Nevěrný společník

Když jsem dopsala poslední příspěvek o teplajícím růžovém a krátkém provensálském jaru, jeli jsme s dětmi nakoupit. Koupili jsme šortky a sandály, protože nám začínaly prázdniny a měli jsme jet na týden k nám za humna do Saultu. Pěkně jsem to všechno naskládala do kufrů, Hvězdopravec se vrátil z týdne na skialpech ve Švýcarsku, zvednul Dusterovi na střechu střešní kufr, který děti nazývají klobouček, a teprve těsně před odjezdem se mě zeptal, co jsem si vlastně vzala na tu dovolenou na sebe. Tílka, trička a dvě mikiny, řekla jsem. Hvězdopravec, který je známý tím, že pokud se ještě do auta něco vejde, má vždycky nějaký dobrý nápad, co ještě vzít, prohlásil, že bychom si možná mohli vzít nějaké ty péřové bundy. Hm, řekla jsem, ale já jsem nevzala nic teplýho ani dětem, tak nač ty péřovky? No, místo ještě máme, třeba se hodí. Místo, ale nezapomeň, že musíme ještě pro nákup a já budu mít pak zase jogurty pod nohama celou cestu. Ale Hvězdopravec trval na svém, a tak jsme na poslední chvíli do auta přidali i péřovky. Když jsme pak v Saultu ve větru a šesti stupních na trhu pozorovali německé turisty, kterým fialověly prsty v sandálech, došlo mi, že jsem pořád ještě trochu hloupý seveřan. Na jihu Francie je v březnu klidně vedro. Pak přijde Mistrál a moje teorie o jaru, co přijde rychle a pak je vedro, se ukážou jako ta největší hloupost pod sluncem. Nevím, jak je možné, že se nechám nachytat každý rok stejně, ale jaro je tu doba, kdy je vedro, a pak je zase strašná zima a vítr, pak prší, a pak je zase vítr. Jaro je tu stejně náročná doba jako všechny ostatní, v níž počasí prostě vůbec není, jak má být, a jen Němci v šortkách svědčí o tom, že teplota na teploměru přesáhne ve dne patnáct stupňů. Doma topíme v krbu a já brblám, že tak strašně náročné klima jako tady snad není nikde na světě. Asimilovala jsem se tu dokonale.

Když jsme se také všichni sešli na tu společnou dovolenou: Geckulka se vrátila z Marseille, Hvězdopravec ze Švýcarska, čímž mně a Zrníčkovi skončil náš týden ve dvou, ukázalo se, že Zrníček se rozhodl, že už nebude věrný společník. Za ty tři dny, kdy byla Geckulka pryč, se naučil starat o její panenku, jezdit na její koloběžce, sedět na její židličce a říkat "bet" (hloupý) a "E E E NON KU!" (podle intonace víme, že je to kopie Geckulčiny oblíbené fráze: Ž t di NON, Nini!" - říkám ti, že ne!"), čímž se podle svých kritérií evidentně stal právoplatným občanem s vlastní hlavou. Geckulka Zrníčkovu samostatnost nesla velmi nelibě, koloběžku a panenku nechtěla půjčit a nám se zdálo, že nám praskne hlava. Zrníček se brání a Geckulka žalobníček se snaží získat si rodiče na svou stranu tím, že filmuje perfektní fotbalistické pády. Zrníček projde kolem, dotkne se koloběžky na které Geckulka stojí, a Geckulka provede pomalý skok plavmo a opatrně, aby se neuhodila, se složí na zem: "Ma pusé Nini!!!", volá: Zrníček do mě strčil. Simulované pády nás rozesmívají, ale ne na dlouho. Hned jak je Geckulka na zemi, Zrníček toho využije, aby jí koloběžku sebral, Geckulka ji drží zuby nehty, Zrníček ji tedy začne tahat za vlasy a rodiče mají o zábavu postaráno.

Ačkoli Zrníček odmítá být věrný společník a chce být brán jako samostatně uvažující svéprávná jednotka, zatím mu nelze odpárat lásku k růžové barvě. Jako každí rodiče, kteří mají nejdříve holčičku, a pak chlapečka, jsme přišli na to, že v tomhle pořadí "na dítě už všechno máme po prvním" funguje velmi špatně. Růžové letní šatičky jsem nechala v garáži, po nich i modré námořnické, zavrhnula jsem i všechna růžová trička s nápisem "jsem super holčička", ale růžovou fleesovou bundu jsem dala pěkně Zrníčkovi do zásuvky s věcmi, protože každý rodič ví, že blitkosračka nebo obyčejná lenost prát někdy člověka vystaví nejrůznějším výzvám. A také že ano. Zrníček byl z růžové fleesky nadšený a pořád mi ukazoval prstíkem, jak je krásná. "Ša!!!": Tohle! usmíval se a ukazoval. "Takhle do jeslí nepůjde", protestoval Hvězdopravec. "Pf, to necháme ve skříňce v šatně, to nikdo neuvidí", mávla jsem rukou. Zrníček závidí Geckulce sponky. V rámci valorizace ženského pohlaví vysvětluju Geckulce, jaký to máme jako ženský super, že můžeme klidně nosit sponky, ale nemusíme, a že si můžeme vybrat mezi šatičkami a tepláky. O tom, že cena za to je, že její plat bude jednou možná za stejnou práci o víc než 20% nižší než Zrníčkův, jí zatím neříkám a doufám, že se to do té doby změní. "Šošůr!", rozkázal mi Zrníček onehdy v kuchyni a ukázal na moje boty. Naval boty, mámo. Největší radost jsem ale Zrníčkovi nakonec udělala, když jsem se rozhodla, že rozhodně nebudu kupovat nová pyžama. Po unisexových jednodílných do roku a půl jsem vytáhla z garáže dvoudílná fialová a růžová pyžámka, jež by nás nová vyšla nejméně na 12 euro za kus, a došlo mi, že Zrníček prostě bude každou noc pročůrávat růžovou a fialovou. "Pimama! Mama! Pimama!", křičel Zrníček nelibě, když jsem ho druhý den z té kytičkované nádhery svlékla. "Pimama!", nechtěl se zoufale pustit hořejšku v zjevném úmyslu ho s sebou nosti celý den alespoň v ruce. "To v tom chceš být celý den?", řekla jsem "Ui!!!!!", ano, zakvílel Zrníček zoufale. Od té doby, jakmile večer řekneme, že se jde koupat a převléknout do pyžámka, letí do koupelny s nadšením: "Pimama!!!!" "Hele, ale jednou to budeme muset vyprat", vyhrožuje Hvězdopravec. Ale já se nebojím. Mám v záloze celorůžové se sovičkou a s volánky okolo krčku.

Zrníček mluví čím dál tím lépe, a jak mluví mnohem lépe než Geckulka v jeho věku, nestíháme se divit, co všechno se mu v té jeho malé kebulce honí. "Va vuár kokodýl!", rozkázal mi onehdá a ukázal ven. Vedle "Va vuár hijů!", což znamená, že se chce jít kouknout na sousedova koně, mě to zarazilo. Jít se kouknout na krokodýla? Na naši terasu? "Nini, tady žádný krokodýly nemáme, ti žijou moc daleko!", smála jsem se. Řešení jsem našla o pár dní později, když jsme na terase jako obvykle pozorovali ještěrky. No jo, když oni to v těch knížkách nemají zrovna v měřítku. O pár dní později jsem na okně objevila velkou chlupatou housenku. "Děti, pojďte se podívat, housenka!!!". Obě děti se zájmem přiběhly. Vysvětlila jsem jim, co je to housenka, ale když jsem ukazovala knížku o housence, co snědla jeden den jednu hrušku druhý den dvě švěstky, a tak celý týden, až z ní byl pak motýlek, oblíbenou to historku všech francouzských dětí, Zrníček už mě neposlouchal. Není se tedy čemu divit, že mi o pár dní později vehementně řekl: "Va vuár šišón!" a hnal se k oknu. Šišón je v zrníčkovštině erisón, neboli ježek. Možná je to dítě nepozorné a výklad o housenkách zanedbavší, ale ilustrátoři dětských knih by se měli stydět.

A tak vás milí čtenáři zdravím z deštivé Provence. Na terase se nám ptáci perou o slunečnicová semínka, která tam nasypal Hvězdopravec, aby děti mohly pozorovat ptáčky (jsem zvědavá, za co je bude Zrníček považovat), a o nichž na mé brblání, že terasa - díky mravencům jediná neulepená část naší domácnosti - je jako prase tvrdil, že je z terasy ptáci vyčistí stejně dobře jako mravenci. Dva dny poté zjistil, že terasu i se semínky pořád ještě nešůrujou ptáci, ale mravenci, kteří všechna semínka poctivě dotáhli ke vchodu do mraveniště, jen aby se přesvědčili, že tohle se tam také nevejde. "Hm, asi bych měl přestat", uznal při pohled na domek dokonale obložený semínky. A tak sledujeme ptáčky, jak polykají ta semínka i s mravenci a jsme rádi, že ten koloběh tak nějak i přes tu zimu a vítr funguje, jak má.