středa 18. dubna 2012

V Otíkových stopách

Poslední dny v Reillanne utekly jako voda. Voda, která v den našeho odjezdu konečně začala bublat i ve fontáně před domem naší sousedky s prasklým potrubím, neklamný to důkaz, že začalo jaro. Celá Provence se zazelenala a stráně pod Reillanne pokryla křiklavě žlutá řepka. I když fouká mistral a je přeci jen ještě zima, lidé odložili kabáty a v očích jim září víra v sílu slunce, které je brzy zbaví nutnosti prosit trhovce o další a další dřevěné přenosky na rozdělání ohně v krbu.

Na Velikonoce to ale vypadalo jako že teprve zima nastává, trochu jako kdybychom se nachvíli ocitli zase na jižní polokouli. Hvězdopravec a já jsme si o to tak trochu koledovali, protože jsme se vydali po stopách Oetziho na přechod páru rakouských kopců a strání, ale když jsme pak konečně po úmorné cestě z Rakouska zpět v hustém sněžení a na letních pneumatikách překročili francouzskou hranici a sjeli z Alp dolů, uvítala nás Montagne de Lure celá pod sněhem, neklamný to důkaz, že trhovci na Velikonoce jistě nezbyla přepravka ani jediná. Montagne de Lure je vršíček kousek od nás, kde je jediné provensalské lyžařské středisko. Před pár týdny jsme se tam o víkendu vydali na výlet a na piknik na sluníčku vyhřívajícím suché stáně: letos, stejně jako v uplynulých pár letech, středisko zůstalo zavřené celou zimu, protože nenapadla ani vločka. A vidíte to, nakonec mohli otevřít na Velikonoce.

Velikonoce byly tedy poněkud zimní. Hvězdopravec a já jsme se rozhodli pro rodinnou dovolenou, to jest sešli jsme se s Brašulí v Oetztalských Alpách, abychom   si trochu protáhli těla a stejně jako naši předkové přešli kus hor pomocí lyží a tuleních pásů. Předpověď počasí byla trochu nahnutá a když jsme v rakouském Ventu nazouvali lyže, pršelo. Brašule si s sebou tedy vzal pláštěnku jak kdysi na pochoďák, já jsem zabalila svojí péřovku do igelitu z balíku vod a šlo se. Kdepak vzdát to, když na nás po půl dni pochodu čeká chatička, co by za to Oetzi, kterého jsem v duchu překřtila na Otíka, dal.

Šli jsme a šli dlouhým údolím, déšť brzy ustal a vysvitlo slunce. Pravý moment na horalův piknik a první ochutnávku sýrů a saucissonů zavánějících v mém batohu tak strašně, že jsme je cítili neklamně i šestý den po dennodenním propocení trička a bez nároku na sprchu. A pak pěkně dál do vršku. U chatičky jsme byli kolem páté večer, ale protože nám ještě zbývaly síly a protože bylo pěkně, rozhodli jsme se popojít dvě hodiny k další chatičce.

Podobná rozhodnutí se v Rakousku zdála vždy signálem pro počasí, aby začalo dělat divy a sněhové přeháňky až vánice, ale nezastavilo nás nic a v osm jsme se konečně s jazykem na vestě dovlekli do druhé chatičky přímo pod vrchokem Similaun, který jsme měli v plánu následující den zdolat. V baru jsme dopadli na lavice. "Pivo a polívku!" volal předek v nás. Pivo bylo teplé, což je v nadmořské výšce téměř 3000 metrů a přímo na ledovci trochu plýtvání energií, řekla bych, ale horší byla polévka, kterou Brašule překřtil na polévka "párkovka". Recept je jednoduchý, nakrájíte párky, dáte do vody, když to začne vřít, přidáte nudle a jakmile změnkou, servírujete. Co by za to Otík dal, pomyslela jsem si, ale přesto mi to nedalo, abych si nevzpomněla na Zitu a její trefnou poznámku, že v zemi s francouzskou administrativou a dánskou kuchyní by jistě musel být velký podíl sebevražd. Myslím, že je v zájmu rakouského národa zjednodušit administrativu na minimum, nebo mu hrozí vymření, a to i pokud máte v nohách přes 1000 metrů převýšení s těžkým batohem na zádech a sněhovou vánici.

Další den jsme vyšplhali na Similaun, zase sjeli dolů, dali si pořádnou porci sýra a vydali se do průsmyku, kde Otík možná snil o párkovce, než zmrzl, a v kusu ledovce se pak po 5300 letech dočkal celosvětové slávy. Skutečně si ji zasloužil, neb vydat se do podobných končin vyzbrojen suchou trávou jako izolací v kožených polobotkách, to chce kus odvahy. Přes průsmyk, kde je Otíkův památník, jsme přejeli do Itálie a do chaty jménem Bellavista.

A tam jsme pochopili, že italská administrativa, naopak, může klidně růst do naprosto obludných rozměrů, s žaludkem plným krevet a polenty, raviolů se špenátem, polévkou z mrkve a pomeranče, kusem hovězího a malých brambůrek a koláčem navrch, je to stejně každému jedno. Po večeři jsme se naložili do horké lázně vedle chaty a došlo nám, proč Italové tak dlouho tolerovali u moci někoho jako Berlusconi.

Následující dny bylo počasí čím dál horší, a to tak horší, že Brašuleho pláštěnka na to rozhodně nestačila, chtělo to spíš mojí péřovku. Vzdali jsme naději vyšplhat na další vrchol, který jsme měli v plánu, užili si přechod a sjezd do dalšího údolí a celé odpoledne jsme odpočívali v chatě jménem Hospiz. Správcová mluvila francouzsky a když slyšela, že jsme předevčírem spali pod Similaunem, sdělila nám, že to tam spravují její vnoučata. Chceme polopenzi? K večeři je polévka s párky. "Asi rodinný recept", zakvíleli jsme v duchu ve strachu, že se s námi táhne Otíkovo prokletí a čeká nás smrt zadušením nekvalitní uzeninou. Babiččina párkovka byla naštěstí ale obohacená alespoň o trochu pažitky a nakonec jsme ji spořádali velmi spokojeně.

Otázka večera zněla, jaké bude druhý den počasí. Chlapík pracující na baru řekl, že je ošklivě, pak přijde ale vítr a ten mraky rozežene a bude krásně, takhle je to prý vždycky, on to tady zná. Takhle půjdou ty proudy, ukazoval nám a my jsme kývali a snili o největším ledovci v Evropě, který nás čekal následující den. U dalšího piva jsme pak viděli, jak chlapík horlivě točí proudy vedle u stolu skupině pěti Francouzů,  takhle to foukne, rozfoukne a sluníčko vysvitne. Pak byl na řadě osamělý německý snowboardista, kterého jsme pro sebe překřtili na Budhistu.

Jediný, kdo se o tom zázračném mrakyrozfukujícím větru nedoslechl, protože ho předpověď vůbec nezajímala, byla partička Čechů, která se do chaty loudala pomalu po jednom. O tom, že jsou to Češi, jsme nepochybovali už od chvíle, kdy došel první: měl přízvuk jako Čech. Dal si velké pivo, pořádně se napil a Hvězdopravec poznamenal: "Pije taky jako Čech". Polovina piva jakoby se vypařila. "Je to Čech", řekla jsem, když přišel druhý a konečně jsme tedy měli možnost slyšet, jak se oba výletníci baví. Postupně se doloudala celá skupinka, jejímž cílem bylo na vylézt na sněžnicích další den horu okolo 3600m vzdálenou nejméně deset kilometrů. Ale nač sledovat předpověď, řekl jeden z výpravy, já už jsem těch vršků vyšel, jen jsem před sebou takhle mával hůlkou, abych někam nespadl.

Následující den bylo ošklivě, ale my jsme věděli, že ten, kdo to tu zná, ví, že přijde vítr a zase bude pěkně, a tak jsme se začali škrábat k ledovci. Ve výstupu nás předehnal Budhista upalující jako Čech na pivo a později nás dohnala i skupinka Francouzů. Na ledovec, nebo nejkratší cestou do druhé chaty, mudrovali jsme všichni společně? Budhistovy stopy vedly jasně k ledovci. V tom se začalo vyjasňovat, a když francouzská parta řekla "ledovec", řekli jsme: "taky ledovec". Až později jsem si vzpomněla na moudrá slova do zblbnutí opakovaná rodiči: "a když Pepíček skočí z okna, tak skočíš taky?" Inu, zdá se, že ano.

Vítr se zvedl pořádný, přesně tak, jak to správce chaty předpovídal, ale mraky se držely, co jim síly stačily a sníh se z nich sypal jako z protrhnuté peřiny. Když jsme vylezli na ledovcové plató, bylo jasné, že cestička k domovu je zafůkaná natolik, že vede už jen cesta vpřed a to co nejrychleji do útulny na plató sloužící k tomu, aby v ní přenocovali zřejmě všichni alpinisté, kteří uvěřili předpovědi správce chaty Hospiz. Vítr fučel, Hvězdopravec držel směr podle GPS a Brašule a já jsme si to šinuli za ním. Francouzská parta se nám ztratila někde v blizardu, ale věděli jsme, že mají mapu, kompas a zkušenosti, a tak jsme se o ně nebáli. V jednom poryvu větru, když se mlha trochu rozfoukla, najednou Brašule zavolal: "Chata!" . Zbývalo jen k chatě vylézt a byli jsme zachráněni. V chatě bylo osm postýlek, spousta dek, dřeva, zbytků těstovin a několik českých instantních polévek. Lopatou tvořící součást skialpinistického vybavení pro záchranu v případě zavalení lavinou jsme naplnili čerstvým sněhem všechny v útulně dostupné kastroly a už nezbývalo než čekat, až přijde francouzská parta. Bylo nás dohromady přesně osm. Hvězdopravec, Brašule, Vilém Katolík, Robertek Katolíková, Jan Křtitel Katolík, Odyseus Katolík, přítelkyně Viléma a já. Ta jména jsem si nevymyslela, jen jsem je přeložila. Pán Bůh má evidentně smysl pro humor.

Ačkoli poslední zprávy před setměním o počasí venku byly mínus dvacet jedna stupňů Celsia, vichr a vidět ani na krok, ráno se vyplnilo, co nám správce hospicu sliboval. Modré nebe, ledovec pokrytý třpytivým čerstvým sněhem kam se podíváš, a ticho jako v kostele. Nasnídali jsme se, uklidili útulnu a už jsme nazouvali lyže a vytvářeli na ledovci první stopy.

Ten večer jsme pak dorazili do chaty, kde Brašule ochutnal jídlo jménem "Bašta strážce hor" (česky lančmít), a která byla celá vyzdobená cedulkami typu "neházejte vložky do mísy", "nevcházejte do restaurace s batohem", "za chození po schodech v pohorkách 5 eur pokuta", "nekouřit", "neplýtvat vodou", "po použití záchoda si umyjte ruce" nebo "prosíme, plaťte předem!!!!", to vše v duchu rakouské pohostinnosti rvoucí Provensalanovi Hvězdopravci vnitřnosti a mně s Brašulí připomínající naši sousedku vylepující podobné okrasy, jež shrnujeme pod název "vrátit káru", u nás v domě.

Následující den sice trochu chumelilo, ale protože naše výprava dosud vlastně zdolala pouze jediný vrcholek, bylo rozhodnuto dojít až pod Wildspitze, nejvyšší kopec Oetztalských Alp, a teprve pak se ptát, zda jít nahoru nebo ne.

A měli jsme recht. A vrcholek v kapse. A přestože jsme na fotkách s lanem, mačkami a cepínem, vězte, že těsně před námi ho zdolala dvojice s přerostlým pudlíkem, který za nimi celou tu dlouhou cestu pod vrchol běžel ve sněhu, a který s nimi následně slanil via ferratu. Podle obrovské radosti, s níž se pudlík válel pod zdolaným vrcholkem, lze považovat reinkarnaci za oficiálně vědecky ověřenou. Jen nevím, zda to byl pudlík Otík nebo pudlík Mallory.

Úplně ušlí a uježdění jsme se okolo šesté večerní konečně ocitli po šesti dnech skialpování ve Ventu, těšíce se na sprchu, pivo a dobré jídlo. A po omytí našich tváří jsme zjistili, že máme všichni tři omrzlinu na levé, návětrné, straně nosu, pozdrav to od meteorologa z Hospicu, a že jsme jako tři bratři ve smradlavém triku Icebraker. Přátelství bylo definitivně zpečetěné.

Nyní jsme ale v Provence a zima je už v té bujné zeleni dávno zapomenutá. A tenhle víkend jsme se přestěhovali z Reillanne do Zvonkos, do domku, kde snad pobydeme nějakou souvislejší dobu a kam snad jednoho krásného dne dorazí i náš kontejner z Chile s žirafami a Hvězdopravcovým Svetrem.

Doma tedy zatím spíš tak trochu kempujeme, ale naše dobrodružství je jinak typicky francouzské. Od soboty nám nad hlavou jako Damoklův meč visela zásadní  hamletovská otázka, již si každý Francouz hoden této národnosti při změně bydliště s obavami položí úzkostně zatínaje nehty do zpocených dlaní: Bude chléb v nejbližší pekárně dobrý?

Dnes ráno jsem se rozhodla dojít si pro odpověď. A, vážení čtenáři, chléb je křupavý, vypečený a s oky nestejně velkými, přesně takový, jaký má správně být.

Tak to bychom měli.

18 komentářů:

  1. Teda vážně mi zalichotilo, že sis v tak vyhrocené situaci vzpomněla na můj komentář:-D
    Jinak mám nepříjemný pocit, že se pro mě čtení tvého blogu stalo masochistickým počínáním. Číst o horách a dobrém jídle... Zřejmě mám po zimě nějak oslabenou imunitu a vnitřně mě to drásá:-)
    Naštěstí je příští týden v plánu cesta na jih, jejíž hlavní náplní budou právě terénní nerovnosti a chutná strava, tak doufám, že mi to zas na pár let vydrží...
    Zdravím od předpečených zmražených a ohřátých housek, křupavý chleba s jakýmikoliv oky jsem už přes dva roky neviděla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nahodou, ja myslim, ze bys si ten napad o vztahu mezi chutnosti kuchyne a rozbujelosti nesmyslne administativy mela nechat patentovat. V Cechach tedy bude nutne zahrnout i chutnost piva, ale podle me by se to krasne dalo overit ;).

      Mimochodem, na Tvem miste bych investovala do trouby na chleba, nam pomohla v Chile prezit tri roky tamni nechutne maraquety. Mame ji ve stehovani do Evropy, ale myslim, ze tady pujde do garaze (nase nove misto na odkladani veci, neb mame garaz, ale ulice je tak mrnava, ze se do ni neda autem vjet).

      Kam na jih se chystate?

      Vymazat
    2. O troubě na chleba už jsem několikrát přemýšlela, ale pokaždé jsem se rozhodla, že se naučím péct chleba v troubě normální. Pak učiním pokus, který mne stojí půl dne práce a následně letí rovnou do koše a to mě vyčerpá natolik, že všechny chlebové myšlenky zaženu do nejzazších koutů mysli a pak žvýkám místní výtvory, než mé zoufalství opět vyhřezne na povrch. Ale asi máš pravdu, měla bych se nad tím opět zamyslet:-)
      Jo a jedem na jih Španělska. V plánu je především Sierra Nevada a Granada... Tam jsem tak nějak měla v úmyslu původně zakotvit, než mě osud zavál na sever...:-)

      Vymazat
    3. Ale v te peci na chleba muzes jen nechat udelat testo (umichat a nakynout) a dopeces to v troube. Tedy, ja jsem se k tomu nikdy neodhodlala, ale spousta lidi to tak dela. Delat testo rucne s dvema detma, to jsi hrdina.

      Granada, to se mate. Tam jsem mela taky puvodne zakotvit, ale nakonec si to PanBuh spletl a na posledni chvili me poslal do Grenoblu (evidentne maji nahore take drobne potize s administrativou). Jih Spanelska mam ale porad moc rada. Mimochodem, pokud tam nekde narazite na ovineneho Argentince ve fotbalovem dresu, tak to je Alvarito, ktery se tam prave prestehoval z Chile :-).

      Vymazat
  2. Nevím, jestli hrdina, ale zcela určitě jsem neúspěšný pekař:-) Ale já tohle prokletí jednou překonám, nebo se odstěhuju do blízkosti pekárny U křupavé kůrky a vypečených ok! (která zřejmě neleží v germánsky hovořící zemi) Ne, že bych měla něco proti žitnému chlebu, ale požitek z konzumace to přináší pouze velice vyjímečně a já jsem všechno, jenom ne asketa. Mimochodem jakýkoliv chleba bělejší než černý se tady jmenuje "francouzský". Být Francouzem, tak vyhlásím Dánsku válku:-)

    Alvarita budu pozdravovat, jak znám Granadu, bude to první osoba, kterou potkáme při vystoupení z vozu:-)
    Proti božské administrativě se bohužel nedá odvolat, křesťani tomu začali říkat, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné... Nevím, možná je to dobře, páč kdybych žila v Granadě, mohlo by se mi tam třeba přestat líbit:-) Na důchod si koupím chatičku na jihu a budu právě ta růžová stará bohatá a arogantní severská důchodkyně, která si bude každý večer vařit frikadeller a objednávat hnusný žitný chleba až z dalekého Dánska!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-DDDD, duchodkyne z Danska. Az tu v Provenci nejake uvidim, uvarene mistnim sluncem jako raky, vzpomenu si na tebe.

      S chlebem mi to pripomina tlacitko na me troube na chleba "francouzsky chleba". Delalo to chleba o trochu vic nafouknuty nez "tradicni", ale s Francii to nemelo spolecne ani N.

      Vymazat
  3. Veľmi dobre sa to číta :o) (hlavne v práci :))
    My sme na Veľkú Noc išli návštíviť moje rodné mesto v strede Slovenska a zdolali zopár kopcov na okolí a veru tiež riadne fúkalo a občas snežilo a liezlo mi za nechty napriek dvom rukaviciam...
    Ale už ste v zakvitnutej Provence a aj tu sa už zjarnieva.

    Na pekáreň nedám dopusiť, len ju netreba nikdy nikam schovávať, lebo potom sa už nechce nikomu vyťahovať ju :/

    OdpovědětVymazat
  4. dobrý chlieb je jedným z pilierov spokojnosti.. :)
    slovensko sa už tiež zohrieva, pred dvoma dňami som videl kvitnúť prvých 14 tohtoročných púpav/pampelišek (Taraxacum of.). nepestujú tam niekde v blízkosti aj levanduľu? to by si mala aspoň voňavé susedstvo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pampelisky nam tu take kvetou, stejne jako vlci maky. Levandulova pole jsou zatim samozrejme hola, ale za par mesicu zlute lany repky pekne nahradi fialova vonava pole, ktera se tak pekne vyjimaji na fotografiich. Jsme tu doslova uprosted vseho zdroje a ja uz se tesim, az si o vikendu na trhu koupim levandulove rostlinky alespon do kvetniku za okno.

      Vymazat
  5. Hezky clanek, to bylo poctenicko. V dnesnim zamracenem dni jsem se poprve zasmal. Chleb vezdejsi je vzdy nejlepsi, ikdyz se o tom v dnesni supermarketove dobe da silne pochybovat. Jake je vsak krasne prekvapeni, kdyz v sousednim mestecku najdete pekarnu nad kterou vlaje silonova francouzska vlajka a pecou tam ty nejlepsi chlebiky a dokonce vymysleli i pro ceskeho fajnsmekra i krizence mezi chlebem francouzskym a ceskym kminakem. Z jarniho Klatovska zdravi ctenar Marcel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdar vsem ceskym fajnsmekrum, kteri odmitaji jist chleba industrialni a spolecne s peci o vlastni chutove bunky, zaludek a zdravi pecuji tez o ceske know how, zemedelstvi a regionalni pracovni prilezitosti!

      Vymazat
  6. Hahááá, chatu provozovali vnuci a měli taky párkovku!
    A ta administrativa... :-))

    Robertek Katolíková a Odysseus Katolík, to je taky pěkné žrádlo, ještě lepší než párkovka.

    Takovým chatám v horách říkám taky útulňa, slovensky, protože v Čechách jsem se s nimi nesetkala. Dobrá byla jedna v Nízkých Tatrách, úplně plná a ještě obestavěná stany (v jednom byla namačkaná i naše pětičlenná výprava). Když jsme ulehli, právě přicházela další skupina a z chaty je uvítalo volání: "Mátě číslo tricať tri až tricať šesť!"

    Prima článek. Jen doufám, že Hvězdopravcův Svetr dorazí v pořádku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky nevim, zda v Cechach utulny jsou, ale asi ne, jezto nevim, zda mame dost divoke hory. Jiste, kazde hory jsou ve spatnem pocasi divoke, jenze jak by utulny prezily najezdy ceskych vyprav, kdyz je zrovna pekne, pokud nejsou dost odlehle, a to v Cechach nehrozi...preci jen, na ledovcich, kam je treba daleko dojit, je preci jen lidi mene a navic vetsinou tech, kteri maji k horam i k utulnam respekt, neb vedi, ze utulna slouzi predevsim jako utulek, kdyz hory zacnou byt moc divoke, a tak to muze fungovat. Mimochodem, v podobnych utulnach v Rakousku a ve Francii (a urcite i jinde) se plati za to, co clovek spotreboval (drevo, napriklad, nekde jsou i plynove varice...) a i kdyz samozrejme nezaplati kazdy, umoznuje to chatam fungovat. Proste je v utulne kasa a tarif, coz mi prijde uplne spravne.

      Vymazat
  7. Už víc jak rok a půl jsem odkázaná na ty hnusy toastové. A je fakt jedno, jestli za balení dáte dva nebo šest dolarů. Takže po lednové návštěvě mamky, kdy jsme si tu spolu začaly kupovat křupavé bagety a italský plátkový vakuově balený chleba prakticky stejný jako ten český, jsem ty jejich výtvory nadobro zavrhla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U tebe a bráchy bych řekla - podle nosa, poznáš kosa :) Zapřít se nemůžete :)

      Vymazat
    2. :)))), no, jednou mi jedna moje studentka cestiny, Belgicanka, vysvetlila, ze jasne, ze jeji tatinek byl Cech "vsak se podivej na muj nos, je uplne stejny jako ten tvuj, takovy maji vsichni Slovane".

      Vymazat
    3. Jak vidim, moje poznamka o chlebu vyvolala sirokou manifestaci na tema "nejen chlebem ziv je clovek, ale bez dobreho chleba to neni k ziti". Doufam, ze nas tu ctou i pekari, kteri vahaji mezi otrocinou pro velke retezce a vytvorenim male pekarny. Pani pekari, tady mate dukaz o tom, ze cesky zobak je stejne mlsny jako francouzsky, kdyz se mu da sance!

      Vymazat