Ve čtyřech

Zrníček se narodil v 23:22, jak jsem vám psala minule, a tak mi těch 38 minut započítali jako první den pobytu v porodnici. Ten den se totiž rodilo o sto šest, místo dvou obvyklých porodů jich měli hned deset a v jednu chvíli zvonil zvonek u dveří porodnice asi každou moji kontrakci. Zrníček dobře udělal, že se začal drát na svět už v sobotu ráno, protože jsme tedy ještě našli nějaké místo na parkování a také na mě ještě vyšel předporodní pokoj. K večeru, kdy bylo Corso fleuri v plném proudu, se nedalo už zaparkovat nikde, poporodní pokoje na šestinedělí se staly pokoji předporodními, takže se v nich hekalo, a zatímco já už jsem v klidu tlačila na porodním sále, Hvězdopravec zaslechl (já jsem slyšela jen "tlačte, tlačte, tlačte"), jak jedna porodní asistentka nařizuje sestřičkám, ať skočí také pro vrátného. Naštěstí ne aby mi také pomáhal rodit, ale aby šel převlékat postele a z poporodních pokojů, které se staly předporodními, zase rychle dělal poporodní, aby se z porodních sálů měly kam odkládat matky s dětmi, jinak se nemají z předporodních pokojů kam všechny ty rodící vozit na tlačení. A tak budu moct jednou vyprávět Zrníčkovi, že přišel na svět za bouřky, v den, kdy se rodilo ve všech koutech porodnice a kdy si policie v Pertuis namastila pořádně kapsy, protože minimálně jedné rodičce odtáhli špatně zaparkované - což byla v tu chvíli ale jediná možnost jak mít prostě zaparkované - auto.

A protože se den poté, v neděli, zase místo předpokládaných dvou dětí narodilo dětí hned šest a porodnice praskala ve švech, započítali mi 38 minut jako jeden den a v úterý, tedy asi 60 hodin po porodu, nás vykopli domů. Někomu, kdo má za sebou první porod císařem a kdo 60 hodin po prvním porodu tedy nemohl ani bez dozoru a opěrátka dojít do koupelny, natož si třeba z postýlky podat dítě, to ale přišlo jako zázrak. Když jsem pořád do zblbnutí opakovala, že nechci císaře, věděla jsem, co dělám.

A tak jsme dojeli domů a zdálo se, že mít dvě děti je pohoda. Máte přece dvě ruce, tak co. A když je navíc doma Greg a Drahámatička a obě děti spí, je to teprv nádhera. A tak jsme se stihli najíst a dokonce i otevřít láhev šampaňského. Pak se děti vzbudily, Greg a Drahámatička odjeli a mně došlo, že sice mám rukou stejně jako dětí, ale dělat věci jednou rukou je někdy dost málo, navíc jedna z těch rukou je levá a že když už pravá neví, co dělá levá, jde vám z toho někdy pěkně hlava kolem. Ale kolem půl deváté večer nakonec byly obě děti v posteli a my si málem gratulovali.

Zrníček se vzbudil na kojení kolem půlnoci. Vzala jsem si ho do obýváku, protože jsem si myslela, že se mi v naší posteli kojí špatně: za zády mám totiž vypínač a spolehlivě se mi vždy podaří nechtěně rozsvítit. A tak jsem seděla v obýváku a kojila. Zrníček střídavě pil a spal a nevypadalo to, že by se mu chtělo spát další tři hodiny. V půl druhé se vzbudila Geckulka. Normálně se nebudí, ale moje courání domem ji zkrátka probudilo a také náramně vyvedlo z míry. "Maman", volala Geckulka a následoval celý repertoár: "Mňamňa" a "kaka", stále hlasitěji a rozzlobeněji. Hvězdopravec statečně utěšoval, pak vysvětloval a nakonec nadával a klel. Geckulka řvala stále hlasitěji. Ve dvě ji Hvězdopravec strčil do sprchy. Zrníček střídavě pil a žužlal prso a za žádnou cenu se nechtěl nechat odložit ani usnout. Geckulka se znovu rozeřvala. A jak jsem tak seděla na posteli - uchýlila jsem se do našeho pokoje v domnění, že tam Geckulčiných sto padesát decibelů třeba nebude slyšet, vypínač nevypínač - přišlo mi, že nad naším domem právě proletělo Šílenství. A, věřte nebo ne, zahlédli jsme ho asi nejen my dva dospělí, ale i Geckulka a dokonce i Zrníček a všem nám došlo, že máme dvě možnosti: buď začneme spolupracovat, nebo zešílíme. A zdá se, že nikdo zatím zešílet nechce. A tak Zrníček vzal prso, napil se a usnul. A já jsem vstala a šla za Geckulkou, která nejen, že přestala ječet, ale dokonce mě i poslouchala, nechala se vzít do náruče, vypila mléko a bez řečí na zbytek noci vzala zavděk tím, že na kanapi v jejím pokoji bude spát tatínek, zatímco já se budu dál starat o miminko. A já, ještě, než jsem usnula, jsem si řekla, že druhý den musíme bezpodmínečně vypadnout z domu na koupaliště s prolézačkami, abychom Šílenství zahnali co nejdále od našeho prahu.

A tak jsme druhý den jeli. Hřiště jsme strávili tak, že Zrníček žužlal prso vedle hřiště a sto metrů od nás řádila Geckulka s Hvězdopravcem na pláži. Jak jsem tak seděla ve stínu a pozorovala druhou polovinu naší rodiny, jak si hraje, přisedla si ke mně paní, vybalila také prso a začala kojit svoji rok a půl starou dceru. "Jak je staré vaše miminko?", zeptala se. "Pět dní", řekla jsem. "Jejda! A jakpak to jde?" "První noc jsme přežili", řekla jsem hrdě. "To je tak krásné, ty první okamžiky", řekla paní. Z dálky k ní běželi dva kluci a mně došlo, že to dítě u jejího prsu je třetí v řadě a že právě pronesla slovo "krásné". Inu, má to ta příroda dobře zařízené, pomyslela jsem si, zatímco mi paní dávala adresy několika mateřských center, kde prý může moje starší dítě řádit pod profesionálním dozorem a já si zatím "užívat miminka". Právě jsi vstoupila do kategorie "několikanásobná matka", pomyslela jsem si. Kde že ty časy jsou, kdy jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme to fakt my, kdo cpe do auta místo lyží vaničku a kočárek.

Ale nezoufáme si. V sobotu jsme se už dokázali všichni ráno umýt a vyrazit na trh do centra Zvonokos, abychom Zrníčka představili všem známým trhovcům, a také abychom nakoupili na sobotní i nedělní narozeninovou party. Narozeniny měla Geckulka, a tak výmluva "před týdnem jsem rodila" neměla dostatečnou váhu. A navíc jsem kromě narozeninového tiramisu - které, přiznejme si to, bylo tak trochu i pro mě - nemusela nic vařit, protože se o všechno postarali babičky, dědové, tety a strejdové. A tak měla Geckulka narozeniny vydařené.

A tak nám to střídavě jde lépe, a pak zase hůře. Děti, zaleknuvší se prolétlého Šílenství,  začaly skutečně spolupracovat, a to tak že si, jako všichni sourozenci, rozdělily spravedlivě čas tak, že když jeden spí, druhý si užívá táty a mámy. Výhoda je, že současně řvou víceméně výjimečně, především v noci. A když, div divoucí, Zrníček zalehne večer v osm, nechce zase spát Geckulka - která do toho všeho chytila zánět spojivek - , a Zrníček pak převezme službu ve dvě ráno, kdy na mě ve tmě zírají dvě očka jako špendlíky s výrazem "jsem připraven poznávat svět". Ale s druhým dítětem už vás věty všech těch pediatrů a dětských psychologů jako "využívejte period bdění vašeho miminka k poznávání se nebo jen k tichému obdivování" nechávají zcela bez pocitů viny. "Tak k tichému obdivování, jo?", pomyslela jsem si, přinesla jsem z obýváku Zrníčkovu novorozeneckou židličku, ze které se mu dobře dívá, a zaparkovala jsem ji do nohou naší postele: "Tak a můžeš, Zrníčku, v tichosti obdivovat tatínka a maminku", řekla jsem, plácla sebou do postele a okamžitě usnula.

A to je od nás dneska všechno.