středa 19. června 2013

Přece z toho neporodím!

Čtenářky internetových fór, na kterých vykukují dvě čárečky a kde se povídá o nejkrásnějších dárečcích, jistě vědí, že nejvíc mimískům škodí stres. Ze stresu se rodí. Z bouřek se rodí. Z leknutí se rodí. Hlavní je se nestresovat.

Něco vám řeknu. Pěkné houby.

Když jsem v půlce května vstoupila do druhé poloviny osmého měsíce a začaly mě trápit všechny neduhy, o nichž jsem tu skuhrala minule, přijela k nám do Zvonokos pouť. Přijíždí každý rok na svátek svatého Pankráce. Kolotočáři se protlačí kamiony na historické náměstí asi pět metrů od nás, blikajícími atrakcemi na týden zatarasí jedinou přístupovou cestu k našemu domu a zaberou všechno dostupné parkování široko daleko. Zato máme ale pět dní živé zábavy dlouho do noci přímo pod okny. "Bavíte se????", ozývá se co pět minut z tlampače. "Ano!!!!", volají teenageři z horské dráhy, a pak v naší ulici zvrací pivo a cukrovou vatu. "Jedem jedem!!!!", huláká chlápek u centrifugy a já, zahořklá těhotná stařena, si nacpu špunty do uší a doufám, že konečně zaberu. Minulý rok jsme jeli, brblám si pod vousy. Jeli jsme pryč. Ale co letos, když jediné, kam ještě smím jezdit, je do práce, a jinak mám nařízeno odpočívat? Jestli to takhle bude dál, tak pojedeme akorát tak do porodnice! Převalím se na druhý bok, na ten, kde se mi leží jako na pomeranči, protože je to tam, kde má Gecková hlavičku, a navzdory všem hlavně se nerozčilujte, začnu v duchu klít jako dlaždič.

Ale ze stresu se, milí čtenáři, nerodí. Jinak bych už musela porodit za minulý měsíc několikrát.

Poslední den pouti jsme kolem šesté večerní leželi na kanapi, Hvězdopravec sledoval svůj oblíbený Stade2, ekvivalent našich Branek, bodů, vteřin, když v tu jsme uslyšeli zvuk tříštícího se skla. V domě naproti, od nás skoro na dosah ruky, v prvním patře stál na parapetu kluk a než jsem stihla vykřiknout ach! ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!, kluk seskočil jako kočka z okna ven a utekl. Došlo mi, že léta poetismu máme v moderní společnosti jistě za sebou a že skutečnost je prozaicky prostá: žádný sebevrah, zloděj.

Zavolali jsme policii. Než přijeli, kluk se stihl vrátit s kumpánem, vlézt do domu znovu a zase vyskočit. "A jak vypadal?", zeptali se policisté. "Hubený, dlouhé černé vlasy, modré tričko, šedé džíny, asi šestnáct let", řekla jsem. Neřekla jsem, že kluk byl docela pohledný, nepřipadalo mi to tváří v unavené tváře dvojice policistů potících se v nedělním odpoledni v uniformě vhodné. "Hm....", zamyslel se ten menší tlustý nad mým bravurním detailním popisem a podíval se směrem na náměstí, kde cirkulovaly davy lidí: "No tak my tu chvíli budem hlídkovat, kdyby se náhodou vrátil..."

Kluk se kupodivu nevrátil. Asi respekt k uniformě, která patnáct minut váhavě přešlapovala u nás na rohu. Nebo asi hlavně proto, že dům, kam vlezl, je prázdný a není v něm, až na ošuntělou ledničku, co ukrást.

Přesto, že se ze stresu nerodí, jsem měla tolik kontrakcí, že mi nakonec byl odpuštěn poslední pracovní týden.

A ještě, že tak.

V pondělí kolotočáři složili nádobíčko a zase se u nás na náměstí dalo parkovat. Ono historické náměstí totiž slouží za normálního provozu jako parkoviště. Jediný problém je, že je to parkoviště placené, drahé a speciálními pravidly řízené. Můžete na něm auto nechat v noci zadarmo, ale vyjet musíte druhý den před 7:30, jinak hlídač zatáhne závoru a musíte nocleh vašeho vozítka zacálovat. Také nesmíte nechat auto na náměstí nocovat v pátek večer, protože jinak v sobotu v pět ráno přijdou policisté, vzbudí vás, a důsledně vám doporučí, ať si laskavě zaparkujete jinde, protože v sobotu je na náměstí trh a parkovat se na něm nesmí. A když v trenýrkách a pantoflích spolu s pár podobně přitroublými sousedy ospale dovrávoráte k autu, za stěračem máte pokutu 35 eur. Zkrátka, parkovat se u nás dá, ale musíte v tom umět chodit.

Hvězdopravce v trenýrkách a pantoflích můžete v sobotním ránu vidět s jistou pravidelností a ještě častěji se u snídaně ozve: "A sakra...", protože je po 7:30 a Dežot pořád ještě spí v draze placené postýlce.

"Vezmi si X", řekla jsem velkoryse, vzhledem k tomu, že jsem díky kontrakcím nepotřebovala jet do práce. Kvůli pouti jsem v pátek nechala svoje růžové flower power car skoro až na periferii Zvonokos, na jednom z mála míst, kde se během pouti smělo parkovat. Hvězdopravec sebral klíčky a papíry a utíkal.

"Jdu na policii", volal mi po deseti minutách: "nerozčiluj se, ale X na tom není zrovna dobře."

A tak jsem se dozvěděla, že mi někdo chtěl moji X ukrást. Přesto, že tenhle typ aut se otevře levou zadní vypáčením dveří a jednou ranou šroubováku ho i nastartujete, přesto, že tedy dveře auta obvykle nezamykám, jak mi poradil tatínek Jean, protože zloděj, kterému podobná popelnice za kradení nestojí, ale který by se rád podíval, zda není vevnitř něco dobrého k lupu, alespoň nezničí při páčení dveře, přesto přese všechno nejen, že tentokrát do otevřené X vlezli zloději tvořivě a neotřele rozbitým okénkem, ale zřejmě kladouce si otázku "jak auto ukrást" také utrhali vevnitř všechno, co utrhat šlo. "To jsou ale amatéři". podivoval se mechanik, kam jsme X odvezli: "Těm muselo bejt tak deset, víc ne."

A tak jsem nemohla chodit do práce dvakrát tolik. Protože jsem měla kontrakce a proto, že jsem neměla auto.

"Odpočívat a relaxovat", zněl příkaz pánů doktorů. "Relaxovat a odpočívat", psaly všechny zkušené kamarádky. Hlavně se nestresovat, ať z toho neporodíš.

Dva týdny na to jsem takhle relaxovala a odpočívala na našem loži v druhém patře našeho domu.

Dovolte mi ale nejdřív malou odbočku. Jestliže jsem o něco výše psala o tom, že domy naproti jsou jako na dosah ruky, ráda bych nyní uvedla, že se nejedná ani o poetickou nadsázku, ani o zkreslení způsobené strachem a hrůzou (mám přece nařízeno nestresovat se), ale o tvrdou realitu. Naší ulicí sice projede auto, ale pouze formátu Dežota a pouze se sklopenými zrcátky. Pamatujete se, že máme garáž, ale nedá se do ní vjet? Inu, šarm historického centra!

Takže, dva týdny na to jsem okolo čtvrté ranní relaxovala a odpočívala na našem loži, když v tu slyším na ulici volání, které jsem si pamatovala z lekcí francouzštiny v dávné minulosti. Au feu! Appellez les pompiers!  - dle učitelky ekvivalent českého Hoří!  . Pamatuju si moc dobře, že jsem při zjištění, že učebnice uvádí podobnou litanii jako překlad něčeho, co musí být vyřčeno tak rychle jako oznámení o požáru, zcela ztratila v lekce francouzštiny důvěru. Inu, kdo by byl řekl, že deset let poté, opravdu uslyším doslova učebnicové volání.

První Au feu! Appellez les pompiers! jsem tedy myslela na učebnice.

Druhé Au feu! Appellez les pompiers! jsem myslela na to, že mám opilců plné zuby.

Třetí Au feu! Appellez les pompiers! jsem se zamyslela nad tím, proč u toho řevu opilec tleská.

Čtvrté Au feu! Appellez les pompiers! jsem si vzpomněla, jak dvakrát hořelo v našem sousedství v Santiagu, jak jsem první noc v našem novém bytě chodila po Bellavistě v županu, a řekla si, že pravděpodobnost, že by zase hořelo hned vedle a ještě ke všemu na začátku mého devátého měsíce těhotentství, je naprosto minimální.

Až páté Au feu! Appellez les pompiers! jsem si řekla, že bych asi měla vzbudit Hvězdopravce, i když možná bude brblat, že už tak špatně spí a že ho pořád budím svým převracením. Na druhou stranu, řekla jsem si, když jsem ho takhle úmyslně vzbudila naposled, bylo to, abych mu řekla, že je asi zemětřesení, a bylo z toho 8.3 na Richterově škále. "Ne, hysterka nejsem", řekla jsem si a zatřásla jsem spáčem vedle.

Hvězdopravec otevřel okenice a viděli jsme ze střechy naproti šlehat plameny.

Poučení z toho plyne mnohé.

Zaprvé, ani když hoří, nehoří tak, aby se nedala čtyřikrát zopakovat litanie Au feu! Appellez les pompiers! a spáč hráč sebevrah neměl pořád dost času myslet na kde co. V češtině jsme zbytečně struční.

Zadruhé, když máte pocit, že opilec křičí hoří a zároveň slyšíte "tleskání", možná, že je to tím, že venku praská oheň.

Zatřetí, jsem dobrá matka, protože jsem zvládla se voláním hoří poměrně dlouho nestresovat.

Začtrvté, jak vám řekne každý statistik, fakt, že dvakrát už vedle vás hořelo a že jste v devátém měsíci těhotenství nemá na pravděpodobnost, že u sousedů hoří, vůbec žádný vliv. To, že váš soused je alkoholik a má tendenci kouřit v posteli, naopak ano.

Zapáté, zavazadlo sbalené do porodnice se hodí i v případě požáru a je dobré ho mít tedy připravené dopředu, protože připravovat zavazadlo do porodnice, když u sousedů hoří, z vás rychle udělá špatnou - vystresovanou - matku.

Zašesté, když máte hlavu plnou těhotenských hormonů, stresuje vás každá pitomost, takže při úprku z domu ven vás přepadne obava, aby vám v garáži neshořel zbrusu nový kočárek.

Zasedmé, francouzští hasiči na rozdíl od těch chilských přijedou rychle a v hojném počtu, takže ani v historickém centru nakonec nejen, že neshoří váš kočárek, ale dokonce ani váš dům, ani domy sousedící zdí s domem hořícím.

Zaosmé, ze stresu se nerodí.

Tečka. Dopadlo to dobře. Asi na týden.

"Ze stresu se nerodí?", pomyslel si nejspíš nějaký z úřadujících archandělů, co to na mě vědí a co nahoře zdravotního a sociálního pojištění sedí, když mu po šesti měsících průchodem střevy místního systému přistál na stole můj a Hvězdopravcův zaprášený tlustospis s všemi možnými a nemožnými papíry o našich podvratných existencích. Proč píšu podvratných? Pamatujete si přeci na smrtelný hřích "opustíš-li mne" a na to, že lidé, jejichž životopis čítá i jiné místo pobytu než Dolní Kotěhůlky, by měli být potrestáni za potulku! Neměla jsem dosud tu odvahu čtenářům líčit naše další trable s byrokracií, a proto nevíte, že náš návrat do systému zdravotního a sociálního pojištění ve Francii je pro místní úřady naprosto nestravitelný a nespolknutelný ořech, který byl dosud zaseknut někde v kloace slepého střeva, kde začal pomalu zahnívat.

"Ze stresu se nerodí!", odpověděl si tedy úředníček a jako řešení zvolil ablaci onoho bolavého apendixu. Když nás vyhodí ze systému, bude přeci všechno zase pěkné a krásné. A ona z toho, jak již bylo řečeno, neporodí, a je to! Nebo, kdyby náhodou ano, alespoň jí to ušetří platbu za vyvolávací injekci, když to bez pojištění bude muset všechno platit. A vůbec, řekl si úředníček, zaléčíme to pořádně, už od 1.1.2009.

Jenže kdo to kdy viděl, aby vyjmutí slepého střeva někdo svěřil jednom úředníčkovi? Podobná operace je samozřejmě nelegální, vyhodit někoho ze systému zdravotního pojištění, nota bene někoho těsně před porodem, se nesmí. Dobře, apendix byl vyříznut, ale kontrolní systém briskně zachytí, že se stalo něco, co se stát nemělo, a zadrží  tedy informaci o tom celém ve svých útrobách. Výstupní zpráva pak zní asi nějak takhle: Pacient zemřel a koza zůstala celá. Jinými slovy, moje zdravotní a sociální pojištění bylo zrušené, ale dopis o tom, který mi měl být doručen, asi sežrala ona úřednická kontrolní koza. Tím ovšem nezbylo nic na úřednického šimla. Myslím ten dopis, který by nyní onen šiml rád k sežrání jako výměnu za to, aby mě zapsal zpět. Vysmívala jsem se snad tomu, že ve všech doporučením okolo těhotetství by se nevyznala snad ani Chytrá horákyně? Tak vidíte, a jsem pojištěná-nepojištěná. Jsem vyškrtnutá, ale nemám o tom doklad, takže mě není možné zapsat zpět.

A co vy si představujete pod takovým slovem "absurdní"?

Navzdory tomu všemu, nebo možná právě proto, Gecková sedí v mém bříšku jako paša, jen drobně se vrtí a občas mě kamarádsky dloubne do žeber: "Mami, hlavu vzhůru!"
"No, ty potvoro, zrovna tys ji zapomněla dát dolů", pohladím jí po zádíčkách.
"Když mě se zdálo, že svět je tak nějak vzhůru nohama takhle", omluví se Gecková smutně.
"Co naděláme, nenaděláme nic, jen doufejme, že když už kvůli tomu, že jsme si popletli nahoře a dole, budeme muset pod kudlu, svět zase do té doby dostane trochu nějaký řád a nebude muset ta kudla v ruce být tátův Švýcar na chodníku před porodnicí.  "
"Tak dlouho jsi řikala, že z toho neporodíš, že nakonec fakt neporodíš", naskočí mi na břiše bulka, jak Gecková krčí rameny: "a mě teď pan doktor - tedy doufám, že doktor, ne, že bych tátovi nevěřila - prostě vezme za flígr a vyhodí mě ven."

A tak to taky bude. Vytažení Geckové za flígr už máme naplánované, a protože se zdá, že vyjmutí apendixu úředníkem se zanítilo dostatečně na to, aby bylo pro systém dost bolavé a zneklidňující, jsou záchranné operace v plném proudu a vše se jistě v dobré obrátí, takže budu zase pojištěná. Ale hlavně doufejme, že všechny katastrofy doprovázející zrození naší velkohlavé hvězdy vycházející vzhůru nohama už jsme si odbyli a že to celé je jen povedené a stylové entrée do dobrodružství života.

12 komentářů:

  1. Tak ze stresu se právě nerodí! Každá rozumná Gecková si počká, až bude venku pěkně bezpečno a pak se teprv odváží vyrazit do světa!:-)

    Jinak jestli tě to uklidní, tak podle poměrně velké švédské studie trvá průměrné těhotenství prvorodících žen 41 týdnů a 2 dny, takže ta naše představa o krásně zaokrouhlených čtyřiceti je tak trochu mimo mísu a ani sebelépe míněný ultrazvuk na tom nic nemění.
    Každopádně hodně sil do zbývajících dní a ať se to podaří i nohama napřed! Btw. prý lození po čtyřech pomáhá miminu se uvolnit a otočit hlavou dolů, tak kdybys už doma nudou lozila po zdech, třeba by to bylo užitečné:-)

    PS: Ta byrokracie je drsná a velmi kreativní. Člověka vždycky překvapí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, no myslela jsem na tebe, kdyz jsem to psala, s tim stresem. Jsem zivy dukaz, ze cim vetsi bordel, tim vic dite sedi a ani neduta. Mozna proto se nepretocila, aby ji nekdo vyndal, protoze se zda, ze z poslednich udalosti by jinak nemohla vylezt nikdy :).

      Jinak ve Francii prave pocitaji termin 41 tydnu. Jinak souhlasim, ze vsechny ty "prenasejici" zeny, ktere si mysli, ze budou rodit 40 plus 0, jsou mimo misu. Ja mam cesky termin tenhle vikend, ve Francii mam cas o tyden dyl :). Ale vzhledem k tomu, ze budu mit cisare, tak je musim stihnout vyresit problem s pojistenim do te doby a neporodit driv. Jinak na prevraceni jsme zkouseli uplne vsechno (cviceni, akupunkturu, manualni pretoceni), nase dite ma ale svoji hlavu. A bohuzel moc velkou, kdyby byla normalni, tak tady se bezne rodi deti koncem panevnim, ale Geckova ma hlavu 99.percentil a sance, ze se skripne v panvi, je takova, ze do toho nikdo nejde....rodim v porodnici, kde jsou velkymi odpurci zbytecnych cisaru, ale v mem pripade to proste jinak nejde, jedine, ze by se otocila sama, ale pochybuju, ze to jeste udela.

      Vymazat
    2. Tak mě napadá máte stanovené datum v diáři, nebo budete čekat až porod začne?
      Aby ses do toho nabitého programu plného četníků, zlodějů, požárů, byrokratů a jiných přírodních katastrof vůbec vešla:-)

      Vymazat
    3. Mame datum, a kdyby to zaclo driv, tak se nic nedeje, tedy pokud zrovna nebude nejaka prirodni katastrofa :D.

      Vymazat
    4. Myslím, že Hvězdopravec by měl začít trénovat a nabrousit švýcara. To jenom tak pro případ náletu kobylek, pádu meteoritu nebo nedostatku ropy:-)
      To by byl aspoň domácí porod!
      Každopádně přeju, ať to všechno pěkně prožijete a ať Gecková příjde na svět do bezpečí a co nejpříjemnější cestou:-)

      Vymazat
    5. Dekuju! Z toho, ze to bude muset byt cisar jsem samozrejme dost zklamana, ale co se da delat, treba to priste pujde normalne :D.

      Vymazat
    6. :-) Uvidíš, každý porod je úžasný, ta forma už je taková třešeň na dortu (i když i z toho může občas zaskočit pecka... důležité je ji pak řádně vykašlat;-)).
      Proto jsem se ptala, jestli budete čekat, až začne porod, páč to se tobě a Geckové aspoň stihnou vyplavit nějaké ty hormóny, které vám to můžou ze začátku usnadnit:-)
      Tak mě napadá, nedávno jsem četla v jedné knížce (dělám teď nějaký porodní kurz) kapitolku o tom, co se dá dělat pro to, aby i císař byl příjemnější jak pro dítě tak pro matku. Nechceš to nějak poslat?

      Vymazat
  2. Ty jo, ty si teda uzivas! Drzim palce s pojistenim.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky! Ctu s napetim tvuj blog a pripravuju se na to, jaky to bude potom...

      Vymazat
    2. Drzim palce s pripravou. Ja nebyla pripravena vubec (mne se prece nic takoveho jako poporodni deprese nemuze stat, ja jsem racionalni a normalni) a je to narez. Ale rikala jsem si, ze ty jako psycholozka o tom mas vetsi poneti nez ja. Ja jen vedela, ze neco takoveho je.

      Vymazat
    3. Baby blues ma skoro kazdy, ja si rikam, ze mne by spis udivilo, kdybych ho nemela. Kazdopadne muj dojem z vasich blogu je ten, ze si vedete skvele, i kdyz je to narocne, takze mozna ani nemate cas videt, jak skvele vam to jde! Mit dvojcata a jeste je kojit, to je opravdu vykon!

      Vymazat
  3. A kde je fotka hořícího domu s Tebou v popředí, Teri?!

    :o)

    m.

    OdpovědětVymazat