úterý 4. června 2013

O těhotenství a Annapurně

"Já ani nevím, že jsem těhotná", řekla jsem koncem sedmého měsíce svému panu doktorovi, když se vyptával na pálení žáhy, bolesti zad, otoky nohou a další radosti těhotenství. "Potvrzuju vám, že těhotná  tedy jste", řekl pan doktor a změřil mi břicho, které v té době mělo sice rozměr míče na basketbal a zaclánělo mi ve výhledu na špičky nohou, ale ještě jsem s ním neshazovala sklenice ze stolu a neměla ho neustále špinavé od jídla, zdi nebo čehokoli dalšího, o co jsem ho nevědomky otřela.

Vesele jsem vyskočila, že půjdu domů. "Vy ještě chodíte do práce? Vy to máte přece docela daleko...", zeptal se pan doktor mezi dveřmi. "Chodím" "A nevadí vám to ježdění?" "Ne ne, všechno v pořádku," usmála jsem se a hodila si na rameno svou tašku obsahující kromě peněženky a telefonu také jednu odbornou a jednu zábavnou knížku, diář, láhev s vodou, asi tři pomády na rty, pět gumiček do vlasů, čtyři propisky, rozmačkaný banán, několik zmuchlaných dopisů od pojišťovny a banky, pár parkovacích lístků, tři svazky klíčů (od domova, od auta, od blázince) a dva balíčky kapesníků, to vše dávajíce dohromady nejméně deset kilo nálože. "A dneska, to jste byla v práci?", vykulil na mě oči doktor. Moje práce je asi 100km od jeho ordinace, která je sama o sobě 40km od našeho domu. "Byla", křepce jsem se otočila. Doktor zakroutil hlavou.

A já sbíhajíc ze schodů také. Někoho, kdo má dost morálních a fyzických sil vylézt na Plomo a Palomu, neřkuli na Pili a další a další velikány nemůže přece nějaké dítě v břiše vůbec rozhodit.

A pak přišel osmý měsíc.

Mělo mě napadnout, že myslet si, že jste na vrcholku, protože už ho vidíte, je nezkušenost totálního začátečníka.

Nejdřív mi začalo vadit ohýbání. Pak hluk. Lidi. Ježdění. Začalo mě bolet břicho. Gecková si umanula, že strčí nožičky do žeber nalevo, a tedy i do žaludku, a hlavičku do žeber vpravo, a pod hlavičku si hodí moje játra. Když to na ní přišlo, pokoušela se mi se z žebra vylézt ven. "V bibli kecají, tudy to neni!", říkala jsem jí, ale nic nepomáhalo. "Máš orientační smysl jako babička Jarka, tudy to neni!!!!", nadávala jsem dokonce, když Gecková vymyslela, jak žebro podlézt a strčit hlavu z vnější strany. Spát se začalo dát pouze na levém boku, protože na tom pravém se leželo jako s pomerančem zapomenutým v kapse u teplákovky. Geckové to ale bylo úplně jedno, vytáhla jednu nožičku ze žaludku, přesunula ji dolů a slastně mi ji vnořila do močového měchýře. Tak, a mám tě pěkně pod palcem, řekla si určitě, teď se ukáže, kdo je tu šéf.

Čtyři dny před nástupem na mateřskou, který je ve Francii o týden později než v Čechách, jsem si pokorně dojela pro neschopenku. Doktor se podíval, jak to vypadá, prohlásil, že hlavička je opravdu nahoře, ale že se mu nedaří spočítat končetiny, protože ty jsou jaksi všude. "Je, a ta má vlasů", zasmál se nakonec a máničku Geckovou vyfotil. "Ale ještě musíte aspoň dva týdny vydržet!", řekl mi důrazně, jako kdybych JÁ mohla za to, že mám ze všech těch ekvilibristik naší vlasaté hvězdy jednu kontrakci za druhou.

"A bylo by dobré, kdyby se otočila", řeklo mi k tomu dalších pár lidí. "No však jí to říkám každý den", ucedila jsem mezi zuby a pokusila se zatlačit pomeranč hrozivě se zvětšující do velikosti grepu někam dovnitř.

"Zdá se, že naše soužití se stává komplikovaným", pokusila jsem se cestou domů navázat dospělou konverzaci, ale dítě jen škytlo a pomyslelo si něco jako "Dej mi pokoj, víš, že když chodíš, tak já spím".

A bylo hůř. Hvězdopravec se postupně stal králem domácnosti. Místo ranního polehávání v posteli s počítačem na klíně a bručení: "Udělám to potom, vždyť je SOBOTA!!!" začal stále častěji pronášet věty jako: "Musím dojít na trh, vyndat myčku a dát vyprat prádlo, zvládla bys udělat džus, abych to všechno stihl?" a zcela nepokrytě se zamýšlet nad věcmi jako jakou rychlostí je nutné prát, aby se špinavé prádlo navzdory všem zákonům fyziky a matematiky - pokud perete, mělo by přece ubývat -  nezačalo doma hromadit. Inu, jen od života odtržení filosofové musí vymýšlet tak podivná přirovnání jako že Achilles nedohoní želvu.

Já jsem zatím ležela na gauči. Ležení na gauči, to byla moje představa prenatálního odpočinku, na nějž jsem byla oficiálně odvelena a který mi byl důkladně přikázán. "Nikdy jsem nestál, když jsem mohl sedět a nikdy jsem neseděl, když jsem mohl ležet", řekl prý Churchill. Je vidět, že Churchill nikdy nebyl těhotný. Stát, sedět nebo ležet, všechno to vyjde na stejno. Od poloviny osmého měsíce pohodlná poloha prostě neexistuje a slovo odpočinek musel k prenatálnímu přidat určitě taky nějaký chlap. Nějaký takový, co si myslí, že ujet Tour de France na kole, že to je výkon. Že vylézt na nějakou pitomou pětitisícovku, že to je nadlidské úsilí. Prostě nějaký z těch, který neví, že opravdický výkon je obout si bačkory a nepozvracet se, protože jste před hodinou snídali a máte v žaludku zabodnutou dětskou nožičku. Že výkon, to je při každé změně polohy vašeho těla muset vstát a jít (o patro výš!) na záchod, vyčůrat tam lžičku moči, sejít zpátky, sundat si bačkory, lehnout si a při hledání nějaké aspoň trochu pohodlné polohy pocítit potřebu jít na záchod. Že ve srovnání s dítětem, které vás vytrvale dloube už druhou hodinu do obou boků, na nichž byste tak zoufale chtěli spát, vytrvalým kručením ve vašem břiše se dožaduje (ve čtyři v noci!) pains au chocolat a na všechny návrhy opití rohlíkem typu "a jogurt nebo kus chleba by nestačil?" reaguje kopy do žaludku, je porazit Rusy v hokeji normální bžunda.

Moc nepřeháněj, však ještě nerodím! kleju v duchu nad Lachenalovými popisy, jak mu po výpravě do Himalájí zakončené zdoláním první osmitisícovky - Annapurny - amputují zmrzlé prsty. To tedy ještě uvidíme, Lachnálku, co je horší!

Ale jako správný alpinista, sbírající poslední síly a u konce s dechem, vím, že teď už je vrcholek opravdu na dosah ruky. Pravda, každý horal ví, že cílem není vrcholek, ale základní tábor a že sil bude ještě třeba, ale my dva parťáci na laně, malý a velký Cacamol, jak nám říká Hvězdopravec, už stojíme na hřebeni. Na posílenou morálu do sebe cpeme sušenou šunku, poutargue a domácí zmrzlinu, na nichž je na všech napsáno "Vyhýbat se obloukem, nenasytná špatná matko, neb v případě infekce hrozí nebezpečí předčasného porodu".

Pcha! Od neděle si slovo "předčasný" můžete nechat od cesty, malý Cacamol je připraven vystrčit na svět svůj růžový zadeček!

11 komentářů:

  1. Když tě tak čtu, viděl bych potenciální zádrhel jen v tom, že tutově rozesměješ veškerý personál, ten se přestane věnovat vítání malého Cacamola a ceremoniál budete muset vzít do nohou a rukou sami :-) Ale jsem si jistý, že i tak dopadne všechno tou nejlepší možnou variantou.
    Máš podobný termín, jak má neteř - jen tu máme trochu moc vody a malinko nervózníme odstřiženou přístupovou cestou, ale o to bohatší budou pozdější vzpomínky :-)

    Držím Vám palce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dik! Na neter myslim, stejne jako na vsechny "postizene" jako ja, co se navic musi trapit s povodni. V Chile jsem mela par tehotnych adolescentek, ktere byly tesne pred porodem behem velkeho zemetreseni v roce 2010, to si taky ted vubec neumim predstavit....kupodivu, zadna z toho neporodila, coz nevim, jak je technicky mozne. No, kazdopadne, preju hodne stesti a at voda rychle opadne.

      Vymazat
    2. Dneska "jsme" porodili!! Neteř mi porodila praneteř Terezu :-)
      Přeji Ti, abys měla úplně stejný úsměv přes celou tvář, jako my tady.

      Vymazat
    3. Moc gratuluju!!!! My mame porozeno od 21.6., coz je take duvod, proc na tenhle blog vubec nemam cas. Ale zda se, ze nas snad zachrani satkovani....

      Vymazat
  2. Terezko, ať ti to vše dobře dopadne a reportáž z dobytí vrcholu je šťastně úlevná!

    OdpovědětVymazat
  3. Nádhera! Držím palce, ať to spolu dobře donesete až do toho pravého dne, který bude dokonalý. No a pak už jenom doživotní radost, že..;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :DD. No, dozivotni radost po nejkrasnejsim obdobi.

      Jinak jsem ve stadiu, ze mi je uplne jedno, jak budu rodit, hlavne, aby to uz bylo.

      Vymazat
    2. Výborně! Tak to už jsi skutečně připravená :-D

      Hlavní je mít neustále na mysli, že MATEŘSTVÍ JE DAR!

      Vymazat
  4. Jo, hlavně aby to už bylo. Venku.
    Těším se na legrační příhody slečny Geckové.

    OdpovědětVymazat
  5. Teri, moc jsem se pobavila :o) Ukaž se nám na fotkách ještě před tím velkým dnem, kdy přijde úleva! :))) m.

    OdpovědětVymazat