pátek 13. září 2013

A dost!

...se jmenuje kniha, kterou mi Brašule a Jana nadělili letos k narozeninám. Obálka hlásá, že je o tom, jak Američanka vychovává děti ve Francii, a tak jsem čekala, že to bude nějaký špatně přeložený škvár jako Deník špatné matky, který jsem dostala k Vánocům. Proto jsem se začala hrozně těšit, až budu moct do knihy zabořit nos: špatně přeložené škváry o mateřství je totiž přesně to, co kojící žena na mateřské potřebuje. Ale A dost! není ani až zas tak špatně přeložený, a hlavně ne škvár. Ale zdá se, že je to také přesně to, co kojící žena na mateřské ve Francii potřebuje.

Jistě mě budete chtít opravit, ale zdá se, že americká a česká výchova, nebo přesněji mýty v ní, jsou si v mnohém velmi podobné. Že ty rozmazlené americké spratky rozhodně nelze srovnávat s českými vzornými dětičkami? Souhlasit nemusíte, ale snad alespoň uznáte, že nátlak na to, aby matka kojila, na to, aby se dítěti maximálně věnovala, na to, aby s ním zůstala doma, jistě podobné jsou. Přinejmenším na výchovu dětí do dvou let věku se v obou kulturách, české i americké, hledí v mnohém podobně, i když základní rozdíly by se jistě našly. Vychovat neukázněného spratka nebo ušláplého stydlína a mamánka, který (také) vůbec neví, jak se uvolněně chovat ve společnosti cizích lidí, vyžaduje přeci jen trochu jiný přístup, ale v české i v americké kultuře platí, že dítěti je třeba se maximálně věnovat.

Hlavní tezí knihy je, že na rozdíl od Ameriky (a Česka, dodávám já) se ve Francii  rodiče přizpůsobují dětem mnohem méně. Autorčiny zkušenosti, že v Americe matky neustále do dětí cpou sušenky nebo křupky, protože jídlo děti uklidňuje, že nejeden rodič končí tím, že jí to, co jí dítě, a v hodinách, kdy mu to dítě dovolí, a ještě to považuje za normální "to víte, máme děti" jistě nebudou českým matkám úplně cizí a možná i proto pro ně může být knížka zajímavá. Jestliže kniha začíná konkrétními oblastmi výchovy jako tím, jak Francouzi nemíní, že děti můžou jíst kdykoli během dne nebo nemít žádný spánkový režim jenom proto, že jsou děti, teze se postupně rozšiřuje na všechny oblasti života, takže by se dala shrnout do tvrzení, že život Francouzů se nezastaví a zcela nepřevrátí naruby jen proto, že mají děti. Jestliže v Americe se očekává, že matka tak trochu pozapomene na svůj dosavadní život a bude se plně věnovat dítěti, ve Francii se očekává, že matka bude nadále také žena a že se vrátí do práce. Ačkoli ženství jistě nelze redukovat pouze na vzhled, lze říct, že jestliže v Čechách, jako ve všech zemích východní Evropy, je tlak na to, aby žena zůstala pěkná, upravená a štíhlá (tlustá, ošklivá a zanedbaná žena je vysmívána) zřejmě větší než v Americe, kde je na těhotenská kila jakési právo - nebo tak alespoň lze soudit podle toho, co říká Druckermanová - v oblasti pracovní jsme na tom v Čechách s Američany podobně. Stejně jako v Čechách po revoluci zmizely jesle, v Americe podle slov autorky také neexistují dostupná, státem garantovaná zařízení. Ačkoli prý v Americe neexistuje mateřská a rodičovská dovolená jako v Čechách, mnoho žen prostě s dětmi zůstává doma, jelikož děti prý potřebují matku na plný úvazek, jinak hrozí, že budou citově deprivované. Podle autorky anglické a americké matky v Paříži narážejí přesně na to, na co ve Francii narážejí matky české: Francouzky se vrací do práce po skončení mateřské, tj. deset týdnů po termínu porodu, a děti jdou do jeslí nebo k chůvě. I když některé matky ve Francii využijí práva zůstat - prakticky zadarmo - doma s dítětem až do šesti měsíců - právo, na něž máte nárok pouze pokud máte u zaměstnavatele už odpracovaný rok - na dlouhodobější pobývání s dítětem doma společnost nehledí jako na oběť dobré matky, ale jako na nezdravou neschopnost matky se separovat od dítěte a jako na "dušení". Platí to méně, pokud máte dětí několik - skloubit pracovní proces, volný čas a tři děti je totiž opravdu oříšek i pro francouzské rodiče. Ale zůstat doma hned u prvního je tak trochu divné.

To, co v Čechách jistě kde kdo nazve kariérismem, absencí mateřské lásky či sobectvím, je ve Francii mnohem méně zatíženo negativními konotacemi. Když říkám méně, trochu se vymezuju oproti Druckermanové, která píše, jako kdyby ve Francii ony negativní konotace neexistovaly vůbec. Ani Francouzky neopouštějí své děti s klidnou myslí. "Je to totální brutál!", řekla mi k návratu po mateřské kolegyně těsně před důchodem. Jiná kolegyně, zdravotní sestra a matka tří dětí, mi řekla, že obrečela úplně stejně nástup do práce u prvního dítěte ve třech měsících, i u posledního, kterému byly tři roky. Pro českého čtenáře upřesňuju, že její tříletý syn už v té době samozřejmě nejméně rok chodil do nějakého předškolního zařízení. Vzpomínám si na jednu nedávnou konverzaci se třemi kamarádkami, matkami dětí ve věku do dvou let, které šly nebo půjdou všechny do práce po skončení mateřské, tedy přibližně když jsou jejich dětem tři měsíce. "To je strašný, jak z toho ze všeho kapal všude pocit viny", řekl mi pak kamarád, manžel jedné z těch žen. To, že všechny z nás měly někde v hloubi duše potřebu se omlouvat, že se jim do práce tak trochu chtělo, ale že zároveň bylo těžké přenechat dítě "cizím", se tedy nezdálo jen mně. Zkrátka, i Francouzky návrat do práce obrečí. I ony mají pocity viny. Myslím, že pocity viny jsou nedílnou součástí mateřství, ale o tom se dočtete v závěru článku.

Otázka je, zda by proto, že to je tak těžké, měly ale být ženy s dítětem doma, protože kdo je tedy vlastně ten, kdo onu neustálou, stoprocentní přítomnost potřebuje? Přesně v tomhle, jak píše Druckermanová, se Francouzi a Američané (či Češi) zásadně rozcházejí. Pro jedny je to hlavně matka, pro druhé je tím, kdo potřebuje stoprocentní přítomnost dítě. Pravda je nejspíš někde uprostřed, matka a dítě se potřebují navzájem, ale jak dlouho platí, že dítě se bez matky neobejde ani na pár hodin? A kdy začne matka potřebovat dítě více než ono ji? A je schopná to poznat? Někdy, když Geckovou kojím a najednou se ozve kručení v břiše, nejsem schopná ani rozlišit, zda kručí v mém břiše nebo v jejím. A patřím k matkám, které, když jim je zima, jdou a obléknou dítě. Jak poznat, kdy dítě ještě potřebuje na plný úvazek mě a kdy už jsem to hlavně já, kdo potřebuje být neustále přítomna u dítěte?  Myslím, že jako každá matka potřebuju v tomhle pomoc. A v Čechách se o tom, že matky možná někdy na dětech do dvou let věku až nezdravě visí, prakticky nemluví.

"To Tě Hvězdopravec neuživí?", diví se občas Češi, kteří vědí, že se vracím do práce a podobně se diví dle Druckermanové i Američané a hledí na vás v lepším případě jako na oběť nelidského systému a v horším případě jako na nelidu Pročsistydětitedapořizovala. Uživí, říkám na rovinu, ale ve Francii takhle otázka vůbec nestojí. Nejde o to, že se vrátíte do práce proto, že váš muž nevydělává dost. Vrátíte se, protože vás práce baví. Protože nejste přece jen matka. O něco výš jsem psala, že matky, které se obětují, jsou divné. Proč divné? Především proto, že Francouzi se - jak píše Druckermanová a jak konstatuju i já - domnívají, že život by měl být vyvážený. Proč je nerovnováha špatná, můžete se zeptat. Protože máme v životě přinejmenším tři oblasti identit. Tu danou rodinnou konstelací (dcera, matka, sestra, babička atd.), tu danou naším genderem (muž, žena), a tu danou naší prací. A jistě by se dala připojit i identita, kterou si vytváříme v oblasti našich zájmů a přátelských mimorodinných vztahů. A s žádnou se to nemá přehánět, protože jsme propletenec toho všeho a to všechno se navzájem podpírá a udržuje. V momentě, kdy se vám narodí dítě, se, ač vaše dítě milujete, to všechno začne naklánět a hýbat. Je třeba najít novou rovnováhu, což je to, co činí počátek rodičovství tak komplikovaný a je původem toho, když se občas sami sebe ptáte "tohle jsem doopravdy já?". O nerovnováze v téhle oblasti je film Radostná událost, o kterém psala Gabriela. Pokud jste na 100% jen matka, je to jako smést ze stolu všeho ostatní, což může být někdy velmi lákavé, zvlášť když to před tím nebylo zrovna jednoduché a zvlášť, když obětavá matka je společensky oceňované, ale zároveň je to past. Je velmi obtížné zapomenout na své ostatní identity a žít šťastně. I pokud můžete žít šťastně bez práce a s partnerem, který se pomalu ale jistě stane pouze otcem vašich dětí (protože komplementární k matce je samozřejmě otec, nikoli manžel), jste v pasti. Hned vysvětlím proč. V tomto kontextu je v A dost! jeden velmi zajímavý postřeh: podle Američanů a Angličanů (a Čechů) je separace od dítěte krutostí páchanou na dítěti. Podle Francouzů je krutostí absence této separace a fúzní vztah coby výsledek. Nemusíte s psychoanalytiky souhlasit, ale symbiotický, fúzní vztah, který začíná mezi matkou a dítětem při početí, kdy jsou skutečně jedním, nemůže trvat věčně a potřebuje někoho, kdo "přestřihne pupeční šňůru". Někoho nebo něco, po čem žena-matka touží dost na to, aby se dokázala od dítěte odpoutat. Může to být práce, může to být chuť vrátit se ke svým koníčkům, zcela jistě je tu i velmi důležitá role partnera ve vztahu - i o tom Radostná událost je. To všechno je ta pomoc, kterou matka potřebuje, aby se stala zase zpět i ženou, pracovnicí (ach, proč má v češtině to slovo tak komunistickou konotaci, jako kdyby neexistovalo nic pozitivního na naší pracovní identitě, jako kdyby to byla nějaká ostuda?) a kamarádkou. Pokud jste příliš matkou a pokud vám váš partner dostatečně nepomůže, může se stát, že se fúzní pouto nerozvolní a stanete se tím, čemu se ve Francii říká toxická matka. Matka, která dítě potřebuje, protože tvoří celý její svět (bez dítěte přece není matka!), která své dítě - obrazně řečeno - nepustí z rukou, až bych řekla ze spárů. Kolik matek jste slyšeli říct, že by své rok a půl staré dítě nikdy nedaly hlídat? Kolik matek říká "kvůli dítěti nemůžu" a kolikrát je to "nemůžu" ve skutečnosti "nedokážu ho nechat"? Jako psycholog musím říct, že jsem ve své kariéře samozřejmě viděla spoustu dětí matek, které zraňovaly, týraly, zanedbávaly tím způsobem, jakým si to představují Češi: matky, které odešly za jiným mužem, matky, které se o děti nezajímaly, matky, které byly chladné a kruté. Ale viděla jsem i děti - říkám děti, ač se jednalo o pacienty již v dospělém věku - , které se nemohly separovat plny úzkosti o to, co se stane s jejich matkou, pokud by si něco podobného dovolily, a které byly neustále plny pocitů viny. A viděla jsem především spoustu matek strašlivě "zklamaných" jejich "nevděčnými" dětmi, matek, které ve chvíli, kdy se jejich děti chtěly separovat, padaly do depresí a jejich život neměl žádný smysl, protože najednou nebyly ničím. Jen lituju, že jsem až na pár stáží nikdy skutečně nepracovala jako psycholog v Čechách, takže moje zkušenosti pocházejí především z Chile a trochu také z Francie, takže nemůžu říct, zda je problém příliš závislých matek v Čechách jiný (jinak pacienty nahlížený). Nejde o to říct, kdo má pravdu, protože není pravda jedna - každá matka a každé dítě jsou jiné, a každý si navíc šlape cestičku tak trochu sám. Ve Francii existují matky, které zanedbávají své děti, stejně jako toxické matky, a v Čechách předpokládám také. Státem garantovaná délka mateřské dovolené sama o sobě na to nemá žádný vliv. Nikdy jsem neviděla pacienta poznamenaného pouze faktem, že se jeho matka po mateřské vrátila do práce, pouze pacienty poznamenané "mateřským stylem". Jedno mě ale napadá: jestliže je pro většinu žen počátek mateřství provázen pocity fúze s jejich dítětem, není možná od věci pomoci jim spíše s pomalým rozvolněním této fúze a s jejich pocity viny, než je podporovat v jejich "oběti" a zvyšovat jejich pocity viny například tím, že se jim bude vštěpovat, že dobrá matka se o své děti stará na 100% a nedává je hlídat, a pro jistotu ještě těmto ženám znemožnit návrat do práce, jak se to děje v současné době v České republice.

Souhlasím, že každý potřebuje jiný čas, protože každý jsme jiný, a že francouzské ani ne tři měsíce jsou čas zatraceně krátký, stejně jako jsou české "dva-roky-když-bude-školka" dlouhé. Zároveň ale pozoruju Geckovou a musím říct, že vím, že je opravdu zvědavá na "cizí" lidi. Navzdory tomu, jak prvních pár týdnů života reagovala rozrušením (tj. rychlými sacími pohyby a problémy se spánkem) na přítomnost cizích lidí, navzdory tomu, jak jsem ji nosila dlouhé hodiny na těle v šátku, protože to byl jediný způsob, jak ji uklidnit a zprostředkovat jí pocit bezpečí, se z naší holčičky postupně stává společenský tvor. Když se na ní vrhnou její bratranci a sestřenice, zvědavě na ně kouká. Když se k ní nakloní někdo, kdo nejsem já, reaguje jinak než na mě, ale pozorně si ho prohlíží a povídá mu, zatímco já jsem totální vosk: mě už přece zná. Musím se přiznat, že někdy se ve mně ozve malinko "stoprocentně mateřské" žárlivosti, ale zároveň vím, že Gecková činí zdatně první krůčky ven z mojí náruče a že je to dobře, nejen pro ni, ale i pro mě a moje "ostatní identity". Jsem si teď už jistá, že tvrzení mých českých kolegů psychologů, že dětem v tomhle věku jsou cizí lidé úplný šumák  ("Děti potřebujou matku a z kontaktu s ostatníma dětma nic nemaj a hotovo", vyjádřila to jednou moje kolegyně dětská psycholožka a matka dvou dětí, když jsme se přeli o francouzské a české pojetí rané výchovy: tehdy jsem neměla vlastní zkušenost a měla jsem určitou tendenci jí věřit) a že nemá smysl je jakkoli socializovat mimo kontakt s nejužší rodinou - s čímž Francouzi naprosto nesouhlasí - nejsou pravdivá. Ačkoli Geckové nejsou ještě ani tři měsíce, vím, že má ráda nové věci a nové lidi, že je zvědavá a že být pořád jen se mnou ji normálně nudí - ne proto, že by neměla dost různých činností a hraček na pozorování, ale proto, že ji zajímají také jiné hlasy, jiné tváře, jiní lidé. Samozřejmě, že mě i Hvězdopravce potřebuje, že jsme její báze bezpečí, ale ačkoli jsou naše světy stále úzce spojené, je jen dobře, že máme každá i trochu toho "pouze svého".  Jsem ráda, že žiju ve společnosti, kde je moje touha i po něčem jiném než být doslova "zasvěcená" svému dítěti, vnímána jako pozitivní. Jsem ráda, že se Hvězdopravec vrátí dřív z práce, aby jel s kočárkem okolo rybníka, zatímco já nazuju svoje běžecké boty a funím si svoje první poporodní čtyři a půl kilometru okolo jezera, a když se na stezce mineme, nakloní hrdý otec Hvězdopravec kočár a řekne pyšně Geckové: "Koukej, máma běhá!". A přesto, že jsem na Hvězdopravce křičela: "Jste společnost barbarů", když mi začátkem srpna můj gynekolog odmítnul prodloužit mateřskou o dva týdny s tím, že jsem jako rybička a můžu nastoupit v Geckové deseti týdnech do práce, a Hvězdopravec se mi snažil vysvětlit, že můj gynekolog má pravdu a že za tohle Francouzky bojovaly a připomínal mi, že kdyby byly nebojovaly, těžko by mě byl můj zaměstnavatel přijal do práce v šestém měsíci těhotenství, jak se mi to na jaře stalo - přesto přese všechno jsem teď, když Geckové budou tři měsíce (ony dva týdny mi nakonec napsal náš obvoďák), připravená na náš společný týden adaptace na jesle. Nebude se adaptovat jen ona, ale my obě. A i když vím, že to bude těžké: nejen fyzicky, protože jít do práce s malým dítětem, které se budí v noci nejméně jednou, ale spíš dvakrát až třikrát, je výkon, ale hlavně psychicky - hlavně pro mě - i přesto se do práce těším. Říkám to nahlas a česky :).

Jako psychologovi mi samozřejmě nedá si nepoložit nakonec otázku, odkud pramení jistý společenský tlak na matky a tlak matek (mně nevyjímaje) samých na sebe, aby se věnovaly více a lépe, nejlépe na sto procent, svým dětem a aby zapomněly na vlastní potřeby a své vlastní "předporodní" já. V tomto kontextu bych vám ráda doporučila film Breaking the waves, který o absolutnosti mateřské oběti mluví. Pro mě byl nesnesitelný.

Melanie Kleinová by mluvila o setkání se špatným objektem a se snahou tento objekt zničit. I když svět je frustrující, dávná touha po tom, aby všechny naše potřeby byly uspokojeny, je zakořeněna někde hluboce v nás. Jestliže je prvním objektem mateřská figura, je jasné, že tlak na matky je dán frustracemi nás všech jako dětí a nenávistí ke špatnému mateřskému objektu. Frustracemi, kterým ale nejde předejít a které jsou přirozené. A mateřské pocity viny by pak pramenily z identifikace se špatným objektem. Pocity viny jsou tedy úplně normální a nevyhnutelné. Ale na druhou stranu tahle teorie nevysvětluje, proč by vůbec měl nějaký špatný objekt existovat, kromě tedy základního předpokladu, že "svět je prostě takový". Podle téhle teorie se společenská nenávist ke "špatným matkám" dá klidně vysvětlit vlastní frustrací se setkání se špatným objektem - tedy s vlastní ranou zkušeností a může se dál žádat, aby se matky "víc snažily" a méně frustrovaly. 

Jako lacanián bych ale možná zapomněla na všechny ty dobré a špatné objekty a posunula se ještě o kousek dál, k vysvětlení, proč "všechno špatné je pro něco dobré". Tlak na matky a matek samých na sebe, aby byly obětující se a bezchybné, je popírání manque (přeložme třeba jako chybění) v nás a výsledkem pocitu všemocnosti. Podle toho, jaký vztah máme k manque, jsme více či méně schopní tolerovat vlastní nedostatečnost a nedostatečnost druhých. Přitom absolutní naplnění, setkání s objektem a, není absolutním štěstím, nýbrž také absolutní hrůzou, momentem, kdy se ztrácí všechna touha, motor života. Totální a úplné naplnění touhy je smrt. Z toho plyne, že absolutní obětující se matka, která nevytváří postupně v dítěti pocit chybění, je matka, která odebírá životodárnou sílu. Výše jsem mluvila o toxických matkách. Proč se některé matky nemůžou separovat? Je to paradoxně právě dítě, které matce na okamžik (naštěstí pouze na okamžik) poskytuje pocit, že chybění neexistuje (Lacan říká, že dítě je falus). Láska dítěte je absolutní. Separace od dítěte znovu otevírá chybění v nás. A přitom, paradoxně, protože chybění je nezbytné, je to dětský pocit, že jsme něco nedostali (pro lacaniány je to samozřejmě falus), naše nevyrovnanost s chyběním, co matkám zazlíváme - to, co můžeme zazlívat vlastní matce. Je to naše vyrovnanost s (životodárným) chyběním a s faktem, že ani my, ani nikdy jiný není všemohoucí, pochopení, že všemonoucnost je cesta do pekel, je to tahle vyrovnanost, která určuje náš mateřský styl, hloubku našich pocitů viny a potažmo i toleranci k mateřskému stylu ostatních.

Nejspíš není náhodou, že první škola je anglická a druhá francouzská.

Co z toho nesrozumitelného psychoanalytického tlachání tedy plyne? To, že čím větší požadavky na obětování se matek společnost či hlavně jednotlivci v ní mají, tím větší je někde na dně jejich nepřekonaná frustrace při setkání s vlastní matkou a nevyrovnání se s vlastní nevšemohoucností. To, že nemyslet jen a jen na dítě a mít také život vedle, je pro dítě životodárné. To, že naše mateřské pocity viny jsou sice přirozené a vlastně i nevyhnutelné, ale je třeba naučit se jim vzdorovat - nejen v zájmu nás samých. A že pokud nám v tom společenský diskurz, a hlavně naše okolí může pomoct, tím lépe.

A že za týden a kousek nastupuju do práce.

13 komentářů:

  1. Hezky!

    To s tím chyběním je dobrý, pěkně to logicky zapadá.

    Mně moje matka prostor dala, dokázala zvládnout separaci (nebo spíš několik separací ode mne) během života a nestrkat mi to pod nos jako nějakou vinu. Taky se život rodiny netočil kolem mne, chacha.

    Já třeba necháou rodiny, kde matka denně telefonuje dceři - ať ta dcera má vlastní rodinu, anebo nemá.
    U nás je to tak: já jsem mladší člen rodiny než moje matka, tak je telefonování na mně. Přece mě moje matka nebude nahánět jako věčné malé dítě, které samo nemá vlastní program bez ní. Jen v případě, že se neozvu několik dní a bylo něco předběžně domluveno a ona potřebuje vědět, jestli v tom termínu přijde, tak pošle sms "Žiješ?" nebo zavolá.
    Jo a moje máma šla do práce, když mi byl rok. Sestěhovali jsme se kvůli tomu s její tchýní, aby mě hlídala, než půjdu ve 3 letech do školky. Ale pravda je, že máma pracovala na tříčtvrteční úvazek tak asi do mých 11 let, aby byla dřív doma. To bylo od ní dobrý.
    A táta pracoval po týdnech na směny, takže ze školky mě jeden týden vyzvedával po obědě on a jeden babička. Nikdy jsem tam nespala, protože já po obědě spala jen asi rok.

    Jak je to s názorem Francouzů na spaní po obědě? U dětí.
    - abych se jen nevykecávala a vrátila se trochu k tématu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky za prispevek. Koukam, ze jste to u vas tak nejak zdrave zvladli. To je dobre.

      Ja jsem byla v jeslich, kdyz mi byl rok. Hvezdopravec, kdyz mu byly tri mesice. Myslim, ze jsme oba tak normalne vysinuti jedinci, a hlavne nas oba vysinulo neco uplne jineho.

      Se spanim po obede je to tu jako vsude. Deti spat potrebuji, teda aspon ty male. Dneska lituju, jak jsem byla blba, ze jsem v ty skolce taky nikdy nespala a hrala si misto toho s backurkama :).

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak ještě jednou a pro pořádek pod správným loginem:-D

    Uf, to bylo pro mě náročné čtení :-))
    Nechci hodnotit něčí názory a rozhodnutí, ale logicky zcela zásadně nesouhlasím:-D Já jsem šla jinou cestou, navzdory společenskému tlaku jsem s dětmi doma a samozřejmě k tomu mám své důvody.
    Je samozřejmé, že je lepší nebýt 'toxickou matkou', ale pokud žena ve dvou letech dítěte má zatěžko ho opustit, ještě to není ten případ. Naopak potkávám spoustu pozoruhodných matek, které pracují jak divé a v těch pár hodinách, kdy mají možnost být se svými dětmi (a léčit si pocity viny) se chovají naprosto neuvěřitelně, závisle a děti chudáci tohle všechno rozmazlování musí nějak přežít. Pak jsou také matky, které nechávají děti v jeslích i pokud si berou dovolenou a mají je doma skutečně minimum času, to je druhý extrém, ale ne nečastý (až 20 procent rodičů...)
    Dítě, když je jeho potřeba matky (otce nebo jiné osoby) naplněná, si řekne samo a vyrazí do světa. Děje se tak kolem druhého roku života (někde dřív, někde později, u mých zatím dvou dětí ve 2 letech a 3 měsících) a k nezaplacení je ještě prožít společně období prvního vzdoru (to považuju za takový definitivní porod z mateřské náruče).
    Každopádně to, když je někdo dlouho na mateřské neznamená, že nemá možnost se jinak realizovat, to je jenom o vůli každého rodiče a kdo si stěžuje, že nemá jiný život než ten mateřský, může za to poděkovat leda tak sám sobě.
    Netvrdím, že je nutné být se svým potomkem 24 hodin denně, tatínci, babičky a paní na hlídání jsou taky dobří, ale jak to pěkně vyjádřila má známá, (dánská) pedagožka v jeslích - jesle nejsou pro naplňování potřeby dětí, ale dospělých. I když nic neplatí absolutně (dodávám já :-)).

    Tak tedy držím palce, ať vám to jde tak, jak jste se rozhodli a ať to hlavně Gecková dobře zvládne, protože pro ni to bude nejnáročnější a už se těším na veselé historky z pracovně-mateřského života:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad muj prispevek nevyzniva tak, ze jedno je dobre a druhe je spatne. To vubec nechci a snazila jsem se to zduraznovat. Rovnovaha je individualni a kazdy si ji musi najit, takze volbu byt s detmi doma vubec nekritizuju. Jen jsem chtela, mimo jine, podtrhnout to, co rika i Druckermanova, ze jedna kultura (nase a americka) a priori rika, ze jesle jsou spatne. Pro Francouze existuji naopak dobre a spatne jesle. Je absurdni tvrdit, jak se to tvrdi u nas, ze pokud dite pujde do jesli, bude poznamenane na cely zivot a deprivovane. Cela Francie je toho dukazem, protoze to tu takhle funguje uz desetileti - co bylo pred tim, tady i jinde, je jeste jina debata, ale fakt je, ze matka, ktera ma vsechen cas se diteti venovat do dvou let, je historicky novinka vsude. Jinak, Hvezdopravec sam sel do jesli, kdyz mu byly tri mesice. Nebudu tu rozebirat jeho traumata, ale tohle k nim nepatri a neni ani citove nestabilni, neschopny vytvaret vazby ani nic jineho, co se popisuje jako nasledek traumaticke rane separace. Takze proc se v nekterych kulturach tak demonizuje fakt, ze zeny jdou pracovat? Proc se zenam nakladaji pocity viny navic? Ci je to zajem a odkud to vychazi - protoze zadny seriozni vyzkum na toto tema neexistuje a vsechny argumenty vychazeji ze "zdraveho rozumu"? Polozit tuhle otazku (cesky) jsem chtela predevsim. Souhlasim totiz, ze pracujici zeny zatizene nesnesitelnou vinou nadelaji na detech spoustu skody. V tomhle tedy bojujeme tak trochu stejny boj :). Jeste bych dodala, ze jsou take zeny, co si nedovoli od deti odejit, i kdyz by si to praly, protoze se jim predhazuje, ze tim svoje deti traumatizuji (a pro jistotu se jim odepre statem garantovane zarizeni pro deti). Frustrovana matka 24 hodin denne taky neni zadny med. Vyber je dulezity. Rovnovaha ma byt umoznena.

      Jinak "toxicke" neni "mit zatezko dite opustit", to jsem nikde nenapsala. Myslim, ze opustit dite je tezke pro 99% matek. Toxicke je nedokazat vnimat dite jinak nez jako komplement sve osobnosti, jako jeji soucast, a od te se samozrejme oddelit nejde vubec, takze nejsme v registru "tezke", ale "nemozne".

      Souhlasim, ze dite "si rekne" kdy je jeho potreba naplnena: ale to, ze je v jeslich, prece neznamena, ze o vazbu s rodicem prijde.

      Jiste, ze jesle jsou tu pro naplnovani potreby dospelych. Jenze presne o tom to je: do jake miry mame rezignovat na svoje potreby, protoze mame deti? Jiste, ochrana deti musi existovat, je dobre, ze neexistuji tydenni jesle a dalsi "vymozenosti", o kterych se vi, ze skodi. Pobyt v dobrych jeslich evidentne z Francouzu jeste nenadelal kopu deprivantu. Tak proc zachazet do opacneho extremu a hajit pouze imaginarni (tj. ty, jake si predstavujeme) potreby deti? A je to pro ty deti vubec dobre, kdyz se svet toci kolem nich?

      Vymazat
    2. S kávou a malinovou marmeládou jsem si to přečetla jestě jednou, abych identifikovala citlivá místa, která mě tak popíchla a už to mám! :-)
      Když píšeš o pocitech viny matek, které odcházejí do práce, píšeš o vině jako pocitu způsobeného vnějšími faktory (což přepokládám ve Francii není až takový problém, v Dánsku je to teda spíš tak, že když se rozhodneš do práce nejít, jsi špatná matka:-) a musíš se vyrovnávat s pocity viny nakládané z různých nečekaných koutů, lidí a institucí) a úplně se z úvahy vytratil vztah mezi matkou a dítětem, jejich vnitřní potřeby, chceš-li mateřský pud.
      Jde o vnitřní proces, kdy člověk ať už vědomě nebo ne popírá signály dítěte, které naznačuje že není zralé na "odložení v džungli", že samo bez matky nepřežije. Do toho hraje naše racionalizace, kterou si namlouváme, že pokud má paní (nebo pán) vystudovanou školu a je státním zaměstnancem, zřejmě nebude jejím úmyslem naše dítě unést a předhodit ho šelmám, ale skutečně se o něj postarat. Jak se o něj bude starat je ale velmi nejisté, neboť ani konkrétní osobu ani prostředí, v jakém se bude dítě po většinu dne nalézat neznáme (a máme pocit, že my bychom to zvládli lépe - sebeindikovaná vina je tady) To vše působí možná nevědomě ohromný stres, který se mísí s očekáváním společnosti, těšením se do práce a tak podobně. Jde o mechanismus přežití, který civilizovanou myslí popíráme.
      Stejně tak je to pro dítě, které bohužel ještě nemá ani nejmenší ponětí o společnosti a mámině zaměstnání a jediné, co prožívá je stres odloučení od matky, která je pro něj garantem přežití. To, že se většina dětí adaptuje i na paní vychovatelky v jeslích je logické, předchází tomu ale dosti nepopulární pocity. Na jeslích potom záleží, zda vytvoří pocity bezpečí nebo budou tento stres nadále rozvíjet.
      Původ viny je dle mého spíše kombinací tlaků společnosti, která na tebe tlačí, abys šla rychle do práce vs. tvoje dítě, které na tebe tlačí, abys byla přítomna.
      Když už jsme u těch výzkumů, nevím na kolik jsou pro tebe seriózní, nicméně několik se zabývalo měřením kortizolu v krvi dětí v jeslích a zjistilo, že děti v institucích (ne ty, o které se starala paní na hlídání v domácím prostředí) vykazují atypický vzorec přítomnosti kortizolu v krvi, jehož množství místo toho, aby v průběhu dne klesalo, naopak stoupá. A pozoruhodné taky je, že bylo jedno, jestli děti byly v takzvaně dobrých jeslích nebo špatných. No ale to byly výzkumy z USA, možná že děti byly stresované vinou svých matech :-)

      Nevím, kdo má zájem na tom, aby matky nechodily do práce, nicméně je mi zcela jasné, kdo má zájem na tom, aby chodily. Vyšší zaměstnanost žen - více peněžních směn - ekonomický růst...

      Samozřejmě není v pořádku frustrovaná matka, ale jak už jsem řekla, je to problém, který si dělá sama. Například v ČR na rodičovské si můžeš vydělávat a kdo tvrdí, že to s dětma nejde, tak nevyvinul dostatečnou kreativitu:-) Stejně tak jako ten, kdo tvrdí, že není možno zůstat s dětmi doma a je frustrovaný na druhé straně spektra:-) Všechno jde, je to otázka volby, nejsme obětí systémů.

      Co se týká naplňování osobních potřeb, v žádném případě nemyslím na rezignaci. My, dospělí, ale na rozdíl od dětí disponujeme schopností potřeby odložit, nalézt jejich naplňování různými způsoby a různě kreativně improvizovat. Svět točivý kolem dětí není ideální řešení a myslím, že existuje jenom minimum rodičů, kteří se točí kolem svých dětí. Velmi často potkávám úplně jiný extrém, kdy rodiče potřeby dětí z velké části ignorují a jenom pouhé dát jim najíst a vyspat je pro ně téměř nepřekonatelná oběť.
      Ale žádný extrém není optimální, stejně tak cokoliv pro kterou konkrétní rodinu funguje, je dobré řešení (pokud zůstává sama se sebou autentická, bez pocitů viny(a například netýrá děti, že?;-))).

      Vymazat
    3. Mozna, ze jsem se nevyjadrila ohledne ty viny jasne, ale podle me vubec nepochazi pouze z nejakych externich faktoru (pisu konec koncu, ze vina je proste nedilnou soucasti materstvi), tak to samozrejme vubec nemyslim. Co ale pisu je, ze podle me neni nutny k tomu vsemu jeste pridavat.

      Dalsi vec o tech jeslich: jak pises, vyzkum byl delany v USA. Podle toho, co pise Druckermanova, jsou amercike jesle neco uplne jinyho: jsou to mista, kde odkladaji deti chudi, kteri nemaji na chuvy. Ve Francii je o jesle rvacka, a az kdyz je clovek nedostane, jdou deti k chuve. U chuvy jsou obvykle tri, v jeslich jsou take tri na jednoho dospeleho. Muzes rict, ze vzdelani nic nezaruci, ale dostat se na skolu pro specialisty na rane detstvi (kteri pak pracuji v porodnicich nebo v jeslich) je opravdu tezke. Musim rict, ze jsem nedavno potkala u moji porodni asistentky jednu chuvu (tedy ne puericultrice), ktera akorat koncila kurz pro chuvy a hledala dusicky, a ze jsem moc rada, ze mame pro Geckovou jesle. A to jeste moje porodni asistentka rikala, jak ta chuva vypada dobre - prislo mi divny sverit dite nekomu, u koho nebudu s ditetem tyden moct pobyvat (jako budu pristi tyden s Geckovou v jeslich), kde proste nevim, co se s nim pres den bude dit atd.. Myslim, ze se ten vyzkum neda prenest z jednoho prostredi do druheho, vazne ne. Coz ho samozrejme nezpochybnuje. Mimochodem, troufam si rict, ze na svem diteti poznam, zda je ve stresu i bez mereni hladiny kortizolu a muzu se podle toho vzdycky zaridit.

      Argument ekonomickeho rustu v dobe krize s 10% nezamestnanosti podle me trochu skripe. Ve Francii je boj za navrat zen do prace spojen se sedesatymi lety a se snahou o rovnopravnost zen a muzu (jak jsem psala, vzali me do prace diky tomu v sestem mesici), coz je take doba, kdy se bojovalo o socialni vyhody, kvuli kterym se dnes Francouzum pul Evropy hloupe smeje jako ze jsou lenosi. Naopak, u nas se mozna v porevolucnim nadseni jesle zrusily kvuli idealum, dneska ale mista rpo male deti krute chybi a nezrizuji se, protoze by to bylo drahe. A matky do prace zpet nikdo moc nechce presne proto, ze by nam to jasne zahybalo s tim, ze mame jednu z nejnizsich nezamestnanosti v Evrope. Proc asi, kdyz nam zeny vypadnou z pracovniho procesu nejmene na tri roky, ze ano.

      Tvrdit, ze kazdy si muze poradit, pokud je kreativni, jsem uz slysela nejednu Cesku. Zajimalo by me, jak ma byt kretivni psycholog nebo ucitel. Ma si otevrit ordinaci doma a zvat si tam pacienty, zatimco prebaluje dite? Ucitel ma presedlat na soukromou skolu a studenti za nim maji chodit domu? Nebo musi kazdy mit perfekntni vztahy s rodici a bydlet dost blizko nich, aby mu mohli hlidat? "Moct se vratit do prace" by nemelo znamenat, ze clovek musi zmenit obor. Ja osobne vim, ze bych v Cechach byla ta frustrovana matka, protoze bych svoji praci delat nemohla. Pardon, ja bych byla stejne nezamestnana, protoze by me po navratu z Chile tehotnou stejne nikdo nevzal.

      Jinak mi je jasne, ze ani jeden extrem neni dobry a mozna si stojim za svym i proto, ze neznam zadne rodice, kteri by sve deti odkladali do jesli a jeli na dovolenou nebo jak to pises, ze by jim bylo zatezko i jen deti nakrmit a dat je spat. V Chile, kde ma vetsina stredostavovskych a vysokostavoskych rodin chuvu, ktera s nim bydli doma, jsem podobne veci obcas videla, to musim rict, matka tam byla nekdy jen tak na to, aby si s ditetem obcas pohrala....Moji pratele a znami tady ve Francii proste ale pracuji (nezapomen, ze pracovni tyden je tu 35 hodin), a zaroven se venuji detem zbytek dne, a naopak casto rikaji, ze kdyby se starali jen o ty deti, mozna by nakonec cela vec nebyla vubec prospesnejsi, protoze dobre stravenych par hodin je lepsich nez cely den s pocitem, ze jsi chyceny v kleci....

      Ale jasne, zadny extrem neni optimalni a hlavne je dobre moct jit cestou, kterou chceme jit a ktera nam pripada davat smysl.

      Vymazat
    4. :-) Jestli můj komentář vyzněl ofenzivně, tak se omlouvám, v žádném případě to nebylo účelem.
      Každopádně vám přeju, ať Gecková dobře začne a pak dobře pokračuje ideálně až do pozdního stáří, stejně je skvělé, že si to každý můžem zařídit dle svých osobních preferencí tak, jak nám to vyhovuje:-)

      Vymazat
    5. Neznel, ale odpovidala jsem rychle a mozna jsem nekde byla ostra, necetla jsem to po sobe....kazdopadne dekuju za kazdou diskuzi, nemusime - nastesti - vzdy jen pritakavat a souhlasit.

      Vymazat
  4. U8ž dlouho se chystám přečíst si diskuzi výše, ale nějak nestíhám. Tak aspoň přidávám článek, co jsem dneska našla :o) http://www.dailylife.com.au/news-and-views/news-features/the-women-they-call-raven-mothers-20130409-2hiik.html m.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju! No, ja myslim, ze Cesko je na samem okraji vychodni Evropy a vsechno, co se u nas povazuje za "zapadni" je casto "nemecke", takze u nas to s temi zenskymi pravy je jeste mnohem horsi a nemame ani kde okoukat neco jineho.

      Francie mimochodem hodne zalapala po dechu, kdyz se Rachida Dati, byvala ministryne spravedlnosti (a, nutno uznat, osoba znacne...podivna) vratila do prace pet dni po porodu. Mimochodem, Druckermanova o tom mluvi take v te knize, ze to bylo asi na Francouze prave malo "vyrovnane" mezi jednotlivymi rolemi, ktere by clovek mel zastavat.

      Vymazat
    2. Trochu mi to otevřelo jiné perspektivy, páč jsem až dodnes taky myslela, že být doma s dítětem 2-3 roky je pro něj nejlepší :o) Tak jestli přijde jednou doba, vzpomenu si na tebe :))) Jak to Téro budete řešit s jazyky? Mluvíš na prcka jen česky? Hezký víkend! :o) m.

      Vymazat
  5. Terko, vrátila jsem se z Imaxu, kde promítali Hidden Universe. Jaké milé překvapení to bylo, když mluvili o observatořích v Atacamě!!!! A tak se tě ptám - pracoval Hvězdopravec na VLT či se byl podívat na rozestavěné Almě?! Abych se přiznala, hledala jsem ho na záběrech zaměstnanců!!! :))) Drsné prostředí, ale zázemí v podzemí mají pěkné, to se musí nechat. Hvězdy byly dech beroucí :))

    OdpovědětVymazat