních a velikonočních dekorací z jeslí nosí také jeslové vtipy. Už před rokem přinesla domů "kakabu", tj. "caca boudin", což by se dalo přeložit jako šiška kakání. Všechny francouzské děti projdou tím, že říkají "caca boudin" a smějí se na celé kolo. Geckulčina skupina byla v tomto vývojově napřed, takže jim ještě dostatečně nesloužila výslovnost, ale když jsem je viděla nastoupené v řadě před zrcadlem, kdy všichni ti malí špunti říkali "kakabu" a chechtali se na celé kolo, došlo mi, že o výslovnosti to zkrátka není. Geckulka z "kakabu" vyrostla už tyhle letní prázdniny a přešla do fáze, kdy je legrační ukazovat rozžvýkané jídlo v ústech neb říkat "fuj!". "Fuj! Je kakání!", pokusila se mě tuhle rozesmát nad večeří a odstrčila talíř s brokolicovou kaší. Živě si vybavuju, jak mi jako dítěti přišlo divné, že se dospělí smějou věcem, které nevím, proč jsou vtipné, ale nikdy ne mým vtipům ze školky. Už to chápu. Na druhou stranu jsem si s tou brokolicovou kaší trochu koledovala, ale to nemění nic na tom, že pokud Geckulka jednou má opravdu sedět v evropském parlamentu, musí na sobě přeci jen trochu zapracovat.

Dále by bylo třeba trochu zapracovat na zbavení se plenky. A protože bude řeč o plenkách doporučuji citlivým čtenářům, čtenářům, kteří právě jedí a především čtenářům, kteří nemají děti, aby přestali okamžitě číst, nebo pokračovali jen na vlastní nebezpečí pamětlivi faktu, že rodičům věty jako "XY si pokakala to poblitý tričko", připadají úplně normální.

Geckulka se strašně těší do školy, kam má nastoupit v září - mateřská škola je tu součástí prvního stupně základní školy - a moc dobře ví, že děti ve škole plenky nemají. Omíláme jí to pořád dokola v naději, že ji to přiměje se trochu víc snažit na nočníku. Geckulka tedy opakuje, že půjde do školy a nebude mít plenku. Následně pak dál v klidu plenku vyžaduje a úspěchy jsou velmi sporadické, i když chválíme a Geckulka během snídaně pečlivě tatínkovi vysvětluje, co zase ráno všechno udělala do nočníku. V podstatě se podaří jen tehdy, když včas zareagujeme na signál, že katastrofa je okamžitá. Až nedávno mě to trklo. Geckulka si myslí, že až bude ve škole, tak prostě nebude mít plenku a hotovo.

Problém nejsou jen plenky. "Do vany se nekaká", vysvětlujeme Geckulce důrazně a nejméně jednou týdně se před spaním pak hádáme, kdo zase zapomněl tu pokakanou vanu umýt, ale jak ji proboha měl umýt, když musel vyndat dítě, ujistit se, že nenastydne, neuklouzne, že už nekaká a vůbec, musel to všechno řešit? 

"Ne kaka!", říká mi Geckulka sama od sebe vzorně, když leze do vany. Vím, že už kakala za den dvakrát,  a tak naložím svoji holčičku do vody, vyndám všechny hračky ze síťovaného pytlíku, a jdu v klidu do kuchyně mýt salát, loupat dýni a vůbec připravovat jídlo. Slyším cachtání, smích a když občas delší dobu nic neslyším, jdu se podívat, co Geckulka dělá.

Geckulka stojí ve vaně opřená o stěnu a mně je to při prvním vzdechu jasné. Pohled na její zadnici a reflex natažené ruky - ještě, než mi do dlaně dopadnou dva bobky mi můj mozek říká "Fuj! Je kakání!", ale reflex je reflex, bobky leží v mé dlani a dneska se vana mýt nebude muset. Jdu na záchod, házím bobky do mísy a vedu monolog na téma "do vany se nekaká" a "děti ve škole plenky nemají". Když přijdu zpět do koupelny, kde Geckulka pořád stojí ve vaně, jdu si nejdřív umýt ruce a vysvětluju, že na kakání se nesahá a že si musím ty ruce hned umýt. "Mamá!" upozorňuje mě Geckulka s klidem a spokojeně mi ukazuje cosi na dně vany: "osi kaka!" Tohle je taky kakání....

Tak takhle nějak to vedeme. Na závěr vám posílám písničku o schovaných tatíncích. Hvězdopravec odjel na týden na hory, tak je to k tématu. Pevně doufám, že další písničkou, kterou si Geckulka oblíbí, nebude Bláznivá Markéta, které by tak pěkně slušela místo Markéty "maminka".

6 komentářů:

  1. Ty jo, tak ted mne ale desne zajima, jak se to ty moje deti teda naucily. Obe nejdriv do nocniku curaly (to jsme je nechali doma behat nahate a kdyz se pocuraly na zem, tak jsem utirala, ale nikdy se nepokakaly). Bob se zbavil plenky driv a pak se chudak dvakrat pokakal v herne, kdyz jsem ja cvicila, ale to pricitam tomu, ze byl v cizim prostredi a hlidacky neodchytily signal, mozna kvuli cestine nebo se stydel. Alice zasadne kakala do plenky po vykoupani. Jinak je nechavame vzdycky jit na zachod pred tim nez jdeme ven a pred vanou.
    Zkousite takove ty natahovaci plenky, co jsou jako kalhotky? Pry kdyz se namoci, tak jsou neprijemne a detem to ukaze, ze maji curat jinam nez do kalhot. Pripadne zkousite nechat o vikendu uplne bez plenky at sama zjisti, jake to je byt pocurana/pokakana? Bob byl z toho, ze se pokakal velmi nestastny, hrozne plakal a pritom jsem ho uklidnovala, ze to se stane (nerikat To je v poradku, protoze neni). Alici se to nikdy nestalo. To je mi teda zahada.

    Ale to, ze si holcicka kupuje drobne, to je proste skvely :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, az bude teplo, sundame plenku a hotovo :). To je v planu, ale zatim jsem prilis citove fixovana na nase kanape a postele a jsme jeste moc vevnitr. Ja nevim, ona proste vi, ze cura, takze kdyz si chce dat zalezet, tak breci, ze se pocurala nebo tak, ale zbytek casu ji je to sumak, a kdyz je do neceho zabrana, coz je skoro porad, tak si toho ani nevsimne. Urcite je to taky nase vina, protoze nam ty plenky az zas tak nevadi, tak ackoli rikame, ze se jich ma zbavit, asi posilame nejaky signaly, ze OK. Jinak taky rikam, ze to se stane, ne, ze je to v poradku, i kdyz mi mozna obcas uklouzne, ze "to nevadi"....budu davat pozor, protoze fakt vadi :).

      Vymazat
    2. Každé dítě to má jinak... každopádně my to nechali na dětech a až si sami řekli, tak jsme plínu sundali. bylo to bez práce. Nutno ale říct, že všem bylo okolo 3 let (někdo před, někdo až po)...
      Každopádně hodně sil!

      Vymazat
  2. Diky Zito za ujisteni, ze to nakonec pujde a ze se z toho, ze jsou Geckulkce uz skoro tri roky a zatim fakt nic, nestrili. Ja tak nejak tajne doufam, ze to proste pujde samo. Navic Geckulka je dite, u kteryho se toho celne moc neziska, nejlepsi je jit na veci oklikou tak, aby sama chtela, a to pak jde vsechno jako po masle....jeste horsi nez zbaveni ji plenek mi vzdycky prislo, ze bude zbaveni dudliku, no, a ona v zime jak byla nastydla a mela bolavy nos, tak dudlik zahodila a uz se k nemu nevratila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, přesně tak. Moje zkušenost je, že čím míň se na děti tlačí a nechá se prostor jejich vlastní iniciativě, tím snazší to všechno je... kéž by jim to tak vydrželo až do dospělosti :-P

      Vymazat
  3. To jsou dobre roztomili cumacci.

    OdpovědětVymazat