sobota 5. října 2013

Jak nám to jde

Jak vážený a pozorný čtenář ví, jsou to už dva pátky, co jsem zpět v práci. A tak se možná ptáte, jak že nám to jde. A možná o to víc, že jít zpět do práce, když máte doma tříměsíční dítě, může být možná v našich kulturních poměrech stejně absurdní jako bylo kdysi pro jednoho tureckého řidiče kamionu, který moje stopující já vezl pár stovek kilometrů Německem, to, že můj bratr je právě na dovolené v Kyrgyzstánu. Když jsem vyslovila tuto informaci, Turek málem sjel do svodidel. "Urlaub im Kirgisistan", klepal si na čelo pak celý zbytek cesty nevěřícně, dával rány do volantu a v mých vzpomínkách snad i tloukl hlavou o volant. Inu, jiný kraj, jiný mrav, na setkávání kultur je legrační právě to, že co jeden považuje za normální, je pro druhého úplně absurdní. Když se na to pak podíváte víc zdálky, můžete si také říct, že všechno jde vlastně i dělat úplně jinak a ono se zas tak moc nestane.

A tak chodím do práce jako většina Francouzek a Gecková chodí do jeslí. A ač jsme všichni šťastní a spokojení, ráda bych na toto téma řekla, že mateřská byla přeci jen, alespoň ve svém závěru, dovolená.

Naše dny vypadají asi takhle.

Po jednom či dvou nočních kojeních mi v šest patnáct zazvoní budík. Rychle ho vypnu, aby vzbudil jenom mě a možná ještě tak Hvězdopravce, ale hlavně, hlavně ne Geckovou, která chrupe vedle v pokojíčku za velmi tenkou stěnou, jak zpívá Nohavica. Umytá po špičkách sejdu o patro níž do kuchyně a probudí se ve mně mere nourriciere, jak říkají psychoanalytici. Prostě matka, co vám furt cpe něco k jídlu. Co vám furt něco cpe, možná. Naštěstí mám ještě pár let před sebou, kdy si budu moct tuhle svoji vášeň užívat, než se ozve vyčítavé "prosimtěmami", takže s uspokojením sáhnu na ledničku pro naše bandasky-kastrůlky-lunch boxy. Když nazvete bandasku lunch boxem, jste mnohem méně out a mnohem více fancy, ale já se od jisté doby považuju za součást France qui se leve tot, Francie, která vstává brzy, a svůj lunch box tedy nazývám bandaska. A už to plním. My s Hvězdopravcem máme pevnou stravu, Geckulka dostane tři lahvičky s mateřským mlékem a je to. Ještě není ani sedm ráno, takže jsem poměrně pyšná na to, že za posledních čtrnáct dní se ani jednou nestalo, že by Gecková v jesličkách vybalila studeného králíka, zatímco já bych v práci potají sosala vlastní mléko. Ale počítám, že nás to jednou nemine, protože, jak bystrý čtenář pochopil, kafe piju až poté, co jsou bandasky připravené. Udělám kafe a džus a jdu diskrétně vzbudit Hvězdopravce. Občas se nám tedy podaří se sejít dole u snídaně. Gecková chrní. Tříměsíční miminko, které vstává poslední z rodiny, kroutím nad tím každý den hlavou. Ale netrvá to dlouho a Gecková je vzhůru. Většinou to stihne, než jdu pryč. Někdy, pravda, se vzbudí už mým šouráním do koupelny, a pak se přihlásí o snídani do postele ještě než se já sama stihnu umýt. V tom případě hned pak upadne znovu do hlubokého spánku a Hvězdopravec pak přijde pozdě do práce, protože čeká, až se náš spáč uráčí probudit a připravit na odchod do jeslí. Ale to je jen někdy, obvykle se Gecková budí až při naší snídani, dostane jedno prso do nosu, druhý prso do nosu a už pádím, zatímco Hvězdopravec se chopí ranní hygieny. Já zatím v garáži házím do kočárku bandasku, kabelku a tašku s materiálem na odsávání. Jako šílená matka či luxusně vyhlížející klošárd pak s kočárkem plným krámů a bez miminka letím k Autojakokrávě, která stojí obvykle pod kopcem, takže se mi dobře utíká. Lidé kolem na mě hledí jako na blázna a pouštějí mě na přechodu jako kdybych na kočárku měla přidělanou sirénu. Tak trochu mám, protože mě čeká šedesát kilometrů cesty. Naložím kočárek, tašky a bandasky a začnu hrát s Autojakokrávou hru "tak kde to dnes zase odřeme". Kdysi jsem se posmívala Francouzům, že mají tak rádi ty svoje prdítka, a teď to mám. Zkuste to vytočit s Autojakokrávou na všech těch miniaturních parkovištích, kde má polovina jižanské populace "automatické parkování", tj. červené tlačítko s trojúhelníkem, které když zmáčknete, tak jste zaparkovaní. A když konečně dorazím do práce, musím zase Autojakokrávu zaparkovat, což je ale nepoměrně lehčí, protože většinou vyběhne nějaká sestřička a začne mi ukazovat. Jednou vyběhly tři. To bylo těsně potom, co jsem málem odjela s kusem brány.

No, a pak pracuju. Můj rozpis schůzek v diáři vypadá takhle: pacient, pacient, odsávačka, pacient, pacient, pacient, oběd, odsávačka, pacient, pacient, pacient, odsávačka, pacient a šup naložit to do Autojakokrávy, hlavně nic neodřít, a domů. Pacienty v hlavě, mléko v ledničce, jedu rychle zase šedesát kilometrů zpět. V rádiu vykládají, že nezaměstnanost mírně klesla a hned pár dní potom upřesňují, že ona čísla byla dána tím, že ve skutečnosti operátor SFR, který měl rozeslat nezaměstnaným zprávy, že se musejí Úřadu práce jako každý měsíc ozvat, zprávy nerozeslal a padesát tisíc nezaměstnaných se ozvat tedy zapomnělo. V duchu se mi vynoří nápěv : "Ať lidé rádi jsou, že mají práci, z práce nám vyrostou domy a vlaky, až budeš veliký, pomůžeš taky", který jsme zpívali andělskými falešnými hlásky v hodinách hudební výchovy v dobách dávno minulých a říkám si, že tu ve Francii asi máme ten komunismus a že kdo tu má práci, je opravdu rád. Jen ten vlak nám tu v Luberonu bohužel ještě nevyrosl, a tak musím jezdit Autojakokrávou, jiné řešení není.

Už po čtvrté za den tedy zase musím parkovat nebo vyjíždět. Malá prdítka zase obsadila ty největší místa, prskám, zuřím a pokouším se někam nacpat tak, abych mohla zároveň i vyložit kočárek a všechny ty svoje tašky. A konečně jsem v jeslích, proběhnu zahrádkou plnou olivovníků, namačkám kód, nazuju návleky - ty návleky, které jsme první den, kdy jsme nechali Geckovou v jeslích samotnou, oba s Hvězdopravcem zapomněli sundat a takto ozdobeni jsme se jako opravdičtí rodiče "po třech měsících zase jen my dva" ploužili na kafe do nejbližší kavárny, kde jsme měli za úkol zůstat dvacet minut - a přes skleněné dveře hledám pohledem Geckovou.

Gecková leží na koberečku a je očima přisátá na Adriana. Adrian má proužkované pyžamo, leží na bříšku a mává rukama a nohama. Gecková se směje. Adriana má nejradši, a to i ve dnech, kdy má pyžamo úplně bílé. Ale s proužky je to samozřejmě lepší. Pevně doufám, že jí láska k mužům v pruhovaných mundůrech přejde dostatečně brzy. Tety Geckovou chválí. Že mluví. Mluví s tetami. Mluví s ostatními dětmi. Mluví s hračkami. Když se probudí, v postýlce mluví klidně i se zdí, vzpomenu si na naše víkendová rána, kdy se, na rozdíl od dnů v týdnu, Gecková budí první a kdy slyšíme přes zeď, jak vedle vykládá.

Gecková pozoruje Adriana a ignoruje mě, i když na ní mluvím. Ale za chvíli se otočí, a když má dobrý den, radostně vypískne a směje se. Hurá, jdeme domů.

Konečně mám v kočárku miminko a měním se tedy na normální matku, ne na někoho, kdo vypadá, jako když utekl z blázince. No, vlastně, já jsem tak trochu utekla z blázince, jela jsem hned, jak to šlo. Jdeme domů a jako správná děvčata se cestou stavíme pro maso nebo pro chleba nebo pro obojí. Hádám, co Geckulka celý den dělala, a ona mi z kočárku odpovídá. Není to špatné, ale zatím jsem ráda, že tety v jeslích vedou podrobné záznamy, a tak vím na 100%, že Gecková zase vzorně vypila všechny připravené lahvičky a že dokonce i spala.

Doma pak Geckulka masí housenku, trénuje kopání do panenky, dívá se, nebo občas prostě usne a spí. Když cvakne klika, řeknu jí, že přišel táta, a Gecková je ráda, že už jsme všichni doma. Právě včas. Nejpozději za hodinu bude Gecková zralá na postýlku. Chodíme ji ukládat oba, přebalíme, konstatujeme, že pyžamo, do něhož se ji snažíme narvat, je taky už malé, pak je prso do nosu, krkanec pro mámu za odměnu a Gecková naprosto bez debat usne obvykle ještě než skončí písnička na kolotoči. Usíná sama a hned. Už ani nevím, kdy nás naposledy vypískala od večeře nahoru do pokojíčku.

Ale protože přes všechny ty krkance krkavčí matka ještě nenakrmila dost krků, včetně toho svého, začínajícího mlsným jazýčkem, jdu vařit. A blahořečím tomu, že jsem se začala o vaření zajímat před dlouhými a dlouhými lety a že mám tedy poměrně slušný repertoár čerstvých, zdravých, vyvážených a hlavně dobrých jídel, které zvládnete do půl hodiny, takže k večeři zasedneme ještě během zpráv. Pravda, zprávy ve Francii začínají v osm večer, tak to máme jednodušší.

Pijeme víno, jíme a k dezertu se přesuneme na kanape, abychom sjeli alespoň jednu epizodu Game of Thrones. V televizi padají rány mečem, sviští to tam šípy a král Joffrey je čím dál tím zlejší a zlejší, Gecková spí, mně se taky klíží víčka a Hvězdopravec pravidelně kontroluje, jestli se koukám, nebo jestli jenom zavírám oči, protože se občas na všechny ty rány mečem prostě nemůžu koukat.

A tak jdu spát a říkám si, že se mám. Gecková je i přes chození do jeslí a navzdory všem mým obavám i nadále šťastné a spokojené dítě. Za celý den nedělám nic, co by mě nebavilo. Zkrátka, musím říct, že přesto, že je toho hodně, nám to (zatím) jde.

13 komentářů:

  1. Šikovná, překrásná holčička.
    Povídání na Tvém blogu je pohlazení na duši. Jak blikne na pc, že se objevil Tvůj příspěvek, okamžitě přeruším jakoukoliv práci a jdu se juknout, co je u vás nového.
    Hodně sil, zdraví a pohodu do podzimní nepohody :-)
    Zdraví pravidelná čtenářka Alauda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc dekuju a jsem rada, ze vam moje psani zprijemnuje den.

      Vymazat
  2. Paráda! :o) Z výrazu jejího obličeje nejde poznat žádný náznak šílenství! :o) Těším se na další příběhy - kéž by byla větší frekvence :))) m.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju....vyssi frekvence...a ja jsem tak rada, ze jsem vubec dokazala zase neco sesmolit :)

      Vymazat
  3. Gecková je šikula! :-)
    Přiznám se, že to zní tak idylicky, že jsem na chvíli zasnila nad tím, jaké by to bylo mít jedno dítě a v jeslích... :-D No, samozřejmě hypoteticky, asi jako jaké by to bylo žít v 12. století v Itálii, že:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Idyla? No, pravda, vlastne jsi matka tri deti, takze vstavani v sest, kojeni v noci a podobny detaily vubec na idyle nic nemeni, on si clovek ani za chvili neumi predstavit, ze by to mohlo byt jinak (i kdyz ja dneska spala az do deseti diky ukaznenemu diteti a hodnemu tatinkovi). Jo, taky si rikam, ted jako dobry, ale jak to proboha nekdo zvladne s vice detma?

      Vymazat
    2. :-) Já jsem spala do desíti poprvé po čtyřech letech letos v srpnu a jen tak na to nezapomenu:-D
      Tady teď probíhá diskuse na téma zrovnoprávnění rodin s dětma s bezdětnýma a myslím, že když máš třeba tři děti, pracuješ na plný úvazek a nedejbože máš ještě nějaké koníčky a kamarády, není to žádná sranda.
      Hlavně když pak trochu povyrostou a začnou mít nějaké své potřeby, tužby a přání (jiné než mlíko, spánek, rodiče).
      Podle nějakých výzkumů polovina pracujících rodičů má dojem, že to nezvládají, což je dost velké číslo.
      Já si myslím, že si to každý musí zařídit, jak mu to vyhovuje, spousta lidí chodí vyšťavená z práce, která je nebaví, děcka přestimulované ze školky a jeslí, každý den na stole teplá večeře a uklizeno jak v katalogu Ikea - to je podle mě sebevražedná kombinace :-D
      Ale máš pravdu, že ve chvíli, kdy máš tři děti, tak vstávání v noci a buzení se každý den v šest se posune do roviny povinností asi jako čištění zubů :-)
      Naštěstí to netrvá dlouho a děti vyrostou, takže netřeba se tím nějak významně trápit...
      Přemýšlím, co vlastně znělo tak idylicky... nerušená večeře? vstávání ráno před probuzením dítěte? Asi nejspíš ten klid, ticho. U nás pořád někdo ječí, útočí, běhá, skáče, rozbíjí a nebo aspoň mluví...

      Vymazat
    3. :), no, ticho u nas bude nepomerne vetsi, to se neda poprit, tuhle u nas byli Geckove bratranek a sestrenka (3,5 a 1,5) - deti opravdu velmi zive - a musim rict, ze jsme si po jejich odchodu s Hvezdopravcem pripadali jak v kostele :). Jinak je pravda, ze jsem nikdy netusila, ze budu jednou tak rada vstavat kolem seste: uzivam si, ze je ticho, to je fakt.

      Zrovnopravnovani bezdetnych a lidi s detmi? Co se tim presne mysli? jako uprava pracovni doby? Jinak moc nevim, jestli nezrovnopravnujeme hrusky a jablka...bezdetni budou mit vzdy vic casu na "zvladani". Ale prece jim to nejde vycitat, kdyz se clovek rozhodl mit deti?

      Ze maji pracujici rodice pocit, ze to nezvladaji, to se nedivim. Ale ono to je i o tom, co si na sebe clovek nalozi, jak pises. Kdyz chce nekdo mit praci, deti, uklizeno, navareno, vyzehleno a jeste mit cas na konicky, je to asi nejlepsi cesta do blazince. Ja jsem zatim vyhodila "uklizeno" a kdyz mi zbyde cas na blog, cteni nebo na sport, tak jsem rada, ale nejak mi neprijde, ze bych byla diskriminovana, protoze uz nemuzu chodit nejmin trikat tydne behat... Chodit do prace, ktera nebavi, to asi musi byt taky pekny opruz. Jo, mimochodem, k tem prestimulovanym deckum, tady se aspon v predskolni vychove uplatnuje princip, ze decka se hlavne nesmi moc nutit k nicemu, na co neprijdou samy. To mi prijde dobry, i kdyz mozna nekdo si muze myslet, ze to, ze Geckova cely den jen lezi, cuci kolem na deti, tety a hracky, obcas se neco pokusi chnapnout nebo tak, obcas s ni nekdo mluvi nebo ji chova, ale jinak, jeste krome jidla, spanku a prebalovani, samozrejme, nema zadnou "stimulaci", ze jako bude zaostavat. Ja jsem naopak zastance podobnych metod, az bude chtit, tak se zacne pretacet, sedat si atd., ale jsem rada, ze ji k tomu ted nikdo nenuti.

      Vymazat
    4. Já si taky myslím, že je nesmysl malé děti neustále dráždit hračkama a doufat, že z nich potom budou géniové:-) Větší šanci vidím na ADHD :-D Tady je ale problém, že se tento princip uplatňuje až do šesti let a děti tak ve školkách a jeslích nemají žádnou strukturu a hrají si s čím nebo kým najdou, což taky není úplně dobrý model. Právě z této "volné hry" pak chodí domů děti vyčerpané a současně vytočené do nejvyšších obrátek, které neví, jak se zpátky uklidnit. Není to tak samozřejmě vždycky a všude, ale trend je jasný, protože v rámci úspor se dělají čím dál tím větší instituce s čím dál tím méně dospělými, kteří jsou čím dál tím více rezignovaní... (v určité chvíli je celkem jedno, že ve školce je jeden dospělý na sedm dětí, když 90 procent své pracovní doby pije kafe nebo kouří). Nemyslím, že je dobrý nápad, aby byly děti nějak extrémně organizované, ale nějaký program a kontakt s dospělýma jim v určitém věku velmi prospívá.¨
      S tím zrovnopravňováním se to má tak, že letos se narodilo v Dánsku nejmíň dětí od roku 1988 a správní Dánové mají pocit, že by s tím Stát měl něco udělat. No, já si teda nemyslím, že by s tím zrovna musel něco dělat stát, ale je fakt, že mít děti a následovat mainstreamovou představu o tom, jak to má vypadat, je makačka a stojí to hromadu peněz. Čím dál tím víc lidí volí děti nemít (historicky nejmíň narozených s historicky nejvyšším číslem potratů).
      Já jsem hausfrau minimalista a práci mám spojenou s dětma a i tak je dost náročné vpravit do života trochu srandy:-) Ale děti rostou strašně rychle a čím jsou větší a samostatnější, tím snazší to je, takže to, že věnuju pět let svého stoletého života na něco jiného než práci a koníčky, mi žíly netrhá :-) Ale uši teda jo... :-D



      Vymazat
    5. A, kdepak je Karel Rydl a jeho "Danske skolstvi aneb Prochazka pedagogickym rajem"? Je jasne, ze deti potrebuji strukturu primerenou veku (dokonce i po Geckove se nejaka vyzaduje...jako ze v noci se spi...) a nabidku cinnosti, proste nejakou zlatou stredni cestu mezi prestimulovanim ze spousty aktivit (a pak si ani neumet hrat sam) a prestimulovanim z bezbrehych nestrukturovanych hodin se spoustou stimulu z okoli. Myslim, ze jsme uplne za jedno. Ne prilis, ne malo.

      Jinak myslim, ze to, ze se narodi nejmin deti, neni obykle tim, ze by se ti s detmi citili malo rovnopravni. Konec koncu, jakmile na to pujdeme racionalne, nedobereme se niceho, jak rika myslim Winnicott, matka ma vsechny objektivni duvody nenavidet sve dite, ale presto ho, ve vetsine pripadu, miluje, tyhle veci proste chodi uplne jinymi cestami. Fakt si myslim, ze kdyz se lide masove rozhodnou nemit deti, je to vzdycky spis o tom, ze cela spolecnost neni dost "children friendly": tj. neni (kvalitni) hlidani, nejsou (kvalitni) zajmove aktivity, neni verejny prostor, kam deti patri (v Cechach by napriklad mohli zakazat koureni a prestat te sledovat jako silence, kdyz jdes s kocarkem do restaurace a brblat, ze tam prekazite), atd. atd. Je jasny, ze v momente, kdy clovek s detmi nemuze delat vubec nic nez sedet doma, nebo se uzirat pocity viny v praci a co nejrychleji pro dite zase letet, protoze ucitelka ve skolce je otravena, pije kafe a kouri, je mit deti tak trochu o nervy. Musim rict, ze mozna proto, ze Francie fakt s detmi pocita, je to tu mozna lepsi: uz je to, ze mi nikdo nikdy nedal najevo, ze nas terenni kocarek velky jako tank nekde prekazi, a to jsme s nim vymetli restauraci a baru :). Maji tu druhou nejvyssi natalitu v Evrope, jak uz jsem psala, a vetsina francouzskych rodin ma dve az tri deti. No, a pak jsou tu samozrejme danove ulevy, dotace na cinnosti deti, dotace na hlidani, dotace proste na to, aby mit dite neznamenalo, ze se clovek musi zruinovat, jakmile chce delat neco jineho, nez sedet doma nebo v praci. Nevim, proste tu na to nejak kapli, ale rozhodne si neumim predstavit, ze by se tu zacalo mluvit o nejakem "zrovnopravnovani" bezdetnych a lidi s detmi. Vzhledem k tomu, ze bezdetni to, ze deti nemaji, plati na danich a taky ve statni sluzbe treba tim, ze maji min bodu a mensi svobodu migrovat...

      No, jinak ja myslim, ze kdyz je clovek doma, je fakt tezke do nej vpravit kus srandy, tedy pokud to clovek neni stvoren pro povolani ucitelky v jeslich nebo ve skolce (coz je podle me jedno z nejnarocnejsich povolani na svete a je mi opravdu nejasne, jak ty ucitelky zvladnou mit jeste rodinu vlastni...).

      Preju, at to usi vydrzi!

      Vymazat
    6. Tu procházku pedagogickým rájem si budu muset někdy přečíst :-) Celkem živě si pamatuju nadšení devadesátých let ze skandinávského školství... Ze zdejší perspektivy a roku 2013 to tady ale vypadá spíš na noční můru. Nejkladněji hodnotím dostatek soukromých škol, takže člověk aspoň může vybírat, i když na některé jsou čekací listiny plné na pět let dopředu...
      S tou children friendly společností absolutně souhlasím. 99 procent Dánů se sice bude dušovat, že Dánsko děti miluje, ale současně obrovské procento lidí bude tvrdit, že mateřská znamená izolace, že litují, že dali děti do jeslí příliš brzo, že to nezvládají s prací, že se nakonec rozhodli mít méně dětí než by si přáli atd. atd.
      Já si osobně myslím, že dánská společnost moc children friendly není. Ačkoliv tady jsou různé vymoženosti jako třeba babybio, kadeřník, kam můžeš jít s miminem a spousta dalších věcí, celá společnost je strašně orientovaná na výkon. Já tomu říkám protestantská pracovní morálka a ta vize, která vede k nejšťastnějšímu národu na světě, je plná neslučitelných paradoxů.
      Jednoduše nemůžeš každý den péct čerstvý chleba, pracovat na plný úvazek, mít živý společenský život, sportovat, zdravě jíst, být kreativní, vyzvedávat děti z institucí před čtvrtou hodinou, mít "barák, bourák a pivo v plechu", dovolenou v zahraničí třikrát do roka a každý víkend ZOO, chatu a bandu kamarádů a rodinné večírky.
      Pak je tady spousta takových detailů jako třeba když jsi zaměstnanec a máš nemocné dítě, nemáš automaticky volno. Proto spousta rodičů posílá do školek děti i když jsou nemocné. Nebo třeba když se rozhodneš zůstat s dítětem doma dýl, než je mateřská, dostaneš sice příspěvek od města, ten je ale směšně malý a nesmíš k němu nic přivydělat (pro spoustu lidí to potom vůbec není alternativa) atd.
      Myslím, že tady se pořád mluví o tom, jak mít víc institucí, například školky, které mají otevřeno 24 hodin denně i o víkendech (jsou takové), celodenní výuka ve školách atd. a já se tak tajně domnívám, že není vlastně přáním rodičů mít děti v různých druzích zařízení co nejdéle, aby měli "klid na práci" a potom na každodenní běhání, uklízení, pečení, nakupování a veselí s kamarády, ale že vlastně ta touha je právě opačná, mít víc času (kvalitního) na své děti.
      Další příčinou poklesu porodnosti je neplodnost (až každý čtvrtý pár).
      Finančně myslím, jsou děti poměrně levné (v porovnání s ČR), pokud teda nežiju standard, že každé dítě musí mít nejnovější iPad a vlastního koně a na školní výlet pojede lyžovat do Švýcarska :-D

      S povoláním učitelky v jeslích nebo ve školce souhlas. Já se pro to určitě nenarodila:-D Rozhodla jsem se pověsit na hřebík i sociální práci, nepatřím mezi ty nadšence (jako jsi zřejmě ty), co dokážou sedm hodin nechat na sebe mluvit cizí lidi s problémama a pak přijít domů a být čerstvá pro rodinu :-) To bych byla velice brzo pacientem:-)

      Vymazat
    7. V te orientaci na vykon to podle me nekde bude. Samozrejme, clovek vzdycky vnima hlavne svuj "kus" spolecnosti, coz v mem pripade je predevsim prostredi univerzit, nemocnic, nadaci atd., tj. mista, kde se na vykon mozna netlaci tolik jako v soukromem sektoru (i kdyz...), ale i tak si troufam tvrdit, ze zdejsi spolecnost sice porad rika, ze je moc nucena k vykonu, ale preci jen to jeste neni to, co znam z Chile nebo z Cech (pritom bych nerada, aby to vyznelo, jako ze Francouzi jsou lenosi, protoze to je jeden z oblibenych mytu). Jedna z veci, ktera mi na Francii prijde bajecna, je fakt, ze tu den ma strukturu, ktera je ostre chranena. Ted je napriklad velka debata o tom, zda by se nahodou nemelo povolit obchodum otevrit i v noci a v nedeli, ale podle me to neprojde. Kdysi jsem mela tuhle debatu s kolegy psychology v Cechach a zive si pamatuju, jak hukali, ze jit si koupit rohliky do supermarketu v nedeli rano je soucast lidske svobody. No. Na druhou stranu, v momente, kdy se banalizuje prace v noci, v nedeli atd., prestane mit den vetsiny lidi rad, casto to komplikuje setkavani se s prateli, schazeni se rodiny, atd atd. Clovek nakonec nema cas na nic. A tak je to se vsim. Kdyz jsem sem prijela, sokovalo me, ze nekteri lide rikali "ted nemam cas, jdu na obed". Proste, Francouzi maji v tomhle podle me pravdu. V poledne se obedva a hotovo, vecer je vyhrazeny k tomu, aby se rodina sesla doma (a stolovala...) a nedele k tomu, aby se delalo neco spolecne, neco, co neni chozeni po supermarketech. Pracuje se v tech hodinach mezi tim. "Kupodivu", produktivita tu nijak nezaostava a snad se to tu hrabe uz i z krize. Nejhorsi, co jsem videla, bylo v Chile, tam maji kapitalismus jako remen, lidi klidne pracujou do pulnoci a jeste jsou na to hrdi. My jsme nemeli deti, a i tak Hvezdopravec brblal proti mym studiim atd., protoze jsem mela uplne narusene vikendy, ucilo se klidne v patek do 22h, celou sobotu od rana do vecera, nekdy v nedeli rano...vetsina mych spolustudentu i ucitelu mela rodiny, doma se jim o deti staraly sluzky, a vedle prace a skoly jeste vedla spolecensky zivot, jezdila po konferencich.... No, a hrozne se divili, jak my to v Evrope delame bez sluzek 24 hodin denne, 7 dni v tydnu :). Navrat do Francie byl ulevny hrozne moc v tom, ze den zase dostal rad a vsichni kolem ho respektuji, je proste cas pracovat, cas jist, volny cas...a vsichni ho maji vice mene ve stejnou dobu. Jinak, kdyz se tu Sarkozy tlacil s heslem "Pracujte vice a vydelavejte vice", odpovedela mu levice "Pracujte mene a zijte lepe". Jinymi slovy, rekla bych, ze to tu neni uplne ztracene....

      Jinak s tou neplodnosti mi to prijde nejaky podivny, ze by jako byla v Dansku tak vysoka. Ono dneska je tolik nevysvetlenych neplodnosti, a spousta z tech vysvetlenych je vysvetlena hodne na vode lekarske pseudoexaktnosti (takhle mi ted otehotnela spontanne 100% neplodna kamaradka, ktera neotehotnela ani po umelem...a takovych pribehu je...). Vubec bych se nedivila, kdyby vse vyse recene melo na te neplodnosti velky podil.

      Vymazat
  4. V Dánsku si taky hodně chrání svůj osobní čas, jak to Dánové rádi říkají, já to ale vnímám úplně jinak než třeba ve Španělsku (kde to krapet znám). Tady i ten volný čas je výkon. Ve volném čase toho musíš strašně moc stihnout a i když se jdeš opít s kamarádama, tak co nejefektivněji, jde o to dostat se co nejdřív pod obraz a ne jak třeba v Česku vydržet co nejdýl a ještě ideálně odejít po svých:-D
    Nevím, jestli za to může krize, nebo to tak bylo už dřív, ale poslední dobou se tady úplně mění vnímání lidí ve společnosti. Tady tě žene do práce stejně pravice jako levice a víceméně k tomu používají i stejné mechanismy. A přitom ne že by práce (placená) rostla na stromech. Ta rétorika mi značně připomíná budování naší socialistické vlasti a myslím, že vede právě do těch stejných míst:-)
    Francouzská 'lenost' by se tady měla vyučovat ve školách:-) Mám dojem, že Dánové furt makají, na něčem, co ani pořádně neví, k čemu je, jako bílé myšky v takových těch kolotočích. Nezaškodilo by na chvíli se zastavit a podívat se, jak to vlastně kolem vypadá a co má smysl (nerada se pouštím do kritiky toho, jak se to tady vede, páč konkrétní lidi, které znám já úplně neodpovídají tady tomu modelu, ale když se dívám kolem sebe, tak se občas nestačím divit, co je možné:-) )
    Ono koneckonců i to mít děti je určitá forma výkonu:-)
    S tou neplodností to vidím právě tak. Taky znám pár takových "zázračných" dětí. Hraje v tom strašná spousta faktorů, jeden z nich je, že první děti se tady v průměru rodí v 29, 5 letech, nic proti tomu, ale hodně lidí pak má problémy s dalším těhotenstvím, nebo se prostě začnou cítit, že už na víc dětí nemají sil (pokud to jde hodně přes čtyřicítku), pak prostředí, stres, psychika a i takové věci jako třeba držení těla (po patnácti letech denně za počítačem kdo by neměl problém s bolestí zad, že), špatné jídlo, voda, litry kávy, kouření no výsledek je ten, že každý čtvrtý pár z toho nebo onoho důvodu potomky na svět nepřivede.
    Docela se mi teď líbila pointa v jedné diskusi, kde si jedna dáma myslí, že je to vlastně docela dobře, že se nemnožíme, bo na Zemi je lidí už tak dost a pokud jde o udržení společnosti, měli bychom pracovat na tom, aby to fungovalo i za předpokladu, že děti nebudou.
    Já v tom tak trochu vidím projev způsobu našeho života, který je trvale neudržitelný a proto vymírá. Nic proti tomu, myslím, že by stálo za to zamyslet se, jestli je vůbec rozumné pokoušet se udržovat standardy spotřeby a její strukturu tak jak ji známe teď... Nemyslím si, že nám slouží dobře:-) Aspoň v Dánsku teda :-)

    OdpovědětVymazat