čtvrtek 15. května 2014

Skutečný druhý

V lednu jsem nechápala, co můj kolega Bernard myslel tím, že se v Geckulce má probudit nějaký skutečný druhý, nějaká ta samostatná bytůstka, což mělo být navíc zábavné. Gecková mi přišla samostatná a zábavná už tehdy, stejně jako když jí byly tři měsíce a kdy se jedna moje kolegyně, psychiatrická sestra znalá v psychoanalýze, mezi řečí vyjádřila ve smyslu, že ať počkám, jak zábavné bude s tím probuzeným druhým, ne s Tím teď, protože To teď má mozek velikosti burského oříšku. Jak, burského oříšku? myslela jsem si a vzpomínala na Geckulku, která se celá kroutí snahou pod visícím dřevěným pejskem v koupelně, a snaží se vyloudit zvuk, nebo aspoň úsměv.


Když v osmém měsíci Gecková prostě pejska chňapla, utrhla a poté, co jsem se jí ho pokusila sebrat, chytla pořádného nerva, pochopila jsem. Bytůstka z ní je od té doby, co takhle pěkně umí ukázat, co chce a co nechce. A kupodivu je to pořád ještě roztomilé.


E-e-e-e ječí Gecková nadšeně a zároveň trochu zoufale a natahuje ke mně ručičky. "Chci! Dej to sem! SEEEEEM!", dalo by se to přeložit. Pokud máte v ruce plastovou lahev, je jasné, o co Geckové jde. Plastové lahve jsou její. Všechny. Ostatní pozemšťané je mají jenom od Geckulky půjčené. Od jisté doby jsme tedy s Hvězdopravcem získali reflex pít výhradně Geckové za zády. "To ti nemůžu dát", říkám klidně a uklízím nůž, sklenici a podobné věci Geckové z dosahu. E-e-e-e! začne Geckulka ječet co nejhlasitěji, prohne se jako hadí žena a prudce tluče pěstičkami i nožičkami. E-e-e-e! "Koukej, chrastítko" nedořeknu ještě a kohout hus i husárek bum bác letí do kouta. "Hele, pan Dudlík!", podávám jí smířlivě šidítko, které jí dáváme pouze na usnutí a ve stavu nouze. E-e-e-e! řve Gecková, teatrálně si vyndá dudlík z pusy a hodí ho pryč. E-e-e-e!

Prostě k sežrání.

Naštěstí má naše princezna ale paměť červené rybky z akvária, a za pár sekund obvykle už zapomněla, že kdy kolem šla nějaká neodolatelná plastová lahev, a zase se pěkně spokojí s horou hraček nakoupenou celým příbuzenstvem včetně zelené plastové žáby, která elektronickým hlasem opakuje "a, b, c jsou písmena" "jsem žába" "1, 2, a 3 jsou čísla" "miluju tě" "chichichichi" a "jsi můj nejlepší kamarád". Jen někdy si zapamatuje, že se zlobí, a zlobí se pak o něco déle.

Většinou má tedy Gecková úsměv a dobrou náladu.

Úsměv, pravda, stále ještě naprosto bezzubý. Navzdory stupidním internetovým stránkám, které mi jako těhotné sdělovaly, že nemám jíst sýr, šunku, ryby, (málo upečené) maso, zeleninu a ovoce (pokud nevím, zda byly dobře umyté či jsem je doběla nevydrhla sama), ale že mám jíst vyváženě, že nemám telefonovat, běhat, koupat se, barvit si vlasy a jezdit autem, ale žít normálně, a které teď tak vážně tvrdily, že růst zubů je daný geneticky a že pokud měli rodiče zuby brzy, budou je mít brzy i děti, Geckulce nenarost první zub ani v pěti měsících jako mě, ani v šesti jako Hvězdopravci, ale ani v osmi, devíti, deseti a dokonce ani jedenácti. Navzdory tomu, že už od tří měsíců každé noční kníknutí přičítáme prvnímu rostoucímu běloskvoucímu zoubku, přestože celá Hvězdopravcova rodina, která nás zahrnuje radami expertů na téma "kojenec v bytě", pokaždé, když nás vidí, tvrdí, že Gecková "pracuje na zubech", protože slintá a kouše,  se na nás Gecková směje vesele svými bezzubými dásničkami a Hvězdopravec a já začínáme přemýšlet, od kdy hradí zdravotní pojišťovna zubní protézy.

Jedna věc ale Geckulku spolehlivě rozpláče. Je to pláč jiných dětí. "Uaaaa", rozeřve se nějaký ten usmrkaný spratek někde kolem vás, naše holčička se strašně smutně podívá, koutky se jí ohnou až někam ke kolenům a po pár vteřinách se ozve pláč tak srdceryvný, jak si jen umíte představit. "To nic není, Geckulko, to nevadí", snažili jsme se jí říkat pořád dokola. "Chudáček chlapeček", tryskaly slzy Geckové v letadle, když maminka za mnou požádala důrazně svého hyperaktivního synka, aby si sedl a seděl. "Holčička ubohá!", řinuly se Geckulce po tvářích celé potoky, když matka za mnou ve frontě odmítla podat svojí dceři hračku už po sté vyhozenou z kočárku.

Zabraly nakonec dvojčata našich kamarádů Caroline a Gaela. Chudáček Augustýn, brečela Geckulka, když Augustýn plakal , že chce, aby ho tatínek vzal do rukou. Chudáček Elouan, kvílela Gecková, když Elouan plakal, protože chtěl, aby ho tatínek vzal taky. Chudáček Augustýn, kňourala Geckulka, když Augustýn plakal, protože nechtěl, aby tatínek kromě něj držel ještě Elouana. Chudáčci kluci, slzela Gecková, když Gael oba kluky tedy zase položil na zem. A tak to šlo pořád dokola celé odpoledne, až toho i desetiměsíční dítě mělo dost. A od té doby jen tak pro někoho slzu neuroní. Vážně.

Kromě všech těchto bohulibých činností, kde se projevuje její osobnost, Gecková hlavně jí a spí. Narostlo jí bříško jako soudeček a nedávno, když byla v jesličkách bůh ví proč k obědu kaše z celerové nati, byla naše bezzubá princezna jediné dítě, které zblajzlo celou misku jako by celerová kaše byla něco poživatelného.

Ještě lépe než jezení jde Geckulce ale spaní. Večer prostě lehne a usne. Tedy, vlastně, lehne, vypije mléko a usne. Běda, jak se jí hlavou jen mihne, že byste mohli na mléko zapomenout, to je hned zas hadí žena a bum bác pěstičkami hlava nehlava. Pak ale vytáhnete z bezpečné skrýše Geckové zrakům skrytou lahvičku, naše krasavice otevře pusu a saje a saje, její výraz se stává čím dál tím bližší výrazu tříměsíčního tvora s burským oříškem místo mozku a od poloviny lahvičky už naše drahé dítě nereaguje vůbec na žádný podnět, kromě vyndání lahvičky z úst, a když je mléka už jen tak po dně, už není žádný rozdíl mezi hadrovou panenkou a Geckovou, která ještě před chvílí svírala v rukou ovládání od televize tak silně, že nebylo možné jí ho vzít. "Dítě asociuje usnutí s pocitem sytosti", hlásají chytré internetové stránky hned vedle informací o tom, že kojící matky by neměly pít alkohol, jíst sýr, šunku, ryby, (málo upečené) maso, zeleninu a ovoce (pokud neví, zda byly dobře umyté či si je doběla nevydrhly samy), neb když už to vydržely celé těhotenství, co by to nevydržely ještě tu chvilku během kojení a kdo ví, zda ony ty listerie a toxoplasmosy..."Hned od začátku ale zabraňte dítěti, aby usínalo během pití lahvičky, protože si jinak lahvičku asociuje s usnutím, což je problém při přechodu na hrnek." To bych tě teda chtěla vidět, ty chytráku! kleju v duchu nad náfuky, kteří jsou placeni za to, aby produkovali podobné bláboly. Venku je svátek svatého Pankráce, duní tam hudba, kolotočářův hlas huláká "jedem jedem", centrifuga létá pět metrů od našeho domu a nám se třesou okenní tabulky, a Geckulka saje v klidu svojí lahvičku, mění se postupně v novorozence a v polovině jako obvykle usíná, aby spala celou noc. "A nezapomeň dodat, že když pije tu lahvičku moc dlouho, zkazí se jí zuby!"

A to je od nás všechno. O tom, že Gecková je kromě skutečného druhého také skutečný horal zas někdy jindy...


1 komentář:

  1. Jo, vážně jo!! Na té první fotce je jasně vidět podle výrazu (líbezné) tváře a očí, že je to skutečný hotový druhý!

    A na fotce s dědou (asi) vypadá G.velmi francouzsky. Jojo. Radost pohledět.

    OdpovědětVymazat