pátek 15. června 2012

Zvonokosy dnes

Tak nevím nevím, občas začínám přemýšlet, zda se ze mě náhodou nestává Provensalan. Neříkám to jenom kvůli zanedbávání tohoto blogu a internetu vůbec, ani jen kvůli faktu, že jsem odřela Dežotovi bok, když jsem se naše prdítko pokoušela zaparkovat, a dokonce ani jen proto, že mě při poslední jízdě vlakem do Ženevy napadlo, že jsou lidé nějak málo hovorní a že, pokud budu takhle pokračovat, dopadnu nejspíš jako jedna paní v českém vlaku, kterou její soused odpálil typicky česky přívětivě: "Paní, já si ale nechci povídat". Říkám to tak nějak kvůli tomu všemu najednou. Zkrátka, o zpožděních autobusu do Aix, očních problémech prodavačky těstovin a kadeřnických sklonech pekařčiny dcery (myslím té pekařky s hrudkami řasenky) vím všechno.

Na druhou stranu ale pořád ještě nejsem schopná po luberonských silnicích jezdit více než sedmdesát a když prší, otevřu dokořán okno a nadšeně se na ty kapky dívám - v Santiagu jsme nic takového neměli -, místo, abych hartusila, že počasí je neobvyklé, že prší moc a že za to všechno určitě můžou ty chlíváci z Vošingtónu. K asimilaci tedy stále ještě daleko.

V Provence a na celém jižním pobřeží se sice hartusí na trhu hlavně proti počasí, ale doma se pak ví, kdo za to všechno může. Laskavý čtenář, který má jistě spojený místní kraj s lány levandule, růžovým vínem a olivami, sice může možná fialovou barvu považovat za tu, co zdejší kraj charakterizuje nejlépe, během voleb se mi ale začíná zdát, že barva Azurového pobřeží a spol. je hlavně hnědá. A hnědá, to je barva asimilace, jinak táhni, odkud jsi přišel. Nikde jinde ve Francii nemá Le Penova strana Národní fronta takový úspěch. Jaké že tedy dnešní Zvonokosy vlastně jsou?

Pestré.

Novým vynálezem starosty už dávno nejsou toalety, dnes je jim moderní Zvonobus, autobus vozící obyvatele zdarma z jednoho konce města na druhý. Na zastávce čekám s pánem, který čeká na čtyřku, ne na jedničku, ta to bere moc dokola, a když autobus přijede, přátelsky si potřese rukou s řidičem. Ač je autobus zadarmo, využívá ho málokdo, protože Francouzi svá prdítka milují a nemíní se nechat omezovat něčím jako jízdním řádem, už tak stačí, že je pořád terorizují nějakými silničními pravidly, že bylo nedávno zakázáno používat detektory radarů a, ta úplně nejneslýchanější hrůza, od prvního července je nutné mít v autě dokonce alkotest. Usadíme se na sedačky. Vedle nás jede rodinka vracející se od rybníka, holčička spí tatínkovi na klíně a tatínek volá na autobusáka, aby se podíval "jsem Ti říkal, že usne!". Autobusák se koukne a jede dál povolenou padesátkou. Na retardéru autobus nejdřív nadskočí, a pak si prdivým zvukem otře o retardér bříško. "To jsem nebyl já!", vesele volá tatínek. "No jo, tenhle si dycky sedne", komentuje to řidič: "Ty ostatní ne, ale tendle dycky." "Kde chcete vystoupit?", ptá se mě autobusák, protože mě nezná a neví tedy, kam jedu. "V centru", řeknu. "Ale kde v centru???" dodává, protože každého vysype tam, kde to má k domu nejblíž.

Postavy tohoto celkem nudného příběhu jsou pán Provensalan, slečna Češka, řidič evidentně potomek imigrantů ze severní Afriky a tatínek s dcerou jsou černí jako bota.

I ve Zvonokosech se tedy dnes mísí kultury a barvy pleti.

Na poště ve frontě sleduju ženu přede mnou. Burku nemá, ale je zahalená od hlavy až k patě. Uctivě žádá úřednici, aby jí změnila paušál na telefon. Je nejméně o deset let mladší než já. Přemýšlím, co si asi myslí, jaký je její život. Vyvstává mi v hlavě desítka stereotypů. Bije ji muž? Musí rodit jedno dítě za druhým? A pak mě napadne, že Socrates měl pravdu. Vím, že nic nevím. Nevím vůbec nic.

Jsem na řadě. Co o mě úřednice za pultem, když slyší můj akcent a moje rozčilení nad tím, že pořád pošta ještě neotevřela naše konto?

Snažím se, aby moje rozčilení nebylo českého, ale francouzského kalibru. Jestliže v Čechách není neobvyklé hulákat, nazvat úřednici neschopnou a nechat si zavolat vedoucího, ve Francii velmi dobře funguje - to, co by v Čechách nefungovalo ani náhodou, jelikož co je komu do toho, že jste socka - poukázání na to, do kterak prekérní situace jste se kvůli chybě dostali a kterak strádáte a nemůžete platit nájem. V Chile byste se zase museli bít v prsa, jak jste strašně důležití, a popřípadě to doložit, jinak nezbyde než pokorně čekat a nerušit. Inu, jak říkám, nevím, proč jazykové učebnice ztrácejí čas lekcemi typu "U doktora", když symptomy jsou všude na světě stejné. Taková lekce "Na úřadě" by se hodila mnohem víc.

Úřednice je milá, stejně jako byla milá na paní přede mnou, a snaží se mi pomoct, aniž by dala najevo, že se nějak liším od "normálního zákazníka". Možná ví, že nic neví. Možná je část její rodiny z Itálie, Portugalska nebo jiné evropské země a to, že mám akcent, jí nepřijde divné. Možná je prostě jen profesionální a jinak ví. Že muslimové-Arabové-imigranti žijou na dávkách a bijou svoje ženy a že východoevropané kradou práci a nejlepší by bylo vystoupit ze Schengenu, aby byl od těhle lidí pokoj. Možná tohle všechno a stejně jako 20% místních volila extrémní pravici. Možná ji volila proto, že její muž nemá práci a možná, že jí nepřišlo divné volit Národní frontu ani když přítelkyně jejího syna pochází z černé Afriky, protože ta je přece slušná a tu by nedeportovali. Kdo ví. Já ne a pokud nechci být paranoidní, opakuju si, že nevím.

"Ve Zvonokosech si dejte bacha, kde budete bydlet", říkal Hvězdopravcův bratranec: "Je to tam nebezpečný." Hvězdopravcův bratranec byl ve Zvonokosech naposledy před dlouhými léty, žije na vsi u Marseille a prodává ve zverimexu, protože je expert na mořská akvária.

V Marseille samotném to je také čím dál nebezpečnější, říkali onehdy v televizi. Na Canabière v noci se bandy mladíků motají kolem barů a snaží se okrást v páteční a sobotní noci rozjařené hosty. Naštěstí je tu bývalý legionář Tomas, původem z Maďarska, a jeho kamarádi z východu Evropy, kteří nabízejí barům služby jako ochranka. Samozřejmě mě napadá slovo výpalné, ale vím, že nic nevím. Když jde někdo z hostů vybrat peníze do bankomatu, Tomas a jeho kamarád Sergej jde s ním, protože bankomaty mají bandičky pěkně očíhnuté. A nejvíce číhají na hosty, co sotva drží na nohou. Kamera nekamera, jeden host se potácí tak, že ho Tomas musí podpírat a přitom střeží, aby opilosti nikdo nevyužil k odcizení peněženky nebo mobilu. "A takto Tomas doprovodí hosta bezpečně až k jeho autu.", libuje si komentátor osočuje vzrůstající kriminalitu, která tolik lidí přiměla volit Národní frontu. Po francouzsku.

Inu, ve Zvonokosech, stejně jako v Marseille, zřejmě stále platí, že aby si farář získal důvěru místních, musí nejdřív ustát burgundské vínečko.

Chudáci muslimové přitom nepijí.

Všechno se mi to mísí v hlavě jako sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis a přemýšlím o slovech, jak prý melting pot nefunguje a říkám si, že sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis, to zní jako Pejsek a kočička a kruté bolení hlavy. Nebo schválně, co je lepší ke kafi: gazelí rohy, makovec nebo croissanty?

A odkud vlastně ty gazelí rohy přesně jsou? A má vůbec Provensalan naproti croissanty rád?

Zvonokosy dneška jsou pestré a možná, že když se začneme spíš ptát než tvrdit, nakonec pochopíme, že nejde o to míchat všechno dohromady, ale moct si společně dát, na co máme chuť, aniž by to znamenalo, že si musíme vybrat totéž. A pak, je tu ona skvělá možnost ochutnávání a inspirace!

Často myslím na to, jak tenhle zvonokoský blog, stejně jako můj předchozí blog o Chile, vlastně psát. Ráda karikatuju a ráda se věcem směju, a mám pocit, že moji čtenáři se mnou. Nechci se vysmívat, spíš se podívat na komičnost zaslepených pravd, které jsou legrační právě tím, že jsou pro moje české čtenáře naprosto absurdní. Stejně tak ale považuju za zdravé zkoumat zaslepené pravdy vlastní, které jsou často mnohem méně komické. Je zvláštní, jak je možné se na druhou kulturu dívat očima své vlastní, a zároveň z ní umět i vystoupit a podívat se zase zpátky. Zvláštní a těžké. A obohacující. Díky melting potu.

Až pojedete v létě do Provence, užívejte si tradiční levandule, růžového a oliv. Tradice má něco do sebe. Podívejte se ale zvědavě i na to, co je Provence dnes, protože francouzský venkov už ani v Luberonu není to, co byl, a ne náhodou má v místních vesničkách Národní fronta tolik voličů, kteří onu změnu nenávidí a nového se bojí. A nedělejte si iluze, že se názory Národní fronty nějak přehnaně liší od toho, co se klidně a bez povšimnutí může pronášet v Čechách jako pravda, za níž je jedním dechem proneseno, že tedy není politicky korektní, ale s politickou korektností, ať se jde někam, když je to přece pravda, co se obecně ví. Mimochodem, naše národní hrdost na to, jak jsme chytří, že nebudeme politicky korektní jako ti šašci v Americe nebo v Evropě, je jednou z věcí, které počítám mezi ty méně komické.

Zkuste se podívat na ono míšení starého a nového a na chvíli myslet, že víte, že nic nevíte, a možná uvidíte onu rodící se novou Provence vedle té repetitivně se opakující a ač malebné, do sebe zatuchle uzavřené - i vám samým. Stejně jako bude pro cizince - nedejbože tmavé pleti - uzavřená společnost na nejedné české vesnici v hospodě. I když, on i takový blonďatý Skopčák...

A možná se vám jako mě stane, že francouzské prdítko uhánějící proti vám hlava nehlava uprostřed silnice neřídí místní ovíněný hráč petangu, ale v kompletní burce zahalená žena, která sice přes burku vidí jen tak trochu, ale zcela jistě má ve dveřích auta povinný alkotest.


Zdá se, že o úsměvné absurdity ani v moderní Provence nebude nouze.

19 komentářů:

  1. Budu si to muset přečíst ještě jednou, až nebudu nemocná. Je to nějaké složité :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlavne si eM nemysli, ze v tom vsem je nejaka odpoved, nebo smysl, je to spis o tom, jak se odpovedi tezko hledaji.

      Vymazat
  2. Taky jsem si to musel přečíst několikrát, abych se zorientoval :-) Pak jsem pochopil, že si nejsem jistý, jestli opravdu chápu, což je ostatně asi meritem článku :-))
    Pravděpodobně máš na mysli pásky přes oči lidí, kteří se, někdy dokonce i vědomě, přou o to, jak průsvitná ta zrovna jejich páska je a neuvědomí si, že jde pořád o pásku přes oči.
    Když ty, Terezo, přemýšlíš o tom, jakým způsobem své zážitky blogově pojmeš, tak já zas, z pozice čtenářovy, myslím na to, jak je možné jedním člověkem unést všechny ty kosmopolitní informace, které ti byly dány (pardon, získány) při stylu života, do kterého nám (opět díky) dáváš trochu nahlédnout. Nejsou ti ty praktické znalosti kultur někdy (třeba teď, ve Zvonokosích) překážkou? :-)
    Je jasné, že z mých slov neustále prosakuje špatně (ne)skrývaná závist, ale s tím už se nějak budu muset vyrovnat :-) Stejně jako s vědomím, že nadmíru zavedené stereotypy mi upravují vlastní uvažování nežádoucím směrem. Přesněji řečeno žádným, stagnujícím směrem. Jako příklad můžu uvést mou paralelu na tvou burku za volantem protijedoucího auta - to "moje" protijedoucí auto řídil dokonce medvěd! Obrovský plyšový, mírně smějící se, MEDVĚD! S těmito slovy v hlavě jsem potřeboval ujet zhruba tři kilometry, než jsem byl ve své omezené kebuli schopen vydedukovat relativní možnost pohybu automobilu s pravostranným řízením v našich českých končinách, a tohle všechno ještě smíchat se smyslem pro humor, který dotyčnému "spolujezdci" medvěda evidentně nechyběl, a proto vedle sebe posadil plyšového kámoše tak, aby se kochal reakcemi ostatních. Zbytek kilometrů do mého cíle, a nebylo to málo, jsem prořechtal a proprskal smíchy, s krátkými přestávkami na holotropní dýchání se šťastně zaslzenýma očima. Tobě přeju to samé :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky za komentar. Historka s medvedem je super, kradu a budu pouzivat (komentuju ji dale) jako priklad toho, co s nami zajete stereotypy (ridic auta se pozna podle toho, ze sedi vlevo) muzou delat. Jinak, ac nevim, zda byl ridic Anglican, rozhodne mel anglicky smysl pro humor - a velmi dobry.

      Dekuju za otazku, zda je interkulturni "nasavani" prekazkou. Premyslim o tom a zatim nevim. Prekazkou k cemu?

      Jiste je, ze se casto na cloveka divaji jako kdyby ho vyklopilo prave pristanuvsi UFO, ze se mi obcas i u blizkych lidi stane, ze si o me neco mysli "protoze lidi, kteri odesli ze sve zeme, jsou takovi a takovi a mysli si to a to". Jiste je, ze krize identity nemusi byt u ufonu mozna daleko, ale zatim me netrapi. Na druhou stranu ale k potkani druheho - za predpokladu, ze druhy chce potkat vas a nemysli pritom na to, ze jste ufon - jsou dulezite uplne jine veci, nez v jake zemi jste zili. K potkavani lidi to tedy prekazka neni, ale mozna jsi mel na mysli neco jineho...

      Vymazat
    2. Ano, myslel jsem potkávání - tvůj vlastní nadhled, získaný zkušenostmi s větším výčtem poznaného, oproti lidem na cestách, kteří je nemají, přestože to někdy tvrdí. Ale je mi jasné, když se takhle ptáš, že to není tvůj problém :-) Pravda, hodně záleží na tom druhém, aby neviděl v příchozím ufona - to je celkem praštěnej zvyk u nás. Pohybuju se často v prostředí, kde přicházejí turisté se žádostí o ubytování v soukromém "zimmer frei" a někdy jsem svědkem trapných poznámek Čechů směrem k lidem, kteří se snaží být vstřícní a slušní. Někteří dostávají studenou sprchu, některým to ani naštěstí nedojde, protože s tím vůbec nepočítají, coby variantou našeho chování. Stydím se za ně a dělá se mi špatně. Ale jenom někdy :-)

      Vymazat
    3. Myslim, ze kdyz mluvis o tom studu, ktery citis, je to presne totez, co se mi nekdy stava, ale to myslim kazdemu, to nesouvisi nutne s cestovanim. A naopak, clovek nekdy muze pocitovat stud i za "zcestovatele svetaky". Nicmene, z duvodu nedostatku tvrdych dat o procentu tupcu v ruznych narodech jsem si sama pro sebe rozhodla predpokladat a ridit se axiomem, ze ono procento tupcu je v kazdem narode stejne, a snazim se si ty poznamky moc nebrat....ale stejne me trapi.

      Vymazat
  3. Tak to mi připomnělo teď návštěvu u našich íráckých sousedů. Co já vím? Jenom to, co vidím. Každopádně jsem teda poprvé viděla, jak vypadá naše sousedka:-D
    O pár dnů později jsem byla na veliké dánské vesnické veselici a... najednou jsem byla ta neasimilovaná já... Dost mě překvapil rozhovor s jedním mladíkem, který podstupuje byrokracii pro imigranty, aby do Dánska dostal svou Chorvatskou přítelkyni: "Taky tady nechci Araby, ale proč to musí zasáhnout i lidi jako jsou Chorvati?" Vzpomněla jsem si na íráckou rodinu a říkala jsem si, kéž by bylo více Dánů takových... A ten rozdíl není v národnosti, ale ve zkušenostech, právě v tom rozbourání naučených stereotypů...
    Kdo ví, jaké budou Zvonokosy zítra:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O asimilaci prece nejde! Coby clovek tvor spolecensky je asi normalni hledat sve misto ve spolecnosti, tak, aby mi vyhovovalo a bylo to to moje misto (dokonce i na to najit sve misto "mimo" potrebujeme, aby spolecnost existovala, a tak i misto "mimo" je misto "v" - to je podobne jako s premisou, ze "nelze nekomunikovat") - ale idealem nemuze byt se rozpustit a nakopirovat podle ostatnich. V clanku mluvim o asimilaci ironicky, jako by to byl ideal, a skutecne to ideal onech "zastancu tradice" zrejme je, at tomu rikaji jakkoli a uz nemluvim o tom, ze samozrejme nakonec neexistuje jeden clovek jako druhy.

      Jinak potrebuju vysvetleni, proc by melo byt vic Danu takovych? Takovych, ze maji chorvatske pritelkyne? Ze nechteji Araby? Ze rozlisuji mezi obema? .... prosim prosim o rozvedeni, neni mi jasne, jak to bylo myslene.

      Vymazat
    2. :-) Tak já tu asimilaci myslela taky ironicky. Přišlo mi neduležité použít uvozovky, páč je to tak absurdní...
      Stejně tak v druhé části jsem měla na mysli přání, aby bylo víc Dánu takových jako naši iráčtí sousedi nikoliv jako mladý muž, kterému nedochází, že mezi jeho chorvatskou přítelkyní a něčí jinou pákistánskou ženou není rozdílu, tedy aspon ne toho lidského.
      Asi blbě napsáno... co už.

      Vymazat
    3. A jo, ted uz tomu rozumim. Ja jsem si rikala, ze to asi nejak tak bude, ale nebylo mi to uplne jasny....tak jsem se zeptala, aby to jasny bylo :).

      Vymazat
  4. Slozite to je, ale nevedela jsem, jak napsat jednoduseji o dennodennim balancovani na hrane znameho a neznameho, o hledani moznosti divat se na to nezname bez cernych ci ruzovych bryli, o dulezitosti nasich korenu a o tom, jak nas zaroven svazuji a zkresluji nam nas pohled.

    Jedine, co mi prijde v cele veci jiste, je smesnost, ale hlavne obrovske nebezpeci absence kritickeho rozumu vuci "pravdam, co se obecne vi" a vytvareni techto pravd z jedine zkusenosti, kterou jsme udelali. Jde mi o to vystihnout brutalitu toho, kdyz o vas nekdo neco vi, jen kdyz se na vas podiva, a nesnadnost toho nedelat to same: to je to kazdodenni balancovani na hranici.

    Jinak zadne odpovedi nemam, proto je ten text tak zamotany, neni v nem ani dobry, ani spatny hrdina ;).

    Moc me pobavila Jirkova historka o medvedovi: je prece legracni, ze si v prvni chvili myslime, ze ridic je plysovy medved, spis, nez ze by nas hned napadlo, ze ridic sedi vpravo; krasne to ukazuje stereotypnost mysleni. Protoze ale taky vime, ze plysovi medvedi neumi ridit, musime to cele podrobovat kritickemu zkoumani, az nam dojde, ze vlastne ridic sedi vpravo (vidis, moje hypoteza byla, ze musel nutne ridit nekdo v prevleku medveda...), Jednoduchost toho reseni vyvola usmev, az rehot, jak najednou ty nase stereotypy lehnou popelem. Proto se taky ctenari mozna smejou nad mym blogem: ze to jinde muze fungovat i uplne jinak. Kolikrat ale proste nabubrele tvrdime, ze v teto zemi nebo v teto narodnosti je (nebezpecnym) zvykem nechat ridit plysove medvedy, protoze jaksi neumime nahlednout fakt, ze v nekterych zemich je proste volant je vpravo? Kolikrat si sedneme do auta vlevo a rozcilujeme se, ze auto bez volantu nejde ridit a ze jsou v tehle zemi uplne blbi?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, přesně tak :-))
      Váhám, jestli sem dát odkaz... ale asi jo.... dokazuje totiž "potupně", že jsem potřeboval popostrčit k logickému vysvětlení ještě víc, než jsem uvedl v předešlém komentáři - těch aut jsem tehdy minul víc, šlo pravděpodobně o veteránský sraz. Kdoví, k čemu bych v úvahách došel, kdyby byl jen jeden :-))
      http://obycejny.blogspot.cz/2009/06/diveni-se.html

      Vymazat
    2. Mně článek připadal srozumitelný, řekl mi, co chtěl říct - nebo co jsem chtěla, aby mi řekl? :-)

      Opravdu je nadmíru pohoršující, že Angličani nechávají řídit plyšové medvědy!! Taková nezodpovědnost! - Anebo by to stálo za úvahu aplikovat i u nás? :-)))

      Vymazat
    3. A co jsi chtela, aby ti rekl :)?

      Vymazat
  5. pro mě je tohle uplný balzám. usmívám se od začátku do konce a vznáším se v blahu počtení a představ dějů. kouzelné, kouzelné... kolik prostředí tolik životů a co člověk jistě "věděl" tak najendou leží v troskách i díky té pestrosti a různých zvyklostí. a ja se nedokážu ani zlobit a ani divit že ti druzí "vědí"protože mi dochází dnes a denně že za to nemohou. konfrontace s mojí vlastní omezeností kterou jsem mohla poznat díky různosti skončila složením zbraní a pochopením že moji vlastní omezenost nedobyju nikdy. že to musím prijmout, musím se poddat... moje nevědění je konečná. a již mě nerozčiluje zabedněnost vlastní a ani cizí :o) a tak díky moc za tyto osvěžující pestré článečky. počtu si ráda i příště.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju za komentar. Mas se, ze umis slozit zbrane. Ja jsem porad jako certik v krabicce, kdyz nekdo neco "vi". Take vim, ze nevedeni je moje konecna, a bojuju se sebou, ale jak nemuzu odpustit sobe, kdyz me nekdy napadaji otazky jako "bije ji jeji manzel" a premyslim, proc me takove veci napadaji, tak je neodpoustim odstatnim a mam tendenci je nutit premyslet...vim, ze omezeni budeme vzdycky, ale porad mi jeste nejde se s tim smirit.

      Vymazat
    2. záleží s čím semáš smířit. že někoho bije manžel pokaždé naštve. teda mě by to štvaloi naopak, když žena bije muže. ale neštve mě nevědění. naopak lebedím si v něm.

      Vymazat
    3. Však Jo. Jak jsem ti biti myslela v souvislosti a tím svým článkem. Někdy bych rada taky uměla vypnout a nechat to bejt, protože jsem možna někdy moc velký moralista, ale zatím to neumím.

      Vymazat
    4. tohle se mi moc líbi: Stejně tak ale považuju za zdravé zkoumat zaslepené pravdy vlastní, které jsou často mnohem méně komické. Je zvláštní, jak je možné se na druhou kulturu dívat očima své vlastní, a zároveň z ní umět i vystoupit a podívat se zase zpátky. Zvláštní a těžké. A obohacující.
      až budeš mít děti tak najednou změníš pohled na své rodiče. největší pecka je pak dospívání děti, ten věk 15 - 18 a dále, kdy dojde ke stejnému úkazu jak popisuješ, kdy člověk se dívá zpátky a dělá to jen cvak, cvak, cvak... cvaká to jak šílenec. zda moralizuješ nebo ne je úplně vedlejší protože tím akorát nasereš druhé ale v důsledku je to úplně šumák. to rozhodující (podle mě) je to docvakávání a uzavírání. teprvé poté může dojít k postupnému vypínaní napěťových okruhů :o) teda tak nějak to vnímám já. a někdo nevypne nikdy, protože mu to nesepne nikdy.

      Vymazat