Bydlíme

V minulém příspěvku jsem se zastihla mezi horou papírových krabic, do kterých jsme skoro celý týden skládali všechno to, co jsme za uplynulá léta nakumulovali (Hvězdopravec) a nestihli vyhodit (já). Stěhoval se tedy samozřejmě i pověstný svetr, stěhoval se Hvězdopravcův gymnaziální penál plný vypsaných fixů a bylo mi výslovně zakázáno odnést do charity i tři páry úplně ošoupaných a příliš těsných jeans Levis, protože teď přece budeme mít zahradu a aby na té zahradě mohl pracovat, potřebuje Hvězdopravec všechno své staré oblečení. Po týdnu našeho organizovaného balení se pak ukázalo, že bude třeba přidat na rychlosti, a tak v den D přišli pomáhat všichni Carbonelovi, to jest rodina Hvězdopravcovy tety, jejichž dobrou vůli a entusiasmus nezastaví nikdy nic. Dokonce ani otázka, zda je dobré nacpat helmy na kolo na dno bedny, na to naložit dvě činky a doplnit celý ansámbl dřevěným špičatým stojanem na šunku. No, máte pravdu, naše chyba, že máme tolik krámů.

A tak bydlíme už víc než měsíc v našem novém domě. První asi čtyři týdny jsme bydleli mezi krabicemi, ze kterých jsme průběžně tahali potřebné věci. Jen Geckulka měla pokoj zařízený, samozřejmě, ale občas tahala věci z krabic také. Čtvrtý týden přijela na rodinný oběd Hvězdopravcova rodina, tak jsme všeechny bedny nacpali do garáže na druhém konci zahrady, aby to nevypadalo, že máme doma binec. Tímto tedy prohlašuji stěhování za skončené, protože co jsme nepotřebovali doteď, může klidně hnít v garáži až do příštího stěhování, alespoň se s tím pak nebudeme muset balit. Hvězdopravec tvrdí, že to ale uklidíme. Kývu a nelámu si hlavu. Nebudeme to muset balit, chcete se vsadit?

Kromě domu máme tedy také zahradu, kterou zaléváme obrovskými hadicemi, jež koukají ze země na severní straně, na té straně, kde vybíhá prudce nahoru násep a za ním je zavlažovací kanál. Protože bydlíme ve starém domě, rodina pana majitele stejně jako všichni starousedlíci udělala prostě díru do země, na kanál se napojila a hotovo. Neplatíme ani cent. A máme štěstí, protože zahradu máme velikou a protože Hvězdopravec zalévá s takovou láskou a nasazením, že nám začátkem září pod olivovníky vyrosly žampiony.

Nemáme jen pěknou řádku olivovníků, ale také hrušeň a především dva fíkovníky, na kterých koncem srpna začaly dozrávat šťavnaté fíky. Bylo jich tolik, že byly na stole ráno, v poledne i večer. A tak vznikla Geckové závislost na fících. Těsně poté, co Gecková snědla hrdě poprvé sama svůj první fík, se slupkou a s mezipřistáním za bodyčkem (zručně vyšťouráno), jsem si všimla, že naše princezna moc dobře ví, kde je na zahradě fíkovník, a jakmile ji vezmeme do náruče nebo jí pomáháme chodit, metelí si to přes celou zahradu a dožaduje se "eeeeee" fíku. Zapomenutý fík někde v zorném poli v době večeře nebo oběda působil to, že Gecková vztekle a velmi zručně prudkými a náhlými máchanci rukama nejen že znemožňovala krmení, ale především rozstřikovala zeleninovou kaši do všech světových stran, zkrátka dávala najevo, že možná sice ještě neumí chodit ani mluvit, ale  není žádné nesvéprávné mimino, které si neumí vybrat z jídelního lístku.

Protože ano, Gecková pořád ještě sama nechodí. Chodit ovšem chce a od konce srpna vám občas se sladkým nevinným úsměvem podá ručičku a vy si myslíte, že chce lidský dotyk, miminko roztomilé, tak jí dáte prstík, a jste v pasti, protože po prstu chce Gecková celou ruku a následně i druhou, tu už s úsměvem mnohem méně nevinným, a pak šup do stoje a vy už chápete, že Gecková nechce lidský kontakt, ale chodítko, jenže je pozdě a jen se opovažte udělat něco jiného než následovat Geckové kroky.

Se zahradou a metelení k fíkovníku začalo být ale postupně jasné, že budeme muset začít Geckové dávat boty. Dosud naše princezna žila bosa nebo v ponožkách, nohy používala jako méně šikovné ruce a otázka bot se zkrátka nenaskytla. "Půjdeme ti koupit botičky", řekli jsme Geckulce jedno sobotní odpoledne. Čekali jsme jásot, protože do obchodu chodíme minimálně a Gecková je zbožňuje. Ale nejen, že se nekonal jásot, ale už jen jak se přiblížila první prodavačka s metrem, aby Geckové změřila velikost, začal naopak protest a odpor takový, že by se piloti air france, železničáři a řidiči městské dopravy měli pořád ještě čemu učit. Boty se nám nakonec nepodařilo ani vyzkoušet, vzali jsme ty, které se nám zdály nejméně komplikované na nazouvání a šli jsme domů. Však ono to půjde.

Nešlo. Jediné, co se podařilo, bylo, že se Gecková naučila slovo "botičky". "Koukni, botičky!", řekla jsem a Gecková buď okázale začala odpovídat: "ogi! ogi!", což znamená "koukej!" a ukazovat všude kolem, jen botky okázale ignorovala, a pokud byl rodič tak hloupý, že nechápal, že je to schválně, a stále trval na tom, že "botičky", nakonec prostě tu věc odstrčila pryč a otočila se zády. Nepomáhalo nic. Ani to, že máma nosí boty. Že je nosí táta. Že je mají všechny děti v katalogu, který si Gecková tak zálibně prohlíží. Dokonce i Geckové velký kamarád Hurvínek si nasadil ty její střevíčky a vysvětloval jejich výhody, ale se zlou se potázal. Nepomohlo ani chození bosa po zahradě plné pichlavé provensalské flory. Uběhl týden, dva. Při nasazení násilím si Gecková sedla, křičela, odmítala se hnout, při vzetí do náruče držela nohy v pravém úhlu před sebou a natažené, aby byly boty co nejdál od ní a hlavně, aby nebylo možné přimět ji chodit. Po dvou týdnech jsme usoudili, že bude možná moudré ty nepoužité boty raději vyměnit za o číslo větší, protože to asi bude chtít trochu času.

Nechtělo to čas. Chtělo to fík. Po třech týdnech vytrvalého odporu jsem Geckové dala fík a když ho zálibně žvýkala, nazula jsem jí rychle boty. Jakmile dojedla, šly jsme chodit. Po chvíli mi Gecková trochu rozmrzele ukázala "ogi! ogi!" a ukázala si na nohy. "Jdeme, šup", řekla jsem a vydaly jsme se po sto padesáté zdolat schody, které vedou k nám na zahradu. "Ogi! Ogi!", ukazovala mi Gecková podstatně s větším nadšením po chvíli. A bylo to. Když přišel Hvězdopravec, tvářila se Gecková jako kdyby to byl její nápad si boty konečně vzít a zdálo se mi, že se dokonce trochu naparuje. Já nejsem žádný mimino, tati, abych lezla bosa!

Od té doby Gecková botičky zbožňuje. Když jí je ráno obouvám, spokojeně brouká. A tak, když dnes po průtrži mračen chtěla naše krasavice jít chodit venku a nejlépe do čerstvě zoraného pole, napadlo mě, že bychom měli přikoupit nový pár. Kromě toho, řekla jsem, v jesličkách venkovní botičky nechtějí a dožadují se bačkůrek. A navíc, konečně bude třeba Gecková v obchodě s botami jásat stejně jako v obchodě s náčiním pro kutily! Hvězdopravec souhlasil a jelo se. 

Gecková začala ječet už jen jak jsme jí poměřovali velikost jejích nyní už dost odřených a rozešitých bot s bačkůrkami. A když jsme jí bačkůrky zkusili, sedla si na zem a odmítala si stoupnout. A doma pak teprve začal odpor naplno. Po chvíli jsem vyměkla a přinesla zpátky the botičky. Gecková si je spokojeně nechala obout a bačkůrky odstrčila. Kdyby uměla mluvit určitě by řekla: "A teď mi můžeš vysvětlit, proč jsi mi dávala boty, co nejsou moje???"

Nezbývá než dodat, že sezóna fíků už je pryč, začíná podzim a že doufám, že citová závislost na jednom jediném rozpadajícím se páru bot Geckové vydrží až do jejích osmnáctin, ať z toho aspoň něco máme.

A to je od nás ze Zvonokos všechno. Máme se dobře, je teplo a mě jen tak napadá, že bych vám vlastně možná měla pomalu popřát veselé Vánoce, kdybych to sem náhodou nestihla dřív. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu.