pondělí 18. dubna 2016

Pokroky

Minule jsem si tu stěžovala na problémy s Geckulčinými plenkami. Nejspíš se ukájím neracionálním "bude líp", ale doufám, že se to prostě udělá tak nějak samo. Geckulka je totiž dítě podšité, které nerado ukazuje, že něco neumí. Už když byla mimino, říkali jsme si, že je asi pozadu, protože se pořád nepřevracela a hlavně to ani moc nezkoušela. Až jednou, sedím si to v obýváku, Geckulka na zemi a šup na bříško jako by to dělala denně. Nevěřícně jsem na ní zírala a málem troubila fanfáry. A Geckulka si to asi dobře zapamatovala.

Chodit se naučila v sedmnácti měsících. Do té doby pořád ječela, že chce za ruce. Pak udělala první krok. Pamatuju si to jako dnes, byla jsem venku před domem s Drahoumatičkou, Hvězdopravec byl v Bordeaux u tatínka Povětroně Jeana, který ležel v kómatu po pádu s letadlem, a Geckulka najednou udělala krok od jedné opory k druhé. A do týdne chodila jako by se nechumelilo. Nikdy neupadla. Prostě chodit uměla a hotovo.

Stejně to dělá Geckulka se slovy. Některá slova prostě neříká, protože ví, že jí to nejde. Občas jí slyším, jak, když je sama, zkouší výslovnost sama pro sebe. A pak to na nás vybalí, aby viděla, jestli rozumíme. "Mamá?" řekne. "Co?" "O sekůr!", řekne Geckulka, což je volání o pomoc, a čeká, jak zareaguju. Směju se. Rozumím. "O sekůr!", křičí Geckulka pak půl hodiny na dvorku a směje se na celé kolo. "Řekni děda!", nabádá Geckulku babička po Skype. "Papí!", řekne Geckulka. Rozumí, ale dokud ví, že neumí, opakovat nebude.

Další věc, kterou si pro nás schovávala, byla evidentně kostka, do které se vhazují různé tvary. Znáte to, v Čechách ji má asi každý a i ta naše odtud pochází. Bylo na ní napsáno, že je od jednoho roku, ale Geckulka nebyla nikdy schopná určit ten správný tvar a i když jí člověk napověděl, nikdy jí nešlo kostičku otvorem vhodit, protože nechápala, že je třeba ji správně natočit. Kostku používala v lepším případě jako hudební nástroj, v horším jako nástroj hraní na nervy. Ještě nedávno si vybavuju jen nespokojené ječení nad tím, že trojúhelník nepasuje do díry pro čtvereček a následné bum bác letí do kouta. Geckulka má trpělivost po tatínkovi. A pak najednou, když Geckulka seděla na nočníku v koupelně, a já neměla po ruce žádnou jinou hračku, jsem jí dala kostku, i když jsem si říkala, že to možná skončí převrácením nočníku. Geckulka si sedla, vzala čtvereček a hodila ho do čtverečku. Pak si vzala kolečko a hodila ho do kolečka. Pravda, při trojúhelníku jsem jí musela ukázat, že je třeba kostku otočit, ale elipsa zapadla následně do elipsy jako - to je příležitost daný výraz použít - zadek na hrnec. Pak vzala Geckulka další trojúhelník a pokusila se ho dát do otvoru pro čtvereček. "Ne, je blag!", řekla a smála se tomu na celé kolo. Blag, to je vtip! Jsem si skoro jistá, že nás do teď jenom zkoušela, jestli víme, která kostka pasuje kam. A tak, když se Geckulka zvedla z nočníku, mě napadlo, jestli to třeba s odplenkováním nebude stejně, respektive mě nejspíš pojala poslední naděje, ale naděje ne zcela bláznivá, protože u kostky jsem si často říkala, že se to naše holčička nenaučí asi nikdy.

Geckulka je momentálně ve fázi velkého rozvoje. Konečně chodí tak, že se dá jít kupředu poměrně normálním tempem, a to přesto, že se zastavuje, chodí po obrubníku jako po kladině a vůbec užívá všechen městský mobiliář jako tělocvičnu. Napadá mě, že kdybych měla stejným způsobem proběhnout stejnou trasu úměrně velikou, byla bych zralá tak na pivo a nohy v potoce.

A nejen, že se hýbe, ale pořád mluví. "Je deu nunu!", řekla mi před dvěma týdny Geckulka u večeře. Jsou dva méďové. Protože nikde žádný méďa nebyl, došlo mi to rychle. Geckulka mi chce vyprávět pohádku. Jenže neví, jak dál. "A co dělali?", řekla jsem. "Žué!", řekla Geckulka. To mě moc nepřekvapilo. "Aha, hráli si. A jak?" "Věž!" "Aha, stavěli věž!", řekla jsem. "Je žué věž," opakovala Geckulka: "e bum! Je kasé!" A bum věž spadla. Dva méďové stavěli věž a bum, spadla jim. Uznejte, že to už je skutečná historka! Kulturo, třes se!

Není se tedy čemu divit, že pokud má Geckulka navíc v rukou hračky, je to neustávající divadlo. "Božúr!", rozpráví žralok a delfínek: "Božůr, apel balen!" Dobrý den, jmenuju se Velryba, říká delfínek. Velryba a delfín se Geckulce pletou. "Božůr, apel žalok!", říká žralok. "Sa va?", zeptá se Delfín-Velryba slušně. Jak se máte? "Sa va bjén!", řekne uctivě Žralok a začnou se s Delfínem-Velrybou honit. Pak skočí Žralok do síťky s hračkami: "Je ma plas isi!", tady to je moje místo!, řekne Geckulka výhružně žraločím hlasem a dá žraloka na dno síťky: "Je ta plas lao mamá!" Maminko, tvoje místo je nahoře! dodá Žralok a Geckulka strčí Delfína-Velrybu, který je často nazýván též "maminka", mezi hračky do síťky nahoru.

A není to jen Delfín-Velryba a Žralok, kdo si spolu umí pěkně hrát. Geckulka měla vždycky z dětí trochu strach. V jesličkách si zvykla dobře, když k nám přijdou kamarádi s dětmi, obvykle to proběhne také dobře, ale na hřišti je to jiná káva. Geckulka nemá ráda děti, které hodně běhají a křičí. A to i přes to, že pár měsíců před svými třetími narozeninami nosí už prakticky jen výhradně věci na čtyřleté děti, váží šestnáct kilo a většina francouzských dětí jejího věku je mnohem menší a lehčí. A pak, z ničeho nic, jsme byli na hřišti, kde se na pružinové houpačce houpal poměrně divoce vypadající chlapeček. Jenže Geckulka neváhala a přisedla si naproti, jakmile byla houpačka trochu v klidu. Chlapeček začal houpat vší silou a já si jen představovala, jakou dráhu Geckulka nabere, jestli se pustí. "Drž se," volala jsem na ni zoufale a cpala Zrníčka přesnídávkou. Byla jsem v pasti. Geckulka se nejen držela, ale ani neječela hrůzou, naopak, zdálo se, že je spokojená. Když se dost pohoupaly, začaly se děti honit. Geckulka byla štěstím bez sebe. "Tak co jste dneska dělali s mámou?", řekl večer Hvězdopravec. "Tuvé kopén, MUA!" řekla Geckulka jako by se nechumelilo a ani nezvedla oči od talíře. Našla jsem si kamaráda. A od té doby Geckulka pořád hledá, s kým by se na hřišti kamarádila.

A aby nebylo všem překvapením dost, Geckulka je málem odvážná i se zvířátky. Už se dávno nebojí šneků, ještěrek, much a mravenců, zkrátka všeho, co se hýbe. Je to dobrý rok a půl, co se šneci na naší zahradě právem třesou hrůzou sami, protože nikdy neví, kdy je nenechavá Geckulčina ručička sebere. A nejen to, konečně se stala dítětem, které s gustem honí holuby. Ty holuby, které v říjnu honili Milena a Greg v Grenoblu a Geckulka se mě držela jako klíště a řvala hrůzou, pokud se k nám holub jen přiblížil. Jednou v lednu se dotkla kozy přes elektrický plot (ránu dostal Hvězdopravec, ale fakt, že Geckulka se dobrovolně chtěla dotknout živého zvířete, přenášel hory), v březnu přestala ječet, když se k nám na pláži přiblížily kachny v domnění, že máme něco dobrého k snědku, a druhého dubna - to jsem si zapamatovala - na trhu začala honit holuby. Pravda, návštěva kravína na dovolené a psi majitelky apartmánu, kde jsme bydleli, kteří láskyplně olizovali, co jim pod jazyk přišlo, to bylo na Geckulku ještě trochu moc, ale "teleto", neboli telátko, které bylo před kravínem samo v kóji, si Geckulka pohladila statečně.

Jesliže Geckulka pokročila, Zrníček nám popolezl. Stejně jako Geckulka se s pohybem moc dopředu nehrnul, když ale Hvězdopravec odjel na týden pryč, najednou se mu zachtělo lezení. Leze jako kajakář, sedí na zadku a odráží se vpravo a následně vlevo rukama, a protože má sílu odjakživa strašlivou, leze mu to dopředu poměrně rychle. A tak leze a zkoumá. Zkoumá pomeranče v přenosce na zemi, zkoumá kabely za lednicí, tříská o zem cédéčky, které jedno po druhém vytahuje z police, zkoumá zmačkané nálepky pod Geckulčiným stolem - Geckulčiny nálepky! - , zkrátka bere všechno, co mu v cestě leží a po ohledání si to pokouší nacpat do pusy. "Bumba tut sel! Je ply bebé!", překvapeně a radostně zakřičela Geckulka, když viděla, že Zrníček při pití sám drží lahvičku. "Je kuk!" Bumbá sám, už není miminko! Je kluk!

A někde tam, po osmiměsíčním klidném období, Geckulka opět začala žárlit. Šílenství už k nám nelétá tak hrozivě blízko jako v létě, ale občas si kolem cestu najde. "No, jo veu pa manžé!", nechci jíst! ječí Geckulka a schválně se na židli otáčí ke stolu zády. "No tak nejez!", řeknu, protože toho mám plné zuby. Vím, že Geckulka udělá cokoli, jen, aby získala pozornost. "Mňamňu MUA!", zařve Geckulka a přitáhne si talíř. "Tak bašti!," řeknu a doufám, že to projde. "No, jo veu pa!", opakuje Geckulka. Nechci! Spolu s "tut sel!", tvrzením, že všechno bude dělat sama, pod které se schová i "řeknu, že to udělám sama, abych tě měla z hrbu, a pak se na požadovanou činnost zvysoka vybodnu", na nás tak upletla naprosto dokonalý bič a mně často tečou nervy. Když to na Geckulku přijde, to jest když je unavená, nebo když má hovňouse v plence, nebo když je nedejbože unavená A má hovňouse v plence, je u nás doma skutečný blázinec.

Aby ne. Máme doma už ne dítě a mimino, ale regulérně dvě děti.

4 komentáře:

  1. A to jsem chtela rict, dekuju za ty preklady, francouszky neumim ani tuk, to bych nedala. Peknou smeskou mluvi slecna.

    To s tim, jak umi veci najednou z niceho nic je hrozne zajimave. My mame, ze jedno dite to umi a to druhe ne a mne je to vzdycky zahadou jak si rozdeli, co kdo bude umet. Tvary do otvoru zvladl nejdriv Bob a Alice az po nekolika mesicich. Casto mam pocit, ze se to neco asi nikdy nenauci, ale zatim se vzdycky navzajem dohnali :)
    A myslim, ze mas pravdu, ze plenkama to bude taky tak. Nic, nic a najednou prask :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na to prask se fakt tesim. I kdyz, na druhou stranu, jak zvladnout dite, ktere chce trunit na zachode nekde na vychazce ve meste (francouzske zachody jsou porad presne tak hnusne, jak se o nicj traduje) a mimino, ktere chce na vsechno sahat a cpat si to do pusy? Mozna zlate plenky...

      Vymazat
    2. Pred 20 rokmi som busom cestovala do Anglicka a zastavili nám niekde pri Calais a tie záchody, vyzerali presne ako prasaci chliev u otcovej tety na Kysuciach.

      Vymazat
    3. No, jsem si pomerne jista, ze tak vypadaji porad...

      Vymazat