O nejkrásnějším období

Jak již bystrý čtenář jistě pochopil, patřím mezi lidi, kterým se při slovech o "nejkrásnějším dárečku" a "největším štěstíčku" navaluje, i když jsem nikdy netrpěla na těhotenstké nevolnosti. Myslím u toho na Petra Vášu a na jeho zvracivé bublání "b-b-b-banalita", nebo na Mirandu v Sexu ve městě, která nechápe, proč by se měla při odpovědi na otázku na pohlaví dítěte "Čekám chlapečka!" šťastně a připitoměle culit. Jakmile to ale nedělá, lidé se jí okamžitě začnou vyptávat, zda není depresivní.

Asi u každé životní události se stane, že se vám někdo bude snažit říct, jak se on sám cítil, a možná dokonce i předpokládá, že vy se budete cítit tak nějak podobně. Že například při vstupu na univerzitu budete cítit možná stres nad vším tím učením (jako on), nebo že konečně roztáhnete křídla (jako on), že první zamilování bude takové nebo takové, zkrátka, vstoupit v životě do neznámé vody, o které by vám dopředu už nebylo stokrát řečeno, jaké to bude, je v podstatě velká rarita. Myslím, že právě můj odpor ke všem těm předpokladům, jak byste se měli cítit, potažmo tedy rovnou k předpokladům, jak se cítíte, jasného to důkazu, že si druhá strana sedí na uších a ve skutečnosti poslouchá jen sebe samu, všechny ty srážky s tím, jak věci "měly být" a jak ve skutečnosti pro mě byly, ze mě udělaly psychologa a navíc lacaniána peroucího se na straně pacientů s významy, jež byly dány událostem jejich života.

Myslím, že u ničeho ale není tlak na to, jak byste měli věci prožívat, a předpokládání toho, jak se cítíte, tak velký jako u těhotenství a mateřství. Fakt, že to budeme mít všechny víceméně stejně, je totiž zaštítěn slovy ukradenými z biologie "mateřský instinkt" nebo "mateřský pud". Buď ho máte víc nebo míň, ale těžko ho, z podstaty věci, budeme mít každá kvalitativně jiný. Instinkt nám, co se týče rozmanitosti chování a prožívání, prostě žádnou velkou možnost nenabízí. Zatímco u vašeho výše zmíněného rozhodnutí jít na univerzitu vám nikdo nepředhazuje, že byste měli mít nějaký "univerzitní pud", zatímco neexistuje dokonce ani "pud se poprvé zamilovat", v dvacátém prvním století pořád věříme, že na ženy (!) skočí v určité chvíli pud mít rodinu, že potřebují pudově opečovávat a pokud ne, tak jsou někde tak trochu pokažené a měly by se nad sebou zamyslet. Klišé o moderní ženě kariéristce, která neslyší tikot biologických hodin a spláče nad výdělkem, novější to verze morálních románů o padlých děvách, číhá hned za rohem. A pak, určitá nespravedlnost tohoto "ženského" pudu vůči neskonale pohodlnějšímu a různé neřesti omlouvajícímu typicky mužskému "pudu rozsévače" je pro mě už sama o sobě dost podezřelá a nutí mě přemýšlet o tom, do jaké pasti se mě snaží patriarchát zase chytit. Všechna podobná vysvětlení zavánějí tautologií "naše společnost je jaká je, protože taková je biologie, kterou studujeme z toho, jaká byla vždycky naše společnost", a tím, co docent Kuťák, psychoanalytik, na fakultě nazýval "ratologie": jestliže to tak dělají zvířátka, nejspíš to platí i na člověka. Bohužel, jestliže vám jméno Kuťák nic neříká, bude to nejspíš tím, že celá česká psychologická škola je ovlivněná absurdně biologicko-genetickým myšlením typu sexuolog Weiss, který by na téma rozsévačů, hnízdících žen a vybírání si sexuálních partnerů podle atraktivity dané úzkým pasem či trojúhelníku zádových svalů, znaků to fertility či toho, že samice, pardon, žena, není těhotná, mohl kázat hodiny a také nám na fakultě kázal. Zkrátka, jste souhrn hormonů a genů, na nichž je naplácáno trochu společenského make-upu, přičemž ani s jedním, ani s druhým, nemáte vlastně vy sám moc co dělat.

Ve skutečnosti existuje těžko jiná životní událost než těhotenství, mateřství (či otcovství!), v souvislosti se kterou vy sami tak málo víte, jak se vlastně cítíte (nejspíš každou chvíli jinak), kde se ve vás vzala a proč. Motivace lidí mít nebo naopak nemít děti je jeden z nejzáludnějších a nejtemnějších labyrintů duše a to, že vy se jakž takž vyznáte v prvních třech zákrutách labyrintu vašeho, ještě neznamená, že labyrinty ostatních mají ty první tři zákruty stejné a že se už tam nemůžete beznadějně splést a ztratit.

Tuším, že někde mezi mateřským pudem, patetizováním mateřství v literatuře a hodinách literární výchovy a knihou "Děvčátka na slovíčko", která zajišťovala sexuální výchovu dívek celé mojí generace - pokud si pamatuju, žádné Chlapci na slovíčko neexistovalo, ale v duchu ratologie a vesele přežívající logiky devatenáctého století se zřejmě předpokládalo, že stačí vzdělat děvčátka, kdy a jak dlouho je třeba držet kolena u sebe, než-li bude vhodné za dodržení všech hygienických a společenských pravidel udělat opak a přijmout roli ženy-matky a že dbát na vlastní čistotu a tělo proti nájezdům biologicky podmíněných rozsévačů je jejich povinnost - a kde jsem si, moc dobře si to pamatuju, poprvé přečetla blábol o nejkrásnějším období - pamatuju si to proto, že mě to nutilo přemýšlet, jestli knížka náhodou trochu nepřehání, zkrátka, mezi tímhle vším se v Čechách uchytil zvyk titulovat těhotné slovy maminko, mamko, nebo úplně nejhůř, mamino. Pravda, slova mamino-vemeno se rýmují pouze, pokud máte typicky pražskou výslovnost samohlásek, ale mně se zřejmě bude slovo mamina vždycky asociovat s tím, co Betty MacDonaldová popisuje jako obrovská prsa a pod nimi kaskádu žaludků maminy Kettlové. Jsem poměrně ráda, že nerodím v Čechách, protože bych nejspíš z podobného oslovování začala skutečně těhotenskými nevolnostmi trpět a nejpozději na porodním sále bych si jistě nenechala ujít příležitost oslovit pana primáře slovy "taťko", předpokládajíc, že kromě sociální role primáře jistě zastává i roli otcovskou. Určitě se mu ale nebude líbit být na ní zcela redukován. Mně se to nelíbí též, redukovat mě na ni může jen můj nejkrásnější dáreček. Pro ostatní mám buď roli jinou, jíž mě lidé oslovují, pokud chtějí na tuto funkci apelovat, a pro všechny ostatní případy mám, jako každý, bez ohledu na moje těhotenství či mateřství, jméno. Obsah mojí dělohy je zkrátka soukromá věc nás dvou: mojí a Geckové. Ve Francii je ale naštěstí oslovení mère vyhrazené matce představené a maman matce vlastní, a ve španělsky mluvícím světě můžete za oslovení mamita v přítomnosti partnera oné slečny sklidit tak akorát jednu do zubů, protože z důvodů, které mi unikají, takové oslovení má jednoznačně sexuální charakter. Zkrátka, ve španělsky mluvícím světě spíš než na obsah dělohy, kaskádu žaludků, unavená, vytahaná prsa a večeři na stole čekající, až se muž rozsévač vrátí domů, dávate najevo váš názor, že byste se rád podílel se zde přítomnou šťabajznou na výrobě výše zmíněného obsahu dělohy nárokující jí tento titul. Budu ráda, když moji milí čtenáři doplní moje informace o oslovování "maminko" v dalších jazykových prostředích.

Je zvláštní, že zrovna v Čechách, kde existuje podobný "celostní" přístup k matkám, zároveň maminy nerodí, neb jsou, v jazykovém úzu, samy rozeny. Nebo je to právě přímým důsledkem mamin a žen předprogramovaných k nejdůležitější roli, které je redukují na chodící břicha, že se předpokládá, že břicho pak musí být rozeno někým dalším. "Tenhle pan doktor tě bude rodit, jo?", řekla mi moje maminka, když viděla našeho pana doktora. "Ne, rodila jsi mě ty, už jsem narozená", řekla jsem schválně, a bylo mi vysvětleno, že ale takhle se to v Čechách přece říká. Nejen říká, zdá se mi, když z nudy na prenatálním odpočinku listuju českými internetovými fóry, ono se to tak stále ještě v mnoha porodnicích dělá, což dokazuje, že jazyk a skutečnost se navzájem ovlivňují velmi dokonale oběma směry.

A že když v jazyce vznikne absurdita typu, že rodí pan doktor, je zřejmě někde něco špatně. Že když se radostně ztotožníte s maminko málem i od pana pekaře, možná se vám stane, že vaše dítě bude mamánek, že od vás váš muž bude čekat hlavně vyprané ponožky a večeři na stole a na otázku "tak co, jak ses měl?" odpoví adolescentním zavrčením shrnutelným do slov "matko neser". A že když včas neodhalíte past těch nejkrásnějších období, ochudíte se o možnost to celé prožít, tak, jak to jde nejlépe.

Totiž po svém.

P.S. Pro Kulidu a ostatní posílám pěknou písničku ke dni matek, maminek, mamacit:

Interkulturní těhotentství

Onehdy jsem mluvila po telefonu s Jeanne. Jeanne je moje francouzská kamarádka z Marseille, která žije v Praze. Tedy ta kamarádka, s níž jsme kdysi v roce 2003 snily nad pivem na zahrádce kousek od pankrácké věznice, že bychom se mohly vyměnit. Jeanne nechtěla zpátky do Francie, byla ochotná v Praze pracovat i za podprůměrný český plat, ale narážela neustále na české předsudky "proč by tu chtěla cizinka pracovat za takový plat? Určitě to špatně pochopila...a vůbec, jak se zaměstnávají cizinci? Dorozumíme se s ní vůbec? Nechce nás nějak napálit? Ne ne, to je nějaké komplikované....". Já jsem chtěla do Francie, vzduch v Čechách mi i tom létě a na zahrádce připadal nezdravě zatuchlý, zralý na pořádné vyvětrání, a potýkala jsem se se všemi překážkami člověka s národností země, která sotva vstoupila do Evropské unie.

O rok a pár měsíců později mi Jeanne pomáhala v Grenoblu hledat byt, protože jsem konečně sehnala práci. Rok na to Jeanne pracovala na onom místě, kde ji původně pozorovali s tak velkou nedůvěrou, a bydlela v mém pražském bytě se svým rokycanským přítelem. A za dalších pár let jsem mohla konečně naši výměnu završit, když jsem Jeanne představila Marseillana Hvězdopravce. Vida, to je naprosto dokonalá výměna jedna za jednu! Nebereme nikomu ani práci, ani byt a dokonce ani chlapa! Extrémní pravičáci by z tak ukázněných imigrantek jistě mohli mít jen radost.

"Nikdy si neuvědomíš, jak jsou naše kultury rozdílné, dokud nemáš děti," řekla mi Jeanne nedávno a já nemohla než souhlasit.

Nevěříte?

V Čechách se těhoteství počítá od posledního dne menstruace, takže v prvních dvou týdnech těhotenství vůbec ještě nejste těhotné. Termín je cca 40 týdnů po tomto datu.

Ve Francii se těhotenství počítá ode dne početí a těhotné jste tedy celé těhotenství. Termín je devět měsíců po tomto datu, což dělá přibližně 39 týdnů. Otěhotněla jste třicátého? Tak za devět měsíců třicátého rodíte a basta.

Následkem toho jste tedy ve Francii úplně v jiném týdnu než v Čechách. A co hlavně, protože k početí dojde obvykle 14 dní po poslední menstruaci, je vám jasné, že termín mezi oběma zeměmi nutně musí také haprovat nejméně o týden. Ve Francii zkrátka těhotentství trvá nejméně o týden déle. Podle toho, co jsem měla možnost si přečíst na internetu, francouzské těhotenství je nejdelší v Evropě. Dočetla jsem se též, že je to z důvodu "pohodlí". Zamyslela jsem se nad tím, co je pohodlné na tom vláčet s sebou nejméně o týden déle předpisových dvanáct kilo navíc, nazouvat si přes těch dvanáct kilo o týden déle kozačky nebo naopak se nechat těmi dvanácti kily hřát v jihofrancouzském letním slunku, ale pak mi to vysvětlila jedna zkušená kamarádka. Pohodlné je to právě proto, že ta kila nikam nevláčíš. Ve Francii se prostě tím pádem mnohem méně přenáší a kontroly "po termínu" začínají o týden později. No vida!

V Čechách máte těhotentskou průkazku, na kterou se většina nastávajících třese hned poté, co jim na ultrazvuku potvrdili těhotenství.

Ve Francii žádné průkazky nejsou, těhotenství se potvrzuje mnohem levnějším krevním rozborem a první ultrazvuk je až na konci prvního trimestru. Pokud jste ten první přežili ve zdraví, pan doktor vám vyplní lejstro "Ohlášení těhotetství", které pošlete sociálnímu úřadu a zdravotní pojišťovně, a ty se postarají o to, aby se informace dostala snad i k panu prezidentovi, nebo alespoň na ministerstvo pro rodinu, kde si zamnou ruce, jaké to zase budou pěkné statistiky porodnosti, a všechny možné i nemožné úřady vás začnou bombardovat dopisy, které začínají: "Važený pane/Vážená paní, ohlásil(a) jste nám Vaše těhotenství..." a budoucímu otci dokonce sociální úřad adresuje dopis: "Gratulujeme, brzy budete otec!", z čehož vyplývá, že není radno do lejstra u doktora uvádět jako tatínka úplně kohokoli, kdo vás napadne, neb to na vás jinak sociální úřad dotyčnému práskne.

V Čechách chodíte do poradny, ke gynekologovi a pořád vám něco měří a zkouší, podle toho, jak se  to panu doktorovi zdá vhodné a logické, jak má ve zvyku to dělat, nebo podle toho, jak mu platí vaše pojišťovna. Když je vám pětatřicet jako mě, jste označena za téměř těhotnou babičku, jste rizikovou pacientkou a mezi těhotnými dvacítkami v čekárně děkujete pánubohu, že vám věnoval poměrně mladistvý vzhled a nikdo na vás tedy nekouká jako na chlípnou stařenu a nezodpovědnou matku, která exne ještě před potomkovými osmnáctinami.

Ve Francii chodíte k porodní asistentce, obvoďákovi nebo, pokud opravdu jinak nedáte, ke gynekologovi, na ultrazvuk chodíte na radiologii nebo jiné atestované pracoviště, tedy pokud jste nenašli jako já perlu gynekologa, který má atestaci i na velké ultrazvuky. Dostanete se jen na ta vyšetření, která podle jasných kriterií ministerstva zdravotnictví nezbytně potřebujete, v pětatřiceti jste pacientka jako každá jiná a váš mladistvý vzhled vás v čekárně mezi ženami, u kterých si nejste jistí, zda čekají kvůli těhotenství nebo zadržování vody v menopauze, nutí zavrtat se hlouběji do křesla a děkovat prvním vráskám za to, že z vás smývají ostudu zbouchnuté studentky.

Tohle všechno jsou maličkosti, ze kterých se nestřílí.

Ale pozor, teď to přijde. Nejdřív porod, tj. v Čechách - podle toho, co jsem slyšela - zdravotně zcela nezbytný klystýr a nástřih provedený gynekologem, ve Francii žádný klystýr a nástřih jen v případě nutnosti u jednoho porodu ze tří, prováděný jako celé sledování porodu porodní asistentkou. Kupodivu, s klystýrem nebo ne, potomek je na světě. A jestli jste nedokázaly ony dvě kultury smířit doteď, teď už se vám to nepovede, protože teď jde opravdu do tuhého.

V Čechách je mateřská šest týdnů před termínem a cca půl roku po, dohromady tedy 28 týdnů, a je následovaná štědrou letitou rodičovskou.

Ve Francii je šest týdnů před termínem a deset po. U prvního dítěte placená rodičovská prakticky neexistuje, i když zaměstnavatel je vám aspoň ještě šest měsíců povinen držet vaše místo. I pokud porodíte tedy hned dvě děti najednou a rozhodnete se pověsit kariéru na hřebík, můžete to od začátku šolíchat až do tří let, budete si ale muset pořídit manžela s pořádným platem, nebo mít pořádný plat vy a s dětmi doma nechat manžela.

A je to. Už se to ve vás bouří?

Dítě patří k matce. V jeslích nikdy nebude mít takovou péči. Bude mít emoční problémy. Každý psycholog vám to řekne. Kojení to je nejkrásnější, co můžete vašemu dítěti dát (i když vaše dítě by jistě dodalo, že ani panenka Barbie není k zahození). Proč vůbec děti mít, když je hned odložíte? Muž by měl rodinu s dítětem přece uživit, tak na co se vracet do práce? Chudinky Francouzky, nic jiného jim tedy asi s tím jejich krutým systém nezbývá. Opravdu ženy ve Francii mají v takových podmínkách vůbec nějaké děti? No, když to teda jinak nejde, ale já bych nikdy....

Ve Francouzích se to taky bouří. Děti nemají být mamánci, matky potřebují pomoc otce nebo někoho na to, aby se dokázaly od dítěte trochu odpoutat a pomalu rozvolnit fúzní vztah. Děti potřebují kolektiv a kontakt s dalšími dětmi, jakkoli je povrchní a je to třeba jen náhodné dloubnutí do oka druhého, kontakt je prostě kontakt. Děti, co jsou nalepené pořád na matku, mají emoční problémy. Každý psycholog vám to řekne. Kojení je velmi důležité, proto existují odsávačky mléka a státem garantované pauzy na odstříkávání. Kde je rovnoprávnost na trhu práce, když matka musí být doma? Jak to, že v Čechách nejsou skoro vůbec žádné jesle a dostat dítě do školky je pomalu těžší než dostat ho na univerzitu? Chudinky Češky, připoutané k plotně s ročním dítětem visícím na sukních takovou silou, že jim nedovolí ani dojít si v klidu na záchod. Inu, to není divu, že máte v Čechách tak nízkou natalitu: možnost nechat dítě hlídat přímo určuje ochotu párů mít děti. No, když to tedy jinak nejde, ale já bych nikdy...

Jak vidíte, jediné, na čem se obě kultury shodnou je, že každý psycholog vám to řekne. Ale co máte dělat, když jste zrovna psycholog, který napůl vystudoval v Čechách a napůl ve Francii?

Psycholog se s tím ještě nějak vyrovná, od toho má kritický rozum, horší je to s ženou jejíž hormonální rovnováha je vybalancovatelná jako položená na sedadlo autobusu kymácejícího se po bolivijském altiplanu a jejíž mozek funguje asi tak dobře, jako kdyby na tom altiplanu doopravdy byla. Podrtženo a sečteno, v každém případě je vaše díte chudák a vy jste špatná matka. Jste špatná, protože nemáte žádný vlastní zájem, zapomínáte na sebe jako na ženu a necháváte se živit, zatímco vám měkne mozek z blázince od rána do večera doma, a vaše díte je mamánek, který bude trpět příliš závislou matkou, jenž ho nenechá samotného a bez kontroly ani minutu. Nebo jste špatná proto, že chodíte do práce, nekojíte, dítě zanedbáváte a dost nemilujete, večer si v klidu dáte skleničku červeného, takže nevidíte dětské pokroky, protože jak známo, odchodem od dítěte na dobu delší než rychlá sprcha úplně ztratíte přehled o tom, co umí nebo neumí.

Fanatismus zastánců jednoho nebo druhého tábora by jistě vydal na třetí světovou válku a obětí není samozřejmě nikdo jiný než vy sama, která se pořád snažíte o to nejlepší možné.

Nebo, řekne vám psycholog, se můžete pokusit uvidět tu plnou část sklenice, všechny Já bych nikdy vykázat do redakce časopisu Vaše vina a ten časopis nikdy nekupovat. Vlastně to děláte všechny dobře. Dostatečně dobře, jak říkal Winnicott, matka má být dostatečně dobrá. Problém je, když je  nedostatečně dobrá, ale i když je perfektní, obojí je pro dítě stejně špatné.

Dobře to děláte, když to děláte podle sebe tak, jak vám to co nejlépe vyhovuje. Co nejlépe, protože ideální to nebude. Ani v jedné kultuře.

Na uklidnění atmosféry vám tedy posílám svojí oblíbenou ukolébavku "Duerme duerme negrito". Je to lidová ukolébavka odněkud z Jižní Ameriky. Mimochodem, ten, kdo uspává, není maminka, ale pravděpodobně žena, která dítě hlídá, zatímco matka pracuje. A ve verzi od Victora Jary si uvědomíte, že sluší pěkně i tatínkům a mužům. To jen na argument, že "přírodní národy"...nebo myslíte, že matka onoho negrita byla necitlivá kariéristka a z negrita vyrostl masový vrah?

Jak vznikla pohádka O chytré horákyni

Francie je země s druhou nejvyšší natalitou v Evropě. Plodnější než Francouzi už jsou jen Irové, což je vzhledem ke katolictví jejich země a z něho vyplývajícího zákazu potratů a celkovým postojům k antikoncepci bráno Francouzi zakládajícími si na laickém státu a volnosti, rovnosti a bratrství jako téměř soupeření nefér. Irové mají zkrátka děti proto, že poslouchají církev a pořád u nich prší, tak co by také měli v tom nečase dělat, myslí si jistě nejen Provensalan. Zato Francouzi, ti mají dobrou propopulační politiku, říkají pak ve zprávách, když se chlubí statistikami. Jak to je přesně je k delšímu zamyšlení, ale já bych s vámi spíš chtěla sdílet, jak je to očima Češky, která snad ve svých pětatřiceti konečně přispěje k tomu, aby se Francouzi dále mohli naparovat nad svými pěknými statistickými výsledky. Jako kompenzaci za takové nahrávání cizímu týmu se pokusím vyjednat, že pokud bude Gecková jednou šampion na lyžích, bude závodit za české barvy.

"Těhotenství není nemoc", myslí si zřejmě Francouzi a místní objednací lhůty k lékařům podle toho vypadají. A tak ještě, než zmatená Češka dostane nápad dojít pro radu alespoň k obvodnímu lékaři, začne se na ní hrnout moře rad z internetu a od dvou kamarádek, které o Několikabuněčném vědí a kterých se zmatená Češka potřebuje zeptat.

Dobře, s alkoholem končím, to vím, nakonec, ono bezalkoholické pivo není až zas tak špatné. Kamarádka se významně odmlčí - v nealkoholickém pivu je jak známo zbytkový alkohol -  a zmatená Češka s hrůzou zjistí, že i na nealkoholickém pivu je ikonka s přeškrtnutou tlusťoškou s culíkem, znak to, že tento produkt není pro těhotné. Protože to všechno chce dělat dobře, zbytek dne pak stráví hledáním opravdu nealkoholického piva, což je jedině 0,0% Bavaria, kterou naštěstí mají v místním supermarketu, ale která nemá s pivem vůbec nic společného. Nu což ale, do kytek tedy s alkoholem.

Zmatená Češka ale postupně zjistí kromě alkoholu by měla vyřadit z jídelníčku také sušenou šunku a uzeniny, syrovou zeleninu a ovoce, které se neloupou, tedy pokud není odvážná a nerozhodne se, že je bude jen do běla drhout a zbaví je tak všech bakterií toxoplasmózy, proti níž není ani po třech letech pojídání hala bala umytého ovoce na trhu v Santiagu promořeného toulavými kočkami imunizovaná, dále by měla zapomenout na požívání jater, plodů moře, svých oblíbených krvavých steaků, tiramisu, těstovin carbonara, čokoládové pěny, všeho, co obsahuje krém, sýrů z nepasterizovaného mléka a raději i pasterizovaných jako Camembert nebo mozzarella - při procházce mezi regály se sýrem tak zmatené Češce mimoděk vyvstane replika jednoho francouzského kamaráda žijícího léta v Praze "už jsem na tom tak špatně, že považuju Veselou krávu za sýr" - a na vrch by pak měla zapomenout i na kávu. "A čaj jsi pila?", zeptám se tedy rozpačitě oné kamarádky, která celý tenhle výčet zahájila jednou z variant na "těhotentství není nemoc". "No, řekněme, že jsem během těhotenství měla děsnou spotřebu roibosu", zazubí se kamarádka: "To je blbý, že ho nesnášíš." "Hlavně ale jezte vyváženě", přečtu si později na internetu, kde se zoufale pokouším najít, jestli se opravdu tohle všechno nesmí, a zároveň si u doporučení "myjte ledničku každé dva týdny, abyste zabránili šíření pro fetus smrtelně nebezpečných bakterií listeriozy" položím otázku, zda to má ještě nějaký smysl poté, co se celý první měsíc těhotenství pokoušela otrávit Několikabuněčného ve svém břiše ledničkou, která se neumyla už dobrého půl roku, tj. od doby, kdy ji máme.

U dalších hygienických opatření pak začnu uvažovat rovnou, kolik prvorodiček zemře ročně na otravu Savem.

Ale nemyslete si, že vás z toho všeho humor vyseká. Nevyseká vás z toho nic, protože máte najednou zodpovědnost a nechcete to zvorat a co kdyby náhodou měli pravdu. Při pohledu na zavánějící Banon obalený v kaštanových listech, který jste ještě před týdnem, neznalá svého stavu hltala nestarajíc se dokonce ani o to, že proti vašemu dechu je pak i po žvýkání neutralizujících Orbitů a vyplachováním zaručeným Listerinem chemický Ali učiněný žabař, vám najednou před očima vyskakují palcové titulky bulvárního deníku Vaše vina "Zahubila dítě vlastní nenažraností" či "Plod agonizoval dlouhé hodiny poté, co nezodpovědná matka požila šálek čaje".

A přitom je to nakonec ona tolik haněná nenažranost, která vás z toho dostane. Po pár dnech požívání nepoživatelného gumového ementálu, balené šunky a předpisového jezení jediného jídla na jídelníčku, na které sice vůbec nemáte chuť, ale které splňuje všechny hygienické předpisy a normy, toho s trochou štěstí budete mít dost, což je pravděpodobně to, co vám zachrání zdravý rozum. Hned, jak ho pustíte ke slovu, vytanou vám na mysli zázračné otázky: "Jak to, že jestliže nesmím Camembert proto, že můžu kvůli oslabené imunitě dostat listeriozu, smějí jíst Camembert staří lidé a děti?" a s chutí si dáte Camembert, zvlášť poté, co zjistíte, že poslední epidemie listeriozy, celých 200 nakažených, bylo ve Francii v roce 1999 a ještě ke všemu byla zrdojem industriální paštika. "Jak to, že Indové nemají všichni rozštěp páteře?" a v klidu si dáte pořádně silný čaj, neb máte tlak stejně jako morál v ponožkách a bez kávy a čaje vám hrozí jedno z dalších nesmírných nebezpečí, tj. pád, přinejmenším do deprese. A pak už to jde lehko: "Jak to, že jsem nikdy neslyšela, že by někdo dostal salmonelózu z creme brûlée?", řeknete si, když strkáte váš oblíbený, přísně zakázaný, dezert do trouby a odtud je už jen krůček k tomu, abyste konečně na německých webových stránkách zjistili díky vaší oprášené němčině, že takový trochu zčernalý banán nebo pár dní otevřený džus v ledničce má přibližně tolik alkoholu, jako nealkoholické pivo a začne se opravdu blýskat na lepší časy.

Právě včas, protože přichází chvíle, kdy sdělíte radostnou novinu světu a rady a doporučení se začnou hrnout všemi neucpanými otvory jako povodeň. Sotva zacpete díru "No, to je pěkný, že máš pořád hlad, ale dávej pozor, ať moc nenabereš, pak to budeš těžko shazovat" vaše dobrá vůle odpovídat na společensky najednou zcela přijatelnou otázku: "A zvracíš?" slovy "Ne, ale mám pořád hrozný hlad" ochabne, a tím se otevře otvor "Ježíš, ty vůbec nenabíráš, jíš? Musíš jíst, i když nemáš chuť!!! Jak jíš?" A jakmile jíte, vynoří se najednou odněkud celá redakční rada Vaší viny a řekne: "No to bys neměla...no ale když už jíš nepasterizovaný sýr, tak ti to může být jedno", nebo "To Audrey, ta nepije vůbec žádný alkohol", kde máte akorát dost slušnosti na to, abyste neodpověděli, že dobře dělá, neb by mohla přijít o jeden ze svých tří neuronů.

Jez vitamíny, předejdeš tím vývojovým vadám. Nejez vitamíny, budeš mít moc velké dítě. Sportuj, ale neběhej, nejezdi na lyžích, nejezdi na kole, nelez na skály, neudýchej se, hlavně nedělej nic, co jsi nedělala dřív, co třeba jóga nebo akvagymnastika? a, no, tu jsi nedělala, ale hlavně sportuj, nejezdi autem, nelétej letadlem, dlouho nestůj, no já bych na tvém místě zašla k doktoru, nechoď k doktoru, akorát tam něco chytíš, ....a hlavně nezapomínej, že těhotentství není nemoc a už jsi byla u toho doktora? valí se na vás odevšad a vy začínáte chápat, jak vznikla pohádka o chytré horákyni.

Z pohádky od našich předků si buď můžete vzít poučení začít chodit v rybářské síti, s pouze jednou botou obutou a požívat nepoživatelné, což vám nepochybně stejně vynese titul blázna, nebo si od chytré horákyně vypůjčit raději její tvořivost, moudrost a humor. Naštěstí na to nejste sama, je na to také vaše Gecková, která nadšeně kope po pozření zakázaného camembertu a ještě nadšeněji po creme brulee, najednou zpozorní, když si to pomalu sjíždíte prašanem  až po kolena a ji to pomalounku kolébá, a dalšími kopanci vás pak upozorňuje, že je kabrňák a je schopná rugbyových zákroků proti pupeční šňůře i na 2500m nadmořské výšky. A je tu na to také Hvězdopravec, který tajně umyje salát u Drahématičky a když mi přinese k televizi nealkoholické pivo, diskrétně z něj sloupne růžek s přeškrtnoutou tlusťoškou. A náš pan doktor, který chválí vždycky, když není nezbytně nutné dělat něco jiného. A ti, kteří drží rady statečně za zuby a nedávají je, dokud se nezeptáte. A Hvězdopravcova šestaosmdesátiletá babička, matka tří dětí, která trochu špatně slyší, a když konečně zaslechne, že nesmíte vůbec žádný alkohol, překvapeně vyjekne: "Žádný? Říkala jsi žádný? No prosim Tě..." a vám dojde, že lidstvo neexistuje jen posledních třicet let. "Hm, možná proto to jde s lidstvem tak z kopce, že to teď přežijou i ty, co by se jinak udusili peřinou", řekne Hvězdopravec opovrživě, když mu ukazuju spací pytel z bazaru, který  je tím jediným, do čeho je možné děti dávat, aby ve Vaší vině zase neměli o čem psát.

A tak věnuju tenhle příspěvek všem, co si vzpomínají, jaké to bylo být poprvé těhotná, i těm, co jsou zrovna přímo v tom. A posílám vám písničku od Renauda, kterou mi včera přinesl z lezení Hvězdopravec. K čemuž připomínám, že já už nelezu, protože jsem nikde nesehnala těhotenský sedák, který přesto existuje. A jedna rada k tomu: V těhotenství je lezení výborné na posilování svalů pánevního dna. Zkrátka, když si dáte tu práci a chvilku hledáte, nenajdete radu, k níž by neexistovala protirada.

Geččí příběh

Celé minulé léto bydlel na fasádě naší sousedky druh místní ještěrky zvaný gecko. To jsou takové ty ještěrky s přísavkami na prstech, které z obyčejné ještěrky dělají horolezce formátu nedávno zesnulého Patricka Edlingera. Gecko bydlel na fasádě v hrozivě se rozpínající rostlině, která rostla obmotávajíc na co přišla takovou rychlostí, že před ní nebyla v bezpečí ani na okně v prvním patře spící kočka: sázeli jsme se s Hvězdopravcem, kdy se kočka probudí obkroužená výhonky toho nenechavého keře, který během dvou tří týdnů vyrostl až do výše prvního patra. Gecko se ale v rostlině měl dobře. Po ránu jsme ho viděli, jak se lišácky skrývá pod horními výhonky a bleskurychlými pohyby se vrhá vpřed, když k němu zabloudí nějaká nešťastná moucha. Co dělal gecko ve dne nevíme, asi se schovával před kočkami, kterých je v naší ulici dobrá desítka, ale večer už byl zase na stanovišti a když nechytal mouchy, koukal nám přímo do oken.

Pak jsme odjeli do Chile zdolávat vulkány, a když jsme se vrátili, začalo rostlině opadávat listí. Copak bude s geckem, lovcem much, říkali jsme si, i když jsme ho od návratu už nezahlédli.

Ale pustili jsme se do jiných činností. Začali jsme, jako milý gecko, zuřivě lézt po skalách a zapsali jsme se do místního lezeckého klubu, kde jsme potkali první zvonokoské známé. Protože začalo být čím dál tím jasnější, že s jedním autem budeme ve Zvonokosech jako jen s jednou rukou, začali jsme se také poohlížet po druhém vozítku, a tak jsem dostala příležitost k ohledání krysího bydliště u tatínka Jeana a milenky Myriam.

Mimochodem, když už jsme u toho, je mi jasné, že věrný laskavý čtenář se poslední půl rok jistě ptal, jak se má krysí Einstein. Stále žije. Stále uniká a myslím, že ho tatínek nechytí, dokud Einstein nedostane Alzheimera a na mechanismy všech nalíčených pastí nezapomene. Zatím je ale v plné plodné síle, a tak na podzim zplodil i nenechavé potomky, z nichž jeden se pokusil - kooperativně, nutno říct - v kuchyni otrávit plynem, když se prokousal do skříňky pod umyvadlo a začal ohlodávat plynové potrubí. Inu, ta mladá generace, myslí jen na to, jak si rychle užít a zemřít mladá, myslí si jistě prohnaný tatínek Einstein a vrtí nad tím celým dlouhým krysím ocáskem. Tatínek Jean nad zlovůlí Einsteina syna kroutí hlavou také, copak je to za způsoby, chtít vyhodit dům do povětří! "Budeme s tím vážně muset něco dělat", nadhodil tuhle během rodinného oběda. "Možná nastal čas na obyčejné pastičky!", řekl Hvězdopravec. "No jo, ale to oni taky prokouknou, chytí se jeden, dva, a pak už nikdo", řekl tatínek. K pastičkám má odpor a bylo jasné, že jeho předchozí oznámení bylo jen tak, aby se neřeklo. Einstein má tedy důchod zajištěn.

Ale zpět k autu. Jedním z následků konání dobra, jež tatínkovi káže činit jeho prorok, patří totiž to, že když někdo v rodině potřebuje prodat auto a nemá kupce, tatínek auto koupí. Abych tedy nebyla špatně pochopena: prorok samozřejmě nevyzývá k nákupu aut a ke konzumaci. Ale vyzývá ke konání dobra. A konání dobra je, dle tatínka Jeana, zbavit všechny jejich starostí, i když to znamená zanést si celou zahradu starými vraky. Tatínek tak koupil Hvězdopravcova Peugota, kterého můj drahý nestihl prodat před odjezdem do Chile, a následně toto jaro odkoupil také Peugota, kterého se zbavoval dědeček. Nutno uznat, že obě auta jsou poměrně nová a dobře pojízdná. Vraky na zahradě jsou tedy tatínkova stará Xantia, milenčin růžový Citroen AX a ošuntělý karavan neznámé značky. Vraků se ale tatínek zbavovat nechce, protože co kdyby chtěl někdo už odprodané pojízdné auto zpět?

A navíc, takový vrak se přece může někomu hodit. Třeba někomu, kdo odřel Dežotovi bok a pořád si k tomu nafoukanému bílému namustrovanému frajírkovi nemůže najít vztah. Jinými slovy, vrak se může hodit mě. "Stačí, když ji pojistíte a můžete si pro ní přijet", řekl tedy tatínek. A protože Hvězdopravec pracoval, nasedla jsem na vlak a odjela do Simianne, kousek na sever od Marseille. "Jí" se myslel růžový Citroen l'AX, o němž jsem si vlivem totální neznalosti automobilových značek myslela, že se jmenuje "la X". Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak X vypadá, dokonce ani zda je to spíš velikosti Pathfindera nebo spíš velikosti Smartu. Ve večerním šeru kousek od domu stálo malilinkaté prdítko, malilinkaté i oproti náfukovi Dežotovi. Řeknu vám, byla to láska na první pohled. I když jsem z ní na dálnici nevymáčkla více než 100 a zakázala si s ní tedy podobné kousky pro příště provádět. No co, já dálnice stejně nikdy neměla ráda.

Někdy v době, kdy nám přibyla X a kdy z rostliny naproti zmizel gecko, na mě, jak se (i s tou hrubkou) neotřele píše na českých internetových fórem "vykoukli dvě čárky na testu". Ať si lámu hlavu jak chci, nevím, jak vám tuhle skutečnost sdělit originálněji. S dvěma čárkami na testu mi totiž ubyly první dva neurony a tahle tendence roste exponenciálně stejně jako hormon hcg.

Jinak by totiž ta paní, co se nebála po prvním pokusu o výstup na Sierra Nevadu v noci v hlubokém chilském lese s Hvězdopravcovou zlomenou lyží, Sylvainovo vykloubeným ramenem a šesti kilometry cestou necestou mezi bambusy přes nespočetné potoky před námi, nemohla málem zešílet hrůzou, že u kadeřnice dýchala 30 minut výpary amoniaku stoupající z hlavinky zákaznice vedle.

Jinak by totiž ta samá paní, která sjela na lyžích zledovatělý padesát stupňů nakloněný vrcholek Osorna, kde pád znamenal rychlý sešup až k úpatí, a které pak Sylvain řekl, že je neuvěřitelné, jak dokázala zvítězit nad svým paralyzujícím strachem z prázdna, nemohla při sledování televize, kde běžel program o želvích mláďatech, která po vylíhnutí utíkají do moře, a zlí ptáci se je přitom snaží sežrat a v moři se jim ještě zlejší krabi pokoušejí trhat nožičky a ručičky, málem utlouct Hvězdopravce ovládáním, protože se dožadovala, aby její drahý zachránce program co nejrychleji přepnul, jelikož ona sama v tom stresu nemohla najít to správné tlačítko.

A už vůbec by ta paní, která psala akceptovatelné práce na témata jako "Winnicotův koncept falešného já a tzv. nové patologie" nemohla s neuvěřením na otázku "Jaké ty vypeckované olivy chcete, černé nebo zelené? noires ou vertes?" odpovědět "Vy máte černé olivy otevřené a zavřené?" noires ouvertes ou fermées?"

Ale protože se mi tohle všechno stalo a protože neurony rychle ubývaly a hcg tedy rostlo, někdy v listopadu jsme se konečně dostali k doktorovi, který si na nás posvítil sondou. Na obrazovce se to trochu zavlnilo, Hvězdopravec vykřikl: "Ty jo, támhle tluče srdíčko!" a na oba na nás vykoukl v klubíčku stočený....gecko.

Tak vida, sem se poděl. Celé léto si nás obhlížel, a nakonec se rozhodl se k nám přidat.

V lednu jsme byli u pana doktora znovu. Při pohledu na obrazovku Hvězdopravec pochvalně řekl: "No vida, už to skoro nevypadá jako plaz!" Pan doktor se podíval také a zeptal se, zda chceme vědět, co to "to" je. Oba jsme přikývli.

A tak víme, že gecko je ve skutečnosti Gecková.

Neuronů mi zatím zůstalo dost na to, abych nenapsala, že jsme "mocinky šťastní", ale tak nějak to je. Hvězdopravec i já se už nemůžeme dočkat, až nás bude někdo v noci několikrát budit a poblinká nám nový gauč. Do téhle doby se o podobné věci starali naši svobodní nevyřádění kamarádi, ale myslíme, že není nad to, aby od určité doby zajišťoval podobné radosti "ten nejkrásnější dáreček, který jsme si mohli nadělit". Jediný, kdo radost nemá, je nafoukaný frajírek Dežot. Schválně dělá, že se mu do kufru nevejde žádný kočárek, kromě jednoho, stejně pitomého jako samotný Dežot. Gecková ale v pitomém kočárku jezdit nebude, to ať si Dežot raději rychle spočítá.

A tak vás vážení čtenáři po dlouhé době zase zdravím a doufám, že mi stav mých neuronů dovolí napsat častěji než jednou za půl roku. Zatím vám posílám pozdrav a Gecková kopanec. A posílám vám fotky toho, jak Geckovou připravujeme na to, že z ní bude šampionka ve skialpech. A šampioni budeme, i když nám teď Hvězdopravec říká Cacamolovi. Mimochodem, ty kalhoty, co mám na sobě, jsou Hvězdopravcovy a nechci, abyste mi jako ty nechutně hubené Francouzky napsali, že "to ale vůbec není vidět, že bych byla těhotná".

Malé milé vulkány

Vytrvalý čtenář mého blogu jistě právě dostal odpověď na otázku, kam jsme se vydali na prázdniny a proč byla na blogu tak dlouhá pauza. Inu, Hvězdopravec měl jet v srpnu pozorovat do Chile, a i když mu nakonec pozorování přesunuli na červen, rozhodli jsme se, že ani letos nenecháme malé milé vulkány napokoji a dojedeme je polechtat skialpy na svazích. A tak jsme v polovině srpna v rozpálených Zvonokosech zabalili lyže, mačky, cepín, stan, goretexové bundy, péřovky a spacáky, přihodili dvě tři čistá trička Icebreaker, která prý nesmrdí (ve skutečnosti začnou smrdět jen pomaleji než trička vašich souputníků, a tak je necítíte), a výprava byla připravena. Těsně před odjezdem jsme za asistence všech sousedů zjistili, že nám Dežot opravdu nejde zaparkovat do garáže, neb se to v naší ulici nedá vytočit ani pozadu, ani popředu, a tak jsme se na marseillské letiště vydali i s ním. Více jak tři týdny by to totiž ve zvonokoských ulicích přežil jen stěží.

V Marseille na letišti jsme si dali na kuráž pivo a už nás neslo letadlo do Madridu a následně do Santiaga. Přes Madrid jsme letěli poprvé a musím uznat, že letět do Latinské Ameriky přes Paříž byla dosud zásadní chyba, neb s Air France létají pouze turisté, zatímco přes Madrid s Iberií bylo osazenstvo mnohem pestřejší. Naprostou jedničkou na hitparádě zájmu našeho i posádky se stala rodina nazvaná Piráti. Synové piráti s kloubouky měli každý asi tři příruční zavazadla ověšená různými předměty jako vánoční stromečky, matka pirátka nesla dvě obrovské tašky a za nimi to celé organizoval táta Pirát v kožené bundě, s kloboukem s lebkou a skříženými hnáty a asi třemi kufry na kolečkách. Pirátská rodina seděla strategicky rozmístěná po celém letadle a hned na úvod se ukázalo, že ani u jednoho ze sedadel není dost místa na všechnu bagáž. Letušky se pokusily Tátu Piráta přesvědčit, že kufříky dají, kam to půjde, na což táta pirát po ohledání celého letadla a všech zavazadlových prostor nakonec přistoupil. Jeden z kufříků dostal vyhražené místo nad našimi hlavami. Táta Pirát s ním přispěchal a pokusil se ho odlepit ze země. S napjatými žílami na krku se mu podařilo kufříček nadzvednout a následně technikou olympijského vzpěrače trhem přesunout nad úroveň pasu. Všechny svaly zapjaté k poslednímu kroku se Tátova záda prohnula pod tíhou nálože, až konečně kufřík za úlevného: "Uf!" přistál v plastových boxech nad našimi hlavami, na nichž stálo "nosnost 25kg".  Začala jsem litovat, že jsem si s sebou nevzala přilbu.

Když jsme v Santiagu vystupovali, poprosil Syn Pirát Hvězdopravce, aby mu kufříček podal. Hvězdopravec vzal jednou rukou držadlo kufru a pokusil se ho alespoň posunout. Kufřík se ani nehnul.

Teprve u pásu s bagáží nám došlo, kterak Piráti docílili toho, že jim bylo povoleno vzít si podobnou nálož do kabiny. Syn Pirát mi před nosem sebral všech osm vozíků na zavazadla, a dovezl je k pásu, kde už pobíhal Táta Pirát s další desítkou vozíků. Postupně na ně přistálo nespočetně kufrů, jedna televize, jízdní kolo atd. atd., že jsem vůbec netušila, kterak si někdo může pamatovat, zda jsou všechny ty věci jeho, ale v tomhle bylo na Tátu Piráta evidentně spoleh, protože vytáhl z kožené bundy papír, kde to měl všechno napsané, a neustále tedy pobíhal kolem vozíků a počítal a počítal.

Nechali jsme Piráty jejich osudu na celní kontrole, kde Chilané vášnivě kontrolují, zda jim někdo nepašuje do země jablko nebo nějaké jiné začarované ovoce a skenují u toho všechna zavazadla, a jeli jsme klepat kosu do zamořeného centra a Sylvainova bytu.

Na cestu na jih za vulkány jsme se vydali hned následujícího dne. Protože už nemáme našeho věrného Pathfindera, museli jsme se spokojit s doprovodem Sylvainova stařičkého Fordu Explorer, kterému vepředu na jediném šroubu visela úplně zmuchlaná diplomatická, modrá, poznávací značka. Postupně během cesty odešla převodovka, přestala brzdit ruční brzda a ještě ke všemu se rozbilo zavírání dveří u spolujezdce, takže se naše možnosti zaparkovat zúžily postupně jen na rovná místa s možností auto k něčemu přimáčknout tak, aby se nedalo otevřít. Jeden z policistů, který nás na cestě zastavil, poprosil řidiče se staženým okénkem, aby okénko vytáhl, neb se domníval, že nemáme jedno sklo - to jsme ale náhodou měli a náhodou i fungovalo. Jsem poměrně zklamaná, že z auta v momentě, kdy jsme se dostali zpět do Santiaga, neopadaly najednou všechny plechy a nezměnilo se v prach.

Protože čtenáře jistě nezajímá, jak jsme se vláčeli nahoru a zase dolů, jak nás bolela záda od nošení lyží, jak jsme bojovali s vegetací a se špatnými cestami, jak jsme stavěli stan ve vánici nebo jak jsme se vraceli domů za svitu čelovek, odkazuju ho na soubor Sylvainových fotek, které jsou vytvořené jen ve chvíli, kdy jsme někde na vrcholku nebo těsně pod ním, zkrátka tehdy, když je usouzeno, že sundavat batoh ze zad není jen neužitečné plýtvání energie.

Ale abych se nedělala. Třeba takové Puyehue. Ono se to dělá, že je to vulkán, že to celý minulý rok soptilo a že na tom jezdí nějaká skupinka freeriderů, přitom je to kopec, na nějž vyleze kdejakej vořech!

Totiž na Puyehue je to, alespoň pro obyčejné smrtelníky, ne pro blázny typu Frederic Lena, dvoudenní cesta, s prvními 1000 výškovými metry s lyžemi na zádech a s nocí v chatrči, kterou majitel přístupové cesty nazývá vznešeně útulnou. Za takovou noc v útulně a vůbec za přístup na vulkán si pak pan majitel účtuje nekřesťanských 10 000 pesos na osobu, ale pokud chcete jít, nic jiného vám nezbyde. A když namačkáváte váš Ford Explorer na rovné místečko proti ceduli "Parkoviště", vyběhnou na vás štěkající tři Vořeši pana majitele.

Ten největší chlupatý se jmenuje Pohodář. Ten bláznivý, co, aby vám ukázal, jaký je hlídač, odvážně vyběhne zaštěkat i na divoké prase pasoucí se opodál, je Foufou. A do třetice je s nimi fena popírající jasně Darwinovu teorii o přírodním výběru. K obrovskému dlouhému neforemnému tělu jí totiž příroda nadělila i nadělila i velkou neforemnou hlavu a křivé nožky jezevčíka. Fena se jmenuje Klobása a je to Klobása pěkně naducaná.

A když z auta vytáhnete batohy a lyže, začnou se všichni tři tetelit blahem. No jo, řekne majitel a strčí si do kapsy třicet táců, to víte že jo, to víte že půjdete na vulkán.

A máte s sebou doprovod.

"Je v útulně dřevo?", ujistíme se naposledy.

"Nikdo si nestěžoval, že by nebylo.", řekne pan majitel po chilsku a už se jde.

Zatímco jsme tedy funěli vymletým korytem oněch 1000 výškových metrů, Pohodář, Foufou a dokonce i Klobáska běhali sem a tam, občas štěkali, občas lovili něco v křoví, ale pořád byli kousek před námi a náramně se bavili, jak to za nimi těm třem bipédům se směšně velkými ruksaky ozdobenými dvěma dlouhýmu prkny do toho kopce moc nejde.

Když jsme se západem slunce konečně došli k útulně, Vořeši zalezli na místečko pod ní. Otevřeli jsme dveře. Podlaha děravá, u kamínek dva tři klacíky, polovina postelí evidentně použita na otop. Ještě, že mám péřovku, pomyslela jsem si, když tu Sylvain vítězoslavně ukázal do kouta za dveřmi. Byla v něm opřená sekera a poučení, že kácet se mají pouze mrtvé stromy. O to, aby kolem bylo mrtvých stromů dost, se "naštěstí" Puyehue postaral při loňském výbuchu, a tak nezbylo než plivnout do dlaní a jít si pokácet strom.

Ráno za rozbřesku jsme vylezli před chatrč, kde už stála nastoupena naše psí posádka. Posilnili jsme se slaninou, kosti a tuk jsme hodili Vořechům a šlo se.

Puyehue patří mezi kopce, kterým Hvězdopravec říká "lejno", tj. jeho svahy nepřekračují 30stupňové stoupání. Jenže dva dny před výstupem lilo, a to všude, a Puyehue bylo místo sněhu pokryto spíš ledem. A po ledu to i do 30 stupňového kopce zatraceně klouže.

Nože na lyže jsme tedy nasadili skoro hned za útulnou a pokusili se domluvit Vořechům, ať zůstanou doma. Jako typičtí Chilané na nás hleděli svýma kulatýma očima a dělali si dál, co chtěli. Foufou běhal tam a sem a občas radostně vyskočil na rozvážně stoupajícího Pohodáře. Dokonce i Klobáska pokračovala s námi, ačkoli byl kopec stále prudší a prudší.

Asi 300m pod vrcholem to klouzalo notně i s noži. Soustředěně, tak, abychom neuklouzli, jsme dávali pozor na to, abychom dobře zarazili nůž do zledovatělého sněhu a pořádně zabodli hůlky, takže jsme nachvíli na Vořechy zapomněli. Najednou jsem ale spatřila Klobásku, jak si mi chce sednout na lyže. O kus dál zoufale kňučel Pohodář, který se nemohl ani hnout z místa, protože mu klouzaly packy. Foufou se vždycky rozběhl prudce do kopce, a ačkoli klouzal, dokázal přeci jen pár metrů vyběhnout. Odpočal si a zase znovu. "Klobásko!", řekla jsem: "Já nemůžu jít, když mi sedíš na lyžích!" Klobáska uhnula a udělala dva kroky na svých nejistých křivých nožkách. A už letěla. Nejdřív pomalu a po nožičkách, pak rychleji kutálející se jak ji k tomu její tvar predisponoval. "Klobásko!!!!", volala jsem. "Chudák Klobáska!", zakvílel Hvězdopravec, ale na zledovatělém kopci jsme nemohli nic dělat. Klobáska se kutálela a kutálela, až jsme z ní viděli jen malinký puntík na dně údolí. Pohodář se rozkňučel ještě víc a pokusil se popoběhnout. Spíš než traverz z toho byl ale také více méně kontrolovaný pád do údolí. Podívali jsme se na sebe a Foufou na nás. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Přece nás Puyehue neporazí.

A neporazil. Ani když jsme nakonec přeci jen museli vytáhnout z batohu mačky. O hodinu později jsme už stáli na vrcholku, Sylvain, Hvězdopravec, já a Foufou.

Sundali jsme z lyží tulení pásy a rozjeli se na cestu dolů. Okolo kráteru to moc neklesalo, a tak Foufou běžel za námi, ale jakmile jsme se vyhoupli sopce na svah, začal Foufou klouzat a kňučet. Nebylo pochyb o tom, že nahoru byla jeho technika dobrá, ale dolů buď poletí jako Klobáska a Pohodář, nebo mu budeme muset nějak pomoct. A tak nezbylo, než vzít Foufou do náruče a udělat z něj tak prvního Vořecha, který kdy lyžoval na svazích slavného Puyehue. Tým Salomonu by nejspíš nevycházel z údivu. Foufou asi z údivu nevycházel také, ale tvářil se v Sylvainově náruči náramně pyšně.

Sjeli jsme na místo, kam se skutálela Klobáska. Na sněhu bylo pár světlých stop krve, ale Klobáska nikde. Utíkali jsme tedy k chatrči a tam jsme konečně Klobásku i Pohodáře našli. Leželi si klidně na sluníčku a vyhřívali se. Klobáska byla sice evidentně ubrečená a měla trochu odřený čumák, ale zbytek slaniny od snídaně dal jasně na prožité útrapy zapomenout.

Nezbylo než sejít dolů do údolí. Vořechům se to ve zbytcích sněhu sice bořilo, šli s námi ale statečně a k večeru jsme všichni šťastně dorazili zpět do údolí.

Tak, jako po každém z kopců, které jsme za oněch pár týdnů zdolali. Jmenovitě Callaquí, Lonquimay, Sierra Nevada, Llaima, Sollipulli, Osorno, Casablanca, Puyehue, Mocho a Villarrica.

A jsme zase zpět ve Zvonokosech. Slunce ještě svítí a hřeje, sýr, růžové a olivy dávají zapomenout na prožité útrapy i našim vyhladovělým tělům a Hvězdopravec už už plánuje, kam zase polezeme příště.

P.S. Hugues, jeden z Hvězdopravcových přátel, kteří jeli kus cesty s námi, udělal tohle video. Cítím se úplně jako Hvězda...

Volcans du Chili from Hug Bum on Vimeo.

O bláznivých sousedech

Nevím, jestli máme jen my štěstí na to, že naši sousedé jsou vždy osobnosti značně originální, nebo zda už je jistá specifičnost zahrnuta v definici samotného slova soused, ale štěstí máme zkrátka vždy. V Grenoblu jsme měli sousedku, která sice neodpovídala na pozdrav, ale nepřetržitě konverzovala se svými dvěma ušmudlanými psy, takže jsem se pokaždé zastavila v domnění, že mi něco vykládá. Syn paní vedle, která pracovala na berňáku a také berňák jednou poslala přímo na Hvězdopravce, občas doma házel židlemi a řval, což jednou dopadlo tak, že u nás v noci zazvonili přivolaní hasiči a lezli do bytu vedle přes náš balkon. Pro pochopení dalšího textu o sousedech bych v tomto kontextu ráda zmínila, že hasiči se ve Francii volají ke všemu jako u nás záchranka.

V Chile v Montecarmelo jsme měli sousedy naproti, kteří jednou přivázali k našim dveřím psa své návštěvy, protože ho nechtěli brát dovnitř, sousedka vedle nosila svou kočku kálet a močit do květin na chodbě a poslední sousedé na patře nejen, že nám štípli Hvězdopravcovy boty na ledovec, ale ještě se přihlásili o nálezné, když jsme se po botách sháněli. Přihlášením se o nálezné jaksi prozradili "nalezení bot před našimi dveřmi" a nejen, že nedostali nálezné, ale uštědřila jsem jim také lekci semiologie o tom, že nalézt něco přede dveřmi a bez ptaní si to vzít, se nazývá "ukrást".

V loftu v Bellavistě jsme zase měli souseda, který se zbavil kočky tak, že ji vyhodil na chodbu, a druhého, který stejným způsobem venčil svoji rok a půl letou dceru. Další soused si na chodbu dal kanape a občas na něj chodil telefonovat. Jednou, když jsme se vrátili z hospody, pomocí dvou kiwi a jednoho banánu jsem na kanapi vytvořila umělecké dílo na téma "co si myslím o sousedech", tak pak kanape zmizelo. Za nějakou dobu zmizel i soused. Potřebuje peníze, řekl mi Thomas, hyperaktivní majitel vietnamské restaurace odnaproti. Proto se odstěhoval někam ke kamarádovi a byt na léto pronajímá. A protože chtěl peněz hodně, žádal takový nájem, že přes atraktivitu našeho domu měl problém do bytu někoho sehnat.

Konečně byl ale nájemník nalezen a jednoho dne se tedy na našem patře objevil Kolumbijec s kšiltovkou. Ještě tu noc se domem rozneslo na plné pecky techno až pozdních dopoledních hodin a  Thomasovi, který bydlel přes zeď, ruply nervy a po domě sesbíral podpisy, aby nový nájemník dostal pokutu.

Další den pro nájemníka přišla policie. Ne kvůli hluku, ale kvůli tomu, že už ho nějakou dobu hledali. Po domě se proslechlo, že prodával kokain. Pravda je, že ona noční techno party by tomu odpovídala, ale na druhou stranu, kdo jiný si mohl dovolit tak nekřesťanské nájemné?

Soused se vrátil zpět. Od zatčeného nájemníka samozřejmě za dvoudenné nocleh nejen nedostal ani peso, ale ještě mu přišla pokuta za rušení nočního klidu.

Fakt, že bydlí v našem domě také celebrita z reality show 40 o 20, v níž se banda chlapíků pokouší získat srdce chilské modelky, jejíž hlavní atribut jsou silikonová ňadra a která nedodělala ani základní školu, mě v tomto kontextu moc neřekvapoval. Kromě vědomostních soutěží, kde účastníci odpovídali perly jako "V které zemi žije nejvíce Japonců? V Číně!" a kromě občasného házení smetanovým dortem nebo rozbíjení syrových vajec o hlavy ostatních účastníků - nutno říct, že k ničemu jinému se jejich hlavy moc nehodily - spočívala atraktivita reality show především v tom, že se její účastníci v jednom kuse svlékali do slipů, a musím uznat, že vídat svého souseda skoro denně takto odděného mi později značně komplikovala typické výtahové konverzace, v nichž byl mimochodem Marquito velký šampion.

Ve Zvonokosech poprvé v životě bydlíme v domě. Dům je to ale typu "městský dům", to znamená, že je to vlastně několikapatrová budova v bloku podobných staveb uprostřed starých hradeb. Nemáme ani zahradu, ani balkon, ale zato máme sousedy. Tedy zleva je dům odpuštěný, vpravo ale bydlí mechanik Maurice, kterému všichni říkají Momo. Víme to tak, že v kteroukoli denní nebo noční dobu se může ozvat pod okny: "Hej, Momo!". Protože je to obvykle Hej Momo s typickým severoafrickým přízvukem, mysleli jsme si, že Momo je Mohammed, ale vidíte, zase předsudek. Momo je Maurice, zrzek červený od sluníčka jako rak.

Naproti bydlí sousedka "až z Aix", která cudně uzavírá žaluzie svých oken, aby nemusela hledět do těch našich na Hvězdopravce štrádujícího si to po obýváku ve slipech jako Marquito. Sousedka má dvě kočky a jednoho psa a nenávidí holuby, kteří se v naší ulici vyskytují v takové hojnosti, že kdybyste otevřeli pusu, ač ne pečený, zaručeně vám tam nějaký vletí. Sousedka je posedlá úklidem svého domu a hlavně věčně pokálené ulice, kterou denně čistí. "Podívejte se, třeba v psích chcankách, to chodím klidně," slyšela jsem ji tuhle vykládat: "Ale holubince nesnáším!"

Samozřejmě, že Momo a k psím chcankům tolerantní sousedka jsou sousedi normální a mohlo by se tedy zdát, že tentokrát nebudu mít o čem psát. Ale posledním obydleným domem v ulici je dům psychiatrické léčebny v Digne. Jsou v něm tři byty obývané třemi bývalými pacienty.

Od dubna až dosud byl klid, ale poslední týden je jedna ze sousedek v ráži. K radosti obyvatel hlavně v noci. "Paní, já jsem maniodepresivní!!!! Je mi 48, můžu si dělat, co chci!!!", křičela rozčíleně odnehdy na sousedku, která jí v jednu v noci žádala, aby přestala vykřikovat své obscénní komentáře na mužské plemeno.

Nebyla jsem si v tu chvíli ještě jistá, zda ono noční vyřvávání pocházelo od stejné osoby jako od té, která celou noc poslouchá na plný plyn Virgin radio, a tak jsem zatím nechala hasiče klidně spát a odjeli jsme na víkend.

V neděli večer jsme se vrátili a před sousedčiným domem byla svíčka se soškou panny Marie, jeden pár bot, jeden plyšový slon a pytel harampádí. Sousedka nikde. Až v pondělí jsem ji postupně v různě dlouhých intervalech slyšela křičet, že jí "paní velká smradlavka" ukradla klíče, nebo že jí policie ukradla klíče, nebo že se jí někdo zabarikádoval doma, což řešila usilovným zvoněním na vlastní byt a bušením na vchodové dveře. Mezitím se setmělo a ctihodní Zvonokosané se zavrtali do svých postelí.

Sousedka se chtěla vrátit také, ale zdálo se, že ani policie, ani paní velká smradlavka nemíní klíče vydat.   Zatímco jsem váhala, jestli už je to na hasiče, nebo zda sousedka prostě klíče objeví, začalo se to velku rojit sousedy z náměstí, do něhož naše ulice ústí.

"Zalez!!!", volal první hlas: "Zas budeš dělat bordel, my chceme spát!"
"No jo, ale mně policajti sebrali klíče", volala sousedka.
"To mě nezajímá. Jdi domů!!!!" říkal zcela nelogicky další hlas: "Já chci spát! My máme děti!"
"Jo, my chceme spát", přidal se další soused: "To se nedá vydržet, to tvoje řvaní."
"Krávo!", ozval se ženský hlas: "Budíš mi děti, rozbiju ti hubu!!!"
Sousedka na vzrůstající šum odpovídala doporučeními k pohlavnímu styku s jejím psem nebo s lahví.
"Hej, ho!" slyšela jsem mužské hlasy, které evidentně odtrhávali od sousedky rozčílenou matku.
"Kurvo, kurvo, kurvo!", volala matka, jejíž děti kvůli hluku nemohly spát: "Najdu si tě a rozbiju ti hubu!"
"Tak dělej, jdi domů, máme tě plný zuby!", řvali chapi, když se jim podařilo odstranit matku bojující vlastníma rukama za klidnou noc. "Vypal!!! Vyhul!!! Sereš celou čtvrť!!!"
"Tak jo", řekla sousedka najednou kooperativně: "Kdo má klíče?"

Na to se rozhostilo konečně pár vteřin ticha. Otázka rozlícené občany evidentně zaskočila.

Nevím jak, ale nějak se pak stalo, že se sousedka skutečně dostala do svého bytu, kde se začala věnovat usilovnému vyhazování všeho, co jí přišlo pod ruku, z okna. "Skoč taky!!!", volali ctihodní občané bez psychiatrických záznamů, kteří ještě zůstali na ulici. Hvězdopravec se zvedl, že zavolá policii, protože o tom, že naše sousedka je zralá na hospitalizaci, protože je v nebezpečí, přestalo být pochyb. Policie ale právě dorazila, z jejich základny na protější straně náměstí to přeci jen nemá tak daleko.

K našemu překvapení se došla podívat k sousedce do bytu a zase odešla.

Ráno se jako obvykle rozhostilo ticho a bylo slyšet jen povídání sousedů. "To byl ale rambajz! Zase se zfetovala, že?", říkala pohoršeně paní v elegantním svetru s námořnickými pruhy. "Snad ani ne," odpověděla paní s dlouhými černými vlasy: "ale rambajz je to hroznej a ulice vypadá jako smetiště. A táhnou se sem za ní všichni ty feťáci...". "Hrůza, a nemůžeme spát! No to byl ale nápad prodat ten dům psychiatrické léčebně..."

"Jaké psychiatrické léčebně?", zeptal se Hvězdopravec z okna.

"No přece té v Digne!", řekla paní: "Taky jste nespali, co? Hrůza!"

Fakt, že sousedku někdo nabádal k vyskočení z okna zřejmě paní v námořnickém svetru připadal ve srovnání s nočním hlukem jako maličkost.

Když jsem se konečně dovolala na to správné místo na psychiatrii, kde mi sloužící lékař velmi unaveně řekl, že pošle sestřičku, aby sousedku zkontrolovala, jsem si umínila, že pokud dneska v noci začne podobný cirkus, volám hasiče hned. Ne (jen) proto, že naše sousedka je blázen.

Proto, že se zdá, že naše čtvrť je tentokrát bláznů plná.

O cestování vlakem

Když jsme se vrátili z Chile a rozhodli se bydlet ve Zvonokosech, udělali jsme to také proto, že je tu vlakové nádraží. V Chile skoro žádné vlaky nejsou a po zvuku pražců tudum-tudum-tudum se mi stýskalo skoro stejně jako po letním dešti.

Dokud jsme se neodstěhovali do Chile, neuměla jsem vůbec řídit, protože jsem to nepotřebovala. Řidičák, to zas jo, jsem získala už v sedmnácti. Mezi šestnácti a sedmnácti jsem v rámci jízd kroužila jednou za měsíc okolo rokycanského nádraží s instruktorem Houskou, který k radosti mé i mé kamarádky Nadi vždycky jen zabručel "po hlavní", což znělo přesně jako "pohlavní" a jelo se dál, pořád dokola. Na nádraží jsme totiž čekali na Houskovu dceru Janu, moji bývalou spolužačku z prvního stupně, na níž se mi jako dítěti líbilo hlavně, že slovo "čokoláda" vyslovuje "čekuláda". Při Houskových výkladech teorie "tak tady jak je tudlencto, tak to je na to, to, jak bych to řek", při níž se nám zcela zaplnil sešit na učitelské "přežblepty", jsem rychle pochopila, kde k čekuládě přišla. Když jsme se dokroužili až ke zkoušce, Nadě u ní auto třikrát chcíplo, já jsem zase zapomněla jednou dát blinkr a jela po Rokycanech sedmdesát, policajt vzadu ale předstíral, že spí, nebo se díval z okénka a hvízdal si, a Houska to řešil slovy: "No tak jak jsme se to učili....míň toho plynu....a kolipa se jezdí po městě, co?" Udělali jsme všichni, kromě Greguši, která málem najela na dálnici v protisměru, ale řídit jsme neuměli nikdo. Také proto jsem se všichni na vysoké i dlouhá léta po ní scházeli každou neděli na nádraží čekajíce na rychlík do Prahy.

Vlakem jsem se dostala vždycky všude a ani si nepamatuju, že by to bylo někdy nějak moc dramatické, tedy kromě momentů, kdy jsem si spletla čas odjezdu vlaku a musela jsem ho zastavit, a když nepočítám tradiční narvaný páteční vlak v 14:28, kde se i v uličce u záchodu tísnila desítka studentů. Když jsem pak bydlela v Grenoblu, dojížděla jsem pravidelně do Chambéry pracovat a na stáž, a nepamatuju si, že bych kdy přišla pozdě, kromě toho rána, kdy mi ukradli moje kolo Indurajna, a já musela z nádraží do nemocnice pěšky. Jinak jsem totiž v Grenoblu dojela na nádraží na svém krásném desetieurovém oři, nastoupili jsme společně do vlaku, zase vysedli v Chambéry, pozdravili na nádraží všechny známé klošárdy - v Chambéry to totiž bylo právě o ně, o koho jsme se jezdili starat - a už se šlapalo do kopce k CHS. A bylo to jen ono zimní ráno, kdy jsem si to šlapala do kopce sama, přemýšlejíc nad tím, kdo a za jakým účelem mi Indurajna odvedl, kdy jsem přišla na stáž pozdě, jinak vlak jezdil docela spolehlivě a já jsem v něm zuřivě psala diplomku, na níž mi jindy nezbýval čas. Inu, není nad tudum - tudum - tudum, když chcete pracovat, a proto jsem se také těšila do Zvonokos s nádražím a tratěmi na jih do Aix a Marseille a na sever do Alp.

Řídit sice už docela umím, ale místní změť dálnic složitější než nákres cévního systému v anatomickém atlase je neustále ucpaná. Především v hodinách, kdy lidé jezdí do práce, je to samá trombóza, ale totální kolaps nastane především v letních měsících, kdy se zmrzlíci ze severu Evropy (nezapomeňte, že pro nás začíná sever už u Lyonu, jak praví film Vítejte u Chtis) vydají na prázdniny, aby po týdnu rudí jako raci zase odjeli do svých zasněžených, deštěm bičovaných, větrných dálek. Turnusy se navíc střídají v ubytovacích zařízeních zásadně v sobotu, a tak vždy od pátku odpoledne pravidelně slýcháme v televizi i v rádiu, jak je zase vyhlášen krvavě rudý stupeň nebezpečí zácp a v sobotu se pak zprávy předhánějí v tom, kolik hodin budete potřebovat na dálnici mezi Lyonem a Orange.

Přesto přese všechno jsme se rozhodli s mojí kamarádkou Petrou z Aix, že v pátek pojedeme do Marseille. Vlakem. Já nasednu ve Zvonokosech, za 40 minut budeme v Aix, Petra přistoupí, a za půl hodinku jsme v Marseille.

Na nádraží v pátek před jedenáctou jsem si tedy koupila lístek, pošvitořila s pokladním, který se mě ptal, zda je moje maminka pořád ještě ve Francii - jak vidíte, jsem stálý zákazník - a šla si sednout na perón. Vlak hlásil 25 minut zpoždění, což je na této trati obvyklý pěkný dárek věčně opozdilým Zvonokosanům, aby nemuseli na vlak zbytečně spěchat, aby si stihli ještě v klidu dát cigárko a popovídat si s ostatními cestujícími. Popovídali jsme, pár jedinců si zakouřilo, nezkušení se ujistili, že stojí u správné koleje (máme ve Zvonokosech totiž dvě!), zavolala jsem Petře, ať se nehoní, a vlak přijel.

Jenže byl úplně plný. Sebravši do dlaní mé zkušenosti z cestování Transantiagem jsem hbitě naskočila zadními dveřmi mezi tuny zavazadel a desítky cestujících usazených vedle záchodu. Když jsem přistála oběma nohama na zemi místo na zavazadlech nebo botách jiných, usoudila jsem, že jsem právě našla své místo a že už nezbývá než se seznámit se sousedy. Slečna vedle nevěděla, proč to má takové zpoždění, ale mladík, který seděl, což znamenalo, že jede z Briançonu, z konečné, řekl, že je to proto, že průvodčí přišel pozdě do práce a 25 minut na něj čekali.

V tuto chvíli bych už očekávala tudum - tudum - tudum, ale vlak stál a nehýbal se.

A nehýbal. Na peron se vrátili první kuřáci. Davem se začala šířit zpráva, že je vlak nejede proto, že je moc plný.

Po dvaceti minutách ve Zvonokosech někdo řekl, že prý si mají cestující do Marseille vystoupit, že pro ně přijede autobus. "Ale ještě tu není", ušklíbl se pán vedle a sedl si na schůdky.

Po půl hodině čekání jsem se rozhodla opustit své výhodné místo s oběma nohama na zemi a šla jsem si sednout na nástupiště.

Po deseti minutách kolem mě prošla paní se slovy: "Já na to kašlu, jedu autem."

Bylo 12:20, čas, kdy jsme měli být v Marseille. Zavolala jsem Petře a řekla, že to dnes na výlet moc nevidím a zeptala se jí, zda může vrátit lístek. Petra odpověděla, že to zkusí, a já jsem se začetla do Respektu, který jsem si s sebou vzala v - v podovné situaci nedocenitelném - Kindlu.

Za patnáct minut, zrovna, když Petra volala, že lístek vrátit nemůže, proběhl po nástupišti průvodčí a prohlásil, ať si nastoupíme, že se pojede. Žádný autobus do Marseille nepřijel. Řekla jsem Petře, ať na mě počká a skočila do vlaku, stále poměrně dost plného skalních příznivců cestování vlakem.

Za deset minut jsme zastavili a mohli jsme obdivovat z okénka - tedy ti, co byli u okénka - dlouhé širé rodné lány pšenice.

A jak jsou krásny na vše strany o pár kilometrů dále. Posadila jsem se na zem. Paní kousek ode mně si vypůjčila od sousedky mobil, aby zavolala svému manželovi, že na pohřeb jede tak trochu s křížkem po funuse.

Průvodčí, který se v té chvíli už definitivně uzavřel někde ve své kukani, ohlásil, že vlak skončí v Aix. O pár minut později pak vyzval všechny cestující do Marseille, ať si vystoupí v Meyrargues. Kde budou zastřeleni, pomyslela jsem si. Meyrargue je jediná zastávka mezi Zvonokosy a Aix, vesnička mezi poli. Moje rozhodnutí tam vystoupit bylo ale v tu chvíli jasné: pokud si vlak pospíší, stihnu 13:30 zpět do Zvonokos, řekla jsem si. Zavolala jsem Petře, že výlet definitivně balím.

V Meyrargues opravdu vystoupil jako ovce celý vlak, i s kufry, psy, bandou dětí a bandou skautů vedených mnichem v rouchu, které vypadalo jako hodně tlustá deka. Všichni se začali hrnout ke kukani výpravčího, aby zjistili, co mají dělat. Výpravčí vypadal jako kdyby se před ním objevil dav vystoupivší z rozestoupených vln moře, z čehož se dalo usoudit, že ho strojvůdce vlaku do Marseille o svém plánu na zbavení se cestujících rozhodně neinformoval. Jediné, co výpravčí vyblekoval, byla tedy rada, ať si cestující počkají na další vlak, a že ten rozhodně nepřijede, pokud neodjede ten první. Psy, kufry, cestující, skauti i děti se poslušně vzdálili - nemohla jsem si odpustit vzpomínku na Alvaritovu poznámku, že v podobných situacích v Argentině prostě vlak či autobus zapálí a je pokoj - a vlak odjel, k mému údivu aniž by někoho přejel. Na nástupišti zůstaly namačkané dobré dvě stovky pasažérů.

Přešla jsem na druhou stranu a spolu s mladíkem z Briançonu, který jel do Pertuis koupit si auto - dobrý nápad - a paní, která přivezla na nádraží svá vnoučata, aby je odeslala k rodičům do Gap, jsme měli fůru času na konverzaci o dopravních zácpách. Paní nabídla mladíkovi, že ho do Pertuis vezme, jen co odešle vnoučata. Vlak do Gap hlásil 25 minut zpoždení. "To víte, tady jste na jihu", řekla pyšně paní, považujíc mě s přízvukem a hocha z Alp za dva cizince.

Vlak do Marseille zato přijel včas. Ale když se do něj usadily dvě stovky cestujících až dosud se mačkajících na nástupišťátku naproti, byl vlak moc plný a nemohl jet dál.

Po třiceti minutách ho ale výpravčí nakonec odeslal, protože mu došlo, že mu hrozí, že se mu začnou kumulovat ve stanici cestující.

Náš vlak pořád nikde. Výpravčí řekl, že bude mít spíš asi 40 minut. Otevřela jsem si novou knížku v Kindlu. Není nad to mít s sebou v podobných situacích celou knihovnu.

Mladík, který měl schůzku ke koupi auta ve 14h, poprosil výpravčího, ať mu zavolá taxi. Bylo jasné, že ho babička dětí odvézt nestihne.

Taxi mělo zpoždění jen deset minut, čas, kdy se zřejmě taxikář probíral ze siesty.

A mě nakonec vlak vyplivl ve Zvonokosech v 15h, poučenou, že v době střídání turnusů je nejlepší zůstat doma za chalupou.

Zvonobus samozřejmě nejel žádný - má prázdninový provoz - , a tak jsem šlapala v odpoledním žáru do kopce sama. V břiše mi kručelo strašlivě a nezbylo mi, než využít tradiční horalské techniky na zvládání podobných situací: myslet na něco k jídlu nebo k pití v cíli. S vidinou Tropézanky, dezertu ze St. Tropez, francouzské obdoby pražského koláče, jsem se vlekla dál a dál. Když jsem viděla konečně brány města, zastavila jsem u prvního stánku, tam kde mají Tropézanky nejlepší, a odtud už to bylo domů kousek.

A tak sedím doma, dívám se na olympiádu a na předpověď počasí, kde ukazují, jak jinde prší, sněží a vane studený vítr, a říkám si, jak se tu máme dobře. Konec konců, vedra a přecpané Provence bych si měla užít. Na dovolenou totiž jedeme v půlce srpna na studené zimní horské pláně, či spíše kužely, kde nebude ani živáčka. Schválně, hádejte kam?