Jak se to občas vymkne vší kontrole

Skončily zimní prázdniny a všichni jsme se zase vrátili do našeho kolotoče práce-jesle-odsávání. Jediné plánované změny byly změna výživy - přechod na umělé mléko - a že Geckulka už nebude do jesliček jezdit v korbičce kočárku, ale v hamace sporťáku jako velké miminko. To mělo navíc tu výhodu, že budeme moct nechávat složený kočárek, který je i ve sportovní verzi velikosti menšího tanku, ale přeci jen menší než ve verzi s korbičkou, v miniaturní místnůstce na kočárky v jeslích a já už nebudu muset běhat ráno s prázdným kočárkem k autu, skládat, nakládat, vykládat a rozkládat. Jenže, pokud víte, jak organizovaný je jih Francie okolo všeho, co kola má, pokud jste také jako my ztratili hodiny života v zácpách způsobených tím, že ač uprostřed vozovky, auta se tu parkují tak, že se rozsvítí oba blinkry naráz, sympaticky pomrkávající na zablokované automobilisty "sorry, skočím si jen pro cigarety, cestu do tabáku až z parkoviště bych asi neudýchal", je vám jasné, co se v miniaturní místnůstce na kočárky odehrává. Není tam sice zákaz stání, ale zato velká cedule "Prosím, složte váš kočárek". V logice věci lidí parkujících pomocí dvou blinkrů, myslí ale Zvonokosan takto: "Ti, co byli přede mnou, přece mohli jet dál, tak jaképak překážení!" a na co tedy skládat váš kočárek, když se ještě do místnůstky vejde i rozložený? Samozřejmě, v určité chvíli se nevejde nic dalšího. Zaručeně ve chvíli, kdy přijede Hvězdopravec s tankem.

A tak se Hvězdopravec stal mistrem ve skládání kočárků, velkých, malých, starých i nových. Na něco přišel sám, něco se naučil na internetu. Lokál s kočárky je teď už schopen složit celý za pět minut a od příštího týdne začne prý sundavat i kolečka a do měsíce plánuje kočárky rozložit na jednotlivé části do posledního šroubku aniž by přišel pozdě do práce. Není holt Marseillan jako Marseillan.

Gecková spokojeně přijala ježdění v kočárku, pyšně se rozhlíží na všechny strany a když už zjistila, že na svět se dá dívat i jinak, než z polohy vleže a začala se důrazně domáhat toho, abychom ji posazovali i doma. "Neposazovat", hučeli do nás v jeslích. "Neposazovat", tvrdili na internetu. "Neposazovat", znělo heslo porodních asistentek, se kterými jsem pracovala v Chile. "Chci si sednout!! Sednout!!!! Mami!!!! Sednout!!!!!! S-E-D-N-O-U-T!", přeložila bych vytrvalé Geckulky řvaní v poloze na zádech. V poloze na bříšku neřve, protože se z ní dokáže v sekundě překulit zpět na záda, takže se překulí a řve až na zádech. A na protest proti nesezení se Gecková přestala přetáčet i na bok, do její oblíbené polohy na spaní i hraní. Kdo by také chtěl ležet, když může sedět, že. Jedině táta, máma a Winston Churchill.

Samozřejmě jsme vyměkli a cítíme se bídně.

Kromě toho jsme si řekli, že když už na Nový rok Gecková tak krásně pila super bio mléko z lahvičky, zatímco jsme Hvězdopravec a já po dlouhé době zase oba svorně nazuli skialpy a nechali Geckovou na hlídání babičce a dědovi, že je čas pomalu ji převést na umělé mléko. Jako každá správná matka jsem sice při představě, že Geckulka má pít nějaké bio mléko za pětadvacet euro plechovka, zmírala pocity viny, že sobecky myslím jen na svoje problémy s imunitou, když bych přece ještě mohla klidně držet dál v duchu mateřského hesla "táhni a srůstej", a Gecková tedy pít moje mléko, ale Hvězdopravec naštěstí splnil svoji roli otce v tom, že řekl, že blázním. Plán zněl: v šesti měsících zavádíme umělou výživu.

Ale jestliže Gecková chce sedět jako velké miminko, rozhodně nemyslí, že by zároveň jako velké miminko měla jíst. Poté, co na Nový rok, jak již bylo zmíněno, klidně několik dní pila umělé mléko a měla čtyři dny zácpu, začala naše princezna dělat zase envéčka a dokonce i emvéčka (MV, měkký výkal) a mé oblíbené socany, tj. PS (petite selle, malý výkal, zkratka to stejná jako Partie Socialiste, sociální strana, která je v současné době ve Francii u moci), ale vzala si z toho celého pěkné ponaučení: máma strčí všechny fracouzské bio krávy hravě do kapsy.

A tak se Gecková rozhodla, že nebude chtít umělé mléko plechovka za dvacet pět euro, ale jen maminky mléko vykoupené, pravda, již třetí kúrou antibiotik za tuto zimu, korunovanou zánětem spojivek, který mi znemožnil dnes ráno otevřít oči. Mimochodem, fakt, že čtete tento příspěvek je dán právě tím, že jsem se stala, jak to nazývá Hvězdopravec, hitem sezóny pro všechny mikroby, a že jsem tedy doma na nemocenské. Ale zpět k Geckové. Miminko je to chtyré, všemi mastmi mazané, a tak nepomohla ani výměna lahvičky, ani výměna mléka, ani výměna polohy, ani výměna náruče, v níž je krmena, Gecková prostě bezpečně pozná nejpozději při prvním doušku, co v lahvičce je, a rozjede koncert na téma "Nechci!!!! Nechci!!!!! Dej to pryč!!!!" a pokud jsem někde poblíž, volá také: "Jak jsi mi to mohla udělat??? Jak jsi jen mohla????"

A myslím, že někde v koutku duše si Gecková říká: "Tak to si vypijete! Však my uvidíme kdo z koho!"

Protože další změna, tentokrát velmi neplánovaná, je, že naše miminko, které bylo schopné spát občas i do deseti hodin, začalo solidárně vstávat v šest ráno jako maminka do práce. Problém je jen ten, že maminka by ráda nevstávala jako do práce sedm dní v týdnu, nemluvě o tatínkovi, který včera - v úterý - na můj budík rozespale reagoval slovy jako za starých bezdětných časů "To jsi nemohla ten budík vypnout, když je víkend?" V šest ráno, někdy v krásných šest třicet, se tedy víkend nevíkend doploužíme pro Geckovou, která, přestože geneticky naše, jásá v postýlce "Hurá, už je ráno!!! Už můžeme dělat spoustu věcí!!! Půjdeme si hrát, to je super!!!". Pohled zalepeným okem do zavřených okenic, které, ač semipropustné, propouštějí pouze tmu tmoucí, mě o tom, že je ráno moc nepřesvědčí, a tak vezmu Geckovou a dám ji k nám do postele mezi nás. Hvězdopravec i já se pokoušíme dál spát. Gecková šátrá po všem, co se dá vzít do rukou jako moje vlasy, tátovy chlupy nebo alespoň něčí ruka, střídavě točí hlavičku k jednomu nebo k druhému rodiči a na každý pohyb reaguje radostným výskáním. V půl osmé nakonec vstaneme, přebalíme envéčko, uděláme snídani a posadíme Geckovou na její pozorovatelnu, jídelní židličku se speciálním nástavcem pro miminka, která ještě neumějí sedět, nástavcem za 100 eur, který měl zabránit tomu, aby si naše princezna ničila zádíčka. Prozatím jsme jí to odečetli z prvního kapesného spolu se třikrát pětadvaceti eury za načaté a opovržené plechovky bio mléka, které se po třech týdnech od otevření musí zlikvidovat, jelikož jsou pak prý smrtelně nebezpečné a zdravotně závadné. Hvězdopravec říká, že jestli to půjde takhle dál, bude muset Gecková začít brzy pracovat. Čerstvě vymačkaný džus na stole (dnům, kdy vstáváme v šest, říkám "osmipomerančové", šest pomerančů je v takový den málo), šálek kávy v ruce, mlčky s obličeji opuchlými nevyspáním pozorujeme královnu a panovkyni na trůně, sedm kilo živé váhy, od kterého jsme dostali opět KO, kterak usilovně tříská motýlkem-chrastítkem do židličky a pomalu se jí začínají klížit očíčka, aby to v půl deváté zalomila na první siestu. 

A tak to máme. Můj kolega Bernard mi pořád říkal, že nám počkat, jak bezvadné to bude, až se konečně v šesti měsících objeví skutečná individualita dítěte, až pro něj začne existovat skutečně druhý, byť zatím pouze ve stadiu zrcadla. Musím říct, že nevím moc, co tím myslel, ale také vím, že vynálezce teorie stadia zrcadla, Lacan, děti neměl, a že Geckulka v šest ráno nevypadá, že by nějak zrcadlila ospalé tváře svých rodičů. Individualita se ale rozhodně projevuje a já nemůžu zapomenout na větu z mnohem prozaičtější, sladce růžové, knihy "Mladá matka a lenoch", druhému dílu to mého - nevinně modrého - průvodce těhotentstvím "Těhotná a lenoch": "Jestliže čekáte, že vaše dítě jednou samo od sebe laskavě začne jíst lžičkou, samo se odstaví nebo si samo začne říkat o to, abyste ho posadili na záchod, budete nejspíše zklamaní."

Zdá se tedy, že vstupujeme do stádia krocení dravé zvěře.

Vánoční pohoda ve Zvonokosech

"Letos nepeču!", hartusila jsem jako každá správná česká žena už někdy v polovině září. Dobře, totéž jsem říkala v Chile, kde se máslové cukroví ve třicetistupňových vedrech jen rozplývalo, ovšem ne na jazyku nýbrž rovnou v rukou při jeho tvorbě, a kde staré dobré rady typu "dejte vychladnout na balkón" zněly při pomyšlení na naši střešní terasu s bazénem, jehož voda byla už dávno příliš teplá, jako špatný vtip. Ano, pravda je, že jsem to říkala v Chile dokonce dvakrát, nejdřív druhý rok, a pak i ten třetí. Neříkala jsem to jen první rok, protože to bylo poprvé v životě, kdy jsem pekla. Zato loni, loni ve Francii jsem to říkala také.

Jenže jako každý rok i letos pak nastala otázka: A co dáme hodným strejdům, prodavačům zeleniny, na trhu, kteří dali Geckulce růžové šatičky, když se narodila? Co přinesu na vánoční večírek kolegům? Čím podarujeme pošťáka a čím poněkud bláznivou sousedku, která Geckové nadělila plastové miminko? A jak se odvděčíme tetám v jeslích za pečlivé hlídání naší princezny?

Cukrovím.


A tak jako obvykle na poslední chvíli zavážu zástěru a pustím se do toho. Letos jsem zapomněla dát do vanilkových rohlíčků vanilku a těsto na kokosové kostky se srazilo tak podivně, že jsem ho upekla jen proto, že jsem si řekla, že za pokus nic nedám a že ono se to třeba nějak spraví - mojí mamince se jednou takhle ono těsto srazilo tak dokonale, že bylo i po upečení opravdu na vyhození, tak ho naházela do rybníku kachnám a ony do toho jednou klofly, vyplivly ho a odplavaly pryč, takže laťka "nepoživatelné" je v naší rodině nasazena dost vysoko - a cukrová poleva na perníčky jako každý rok nezvladatelně tekla a stříkala kam se jí zachtělo a měla jsem jí nakonec i ve vlasech, ale po posledním pracovním týdnu jsem mohla hrdě prohlásit, že mám napečeno a Vánoce mohly začít.

Náš zájem o vánoční dekorace, světýlka a stromečky vzrostl úměrně faktu, že kromě nás dvou se na to všechno měla dívat také Gecková.  A to už ne ze svého miminkovského kočárku, ale pěkně z toho, čemu se v Čechách bůh ví proč říká sporťák a ve Francii zase hamaka. A protože lilo, navlékli jsme Geckové kombinézu a kočárku zase slídu proti dešti, a jak tak ta naše princezna z toho všeho udivěně zírala na všechny ty světýlka a hvězdičky, vypadala úplně jako Jurij Gagarin.

Pak byly všechny ty vánoční svátky, což je ve Francii doba, kdy se prakticky vůbec nevstává od stolu, protože i když každý jen trochu soudný člověk raději vůbec nesnídá, je oběd tak dlouhý, že trvá až do večeře, a kdy do sebe futrujete bez přestání nevídané lahůdky jako lososa uzeného na dubovém dřevě, kachní či husí játra, šneky, ústřice, a po nich to, čím se vás kuchař či kuchařka rozhodl ohromit jako hlavním chodem, což je většinou něco rafinovaného a poměrně luxusního, a pak sýr a po něm třináct provensálských dezertů, a pak už sníte jen o světě, kde je člověk živ jen vůní květin a když dvacátého šestého dojdete nakonec na oběd ke kamarádce Jeanne a ona vás uctí k obědu hovězím vývarem, máte pocit, že právě zažíváte nirvánu.

Protože Hvězdopravec má za to, že Vánoce jsou hlavně od toho, aby se jelo na dovolenou a lyžovalo, rozhodli jsme se jet na týden na hory. Tatínek Jean sice kromě podotknutí faktu, že Geckové prdíky smrdí proto, že já si po posledním kojení dám skleničku vína, a rady, že chůvičku máme oddálit od Geckulčiny hlavičky nejlépe až na druhý konec bytu, také prohlásil, že jezdit s dítětem na hory je strašně nezodpovědné, ale Hvězdopravec jako obvykle jeho rady komentoval jen zavrčením, zda se tatínku Jeanovi pořád ještě bolestivě kroutí palec u nohy po pozření čokolády. Kroutí.

V sobotu je u nás u domu trh, takže bylo jasné, že budeme muset celou tu strašnou bagáž nosit až na obchvat historického centra Zvonokos, ale Hvězdopravec byl optimista a tvrdil, že se to Autojakokrávy vejde v pohodě a že vezmeme pěkně nejen korbičku kočárku a kočárek, ale i autosedačku, aby Geckulka mohla na té cca šestihodinové cestě chvíli ležet a chvíli sedět, a že vezmeme i hamaku sporťák, aby Gecková na procházkách ve sněhu pěkně viděla. To samozřejmě ještě netušil, že Geckulka mu o den později horečkou zkazí plány na procházky. Ale vlastně jeho netušení nijak nevadilo, protože do auta se nevešla ani sporťák hamaka a dokonce ani autosedačka. Gecková byla tedy odsouzena na cestování v korbičce, ve které se tu děti smějí vozit, a mohli jsme vyrazit. Jenže ne přímo, ale přes supermarket, kde na nás čekal online týdenní nákup pro šest dospělých lidí.

Když jsem vyjela s nákupním košíkem, uvědomila jsem si, jak malá se Autojakokráva může přes tu horu jídla zdát. Hvězdopravec zajásal, že se celý nákup vešel do jednoho vozíku a odhodlaně začal věc po věci zasunovat jednotlivé potraviny do skulin mezi zavazadla. Láhve džusu a sušenky skvěle pasovaly pod přední sedadla, kde bylo dosud nádherně volno. Jogurty jsme strčili bezpečně pod moje nohy spolu s jídlem na cestu a taškou s plenkami a mohlo se jet. K prodavači zeleniny. Vypotácela jsem se s kily brambor, pórku, jablek a dalších zimních plodin a Hvězdopravec, déšť nedéšť, začal přerovnávat věci vedle korbičky, jediného místa, kam se dalo ještě vršit, ovšem opatrně, aby se krámy neskutálely v zatáčce na Geckovou. Pórky jsme pěkně vtěsnali pěkně podél mezi sedadlo a korbičku jako originální airbag. "Tohle si koupíme, jestli budeme mít druhý", ukázala jsem na projíždějící minibus. "To ne, to blbě drží na silnici", řekl Hvězdopravec a šlápl na plyn.

Autojakokráva držela dobře a Hvězdopravec brblal, že mu zabraňujeme skutečně si vychutnat tu zasněženou silnici, protože Gecková je malá a já hysterická a se slabým žaludkem. Brblal taky, že silnice je málo zasněžená, ale alespoň s tím se tam nahoře rozhodli něco udělat, takže hned po dojezdu do chaty se začalo chumelit o sto šest, což skončilo tak, že v devět večer Hvězdopravec nazul boty a vydal se autem zpět do údolí, aby morálně pomohl dojet zbytku výpravy: to jest Golemkům a Brašuli s rodinou, kteří se vydali do Alp z nezasněžených Čech. Celou cestu zpět Hvězdopravec, konečně sám v autě, slastně testoval kontrolu dráhy, jíž je Autojakokráva vybavena.

A prázdniny začaly se všemi zimními radovánkami jako lyžování, bobování, skialpování, pití svařáku, stavění sněhuláků, jezení jídel s vysokým obsahem sýra, masa a brambor, procházek a samozřejmě také kašle, kapajícího nosu a horečky. Kupodivu to tentokrát nepadlo na rodiče ale na samotnou Geckovou a dokonce to od ní nikdo nechytil. Protože jsme rodiče zodpovědní, měli jsme s sebou recept na léky, ale pro ty bylo třeba dojet, a Hvězdopravec měl tedy na Silvestra večer zase možnost nasednout do Autojakokrávy a jít si trochu pohrát s kontrolou dráhy.

Připravili jsme večeři a ua okny na sjezdovce začal ohňostroj. Gecková koukala zase jako Jurij Gagarin a mně začalo být líto, že ji Hvězdopravec nevidí. Vlastně už odjel před docela dlouhou dobou, pomyslela jsem si. Vlastně už musí mít pomalu lékárna, kam se zodpovědný otec vydal dceři pro léky, zavřeno.

Naštěstí neměla, ale Hvězdopravec to stihnul jen tak tak. Na obchvatu vesnice, kterou musel cestou do lékárny projet, se totiž před ním ocitlo na silnici to, čemu říká Kelímek od jogurtu, a jelo to pomalu. Hvězdopravec šlápl na plyn a Kelímek od jogurtu předjel. Juchů!!! zakřičel určitě v duchu při pohledu na sněhobílé pole rozkládající se před ním a nechal auto schválně trochu sklouznout po sněhu. A hned potom uviděl, co v tom bílém sněhovém poli šlo vidět dost špatně, že cesta prudce zatáčí doprava.

A jel samozřejmě rovně. Autojakokráva zahučela do metru sněhu jako do peřin a když Hvězdopravec vystoupil, projel okolo něj bez zastavení a jediného gesta směšnou čtyřicítkou Kelímek.

Jedna z výhod mateřství nesporně je, že už se nikdy snad nenajdu zahrabaná s autem v blátě na bolivijském altiplanu s blesky lítajícími všemi směry. Už nikdy nebudu hrabat Pathfindera z "uvidíme, kam až dojedeme". Už nikdy nebudu hledět na auto nakloněné čtyřicet stupňů na sjezdovce v La Parvě a nebudu muset jít prosit deset kilometrů nějakou dobrou duši, aby mě vytáhla z bryndy. Ne, počkejte, těch deset kilometrů jsem šla proto, že jsem zapadla s Pathfinderem já, když jsem jela na výlet s jedním psychiatrem a jednou psycholožkou, tak to se nepočítá, u toho byl odborný personál na šílenství. Zkrátka, podtrženo a sečteno, jako matka s dítětem budu snad na dlouhá léta ušetřena celoročního Dakaru s mým drahým závodníkem.

Hvězdopravec stál na zasněžené pláni pod nebem plným hvězd, Autojakokráva spokojeně odpočívala ve sněhu, v lékárně se chystali zavírat a lopata si hřála rukojeť u topení v apartmánu uložena v batohu s vybavením na skialpy. Inu, jak nám řekli v Chile dva francouzští horští průvodci poté, co v našich stopách sjeli do neznámého údolí u Sierra Nevady, a pak v našich stopách museli slaňovat, sjíždět, brodit a přeskakovat. "To vás nechválíme, že děláte pitomosti, ale zase je dobře, že je aspoň děláte s adekvátní výstrojí." Hvězdopravec se jistě v té chvíli nechválil.

Z dálky se začala přibližovat světla a podle vrčení bylo poznat, že Kelímek jede. Je dost pravděpodobné, že Hvězdopravec nikdy neviděl podobný typ vozidla tak rád, zvlášť když Kelímek zastavil a vystoupila z něj pobavená slečna s lopatou. Po hodné chvíli házení sběhu, kdy se Autojakokrávě pořád ven z peřiny nechtělo nakonec naštěstí jeli okolo turisté s autem dostatečně silným na to, aby Autojakokrávu vytáhli ze závěje a Hvězdopravce z bryndy. Všechni bylo zaso krásné, Hvězdopravec pořádně přišlápl plyn a své dceři dojel pro léky těsně před zavřením lékárny, šťastný jako blecha jak si to zase pěkně zablbnul.

A Hvězdopravcovým snům o zasněžené silnici nebyl ještě zcela konec. V den odjezdu se sníh jen sypal a nám v cestě ležel průsmyk Montgenevre. To jsme ale ještě netušili, že leží v cestě roztroušena také nejméně dvacítka chorvatských autobusů a že naše cesta nebude lemována jen zasněženými stromy, ale též bodrými postávajícími Chorvaty, kteří čekají, až jejich řidiči autobusu, zaparkovaném jak jinak než uprostřed úplně zasněžené silnice, nazují řetězy, vyprostí autobus ze svodidel či doběhnou pár stovek metrů ke kolegovi pro klín na založení kol. A tak jsme jeli a spíš než jeli jsme stáli. Hodinu. Dvě. Gecková vzadu v korbičce začala vydávat zvuky, které jasně znamenaly "já tady nechci být". "Co s ní?", zeptala jsem se Hvězdopravce. Vzadu auta, vlevo auta, vepředu auta, vpravo postávající Chorvaté, lidé venčící psy, lidé močící, lidé kouřící, lidé procházející se, lidé dobíhající auto, které ujelo za hodinu celý kilometr, lidé roztlačující auto, které se na kluzkém povrchu nemohlo rozjet, aby popojelo dvě desítky metrů, které se před ním uvolnili.

A tak jsem vzala Geckovou na klín a měla jsem ji tam s přestávkami na spaní tři hodiny, během nichž jsme projeli okolo několika bezradných hlídek nejdříve italských a následně franouzských policistů, kterým ale bylo nějaké mimino na klíně na předním sedadle úplně víteco, protože když Chorvati vyjednou autobusy do zasněžených Alp a k tomu se přidají hory Francouzů vracejících se z prázdnin a celé to řídí italská policie, je to celé, jak řekl Hvězdopravec, vlastně takové Chile. A tak náš malý delinkvent s kapucou na hlavě, pravý encapuchado, spokojeně dřepěl na mých nohách zabořených v tašce s plenkami a s dalším tisícem nezbytností, chvílemi baštil tykev a zapíjel to mlíkem přímo z prsu, chvílemi se díval z okénka na tu chumelenici a ve chvílích, kdy jsme úplně stáli, si občas pěkně vlezl k tátovi za volant. A za krásných sedm hodin, v pět večer, jsme byli v Briançonu, kde jsme se původně plánovali stavit na oběd.

A tak jsme zase doma, je po Vánocích a po Silvestru, zavaleni jsme - zato doslova - pouze horami špinavého prádla, znovu nastal celý ten kolotoč práce-jesle-domácnost a Gecková se šťastně shledala s Adrianem, který, dle Hvězdopravcových slov, přelezl okamžitě a urychleně při příchodu naší princezny celé jesle, aby jí přišel pozdravit.