středa 29. ledna 2014

Jak se to občas vymkne vší kontrole

Skončily zimní prázdniny a všichni jsme se zase vrátili do našeho kolotoče práce-jesle-odsávání. Jediné plánované změny byly změna výživy - přechod na umělé mléko - a že Geckulka už nebude do jesliček jezdit v korbičce kočárku, ale v hamace sporťáku jako velké miminko. To mělo navíc tu výhodu, že budeme moct nechávat složený kočárek, který je i ve sportovní verzi velikosti menšího tanku, ale přeci jen menší než ve verzi s korbičkou, v miniaturní místnůstce na kočárky v jeslích a já už nebudu muset běhat ráno s prázdným kočárkem k autu, skládat, nakládat, vykládat a rozkládat. Jenže, pokud víte, jak organizovaný je jih Francie okolo všeho, co kola má, pokud jste také jako my ztratili hodiny života v zácpách způsobených tím, že ač uprostřed vozovky, auta se tu parkují tak, že se rozsvítí oba blinkry naráz, sympaticky pomrkávající na zablokované automobilisty "sorry, skočím si jen pro cigarety, cestu do tabáku až z parkoviště bych asi neudýchal", je vám jasné, co se v miniaturní místnůstce na kočárky odehrává. Není tam sice zákaz stání, ale zato velká cedule "Prosím, složte váš kočárek". V logice věci lidí parkujících pomocí dvou blinkrů, myslí ale Zvonokosan takto: "Ti, co byli přede mnou, přece mohli jet dál, tak jaképak překážení!" a na co tedy skládat váš kočárek, když se ještě do místnůstky vejde i rozložený? Samozřejmě, v určité chvíli se nevejde nic dalšího. Zaručeně ve chvíli, kdy přijede Hvězdopravec s tankem.

A tak se Hvězdopravec stal mistrem ve skládání kočárků, velkých, malých, starých i nových. Na něco přišel sám, něco se naučil na internetu. Lokál s kočárky je teď už schopen složit celý za pět minut a od příštího týdne začne prý sundavat i kolečka a do měsíce plánuje kočárky rozložit na jednotlivé části do posledního šroubku aniž by přišel pozdě do práce. Není holt Marseillan jako Marseillan.

Gecková spokojeně přijala ježdění v kočárku, pyšně se rozhlíží na všechny strany a když už zjistila, že na svět se dá dívat i jinak, než z polohy vleže a začala se důrazně domáhat toho, abychom ji posazovali i doma. "Neposazovat", hučeli do nás v jeslích. "Neposazovat", tvrdili na internetu. "Neposazovat", znělo heslo porodních asistentek, se kterými jsem pracovala v Chile. "Chci si sednout!! Sednout!!!! Mami!!!! Sednout!!!!!! S-E-D-N-O-U-T!", přeložila bych vytrvalé Geckulky řvaní v poloze na zádech. V poloze na bříšku neřve, protože se z ní dokáže v sekundě překulit zpět na záda, takže se překulí a řve až na zádech. A na protest proti nesezení se Gecková přestala přetáčet i na bok, do její oblíbené polohy na spaní i hraní. Kdo by také chtěl ležet, když může sedět, že. Jedině táta, máma a Winston Churchill.

Samozřejmě jsme vyměkli a cítíme se bídně.

Kromě toho jsme si řekli, že když už na Nový rok Gecková tak krásně pila super bio mléko z lahvičky, zatímco jsme Hvězdopravec a já po dlouhé době zase oba svorně nazuli skialpy a nechali Geckovou na hlídání babičce a dědovi, že je čas pomalu ji převést na umělé mléko. Jako každá správná matka jsem sice při představě, že Geckulka má pít nějaké bio mléko za pětadvacet euro plechovka, zmírala pocity viny, že sobecky myslím jen na svoje problémy s imunitou, když bych přece ještě mohla klidně držet dál v duchu mateřského hesla "táhni a srůstej", a Gecková tedy pít moje mléko, ale Hvězdopravec naštěstí splnil svoji roli otce v tom, že řekl, že blázním. Plán zněl: v šesti měsících zavádíme umělou výživu.


Ale jestliže Gecková chce sedět jako velké miminko, rozhodně nemyslí, že by zároveň jako velké miminko měla jíst. Poté, co na Nový rok, jak již bylo zmíněno, klidně několik dní pila umělé mléko a měla čtyři dny zácpu, začala naše princezna dělat zase envéčka a dokonce i emvéčka (MV, měkký výkal) a mé oblíbené socany, tj. PS (petite selle, malý výkal, zkratka to stejná jako Partie Socialiste, sociální strana, která je v současné době ve Francii u moci), ale vzala si z toho celého pěkné ponaučení: máma strčí všechny fracouzské bio krávy hravě do kapsy.

A tak se Gecková rozhodla, že nebude chtít umělé mléko plechovka za dvacet pět euro, ale jen maminky mléko vykoupené, pravda, již třetí kúrou antibiotik za tuto zimu, korunovanou zánětem spojivek, který mi znemožnil dnes ráno otevřít oči. Mimochodem, fakt, že čtete tento příspěvek je dán právě tím, že jsem se stala, jak to nazývá Hvězdopravec, hitem sezóny pro všechny mikroby, a že jsem tedy doma na nemocenské. Ale zpět k Geckové. Miminko je to chtyré, všemi mastmi mazané, a tak nepomohla ani výměna lahvičky, ani výměna mléka, ani výměna polohy, ani výměna náruče, v níž je krmena, Gecková prostě bezpečně pozná nejpozději při prvním doušku, co v lahvičce je, a rozjede koncert na téma "Nechci!!!! Nechci!!!!! Dej to pryč!!!!" a pokud jsem někde poblíž, volá také: "Jak jsi mi to mohla udělat??? Jak jsi jen mohla????"

A myslím, že někde v koutku duše si Gecková říká: "Tak to si vypijete! Však my uvidíme kdo z koho!"

Protože další změna, tentokrát velmi neplánovaná, je, že naše miminko, které bylo schopné spát občas i do deseti hodin, začalo solidárně vstávat v šest ráno jako maminka do práce. Problém je jen ten, že maminka by ráda nevstávala jako do práce sedm dní v týdnu, nemluvě o tatínkovi, který včera - v úterý - na můj budík rozespale reagoval slovy jako za starých bezdětných časů "To jsi nemohla ten budík vypnout, když je víkend?" V šest ráno, někdy v krásných šest třicet, se tedy víkend nevíkend doploužíme pro Geckovou, která, přestože geneticky naše, jásá v postýlce "Hurá, už je ráno!!! Už můžeme dělat spoustu věcí!!! Půjdeme si hrát, to je super!!!". Pohled zalepeným okem do zavřených okenic, které, ač semipropustné, propouštějí pouze tmu tmoucí, mě o tom, že je ráno moc nepřesvědčí, a tak vezmu Geckovou a dám ji k nám do postele mezi nás. Hvězdopravec i já se pokoušíme dál spát. Gecková šátrá po všem, co se dá vzít do rukou jako moje vlasy, tátovy chlupy nebo alespoň něčí ruka, střídavě točí hlavičku k jednomu nebo k druhému rodiči a na každý pohyb reaguje radostným výskáním. V půl osmé nakonec vstaneme, přebalíme envéčko, uděláme snídani a posadíme Geckovou na její pozorovatelnu, jídelní židličku se speciálním nástavcem pro miminka, která ještě neumějí sedět, nástavcem za 100 eur, který měl zabránit tomu, aby si naše princezna ničila zádíčka. Prozatím jsme jí to odečetli z prvního kapesného spolu se třikrát pětadvaceti eury za načaté a opovržené plechovky bio mléka, které se po třech týdnech od otevření musí zlikvidovat, jelikož jsou pak prý smrtelně nebezpečné a zdravotně závadné. Hvězdopravec říká, že jestli to půjde takhle dál, bude muset Gecková začít brzy pracovat. Čerstvě vymačkaný džus na stole (dnům, kdy vstáváme v šest, říkám "osmipomerančové", šest pomerančů je v takový den málo), šálek kávy v ruce, mlčky s obličeji opuchlými nevyspáním pozorujeme královnu a panovkyni na trůně, sedm kilo živé váhy, od kterého jsme dostali opět KO, kterak usilovně tříská motýlkem-chrastítkem do židličky a pomalu se jí začínají klížit očíčka, aby to v půl deváté zalomila na první siestu. 

A tak to máme. Můj kolega Bernard mi pořád říkal, že nám počkat, jak bezvadné to bude, až se konečně v šesti měsících objeví skutečná individualita dítěte, až pro něj začne existovat skutečně druhý, byť zatím pouze ve stadiu zrcadla. Musím říct, že nevím moc, co tím myslel, ale také vím, že vynálezce teorie stadia zrcadla, Lacan, děti neměl, a že Geckulka v šest ráno nevypadá, že by nějak zrcadlila ospalé tváře svých rodičů. Individualita se ale rozhodně projevuje a já nemůžu zapomenout na větu z mnohem prozaičtější, sladce růžové, knihy "Mladá matka a lenoch", druhému dílu to mého - nevinně modrého - průvodce těhotentstvím "Těhotná a lenoch": "Jestliže čekáte, že vaše dítě jednou samo od sebe laskavě začne jíst lžičkou, samo se odstaví nebo si samo začne říkat o to, abyste ho posadili na záchod, budete nejspíše zklamaní."

Zdá se tedy, že vstupujeme do stádia krocení dravé zvěře.

11 komentářů:

  1. To jsem se po dlouhé době zasmála nahlas u počítače:-)
    Jo, jinak dle mých pozorování děti samy od sebe začnou jíst lžičkou, samy se odstaví a samy začnou chodit na záchod, ale podstatně později, než si my dospělí myslíme, že by měly... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, to souhlasim, a vetsinou to mozna zvladnou i pomerne rychle, i kdyz vis co, ja obcas na psychiatrii vidam ruzne takove "deti" (jiz v dospelem veku), co si rozhodly o vsem samy a odstavily se od lahvicky nebo se naucily samy chodit na zachod, az kdyz jejich vek obsahoval ne jednu, ale dve cislice. Nejsem pro nuceni ditete "v roce bez plen", to je samozrejme pitomost, ale nechat tomu zcela volny prubeh muze byt uplne stejne poskozujici. Limity je proste v urcite mire nutne davat, laskave, promyslene, vysvetlovat proc jsou a pomoci diteti prezit frustraci z toho, ze jsou - pokud se nenauci frustraci zvladat, bude to mit v zivote tezke. Pro rodice je tezke byt "ten zly" - vidim to na nas uplne jasne, protoze zaciname s "krocenim" - jenze byt porad jen ten hodny vede k tomu, ze jednak rodic pak porad "slouzi" diteti a druhak, ze cim dal tim casteji se v nasi spolecnosti vyskytuji fenomeny jasne dane neschopnosti zvladnout frustraci (nasili, zavislosti atd.).

      Vymazat
    2. Toto je náročná debata :-) Já si myslím, že limity jsou dány (fyzickým tělem, společností, financemi, místem, kde žiješ, zákony...) a rodiče tady nejsou od toho, aby vymýšleli další, ale aby dětem ukázali, proč je ty existující limity dobré respektovat (nebo taky ne :-))
      Docela často se setkávám s tím, že si zaměňujeme pojem výchova s pojmem podrobení (v češtině je to zřetelnější, v dánštině je to jenom všechno obalené do sladkých slovíček a imperativu o neútočení a nekřičení, ale jinak totéž v bleděmodrém). Typická je situace, kdy rodič po děcku něco chce jenom proto, že to tak prostě chce a uspěje díky tomu, že jedná z pozice síly, protože dítě nedokáže klást efektivní odpor a nemá na vybranou. Tímto způsobem neučíme děti respektu k limitům ani určité vyzrálosti, ale tomu, že jsou slabé a že proti autoritě nic nezmůžou, pokud samy nejsou v pozici síly.
      Z toho potom milióny frustrovaných dospělých, kteří raději poslouchají autority a společenské normy než vlastní potřeby a frustraci se naučili potlačovat (ne zvládat) a tak plní ordinace díky svému vysokému tlaku, depresi, potížím s trávením, cukrovkou a podobně. O různých koučích a "instantních spiritualitách" (můj termín ;-)) ani nemluvě.
      Je to těžké, každý to pojme nějak jinak a všichni to děláme nejlíp, jak umíme. Já se osobně pokouším jim cestičku neumetat, ale taky jim ji nekomplikovat. Je to můj nedostižný ideál :-)

      Vymazat
    3. Ja myslim, ze mluvime o tomtez, ja ty limity neberu jako na dite permanentne mit nejaky vymysleny pozadavky, jake ma byt a jak se ma chovat, ale spis jako chtit po nem, aby se chovalo primerene spolecenskym normam a svemu veku....proto rikam, ze limity maji byt promyslene, vedet, proc neco po diteti chci tak a tak a proc v urcitem veku, uz proto, ze bych mu to mela byt schopna vysvetlit, a ne ze mi zrovna prileti napad, ze by melo delat tohle, protoze se najednou citim menecenny a chci po diteti, aby to napravilo, nebo, jeste hure, mi "automaticky vyleti ruka". Souhlasim, ze autoritativni rodice a potlacena frustrace taky nejsou med, vidam to tez denne :). Ale musim rict, ze mezi autoritou a totalnim laissez faire mam preci jen pocit, ze jsou na tom nakonec ti s autoritativnimi rodici lip, protoze se s nimi da pracovat na tom, at na sebe prestanou porad tak kricet, zatimco s temi, kde to byla vzdycky jen bezbreha "laska" a delej si co chces, je to tezke, tezko se smiruji s tim, ze v zivote nemuzou mit vsechno, co si zamanou, ze Ideal v realite neexistuje atd. Instantni spiritualita je presne to, co je jednim z "leku", jako drogy, jidlo, nasili vuci sobe i ostatnim, zkratka to, co jisti psychoanalytici nazyvaji "nove patologie": pravda je, ze se s timto typem pacientu v poslednich desetiletich roztrhl pytel.

      Ja nevim, jak si s tim poradime v praxi, ale myslim, ze jen proto, ze Geckulka teprve vstupuje do veku, kdy bude nutne ji nejake limity opravdu davat, ma smysl o nich uvazovat. Jen delat, co umim, neni dost, je treba umet i myslet, nejen delat....ale ja vim, ze ty myslis :), ono se jen tak rika, ze clovek dela, co umi....

      Vymazat
    4. Jo, mimochodem, tuhle jsem na tebe myslela, slysela jsem v radiu reportaz o Dansku a o tom, ze je to zeme s nejprisnejsi imigrancni politikou v cele Evrope, byla to reportaz o nejake slecne, ktera pracuje v Kodani, ale bydli ve Svedsku, protoze v Dansku by si nemohla dovolit bydlet se svym tureckym pritelem, jelikoz neni mozne ho pro ni - Danku - do Danska dostat (kvuli tomu, ze musi mit X penez na ucte, predpisove velky byt atd. atd.). Tak bydli oba ve Svedsku a ona denne dojizdi do Kodane. To nahani dost hruzu.

      Vymazat
    5. Jo, tak nějak to asi bude, s tou výchovou :-) Dobré je, když se potom děti začnou ptát "A proč?" a člověk si to musí vážně obhájit (i verbálně a vůči naprosto odlišnému logickému úsudku). Zjistila jsem, že spousta z toho, co jsem si myslela, že je nutné, vlastně vůbec nutné není (teď mám třeba na mysli právě sundání plín do určitého věkového limitu nebo třeba nároky na to, jak by děti měly pořád někde tiše sedět a chovat se podle představ rodičů). Nulová tolerance u nás je vůči násilí, destrukci, nebezpečnému počínání a omezování osobní svobody druhých lidí, všechno ostatní může být předmětem k diskusi. I tak mám pocit, že nedělám celé dny nic jiného, než že reguluju ty naše tři neandrtálce. Ono by pro ně vůbec bylo nejlepší, kdybychom je vyhnali do lesa a zabydleli se v jeskyni, často o tom snívám :-) Je drsné pozorovat na dětech, jak moc nás vlastně naše společnost zformovala do toho, co jsme.

      Ještě mě tak při čtení tvojí reakce napadlo, že mám v okolí pár případů těch, co si myslí, že by měli dostat všechno, co si zamanou a mají potíže s tím odložit své potřeby a vzít do úvahy také potřeby druhých lidí a všichni tito lidé jsou právě produkty velmi autoritativní výchovy (a to myslím skutečně VELMI teda aspoň na mojí škále, protože moji rodiče zrovna moc autoritativní nebyli :-)) Myslím, že tam bude pes zakopaný asi někde jinde, možná... Nebo mám zrovna štěstí na výjimky potvrzující pravidlo. A nebo to možná bude tím, že právě jejich rodiče jim dávali ten dobrý příklad, že vždy muselo být po jejich (těch rodičů) a že potřeby druhých (dětí) je nezajímají... nevím.

      S imigračníma pravidlama to tak nějak bude, i když hádám, že ta reportáž nebyla úplně nejčerstvějšího data, protože zhruba před rokem se ta pravidla výrazně zmírnila (dřív tam byly i takové špeky, jako že milý imigrant musel mít titul z jedné z 20 nejlepších univerzit světa a odpracovat x set hodin jako dobrovolník a tak dál. co se bytu týká, nejde jenom o velikost, ale také o polohu, protože nový přistěhovalec se nesmí přistěhovat do ghetta, takže třeba tam, kde bydlíme my, by to nešlo (teda loni to šlo, to jsme podle kritérií ghettem nebyli, teď už ghettem zase jsme... :-D) )
      V tomto směru se tady děje hodně zvěrstev včetně toho, že úředníci na imigračním lidem lžou o podmínkách (dřív jsem si myslela, že jsou prostě jenom krutě nekompetentní, po jistých zkušenostech nabývám dojmu, že skutečně záměrně neříkají pravdu.) A tak. Já si teď taky užiju, protože od 1.4. mi končí práce a budu muset vymyslet něco nového, protože nepracující Čech podle pravidel nemá nejenom nárok na podporu v nezaměstnanosti, ale ani na povolení k pobytu... :-D

      Vymazat
    6. Mozna je drsne pozorovat, jak nas spolecnost zformovala, nicmene pozorovat ty, ktere spolecnost z nejruznejsich duvodu nezformovala, v dospelem veku, je jeste drsnejsi. O sve praci mluvit nemuzu (profesni etika), ale nekdy mam pocit, ze vidim svoje sestimesicni dite v tele dospeleho: jedna moje kolegyne vystizne rikala "ja mam pocit, ze porad kojim". No, kojis a kdyz prso nedas, nebo kdyz nekde jinde prso nedaji, tak je cirkus jako s sestimesicnim:). Mimochodem, autorita neni jen o zakazech, ale i o povolenich. Nejde o to vsechno zakazat, to je tyranie. Oidip znamena zakaz incestu, ale zaroven povoluje pristup ke vsem ostatnim zenam: nejde o obecny zakaz slasti, jde o povoleni ve spolecensky prijatelnem, tedy o vymezeni hranic (takhle to je v psychoanalyze myslene, ne tak, ze chlapecek chce spat s maminkou....to je takova doslovna vulgarizace bezna v ceskych zemich, kde konkretno (nejen) psychologii vladne). Pokud je zakazano vsechno, je to stejne, jako kdyz neni zakazano nic: hranice neexistuji, jak dokazuji priklady, ktere citujes.

      Protoze chceme, aby nase deti zily jednou ve spolecnosti a nejen s mamou doma, je proste nutne je uvadet do norem. Zni to konformne, ale z definice slova spolecenska norma neni prece mozne ji sam tvorit, je treba vzit ty existujici a samozrejme je aplikovat tak, jak clovek vnima jejich dulezitost, opodstatnenost. Napriklad pro me je dulezite, aby nase dite umelo samo spat, aby melo alespon trochu rytmus jidla, a to se uz v tomhle veku da vyzadovat. Pozdeji budeme zadat, aby jedla u stolu a priblizne v hodiny jidel, neminim za ni uhanet ze lzickou cely den, podstrojovat ji cokoli, kdykoli, kdekoli a jakkoli, hlavne aby do sebe vubec neco dostala: nemyslim, ze to je tyranie, naopak, myslim, ze tyranie je diteti vyhovet a zprostredkovavat mu pocit, ze muze vsechno. Mimochodem, Francouzi jsou v tomhle na koni, nenuti deti ani dojidat, ani snist celou porci jidla, z niz se detem zveda zaludek, jak to byl pripad za mych mladych let v Cechach, kdy jsem ronila slzy cele odpoledne ve skolce do mlecne polivky (tolik k tyranii autority), ale maji pravidlo "musis ochutnat". Tj. ochutnat deti musi nez reknou, ze neco nechteji. A jedi u stolu. Ne dve hodiny jako dospeli, ale dokud nedojedi, nejdou si hrat. To jim nechava hodne prostoru: rict ne, tohle jist nebudu, nebo zhltnout obed a jit si hrat, a zaroven to dava hranice a zpetne, kdyz vidim u malinkeho stolecku u kamaradky jejich deti s jejich malymi kamarady, od raneho veku jim to predava i urcitou radost ze spolecneho jidla. Kupodivu to funguje u vsech kamaradu - i Cechu zijicich ve Francii - a to vyborne. Mozna proto taky maji Francouzi dodnes zdrave jidelni navyky, mimochodem, a zachovali si dobrou kuchyni. Muzes si rict, ze je to pitomost, ale podle me neni, spanek, jidlo a vymesovani - v tomto poradi - jsou prvni momenty, kde se dite musi spolecnosti prizpusobit. O bezpecnosti nemluvim, protoze to je neco jineho nez prizpusobeni se spolecenskym normam. Vbehnout do silnice neni totez co nebyt schopen udrzet moc, to druhe neni zivotu nebezpecne, ale je to v zivote nebezpecne :). Jinak o tom, jak to udelat, aby clovek dal hranice - tedy byl schopen unest vlastni pocit, ze s nim ten druhy nesouhlasi, coz koresponduje s unesenim pocitu "mozna me nebude mit rad" - a zaroven aby nebyl tyran.

      Jinak preju, at to dobre dopadne s tou imigraci, myslim, ze ta reportaz mozna byla i docela cerstva, o univerzitnich diplomech tam nepadla zminka, jen o tom, kolik musi mit Dan na konte, aby mohl sveho partnera nechat pobyvat na uzemi, jaky musi mit byt, jakou praci atd. atd. a s temito kriterii bylo Dansko uvadeno jako zeme nejkrutejsi. No, hodne stesti.

      Vymazat
    7. Dík :-) Z imigračního už mám akorát tak srandu. Člověk už to snad ani nemůže brát vážně, po pěti letech, kdy někde žiješ, máš tři děti a platíš daně ti při každé tušené příležitosti přijde výhružka o odeslání domů. Naštěstí jako EU si můžu trochu víc pískat.

      K těm společenským normám. Děti mají ohromnou vůli a touhu samy se učit novým kompetencím, navazovat vztahy a chovat se "správně". Až do té chvíle, než v nich někdo tuto touhu zabije a zbaví je přirozené zvědavosti a iniciativy.
      Bohužel znám příliš mnoho dětí, které už ve velmi nízkém věku stojí v opozici nebo mají strach se projevit. Strach z toho, že něco udělají nebo řeknou jinak, než se od nich očekává. A to nejsou děti žádných tyranů. Koneckonců rodiče mají jen velmi omezený vliv na výchovu svých dětí.
      Společnost jako taková tady prostě je a člověk se musí (měl by) naučit v ní žít. Ovšem jako vedlejší produkt naší socializace (nebo řekněme výchovy s pramalou důvěrou ve schopnosti dítěte) vzniká také probuzení strachů a úzkosti, nedůvěra ve svět, v sebe sama, potlačení tvořivosti, spontánnosti, chuti učit se novým věcem a spousta dalších věcí. Vůči tomu jsem kritická. Tohle způsobuje milióny dospělých, kteří mají pocit, že jejich život nemá smysl, že jsou méněcenní nebo nadřazení, že netuší, čím by se měli v životě zabývat, že neumí navazovat vztahy atd.
      Běhání se lžičkou za dítětem je pitomost. Žádné (zdravé) dítě hlady dobrovolně trpět nebude a takový přístup vzniká zase jenom z nedůvěry v to, že děti jsou schopné některé věci rozumně zařídit samy. Čti najíst se tolik, kolik potřebují ve chvíli, kdy je jim umožněn přístup k jídlu.
      V Dánsku děti jí na stejném principu jako ve Francii. Zřejmě je to ale klimatem, že tady se chutná kuchyně nějak moc neujala a 50% národa je obézních...:-D
      Kromě společenských norem ale ve výchově hrají roli ještě další věci a to je takové "u nás se to tak vždycky dělalo", případně "moje máma vždycky říkala", každý máme spoustu takových a většinou nemají skutečné opodstatnění a jsou jenom jakousi naší představou o tom, jaké by to naše dítě mělo být. Toho by si měl každý rodič být vědom a řádně si rozmyslet, jestli skutečně má nějaký důvod pro to je vyžadovat.
      Jsem si dost dobře vědomá toho, že se vyskytují patologie (taky jsem kdysi dělala na psychiatrii), ale řekněme, že valná většina z nás to nakonec nějak zvládne i s těma rodičema, učitelema a vrstevníkama, jaké máme, teda aspoň v rámci společenských norem :-)

      Vymazat
    8. Naprosto souhlasim, ze detem je treba verit, ze to zvladnou, nejen je "krotit" - vlastne predevsim jim verit. Duvera ve svet a svoje schopnosti pochazi ne z bezbrehe "materske" lasky, ale spise z "otcovskeho" "kdyz budes chtit, tak to dokazes". Je to v podstate, obrazne receno, ne materske "nedelej to, spadnes a neco se ti stane", ale otcovske "zkus to, verim, ze to zvladnes, a kdyz spadnes, tak to nebude zadna tragedie". Ty uvozovky proto, ze se jedna o dva odlisne principy, ne proto, ze by to delali jedno zeny a druhe nutne muzi, i dite z uplne rodiny muze mit psychicky "dve matky". Rikam to proto, ze dnes se mluvi o absenci toho "otcovskeho" principu, ackoli hlavne v souvislosti s hranicemi, ale to, co rikas, je vlastne v souzneni s tim, co jsme rikaly pred tim. Nemit duveru je typicky "materska" uzkost a je prave dobre mit v rodine "otce", ktery je schopny tu uzkost korigovat a odkazat "matku" do prislusnych mezi. Oba dva principy jsou komplementarni a clovek sam muze fungovat jednou v te poloze a podruhe v te dalsi, ale dite potrebuje mit oba a take je tezke takhle fungovat jen "jeden proti jednomu", jsou na to potreba celkem tri - to jen k tomu, jak vypada ted treba materska v Cechach, deti doma s mamou, tata cely den v praci, protoze musi rodinu uzivit, takze mama prebere vsechnu zodpovednost za deti, rozhoduje o vsem a otec se ji do toho moc neplete...nerikam, ze je to tak vsude, ale takovy ten dualni vztah "matka-dite" (ty jsi oskliva mama - ne, ty jsi zlobive dite - ne, ty jsi oskliva mama, a tak furt dokola), kde otec nema moc prostoru, protoze stejne neni nikdy doma, a kde je zaroven vetsinu casu s ditetem jenom matka, protoze treba prarodice atd. jsou daleko, proste neni dobry - pro nikoho. "Nove patologie" jsou prave to, co psychoanalyza povazuje za nasledek absence otcovskeho principu v soucasne spolecnosti. Ruzni teoretici to pojimaji ruzne, nekteri (trochu moc konkretni) pak bijou na poplach, kdyz se mluvi treba o adopci homosexualnimi pary, ale myslim, ze pokud myslime v "principech", neni duvod, proc by dve zeny nebo dva muzi nemohli vychovavat deti a mimochodem, deti vychovavanych homosexualnimi pary je tolik, ze je mozne i hypotezu potvrdit.

      No, a mimochodem, ja nejsem jen na oddeleni na psychiatrii, ale vetsinu casu v ambulantnim stredisku, kam chodi lide, kteri casto ani nevideli psychiatra, natoz ze by kdy byli hospitalizovani, zvladnou to vsichni - i bludy jsou vlastne adaptace :) - ale je zajimave myslet nad tim, kde, jak a cim trpi, to me prave v praci bavi. Tady se vubec nepracuje s diagnozami (a tim padem ani ne s dimenzi zdravi-nemoc), spis se premysli, jak pacient funguje, coz je prave to, co se mi libi.

      Jinak jsem rada, ze v Dansku je tez pokladano za mozne, aby dvoulete dite jedlo u stolu. Ja uz myslela, ze to jen tady jsme takovi divni :). S kuchyni to tedy asi bude necim jinym, Kazdopadne vas lituju :).

      Vymazat
    9. Musím nad tím pořád přemýšlet, kde jídávají děti z jiných zemí než Francie a Dánska? Nikdy mě nenapadlo, že by dítě mělo jíst jinde než u stolu... Jsem zmatená:-D

      S tou prací to zní dobře... vždycky je zajímavější pracovat s lidma než s diagnózama:-)

      Koncept mateřského a otcovského principu je mi znám, nicméně já si osobně myslím, že většina lidí má spíš problémy s nenaplněným mateřským principem než s absencí toho otcovského.
      Takové to "vždy tady pro tebe budu, útěcha, bezpečí, mám tě ráda takovou jaká jsi." Důvěra ve svět a ve vlastní schopnosti vzniká z přijetí, blízkosti a pocitu bezpečí. A potom samozřejmě odvážné akce :-) Pořád je to o rovnováze a o tom, že všechno má svůj čas.
      Nevím, jak je to ve Francii, ale třeba v Dánsku je na ženy kladen velký tlak, aby si dítě "moc nepoutaly", aby to mateřství "tak neprožívaly" a zůstaly stejné jako byly před tím, než se jim narodily děti (btw. v Česku to funguje taky, pojmy jako vykojený mozek atd. nemají za účel nic jiného než udržet ženy s trochou sebeúcty na "mužské hladině"). Pak z toho vzniká takový podivný model, kdy na jedné straně je dítě a jeho potřeby odmítány na straně druhé se to pak kompenzuje takovou tou "opičí láskou". To je samozřejmě teorie s milióny odstínů šedi... vedoucí k frustraci na všech stranách.
      Nenaplněná potřeba matky (a například v jeslích se dle mých zkušeností uplatňuje spíše otcovský princip (mínus láska)) a blízkosti se potom projevuje ve věku, kdy už to není adekvátní a dochází k pozoruhodným projevům. No, ale jak to tak píšu, tak je mi jasné, že nic není tak jednoduché, aby se to vlezlo do nějakého schématu nebo teorie :-)
      Jo a s tou českou mateřskou bych to asi tímto způsobem nehrotila. Kdybych použila stejnou logiku na třeba francouzský (respektive dánský) model péče o děti, tak bych nutně musela dojít k tomu, že dítě trpí absencí rodičů, když většinu bdělého času tráví v jeslích. Což taky není pravda :-)


      Vymazat
  2. Dost pobavilo a připomenulo jak tříměsíční miminko jasně rozhodlo o tom, co maminka může (klidně odsaj třeba hektolitr mlíka, já piju jenom z prsa a jinak klidně chcípnu hlady). Knihy "líný rodič" a podobné jsme brzy poslali dál těm šťastným nevědomým, kteří se na miminko teprve těší.

    OdpovědětVymazat