Konverzační lekce o počasí

Vážený čtenář dobře ví, že v Provence není hlavním zdrojem informací o tom jaké je a bude počasí ani televize, ani rádio, a už vůbec ne internet, ale váš soused, řezník, rybář, pekař a rodina. Stačí jít koupit pět švestek na trh a víte všechno o tom, jak nenormální počasí zase je. V březnu byla neslýchaná sucha. V dubnu lilo jako z konve, což bylo velmi neobvyklé, na druhou stranu se ale cizincům jako já zdálo, že se možná počasí jen snaží co může, aby se dostalo do poklidných vod normality a zmizelo tak jednou Provensalanům z mušky. Ale ne. Pršelo, to ano, všechno se pěkně zazelenalo, ale rezervy vody v podzemí prý jsou stále na historických nevídaných minimech, a to by prý muselo pršet pořádně ještě celý květen, aby se dalo přestat mluvit o suchu.

A tak celý květen pršelo co to dalo, protože počasí si prostě umínilo dostát všem normám do puntíku. Nicméně pifku tu na něj mají pořád a možná proto se posledních pár dní odvděčuje dennodenními bouřkami s občasným krupobitím. Tady to máte, věční nespokojenci! Ve Vars, kousek od nás, v neděli padaly kroupy veliké jako třešně a zničily místním vinnou úrodu. Odpoledne už se proslýchalo, že kroupy byly ve skutečnosti velké jako pingpongové míčky. K večeru jsme zapnuli rádio, abychom ověřili, zda zatím kroupy narostly do velikosti rajčat, ale v rádiu povídali pořád jen o třešních. Na obranu místních se dá říct pouze to, že třešně jsou tu neobvykle veliké.

Dalo by se tedy říct, že nám nastalo léto. Jenže s Hvězdopravcem, v podivném bezčasí po návratu z jižní polokoule, je těžké si uvědomit, že nastal čas pro uklizení zimního oblečení a vyprášení toho letního. Zvlášť, když je na horách pořád ještě trochu sněhu.

Minulý týden byl Hvězdopravec v Ženevě, a já jsem se za ním vydala ve čtvrtek, abych se sešla se svojí kamarádkou Igou a poobědvala s ní ve venkovní restauraci blízko laboratoře, kde Iga pracuje. Oba dva večery v Ženevě jsme pak strávili u dalších kamarádů, jednou vysedávajíce večer na terase nad zemí vonící řekou a podruhé grilujíce merguez na zahrádce. Léto zkrátka.

Ale na horách je přece ještě trocha sněhu, a to nemohlo zůstat bez využití, zvlášť, když cesta zpět do Zvonokos vedla přes Alpy.

Hvězdopravec rozhodl, že víkend strávíme ve Vanoise a pokusíme se o zdolání tamějšího nejvyššího vrcholku jménem Grande Casse, tj. Něco velkého a rozbitého. Výstup trvá dva dny a přenocovává se v útulně, která je občas dokonce hlídaná, tj. máte to štěstí, že vám večer někdo uvaří.

První den jsme tedy dojeli pod stezku vedoucí 1000 výškových metrů k útulně. Bylo přes dvacet stupňů, svítilo slunce a křiklavě zelené stráně byly posety veselými žlutými tečkami pampelišek. Rozpustilé zurčení potůčku nebylo skoro slyšet pro hlasitý zpěv ptactva. Pár důchodců ve sportovních šortkách a s kšiltovkami si to rázně se opírajíc o hůlky štrádoval přes parkoviště. Hvězdopravec vytáhl z auta lyže, lyžařské boty, cepíny, mačky a další nezbytnosti a já jsem se rozhodla, že ponechám svoje goretexové kalhoty zatím v batohu.

"Pozor na lyžaře!", hlásila cedule na začátku cesty. Tak vida, nejsme tu úplně špatně, pomyslela jsem si, otřela si pot z čela a vykročila kupředu.

Stoupali jsme výš a výš, ale po sněhu nikde ani památky, jen vysoko nad námi na vrcholcích. V trávě kvetly hořce a stráně byly plné pískajících svištích rodinek. A pak najednou, po třech hodinách stoupání s lyžemi na batohu, konečně sníh. A navíc začaly padat kroupy.

K útulně jsme došli za krupobití a oblečení do téměř všeho, co jsme měli. Otevřeli jsme dveře a já jsem jen žasnula nad množstvím přileb, maček, cepínů a lan poskládaných všude kolem. Ve společenské místnosti, pod nespočetnými botami, svetry, tulenními pásy a ponožkami sušícími se u stropu seděla nejméně stovka podobných bláznů jako my odmítajících si připustit, že zima je přece definitivně u konce. Vmáčknuli jsme se na poslední volné místečko u stolu. Sousedé napravo se také chystají zítra na Něco velkého a rozbitého. Sousedé naproti tam byli dnes, ale bylo ošklivě a nemohli dojít až na vrchol. A sníh už je jen taková břečka. "Je třeba, aby pořádně mrzlo", filozofoval soused vlevo nedbajíce faktu, že je poslední květnový víkend. Zásadní otázka byla položena. Jaké bude zítra počasí??? Obrovské skupině z Lyonu je to jedno, jsou tu na tréninku techniky vyhrabávání se z laviny a záchrany spadlého do trhliny. Ostatní říkají, co vědí, a udávají zdroj a hodinu zjištění informace. Z toho všeho jde hlava kolem a je jasné jen to, že bude buď hezky nebo ošklivě.

Budíček je ve čtyři ráno. V ložnici pro dvanáct lidí, kde na pryčně ležíme Hvězdopravec a já, vstávají všichni. Venku leje jako z konve.

U snídaně konstatujeme, že Lyoňané zůstali v pelechu, a všichni ti, kdo vstali, váhají, zda pětačtyřicet stupňů nakloněný ledovec není v mokrém sněhu trochu o ústa. Hvězdopravec co pět minut vybíhá do deště a přichází tu se zprávou "už se to trhá" a tu "už zase není vidět vůbec nic". Naši sousedé, pár chlapíků kolem padesátky, nakonec usuzují, že risk je zisk a vydávají se na Něco velkého. Hvězdopravec a já si řekneme, že Něco velkého je i rozbitého a že se spokojíme s něčím malým. Zvlášť, když to umožňuje ještě si trochu přispat. Dokonce tak, že odcházíme z útulny jako úplně poslední. Většina výprav sjela rovnou do údolí, jen Lyoňané si šli někam hrát do sněhu mlha nemlha, déšť nedéšť.

Za mlhou tak hustou, že by se dala krájet, leží rybníčky roztátého sněhu, a pak konečně vidíme Point de la Rechasse, kam se chystáme. Na vrcholku rozeznáváme padesátičlenou výpravu z Lyonu, která tam trénuje jištění v terénu na hřebenu. Naštěstí mají čas sejít z vrcholku dolů než se dohrabeme na místo, kde sundáme lyže a nasadíme mačky. Z vrcholku je pěkný výhled, jen Něco velkého a rozbitého je v mracích. Večer z internetu pak zjistíme, že nejméně jedna výprava ten den došla na vrcholek. Smekám svůj začátečnický klobouk, umiňuju si chodit pravidelně běhat a nebýt srab.

Cesta dolů je jako průsek všemi ročními obdobími. Lyžujeme a zanecháváme pod vrcholkem půvabné pravidelné vlnovky. Pak je sníh pokrytý včerejšími kroupami stále měkčí a měkčí a jede to pořád pomaleji a pomaleji. Pod útulnou to začíná být samý kámen a stále častěji se objevují místa, kde musíme lyže sundat a přenést. Kousek od nás na sněhu skotačí pár svišťů a Hvězdopravec prohlašuje, že by je na lyžích hravě dohonil. Jenže lyže za chvíli sundaváme a zase přenášíme. Na loukách hledáme zbytky sněhu po stranách potoka, abychom sjeli ještě kousek, a pak ještě další. Nakonec sudnáme lyže nadobro a rozvalíme se v suché trávě na sluníčku. Po pikniku dáme lyže na batoh a jdeme prudce dolů. Kousek od auta ukazuju Hvězdopravci, co je to podběl. U auta máme už jazyk na vestě a naše lyže jsou úplně suché. Je pětadvacet stupňů a v černých goretexových kalhotách je jako u sauně.

A tak doufám, že teď na nějakou dobu opravdu budeme mít léto a že tohle ideální konverzační cvičení pro lekce "Mluvíme o počasí" je u konce. Jak tak znám ale Hvězdopravce, následující lekce se bude týkat procvičování imperativů jako "povol!" a "dober!" a číslovek hlavně pomocí otázek jako: "Kolik ještě zbývá lana?". Ale nebude to trvat dlouho, protože alespoň pro Hvězdopravce brzy zase nastává zima v Chile...