neděle 10. března 2013

Geččí příběh

Celé minulé léto bydlel na fasádě naší sousedky druh místní ještěrky zvaný gecko. To jsou takové ty ještěrky s přísavkami na prstech, které z obyčejné ještěrky dělají horolezce formátu nedávno zesnulého Patricka Edlingera. Gecko bydlel na fasádě v hrozivě se rozpínající rostlině, která rostla obmotávajíc na co přišla takovou rychlostí, že před ní nebyla v bezpečí ani na okně v prvním patře spící kočka: sázeli jsme se s Hvězdopravcem, kdy se kočka probudí obkroužená výhonky toho nenechavého keře, který během dvou tří týdnů vyrostl až do výše prvního patra. Gecko se ale v rostlině měl dobře. Po ránu jsme ho viděli, jak se lišácky skrývá pod horními výhonky a bleskurychlými pohyby se vrhá vpřed, když k němu zabloudí nějaká nešťastná moucha. Co dělal gecko ve dne nevíme, asi se schovával před kočkami, kterých je v naší ulici dobrá desítka, ale večer už byl zase na stanovišti a když nechytal mouchy, koukal nám přímo do oken.

Pak jsme odjeli do Chile zdolávat vulkány, a když jsme se vrátili, začalo rostlině opadávat listí. Copak bude s geckem, lovcem much, říkali jsme si, i když jsme ho od návratu už nezahlédli.

Ale pustili jsme se do jiných činností. Začali jsme, jako milý gecko, zuřivě lézt po skalách a zapsali jsme se do místního lezeckého klubu, kde jsme potkali první zvonokoské známé. Protože začalo být čím dál tím jasnější, že s jedním autem budeme ve Zvonokosech jako jen s jednou rukou, začali jsme se také poohlížet po druhém vozítku, a tak jsem dostala příležitost k ohledání krysího bydliště u tatínka Jeana a milenky Myriam.

Mimochodem, když už jsme u toho, je mi jasné, že věrný laskavý čtenář se poslední půl rok jistě ptal, jak se má krysí Einstein. Stále žije. Stále uniká a myslím, že ho tatínek nechytí, dokud Einstein nedostane Alzheimera a na mechanismy všech nalíčených pastí nezapomene. Zatím je ale v plné plodné síle, a tak na podzim zplodil i nenechavé potomky, z nichž jeden se pokusil - kooperativně, nutno říct - v kuchyni otrávit plynem, když se prokousal do skříňky pod umyvadlo a začal ohlodávat plynové potrubí. Inu, ta mladá generace, myslí jen na to, jak si rychle užít a zemřít mladá, myslí si jistě prohnaný tatínek Einstein a vrtí nad tím celým dlouhým krysím ocáskem. Tatínek Jean nad zlovůlí Einsteina syna kroutí hlavou také, copak je to za způsoby, chtít vyhodit dům do povětří! "Budeme s tím vážně muset něco dělat", nadhodil tuhle během rodinného oběda. "Možná nastal čas na obyčejné pastičky!", řekl Hvězdopravec. "No jo, ale to oni taky prokouknou, chytí se jeden, dva, a pak už nikdo", řekl tatínek. K pastičkám má odpor a bylo jasné, že jeho předchozí oznámení bylo jen tak, aby se neřeklo. Einstein má tedy důchod zajištěn.

Ale zpět k autu. Jedním z následků konání dobra, jež tatínkovi káže činit jeho prorok, patří totiž to, že když někdo v rodině potřebuje prodat auto a nemá kupce, tatínek auto koupí. Abych tedy nebyla špatně pochopena: prorok samozřejmě nevyzývá k nákupu aut a ke konzumaci. Ale vyzývá ke konání dobra. A konání dobra je, dle tatínka Jeana, zbavit všechny jejich starostí, i když to znamená zanést si celou zahradu starými vraky. Tatínek tak koupil Hvězdopravcova Peugota, kterého můj drahý nestihl prodat před odjezdem do Chile, a následně toto jaro odkoupil také Peugota, kterého se zbavoval dědeček. Nutno uznat, že obě auta jsou poměrně nová a dobře pojízdná. Vraky na zahradě jsou tedy tatínkova stará Xantia, milenčin růžový Citroen AX a ošuntělý karavan neznámé značky. Vraků se ale tatínek zbavovat nechce, protože co kdyby chtěl někdo už odprodané pojízdné auto zpět?

A navíc, takový vrak se přece může někomu hodit. Třeba někomu, kdo odřel Dežotovi bok a pořád si k tomu nafoukanému bílému namustrovanému frajírkovi nemůže najít vztah. Jinými slovy, vrak se může hodit mě. "Stačí, když ji pojistíte a můžete si pro ní přijet", řekl tedy tatínek. A protože Hvězdopravec pracoval, nasedla jsem na vlak a odjela do Simianne, kousek na sever od Marseille. "Jí" se myslel růžový Citroen l'AX, o němž jsem si vlivem totální neznalosti automobilových značek myslela, že se jmenuje "la X". Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak X vypadá, dokonce ani zda je to spíš velikosti Pathfindera nebo spíš velikosti Smartu. Ve večerním šeru kousek od domu stálo malilinkaté prdítko, malilinkaté i oproti náfukovi Dežotovi. Řeknu vám, byla to láska na první pohled. I když jsem z ní na dálnici nevymáčkla více než 100 a zakázala si s ní tedy podobné kousky pro příště provádět. No co, já dálnice stejně nikdy neměla ráda.

Někdy v době, kdy nám přibyla X a kdy z rostliny naproti zmizel gecko, na mě, jak se (i s tou hrubkou) neotřele píše na českých internetových fórem "vykoukli dvě čárky na testu". Ať si lámu hlavu jak chci, nevím, jak vám tuhle skutečnost sdělit originálněji. S dvěma čárkami na testu mi totiž ubyly první dva neurony a tahle tendence roste exponenciálně stejně jako hormon hcg.

Jinak by totiž ta paní, co se nebála po prvním pokusu o výstup na Sierra Nevadu v noci v hlubokém chilském lese s Hvězdopravcovou zlomenou lyží, Sylvainovo vykloubeným ramenem a šesti kilometry cestou necestou mezi bambusy přes nespočetné potoky před námi, nemohla málem zešílet hrůzou, že u kadeřnice dýchala 30 minut výpary amoniaku stoupající z hlavinky zákaznice vedle.

Jinak by totiž ta samá paní, která sjela na lyžích zledovatělý padesát stupňů nakloněný vrcholek Osorna, kde pád znamenal rychlý sešup až k úpatí, a které pak Sylvain řekl, že je neuvěřitelné, jak dokázala zvítězit nad svým paralyzujícím strachem z prázdna, nemohla při sledování televize, kde běžel program o želvích mláďatech, která po vylíhnutí utíkají do moře, a zlí ptáci se je přitom snaží sežrat a v moři se jim ještě zlejší krabi pokoušejí trhat nožičky a ručičky, málem utlouct Hvězdopravce ovládáním, protože se dožadovala, aby její drahý zachránce program co nejrychleji přepnul, jelikož ona sama v tom stresu nemohla najít to správné tlačítko.

A už vůbec by ta paní, která psala akceptovatelné práce na témata jako "Winnicotův koncept falešného já a tzv. nové patologie" nemohla s neuvěřením na otázku "Jaké ty vypeckované olivy chcete, černé nebo zelené? noires ou vertes?" odpovědět "Vy máte černé olivy otevřené a zavřené?" noires ouvertes ou fermées?"

Ale protože se mi tohle všechno stalo a protože neurony rychle ubývaly a hcg tedy rostlo, někdy v listopadu jsme se konečně dostali k doktorovi, který si na nás posvítil sondou. Na obrazovce se to trochu zavlnilo, Hvězdopravec vykřikl: "Ty jo, támhle tluče srdíčko!" a na oba na nás vykoukl v klubíčku stočený....gecko.

Tak vida, sem se poděl. Celé léto si nás obhlížel, a nakonec se rozhodl se k nám přidat.

V lednu jsme byli u pana doktora znovu. Při pohledu na obrazovku Hvězdopravec pochvalně řekl: "No vida, už to skoro nevypadá jako plaz!" Pan doktor se podíval také a zeptal se, zda chceme vědět, co to "to" je. Oba jsme přikývli.

A tak víme, že gecko je ve skutečnosti Gecková.

Neuronů mi zatím zůstalo dost na to, abych nenapsala, že jsme "mocinky šťastní", ale tak nějak to je. Hvězdopravec i já se už nemůžeme dočkat, až nás bude někdo v noci několikrát budit a poblinká nám nový gauč. Do téhle doby se o podobné věci starali naši svobodní nevyřádění kamarádi, ale myslíme, že není nad to, aby od určité doby zajišťoval podobné radosti "ten nejkrásnější dáreček, který jsme si mohli nadělit". Jediný, kdo radost nemá, je nafoukaný frajírek Dežot. Schválně dělá, že se mu do kufru nevejde žádný kočárek, kromě jednoho, stejně pitomého jako samotný Dežot. Gecková ale v pitomém kočárku jezdit nebude, to ať si Dežot raději rychle spočítá.

A tak vás vážení čtenáři po dlouhé době zase zdravím a doufám, že mi stav mých neuronů dovolí napsat častěji než jednou za půl roku. Zatím vám posílám pozdrav a Gecková kopanec. A posílám vám fotky toho, jak Geckovou připravujeme na to, že z ní bude šampionka ve skialpech. A šampioni budeme, i když nám teď Hvězdopravec říká Cacamolovi. Mimochodem, ty kalhoty, co mám na sobě, jsou Hvězdopravcovy a nechci, abyste mi jako ty nechutně hubené Francouzky napsali, že "to ale vůbec není vidět, že bych byla těhotná".

16 komentářů:

  1. Chacha!!!
    Geckova, to je dobry. Videt to samozrejme je, ale to je urcite proto, ze bricho vystrkujes. Nebo uz to mas za par? Jinak samozrejme gratuluji. A evidentne ty hormony zas tak moc bezny zivot nezastrely. Ja bych s brichem (tj. tak od ctvrteho, pateho mesice) na lyze nevlezla ani kdybych mela k nejakym lyzim pristup.

    Tak doufam, ze si najdes na kratke uderne zpravy ze zivota matky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevystrkuju, ono uz to ani nejde, stejne mam pocit nekdy, ze to mam v brise jako v metru ve spicce :). Dekuju za komentar a gratulaci.

      Jo, a jeste k lyzim, kdo je zkuseny lyzar, jezdi casto a umi nepadat, tak klidne muze jezdit dal, mne naopak delaji skialpy moc dobre. Kdyz clovek otehotni, nahrne se na nej strasliva spousta zakazu (pocitam o tom napsat nejaky tucny prispevek), kterymi vubec nejde se ridit, tak nevyleze ven a krome 30minut lehke jogy sedi na gauci a studuje tabulky s vyzivovymi hodnotami asi 5ti potravin, ktere smi jist. Takze bud panikari, nebo casem zjisti, co mu vyhovuje a co ne a podle toho to nejak dela dal.

      Vymazat
  2. Ahoj Téro, hezky podaný životní zlom! Super! :o) V uplynulých měsících při dumání nad tvojí absencí mi tohle taky mihlo hlavou.. Tak ať vám ten plaz (nebo vlastně plazice) pěkně roste a těším se na další příběhy!! Mimochodem, fotku toho růžového fára máš? :o) Opatrujte se, em.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju! Fotku nekdy pridam, jednou jsem faro vyfotila, kdyz se mi podarilo zaparkovat do opravdu maleho prosturku, tak abych mela pamatku, ze jsem to dokazala :).

      Vymazat
  3. Hezké!!! Gratuluji moc!

    OdpovědětVymazat
  4. gratuluju a přeju miminku hodně spokojenosti a budoucí mamince taky. moc ti to sluší

    OdpovědětVymazat
  5. To jsem ráda, že po malých milých vulkánech v září přišel takový krásný geččí příběh a moc gratuluju a držím palce.
    Těším se na,aspoň občasné,skvělé komenty z Tvého pera. Chodím ráda na Tvůj blog - vlastně blogy (nejen vyprávíš, ale i vaříš zajímavě) a moc jsi scházela jistě nejen mě.
    Zdravím Tebe i maličkou Geckovou :-)Alauda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju za komentar k obema blogum a preju pekne dalsi cteni i vareni.

      Vymazat
  6. To je prima! A co Gecková nejradši k jídlu? Nějaké francouzské speciality?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju za komentar. Jidlo normalni, zadne okurky s marmeladou a bliti do kabelek/odpadkovych kosu/na vsechny pritomne jako ve filmech se u nas nekonaji :). Jen ja postradam poradny krvavy steak, saucisson nebo ustrice, byt treba tehotna na francouzske Vanoce je tedy tak trochu za trest....priste si to naplanuju nejak lip :).

      Vymazat
  7. Já se tady během čtení tlemím jak mentálně upozaděný člověk a vůbec mi to nevadí člověče :-)
    Kde ji necháte vykouknout na svět, už víte? Jak se vlastně určuje národnost... tedy občanství? (Blbější otázky mě momentálně nenapadají, pardon :)
    V každém případě přeji, ať "to vyjde" a s geččí podobou má společný jen originální prenatální příběh :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) Dekuju! No, o tom vykoukavani, vypoctu terminu v ruznych kulturach a o administrativnich trablich se jmenem a narodnosti jiste jeste budu moct bohate pohovorit, ale celkove bych rekla, ze pokud nas poslechne, tak vykoukne nekdy v druhe pulce cervna.

      Vymazat
  8. P.S.: To vláčení po horách jí samozřejmě závidím jen zčásti, chudák holka..., ale rodiče si holt nevybíráme, tak se s tím snad nějak smíří a časem možná nabere sílu k případné odplatě :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :DD, jak, ze ji to nezavidis, my se prece budeme vlacet s ni, predevsim prvni rok, nez se nauci chodit, ne ona s nami :D

      Vymazat