Vlakem

Naše děti v životě zatím častěji letěly než jely vlakem: Geckulka do tohoto pátku jela vlakem jednou z Rokycan do Plzně, a Zrníček nikdy. Není to tím, že bych se vyhýbala veřejným dopravním prostředkům, ale tím, že vlakové spojení ze Zvonokos si v ničím nezadá s vlaky v Bolivii: jinak znám ještě vlaky české, indické a německé a ve všech případech to je proti trati Zvonokosy - Marseille neuvěřitelně spolehlivý dopravní prostředek. Po trati Zvonokosy - Marseille, která má dlouhé a dlouhé kilometry jen jednu kolej, způsobující to, že z každého malého zpoždění se vlivem čekání na protijedoucí vlak tvoří zpoždění hodinové, jezdí vlaky s nápisem: Vítejte v Auvergne. Auvergne je sopečný region ve středu Francie, jehož hlavní město Clermont Ferrand nese pěkně přezdívku centrum ničeho. Vyřazené vlaky od sopek končí u nás, v regionu PACA, právě na naší trati. Kdysi, když jsem byla nezaměstnaní a měla jsem čas a lístek na vlak jen za deset procent ceny, jsem po téhle trati občas jela na výlet. Jednou jsme se smluvily s kamarádkou z Aix en Provnce, že se sejdeme ve vlaku: já nasednu ve Zvonokosech, ona přistoupí v Aix a pojedeme spolu do Marseille. Po pěti hodinách cesty jsem v Meyrargues, ležícími půl hodiny od Zvonokos pár kilometrů před Aix en Provence, usoudila, že pokud nechci ten den spát někde na nádraží, bude možná radno se pomalu vydat na cestu zpět.

Přes tohle přese všechno, když mi nedávno napsala moje kamarádka Eva, že bude s dětmi na týden v Marseille, jsem odpověděla, že se sejdeme v pátek a že přijedeme vlakem. Pojedeme vlakem, děti!, řekla jsem a děti se tetelily radostí. V pátek ráno jsem tedy zabalila krosnu na Zrníčka, dala do ní svačinu, věci na převlečení a plenky a jeli jsme na nádraží. Autem, protože zvonokoský starosta si myslí, že chodníky jsou pouze pro lidi, kteří se chtějí procházet, a tak není nutné jimi vybavovat všechny ulice a silnice ve městě. Naše cesta na nádraží tedy vede na počátku úplně opačným směrem než na nádraží, než se stočí aspoň trošičku správným směrem, a s dětmi to tedy znamená, že to co trvá dvě minuty autem, potrvá tři čtvrtě hodiny pěšky. Zaparkovali jsme a došli na nádraží. Vlak měl půl hodiny zpoždění, protože měl poruchu. Došlo mi, že jsem si s Evou nevyměnila číslo a doufala jsem, že to vyjde jako v letech, kdy nebyly mobily: že Eva počká, až dorazíme pod kolo do Starého přístavu. Pokoušela jsem se jí poslat zprávu přes messenger, ale ve Zvonokosech funguje internetová síť prabídně. Vzpomněla jsem si, jak jsem na France Inter onehdy slyšela rozhovor o reportážích z francouzského venkova, kde jakási novinářka, jistě Pařížanka, říkala: "Oni tam nemají nejen doktory" (pravda, pravda a nic než pravda), "ale oni nemají dokonce ani 3G!" Pařížská novinářka jistě neví, že jsme tu rádi, když máme úplně obyčejný signál, a že její slova o 3G chrochtají v rádiu tak, že je málem neslyšíme, protože i jedno z nejposlouchanějších veřejnoprávních rádií tu nefunguje tak docela všude.

Šli jsme na Oranginu do baru naproti nádraží, protože okolo nádraží také moc chodníků a místa na procházku se dvěma malými dětmi není požehnaně. Děti se napily, já také, Geckulka se pořád ptala, proč je ten vlak rozbitý, a zase jsme šli na nádraží. Po Orangině se dětem chtělo na záchod, a tak jsme navštívili záchody na zvonokoském nádraží. Geckulka strašně ráda chodí na záchod mimo domov: dělá asi sociologický výzkum o tom, jak se kde močí. Na nádraží se proto udržela, aby mohla jít ještě ve vlaku. Vlak nesl nápis Region Auvergne vám přeje šťastnou cestu a podle strašlivě olezlých sedadel a úplně roztrhaného koberce na zemi jsem usoudila, že v tom vlaku opravdu nechci jít na záchod. Geckulka na tom ale trvala a já jsem v předtuše mokrých kalhot svolila. Naštěstí jsem ale zvyklá na vlaky za socialismu, a tak mě záchod ve vyřazeném auvergnském vlaku nevyvedl z míry, ani když tam Zrníčkovi upadl dudlík. Geckulka se vyčurala a šťastně a sušše jsme dojeli do Marseille. Eva pod kolem počkala, a tak jsme se šťastně sešly.

Děti si celý den hrály v Estaque na hřišti, Zrníček se celý pokecal čokoládovou zmrzlinou: matka tří dětí Eva mi řekla, že jsem blázen, že mu povolím čokoládovou, že její nejmladší dítě má prostě vanilkovou a hotovo, ta není na oblečení vidět, a dokonce jsme jeli i autobusem. Pokusili jsme se totiž dojet na pláž, ale autobus končil někde na smetišti deset minut chůze od té pláže. deset minut rychlé dospělácké podél dopravní tepny. Chvíli jsme se pokusili cestu dojít, ale Geckulka se pořád úzkostně ptala, jestli na nás ten autobus čeká, a Eviny děti také nevypadaly nadšeně, a tak jsme se zase vrátili zpět. Pak jsme se z Estaque vydali zase lodí po moři zpět: Eviny děti usnuly, moje děti si nemohly nechat ujít ani kousek, Geckulka byla nespokojená, že na ní stříkají vlny a Zrníček zase pořád chtěl stát na přídi. Ve Starém přístavu jsme se rozloučili a my jsme utíkali na nádraží. Rozhodla jsem se ze dvou odpoledních vlaků vybrat ten dřívější, v 16:45, abychom byli v 18h ve Zvonokosech. Děti večeří totiž v 18:30, a protože jsem věděla, že budou ze dne bez siesty unavené, přišel mi návrat akorát.

Vlak byl sice úplně plný, ale odjel z Marseille na minutu přesně. Děti byly unavené a tím pádem pořádně rozjeté, ale někde v Aix se mi podařilo Zrníčka uspat, takže mi spinkal v náručí. Geckulka četla, a já jsem si říkala, že všechno jde jako po másle, i když jsme opět museli navštívit ve vlaku toalety a Zrníčkovi tam zase upadl dudlík. Jenže trať Marseille Zvonokosy se prostě neomezuje jen na rozbité vlaky a nějaké ty stávky, na téhle trati se může prostě stát cokoli a také že se to vždycky stane. A tak není divu, že mezi Aix a Meyrargues si řidič vlaku zlomil ruku, protože ji strčil do motoru a spadl mu na ni kufr. Tak nám to alespoň vysvětlil průvodčí, když jsme v Meyrargues čekali na záchranku. Pak nám řekli, že máme vystoupit z vlaku. Meyrargueský perón znám dobře z doby, kdy jsem jela ze Zvonokos do Meyrargues pět hodin. Vím dobře, jak tohle nádražíčko, na kterém není ani automat na kávu a které je menší než stanice metra (londýnská, ne luxusní pražská) vypadá, když se na něj vyhrne celé pasažérstvo z vlaku, který dál nejede. Dala jsem Zrníčka do krosny, což ho samozřejme probudilo, vzala věci a Geckulku a šli jsme čekat. Za čtvrt hodiny přijede vlak, tvrdil průvodčí. Vlak přijel, ale dál nepokračoval. Za čtvrt hodiny přijede další, řekl průvodčí. Vlak přijel, ale byl to ten, který měl strojvůdce se zlomenou rukou a na perónu se zastavil jen během manévrování pro cestu zpět do Marseille bež cestujících. Průvodčí zmizel a z ampliónu se občas ozvalo nějaké nesrozumitelné hlášení, že určitě ještě něco pojede. O pár minut později se ozvalo z amplionu psí štěkání a hlas průvodčího o tom, že pejsek je opravdu roztomilý, což nás utvrdilo v tom, že problém se řeší. Po tři čtvrtě hodiny čekání Zrníček v krosně začal křičet, že chce vlak. "Neboj, ještě pojedeme." řekla jsem, ale Zrníček se začal rozčilovat čím dál tím víc, až dostal skutečný hysterák, který zřejmě dobře vyjadřoval náladu všech cestujících kolem. Okolo stojící lidé se pokoušeli moje řvoucí dítě propínající se do luku chlácholit, nabízeli mu sušenky a bonbóny, které Zrníček vztekle házel kolem sebe a na kterých si pochutnala Geckulka. Pak konečně přijel vlak a Zrníček řvát přestal. Nastoupili jsme a čekali na perónu ve vlaku. Ve Zvonokosech jsme byli něco po osmé večerní a když děti uviděly na parkovišti naše auto, mohly se radostí málem umlátit.

A tak nevím, co bude Geckulka nakonec o vlacích říkat ve škole, kde se těší, že bude o dni v Marseille referovat. Každopádně jsme si za jeden den v knížce o dopravních prostředcích odškrtli vlak, metro, loď i autobus, a to se počítá.