Bydlíme

V minulém příspěvku jsem se zastihla mezi horou papírových krabic, do kterých jsme skoro celý týden skládali všechno to, co jsme za uplynulá léta nakumulovali (Hvězdopravec) a nestihli vyhodit (já). Stěhoval se tedy samozřejmě i pověstný svetr, stěhoval se Hvězdopravcův gymnaziální penál plný vypsaných fixů a bylo mi výslovně zakázáno odnést do charity i tři páry úplně ošoupaných a příliš těsných jeans Levis, protože teď přece budeme mít zahradu a aby na té zahradě mohl pracovat, potřebuje Hvězdopravec všechno své staré oblečení. Po týdnu našeho organizovaného balení se pak ukázalo, že bude třeba přidat na rychlosti, a tak v den D přišli pomáhat všichni Carbonelovi, to jest rodina Hvězdopravcovy tety, jejichž dobrou vůli a entusiasmus nezastaví nikdy nic. Dokonce ani otázka, zda je dobré nacpat helmy na kolo na dno bedny, na to naložit dvě činky a doplnit celý ansámbl dřevěným špičatým stojanem na šunku. No, máte pravdu, naše chyba, že máme tolik krámů.

A tak bydlíme už víc než měsíc v našem novém domě. První asi čtyři týdny jsme bydleli mezi krabicemi, ze kterých jsme průběžně tahali potřebné věci. Jen Geckulka měla pokoj zařízený, samozřejmě, ale občas tahala věci z krabic také. Čtvrtý týden přijela na rodinný oběd Hvězdopravcova rodina, tak jsme všeechny bedny nacpali do garáže na druhém konci zahrady, aby to nevypadalo, že máme doma binec. Tímto tedy prohlašuji stěhování za skončené, protože co jsme nepotřebovali doteď, může klidně hnít v garáži až do příštího stěhování, alespoň se s tím pak nebudeme muset balit. Hvězdopravec tvrdí, že to ale uklidíme. Kývu a nelámu si hlavu. Nebudeme to muset balit, chcete se vsadit?

Kromě domu máme tedy také zahradu, kterou zaléváme obrovskými hadicemi, jež koukají ze země na severní straně, na té straně, kde vybíhá prudce nahoru násep a za ním je zavlažovací kanál. Protože bydlíme ve starém domě, rodina pana majitele stejně jako všichni starousedlíci udělala prostě díru do země, na kanál se napojila a hotovo. Neplatíme ani cent. A máme štěstí, protože zahradu máme velikou a protože Hvězdopravec zalévá s takovou láskou a nasazením, že nám začátkem září pod olivovníky vyrosly žampiony.

Nemáme jen pěknou řádku olivovníků, ale také hrušeň a především dva fíkovníky, na kterých koncem srpna začaly dozrávat šťavnaté fíky. Bylo jich tolik, že byly na stole ráno, v poledne i večer. A tak vznikla Geckové závislost na fících. Těsně poté, co Gecková snědla hrdě poprvé sama svůj první fík, se slupkou a s mezipřistáním za bodyčkem (zručně vyšťouráno), jsem si všimla, že naše princezna moc dobře ví, kde je na zahradě fíkovník, a jakmile ji vezmeme do náruče nebo jí pomáháme chodit, metelí si to přes celou zahradu a dožaduje se "eeeeee" fíku. Zapomenutý fík někde v zorném poli v době večeře nebo oběda působil to, že Gecková vztekle a velmi zručně prudkými a náhlými máchanci rukama nejen že znemožňovala krmení, ale především rozstřikovala zeleninovou kaši do všech světových stran, zkrátka dávala najevo, že možná sice ještě neumí chodit ani mluvit, ale  není žádné nesvéprávné mimino, které si neumí vybrat z jídelního lístku.

Protože ano, Gecková pořád ještě sama nechodí. Chodit ovšem chce a od konce srpna vám občas se sladkým nevinným úsměvem podá ručičku a vy si myslíte, že chce lidský dotyk, miminko roztomilé, tak jí dáte prstík, a jste v pasti, protože po prstu chce Gecková celou ruku a následně i druhou, tu už s úsměvem mnohem méně nevinným, a pak šup do stoje a vy už chápete, že Gecková nechce lidský kontakt, ale chodítko, jenže je pozdě a jen se opovažte udělat něco jiného než následovat Geckové kroky.

Se zahradou a metelení k fíkovníku začalo být ale postupně jasné, že budeme muset začít Geckové dávat boty. Dosud naše princezna žila bosa nebo v ponožkách, nohy používala jako méně šikovné ruce a otázka bot se zkrátka nenaskytla. "Půjdeme ti koupit botičky", řekli jsme Geckulce jedno sobotní odpoledne. Čekali jsme jásot, protože do obchodu chodíme minimálně a Gecková je zbožňuje. Ale nejen, že se nekonal jásot, ale už jen jak se přiblížila první prodavačka s metrem, aby Geckové změřila velikost, začal naopak protest a odpor takový, že by se piloti air france, železničáři a řidiči městské dopravy měli pořád ještě čemu učit. Boty se nám nakonec nepodařilo ani vyzkoušet, vzali jsme ty, které se nám zdály nejméně komplikované na nazouvání a šli jsme domů. Však ono to půjde.

Nešlo. Jediné, co se podařilo, bylo, že se Gecková naučila slovo "botičky". "Koukni, botičky!", řekla jsem a Gecková buď okázale začala odpovídat: "ogi! ogi!", což znamená "koukej!" a ukazovat všude kolem, jen botky okázale ignorovala, a pokud byl rodič tak hloupý, že nechápal, že je to schválně, a stále trval na tom, že "botičky", nakonec prostě tu věc odstrčila pryč a otočila se zády. Nepomáhalo nic. Ani to, že máma nosí boty. Že je nosí táta. Že je mají všechny děti v katalogu, který si Gecková tak zálibně prohlíží. Dokonce i Geckové velký kamarád Hurvínek si nasadil ty její střevíčky a vysvětloval jejich výhody, ale se zlou se potázal. Nepomohlo ani chození bosa po zahradě plné pichlavé provensalské flory. Uběhl týden, dva. Při nasazení násilím si Gecková sedla, křičela, odmítala se hnout, při vzetí do náruče držela nohy v pravém úhlu před sebou a natažené, aby byly boty co nejdál od ní a hlavně, aby nebylo možné přimět ji chodit. Po dvou týdnech jsme usoudili, že bude možná moudré ty nepoužité boty raději vyměnit za o číslo větší, protože to asi bude chtít trochu času.

Nechtělo to čas. Chtělo to fík. Po třech týdnech vytrvalého odporu jsem Geckové dala fík a když ho zálibně žvýkala, nazula jsem jí rychle boty. Jakmile dojedla, šly jsme chodit. Po chvíli mi Gecková trochu rozmrzele ukázala "ogi! ogi!" a ukázala si na nohy. "Jdeme, šup", řekla jsem a vydaly jsme se po sto padesáté zdolat schody, které vedou k nám na zahradu. "Ogi! Ogi!", ukazovala mi Gecková podstatně s větším nadšením po chvíli. A bylo to. Když přišel Hvězdopravec, tvářila se Gecková jako kdyby to byl její nápad si boty konečně vzít a zdálo se mi, že se dokonce trochu naparuje. Já nejsem žádný mimino, tati, abych lezla bosa!

Od té doby Gecková botičky zbožňuje. Když jí je ráno obouvám, spokojeně brouká. A tak, když dnes po průtrži mračen chtěla naše krasavice jít chodit venku a nejlépe do čerstvě zoraného pole, napadlo mě, že bychom měli přikoupit nový pár. Kromě toho, řekla jsem, v jesličkách venkovní botičky nechtějí a dožadují se bačkůrek. A navíc, konečně bude třeba Gecková v obchodě s botami jásat stejně jako v obchodě s náčiním pro kutily! Hvězdopravec souhlasil a jelo se. 

Gecková začala ječet už jen jak jsme jí poměřovali velikost jejích nyní už dost odřených a rozešitých bot s bačkůrkami. A když jsme jí bačkůrky zkusili, sedla si na zem a odmítala si stoupnout. A doma pak teprve začal odpor naplno. Po chvíli jsem vyměkla a přinesla zpátky the botičky. Gecková si je spokojeně nechala obout a bačkůrky odstrčila. Kdyby uměla mluvit určitě by řekla: "A teď mi můžeš vysvětlit, proč jsi mi dávala boty, co nejsou moje???"

Nezbývá než dodat, že sezóna fíků už je pryč, začíná podzim a že doufám, že citová závislost na jednom jediném rozpadajícím se páru bot Geckové vydrží až do jejích osmnáctin, ať z toho aspoň něco máme.

A to je od nás ze Zvonokos všechno. Máme se dobře, je teplo a mě jen tak napadá, že bych vám vlastně možná měla pomalu popřát veselé Vánoce, kdybych to sem náhodou nestihla dřív. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu.

Deset let

Opravdu tolik. Tolik let, co jsem pryč z Čech. A fakt, že mě tohle jubileum zastihlo zrovna mezi horou papírových krabic, s lepenkou v kapse je trochu příznačný a vybízí k bilanci. Namáhala jsem se to počítat a za posledních deset let je to sedmé stěhování, když jako stěhování počítám jen to opravdu opravdické stěhování na místo, kde zůstanu déle než dva měsíce. Nejméně deset.

Stěhování první. Praha, ráno zalité sluncem a vzduch teploty, kterou v té době považuju za vhodnou pro nošení trička s krátkým rukávem. Nakládáme Felicii nebo Fabii či co to je mých rodičů. Když je naloženo, táta jde vynést odpad, máma se jde - odhaduji dle zkušenosti - vymočit před cestou a já nejspíš prohledávám starý byt, zda v něm nezbylo něco důležitého. V těch dvou minutách nepozornosti nám rozbijí zadní sklo u auta a ukradnou mi můj stařičký notebook, který nemá cenu ani jedné české koruny. Sbohem rodná hroudo.

Stěhování druhé. Opouštím Rue des Toilettes. Rue des Toillettes se ve skutečnosti nejmenuje Rue des Toilettes, ale to jméno by jí slušelo, protože jsem do jejích zákoutí po tři léta pozorovala ze svého okna močit všechny vrstvy francouzské společnosti. A pak, záchod mého bytu čtrnáct metrů čtverečních je společný s dvěma dalšími kamrlíky a soused zleva je mými kamarády přezdíván "hasič". Většina mých kamarádů nechápe, jak můžu v Rue des Toilettes vydržet. Samozřejmě nikdo z nich nikdy nebydlel na koleji Větrník na pánském patře. Dodneška na to, čemu Hvězdopravec říká "nebyla to garáž, byla to skříň", vzpomínám s nostalgií. Svoboda, rovnost, bratrství.

Stěhování třetí. Z ulice U prádelny. Prádelna byla sterilní. Nepamatuju si z ní skoro nic, nějaký ten mejdan, lekce u mně doma, když byla univerzita zablokovaná, ale celkově jsem byla v tu dobu asi hlavně někde jinde, Prádelna mi zkrátka k srdci nepřirostla. Byla jsem tam jen těch minimálních deset měsíců.

Stěhování čtvrté, nezapomenutelné. S Hvězdopravcem se stěhujeme ze Zeleného ostrova do Chile. Stěhováci jsou placení Hvězdárnou a velice efektivní. Ale kromě stěhování zároveň ještě s pomocí tatínka Jeana a milenky Marie doděláváme koupelnu, malujeme kuchyň, škrábeme tapety v předsíni a Drahámatička postupně po telefonu dává instrukce, který kus nábytku by ještě ráda, abychom odstěhovali a nenechali ho v bytě, jenž bude od prvního ledna pronajat jako zařízený. Drahámatička, která při zaslechnutí jakéhokoli pravickového názoru okamžitě užívá slovo fašista a opouští místnost, se totiž domnívá, že nájemníci by nábytek zničili a že je pro ně jaksi moc dobrý. Nejdřív naložíme jídlení stůl, pak skříň v předsíni, následuje pracovní stůl, dodávka, se kterou přijel tatínek Jean je plná, ale Drahámatička v dalším telefonátu velí, že ještě přece nemůžeme v bytě nechat postel - pravda, z masivního dřeva, ale zato neomylně designovanou v osmdesátých letech - a komodu v ložnici. Když naložíme všechen nábytek, zbyde v bytě kuchyňský stůl, stará odřená sedačka a jeden rozkládací gauč, takže už není možné ho považovat za zařízený a vůči novým nájemníkům by to bylo nejen fašisticky nefér, ale i protizákonné, byt viděli totiž zařízený. Postupně kupujeme ikeáckou komodu, skříň a pracovní stůl. Postel ne, Hvězdopravec má přece ve sklepě složenou starou postel, kterou Drahámatička považuje za dost dobrou pro nájemníky. Postel je kompletní až na jednu nohu, jejíž absence ale činí postel nesložitelnou a nepoužitelnou. Zatímco Hvězdopravec jede v tom pětidenním maratonu balení, škrabání, malování, rozmontovávání a montování zase do Ikey, aby k již zakoupenému novému nábytku přikoupil ještě postel, zastaví se u nás Xavier. Xavierovi před měsícem umřel táta. Nabídnu mu kafe a únavou se rozbrečím. Stydím se strašně. Na Silvestra jdeme ke Gaelovi a Caroline a já, ačkoli nepiju, protože se mi už v deset klíží oči, o půlnoci zvracím pomalu pečenou kachnu. Od té doby se mi při balení krabic dělá nevolno. Nekecám.

Stěhování páté. Opouštíme Montecarmelo, byt, kde jsme prožili velké zemětřesení v roce 2010. Stěhujeme se, protože máme plné zuby sousedů, kteří nechávají kálet kočky do kytek na chodbě, ukradli nám boty a ještě si přijdou pro odměnu za nalezení, ale neustále si stěžují, že děláme hluk už za pět devět, ačkoli je povoleno hlučet až od devíti. Máme dost všech nesmyslných chilských pravidel a lidí kolem nás, kteří vyžadují dogmaticky jejich dodržování ("Ne, kolo si nesmíte slečno nechávat u vchodových dveří ani deset minut, protože kdyby přišel nějaký otřes, mohlo by spadnout a někoho poranit") a udávají nás v jednom kuse hlídačům, zatímco sami dělají věci tak neuvěřitelné jako že přivazují třeba psa k našim dveřím. Stěhujeme se do Loftu, kde nikdo nedodržuje nic. Stěhování bych si skoro nevšimla, protože se u nás sešlo asi dvacet párů rukou kamarádů, každý zabalil něco, odnesl táhmhleto a už už by to bylo, kdyby nás na poslední chvíli samozřejmě někdo neudal a nepřispěchal by strážný. A kde že máme povolení odejít z bytu a že bez toho se stěhovat nelze. Objevujeme další netušenou stránku chilské postdiktatoriální společnosti. Jak říká můj kolega Bernard, to, že mají někde svobodné volby ještě neznamená, že je to společnost demokratická. Strážný nás nutí v bytě nechat stůl, postel, židle a ledničku. Je státní svátek, pro povolení stěhovat se k notáři nemůžeme, a tak nakonec kýveme, postel bereme, židle taky, ledničku necháme, protože v novém bytě stejně je. Večer je v Loftu první mejdan.

Stěhování šesté. Opět placené Hvězdárnou. Břicháč dlouze vyrábí ve spodním patře loftu krabici na madraci, krabici, která znemožní madraci ohnout a pronést dveřmi, jak se ukáže hned druhý den, kdy jsou stěhováci nuceni krabici zase rozpárat. Šéf stěhováků si někde mezi tím strká do kapsy zlatý řetízek s delfínkem, který Hvězdopravec dostal ke křtinám a který zapomněl nahoře na psacím stole. Neříkejte to nikomu, ale za krádež té nádhery jsem mu v podstatě vděčná.

A stěhování sedmé. S Geckulkou, která využívá každé nestřežené chvilky k tomu, aby prozkoumala neznámá zákoutí skříní, zatímco já pociťuju silnou averzní nevolnost nad krabicemi a Hvězdopravec v garáži kleje nad množstvím mých beden s poznámkami z univerzity a ohrazuje se proti tomu, abych vyhodila alespoň jedny z jeho kalhot, které od minulého stěhování leží úplně nerušeně ve skříni. O víkendu budeme prostrkovat zase všechen ten nábytek z domečku ven jako v nějakém originálním Tetris. Držte nám palce. Pokud všechno dobře půjde, od tohoto víkendu budeme bydlet mezi poli za Zvonokosy, poli, jejichž majitele ještě neznáme, ale o němž jsme již slyšeli od majitelů našeho nového domku dost na to, abych tušila, že o něm nejspíš ještě uslyšíte.

A to je v cuku deseti let všechno. Bylo to dobrých deset let. Protože dobrá léta jsou ta, kdy vám život neprotéká mezi prsty, a já mám pocit, že mi neunikla ani kapka.

O slintání, zubech a Dělnické síle

Jak se tak dívám na svůj blog, říkám si, jestli ještě někdy dokážu napsat něco jiného než článek o tom, co zase Geckulka roztomile poslintala. Přitom psát by bylo o čem.

Třeba o tom, že jsem nedávno dostala definitivu a stala se státním zaměstnancem, což je něco jako když víte, že každé Vánoce najdete pod stromečkem nové papuče: není to ani sexy, ani zrovna život v přepychu, ale víte, že vám do konce života nebude zima na nohy. Hned poté, co jsem dostala definitivu, jsme se dozvěděli, že dostaneme plat o týden později než normálně, tedy až po začátku nového měsíce, já začala rozmýšlet, jak splatím účet na kreditní kartě, který nevznikl utržením ze řetězu v obchodě s botami či oblečky, ale výhradně na stránkách prodávajících pleny a kojeneckou výživu, pak byla stávka a den poté nemocnice vysolila plat přesně v den, kdy ho vysolit měla. Pár dní poté, co jsem definitivně usedla na omšelé křesílko státního psychologa a dostala svůj plat za práci v době, kdy jsem měla papučky jen laskavě půjčené, jsem také dostala dopis od odborů. Jak je jistě českému čtenáři známo, ve Francii odbory mají svoji váhu. Umožňují mimochodem věci jako, že když nemocnice řekne, že zaplatí o týden později a vy dumáte, jak zaplatíte kreditní kartu, polovina nemocnice vyhlásí hodinovou stávku a nemocnice zaplatí včas. A mnohem důležitější věci jako když vám šéf nemocnice tvrdí, že něco, co vám připadá postavené na hlavu, musíte, tak se můžete zeptat, zda opravdu musíte, a pokud se dostanete do konfliktu, máte někoho, kdo zná všechny ty nekonečné předpisy, zápisy a výpisy, kterými je každá státní instituce na celém světě spoutaná. Zkrátka, na odbory neplivat. Ale je fakt, že když mi odborový svaz Dělnická síla poslal dopis, v němž pravil, že milá kolegyně, stala ses státním zaměstnancem díky tomu, že Dělnická síla tlačí vedení nemocnice, a mimochodem, aby tvoje definitiva byla potvrzená, sejde se za rok komise, ve které také sedíme, neváhej se na nás obrátit, prožila jsem lehký kulturní šok. No co, hlavně, že ti neříkají soudružko, řekl Hvězdopravec.

A takhle nějak jsem tedy na psychiatrii na doživotí. A to na úvod od matky kariéristky stačí, pojďme zpět k tlachání od tzv. vykojeného mozku.

Geckulka opravdu strašně roztomile slintá. Má v pusince dudlík, nazývaný uctivě pan Dudlík, ne nějaký hej počkej soudruh Dudlík, pěkně pan Dudlík, a kolem dudlíku jí stékají sliny. Oblíbená Geckulčina hra je předstírat, že mi dává dudlík do pusy. Opatrně jsem ho vždycky chytla za taková ta křidýlka kolem a cedila srkz zuby: "Oh, Geckulko, děkuju, takovej dobrej dudlík!" a Gecková se mohla smíchy potrhat. Pravda ale je, že všechna hra končila, když jsem týden před konkurzem na psychologa přestala spát a po probděné noci ráno - naštěstí jsem měla dovolenou - mrtvě ležela v posteli. Geckulka vypila lahvičku, podívala se na mě a mlčky a s vážnou tváří mi strčila dudlík do pusy, jako kdyby chtěla říct: spinkej, maminko. Když jsem jí dudlík chtěla vrátit, dala mi ho zpět. Řekla bych, že je to od ní opravdu krásné, kdyby někdy v té době nepochopila, že není normální, abych při hře "na dobrý dudlík" okusovala dudlíku křidýlka, ale jakmile nevezmu dudlík za strašlivě oslizlou část jako správné miminko, Geckulka briskně dudlík otočí a strčí mi ho do pusy správně tím oslintaným koncem. Zvlášť po ránu to vyžaduje bezednou lásku k dítěti a žaludek na správném místě.

Gecková slintá také proto, že jí ve třinácti měsících konečně vykouknul první zub. Byli jsme zrovna na výletě, lezli jsme na Chapeau de gendarme, blížila se bouřka a Gecková v krosně spokojeně zpívala. Zastavili jsme se na pití, Gecková se spokojeně smála a Hvězdopravec najednou zavolá: hele, není tohle zub? A opravdu, na růžovoučké dásni se Geckulce skvěla bílá tečka, která se den poté změnila v bílou čárku. A ještě ten večer se na bílé Geckulčině kůži objevily červené tečky zarděnek. Což říkám hlavně proto, že poté, co jsme rok a měsíc všechno možné omlouvali rostoucími zuby, jsme s Geckulkou absolvovali výstup na kopec skoro 2700m a ona si v krosně klidně zpívala, zatímco se jí prořezával během zarděnek první zub. Pěkně nás převezla.

Ještě než se jí prořízl první zoubek, objevila Geckulka slasti první pevné stravy. Ještě, než jí byl rok, konečně pochopila, že chleba není od toho, aby se rozdrolil na zem nebo do kočárku, ale k jídlu. A byla to láska na první pohled. Od té doby, když nás vidí usedat ke stolu, spustí Geckulka jekot jako Oskárek z Plechového bubínku. Chleba! Chlebaaaaaa! Posadíme jí k nám, dáme jí kůrku a Geckulka žužlá a žužlá a kucká a kucká, protože jí pořádně nejde polykat, a jednou dokonce i blinkala, když si nacpala strašný kus do pusy a já jí ho chtěla jako obvykle násilím vyndat a Hvězdopravec řekl: "Nech ji, uvidíme, jak si s tím poradí!" a já si v duchu opakovala gesta z kurzu první pomoci. Ale i zakuckaná se slzami v očíche je strašně pyšná a spokojená a když má v ruce chleba v jeslích, nesmí se k ní přiblížit žádné dítě, dokonce ani Adrien, Mattias nebo Isia, protože Gecková vrčí jako rotweiler. Chleba je zkrátka svatý a s chlebem se nežertuje.

To všechno dělá z Geckové nejen Skutečného druhého, ale i dobrého parťáka. Minulý týden jsem si tedy se svojí holčičkou vyjela na první dámskou jízdu. Hvězdopravec jel na hory s tatínkem Jeanem, a tak jsem se rozhodla využít víkendu k návštěvě kamarádky Elišky v Grenoblu, která byla o víkendu sama se svým dvouletým synkem. Ten na dámskou jízdu směl, protože se prý jako chlap nepočítal. Pravda je, že se původně jako chlapák chovat asi mínil a hned v prvním nestřeženém okamžiku tajně povalil sedící Geckulku, která pak řvala jako tur kdykoli Grega spatřila, ale za pár hodin už byli zase kamarádi, Gecková dokonce velkoryse Gregovi přenechala zbytek v nedopité lahvičce, a den poté už obdivně a bez hnutí zírala na toho krasavce sedícího uprostřed obýváku machrovsky na nočníku s knihou na kolenou. Dobrý parťák ale Geckulka nebyla jen obklopena všemi možnými dětmi mých kamarádů, ale hlavně během tříhodinové cesty autem tam a tříhodinové cesty autem zpět. Pyšně seděla vzadu v autosedačce otočená předpisově proti směru jízdy a pořád dokola si pouštěla v hrací knížce, dárku to od dědy Jeana, písničku, v níž se praví "Jedna zelená myška/běhala v trávě/chytím jí za ocásek/ukážu jí pánům/pánové mi říkají/namoč jí do oleje/namoč jí do vody/bude z ní teplý hlemýžď", což jsou slova, nad kterými s Hvězdopravcem již pár týdnů dumáme a jen ruka vhazující šnečka do hrnce s horkou vodou, která je ilustrací k této písničce, nám dává určitý klíč k tomu, co se míní teplým hlemýžděm. 

A to je od nás všechno. Léto je v plném proudu, jesle jsou zavřené a já budu pracovat ještě týden, než nastanou konečně prázdniny i mně. Už se nemůžu dočkat.

Rok

Už pár dní je Geckové rok. A nedá se nezalamentovat "to to letí".

Letí a zároveň mi připadá, že Gecková je vlastně pořád stejná. Občas se přistihnu při pohledu do zrcadla, když držím naší princeznu v náručí, při myšlence "co to mám v rukou za velký dítě?", ale jinak bych byla schopná přísahat, že kromě toho, že jí trochu vyrostly a zesvětlaly vlasy, je to prostě pořád to stejné stvoření, co mi loni vytáhli z břicha a ono strašně nespokojeně kvičelo.

Možná je to i tím, že Gecková je, abych pravdu řekla, oproti ostatním dětem ve spoustě věcí pozadu. Když čtu Kulidin blog, nevěřím svým očím, co její děti všechno umí. Gecková začala teprve před pár týdny lézt dopředu, do té doby velmi obstojně couvala a kulila se, ale jako způsob přemisťování to bylo dost neefektivní. Teď se plazí po bříšku jako partyzán a já jí říkám Meresjev, protože k tomu plazení vůbec nepotřebuje nohy. Nohy Geckulce slouží výhradně k uchopování a přidržování objektů a evidentně se zatím domnívá, že jsou to takové méně šikovné ruce. Na ruce je možná to její uchopování a přidržování trochu nešikovné, ale když jí vidím, jak si v klidu na zádech drží nohama míč, lahvičku nebo nějakou hračku a rukama ji prozkoumává, říkám si, že opravdu pocházíme z opice. Když ji postavíme, stojí, drží se klidně jen jednou rukou a pyšně září, ale zatím neví, že by si třeba mohla také stoupnout sama. Nebo nám to možná nechce ukázat.

Geckulka zkrátka není zrovna atlet a dokonce i Mattias ji nakonec v jeslích opustil a z velkého rozpláclého miminka se změnil v miminko lezoucí po čtyřech. Gecková Meresjev využívá nepozornosti k tomu, aby se doplazila ke skříňkám, které má každé dítě přiřazené a kradla v nich náhradní oblečení, rabovala ampulky s fyziologickým roztokem na čištění nosu a očichávala našpiněné bryndáčky, a zatímco se ti hlupáci na nohou a kolenou sápou po přihrádce na dudlíky, která je ale tak vysoko, že do ní dosáhne jenom paní učitelka, Geckulka na zemi pěkně slintá na cizí plyšáky usínáčky. Její největší kamarádka je teď Isia, ta Isia, co s ní Adrien, miminko v pruhovaném mundůru, Geckulku opustil, když se už někdy kolem Vánoc naučil lézt, protože Isia byla dobrá kamarádka na lezení k horním dveřím a kutálení se dolů. V tom si Adrien a Isia možná rozuměli, řekla si Geckulka, ale teď má Adrien smůlu, protože nejen, že nemá zuby, ale vůbec neumí mluvit a Geckulka umí. Nevíme sice jakým jazykem, ale evidentně stejným jako Isia, a vedou spolu v ložnici dlouhé rozhovory a Isia občas dělá vtipy a Gecková se jim směje, až se za svoje bříško jako soudeček popadá.

Když jsem tak pěkně vylíčila, co Geckové nejde, řekněme teď o to pyšněji, co jí jde. Tak především, už měsíc říká svoje první slovo. Je francouzsky a je to slovo "koukej", čili "regarde!". Zní to spíš jako "egad", ale zato je to doprovázené jasným gestem. Geckulka pozoruje a ukazuje, až byste si z toho krk ukroutili. "Egad! egad! egad!", ozývá se pořád dokola. Onehdy jsem si sedla na zábradlí na odpočívadle u silnice a jak jsem to zábradlí sevřela rukama, sáhla jsem si na oslintanou přilepenou pecku od třešně. "Fuj!", vyjekla jsem. "Tys tu pecku neviděla?", řekl Hvězdopravec: "Vždyť ti jí teď Gecková ukazovala! Jsi si myslela, že ti ukazuje co jako?"

Kromě toho Geckulka umí krásně tleskat, umí se plácat do vyvaleného bříška, umí neuvěřitelnou škálu zvuků, z nichž některé vůbec neumíme napodobit, umí hrát na xylofon a na bednu vedle s gesty opravdického rockového bubeníka a umí jíst sama chleba, i když stejně jako Adrien nemá ani jeden zub. Pořád stejně zbožňuje lidi  a pořád stejně se bojí zvířat. Bojí se nejen krav, ovcí, koček a podobné poměrně velké havěti, ale i žab, ještěrek a strachy kvílela, odvracela hlavičku a držela se mě jako klíště dokonce i při pohledu na poměrně malého šneka, kterého jsem jí přinesla ukázat na dovolené v Cantalu. Jediné, čeho se nebojí, je hmyz, pokud tedy není moc velký, a s velkým zájmem šťourá v trávě i ty nejodpornější brouky. Ráda by se kamarádila s mouchami, které se, i pokud se na mě usadí, snažím neplašit, aby je Gecková mohla v klidu pozorovat, ale ty mouchy zatracené vždycky uletí a Geckulka pak smutně kouká. Kromě strašlivě nebezpečných šneků se pak Gecková bojí ještě našich dvou slaměných žiraf, Hurvínka a Špejbla a tiskárny, ale jinak je statečná.

Především je z ní velmi statečný turista a horal, který zbožňuje pohled do prázdna pod nohama. Což samozřejmě netušili Golemci, když se za námi vydali na prázdniny a my se rozhodli, že půjdeme na výlet do kaňonu Verdon. "No, když tam jde s Geckovou, tak to bude v pohodě," rozumovala moje maminka poté, co Hvězdopravec řekl, že bychom mohli jít trasu zvanou Imbut, kterou jsme šli asi před dvěma lety a z níž jsem měla jednu jedinou vzpomínku, a to tu, že jsem měla nové boty a strašně mě tlačily. Tlačily tak, že jsem si nepamatovala kabely a žebříky dolů. Kabely a žebříky ve skále nad Verdonem bouřícím nám pod nohami. Kabely a žebříky cestou nahoru. Na to, že lilo jako z konve jsem si pamatovat nemohla, protože před oněmi dvěma lety bylo krásně, zato při cestě s Golemky cestou dolů hřímalo a dole v kaňonu se konečně pořádně rozpršelo. Hvězdopravec natáhnul na krosnu s Geckulkou ochranu proti dešti a táta půjčil mámě pláštěnku. Kameny klouzaly. Řetezy také. Většina cesty naštěstí vedla pod převisy, a tak na nás zas tolik nepršelo, ale věděli jsme, že budeme muset ještě nahoru. Klouzalo to pořádně. Geckulka v krosně vesele zpívala. V batohu se mi vlhkostí rozlepila knížka o Krtkovi.  Máma se strachovala, jestli se nezhorší její a tátovo nachlazení. Při zastavení v jeskyni Geckulka s chutí zbaštila přesnídávku a ještě jogurt. Ačkoli bylo asi deset stupňů, vytrvale pak vystrkovala nožičky zpod pláštěnky do deště a když jsme konečně vyšli  po stezce, která se změnila v potok, na silnici, její froté ponožky byly tak nacucané, že z nich tekl při stisknutí proud vody. Hvězdopravec doběhl po silnici pro auto, dojeli jsme domů, Gecková si dala večeři, spokojeně usnula, a druhý den jsme mohli konstatovat, že mámino i tátovo nachlazení se rapidně zlepšilo. Zbývá snad jen dodat, že druhý den po té jsme jeli do vinného sklípku, kde byl v koutku pro děti tučňák na klíček a houpací kůň a že to bylo strašně strašidelné a Gecková vřískala jako by ji na ulitu brali.

Kromě krosny, Deuter Kid III pro ty, které by zajímalo, jak je možné, že čtyři dospělí v bouřce promoknou na kost a dítě v krosně je stále báječně suché až na froté ponožky a vesele si prozpěvuje, krosny, která Geckulce v Cantalu umožnila zdolat úctyhodný počet tamních vulkánů, jsme koupili Geckulce vozík za kolo. Gecková ve vozíku čte, občas se dívá ven, ve sjezdech vesele výská a teprve, když se blíží večer nebo když si chce promluvit s lidskou tváří a ne pořád jen s opičkou Dudu, začne protestovat, takže pak musí Hvězdopravec zastavit, odpojit vozík, vzít Geckulku do náruče, sednout si do příkopu mezi brouky a maminka já pak šlape sama nahoru na kopec, kde naloží kolo do auta a dojede pro svoje dva trosečníky.

A to je od nás všechno. Gecková jakože sfoukla svojí první svíčku na dortu, zabořila do něj ručičky a nakonec si ho obrátila na tričko a další rok života může vesele začít.

Skutečný druhý

V lednu jsem nechápala, co můj kolega Bernard myslel tím, že se v Geckulce má probudit nějaký skutečný druhý, nějaká ta samostatná bytůstka, což mělo být navíc zábavné. Gecková mi přišla samostatná a zábavná už tehdy, stejně jako když jí byly tři měsíce a kdy se jedna moje kolegyně, psychiatrická sestra znalá v psychoanalýze, mezi řečí vyjádřila ve smyslu, že ať počkám, jak zábavné bude s tím probuzeným druhým, ne s Tím teď, protože To teď má mozek velikosti burského oříšku. Jak, burského oříšku? myslela jsem si a vzpomínala na Geckulku, která se celá kroutí snahou pod visícím dřevěným pejskem v koupelně, a snaží se vyloudit zvuk, nebo aspoň úsměv.


Když v osmém měsíci Gecková prostě pejska chňapla, utrhla a poté, co jsem se jí ho pokusila sebrat, chytla pořádného nerva, pochopila jsem. Bytůstka z ní je od té doby, co takhle pěkně umí ukázat, co chce a co nechce. A kupodivu je to pořád ještě roztomilé.


E-e-e-e ječí Gecková nadšeně a zároveň trochu zoufale a natahuje ke mně ručičky. "Chci! Dej to sem! SEEEEEM!", dalo by se to přeložit. Pokud máte v ruce plastovou lahev, je jasné, o co Geckové jde. Plastové lahve jsou její. Všechny. Ostatní pozemšťané je mají jenom od Geckulky půjčené. Od jisté doby jsme tedy s Hvězdopravcem získali reflex pít výhradně Geckové za zády. "To ti nemůžu dát", říkám klidně a uklízím nůž, sklenici a podobné věci Geckové z dosahu. E-e-e-e! začne Geckulka ječet co nejhlasitěji, prohne se jako hadí žena a prudce tluče pěstičkami i nožičkami. E-e-e-e! "Koukej, chrastítko" nedořeknu ještě a kohout hus i husárek bum bác letí do kouta. "Hele, pan Dudlík!", podávám jí smířlivě šidítko, které jí dáváme pouze na usnutí a ve stavu nouze. E-e-e-e! řve Gecková, teatrálně si vyndá dudlík z pusy a hodí ho pryč. E-e-e-e!

Prostě k sežrání.

Naštěstí má naše princezna ale paměť červené rybky z akvária, a za pár sekund obvykle už zapomněla, že kdy kolem šla nějaká neodolatelná plastová lahev, a zase se pěkně spokojí s horou hraček nakoupenou celým příbuzenstvem včetně zelené plastové žáby, která elektronickým hlasem opakuje "a, b, c jsou písmena" "jsem žába" "1, 2, a 3 jsou čísla" "miluju tě" "chichichichi" a "jsi můj nejlepší kamarád". Jen někdy si zapamatuje, že se zlobí, a zlobí se pak o něco déle.

Většinou má tedy Gecková úsměv a dobrou náladu.

Úsměv, pravda, stále ještě naprosto bezzubý. Navzdory stupidním internetovým stránkám, které mi jako těhotné sdělovaly, že nemám jíst sýr, šunku, ryby, (málo upečené) maso, zeleninu a ovoce (pokud nevím, zda byly dobře umyté či jsem je doběla nevydrhla sama), ale že mám jíst vyváženě, že nemám telefonovat, běhat, koupat se, barvit si vlasy a jezdit autem, ale žít normálně, a které teď tak vážně tvrdily, že růst zubů je daný geneticky a že pokud měli rodiče zuby brzy, budou je mít brzy i děti, Geckulce nenarost první zub ani v pěti měsících jako mě, ani v šesti jako Hvězdopravci, ale ani v osmi, devíti, deseti a dokonce ani jedenácti. Navzdory tomu, že už od tří měsíců každé noční kníknutí přičítáme prvnímu rostoucímu běloskvoucímu zoubku, přestože celá Hvězdopravcova rodina, která nás zahrnuje radami expertů na téma "kojenec v bytě", pokaždé, když nás vidí, tvrdí, že Gecková "pracuje na zubech", protože slintá a kouše,  se na nás Gecková směje vesele svými bezzubými dásničkami a Hvězdopravec a já začínáme přemýšlet, od kdy hradí zdravotní pojišťovna zubní protézy.

Jedna věc ale Geckulku spolehlivě rozpláče. Je to pláč jiných dětí. "Uaaaa", rozeřve se nějaký ten usmrkaný spratek někde kolem vás, naše holčička se strašně smutně podívá, koutky se jí ohnou až někam ke kolenům a po pár vteřinách se ozve pláč tak srdceryvný, jak si jen umíte představit. "To nic není, Geckulko, to nevadí", snažili jsme se jí říkat pořád dokola. "Chudáček chlapeček", tryskaly slzy Geckové v letadle, když maminka za mnou požádala důrazně svého hyperaktivního synka, aby si sedl a seděl. "Holčička ubohá!", řinuly se Geckulce po tvářích celé potoky, když matka za mnou ve frontě odmítla podat svojí dceři hračku už po sté vyhozenou z kočárku.

Zabraly nakonec dvojčata našich kamarádů Caroline a Gaela. Chudáček Augustýn, brečela Geckulka, když Augustýn plakal , že chce, aby ho tatínek vzal do rukou. Chudáček Elouan, kvílela Gecková, když Elouan plakal, protože chtěl, aby ho tatínek vzal taky. Chudáček Augustýn, kňourala Geckulka, když Augustýn plakal, protože nechtěl, aby tatínek kromě něj držel ještě Elouana. Chudáčci kluci, slzela Gecková, když Gael oba kluky tedy zase položil na zem. A tak to šlo pořád dokola celé odpoledne, až toho i desetiměsíční dítě mělo dost. A od té doby jen tak pro někoho slzu neuroní. Vážně.

Kromě všech těchto bohulibých činností, kde se projevuje její osobnost, Gecková hlavně jí a spí. Narostlo jí bříško jako soudeček a nedávno, když byla v jesličkách bůh ví proč k obědu kaše z celerové nati, byla naše bezzubá princezna jediné dítě, které zblajzlo celou misku jako by celerová kaše byla něco poživatelného.

Ještě lépe než jezení jde Geckulce ale spaní. Večer prostě lehne a usne. Tedy, vlastně, lehne, vypije mléko a usne. Běda, jak se jí hlavou jen mihne, že byste mohli na mléko zapomenout, to je hned zas hadí žena a bum bác pěstičkami hlava nehlava. Pak ale vytáhnete z bezpečné skrýše Geckové zrakům skrytou lahvičku, naše krasavice otevře pusu a saje a saje, její výraz se stává čím dál tím bližší výrazu tříměsíčního tvora s burským oříškem místo mozku a od poloviny lahvičky už naše drahé dítě nereaguje vůbec na žádný podnět, kromě vyndání lahvičky z úst, a když je mléka už jen tak po dně, už není žádný rozdíl mezi hadrovou panenkou a Geckovou, která ještě před chvílí svírala v rukou ovládání od televize tak silně, že nebylo možné jí ho vzít. "Dítě asociuje usnutí s pocitem sytosti", hlásají chytré internetové stránky hned vedle informací o tom, že kojící matky by neměly pít alkohol, jíst sýr, šunku, ryby, (málo upečené) maso, zeleninu a ovoce (pokud neví, zda byly dobře umyté či si je doběla nevydrhly samy), neb když už to vydržely celé těhotenství, co by to nevydržely ještě tu chvilku během kojení a kdo ví, zda ony ty listerie a toxoplasmosy..."Hned od začátku ale zabraňte dítěti, aby usínalo během pití lahvičky, protože si jinak lahvičku asociuje s usnutím, což je problém při přechodu na hrnek." To bych tě teda chtěla vidět, ty chytráku! kleju v duchu nad náfuky, kteří jsou placeni za to, aby produkovali podobné bláboly. Venku je svátek svatého Pankráce, duní tam hudba, kolotočářův hlas huláká "jedem jedem", centrifuga létá pět metrů od našeho domu a nám se třesou okenní tabulky, a Geckulka saje v klidu svojí lahvičku, mění se postupně v novorozence a v polovině jako obvykle usíná, aby spala celou noc. "A nezapomeň dodat, že když pije tu lahvičku moc dlouho, zkazí se jí zuby!"

A to je od nás všechno. O tom, že Gecková je kromě skutečného druhého také skutečný horal zas někdy jindy...

Žijeme

Tímto příspěvkem bych váženému čtěnářstvu především chtěla sdělit, že pořád žijeme. Občas dokonce sednu k počítači a napíšu pár řádek. Nejpozději u třetího řádku se pak vyskytne něco urgentního a když po třech týdnech zase sednu k blogu, jsou ony tři řádky staré jak třítýdenní noviny. A tak pořád dokola.

Mezi psaním třech řádků se děje spousta věcí. Geckulka se nám asi před měsícem a půl naučila tlouct věcmi a s Hvězdopravcem si začínáme být dost jistí, že z ní nebude šampion ve freeride, ale muzikant. Od doby, kdy ví, že věci vydávají zvuky, vytrvale a naprosto neúnavně zkoumá jaké ty zvuky jsou. Pro nás, dospěláky, možná není až tak velký rozdíl, když tlučete pohledem o dálkové ovládání, nebo když tlučete do ovládání obálkou od dopisu. Pro Geckulku je to ale jasně rozdíl hodný zkoumání. Postup je tento: vezmi do ruky cokoli, pevně to sevři až ti zbělají klouby a řvi jako by tě na nože brali, pokud se ti někdo onu věc pokusí sebrat. Tluč věcí systematicky do všeho, co najdeš, co je kolem místa, kam tě právě posadili-položili, nebo co se k tobě přiblíží. Poslouchej. V rámci zefektivnění této činnosti můžeš vzít věci dvě, do každé ruky jednu, a tlouct jimi střídavě. Tři věci vzít nemůžeš, neb nemáš tři ruce, ale občas se nad tím můžeš zamyslet.

Gecková zkrátka chňape po všem, co vidí, a když něco uloví, odmítá to pustit. Po domě se nám tak stěhují zcela bizarní předměty jako vymačkaná tubička od krému, oznámení o uložení zásilky nebo svazek post-itů. Ano, to proto máme na přebalovacím pultu zmačkanou láhev s trochou vody. Proto jsem si včera lehla v naší posteli na kalíšek na vodu. Proto leží pod křeslem roztrhaná obálka, papírový pytlík od bagety a špunt od cidre.

Předměty se stěhují ale prakticky jen výhradně díky tomu, že Geckovou přenášíme, protože, jak jsem zmínila výše, šampion ve freeridu z ní asi nebude. Ještě před pár týdny, ve chvíli, kdy v jesličkách už všechny děti až na Matthiase, známého dlouhou dobu jako "to velké rozpláclé mimino, co pořád leží v lehátku a spí", už pěkně drandily sem a tam, Geckulka pěkně rozvážně seděla uprostřed toho mumraje, tloukla a tloukla a občas prohodila nějaké to slůvko s právě přilezlým kolegou, který ji přišel navštívit v jejích kruzích. Matthias sedí vždycky vedle a občas se s Geckulkou spiklenecky chechtají: koukni, jak dolejzají! Pravda, na co by se Mohamed sunul k hoře, když hora vždycky nakonec doleze k Mohamedovi.

Je to ale nejspíš Geckulky touha moct tlouct předměty nejen o věci v dosahu, ale i o kanape, skříň či křeslo, co ji přiměla začít se nakonec přeci jen kutálet a před týdnem konečně i couvat. "E-e-e-e-e!!!", ozývá se kalašnikov z pode stolečku, kde Gecková zkouší nožičkami přimět menší stoleček aby tloukl o větší. E-e-e kalašnikov znamená "sleduj, sleduj, to je super!" a rozumí tomu i Matthias. "Bvvvvvv" znamená "blbí rodiče". Rána čelem, všem rváčům známá jako "hlavička", avšak se zcela nerváčsky zamilovaným úsměvem, znamená, že Geckulka dává pusinky. Zbytek zatím dešifrovat neumím, a je to ostuda, protože zbytku je hodně. Gecková je pořád kecka ukecaná a neodradí jí dokonce ani protažené obličeje znuděných a dlouhým čekáním lehce naštvaných pacientů u doktora. Minulé pondělí jsme u strejdy Patrika čekali hodinu, během níž se Gecková vytrvale snažila navázat řeč tu s tím, tu s oním čekajícím, a to i přes to, že ji většina totálně ignorovala, oči zabořené v rok starých politických revue, v nichž si strejda Patrik libuje. Měli štěstí, že byla naše holčička v kočárku přivázaná, nejsem si zcela jistá, že by se jinak nepřikutálela a nezkusila, zda nevydají nějaký zvuk aspoň, když do nich zatluče dudlíkem.

Našemu doktorovi říkáme, mezi námi, důvěrně strejda Patrik, protože ho vídáme často. Někdy v půlce února, ve chvíli, kdy jsem přestala kojit, se na nástěnce v jeslích objevil nápis: "Několik případů neštovic ve střední sekci". Jak se dalo čekat, o pár dní později tabule hlásala: "Případ neštovic u velkých". "Třeba se to sem nedonese", rozumovala teta Sandra: "Miminka jsou od ostatních oddělená a nepoužívají stejné hračky". Jistě, jistě, pomyslela jsem si, když jsem jako všichni rodiče Geckulku oblékala na polštářích na chodbě, ze kterých si středně velké a velké děti dělají domeček. A nepletla jsem se. "Případ neštovic u malých!" následovaný "Několik případů neštovic u malých" na sebe nenechal dlouho čekat a, deset dní před odjezdem na dovolenou do Bretaně, Gecková dostala třicet devět horečky a pochvalu, že si to nesyslila do letadla. Strejda Patrik nám napsal potvrzení, že za deset dní nebude Gecková už vůbec nakažlivá a my jsme se vydali do objevování dalších radostí rodičovství.

Tím nemyslím ony neštovice, ale prázdniny s Geckovou. Jestliže první prázdniny Geckové spočívaly především ve starostech o to, kde zase přebalíme plně kojené miminko s týden střádaným vétévéčkem (velký tekutý výkal) vytékajícím z plenky na všechny světové strany v ten nejméně vhodný okamžik, a jestliže naše druhé prázdniny na sněhu odsoudily Geckovou k pobytu na čtyřech čtverečních metrech pod hrazdičkou, tentokrát jsme s sebou už neměli miminko, ale malého človíčka objevitele.

A tak Gecková objevila, že existuje nesčetně typů dětských židliček v restauracích, kde chodí číšníci a rozdávájí zábavné předměty vydávající velmi různé zvuky, když s nimi tlučete o stoleček, kde je kolem dokola spousta zajímavých hovořících lidí, kde se do vás rodiče pokouší nacpat hnusnou kaši a v zápětí číšníci přinášejí další zajímavé objekty, kterými se rodiče pokoušejí utřít naplivanou a rozpatlanou hnusnou kaši, ale ouha, vy jste rychlejší a ulovíte kus objektu i s tou utřenou kaší a patláte ji dál a rodiče nakonec vyměknou a dají vám do ruky konečně ten špunt od cidre, který jste už hodnou chvíli vyžadovali, ačkoli na něm není cedulka se značkou CE znamením, že špunt od cidre je vhadnou hračkou pro devítiměsíční dítě, a zatímco rodiče utápějí svůj stesk a hanbu v alkoholu, vy tlučete špuntem do lžičky, která vás konečně přestala cpát tou hnusnou kaší a to jsou teprve ty opravdické prázdniny. Dále Gecková objevila písek na pláži a kutálení se k odpadkovému koši v pronajatém domečku. Nechci mluvit za ni, ale řekla bych, že to bylo to nejlepší z celých prázdnin. Cestování lodí na ostrovy v Golfe de Morbihan, procházky po plážích i divokém pobřeží Atlantiku, výlety mezi všemi těmi megality a spol. totiž náš objevitel vždy spolehlivě prospal.

A to je od nás v letu vzletu všechno. Jak vidíte, žijeme a žijeme si. 

Jak se to občas vymkne vší kontrole

Skončily zimní prázdniny a všichni jsme se zase vrátili do našeho kolotoče práce-jesle-odsávání. Jediné plánované změny byly změna výživy - přechod na umělé mléko - a že Geckulka už nebude do jesliček jezdit v korbičce kočárku, ale v hamace sporťáku jako velké miminko. To mělo navíc tu výhodu, že budeme moct nechávat složený kočárek, který je i ve sportovní verzi velikosti menšího tanku, ale přeci jen menší než ve verzi s korbičkou, v miniaturní místnůstce na kočárky v jeslích a já už nebudu muset běhat ráno s prázdným kočárkem k autu, skládat, nakládat, vykládat a rozkládat. Jenže, pokud víte, jak organizovaný je jih Francie okolo všeho, co kola má, pokud jste také jako my ztratili hodiny života v zácpách způsobených tím, že ač uprostřed vozovky, auta se tu parkují tak, že se rozsvítí oba blinkry naráz, sympaticky pomrkávající na zablokované automobilisty "sorry, skočím si jen pro cigarety, cestu do tabáku až z parkoviště bych asi neudýchal", je vám jasné, co se v miniaturní místnůstce na kočárky odehrává. Není tam sice zákaz stání, ale zato velká cedule "Prosím, složte váš kočárek". V logice věci lidí parkujících pomocí dvou blinkrů, myslí ale Zvonokosan takto: "Ti, co byli přede mnou, přece mohli jet dál, tak jaképak překážení!" a na co tedy skládat váš kočárek, když se ještě do místnůstky vejde i rozložený? Samozřejmě, v určité chvíli se nevejde nic dalšího. Zaručeně ve chvíli, kdy přijede Hvězdopravec s tankem.

A tak se Hvězdopravec stal mistrem ve skládání kočárků, velkých, malých, starých i nových. Na něco přišel sám, něco se naučil na internetu. Lokál s kočárky je teď už schopen složit celý za pět minut a od příštího týdne začne prý sundavat i kolečka a do měsíce plánuje kočárky rozložit na jednotlivé části do posledního šroubku aniž by přišel pozdě do práce. Není holt Marseillan jako Marseillan.

Gecková spokojeně přijala ježdění v kočárku, pyšně se rozhlíží na všechny strany a když už zjistila, že na svět se dá dívat i jinak, než z polohy vleže a začala se důrazně domáhat toho, abychom ji posazovali i doma. "Neposazovat", hučeli do nás v jeslích. "Neposazovat", tvrdili na internetu. "Neposazovat", znělo heslo porodních asistentek, se kterými jsem pracovala v Chile. "Chci si sednout!! Sednout!!!! Mami!!!! Sednout!!!!!! S-E-D-N-O-U-T!", přeložila bych vytrvalé Geckulky řvaní v poloze na zádech. V poloze na bříšku neřve, protože se z ní dokáže v sekundě překulit zpět na záda, takže se překulí a řve až na zádech. A na protest proti nesezení se Gecková přestala přetáčet i na bok, do její oblíbené polohy na spaní i hraní. Kdo by také chtěl ležet, když může sedět, že. Jedině táta, máma a Winston Churchill.

Samozřejmě jsme vyměkli a cítíme se bídně.

Kromě toho jsme si řekli, že když už na Nový rok Gecková tak krásně pila super bio mléko z lahvičky, zatímco jsme Hvězdopravec a já po dlouhé době zase oba svorně nazuli skialpy a nechali Geckovou na hlídání babičce a dědovi, že je čas pomalu ji převést na umělé mléko. Jako každá správná matka jsem sice při představě, že Geckulka má pít nějaké bio mléko za pětadvacet euro plechovka, zmírala pocity viny, že sobecky myslím jen na svoje problémy s imunitou, když bych přece ještě mohla klidně držet dál v duchu mateřského hesla "táhni a srůstej", a Gecková tedy pít moje mléko, ale Hvězdopravec naštěstí splnil svoji roli otce v tom, že řekl, že blázním. Plán zněl: v šesti měsících zavádíme umělou výživu.

Ale jestliže Gecková chce sedět jako velké miminko, rozhodně nemyslí, že by zároveň jako velké miminko měla jíst. Poté, co na Nový rok, jak již bylo zmíněno, klidně několik dní pila umělé mléko a měla čtyři dny zácpu, začala naše princezna dělat zase envéčka a dokonce i emvéčka (MV, měkký výkal) a mé oblíbené socany, tj. PS (petite selle, malý výkal, zkratka to stejná jako Partie Socialiste, sociální strana, která je v současné době ve Francii u moci), ale vzala si z toho celého pěkné ponaučení: máma strčí všechny fracouzské bio krávy hravě do kapsy.

A tak se Gecková rozhodla, že nebude chtít umělé mléko plechovka za dvacet pět euro, ale jen maminky mléko vykoupené, pravda, již třetí kúrou antibiotik za tuto zimu, korunovanou zánětem spojivek, který mi znemožnil dnes ráno otevřít oči. Mimochodem, fakt, že čtete tento příspěvek je dán právě tím, že jsem se stala, jak to nazývá Hvězdopravec, hitem sezóny pro všechny mikroby, a že jsem tedy doma na nemocenské. Ale zpět k Geckové. Miminko je to chtyré, všemi mastmi mazané, a tak nepomohla ani výměna lahvičky, ani výměna mléka, ani výměna polohy, ani výměna náruče, v níž je krmena, Gecková prostě bezpečně pozná nejpozději při prvním doušku, co v lahvičce je, a rozjede koncert na téma "Nechci!!!! Nechci!!!!! Dej to pryč!!!!" a pokud jsem někde poblíž, volá také: "Jak jsi mi to mohla udělat??? Jak jsi jen mohla????"

A myslím, že někde v koutku duše si Gecková říká: "Tak to si vypijete! Však my uvidíme kdo z koho!"

Protože další změna, tentokrát velmi neplánovaná, je, že naše miminko, které bylo schopné spát občas i do deseti hodin, začalo solidárně vstávat v šest ráno jako maminka do práce. Problém je jen ten, že maminka by ráda nevstávala jako do práce sedm dní v týdnu, nemluvě o tatínkovi, který včera - v úterý - na můj budík rozespale reagoval slovy jako za starých bezdětných časů "To jsi nemohla ten budík vypnout, když je víkend?" V šest ráno, někdy v krásných šest třicet, se tedy víkend nevíkend doploužíme pro Geckovou, která, přestože geneticky naše, jásá v postýlce "Hurá, už je ráno!!! Už můžeme dělat spoustu věcí!!! Půjdeme si hrát, to je super!!!". Pohled zalepeným okem do zavřených okenic, které, ač semipropustné, propouštějí pouze tmu tmoucí, mě o tom, že je ráno moc nepřesvědčí, a tak vezmu Geckovou a dám ji k nám do postele mezi nás. Hvězdopravec i já se pokoušíme dál spát. Gecková šátrá po všem, co se dá vzít do rukou jako moje vlasy, tátovy chlupy nebo alespoň něčí ruka, střídavě točí hlavičku k jednomu nebo k druhému rodiči a na každý pohyb reaguje radostným výskáním. V půl osmé nakonec vstaneme, přebalíme envéčko, uděláme snídani a posadíme Geckovou na její pozorovatelnu, jídelní židličku se speciálním nástavcem pro miminka, která ještě neumějí sedět, nástavcem za 100 eur, který měl zabránit tomu, aby si naše princezna ničila zádíčka. Prozatím jsme jí to odečetli z prvního kapesného spolu se třikrát pětadvaceti eury za načaté a opovržené plechovky bio mléka, které se po třech týdnech od otevření musí zlikvidovat, jelikož jsou pak prý smrtelně nebezpečné a zdravotně závadné. Hvězdopravec říká, že jestli to půjde takhle dál, bude muset Gecková začít brzy pracovat. Čerstvě vymačkaný džus na stole (dnům, kdy vstáváme v šest, říkám "osmipomerančové", šest pomerančů je v takový den málo), šálek kávy v ruce, mlčky s obličeji opuchlými nevyspáním pozorujeme královnu a panovkyni na trůně, sedm kilo živé váhy, od kterého jsme dostali opět KO, kterak usilovně tříská motýlkem-chrastítkem do židličky a pomalu se jí začínají klížit očíčka, aby to v půl deváté zalomila na první siestu. 

A tak to máme. Můj kolega Bernard mi pořád říkal, že nám počkat, jak bezvadné to bude, až se konečně v šesti měsících objeví skutečná individualita dítěte, až pro něj začne existovat skutečně druhý, byť zatím pouze ve stadiu zrcadla. Musím říct, že nevím moc, co tím myslel, ale také vím, že vynálezce teorie stadia zrcadla, Lacan, děti neměl, a že Geckulka v šest ráno nevypadá, že by nějak zrcadlila ospalé tváře svých rodičů. Individualita se ale rozhodně projevuje a já nemůžu zapomenout na větu z mnohem prozaičtější, sladce růžové, knihy "Mladá matka a lenoch", druhému dílu to mého - nevinně modrého - průvodce těhotentstvím "Těhotná a lenoch": "Jestliže čekáte, že vaše dítě jednou samo od sebe laskavě začne jíst lžičkou, samo se odstaví nebo si samo začne říkat o to, abyste ho posadili na záchod, budete nejspíše zklamaní."

Zdá se tedy, že vstupujeme do stádia krocení dravé zvěře.