Co bych vám tak zase pověděla

Když člověk nepíše nějaký ten čas, nastane problém, že věcí, co by povědět chtěl, je dost, ale jaksi mezi sebou nemají moc velkou souvislost. Jak jen do jednoho příspěvku shrnout zrušený let z Prahy, Zrníčkovo tleskání, Geckulčin odpor ke sněhu a fakt, že se nám dítě tváří v tvář totální rodičovské laxnosti samo oddudlíkovalo? Často mám pocit, že náš život je jako obrovský motorizovaný pluh na sníh: hrneme toho před sebou kopu, rozutíká se nám to do stran a když se podíváme za nás, je tam udusané a upravené bílo. A nejednou se mi zdá, že i ten obrovský pluh zůstane někde vězet v závěji a je pak nutné vylézt do vánice ven a lopatou v potu tváře ty kopy ručně přehazovat, dokud se pluh nepodaří vyprostit.  Zkrátka, v podobných podmínkách je zastavit se luxus, za který se platí, a každý den s sebou nese nové dobrodružství.

Geckulka má období, že musí všechno sama. Sama se oblékat, sama se mýt ("je umí komín, MUA!", dožaduje se mýdla, než vystrčí z vany zadeček na můj povel "udělej komín"), ale také mačkat džus z pomerančů, tahat nákupní košík - do supermarketu nechodíme, nakupuju u zelináře vedle, na trhu a u řezníka, zbytek zvládneme po internetu - a především, především vyndavat zboží z košíku u kasy za notného hekání, kterým teatrálně doprovází všechno, co nazývá "tavaj, MUA!" (pracuju). Jediné, kdy nechce věci dělat sama, je, když vidí, že Zrníček se nechá v klidu obsluhovat. A tak u oběda krmím dvě děti najednou, ale když přinesu jako dezert tvaroh a nasypu do něj trochu cukru krupice - jiný nemáme, zapomněla jsem ho koupit a tenhle zbyl z letního zavařování fíkové marmelády - naštvaně mi sebere misku a křičí: "ne, je míchá MUA!" "Pén, kupo pén!", volá Geckulka prakticky denně. Koupit chleba. Koupit chleba jako Malý hnědý méďa, jehož hvězda stále nehasne. Co na tom, že Méďa odvážně řekne "Yn baget silvuplé" a následně zaplatí, zatímco Geckulka terpve po notném pobízení stydlivě řekne "Ša" (tohle), pro chleba chodí stále stejně ráda.

Když se něco Geckulka učí, pořád to opakuje. "Mamá?", zeptala se mě nedávno. "Ano?" "Sosiél!", řekla Geckulka potichu a stydlivě. Čarodejnice, pochopila jsem. "Sorsiér! Čarodejnice!", řekla jsem a Geckulce to bylo jasné. Dobře to řekla! "Je sosiél, Nini!", "Je sosiél, Nunu!", "Je sosiél, mamá", opakovala zbytek dne, kdykoli se naskytlo volné místo v konverzaci. Čarodejnic si člověk musí užít.

Doba čarodejnic přešla a momentálně jsme v období, kdy se Geckulka naučila slovo "bel", "krásná". Tedy, nejen, že se naučila slovo krásná, ale hlavně pochopila, že krásná, to není jenom jako hezká, ale že se musí plesat a žasnout. "Hm, je bel!" zvolá Geckulka nad šatičkami a hladí je, jako by byly vyšívané zlatem a perlami. "Je bél Nini!" plesá nad bratříčkem, který ji pozoruje z koberečku na zemi. "Je bél mamá! Je bél!" žasne nade mnou a hladí mi ruku při obědě s takovým pohledem, že si připadám jako miss universe. Pár minut na to mi ale spadne korunka: "Je bél pié, je bél!", plesá Geckulka jako nad sedmi divy světa a hladí si nožičku.

Z předchozích odstavců vám je asi jasné, že Geckulka pořád mluví geckulčtinou. Česká a francouzská slovíčka má v mozečku nacpaná jako synonyma a zatím používá prostě to, co se jí lépe vyslovuje. "Mamá!?", volá na mě v autě a ukazuje mi ve zpětném zrcátku dětskou imitaci krabičky nanukového dortu: "je kua šá?" Co že to je? "To je zmrzlina", řeknu česky. "Glas!", řekne spokojeně Geckulka a položí krabičku do košíčku. Inu, je vám jasné, že se slovy jako zmrzlina to prostě má čeština trochu těžké. Ne vždycky: "tatedo! tatedo!" dožaduje se Geckulka před spaním. "Já ti nerozumím! Co chceš?" vysvětluju a vidím, jak se Geckulka začíná zlobit. "Záda!!!", řekne najednou. Ještě, že má synonymum! "A, gratéldo!", pomyslím si. Drbat záda.

Protože čeština a francouzština mají opravdu odlišnou větnou stavbu a tedy morfologii vůbec, má to Gecková skutečně těžké a zatím prostě řadí slova tak, jak jí přijdou do krámu. "Čít nunu kupo!", dožadovala se mě dnes večer. Rozuměla jsem hned. Geckulka chce číst knížku o Méďovi, kterou jsme koupili odpoledne. "Je moucha! Je fuj ma mezón!", ukázala mi o něco později dnes prstem na strop. Na stropě visel pavouk, ale pro Geckulku je prostě všechen hmyz "moucha". Na to, že pavouk je fuj, jsem ji nikdy neupozorňovala, neb v našem starém domě v polích je jich tolik, že člověku nezbývá než se s nimi sžít, ale zdá se, že nějak asi přišla na to, že když je na stropě pavouk, tak je domeček špinavý. "Manžé bota papí!", může se jako každý večer potrhat smíchy u fotografie v albu, které se prohlíží před spaním. Na fotografii dědeček předstírá, že okusuje Geckulky botičku.

Navzdory tomu, jak mluví, ale Gecková rozumí, nebo se alespoň tak tváří. Jako jasný intelektuál, pro nějž je sníh nejkrásnější, pokud padá za oknem, s sebou neustále všude vláčí alespoň jednu knížku a "čít, mamá!", je jeden z nejčastějších požadavků. K Vánocům dostala Geckulka od tety a strejdy Jak pejsek a kočička pekli dort, a protože "Dort wuwu" či "Dort mňau" byl pak nejméně dva nebo tři týdny v čele hitparády, babička a děda obratem poslali z Čech cédéčko s ostatním Povídáním. Jenže Povídání na cédéčku je skutečný Čapkův text, ne ten upravený jako v obrázkové knížce, a nejsou k němu samozřejmě obrázky. Geckulka mi na CD připadala opravdu malá. Není. Sedí a poslouchá a nejen o dortu.

Zrníček si o tom všem myslí, že jeho sestra je skvělá. Dívá se na ni a tleská. Když se Geckulka přiblíží, snaží se ji chytit a občas ji chňapne za vlasy. Geckulka se o něj opře, snaží se ho zalehnout nebo ho tahá za ruce a Zrníček se blaženě chechtá.

Jestliže nechám Geckulku, aby tahala Zrníčka, je to hlavně proto, že nepochybuju o tom, že Zrníček je budoucí rugbista. Je velký, tlustý a strašně silný. Už jsem se naučila, že jakmile při kojení pustí prso, musím bleskurychle uhnout, protože se jinak v zápětí chytne za bradavku rukou a pokusí se za ni vytáhnout do sedu. Zrníček je rychlý, přesný a zarputilý. Tam, kde Geckulka seděla, plazit se nebo nedejbože lézt po čtyřech ji nechávalo zcela chladnou, kde si kňouráním vymáhala, abychom jí podali cokoli, co bylo vzdálené víc než deset centimetrů a kde do pusy nestrčila ani kousek chleba, je teď Zrníček, který se za soustředěného mručení tvrdošíjně snaží všemožně dostat ke všemu, co nejsou hračky, aby si to narval co možná nejrychleji do pusy. A přesto, že se plazit ještě neumí, má mnohem větší pole dohmatu, než si vůbec dokážu představit, takže i pokud zkontroluju předměty v dosahu - v dosahu po zkušenosti s prvním dítětem - najdu pokaždé Zrníčka v puse s něčím zakázaným jako je napájení od počítače nebo slastně se patlajícího v převržené misce s obědem, o které jsem se domnívala, že jsem ji postavila do opravdu velké vzdálenosti. Říkám si, že nakonec možná to věčné Geckulčino kňourání zase nebylo až zas tak o nervy.

Tak takhle nějak na tom jsme. Hvězdopravec tu vedle mě bručí, že mám jít spát, a já vím, že má pravdu. Posádka pluhu na sníh má čas k odpočinku přesně vyměřen a zítra nás čeká čtvrtý pokus za poslední dva měsíce o ostříhání Geckulčiných vlasů. A na to bude lepší se dobře vyspat. Tak vám přeju dobrou noc!

Antikoncepční

Dneska děti špatně spaly. Zrníček si začíná opět plést den a noc a zatímco odpoledne je schopen spát čtyři hodiny v kuse, v noci je zase kdykoli schopen vyhlásit, že už je vlastně den. Jsem unavená a na pozvání na diskotéku v jedenáct večer nebo ve tři v noci reaguju tak, že odvelím Hvězdopravce na kanape k Geckulce, Zrníčka dám do naší postele king size co nejdál ode mně, zajistím polštářem, nechám tancovat a spím. Protože jen spokojeně brouká nebo trochu huláká, ale zkrátka nebrečí, nedbám natřásání madrace a dunění, ne nadarmo jsme léta bydleli v Bellavistě, čtvrti nočního života, spím a spím a nedbám.

Jenže dneska v noci se k němu přidala i Geckulka. "Tití! Tití!", ozývalo se zoufale z chůvičky u naší postele v jednu v noci. Protože Gecková a Zrníček spí ve stejném pokoji, reagovala jsem rychle, a to navzdory tomu, že už mám čtyři dny cosi, co není chřipka, ale je to dost jako chřipka. Když ječí Geckulka, chodí Hvězdopravec, ale ten má teď tolik práce, že spí čtyři nebo pět hodin denně, a tak jsem se určila jako ten, kdo půjde spát do Zvěřince. Našla jsem dudlík, vrazila ho Geckové do pusy a padla do postele. "Šosé!", ozvalo se po půl hodině. Ponožka. V příspěvku o podšitosti jsem vám totiž zapomněla napsat, že Geckulky nový způsob jak přilákat rodiče, je ten, že si sundá ponožky - odmítá spát pod peřinou, tak spí v ponožkách - a volá nás, ať jí je přijdeme obléct. Rousseau by jistě byl schopen - než by ji dal do sirotčince - opakovat celou noc: "když si sundáš ponožky, bude ti zima, je to jen přirozený následek tvé akce", já ale vstanu, dojdu do postele k Geckulce, hledám v jejích rukou (tam obvykle ponožky jsou), nemůžu ponožku najít, tak jdu do skříně pro jinou, chytnu co chytnu, navléknu ponožku a jdu spát. Spím asi tři čtvrtě hodiny, pak kojím. Pak určitě nejméně jednou tahám Geckulku z pasti, protože se zamotala do peřiny, nemůže se vymotat a řve vzteky. K ránu zaslechnu v polospánku zakašlání, takové ošklivé zakašlání, s chrchlem, a napadá mě, že se Zrníček tím chrchlem dusí, tak vyskočím, běžím k jeho postýlce, říkám si, že je divně blízko rozkládacího gauče a je mi divné, že jsem se nepraštila o bariéru, hledám dudlík nebo jestli dítě dýchá, ani nevím, pak se otočím a zjistím, že dveře pokoje nejsou tam, co mají být a že někdo asi přestěhoval nábytek a zatímco šátrám Zrníčkovi po hlavičce, dojde mi, že to není Zrníček ale Geckulka, že jsem si popletla postýlky a kašle a že je všechno v pořádku, a tak zase padnu zpět do postele a za půl hodiny je tři čtvrtě na šest a Zrníček vstává, aby si užil alespoň afterparty. Jsou dny, kdy v polospánku přikazuju Hvězdopravci, který jde spát "nelehni si na Zrníčka!", protože se domnívám, že spí v mojí náruči, jsou dny, kdy tvrdím, že kojím, i když Zrníček křičí vedle v pokoji v postýlce, ale poplést si postýlky a děti, to se mi ještě nestalo.

Odpoledne mám schůzku u doktora, aby se podíval na tu mojí chřipku a na Zrníčkův kašel. Jako správná matka plánuju už úplně automaticky všechno dopředu, a tak vím, že se mi v předvánočním shonu určitě nepodaří zaparkovat blízko doktora, takže tam budu muset dojít i se Zrníčkem a Geckulkou, a tak beru manducu a rozhoduju, že Zrníček nebude ode dneška jezdit v korbičce, ale v kočárku sporťáku neboli hamace, protože kdyby se mi opravdu nepodařilo zaparkovat nikde, strčím do kočárku Geckulku, budu doufat, že se jí to bude zdát vtipné, Zrníčka si přidělám na hruď a tím pádem se mi podaří k doktoru dojít. Zvonokosy jsou v pátečním odpoledni nacpané většími či menšími prdítky, místo na parkování nikde, ale nakonec se na nás štěstí usměje, těsně přede mnou v zácpě někdo vyjíždí a není to vlbec daleko od ordinace, parkuju, vyndavám kočárek, poutám jedno dítě, vyndám druhé dítě a přikazuju mu utíkat, co mu síly stačí, a Geckulka spolupracuje, na vánoční dekorace hledí za poklusu, u obrovského nákladního auta, které nám blokuje chodník a kvůli kterému musím s kočárkem do silnice, se zastaví jen asi na tři vteřiny, já ji jednou rukou držím a druhou řídím kočárek, schody do ordinace už s kočárkem umíme, umíme i přidržování dveří zadkem, zatímco ruce drží kočárek venku na schodišti a nechávám Geckulku prosmýknout se dovnitř škvírou někde mezi tím vším, zkrátka, s pouhým desetiminutovým zpožděním přistáváme v ordinaci u kolegy strejdy Patrika. Sundám z dětí všechny bundy a kombinézy a nacpu je do kočárku, Zrníčkovi dvakrát upadne dudlík na podlahu v čekárně, já ho dvakrát dojdu umýt na strašně špinavý záchod u našeho doktora a Geckulka chce pokaždé jít se mnou. Pak se otevřou dveře, vyjde doktor a zve nás dál, a tak beru jednou rukou kočár plný bund, tašek a harampádí, do druhé osmikilového Zrníčka a za doktorem se vynoří paní s chodítkem a chce projít, jenže půl chodby blokuju já s kočárem a druhou polovinu dvouletá Geckulka s Dudu, která nechápe, že musí uhnout, a mně nejde uhnout s kočárem i s dítětem najednou: "Máte moc dětí", směje se doktor: "nebo málo rukou."

Cestou zpět se rozhodnu, že nebudeme utíkat a podíváme se na výlohy a na všechno, co bude Geckulku zajímat a o co ji připravil úprk k doktoru. Mám dobrou náladu, že jsme to všechno zvládli. Ukazuju Geckulce stromeček, a když přecházíme na semaforech, rozhodnu se uštědřit Geckové první lekci silničního provozu, nebo ji alespoň potěšit pohledem na panáčky co stojí nebo chodí. "Podívej, červený panáček, musíme stát!", řeknu a zastavím se, i když nic nejede. "Ten panáček taky stojí, tak my musíme stát.", říkám. Kolem mě projde pán, rozhlédne se a přejde. Mám dobrou náladu, a tak říkám: "Ty ty ty, pane, to se nesmí, svítí červený panáček!" Vím, že podle Rousseaua by se teď mělo stát, že pána přejede auto, aby se naučil, že na červenou se chodit nemá, ale naštěstí nic nejede a pán přejde v bezpečí. Geckulka ukazuje na panáčka a je spokojená. Možná se jí líbí, možná i rozumí, co jí říkám. Sem tam projede auto, sem tam se změní světla na semaforech, jen my máme pořád červeného panáčka. Ověřuji, že není třeba zmáčknout tlačítko, ale není. Napravo od nás se barvy mění, ale naše auto je na druhé straně tam, kde je pořád ten zatracený červený panáček, který se ani nehne. Po asi pěti minutách musím přiznat porážku, semafor je jednoznačně rozbitý. "No, tak zelenýho uvidíme někdy jindy.", kapituluju, vedu svoji dceru přes silnici na červenou a metodou přirozených následků jsem se právě naučila, že moc entuziasmu škodí.

Geckulka se před večeří dvakrát srdceryvně rozpláče, znamení to, že kakala do plenky, tak ji dvakrát přebalím, pak je večeře a zatímco se Geckulka koupe, ukládám Zrníčka. Z koupelny se ozve sdrceryvný jekot, ve mně to taky hrkne, protože vím, že je Geckulka ve vaně, ještě, že Zrníček není u prsu, položím ho a letím do koupelny přistrčit nočník. Gecková tvrdí, že kakat nebude, tak se zase vrátím za Zrníčkem a kojím a jak tak kojím, ozve se zase ten příšerný jekot, a když dokojím a dojdu do koupelny, tak vidím přesně to, co si myslíte, že vidím. A tak Geckovou osprchuju, a vím, že až ji obleču, povím jí pohádku a ona usne, tak mě čeká mytí vaničky a všech hraček v ní. Povídám tedy o Méďovi, jak byl u doktora, o Méďovi a kamarádovi, a pak o Méďovi, co se koupe, pamětliva toho, že je lépe se držet zajetých kolejí se nepokusím vložit nic originálního a Méďa opravdu jen plave s rybičkou a dělá rukama pěnu, nic jinýho, a když nakonec skončím se všemi těmi historkami o Méďovi a čeká na mě ta vanička, řeknu si "merde!", však ono to počká, co takhle psát chvíli na blog.

A tak vás tu v rychlosti zdravím a doufám, že mi budete věřit, že tu teď sedím před blogem s úsměvem na rtech a říkám si, že mít děti je báječné a že ty moje jsou nejhezčí na světě.

O podšitosti a přemáhání strachu

Dříve jsem byla poměrně častým čtenářem blogů. Myslím v té době, kdy jsem chodila běhat třikrát týdně (a často se mi nechtělo), kdy jsem četla často i knížku týdně, kdy jsme s Hvězdopravcem sjížděli celou sezónu Dextera za večer, kdy mi vadilo, že se na jídelním stole válejí neuklizené věci, kdy jsem s obavami i nadšením sledovala, na jakou horu mě zase Hvězdopravec potáhne a kdy mi byly všechny děti víceméně na obtíž. Rozplývat se nad upatlanýma ručičkama a dětským žvatláním prostě nebyla moje parketa. Inu, to bylo dřív. Dneska se mi chce jít běhat vždycky, ale ne vždycky můžu, takže se k tomu dostanu tak jednou za měsíc, knížku přečtu jednu za dva měsíce, když děti spí a když neusnu, dokoukáme v klidu jednu epizodu Engrenages, před večeří shrneme na jídlením stole věci tam, kde nebudou talíře, s horami je to jako s běháním a blog čtu jediný. Ten Kulidin o dětech. A mám ho hrozně ráda, protože Kulida píše úžasně o tom, o čem já psát pořád neumím. O těch dennodenních roztomile upatlaných ručičkách a o dětském žvatlání.

Napadlo mě minule, když jsem četla o její dceři lišce podšité, od kdy se vlastně dětem má začít říkat, že lhát se nemá?

Geckulka si s Alicí v ničem nezadá. Už před rokem, když jí nebyl ještě ani rok a půl, přišla na to, že pokud nás při probuzení volá jen tak "pro nic za nic", nesetká se se stejnou odezvou, jako když je k volání důvod. "Chudáčku, tobě vypadl dudlík", litovali jsme Geckulku, že žalostně pláče a nechce spinkat místo abychom ji kárali obvyklým: "pst, spinkej!". A tím začalo svěřepé vyhazování dudlíku a opičky dudu z postele, kdykoli si Geckulka vzpomněla, že nás musí zavolat. "Dudu!" ukazovala vždycky smutně na vysvětlenou. "Dudlidu!", kňourala, když už jsme její podšitost dávno odhalili a Hvězdopravec bručel: "Jestli ten dudlík vyhodíš ještě jednou, nechám ho tam, kde je".

Mimochodem, věta "jestli ještě jednou....poneseš si následky sám", je jako vystřižená z Rousseaua, který praví, že dítě se má učit z přirozených následků svých činů a že když Emil rozbije okno, má vidět, že mu bude zima. Užívání metody přirozených následků mi umožnila pochopit, proč Rousseau dal všechny své děti do sirotčince. "Nechám ho tam, kde je", znamená: "Po půl hodině řevu se pohádáme a dudlík Geckulce vrátíme". Podobně: "Nechceš večeřet, nemusíš, ale budeš mít v noci hlad" znamená: "Budeme v noci vstávat nejméně třikrát a dělat hladovému dítěti lahvičky se sunarem". "Nechceš spát po obědě, budeš unavená" znamená: " Od tří odpoledne se navzájem už ani neuslyšíme pro nepřetržité kňourání Geckulky, která nebude chtít dělat nic, ale neustále bude ono něco vyžadovat". Milý pane Rousseau, metoda přirozených následků je metodou "rodiče, potrestejte se sami".

Ale zpět k podšitosti. Když Geckulka už dávno pochopila, že víme, že Dudu i dudlík vyhazuje sama, přišla s novinkou "kaka" a "mňamňa", nebo-li nemůžu spát, protože mám hlad a hovňouse v pleně. Samozřejmě, že nás párkrát nachytala.

V létě jsme učinili pokus naučit Geckovou na nočník, výsledkem čehož byl jen strašný řev kdykoli se Geckulka pokakala, protože věděla, že bude následovat přebalení a tedy odebrání bobku, který nechěla dát. "Ty jsi kakala, Geckulko?", řeknu, když ucítím cosi, co by mohl být Camembert, ale není, protože doma zrovna žádný nemáme. Když mě Geckulka ignoruje, znamená to, že se nic neděje. Pokud řekne kategoricky: "Non!", je to jasné na sto procent. "Non!", zatlouká Geckulka co to jde a trvá to už měsíce. "Nini kaka!", pokouší se to dokonce občas svést na bratříčka. O to víc mě překvapilo tenhle týden, když Geckulka nemohla po obědě usnout a já, ucítivši neexistující Camembert, jsem opět pronesla onu typickou, stud a meze neznající, mateřskou frázi: "Ty jsi kakala?" "Oui!", řekla Geckulka zkroušeně, rychle si v postýlce sedla a upřela na mě hluboce své velké hnědé oči. "Ano!". Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem ji málem šla přebalit, ale něco mě zadrželo. Přeci jen už nejsem matka začátečník. Postel, siesta, došlo mi. "Ukaž!", řekla jsem a jako hráč ruské rulety jsem rovnou neohroženě do plenky strčila prst (nerodiče v tomto momentu omlouvám, pokud se právě rozhodli, že můj blog definitivně přestávájí číst). Samozřejmě, sucho a čisto. Liška podšitá.

Kromě toho, že Geckulka vymýšlí triky, jak na nás vyzrát, se ale mění v opravdickou osůbku. Je jedno kolikrát jsem tu psala o opravdické holčičce a neviditelném růstu, roste a mění se pořád. Má pořád moc ráda auta a řízení a pozoruje všechno tak dokonale, že když vyjíždíme z domu a Hvězdopravec si zapomene zapnout pás, Geckulka se rozhouká dřív než kontrolky v sedadlech. "Pán, paní, děti", ukazuje mi na svých zánovních angličácích, kde kdo sedí. "Papa, mamá, MUA, Nini!", navrhuje jinou možnost a v zápětí se rozzáří, ukáže na tažnou kouli a řekne: "Papa" a rozesměje se na celé kolo: "Noooon!" Kdo to kdy viděl, aby tatínek jezdil na tažné kouli?

Překvapuje mě, kolik si toho naše holčička pamatuje a říkám si, že možná někdy teď bude mít první skutečnou vzpomínku. "Co bylo v taštičce, co ti dala Maylis?", zeptala jsem se dneska. Maylis je kamarádka z jeslí, která před týdnem dětem přinesla malý dárek, protože slavila narozeniny. Geckulka se na mě dívala a neříkala nic. "Sušenka," pomohla jsem jí. "A co ještě?" "Bobón!", rozzářila se Geckulka a byla tak nadšená, že si vzpomněla, že ji ani nenapadlo, kam že ty lentilky s nápisem "Maylis 2 roky" všechny přišly (jsou schované v kuchyni). "A co ještě?", nedám se. Geckulka se zamyslí: "Balón! Balón kasé!". Balónek! Rozbitý balónek! Že si vzpomene na bonbóny je dobré. Ale že si vzpomene na nenafouknutý balónek, který se mi nafukovat nechtělo, a tak jsem vzala zavděk vysvětlením, že je rozbitý, to už je důkaz, že si Geckulka pamatuje a všechno nám to pěkně počítá. Asi bychom měli přestat být podšití alespoň my.

Protože naše holčička je opravdu veliká. Díky Malému hnědému méďovi, který je pořád její velký vzor, nepláče už u doktora a nechá se prohlédnout, aniž by strejdovi Patrickovi brala stetoskop a křičela: "Non, pa ša!" (ne, tohle ne!). Malý hnědý méďa se přece vůbec nebojí a nechá doktora dokonce, aby se mu podíval do uší, a tak když minulý týden Geckulka kašlala a ve středu  v sedm večer skončila v čekárně u strejdy, Hvězdopravec nezapomněl onu skutečnost naší slečně připomenout - a fungovalo to. "MUA!", ukazuje na sebe Gecková teď pyšně, když čteme o nebojácném Méďovi u doktora. Jak to dělají v zemích, kde Malý hnědý méďa není, to nevím. S úpěchem u doktora jsem začali pomalu litovat, že dle všech informací neexistuje také Malý hnědý méďa jde k holiči, Malý hnědý méďa jí zeleninu a především Malý hnědý méďa kaká do záchodu.

"Šokola, šokola!", volá Geckulka, když jdeme z jeslí kolem pekárny. Pak je škola angličtiny, kam nakoukne a zeptá se mě: "E ša?" (a tohle?). "To je škola," řeknu. "Kyti!", jásá Geckulka u další vitríny. Nejedná se o květinářství, nýbrž o pohřební službu, a Geckulka jejich výklad miluje. Kromě kytiček jsou tam i mramorové tabulky a na jedné je lovec se psem, kteří se Geckové obzvlášť líbí. Následuje kadeřnictví. Gecková nalepí opět nosík na sklo. "Tady stříhají vlásky," řeknu: "Chceš si je jít nechat ostříhat?" "Non!", řekne rezolutně Gecková a jde rychle dál. Po letním zážitku u kadeřníka, kdy Hvězdopravec nakonec odnesl okudlanou Geckovou domů v podpaží, jsme u holiče nebyli a nepovedlo se nám dokonce ani ustřihnout asi dvoucentimetrový zub, který měla Geckulka na krku. Na vlasy se prostě sáhnout Geckulce nedalo. O to víc jsem byla překvapená, když Gecková, zarostlá a s vlasy v očích, v sobotu na známou otázku: "Chceš se dát jít ostříhat?" neřekla nic. "Zdá se, že souhlasí", řekla jsem Hvězdopravci a v sobotu pět večer jsme tedy nasedli do auta a jeli se nechat ostříhat. Zdálo se, že Geckulka si dobu vybrala dobře, protože všude, kam chodíme, bylo plno, ale nakonec mě napadlo dojet do onoho nedávno otevřeného kadeřnictví vedle pohřební služby, kadeřnictví, které je ve značně - pardon - mrtvé zóně vedle nemocnice. Hvězdopravec otočil Dustera a jeli jsme. Ve ztemnělých ulicích okolo nemocnice svítila výloha kadeřnictví a když jsme projížděli kolem, řekl Hvězdopravec: "Běž se zeptat!" Vyskočila jsem jako James Bond a dvěma skoky jsem byla u kadeřnice, která kouřila na pustém prázdném chodníku: "Stříháte malé děti?" Kadeřnice kývla. Palcem ruky jsem Hvězdopravci naznačila, že OK, mission possible. "Pojď si pro ni!", kývl Hvězdopravec.

A tak jsme se ocitli u kadeřníka. A víte co? Geckulka ani nemukla, seděla sama na křesle, upřeně se na sebe dívala do zrcadla a bylo vidět, jak zatíná zuby a snaží se, protože se ve skutečnosti bojí. Myslím, že jsem na ní ještě nikdy nebyla tolik pyšná. A tak nevím, kdy začneme Geckulce říkat, že lhát se nemá, ani jak to nakonec uděláme se záchodem, ale začínám si být poměrně jistá, že to všechno přijde, až bude ten správný čas.

Jak miminka cestují

Na Dušičky jsou ve Francii dva týdny prázdniny, a protože mi tenhle rok zbylo hodně dovolené, vzala jsem si týdny oba. A tak jsme měli dost času nejen na to se dospat během týdne v Pyrenejích na chalupě s Drahoumatičkou a Gregem, ale také na týden úplně opravdické dovolené. Zrníček sice jako ani ne šestinedělní miminko strávil dva týdny v Pyrenejích, a pak týden hodinu od Zvonokos na dovolené s Golemky a Brašulí, ale v Pyrenejích je to přeci jen chalupa a hodinu od Zvonokos je to zase za humny, a tak se to vlastně jako cestování nedá brát. Zato týden na pobřeží Atlantiku, to už přeci jen cestování trochu je.


Nevím, co si o tom všem myslel Zrníček, ale já jsem při vstupu do pronajatého domku kousek od oceánu pocítila něco jako skutečný návrat do života před vším tím těhotněním a porodem, něco jako když konečně oblečete předtěhotenské džíny nebo usnete pohodlně na břiše. Hvězdopravec šel vykládat věci ze střešního kufru - asi jako jediná rodina na světě jsme si s druhým dítětem pořídili i menší auto a Autojakokrávu nahradil Duster a Dusterův malý kufr pak největší střešní kufr na trhu - Geckulka v garáži spatřila jídelní židličku a začala trvat na tom, že si do ní chce sednout, i když se do ní se svými patnácti kily nevešla a já jsem zatím vytvořila z kuchyňského stolu přebalovací pult a vyměnila ten den asi stopadesátou plenu. Z čehož vyplývá, že návrat do starého života se rozhodně nekonal. Náš pronajatý domeček byl v jednom z nejplacatějších francouzských regionů, protože jestliže Geckulka má kilo patnáct, Zrníček má krásných osm, a kdo se s tím má tahat do kopců. A tak plán zněl, že budeme jezdit na kole, neb ve vozíku se těch třiadvacet kilo dětí lépe táhne. 

A fakt, že jsme byli v placatých Landes, nebyl změna jediná."Ta paní za náma je s těma dětma sama?", ptám se diskrétně v restauraci Hvězdopravce hlasem, jakým jsem kdysi říkala: "hele, nejsou to ti lidi, co s náma byli včera na vrcholku?". Hvězdopravec se podívá a řekne: "Ne, je s ní i chlap." a v zápětí dodá: "A všechny ty děti vypadají jako jejich." "Kolik jich je?", ptám se, protože se mi zdá, že mi za zády sedí jenom děti a paní mezi nimi pobíhá a rozdává jim jídelní listky. "Šest", říká Hvězdopravec a já koutkem oka zjišťuju, že se paní nějak podezřele nadouvá tričko. Svěřuju se Hvězdopravci a on se svého místa pozoruje, zatímco zabraňuje Geckulce, aby se zmocnila jeho nože, protože nože Geckulku moc zajímají. Potvrzuje moji hypotézu. Šest a sedmé na cestě. Zrníček se zatím budí ve vozíku, tak ho vyndám, strčím mu do pusy prso a druhou rukou se pokusím Geckulce nabídnout ke karbanátku kousek zeleniny nebo aspoň hranolku. "Salá!", spokojeně hlásí Geckulka a bere rukou kousek salátu: "Guté, mamá!" Ochutnej maminko! Nejlepší obrana je útok. "Nejdivnější je", říká Hvězdopravec o chvíli později, zatímco už dvacet minut čekáme na moules frites,  a zatímco mě Geclkuka tahá za nohu, abych si s ní šla hrát na pláž a zatímco Zrníček nechce být ve vozíku a jedině v rukou a sedět, protože mu je úplně jedno, že miminka se přece nesmí posazovat, a snaží se na uchopit všechno, co je v dosahu. "Nejdivnější je, že to celý vypadá bejt úplně pod kontrolou." V restauraci je s námi nejméně deset rodin, které zoufale čekají už dvacet minut na moules frites, a všude je to více či méně panika. Jen u stolu se šesti dětmi, z nichž nejstaršímu je možná deset a nejmladšímu zcela jistě ani rok, je klid. A my s Hvězdopravcem už nepozorujeme, jak kdo lyžuje nebo jak kdo leze, pozorujeme, jak kdo zvládá jednou rukou skládat puzzle, druhou utírat pusu a přitom jesliže ne duchaplně, tak alespoň víceméně koherentně konverzovat s druhým rodičem. "A jsou tu na kole!!", dodávám, když konečně připojujeme vozík, do kterého se cpe Geckulka hlava nehlava a v té nekontrolované chvíli Zrníček konečně něco nahmátne a pevně sevře a pokusí se nacpat si to vší silou do pusy, a to něco jsou Geckulčiny vlasy, takže se ozve příšerný jekot a celá ta stohlavá rodina vedle nás se otočí a zírá. "Vypadají jak pařížský katolíci", tahá nás Hvězdopravec z pocitu, že jsme žabaři. A vzpomeneme si na Katolíkovi, které jsme kdysi dávno, někdy v minulém životě, potkali při přechodu Oetztalských Alp, ještě jednou nad tím vším zakroutíme hlavou a jedeme na skluzavku, kterou Geckulka spatřila svým ostřížím zrakem na druhé straně jezera z terasy restaurace, skluzavku, na kterou bude chtít vylézt a následně z ní nebude chtít sjet dolů, ale kterou nemůžeme vynechat, pokud ten den chceme ještě něco ujet. Osobně by mě zajímalo, zda by majitel titulu Vítěz Tour de France byl takový chytrák i s vozíkem za kolem a křikem: "Mňamňa!" "Titi!!!" (dudlík, vypadlý, ztracený),  "Nunu!!" (méďa, vzteky zahozený), "Kaka!" (plenka, třeba zkontrolovat a eventulně vyměnit) a vůbec tím vším, čím nás Geckulka častuje, zda by měl dost dechu na to, aby šlapaje otočen dozadu stihl volat: "Ne, Geckulko, netahej Zrníčka za ruku!"a vůbec, zda by byl schopen vyrazit ráno se všemi autíčky, plenkami, sušenkami a piknikem, méďou, vodou, mapou na správně dosažitelných místech (méďa, autíčka v dosahu, sušenky, plenky a piknik mimo a voda a mapa v dosahu rodičů). 

Geckulka udělala za dva týdny prázdnin skutečné pokroky. Především na nás doslova vybalila spoustu nových slov a úměrně s tím se snížila její tendence kňourat nebo se vztekat. Což je úleva, protože Geckulka má to, čemu říkám permanent humor voice control, permanentní hlasová kontrolka nálady, tj. Geckulka se směje, mluví, kňourá nebo ječí pořád. Potichu je jedině, když spí. Takže nárůst počtu vyslovených slov na úkor kňourání a ječení je opravdu úměrný. Nevím, jak je možné, že když ji koupu nebo s ní sedím u stolu, dokážeme vést nepřetržitou konverzaci, ale je to tak. Zní to asi nějak takhle:
"Mamá?"
"Copak je?"
"Je jogu, mamá. Je marme"
"No ano, máš jogurt a marmeládu"
"Mmmm, je bon! Je kulié, mamá!"
"Ano, to je lžička".
Geckulka si nacpe lžičku do pusy, drží ji zuby a směje se.
"To se nedělá!", řeknu já.
"No no no no no!", řekne Geckulka lžičce.
"Jez," řeknu já. Vím, že všechny tyhle mateřské pokyny jsou k ničemu, ale pořád dokola říkám "jez, pojď, šup, utíkej, nekřič, sedni si" a jediný výsledek je ten, že Geckulka pak důležitě řekne méďovi "Poť nunu!" nebo poručí důrazně svému čtyřměsíčnímu bratříčkovi: "Asi tua! ASI TUA!" - sedni si!
"Mamá?", vytrhne mě Geckulka z mých myšlenek.
"Ano?"
"Je pie!" A Geckulka hadí žena položí na stůl nohu.
"Ne, nohy se na stůl nedávají", řeknu já.
"Je duhá!" řekne Geckulka a vzorně mi pod stolem ukazuje druhou nohu. Pak se na mě podívá: "kafé mamá!"
"Ne, maminka si nemůže dát kafíčko", řeknu já. "Je večer. Jez. Nebo se jdeme koupat."
"Je pijo, mamá!" nedbá Geckulka.
"Pivo maminka nemůže," vysvětluju: "Aby Zrníček mohl bumbat."
"Je dlo, mamá!" nabízí mi Geckulka alespoň vodu.A tak pořád dokola.
Geckulka mluví, mluví a mluví."Božů mamá!", říká, když vyleze ráno z postýlky. "Božů!". "Ahoj Geckulko," řeknu já. "Sa va mamá?", ptá se Geckulka a já si navzdory otahanému pyžamu a peřinám, které nutně potřebují převléct, připadám jako ruská aristokratka z devatenáctého století. "Sa va", odpovídám, protože dost dobře nevím, jak má Mamá odpovědět na zdvořilostní otázku "jak se máš?" zdvořilostně česky. "Sa va Geckulko?" "Nooooo!", řekne naše holčička s úsměvem baziliška. A nepřetržitá konverzace může začít.

Zdá se mi, že o prázdninách Geckulka také přišla na to, že Zrníček jednou vyroste a už nebude jenom miminko. "Je Nini jogu" "Je Nini paté" a dokonce "Je Nini šokola", nabádala mě Geckulka, abych našeho osmikilového kojence nakrmila jogurtem, paštikou nebo dokonce i čokoládou. "Nini je miminko", řekla jsem: "Miminka pijou mlíčko. Ale počkej, za pár měsíců bude Nini jíst kašičku, a pak bude jíst jako ty." "Nooooo!", řekla Geckulka s výrazem, který užívá vždycky, když ví, že si z ní děláme legraci. "Opravdu," řekla jsem. Geckulka se zamyslela, a pak jí to docvaklo. Roste jí doma konkurence.

A tak začalo více či méně dobrosrdečné škádlení. "Je pučí Nini dudu", bere Geckulka pravidelně Zrníčkovi jeho usínáčka. "No no no no no Nini!" kárá velká sestra svého malého bratra a rve mu z pusinky pracně ulovenou králíčkovu nožičku. "No no no no titi!", zmocňuje se jeho dudlíku. Děti mají dudlíky stejné, protože Geckulka byla od narození dudlíkový narkoman, a tak jsme se nikdy nepokusili velikost 0-6 měsíců nahradit velikostí 6 měsíců a více. A když jsem asi před rokem místo modrých a růžových dudlíků 0-6 koupila v lékárně červené a žluté 0-6 - jiné neměli -, Geckulka je rezolutně odmítla a dala nám najevo, že nejde jen o to, jaké je v ústech, ale též o to, jak to celé vypadá. Zdědil je tedy Zrníček a netrvalo dlouho a žluté a červené dudlíky nabraly na atraktivitě. Velkou výhodou toho celého je fakt, že stačí, když najdete jakýkoli dudlík a máte vystaráno, protože Geckulka je jen dokladem toho, že zakázané ovoce chutná nejlépe a Zrníčkovi je zase barva naprosto šumák. A nevýhodou je, že pokud se to někde zadrhne a máte dudlík jen jeden, stojíte před volbou vskutku Sophiinou. Komu ho dát? A vězte, že nejednou ho dostane dvouletá Geckulka, protože co se týče dudlíků, zdá se, že Zrníček má mnohem větší rozum.

Když jsme nejezdili na kolech, jeli jsme skoro hodinu cesty na jih k oceánu na trh s rybami a podívat se na rybářské lodě. Pršelo, Geckulka se brouzdala v loužích, táhla se s pytlíkem plným ústřic, Zrníček spal v kočárku a jak se stmívalo, rozhodli jsme se, že se projdeme po mostíku k majáku a podíváme se na západ slunce. Byl zrovna příliv, pod mostíkem bouřily vlny, já jsem tlačila kočárek a Hvězdopravec hlídal Geckulku, aby se nepřibližovala k zábradlí. Geckulka se sklonila, aby se na ty burácející vlny podívala alespoň skrz prkna mostíku, a v tom se to stalo. "Titi!!!!" "Titi!!!!!", zakřičela Geckulka a Hvězdopravec i já jsme viděli, jak růžový dudlík padá, odráží se od prken, nadskakuje a znovu padá, padá, PADÁ!!! přímo mezi prkna a mizí dole ve vlnách. "Titi dans lo!!!", ječela Geckulka a nám nezbylo než jí vysvětlit, že ač jsme rodiče naslouchající, do oceánu skákat nebudeme. Geckulka to vzala obvyklým klidem: "No! No no no titi!!!!" hrozila oceánu ve svojí růžové pláštěnce. "No! Mua titi! Mua!" Můj dudlík! MŮJ! Nic nepomáhalo vysvětlování a vymýšlení historek, co všechno se dudlíku stalo. Geckulka křičela a já se nakonec podívala do kočárku, jestli Zrníček spí. Zrníček není narkoman, dudlá jen, když chce usnout nebo je ve stresu. "Mua!!!!", zaječela Geckulka a Zrníček otevřel oči a začal plakat. Byl ve stresu a chtěl spát. A tak celou cestu zpět vzadu v autě hlasitě dudlal a Geckulka křičela. A ačkoli doma maminka vykouzlila z rukávu nový růžový dudlík, naše princezna  se v noci dvakrát vzbudila s jekotem jak kdyby jí dudlík brali.

O dva dny později jsme seděli na promenádě nad oceánem a jedli palačinky. Zrníček jako obvykle sušil ústa a seděl Hvězdopravci na klíně. V puse měl červený dudlík. Geckulka dováděla kolem, jedla, ukazovala nám svoje botičky, lidi kolem, přikazovala méďovi, ať si stoupne a ukazovala mu, kde je voda, když tu přistoupila k Zrníčkovi, bleskurychle se zmocnila červeného dudlíku a utíkala k zábradlí. Zastavila jsem ji na poslední chvíli. "Titi dans lo!", navrhla mi Geckulka hlasem, který jasně prozrazoval, že ví, že návrh neprojde. Škoda. Však mohl Zrníček vidět, jak je to příjemný, když někdo vedle vás dudlá, zatímco váš dudlík spadl do oceánu. 

A tak tedy teď cestujeme. Naložení po střechu a kufr nad ní, s dudlíky rozesetými po všech koutech, sušenkami rozdrobenými na dně kapes, s plenkami v každém batohu, s jazykem na vestě a hlavou, co jde kolem, mezi dětskými hřišťmi a oceánem, mezi sbíráním žaludů a kamínků a vrcholky nebo alespoň průsmyky hor, a jsme rádi, že jsme všichni spolu, protože i s tím braním dudlíků a s káravým "no no no!" jsme skutečná posádka. 

Abychom si to užili, nebudeme se mýt

Člověk chvíli nepíše a máme tu podzim. Nejdřív Geckulka nastoupila zpět do jeslí, pak Hvězdopravec do práce, Zrníček do jeslí a nakonec já do práce. A tak nám to letí jako o závod.

Do práce se mi nechtělo. Navzdory Šílenství jsem se zabydlela ve stoprocentně mateřské roli tak dobře, že mě úplně přestalo zajímat mluvit o jiných věcech než o dětech, bylo mi jedno, že mám úplně chlupaté nohy - žiletku jsem vyhodila ze sprchového kouta poté, co ji v nestřeženém okamžiku vzala Geckulka a pokusila se s ní oholit jako tatínek, což naštěstí skončilo jen drobným říznutím do rtu - , a kdykoli jsem zaslechla větu "máš krásný děti", nejen, že jsem ani na vteřinu nezapochybovala o tom, zda to není fráze typu "vaše národní kuchyně je vynikající", ale dokonce jsem se nadmula pýchou, protože moje děti přece jsou nejkrásnější na světě. Fakt, že mám zase začít pečovat o svou tělesnou schránku a namáhat si mozek něčím jiným než miminem a dvouletou drndou drndecí, mi nepřipadal ani trochu svůdný. Mučila jsem se pocity viny. Zkrátka, matka jako vyšitá. Nakonec jsem ale ráda, že jsem zpátky, pracuju jen tři dny v týdnu, a tak se mi zdá, že jsme nakonec dosáhli rozumné rovnováhy. I když děti jsou pořád přeci jen ty nejkrásnější na světě.

Geckulka je pořád trochu zamilovaná do Malého hnědého médi. Malý hnědý méďa jezdí na klouzačce a Gecková jásá. Méďa dává najíst panence a Geckulka říká "Poupée mňamňa". A pak Méďa jezdí na sáňkách s maminkou a Geckulka si zakrývá očička jako Méďa sám, protože ví, že se sáňky převrhnou, ale všechno zase dobře dopadne. Jak vidíte, žádné velké dobrodrůžo, a tak není divu, že Méďovi dělá velkou konkurenci kocour Garfield. "Džabé!", volá Geckulka. "Ankór Džabé!". Ještě Garfield, pro ty, co nemluví geckulčtinou. Protože sama jsem vyrostla spíš na Maxipsu Fíkovi a
Jen počkej, Garfield byl pro mě velká neznámá, a tak jsem se rozhodla, že se musím podívat, co a proč to Geckulka tak zbožňuje. A došlo mi to rychle. "Ankór džus! Ankór jogu!(-rt) Ankór pizza! Ankór sýr! Ankór marme!(-láda) Ankór pití! Ankór gateau! (dort) Ankór kola! (čokoláda) Ankór penkola! (pain au chocolat), volal by jistě Garfield, kdyby také mluvil geckulčtinou. Nevím, po kom to ta holka má, ale když tu naši patnáctikilovou princeznu vidím, jak do ní po večeři padá už druhý jogurt, je mi úplně jasné, proč našla v Garfieldovi takové zalíbení. A kdybych uměla scannovat diapozitivy, přidala bych sem jeden z vyjížďky na lodi, kde mé osmileté já sedí na lavičce, nacpává se sušenkami a zapíjí je limonádou, zatímco se všichni ti přihlouplí pasažéři tlačí u zábradlí, aby hleděli na vlny a všechno to harampádí okolo. Jak se říká francouzsky, psům se koťata nerodí.

I Zrníček je ze stejného těsta jako maminka a Geckulka. Má sedm kilo, od tří měsíců nosí oblečení na šestiměsíční dítě a jakkoli dlouho zůstane u prsu nebo jakkoli velkou lahvičku mu odstříkám do jeslí, kňourá nakonec, že chce ještě. Myslím, že až bude v pubertě, budu si muset najít ještě druhou práci, aby ho měl kdo živit. Na druhou stranu, co utratíme za jídlo, ušetříme zřejmě jednou za vodu. Zrníček je totiž strašlivě hodné miminko, které nebrečí nikdy, kromě toho, když se má koupat. Koupání Zrníček nesnáší a to až tak strašně, že stačí jen aby ho člověk přinesl do koupelny, když se napouští vana, a náš chlap spustí hned jako by ho na nože brali. Postupně situace vygradovala tak, že Hvězdopravec koupal Zrníčka jedině se špunty v uších - protože Zrníček sice nebrečí nikdy, ale když brečí, tak BREČÍ - a když Zrníček ječel jako pominutý ještě půl hodiny po vyndání z lázně, začali jsme hledat různá řešení. Trochu míň řevu je ráno, zjistili jsme, a také pokud koupelnu pořádně vytopíme. Ale i tak se zdá, že Zrníček je přesvědčen, že správný chlap má smrdět. A to i přes to, že na chlapa je neuvěřitelně zimomřivý. Zdá se, že konečně použijeme péřový spacáček od tety Alky, který Geckulka kdysi dostala od babičky a dědy, a ve kterém nikdy nespala, protože Geckulka má české geny a je jí prakticky pořád horko. Zrníček spí už začátkem podzimu pod tou nejtlustější peřinkou, kterou máme, a to ještě není ani třeba topit. Péřák ho zkrátka nemine.

Kromě toho, že Geckulka pěkně jí, začala také konečně užívat "kolo", dvoukolé odrážedlo, které dostala v červnu k narozeninám od Drahématičky. Drahámatička přivezla nejen kolo, ale i helmu, o které se ale domnívala, že ji Gecková nebude chtít nosit. Omyl. Geckulka má ráda uniformy. Jí se s bryndáčkem, bez něj to nejde, bez bryndáčku Gecková zoufale křičí nad plným talířem a ukazuje si na hruď. Což jí pak samozřejmě nezabrání v tom, aby si o něco později v nestřežené chvíli nedala prázdný talíř na hlavu se slovy "čapů" (klobouček). Ven se nosí botičky, ošuntělá fleasová klučičí bundička velikosti 18 měsíců, do které se musí zatáhnout bříško, aby se dala zapnout, a "baťů" batůžek. Do vody se nosí plavky a boty s méďou, a je úplně jedno, že ta voda je u nás ve sprchovém koutě v koupelně. Občas je nutné obohatit tuto uniformu i o brýle a klobouček. A na kolo se nosí helma, a tak Geckulka pokaždé, když jsme ji chtěli posadit na kolo, vyžadovala, ať jí dáme nejdřív helmu a nechtěla ji pak sundat z hlavy dokonce ani na spaní. Až položení do postýlky ji přesvědčilo, že v helmě se spí špatně. Kde je kolo, tam je helma, zkrátka. Co na tom, že se na kole bála jezdit a pouze na něm seděla a hleděla v dál. Na skutečnou přepravu cestujících pak postačilo malé čtyřkolé odrážedlo, které, jak Gecková postupně rostla, byla naše princezna nakonec málem nucena odstrkovat koleny, protože měla na podobné chrastítko už moc dlouhé nohy. Kolo leželo před domem a padal na něj prach. Zkoušeli jsme Geckovou přesvědčit, že kolo je fajn ještě mnohokrát, dokonce jsem na něm jezdila s ní, ale marná sláva: Gecková si vždycky s radostí nasadila helmu, posadila se na kolo, hrdě pózovala, neujela ani metr a když jsme se snažili ji trochu přinutit, kňourala strachy: "No, kolo, no no no no no kolo!".

Tenhle víkend jsme jeli za kamarády do Grenoblu a Geckulka se poprvé svezla autobusem a tramvají. Moc se jí to líbilo, chtěla vyzkoušet sezení na různých sedadlech i cestování ve stoje a nakonec se zabydlela u okénka a hleděla ven. Venku, jak už to v Grenoblu bývá, byla nejen zaparkovaná auta, ale i nesčetná parkoviště s koly. "Ankór vélo, ankór kolo!", dožadovala se Gecková. V pondělí jsme dojeli domů a v úterý ráno, když jsme v obvyklé panice ráno rychle připravovali celou rodinu na rozlet do společnosti, se na jednou za mnou ozvalo: "Maman, bravo maman, wow maman!" a když jsem se otočila, pochopila jsem, na co mám zírat a proč mám tolik jásat. Geckulka seděla na kole a bravurně jezdila po bytě a zvládala všechno včetně couvání a rovnováhy se zvednutýma nohama. Neptejte se mě jak, protože na kole do té doby nejezdila. S chozením to bylo stejné, prostě jednou začala chodit a bylo to. Teď ještě pevně doufám, že to stejně udělá s plenkami a budu se moct dmout pýchou, jací jsme šikovní rodiče. Zdá se, že Geckulka dělá věci až když ví, že je umí.

Obě děti tedy pěkně jedí, rostou a mají se rádi. Geckulka viditelně už dávno zapomněla, že kdysi byla jedináček. Protože Zrníček pořád povídá, vedou občas dlouhé rozhovory. A my s Hvězdopravcem v poklusu zajišťujeme celu tu logistiku kolem, přebalujeme, koupeme, vyprávíme pohádky, oblékáme, pereme, krmíme, vaříme, hrajeme si s autíčky, děkujeme za dřevěnou pizzu, hledáme dudlíky a opičku a pejska Dudu a vůbec máme plné ruce práce. Před domem je hora krabic, které je třeba odvézt na skládku, v koši s nevyžehleným prádlem se vrství oblečky, z nichž už děti vyrostly, v kuchyni na stropě je už dva měsíce jogurt, který mi tam nedopatřením vystříknul, Autojakokráva je už od dubna na prodej, ale pořád to víme jen my dva, a tak nám naše červené ex-auto stojí na zahradě a onehdy jsem v koši se špinavým prádlem našla i použitou jednorázovou Geckulčinu plenu. A minulý víkend, když jsme se v nedělním ránu rozhodovali, zda jít na výlet nebo ne, protože už je devět hodin, Hvězdopravec řekl: "Ať z té neděle něco máme, tak se nebudeme mýt, co říkáš?".

Říkám, že být rodič je maraton, že se nám Zrníček narodil správně a že naše děti jsou ty nejkrásnější na světě.

Neviditelný růst

Říkala mi jednou jedna matka dvou dětí, že se u druhého dítěte rozhodla zůstat doma, protože u prvního si v den jeho druhých narozenin uvědomila, že ho "neviděla růst". Pravda, nejsem zrovna matka domácí, spíš matka poletucha, ale mám zato, že ať člověk dělá co dělá, prostě děti růst nevidí. Napadlo mě to včera ráno, když jsem odevzdala do jeslí malou holčičku Geckulku. "Ježíš, ta vyrostla", řekla mi jedna z maminek: "kdyby nebyla s vámi, vůbec bych ji nepoznala!" Hm, řekla jsem si, dobrá zpráva je ta, že já zřejmě k poznání jsem i po UF prázdninách. Možná ji taky nepoznala, řekla jsem si, protože před prázdninami měla Gecková poměrně pěkný účes. O prázdninách, v době období vzteku, jsme se ale rozhodli, že necháme vlasy zkrátit a jestliže dříve bylo stříhání vlasů problém, letos v létě se to stalo doslova mission impossible i pro moji velmi schopnou kadeřnici. Geckulka je tedy po návštěvě luxusního salónu oštěchtaná jako trestanec - ke cti salonu Dessange je, že mi dali slevu, ačkoli to nebyla jejich chyba - a na krku má pořád obrovský třícentimetrový zub, který se nám stále ještě nepodařilo ustřihnout. Jakmile se přiblížíme s nůžkami, Gecková se bije hlava nehlava. Zpět k holiči jsme se zatím neodvážili, protože minule odnesl Hvězdopravec kopající a ječící Geckulku domů v podpaží, a tak prostě máme zato, že i oštěchtaný účes je účes a že dokud naše dítě vidí, je vše v nejlepším pořádku.

Potvrdila jsem, že Gecková v létě opravdu dost vyrostla: není jí vůbec žádné z oblečení, které nosila na jaře, a od zimy jí vyrostla noha o pět čísel. V létě se jí noha zvětšovala tak rychle, že než jsem stihla koupit boty velikosti 21, zjistila jsem, že je třeba rovnou koupit velikost 22. Matka nejsem sice ani zdálky bez vady, ale věř milý čtenáři, že jsem nenutila Geckulku chodit v příliš malých botičkách velikosti 20 dlouhé a bolavé měsíce. Celkově je měla asi šest týdnů - od chvíle, kdy jí padly s rezervou, do chvíle, kdy mi v obchodě prodavačka sdělila, že velikost 21 nemá vůbec cenu zkoušet, kdy Geckulka ječela, že nic zkoušet nebude a kdy se pokusila následně v prodejně odcizit šlapací auto.

Zkrátka ano, Gecková vyrostla. Když jsem pro ni odpoledne přišla, potkala jsem ve vestibulu tutéž maminku, kterou jsem viděla ráno, a která znovu vrtěla hlavou nad tím, jak nám dítě vyrostlo. Že by až tak? pomyslela jsem si a spěchala jsem pro svoji malou holčičku. V ruce jsem měla nový batůžek, "baťů" neboli "kado", který jsem ten den koupila ve městě. Geckulka totiž v létě dostala "baťů" s hračkami na pláž a denně se dožaduje, abychom jí dali onen plastový batůžek na záda. A tak jsem při dopoledním nákupu neodolala a koupila jsem batůžek opravdický, že Geckulce udělám radost. Doma jsem jí do něj dala klobouček "čapú", brýle "bylé" a méďu "nunů", objekty, bez kterých se v současné době moc nehneme. A tak jsem v jesličkách otevřela dveře a moje holčička se hned otočila zády a začala křičet. "Baťů", došlo mi, Geckulka vidí dobře a chápe ještě rychleji, žádné sžívání se s novým baťů třeba nebude. "Bylé!", zajásala na chodbě, když uviděla, že batůžek navíc není prázdný. A už si to štrádovala okrášlená brýlemi zpět za kamarády a přes sklo dvěří na ně volala "Manon! Bada!". Zkrátka, koukněte se na mě! A když se otočila, najednou mi to došlo. Není to už žádná malá holčička. Je to malá slečna. "Non, pa ša!", řekla mi Slečinka dneska ráno, když jsem jí chtěla dát oranžový svetřík. "Ša!", ukázal rozhodně na šedivou fleasovou mikinu. "Tohle?", podivila jsem se. "Tohle!", opakovala Geckulka spokojeně a naznačila mi, že bych ještě mikinu měla zapnout.

Kde a kdy se to stalo? Nevím. Ale během toho, co tu ťukám blog, se Zrníček na koberečku poprvé otočil od 90 stupňů a včera, když jsem se poprvé pokusila dát mu ve výprodejích zakoupené oblečení na tříměsíční dítě, zjistila jsem, že jsem možná rovnou měla vzít oblečení na šestiměsíční. Letí to, no.

Uf!

Den před mými narozeninami si Geckulka vrazila do paty kousíček skla. Vrazila si ho tam v naší kuchyni a upřímně řečeno, jsem překvapená, že se to stalo až na úplném konci léta. Letos bylo horko. Geckulka se naučila říkat "koupa" a "meňé" (koupat se, se baigner, ale B jí moc nejde), při pohledu na jakoukoli fontánu kdekoli ze sebe rvala šatičky a křičela "maillot" (plavky) a pokaždé, když vyšla z domu, klepala si na hlavičku a dožadovala se "čapú" (chapeau, čili klobouček). Léto jsme tedy strávili u vody ve Zvonokosech, u vody v Pyrenejích a také u vody v Quinsonu, protože jak bystrý čtenář ví, miminka musejí cestovat, a tak Zrníček podnikl svoji první dovolenou ještě v šestinedělí.

Název "Uf!" je ale volen právem a nelze než nepřiznat, že Šílenství u nás obcházelo vytrvale a že jsem měla možnost si položit několikrát otázku, jak je možné, že většina rodičů svoje děti nezabije a postupně ve mně vzniklo přesvědčení, že vlastně kdokoli, kdo zvládl z dětí vychovat alespoň trochu psychicky stabilní jedince, by měl dostat přinejmenším čestnou legii. Přitom ten, kdo nám v létě zvyklal některé naše jistoty, nebyl kupodivu Zrníček.

Geckulka bratříčka přijala s radostí a láskou. Když se Zrníček kojí, rve ze sebe naše princezna bodýčko a dává napít čemukoli, co leží okolo - medvídkům, panenkám i ohavné žábě, která říká "miluju tě" a "jeden, dva, tři jsou čísla". Ukazuje Zrníčkovi hračky a když bratříček pláče, běží pro mě nebo mi navrhuje, ať mu dám napít. A chce ho pořád chovat. Ale hned potom se v ní projeví paní vychovatelka. "Ne, ne, ne!", bere bráškovi důležitě hračku, kterou mu právě půjčila. A především, velmi rychle pochopila, že se musí postarat o to, aby se bráškovi nedostávalo nějak nezdravě moc pozornosti. Čím míň, tím líp, doslova. A to v kombinaci s obdobím vzdoru, nazývaným též psychology "dětská puberta", růstem dolních špičáků a venkovními teplotami šplhajícím ke čtyřicítce a vnitřní okolo třicítky udělalo z naší milované Geckulky prakticky na dvě hodiny denně (ve dvou hodinových blocích) příšernou fůrii, která křičí, kope a mlátí okolo sebe hlava nehlava. Jako obvykle jsme dostali spoustu rad na to, co s tím, a také ujištění, že "v tomto věku je vztek normální". Poté, co chytré hlavy příbuzných a kamarádů ale viděly Geckulku v akci, získaly obvykle úplně stejně vyčerpaný výraz jako my a obvykle byl zmíněn psychiatr. Začala jsem číst Francoise Dolto a žehrala tomu, kdo vynalezl prarodiče. Francoise Dolto psala mimo jiné o tom, že vzteklé děti by si měly hrát s vodou, a tak jsme Geckulku máčeli co to šlo - na to bylo to vedro dobré - a bylo nám úplně jedno, že si to promenáduje pyrenejskou vesnicí pak jen v plence.

Zrníček mi zato konečně objasnil, jak je možné, že mi jedna moje kamarádka kdysi řekla, že toho na mateřské hrozně přečetla. S Geckulkou novorozencem se totiž nedal často ani přečíst čas na hodinách, které svištěly jako o závod. Zrníček zato spokojeně baštil a spal a rušil ho jen občas nějaký ten zádrhel v tranzitu, a i ten Zrníček řešil tak, že se zaťatými dásněmi (zuby nemá) tlačil a jen tiše a nespokojeně vrčel. Záchvaty jeho sestry ho nechávaly úplně klidným, takže zatímco Geckulka tloukla hlavou do podlahy nebo kousala do futer dveří, zatímco Hvězdopravec usoudil, že jediný způsob, jak to přežít, je použít sluchátka od křovinořezu, který si koupil a který ležel nepoužitý před domem, Zrníček seděl v klidu v židličce a spokojeně usínal a to, že není hluchý, bylo poznat jen z toho, že ho naopak budilo ve ztichlé kuchyni cinknutí příborem. "Jestli mi ještě někdo bude někdy vykládat, že děti narozené císařem jsou klidnější," řekl Hvězdopravec: "rozbiju mu hubu."

Geckulčin bouřlivý emocionální vývoj nám kromě velmi nepříjemných záchvatů vzteku přinesl ale také nepoměrně roztomilejší překvapení, a to fakt, že naše holčička je regulérně zamilovaná. Objektem její lásky je Malý hnědý méďa, hrdina seriálu časopisu Pomme d'Api. Geckulka mu říká "nunu" a spolu s ním se postupně stal Geckulčinou láskou i reklamní medvídek od parfému Musti, který asi v šesti měsících darovala Geckulce její prababička. Doufám, že z nebe vidí, jak se její vnučka na méďu culí, posadí ho vedle sebe na gauč a tónem, kterým by puberťačka pronesla k objektu své lásky, jenž ji právě polil schválně vodou, něco jako "teda ty jsi ale úplně blbej", Geckulka  hledí na méďu a směje se: "Nunu...". "Nunů!", dožaduje se pak neustále, abychom jí buď pustili Malého hnědého méďu v televizi, což děláme zřídkakdy, a tak musí Geckulka vzít zavděk alespoň knížkami, kde se její idol koupe, dává pusinky mamince, někdy se zlobí nebo si pozve domů kamaráda a ukazuje mu, jaký má pěkný kamion a kde se splachuje záchod. "Ankór nunů!", křičí Gecková z krosny, když jdeme na výlet, a já musím vymýšlet sto padesátou historku o méďovi.

Třeba tu, jak si vrazil do nohy střep. Fakt je, že zaražený střep v noze den před mými narozeninami, na které jsem v tom mumraji doma málem zapomněla, mě jen utvrdil v mém přesvědčení, že od narozeninového dne je třeba chtít především co nejméně řevu a kňourání. Střípek byl tak malý, že nebyl ani vidět, zkrátka se nedal najít, ale naše čtrnáctikilové dítě kategoricky odmítalo jak se jen dotknout nohou podlahy, tak si na nohu nechat sáhnout. Celé páteční odpoledne jsme tedy Geckulku museli nosit. Druhý den, v sobotu, tedy ten můj narozeninový, jsme se vydali za strejdou Patrikem, naším doktorem. V čekárně Geckulka najednou začala běhat, protože v čekárně byl olezlý a olepený autobus Babar, erární hračka osahaná tisíci ručkami plnými mikrobů, autobus, který Gecková miluje a pokaždé se ho pokusí odnést z čekárny domů a velmi se zlobí, že jí to nechceme dovolit. A jak viděla Babara, tak se k němu rozběhla, střep nestřep. Jen jsme se na sebe s Hvězdopravcem podívali: "Divadlo", zakroutil Hvězdopravec hlavou. Strejda Patrik určitě bude rád, že nás s podobným divadlem vidí v sobotu ráno. V ordinaci bez Babara si ale Gecková naštěstí vzpomněla, že ji strašně bolí noha a chodit přestala. Strejda Patrik na kopající a zmítající se Geckové nic nenašel, doporučil nám dávat mokré náplasti, že se to třeba vyloučí, a řekl, že pokud bude problém přetrvávat, v pondělí nás pošle na rentgen. Gecková si doma každou náplast hbitě strhla. Kolem oběda jsme si všimli, že v botech a ponožkách si Gecková náplast nestrhne a chodí. Protože byly moje narozeniny, jako dárek jsem dostala, že jsem nemusela jít dávat spát kňourající Geckovou a odpoledne jsme se jeli koupat. Jeli jsme na kole, Gecková a Zrníček vzadu ve vozíku. U rybníka jsme zjistili, že Gecková stihla vozík za deset minut jízdy počurat. Než Hvězdopravec vyndal z vozíku počurané sedátko a než ho vyčistil, viděla jsem podle nadouvajícího se kopečku na Geckulčiných plavkách, na konci léta prakticky shnilých, že máme další nadělení. Ještě, že jsme nejeli na veřejnou pláž, pomyslela jsem si, a jako každá zasloužilá matka jsem šla dáreček vyhodit z plavek do rákosí a omýt zadnici. Geckulka jako obvykle hovínko nechtěla dát - výsledek naší naprosto marné snahy naučit ji na nočník je ten, že kromě toho, že chodí doma s dětským prkýnkem na hlavě a říká "čapú, čapú" (překlad viz první odstavec), je ten, že chce výkaly ponechat u sebe a odmítá se nechat přebalit - a utíkala mi pryč, střep nestřep. Pak začalo pršet, a tak jsme jeli domů. "Uděláme si aspoň nějakou narozeninovou večeři, jo?", řekl Hvězdopravec a já navrhla, abychom objednali sushi, o kterém jsem snila celé těhotenství. "Při našem dnešním štěstí nám po něm bude špatně", prohlásil Hvězdopravec, ale souhlasil. Při tom našem štěstí ale měly všechny sushi restaurace s odnosem zavřeno kvůli letním prázdninám, a tak jsme si k šampaňskému dali pizzu. Děti spaly. Co si jako matka dvou dětí více přát.

A protože moje narozeniny označují vždycky konec léta, můžu si vydechnout: "Uf!". Od úterka je Geckulka opět v jesličkách - v pondělí jsme byli na rentgenu, který ukázal, že žádný střep v noze nemá, ale když si vzpomene, chodit nechce pořád - a já jsem konečně pochopila, co bylo míněno zde vloženým vtipem, který jsem kdysi zahlédla v jakémsi časopise (pro nefrancouzštináře: první obrázek "den před prázdninami", druhý "den před začátkem školního roku"). Bylo to intenzivní léto, ve kterém jsme pomalu, pracně a ne zrovna s ledovým klidem každý našel svoje nové místo. Teď mám ještě dva týdny na to, abych si po oněch prázdninách odpočinula a hlavně si užila Zrníčka, který je tak vzorné miminko, že s ním dokážu klidně i napsat blog. Zkrátka, teď mi nastává ta správná mateřská dovolená, než budu muset zase zpátky....do Blázince.