pátek 12. července 2013

Tři týdny aneb Podej mi tu starou bestii

Dnes jsou Geckové tři týdny.

Už tři týdny přidávám různé přívlastky je slovu matka. Pomalu jsem odhalila tajemství, jak je možné například doběhnout až ke dveřím, když zazvoní pošťák, jak je možné se ráno osprchovat a snížit vlastní míru ušmudlanosti na únosné minimum a dokonce - doufám - i to, jak napsat příspěvek na blog. Hvězdopravec zase chodí do práce a vrací se až večer. Zkrátka, když to napíšu takhle, připadám si schopnější než prezident Spojených států.

Ale nenechte se mýlit.

Včera si Gecková jako obvykle nakakala plenku plnou až do pasu. Musím tímto váženým čtenářům oznámit, že naše holčička přestala střílet do dálky a kaká jen jednou denně, zato ale v opravdu úctyhodné kvantitě. V podobných situacích není jiného řešení, než buď ji tři hodiny otírat předpisově vatou, nebo ji prostě strčit pod vodovod s vodou přibližně odpovídající imperativní teplotě 37 stupňů - což samozřejmě nemůžete nijak ověřit, a tak zaháníte rady z porodnice o vražednosti jiné než předpisové teploty někam do hlubin mysli, kde leží v koutě krabice s nápisem "kterak být dokonalou matkou".  I strčila jsem tedy naši pokakanou princeznu do umyvadla v koupelně a jak jsem ji tam kroutící držela a snažila se ji neutopit, spadla jí hlavička na hranu toho umyvadla. To, jakou silou, samozřejmě nejsem schopná odhadnout, protože mě to připadalo jako síla strašlivá a v duchu už jsem přemýšlela, jak to budu vysvětlovat policii, neb až bude odhalena fraktura lebky a až budu sedět ve vazbě, budu muset nějaké to vysvětlení podat a jít s pravdou ven ("nechtěla jsem otírat její výkaly vatou a strčila jsem ji do umyvadla do vody neznámé teploty") je prakticky stejný hřích jako s dítětem třást nebo mu namáčet dudlík do alkoholu. Pak jsem se ale vzpamatovala, zapojila rozum a usoudila, že fakt, že Gecková si nárazu evidentně ani nevšimla, bude nejspíš dán tím, že se jí vlastně nic nestalo, a posunula se tak o další krok blíže od cíle "dokonalá matka" k statusu "normální matka".

Jako když jsem Geckové vylila na hlavičku litry pomerančového džusu. Z něhož ve sklenici kupodivu ubyl asi tak malý panák.

Dokonce jsem si tento týden povolila smýt ze sebe ve sprše mýdlo, ačkoli jsem jasně viděla na chůvičce zaparkové za sklem sprchového koutu, že Gecková se probudila a řve.

Když jsem večer vyprávěla Hvězdopravci, jak jsem pak tři čtvrtě hodiny lítala po domě v Evině rouše než se mi podařilo Geckovou znovu odložit, jen se na mě podíval a řekl: "Ty jsi šla do sprchy, když Gecková křičela?"

"Nekřičela, když jsem se šla sprchovat, a navíc jsem si nechtěla mýt vlasy ani nic, jen se rychle opláchnout a převléct se z pyžama", řekla jsem provinile. "Nesmíte nechat vaše dítě křičet," vzpomněla jsem si na slova porodních asistentek, se kterými jsem pracovala v Chile: "vašemu děťátku při křiku umírají neurony."

Pár dní poté jsem nachytala Hvězdopravce, jak v mé nepřítomnosti odložil dítě a odběhl si na záchod. "Ty jsi si dovolil jít čůrat?", obořila jsem se na něj v myšlence na své sprchové sobectví.

"Abys věděla, šel jsem dokonce kakat", řekl můj Herodes. Usoudila jsem, že se právě posunul k hranici "normální otec" a zadoufala, že tedy přestane chodit krokem šelmy zavřené v kleci a obviňovat celý svět z ubližování na zdraví pokaždé, jakmile Gecková jen zakňourá. Budeme asi muset doufat, že neuronů má v té své nadměrně velké hlavičce dost.

Takové drobné skulení se na hranu umyvadla, pár kapek pomerančového džusu ani minutka křiku není pro pocit být špatná matka ale tak vydatný jako fakt, že na rozdíl od Hvězdopravce mám tak tvrdé spaní, že mě Geckové jekot v noci nemá vůbec šanci probudit, a to přesto, že spí s námi v jedné místnosti. Maximálně mě řev z hlubokého spánku převede do fáze spánku lehkého, kdy jsem asi tak bdělá a rozumného uvažování schopná jako po načichání se toluenu.

"Mám ti ji podat?", řekne Hvězdopravec. "Ale vždyť já ji mám", řeknu já, obejmu polštář a spím dál.

"Nakojíš ji?", řekne Hvězdopravec jindy. "Ale vždyť jsem zrovna dvě hodiny kojila", řeknu, převalím se na druhý bok.

"Probuď se!!!", nařizuje mi Hvězdopravec pokaždé.

"No jo, tak mi ji podej, tu starou bestii", řeknu nakonec z dřímoty a otřu si slastně poslintanou tvář do polštáře. Freud by ze mně měl radost.

Pevně doufám, že mi po zveřejnění všech těchto prohřešků proti Mateřství dítě neodeberou z péče.

Protože francouzské úřady se činí. Těsně před porodem jsem vám psala, že mě vyšktli ze systému pojištění, a také jsem vás ujišťovala, že se zdá, že je to pro daný úřad ale tentokrát takový přešlap, že se dokonce i sám chytl za nos. Ano, za nos se chytl a snažil se situaci rychle řešit, což ale neměnilo nic na tom, že bylo nutné všechno vypapírovat. Takže náš odjezd do porodnice vypadal asi takhle: "Haló? Paní Hvězdopravcová? Prosím Vás, chybí nám ještě kopie Vašeho oddacího listu. Můžete nám ji urychleně odfaxovat?" "Ale my zrovna jedeme do porodnice! A na co vůbec potřebujete můj oddací list?" "No to potřebujeme, ten už jste nám měla poslat dávno!" "Nikdo mě o něj nikdy nežádal" "Stačí, když mi ho odfaxujete, nebo jestli nemáte fax, doneste ho hned na pobočku pojišťovny ve Zvonokosech, já jim zavolám, ať tam na vás počkají a ať to rychle odfaxují." "Ale my jedeme do porodnice!!!"

Ještě, že máme pojišťovnu tak trochu cestou. Samozřejmě tam na nás ale nikdo nečekal, Hvězdopravec odmítl stát s oddacím listem frontu, a tak jsem nakonec rodila i bez toho, že by pojišťovna měla můj oddací list. Kupodivu to šlo.

A sotva byla Gecková na světě, úřady se činí dál.

Protože z Hvězdopravcem nemůžeme z administrativních důvodů mít stejnou zdravotní pojišťovnu, nemůže být dítě zapsané na obou našich kartičkách. A protože moje kartička byla v době porodu kvůli vyškrtnutí neplatná a hlavně se na ni nesmělo nic nového zapisovat, aby se ta neplatnost neprovalila, Gecková byla zapsána na tu Hvězdopravcovu. To znamená, že pokud půjdu s Geckovou k doktoru já, budu muset platit, nebo budu muset mít Hvězdopravcovu kartičku.

Ale chodit z Geckovou k doktoru vlastně moc nehrozí, protože ve Zvonokosech nejsou skoro žádní pediatři a na pravidelnou kontrolu jednou za měsíc je objednací lhůta dva měsíce: a protože vám víc než jednu schůzku nedají, máte smůlu.

Zato ale po oznámení narození naší velkohlavé hvězdy dostáváme další a další žádosti o zaslání chybějících dokumentů. "Prosím, zašlete nám vaši výplatní pásku za měsíc květen", žádá nás sociální úřad. "Prosíme, zavolejte nám 22.července kolem 10h", radí mi místní zdravotní středisko, kde se dožaduji schůzky s pediatrem. Jako kdybych neměla nic jiného na práci než sledovat diář, hudruju a přemýšlím, zda mám vyprávět, jak předepsaná homeopatika na srůstání císaře nemůžu brát prostě proto, že vzpomenout si třikrát denně do sebe nasypat pět cukříků je nadlidský výkon, a že už ty jednorázové dávky, které se měly brát dva dny po sobě na lačno, skončily tak, že druhou dávku jsem se rozhodla vzít i přesto, že už jsem sice už nebyla na lačno, jenže, jak jsem zrovna kojila, tak jsem cukříky rozsypala všechny na zem, a ony jak jsou kulaté, tak se rozkutálely po celém obýváku, a já jen doufala, že po nich pak neuklouznu a nenatáhnu se i s Geckovou v náručí. "Dokumentace, která nám byla zaslána o vašem dítěti, není kompletní", stěžuje si krajský úřad: "Prosíme, požádejte vašeho pediatra o doplnění chybějících informací", vykoukne na mě z další obálky a já zjistím, že to, co krajskému úřadu v dvoustránkové dokumentaci chybí, je velikost Geckové při narození. Velikost, kterou nikdo neměřil, protože zjišťovat, zda má kroutící se dítě, které tvrdošíjně drží nožičky u hlavičky, jak tomu bylo zvyklé v děloze, 50 nebo 51cm, považovali v porodnici za zcela zbytečné. "Tak vašeho pediatra, jo?", zaskřípu zuby, potlačím chuť napsat do papíru něco opravdu skandálního jako třeba 160cm, jen abych viděla, zda to celé někdo bude číst, a zapíšu rovnou padesátku: "Tady máte pediatra, pitomci!"

Tak. Právě jsem využila ve svůj prospěch, sobecky, čas Geckové siesty, který jsem mohla věnovat odsávání, nebo žehlení (žehlení? Jó, kdyby tak tví čtenáři věděli, že jediný, co žehlíš, jsou tvoje sukně a trička a ještě možná tak Hvězdopravcovy košile, ale na Geckovou nevyžehlíš ani ťuk a ještě ke všemu pereš klidně její pleny s vašimi ručníky!), nebo třeba četbě nějaké moudré knihy o tom, jak být dokonalou matkou. No ano, mohla jsem. Ale nezapomínejte, že prvotním úkolem matky je se z toho všeho úplně nezbláznit.


6 komentářů:

  1. Je vidět, že vám to jde skvěle! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlavni je z toho vyvaynout ziv, a to se zatim dari!

      Vymazat
    2. Jo jo, hlavní je zachovat životní funkce všech zůčastněných, to ostatní se dřív nebo později dostaví:-)

      Vymazat
  2. Kdo nema chuvicku usetri si spoustu trapeni s tim, ze neni u kriciciho ditete. Kdyz dite rve, tak si trenuje plice, to ti rekne kdekdo (si rikam jake plice asi museji mit ty deti co rvou 18 hodin denne). Venkoncem to ale pusobi, ze to zvladas velmi dobre, gratuluju :)
    Jo a ta pojistovna, ta vas taky pekne vypekla. Obcas si postesknu, jak je tu plno papirovani, ale myslim, ze si nekam zalozim nejaky tvuj prispevek o papirovani v Francii, to cloveka hned vyleci ze stezovani si.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tvuj blog taky vypada, ze to zvladas perfektne! Takze si jiste dokazes predstavit tu realitu. Naposledy jsem brecela asi pred tim prispevkem rano :).

      Vymazat