O pomalém plynutí času v Provence

Po váhavém dubnu a květnu, kdy si počasí vysloužilo od místních velmi nesouhlasné bručení a kdy Hvězdopravcova teta málem musela zase zapnout topení, přišlo konečně v červnu pravé provensalské léto. Teploty se rychle přehouply přes třicítku a obyvatelé se začali uzavírat ve svých domech za světlo nepropouštějící okenice. Slunce pražící do strání přimělo cikády k rozpoutání neutichajících koncertů a vzduch se konečně prosytil vůní tymiánu, levandule a borovic, tak, jak to má v Provence být.

Jsou to už skoro tři měsíce, co žijeme ve Zvonokosech, a čas plyne pomalu a v kruzích. Každé ráno nás budí křik rorýsů, kteří prolétají naší ulicí jako stíhačky a nahánějí strach důstojně rozvaleným bublajícím holubům ve výklencích starých zvonokoských domů. Žijeme od středy do soboty a od soboty do středy, kdy je trh, a kdy se doplňují zásoby zeleniny, ovoce a sýra. Tymián nekupuju, ačkoli ho tu prodávají - nepochybně pro turisty.  Spolu s rozmarýnem a saturejkou ho natrhám za Zvonokosy, nebo na pozemku Levandulové observatoře, kde je ho tolik, že by mi vystačil na celý život. Po poledni zavřu okenice a když k večeru opadne vedro, jedeme se s Hvězdopravcem vykoupat k rybníku za Zvonokosy. Voda je chladivá a jak se slunce blíží k obzoru, na pláži získavají jasnou početní převahu hašteřivé kachny. Doma na nás čeká vychlazené růžové, čerstvý chleba a další den. A tak pořád dokola.

Protože  v Provence jde hlavně o jídlo, na tom se od doby Petera Mayle stále ještě nic nezměnilo a řekněme si na rovinu: díky bohu. Jednou velkou chloubou je tu olivový olej, jehož ceny dokážou šplhat mnohem výše než ceny vína. Onehdy jsme s maminkou vystoupaly na olivovníky porostlý Mont d'Or, vršek za Zvonokosy, kde se ukrývali obyvatelé a s nimi i husar Angelo během epidemie cholery, a na Mont d'Or se, čirou náhodou, zrovna odehrávala demonstrace výroby oleje. Bodří provensalští výrobci se soudkem růžového ukrytým v chládku hned vedle bedny se žlutými melouny tam rozložili nástroje na výrobu oleje a ochotně a pyšně ukazovali návštěvníkům, jak se olej dělá. Olivy se sbírají v zimních měsících, řekl nám pán v kšiltovce. Těžko odhadnout, zda náhodou nebude mrznout, aby nepřemrzly, ale zase je třeba nesbírat moc brzy, uf, těžká práce, a pak, ta zima! "A zbytek roku děláte co?", otázala se chytře a zřejmě investigativně přítomná novinářka místního plátku La Provence: "To máte dobrý, jen dva měsíce práce..." "No počkejte, taky musíte ty stromy udržovat!", řekl pán a v duchu si jistě pomyslel to, co generace a generace zemědělců před ním: tyhle chlívácký krky s čistejma ručičkama, co musíme živit naší poctivou prací! Na bodrosti mu to ale nic neubralo a hrdě nám předvedl mletí oliv i odstřeďování oleje a nakonec se nadechl, aby nám vysvětlil, jak poznáme kvalitní olivový olej. "První, na co se musíte kouknout, je, odkud ten olej je!", řekl: "Abyste věděli, že je z Francie nebo z Evropské unie!" Nad takovým pokrokem ve výkladu jsem na okamžik zapochybovala, že pán má v rodokmenu skutečně generace a generace místních zemědělců, i když jeho přízvuk svědčil o tom, že spíše ano. "Protože když tam není napsáno nic, tak je to bůh ví co třeba z Tunisu nebo ze Španělska!" zahřměl pán, ohrnující nos nad podobnými břečkami. "No jo, dobře, Španělsko, to je EU", řekl směrem k úřednické darmojedkyni z La Provence: "ale tam dělají olej ve velkoprodukcích, ne jako my tady, a pak, mají jiné odrůdy, co nejsou tak dobré, sklízejí to tam strojema a házejí tam všechno".

Inu, tady, když se řekne Francie, myslí se Provence, a když se řekne EU, myslí se zbytek Francie. Místní vzdálenosti jsou podobné jako v České republice. "Však já taky nejsem místní", řekla mi onehdy sousedka: " Já jsem se přistěhovala až z Aix!" Samozřejmě, že někomu, kdo se přistěhoval ze vzdálenosti 10 000 km a z města, kde se vzdálenost mezi Aix a Znovokosy rovnala vzdálenosti mezi dvěma městskými čtvrtěmi, přijde slůvko až poněkud redundantní. Ale možná se mi časem svět zase změní až na "Ale když ty budeš bydlet až u Hrudkovanky!", kterým si zoufala maminka jedné mojí kamarádky nad faktem, že se ona kamarádka stěhuje na druhý konec Rokycan.

Čas nám tu tedy teče pomalu jako olivový olej a je přerušován jen občasnými příjezdy návštěv. Ležíme pěkně šikovně na cestě na jih, a tak to mají při cestě jak kamarádi z Grenoblu, kde jsme žili před tím, než jsme se odstěhovali do Chile, tak i moje kamarádka Jeanne, jejíž maminka žije v Marseille a tatínek v Gap. S Jeanne jsme kdysi v Praze, když Česká republika ještě nebyla v Evropské unii, snily na sklonku školního roku u piva na zahrádce hned vedle pankrácké věznice, že by si nás obě země třeba vyměnily - já chtěla zpět do Francie, Jeanne chtěla zůstat, ale obě jsme narážely na problém za problémem. Devět let poté má Jeanne dvě děti s mým kamarádem z rodných Rokycan a já mám za muže Marseillana. Ona žije v Čechách a já ve Francii. Tak vidíte, a pak, že si člověk nemá přát, protože neví, co přesně si přeje.

Svět je tu tak malý, že jsme dokonce na Jeanne padly přímo ve vlaku, když jsme s mojí maminkou jely do Marseille. Prodírajíce se poměrně plným vlakem najednou slyšíme české "Paní Nováková!!!", jakým mojí maminku Golemka častují celé Rokycany, a ze sedadla nám vstříc vyskočila jako čertík Jeanne s utrženým knoflíčkem u výstřihu, jak se na ní mladší děcko žádostivě zavěsilo.

Zastavují se u nás také osamělí astronomové pozorující na Levandulové observatoři a my se zastavujeme u nich, v tzv. švýcarském pavilonu, kde je pořád ještě cedule podepsaná objevitelem první extrasolární planety: "Prosíme manželky astronomů, aby před odjezdem uklidily". Onen objevitel by jistě mohl nad mojí manželkovitostí hodné i švýcarského rozměru jen zaplesat, protože když jedeme do švýcarského pavilonu na večeři za osamělým astronomem, jsem to já, kdo udělá kopec jídla, naloží ho do auta a přiveze. Když pozoroval David, rozhodla jsem se, že musí ochutnat místní specialitu poutargue. Poutargue nebo boutargue - jak vidíte, název pochází tak trochu z mluvené francouzštiny a o tom, jak by se měl psát, se toho moc neví - jsou vlastně jikry ryby jménem muge, česky parmice, alespoň dle slovníku, a vypadají tak trochu jako malý salámek. Místní specialita je to ale taková, že její znalost je jedním ze základních předpokladů proto, aby vás místní přestali považovat za turistu. Jestliže tedy prodavač ryb na trhu vždycky jen tak odpověděl na pozdrav, zeptal se, co chci, a pak dále konverzoval s paní XY o tom, jak má zmlsaného manžela, ve chvíli, kdy jsem řekla, "a jo, a taky si vezmu jednu poutargue" jako by mě jeho oči poprvé uviděly, jak se v nich zajiskřilo. "A, znalec!", zamnul si rybář ruce nad integrací cizinek s přízvukem do místní kultury: "To si pochutnáte." "To ano, minule, jak jste mi prodal tu dorádu, to byla dobrota!" "No to víte, to je tím, že jezdíme na moře pěkně každý den a ryby jsou hned na prodej! Já už tedy moc nejezdím, ale za mlada...." pustil se rybář do vysvětlování a já jsem si spokojeně řekla, že příště si nějaká panička se zmlsaným manželem ani neškrtne.

Doma jsem pak poutargue udělala s těstovinami. Do olivového oleje jsem dala trošku harissy, najemno nakrájený česnek a snítku saturejky, nechala jsem to pomalinku ohřát, ale jen tak, aby se olej nepřepálil, neb přepalovat olivový olej, to je jako lít kolu do Plzeňského, a pak jsem to smíchala s těstovinami, přidala poutargue a čerstvou bazalku.

Chutnalo to a vonělo jako Provence, trochu mořem, trochu vyprahlými stráněmi, trochu pikantně, ale ne zas moc, abychom ocenili i chuť růžového, jedli jsme pomalu a vychutnávali každé sousto, až se ve všech v nás pak rozlilo takové to příjemné, provensálské líné blaho, a do toho k nám jemný vánek přivál vůni levandule.

O slušnosti a civilizovanosti

Jedno ze slov, kterému současná politická scéna za poslední desetiletí značně zvýšila frekvenci výskytu, je slovo slušnost. Zadejte si do google "volební heslo slušnost" a uvidíte, že vám vyjedou všechny strany napříč politickým spektrem. Už dlouho přemýšlím o tom, co to vlastně slušnost znamená, a protože mě dnes velmi zvedlo ze židle čtení o přestupkovém zákoně, který má "slušné lidi" chránit, rozhodla jsem se, že je čas se nad slovem slušnost zamyslet veřejně. Vážený čtenář se možná bude ptát, co že podobná úvaha dělá na blogu o životě na francouzském maloměstě, ale možná téma není až zas tak od věci.

Přeložit slovo slušnost do francouzštiny je samo o sobě docela těžké. Možná, že nejblíže stojí slovo "civilité", které by se ale také dalo přeložit jako civilizovanost. "Ukažte, že jste civilizovaní", můžete například nabádat občany, kteří si z vaší uličky dělají veřejný záchod: "a používejte záchodek před okny Eulalie Čubíkové". Civilizovanost je tedy tak nějak opakem neandrtálnosti a nejspíš tvoří i jistý šarm zdejší společnosti. "Divoši" cedí Hvězdopravec skrze zuby, když potkáme české kamarády, kteří mě nadšeně pozdraví a jeho nechají stát vedle jako by ho ani neviděli. "Nevychovanec", pomyslím si, když mi moje maminka vypráví, kterak ji na žádost o pomoc s výměnou kola kolemjdoucí pán odmítl slovy: "Na cizí věci já nešahám". "Medvěd bručoun", směje se Hvězdopravec, když protijdoucí horal odpoví na pozdrav něčím mezi slovem a zvukem. Zkrátka, civilizovanost je umění se chovat mezi sebou, opakem divokosti. Umění pozdravit - protože pozdravit, to nic nestojí a dávám tím najevo, že druhý není vosk -, umění dát druhému přednost ve dveřích, umění necpat do sebe potravu jako o život ale stolovat. To všechno dohromady tvoří jisté savoir vivre, umění žít, přesněji umění žít pospolu tak, aby dennodenní kontakt nebyl plný skřípění zubů, ran loktem, odsekávání a někdy i nadávek.

Ačkoli nechci generalizovat, z mojí zkušenosti můžu říct, že tento ekvivalent slova slušnost se nám moc v Čechách nehodí. Elementární civilizační návyky tohoto typu u nás sice existují a máme je tak nějak ve vědomí, ale rozhodně se nemůžete víceméně spolehnout, že budou respektovány. Velmi často se setkáváme s tím, že prostě nejsou, aniž by to bylo pro narušitele nějak příliš stigmatizující, a to ani pokud se jedná o veřejnou figuru.

Ve Francii se nikdo nezamýšlí nad tím, který politik je nebo není civilizovaný, neb tento rozměr slušnosti je naprostou samozřejmostí, stejně jako jistá kultivovanost projevu. Také proto Sarkozyho slova: "Vypadni, debile!", jimiž častoval účastníka jednoho z meetingů, který ho žádal, ať se ho nedotýká, tolik Francii šokovala. Možná můžete polemizovat o tom, zda fakt, že většina politických elit pochází z elitní školy ENA je dobře nebo špatně, pravda ale je, že ENA je zárukou toho, že politik se bude umět nejen slušně chovat, ale zároveň bude mít určitou kultivovanost projevu a kulturní a vědomostní zázemí.

Ale vraťme se zpět ke slušnosti v Čechách. Váženému čtenáři je jistě jasné, že národ, kde není zřejmě nemožné, aby byl vážným kandidátem na prezidenta "sympaťák" vesnický pepík Miloš Zeman, a kde se to hemží vulgarismy nalevo i napravo, má na tento druh slušnosti úplně jiný názor. Jistá neotesanost je zřejmě brána jako sympatický rys, a i když nám hrubost vadí, možná si často sami nejsme jisti, jak bychom se vlastně měli sami chovat.

Přemýšlím o tom, když přijedu zpět do svého rodného českého maloměsta a potkávám jednoho známého za druhým. Pozdravit, nepozdravit? Ve Zvonokosech zdravím všechny, kdo třeba jen jdou proti mě na ulici a navážou oční kontakt. Když potkám v rodné díře lidi, kteří se mnou chodili na stejnou školu, většinou je ticho, ačkoli oba dobře víme who is who. A když mě moje maminka představila svojí kolegyni: "To je moje dcera", kolegyně odpověděla: "Já vím, já už jsem ji viděla" a následně pokračovala v konverzaci.  Je to jiná kultura, přemýšlím, cítíc se tak trochu uražena. Nebo jsou prostě nevychovaní? Žije se jim takhle dobře? Napadají tyhle věci jenom mě?

V takových chvílích se cítím v Čechách jako cizinec a zároveň se zoufale snažím, aby to nebylo poznat, aby si o mě nemysleli, že jsem náfuka. A tak se snažím chovat se jako ostatní. Zároveň si ale říkám, největší projev civilizovanosti je být schopen se tak chovat, i když to ostatní nedělají.

Vraťme se ale k původní otázce. Když naši politici apelují na slušnost, na co tedy apelují? Kdo jsou oni slušní lidé? Proč zrovna slovo slušnost?

Proč ne třeba poctivost? Poctivý je člověk, který nekrade a žije v souladu se zákonem. S psaným zákonem. Kupodivu se u nás s ní ohání politická scéna mnohem méně. Z nějakého důvodu se místo o poctivosti mluví o slušnosti, ačkoli obě slova nejsou synonymní.

Na slušnost psaný zákon není. A vzhledem ke zmíněné české lásce k sympatické neotesanosti bych řekla, že celé slovo dostává ještě nejasnější obrysy. Nevyjádřím to přesně, ale pracovně si prozatím definujme pojem takto: Slušní lidé jsou zkrátka ti, co mě neštvou. Ať už je to tím, že nekradou, nebo tím, že nedělají v noci hluk, nebo tím, že se nepovalují před domem na lavičkách.

Je bezdomovec sedící před zvonokoskou poštou, který všechny kolemjdoucí hlasitě zdraví, slušný, i když je špinavý a nejspíš i trochu opilý?

A jaký vztah mají slova slušnost a poslušnost? A příslušnost?

Vraťme se ke slušným lidem jako těm, kteří mě neštvou. Proč mě neštvou? Je to nejspíš proto, že jsou to lidé, kteří přísluší ke stejné názorové, sociální, kulturní skupině jako já. Jsou to lidé, kteří poslouchají stejné pány jako já - ať už je tím pánem nějaký sociální zvyk daný kulturně, ať už je to norma morální nebo zákonná. A protože ke kulturním sociálním zvykům patří i jisté drobné kulturní přestupky proti zákonu, nepochybuje se o slušnosti člověka, který třeba zaplatil pár tisícovek do kapsy určitého lékaře, ačkoli to nejspíš tak úplně legální a poctivé není (či nebylo).

Myslím, že past slova slušnost užívaného naší politickou elitou je přesně zde a přestupkový zákon o tom jasně svědčí. Apel na slušnost je v tomhle případě totiž apelem na netoleranci vůči jinakosti druhého, přestože tahle jinakost může být v mezích zákona, zatímco slušní lidé můžou občas udělat i něco nepoctivého. Na to být zařazen jako neslušný stačí, že naši páni jsou jiní.

Vzrůstající netolerance české společnosti jde tak se slušností pěkně ruku v ruce. Čím víc voláme po tomto významu slušnosti, tím jsme netolerantnější k pánům jiných. Podobné nálady pak vedou i ke stříhání neslušných hár mániček.

A s velkým zjednodušením lze říct, že politici lákající na tato slova voliče se klidně dále nazývají všemi jmény, ukazují na sebe prostředníčky, páchají další celou řadu necivilizovaností a dokonce a hlavně i nepoctivostí a Češi dokola mluví o tom, jak tahle společnost potřebuje slušnosti více, aniž by se zamýšleli nad tím, co že to slušnost je.

Na slovo slušnost v našem současném českém kontextu je ale záhodno dávat dobrý pozor. A naopak vám i sobě přeju více civilizovanosti a poctivosti.

Zvonokosy dnes

Tak nevím nevím, občas začínám přemýšlet, zda se ze mě náhodou nestává Provensalan. Neříkám to jenom kvůli zanedbávání tohoto blogu a internetu vůbec, ani jen kvůli faktu, že jsem odřela Dežotovi bok, když jsem se naše prdítko pokoušela zaparkovat, a dokonce ani jen proto, že mě při poslední jízdě vlakem do Ženevy napadlo, že jsou lidé nějak málo hovorní a že, pokud budu takhle pokračovat, dopadnu nejspíš jako jedna paní v českém vlaku, kterou její soused odpálil typicky česky přívětivě: "Paní, já si ale nechci povídat". Říkám to tak nějak kvůli tomu všemu najednou. Zkrátka, o zpožděních autobusu do Aix, očních problémech prodavačky těstovin a kadeřnických sklonech pekařčiny dcery (myslím té pekařky s hrudkami řasenky) vím všechno.

Na druhou stranu ale pořád ještě nejsem schopná po luberonských silnicích jezdit více než sedmdesát a když prší, otevřu dokořán okno a nadšeně se na ty kapky dívám - v Santiagu jsme nic takového neměli -, místo, abych hartusila, že počasí je neobvyklé, že prší moc a že za to všechno určitě můžou ty chlíváci z Vošingtónu. K asimilaci tedy stále ještě daleko.

V Provence a na celém jižním pobřeží se sice hartusí na trhu hlavně proti počasí, ale doma se pak ví, kdo za to všechno může. Laskavý čtenář, který má jistě spojený místní kraj s lány levandule, růžovým vínem a olivami, sice může možná fialovou barvu považovat za tu, co zdejší kraj charakterizuje nejlépe, během voleb se mi ale začíná zdát, že barva Azurového pobřeží a spol. je hlavně hnědá. A hnědá, to je barva asimilace, jinak táhni, odkud jsi přišel. Nikde jinde ve Francii nemá Le Penova strana Národní fronta takový úspěch. Jaké že tedy dnešní Zvonokosy vlastně jsou?

Pestré.

Novým vynálezem starosty už dávno nejsou toalety, dnes je jim moderní Zvonobus, autobus vozící obyvatele zdarma z jednoho konce města na druhý. Na zastávce čekám s pánem, který čeká na čtyřku, ne na jedničku, ta to bere moc dokola, a když autobus přijede, přátelsky si potřese rukou s řidičem. Ač je autobus zadarmo, využívá ho málokdo, protože Francouzi svá prdítka milují a nemíní se nechat omezovat něčím jako jízdním řádem, už tak stačí, že je pořád terorizují nějakými silničními pravidly, že bylo nedávno zakázáno používat detektory radarů a, ta úplně nejneslýchanější hrůza, od prvního července je nutné mít v autě dokonce alkotest. Usadíme se na sedačky. Vedle nás jede rodinka vracející se od rybníka, holčička spí tatínkovi na klíně a tatínek volá na autobusáka, aby se podíval "jsem Ti říkal, že usne!". Autobusák se koukne a jede dál povolenou padesátkou. Na retardéru autobus nejdřív nadskočí, a pak si prdivým zvukem otře o retardér bříško. "To jsem nebyl já!", vesele volá tatínek. "No jo, tenhle si dycky sedne", komentuje to řidič: "Ty ostatní ne, ale tendle dycky." "Kde chcete vystoupit?", ptá se mě autobusák, protože mě nezná a neví tedy, kam jedu. "V centru", řeknu. "Ale kde v centru???" dodává, protože každého vysype tam, kde to má k domu nejblíž.

Postavy tohoto celkem nudného příběhu jsou pán Provensalan, slečna Češka, řidič evidentně potomek imigrantů ze severní Afriky a tatínek s dcerou jsou černí jako bota.

I ve Zvonokosech se tedy dnes mísí kultury a barvy pleti.

Na poště ve frontě sleduju ženu přede mnou. Burku nemá, ale je zahalená od hlavy až k patě. Uctivě žádá úřednici, aby jí změnila paušál na telefon. Je nejméně o deset let mladší než já. Přemýšlím, co si asi myslí, jaký je její život. Vyvstává mi v hlavě desítka stereotypů. Bije ji muž? Musí rodit jedno dítě za druhým? A pak mě napadne, že Socrates měl pravdu. Vím, že nic nevím. Nevím vůbec nic.

Jsem na řadě. Co o mě ví úřednice za pultem, když slyší můj akcent a moje rozčilení nad tím, že pořád pošta ještě neotevřela naše konto?

Snažím se, aby moje rozčilení nebylo českého, ale francouzského kalibru. Jestliže v Čechách není neobvyklé hulákat, nazvat úřednici neschopnou a nechat si zavolat vedoucího, ve Francii velmi dobře funguje - to, co by v Čechách nefungovalo ani náhodou, jelikož co je komu do toho, že jste socka - poukázání na to, do kterak prekérní situace jste se kvůli chybě dostali a kterak strádáte a nemůžete platit nájem. V Chile byste se zase museli bít v prsa, jak jste strašně důležití, a popřípadě to doložit, jinak nezbyde než pokorně čekat a nerušit. Inu, jak říkám, nevím, proč jazykové učebnice ztrácejí čas lekcemi typu "U doktora", když symptomy jsou všude na světě stejné. Taková lekce "Na úřadě" by se hodila mnohem víc.

Úřednice je milá, stejně jako byla milá na paní přede mnou, a snaží se mi pomoct, aniž by dala najevo, že se nějak liším od "normálního zákazníka". Možná ví, že nic neví. Možná je část její rodiny z Itálie, Portugalska nebo jiné evropské země a to, že mám akcent, jí nepřijde divné. Možná je prostě jen profesionální a jinak ví. Že muslimové-Arabové-imigranti žijou na dávkách a bijou svoje ženy a že východoevropané kradou práci a nejlepší by bylo vystoupit ze Schengenu, aby byl od těhle lidí pokoj. Možná tohle všechno ví a stejně jako 20% místních volila extrémní pravici. Možná ji volila proto, že její muž nemá práci a možná, že jí nepřišlo divné volit Národní frontu ani když přítelkyně jejího syna pochází z černé Afriky, protože ta je přece slušná a tu by nedeportovali. Kdo ví. Já ne a pokud nechci být paranoidní, opakuju si, že nevím.

"Ve Zvonokosech si dejte bacha, kde budete bydlet", říkal Hvězdopravcův bratranec: "Je to tam nebezpečný." Hvězdopravcův bratranec byl ve Zvonokosech naposledy před dlouhými léty, žije na vsi u Marseille a prodává ve zverimexu, protože je expert na mořská akvária.

V Marseille samotném to je také čím dál nebezpečnější, říkali onehdy v televizi. Na Canabière v noci se bandy mladíků motají kolem barů a snaží se okrást v páteční a sobotní noci rozjařené hosty. Naštěstí je tu bývalý legionář Tomas, původem z Maďarska, a jeho kamarádi z východu Evropy, kteří nabízejí barům služby jako ochranka. Samozřejmě mě napadá slovo výpalné, ale vím, že nic nevím. Když jde někdo z hostů vybrat peníze do bankomatu, Tomas a jeho kamarád Sergej jde s ním, protože bankomaty mají bandičky pěkně očíhnuté. A nejvíce číhají na hosty, co sotva drží na nohou. Kamera nekamera, jeden host se potácí tak, že ho Tomas musí podpírat a přitom střeží, aby opilosti nikdo nevyužil k odcizení peněženky nebo mobilu. "A takto Tomas doprovodí hosta bezpečně až k jeho autu.", libuje si komentátor osočuje vzrůstající kriminalitu, která tolik lidí přiměla volit Národní frontu. Po francouzsku.

Inu, ve Zvonokosech, stejně jako v Marseille, zřejmě stále platí, že aby si farář získal důvěru místních, musí nejdřív ustát burgundské vínečko.

Chudáci muslimové přitom nepijí.

Všechno se mi to mísí v hlavě jako sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis a přemýšlím o slovech, jak prý melting pot nefunguje a říkám si, že sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis, to zní jako Pejsek a kočička a kruté bolení hlavy. Nebo schválně, co je lepší ke kafi: gazelí rohy, makovec nebo croissanty?

A odkud vlastně ty gazelí rohy přesně jsou? A má vůbec Provensalan naproti croissanty rád?

Zvonokosy dneška jsou pestré a možná, že když se začneme spíš ptát než tvrdit, nakonec pochopíme, že nejde o to míchat všechno dohromady, ale moct si společně dát, na co máme chuť, aniž by to znamenalo, že si musíme vybrat totéž. A pak, je tu ona skvělá možnost ochutnávání a inspirace!

Často myslím na to, jak tenhle zvonokoský blog, stejně jako můj předchozí blog o Chile, vlastně psát. Ráda karikatuju a ráda se věcem směju, a mám pocit, že moji čtenáři se mnou. Nechci se vysmívat, spíš se podívat na komičnost zaslepených pravd, které jsou legrační právě tím, že jsou pro moje české čtenáře naprosto absurdní. Stejně tak ale považuju za zdravé zkoumat zaslepené pravdy vlastní, které jsou často mnohem méně komické. Je zvláštní, jak je možné se na druhou kulturu dívat očima své vlastní, a zároveň z ní umět i vystoupit a podívat se zase zpátky. Zvláštní a těžké. A obohacující. Díky melting potu.

Až pojedete v létě do Provence, užívejte si tradiční levandule, růžového a oliv. Tradice má něco do sebe. Podívejte se ale zvědavě i na to, co je Provence dnes, protože francouzský venkov už ani v Luberonu není to, co byl, a ne náhodou má v místních vesničkách Národní fronta tolik voličů, kteří onu změnu nenávidí a nového se bojí. A nedělejte si iluze, že se názory Národní fronty nějak přehnaně liší od toho, co se klidně a bez povšimnutí může pronášet v Čechách jako pravda, za níž je jedním dechem proneseno, že tedy není politicky korektní, ale s politickou korektností, ať se jde někam, když je to přece pravda, co se obecně ví. Mimochodem, naše národní hrdost na to, jak jsme chytří, že nebudeme politicky korektní jako ti šašci v Americe nebo v Evropě, je jednou z věcí, které počítám mezi ty méně komické.

Zkuste se podívat na ono míšení starého a nového a na chvíli myslet, že víte, že nic nevíte, a možná uvidíte onu rodící se novou Provence vedle té repetitivně se opakující a ač malebné, do sebe zatuchle uzavřené - i vám samým. Stejně jako bude pro cizince - nedejbože tmavé pleti - uzavřená společnost na nejedné české vesnici v hospodě. I když, on i takový blonďatý Skopčák...

A možná se vám jako mě stane, že francouzské prdítko uhánějící proti vám hlava nehlava uprostřed silnice neřídí místní ovíněný hráč petangu, ale v kompletní burce zahalená žena, která sice přes burku vidí jen tak trochu, ale zcela jistě má ve dveřích auta povinný alkotest.

Zdá se, že o úsměvné absurdity ani v moderní Provence nebude nouze.

Konverzační lekce o počasí

Vážený čtenář dobře ví, že v Provence není hlavním zdrojem informací o tom jaké je a bude počasí ani televize, ani rádio, a už vůbec ne internet, ale váš soused, řezník, rybář, pekař a rodina. Stačí jít koupit pět švestek na trh a víte všechno o tom, jak nenormální počasí zase je. V březnu byla neslýchaná sucha. V dubnu lilo jako z konve, což bylo velmi neobvyklé, na druhou stranu se ale cizincům jako já zdálo, že se možná počasí jen snaží co může, aby se dostalo do poklidných vod normality a zmizelo tak jednou Provensalanům z mušky. Ale ne. Pršelo, to ano, všechno se pěkně zazelenalo, ale rezervy vody v podzemí prý jsou stále na historických nevídaných minimech, a to by prý muselo pršet pořádně ještě celý květen, aby se dalo přestat mluvit o suchu.

A tak celý květen pršelo co to dalo, protože počasí si prostě umínilo dostát všem normám do puntíku. Nicméně pifku tu na něj mají pořád a možná proto se posledních pár dní odvděčuje dennodenními bouřkami s občasným krupobitím. Tady to máte, věční nespokojenci! Ve Vars, kousek od nás, v neděli padaly kroupy veliké jako třešně a zničily místním vinnou úrodu. Odpoledne už se proslýchalo, že kroupy byly ve skutečnosti velké jako pingpongové míčky. K večeru jsme zapnuli rádio, abychom ověřili, zda zatím kroupy narostly do velikosti rajčat, ale v rádiu povídali pořád jen o třešních. Na obranu místních se dá říct pouze to, že třešně jsou tu neobvykle veliké.

Dalo by se tedy říct, že nám nastalo léto. Jenže s Hvězdopravcem, v podivném bezčasí po návratu z jižní polokoule, je těžké si uvědomit, že nastal čas pro uklizení zimního oblečení a vyprášení toho letního. Zvlášť, když je na horách pořád ještě trochu sněhu.

Minulý týden byl Hvězdopravec v Ženevě, a já jsem se za ním vydala ve čtvrtek, abych se sešla se svojí kamarádkou Igou a poobědvala s ní ve venkovní restauraci blízko laboratoře, kde Iga pracuje. Oba dva večery v Ženevě jsme pak strávili u dalších kamarádů, jednou vysedávajíce večer na terase nad zemí vonící řekou a podruhé grilujíce merguez na zahrádce. Léto zkrátka.

Ale na horách je přece ještě trocha sněhu, a to nemohlo zůstat bez využití, zvlášť, když cesta zpět do Zvonokos vedla přes Alpy.

Hvězdopravec rozhodl, že víkend strávíme ve Vanoise a pokusíme se o zdolání tamějšího nejvyššího vrcholku jménem Grande Casse, tj. Něco velkého a rozbitého. Výstup trvá dva dny a přenocovává se v útulně, která je občas dokonce hlídaná, tj. máte to štěstí, že vám večer někdo uvaří.

První den jsme tedy dojeli pod stezku vedoucí 1000 výškových metrů k útulně. Bylo přes dvacet stupňů, svítilo slunce a křiklavě zelené stráně byly posety veselými žlutými tečkami pampelišek. Rozpustilé zurčení potůčku nebylo skoro slyšet pro hlasitý zpěv ptactva. Pár důchodců ve sportovních šortkách a s kšiltovkami si to rázně se opírajíc o hůlky štrádoval přes parkoviště. Hvězdopravec vytáhl z auta lyže, lyžařské boty, cepíny, mačky a další nezbytnosti a já jsem se rozhodla, že ponechám svoje goretexové kalhoty zatím v batohu.

"Pozor na lyžaře!", hlásila cedule na začátku cesty. Tak vida, nejsme tu úplně špatně, pomyslela jsem si, otřela si pot z čela a vykročila kupředu.

Stoupali jsme výš a výš, ale po sněhu nikde ani památky, jen vysoko nad námi na vrcholcích. V trávě kvetly hořce a stráně byly plné pískajících svištích rodinek. A pak najednou, po třech hodinách stoupání s lyžemi na batohu, konečně sníh. A navíc začaly padat kroupy.

K útulně jsme došli za krupobití a oblečení do téměř všeho, co jsme měli. Otevřeli jsme dveře a já jsem jen žasnula nad množstvím přileb, maček, cepínů a lan poskládaných všude kolem. Ve společenské místnosti, pod nespočetnými botami, svetry, tulenními pásy a ponožkami sušícími se u stropu seděla nejméně stovka podobných bláznů jako my odmítajících si připustit, že zima je přece definitivně u konce. Vmáčknuli jsme se na poslední volné místečko u stolu. Sousedé napravo se také chystají zítra na Něco velkého a rozbitého. Sousedé naproti tam byli dnes, ale bylo ošklivě a nemohli dojít až na vrchol. A sníh už je jen taková břečka. "Je třeba, aby pořádně mrzlo", filozofoval soused vlevo nedbajíce faktu, že je poslední květnový víkend. Zásadní otázka byla položena. Jaké bude zítra počasí??? Obrovské skupině z Lyonu je to jedno, jsou tu na tréninku techniky vyhrabávání se z laviny a záchrany spadlého do trhliny. Ostatní říkají, co vědí, a udávají zdroj a hodinu zjištění informace. Z toho všeho jde hlava kolem a je jasné jen to, že bude buď hezky nebo ošklivě.

Budíček je ve čtyři ráno. V ložnici pro dvanáct lidí, kde na pryčně ležíme Hvězdopravec a já, vstávají všichni. Venku leje jako z konve.

U snídaně konstatujeme, že Lyoňané zůstali v pelechu, a všichni ti, kdo vstali, váhají, zda pětačtyřicet stupňů nakloněný ledovec není v mokrém sněhu trochu o ústa. Hvězdopravec co pět minut vybíhá do deště a přichází tu se zprávou "už se to trhá" a tu "už zase není vidět vůbec nic". Naši sousedé, pár chlapíků kolem padesátky, nakonec usuzují, že risk je zisk a vydávají se na Něco velkého. Hvězdopravec a já si řekneme, že Něco velkého je i rozbitého a že se spokojíme s něčím malým. Zvlášť, když to umožňuje ještě si trochu přispat. Dokonce tak, že odcházíme z útulny jako úplně poslední. Většina výprav sjela rovnou do údolí, jen Lyoňané si šli někam hrát do sněhu mlha nemlha, déšť nedéšť.

Za mlhou tak hustou, že by se dala krájet, leží rybníčky roztátého sněhu, a pak konečně vidíme Point de la Rechasse, kam se chystáme. Na vrcholku rozeznáváme padesátičlenou výpravu z Lyonu, která tam trénuje jištění v terénu na hřebenu. Naštěstí mají čas sejít z vrcholku dolů než se dohrabeme na místo, kde sundáme lyže a nasadíme mačky. Z vrcholku je pěkný výhled, jen Něco velkého a rozbitého je v mracích. Večer z internetu pak zjistíme, že nejméně jedna výprava ten den došla na vrcholek. Smekám svůj začátečnický klobouk, umiňuju si chodit pravidelně běhat a nebýt srab.

Cesta dolů je jako průsek všemi ročními obdobími. Lyžujeme a zanecháváme pod vrcholkem půvabné pravidelné vlnovky. Pak je sníh pokrytý včerejšími kroupami stále měkčí a měkčí a jede to pořád pomaleji a pomaleji. Pod útulnou to začíná být samý kámen a stále častěji se objevují místa, kde musíme lyže sundat a přenést. Kousek od nás na sněhu skotačí pár svišťů a Hvězdopravec prohlašuje, že by je na lyžích hravě dohonil. Jenže lyže za chvíli sundaváme a zase přenášíme. Na loukách hledáme zbytky sněhu po stranách potoka, abychom sjeli ještě kousek, a pak ještě další. Nakonec sudnáme lyže nadobro a rozvalíme se v suché trávě na sluníčku. Po pikniku dáme lyže na batoh a jdeme prudce dolů. Kousek od auta ukazuju Hvězdopravci, co je to podběl. U auta máme už jazyk na vestě a naše lyže jsou úplně suché. Je pětadvacet stupňů a v černých goretexových kalhotách je jako u sauně.

A tak doufám, že teď na nějakou dobu opravdu budeme mít léto a že tohle ideální konverzační cvičení pro lekce "Mluvíme o počasí" je u konce. Jak tak znám ale Hvězdopravce, následující lekce se bude týkat procvičování imperativů jako "povol!" a "dober!" a číslovek hlavně pomocí otázek jako: "Kolik ještě zbývá lana?". Ale nebude to trvat dlouho, protože alespoň pro Hvězdopravce brzy zase nastává zima v Chile...

Perfektní želvy a bleskoví packalové

Další z rysů povahy, kterou máme s kumulantem Hvězdopravcem naprosto rozdílnou, je náš životní postoj vůči rychlosti a důkladnosti vykonávání otravných úkolů. Jistě to znáte. Hora nádobí. Nábytek k sestrojení. Krabice k vybalení. Věšák k pověšení, který se válí už tři týdny v předsíni jako výzva pro vaše nervy, zda se pověsíte dřív vy nebo on. Jsou jistě lidé, kteří se do podobného úkolu vrhnou hned, důkladně všechno promyslí, změří, zvizualizují, a následně čistě a efektivně vykonají. Navrhuji, aby se pro podobné jedince přechodně povolilo klonování.

Hvězdopravec je perfekcionista rychlosti želvy, já jsem packal rychlosti blesku. Zatímco já horu nádobí zlikviduju za půl hodiny, rozbiju u toho dvě tři skleničky a jen několik dalších se jich po uschnutí bude muset umýt znova, Hvězdopravec bude za nevrlého vrčení hodiny zabořen v polštářích jarové pěny a co patnáct minut z ní vytáhne další zářivou sklenici jak z reklamy. Dovedete si jistě představit, jak to v takové domácnosti občas hřmí. Nic s tím ale nenaděláte. Zatímco Hvězdopravec se naučil kutit se svým otcem, který je schopen za den položit pouze čtyři kachle, zato ale v precizních úhlech na všechno včetně snad i zemské osy, já jsem dcera mojí maminky, která onehdá nechala na míru udělat skříňku na odpadkový koš. Když ji přinesla domů, šťastná, jak to pěkně vyřešila, ukázalo se, že při měření zapomněla na fakt, že okolo podlahy je na zdi asi dva centimetry tlustý rantl. Skříňka o ty dva centimetry tedy přesahovala oproti ostatním, vyrovnaným v řadě jako dřevotřískoví vojáci. No co, řekla si maminka a spokojeně zasunula do skříňky náš vyklápěcí odpadkový koš. Padl do ní přesně, na výšku i na šířku. Se sklopeným víkem, samozřejmě.

Když jsem se přistěhovala k Hvězdopravci kdysi dávno v Grenoblu, jeho byt měl několik perfektních, rovných, čistě bílých stěn, v koupelně pár perfektně položených kachlů a luxusní masážní sprchu. Vedle ní zela hrubě osekaná zeď připravená jednoho dne na perfektní vestavěnou skříň, vedle panenských sněhobílých stěn se v klidu na svět šklebily stěny s otrhanou tapetou ze sedmdesátých let a druhá polovina kachlů mokla již pár měsíců a možná i let v krabicích na zcela stavebním materiálem zacpaném balkóně. Zůstalo to tak až do našeho odjezdu, kdy se spěšně trhaly tapety, malovalo a dodělávala se skříň, aby se byt dal pronajmout. Ono stěhování, při němž nám pomáhal tatínek Jean, trvalo tedy pět dní a bylo to zaručeně to nejhorší stěhování v mém životě.

V Chile jsme si umínili nastěhovat se do bytu, kde nebude třeba na nic ani sáhnout. Jenže to nakonec dopadlo tak, že jsme našli byt, kde se musela měnit podlaha a bylo třeba přidělat několik polic. Podlahu vyměnila firma a do polic se pustil Hvězdopravec se svojí perfektní vrtačkou, na niž je tak hrdý, že se jí skoro nesmím ani dotknout a pokud už tak učiním, musím vždy zdůraznit, že jsem ji vrátila na své místo i s kličkou. Ale ještě než přišel čas na vrtačku, probíhalo dlouhé zkoušení, pohled z blízka, pohled z dálky, další měření, přines tužku, nadávky na vodováhu, klení, že se vůbec nedívám a nepomáhám, hledání metru, měření, rozčilení nad tím, kam se zatoulal ten správný vrták, přeměřování, otázka, zda jsem si jistá, že to chci přesně takhle, pohled zblízka, pohled z dálky, podrž to pořádně, takhle nic nevidím, a pak teprve konečně onen báječný vrtací zvuk, znamení, že zdárně postupujeme dopředu. S omezením hodin, kdy se v domech v Chile smí vrtat, to dopadlo tak, že to celé šlo rychlostí jedna police za den. Zato, když už je díra do zdi vyhloubena přesně na velikost hmožděnky - Hvězdopravec nepatří k lidem, kteří by dělali taková zvěrstva jako uřízli konec, protože se jim nechce vrtat hlouběji - a šroub nebo skoba v ní, Hvězdopravec na ní láskyplně zatlačí, co to jde, a spokojeně prohlásí: "Na tom se můžeš klidně oběsit, to nepovolí."

Samozřejmě, že to v Chile dopadlo tak, že jednoho dne, více než půl roku po našem nastěhování do bytu v Monte Carmelo, když byl Hvězdopravec pryč, do mě uhodil blesk packalské energie a šlo se na věc. Během jednoho dne jsem pověsila v kuchyni tyče na kuchyňské náčiní, obrázky po celém bytě, věšák na šaty u vchodu a dvě poličky na knihy v pokoji. Jenom poličky byly velmi viditelně nakřivo protože mi nějak uhnula vrtačka. Jenom u jednoho obrázku jsem vrtala do nějakého moc tvrdého místa, a protože to bleskový packal nerad, rozhodla jsem se udělat novou díru o něco výš, schválně, jestli je tam ta zeď měkčí, však ono se to schová pod ten obrázek. Zato tyče v kuchyni vypadaly úplně rovně, i když tak zcela nebyly. Sama bych si toho nevšimla. Všiml si toho ale Hvězdopravec, když přijel domů a hned po minutě uznání a ulehčení nad tím, že je hotovo a že už nebude muset celé dny trávit plánováním vyvrtání další díry, spatřil první známku nedokonalosti. A to netušil, jak pro mě byla celá věc náročná. Především cpaní věšáku na dvě špatně změřené skoby, které byly jen o pár milimetrů příliš daleko od sebe. Nakonec jsem skobu trochu ohnula a bylo vyřešeno.

A jsme ve Zvonokosech v domě rodiny Sanchezových. No ano, našli jsme domeček patřící rodině se jménem jak kdybychom byli stále ještě na druhém konci světa. Paní Sanchezová byla dekoratérka interiérů a k jejím zálibám patřilo neustálé měnění interiéru, a to včetně malby. O každé klice či lampě, kterou v domku nechala, nám dlouho vyprávěla. Já, protože nevím, jak dlouho ve Zvonokosech zůstaneme, jsem ráda, že lampy v bytě jsou, protože je nemusíme kupovat, a jsem schopná tuto vděčnost pociťovat i při pohledu na lampu v podobě mosazného anděla podepírajícího svítící růžový květ.

Hvězdopravec se spolu se mnou směje podobným "sanchezovinám", ale jinak pohoršeně kroutí hlavou nad fušařinou, s jakou pan Sanchez rekonstruoval dům. Kompletně, pravda, ale s chybami. "Co to sem dal za šrouby! Takovej aušůs!" klel Hvězdopravec při odmontovávání zábradlí na schodech. A porcelánová klika v kuchyňských dveřích měla povolený šroubek a málem vypadla! A do toho všeho nám průvan v oněch dveřích rozbil tabulku, která byla do dveří halabala nalepená tím stejným Sanchezem  a kterou bylo třeba perfektně odstranit. Kromě toho se ucpal odpad a většině elektrických spotřebičů dovezených z Chile bylo třeba vyměnit šňůry, protože hledat ve Francii adaptatér na chilské zástrčky je holý nesmysl.

Je tedy jasné, že v takovém návalu napravování nedostatků jiných nezbyl čas na přidělání garnýže, věšáku ani poliček. A protože je Hvězdopravec týden pryč, dalo se čekat, že mě začnou svrbět prsty. Sanchez navíc přece říkal, že místní zdi jsou měkoučké jako ručníky vyprané v Silanu. Nebylo tedy nad čím váhat. Hlavně nedělat zbytečné díry, kladu si na srdce vzpomínajíc na pana Sancheze, který úzkostlivě počítá každý nedostatek v malbě a zanáší jej do protokolu o předání bytu.

Možná je to tím, že jsem byla místo "dvakrát měř, jednou řež" vychovávána se slovy "s chutí do toho, půl je hotovo". K těmto slovům bych dodala: "a už zbývá jen napravit to pokažené". U garnýže mi v "půl je hotovo" došlo, že mi šrouby nejdou zašroubovat proto, že jsem udělala díry menší než hmožděnky a že se to vůbec nespravilo, jak jsem si myslela, tím, že se mi přesto ony hmožděnky podařilo zatlouct pomocí kladiva. Zbylo už jen tedy ony zatlučené hmožděnky odvrtat, najít nové a všechno šlo jako po másle.

Věšák jsem si tedy pěkně odměřila i s vodováhou a snažila se po stěně moc nečárat sem a tam, protože vím, že pan Sanchez to nemá rád. Tentokrát se nedám nechytat, abych pak musela skoby tajně ohýbat a třást se, že se na to přijde. Za bojového zpěvu "bikini girl with the machine gun" jsem se konečně pustila do vrtání. Dokonce jsem před tím odložila šátek, který jsem měla kolem krku, protože se nedám nechytat jako můj kamarád Skléňa, který si při stavební brigádě do vrtačky zamotal své dlouhé zlaté vlasy a když marně hledal tlačítko "zpětný chod", nachytal ho u toho šéf a poctil ho slovy: "Prosim Tě si ty ruce uřízni a našij si místo nich vemena!". Zkrátila jsem jenom jednu hmožděnku, protože zdi ani zdaleka nesilanizují a u druhé díry mi došla trpělivost. I tak se do té druhé uříznuté hmožděnky zašroubovávalo lépe, protože první díra asi nebyla úplně rovná. Ale změřené to bylo dobře, věšák padl jako ulitý. Spokojeně jsem uklidila kličku podle předpisů a na celé to dílo se zálibně podívala. Takhle pěkně přijdeme domů, otevřeme dveře a.....počkejte, otevřeme dveře? A jako najust zrovna vchodové.

Se zatajeným dechem jsem se pokusila ony dveře otevřít. Projdou. Pokud na věšáku nic nevisí.

Poličky jsem tentokrát tedy nechala na příště, protože se mi zdálo, že zde se vyvrcholilo dílo bleskového packala a jako se střídá den a noc a jako má jin svůj protiklad jan, nastalo období pro perfektní želvy. Amen.

O letošním květnu

Květen je ve Francii měsíc, kdy by se vlastně nemělo nic ani šustnout, protože je v jednom kuse volno.

Začne to prvním májem, svátkem práce, Sarkozym vyhlášeným svátkem opravdové práce. Svátek opravdové práce oslavuje dle slov bývalého prezidenta lidi, kteří nic nežádají a pracují od nevidím do nevidím, neb když oni nejsou v práci, nikdo ji za ně neudělá a nemají nic. Toto prohlášení sklidilo naštvané syčení jak z řad deseti procent lidí, kteří marně práci shánějí, tak od těch, kteří přesto, že pracují, s platem nevyjdou a jsou závislí na sociální pomoci, a samozřejmě i od těch, kteří si myslí, že to, co Sarkozy popsal, se podobá pracovním podmínkám v zemích třetího světa a není tedy co obdivně oslavovat. To vše přispělo k tomu, že se na úřadu práce tedy ocitl sám pan prezident, kam ho hned po dalším volném dni, osmém květnu, svátku konce války, voliči vykopli z funkce. Hvězdopravcův dědeček se sice hrozil, že stále ostřeji se radikalizující Sarkozy na vítězství levice zareaguje armádním pučem, neb ve Francii je prezident také šéf armády, jeho obavy se ale naštěstí nenaplnily, neb jsme ve Francii a ne v zemích třetího světa. Včera tak přes déšť, krupobití a nakonec i zásah letadla bleskem do funkce nastoupil François Hollande, jehož střídmost ostře kontrastuje s nablýskaným Sarkozyho stylem a jehož uvážené vystupování v debatách dává naději, že se na francouzskou politickou scénu vrátí kultivovanost a skutečná debata místo populistického štvaní jedněch proti druhým. Nejeden volič Sarkozyho si sice posteskl, co že je to za Francii, když na Bastille, místě oslav vítězství socialistů, vlají v davu kromě francouzských i evropské, alžírské nebo turecké vlajky a i umírněná pravice hned začala křičet, že by to měl Hollande nějak zdůvodnit a reagovat na to, doufejme ale, že se poté, co Sarkozyho politika vynesla na 18% pravicové extremisty Front nationale, vrátí Francouzům zdravý rozum a uvědomí si, že najít dneska "čistokrevného" Francouze je prakticky nemožné. A dokonce, že mají pravdu někteří myslitelé, kteří tvrdí, že Hollandův slib dát imigrantům, kteří žijí ve Francii déle než pět let, právo volit v komunálních volbách, je převrat stejného kalibru, jako bylo Mitterandovo zrušení trestu smrti.

Protože za Sarkozyho bychom se ho rozhodně nedočkali a já doufám, že se za Hollanda dočkám dokonce i francouzského občanství, abych mohla volit i ve volbách ostatních. I když se podmínky pro to stát se Francouzem za Sarkozyho značně zkomplikovaly. A co nezkomplikoval Sarkozy, zvládne francouzská ambasáda v Chile, kde stále u ledu leží naše složka o uznání manželství. Poslední zprávy bylo zmatené volání "jste si jistí, že jste nám dali váš oddací list, protože my ho nemůžeme ve složce najít?!" a bylo naštěstí vyřešeno mým prohlášením o tom, že "jsem ho naposledy viděla u sekretářky na vrátnici", kde se i po třech měsících oddací list skutečně našel.

Zatímco ve Francii tedy vdaná pořád ještě nejsem a nejspíš ještě dlouho nebudu, v Čechách mi už dávno vystavili oddací list, jak jsem vám psala, a začalo tedy klání s místními zastupitelskými úřady o nový pas. Jak se žádostí, tak pro nový pas, se musí osobně a na nově přímo ambasádu, nikoli jen na konzulát, což znamená jet dvakrát do Paříže. Celou proceduru není možné absolvovat přes konzulát jako dřív, řekla mi ochotná paní v Paříži, protože z úsporných důvodů nejsou konzuláty vybaveny terminály na vydávání biometrických pasů. Naštěstí se mi podařilo sehnat jízdenku za pouhých 100 eur místo obvyklých 200 a naštěstí ležíme nedaleko koridoru TGV, takže jsem, při troše přivstání v 4:30 ráno, mohla do Paříže na den a ušetřit tak za hotel, abych mohla tu sofistikovanou mašinu na biometrické pasy vidět na vlastní oči. V jedenáct jsem vzorně stála před ambasádou, která úřaduje pouze dopoledne, a k mému překvapení jsem konstatovala, že na přepážkách úřednic jsou místo blikajících světýlek futurismu oslintané propisky na provázku jako za mého dětství. Dostala jsem k vyplnění formulář, který byl, abych nepomlouvala, nikoli nacyklostylovaný, nýbrž jen maličko nakřivo okopírovaný a propiskou olepenou potem stovek poutníků za pasem jsem vyplnila údaje o své osobě. Tak kdepak je ta mašina, kruci, pomyslela jsem si, snad mi ji nakonec přece ukážou!? Nevzala jsem si pouzdro na čočky!, napadlo mě úzkostlivě, když jsem si vzpomněla, jak jsem v NCIS viděla jak Gibbs otevírá dveře pomocí sejmutí identity z rohovky.

"A teď vám sejmeme ty otisky", řekla paní a ukázala na malou krabičku s červeným světýlkem, jakou mají na ověření vaší identity v každé chilské zaprášené nemocnici. Žádné modré obkroužení rohovky, žádná světýlka, hologramy, obtiskla jsem střídavě jeden ukazováček a pak druhý a šmitec. Paní mi oznámila, kolik mě bude nový pas stát a řekla, že zavolá, až bude hotov a budu si pro něj moct za dalších 100 až 200 eur přijet. Doufám, že v té době se ambasáda vybaví alespoň samootevíracími dveřmi a jezdicími schody, protože když to tedy srovnám s výletem do Prahy na základní škole, moc se zatím s technikou nepředvedli. Ale uznejme, že alespoň na konzulátech teď nejsou státem placení úředníci zbytečně přetěžováni úřednickou agendou, což jistě přispívá k jejich dobrému zdraví, a vláda tedy jistě ušetří alespoň na zdravotní péči.

Kromě dočkání se nových českých dokladů (procedura s občanským průkazem začne myslím ještě před Vánoci, až budu mít platný pas a čas jet do Čech) a francouzského občanství také doufám, že se ještě za Hollanda dočkám funkčního konta v bance. Jestliže moje staré konto nejde už třetí měsíc stále zavřít, aniž bych ho přitom ale mohla používat, nové v jiné bance zase nejde otevřít. A opravdu pracující úředníci, bez kterých by se banka pod nájezdem zlotřilých migrujících klientů chtějících si k nim nechat přicházet bůh ví za co získané peníze, o nichž nikdo navíc neví, zda vůbec kdy přijdou, jistojistě položila, už měsíc odmítají potvrdit otevření mého nového konta. Jen zlotřilý klient ví, že na neotevřené konto nepřijdou peníze zcela jistě nikdy a pomalu ztrácí v onom mumraji trpělivost. A je zvědav, kterak to poštovní banka vlastněná samotnou La Poste udělá, aby v situaci hodné chytré horákyně svalila vinu na jeho stranu, když se pustí do tvrzení, že podle jejich údajů mi už dávno poslali poštou žádost o doplnění Hvězdopravcovy a mojí složky a že to není jejich vina, že onen dopis zřejmě nedoručila...pošta La Poste.

Kdo tedy rozhodně opravdu pracuje, jsem nezaměstnaná já, která mezi psaním motivačních dopisů, posíláním životopisů, vybalováním a přesouváním krabic, domácností  a vyběháváním nejrůznějších papírů, pečlivě sleduje, kontroluje a urguje úkony ospalého popleteného aparátu bank, státních úřadů, univerzit a pojišťoven, jejichž trávicí systém zdá se trpět chronickou zácpou. Zácpou s občasným ublinkáváním natrávené potravy tu na zapatlané a vytahané pyžamo a tu přímo na stříbrný podnos, na němž byla potrava naservírována spolu s několika úsměvy jako švestičkami ze zahrádky, aby byl pacient, pardon, aparát, vlídný a v dobrém rozmaru. Jen děkuju, že Sarkozymu neprošla drzost politiků našich, kteří lidi bez práce považují automaticky za lenochy a zločince okrádající stát, a chtějí po nich tedy, aby pracovali zadarmo a "udrželi si tak pracovní návyky".  U nás, zdá se, lidem zdeformovaným komunistickými slogany o "příživnictví"a "pracovní povinnosti" Nečasova slova o "nemakačencích" znějí jako známý refrén, a tak ho zpívají dále, a je jim úplně jedno, kde ta slova slyšeli dříve, i když budou jinak křičet, že to, co jsme tu měli, bylo celé špatně a že to byla diktatura.

A tak nám šustí a sviští květen k dalšímu svátku a já doufám, že brzy zbyde trochu času na promazání kol a nafouknutí duší, že se mi ve změti krabic v garáži podaří objevit, kam mi stěhováci zabalili letní sukně a trička a že tu v Provence budeme moct začít žít tak, jak si to představují katalogy cestovních kanceláří.

Za okny poupata vystrkující levandule mi tvrdí, že už to bude brzy.

Tlačení do domečku

Další historicky dlouhá pauza na blogu není tentokrát zaviněna absencí internetu ve zvonokoských končinách, nýbrž tím, že jsme se v půlce dubna z Reillanne přestěhovali do našeho nového domečku ve Zvonokosech. Internet k nám dorazil hned po týdnu, jedné páteční noci, když Hvězdopravec pozoroval na observatoři a já jsem seděla na jedné z našich vypůjčených kovových židlí, které nesnesitelně studily do pozadí tak, jak by to turista v Provence nikdy nečekal. Na vypůjčené židli jsem seděla proto, že kromě vypůjčené židle už se u nás už dalo jedině ležet na vypůjčeném slamníku. Domeček zel jinak prádnotou, a to takovou, že bych, kdybych začala trpět samomluvou, mohla klidně vést konverzaci s paní Ozvěnou.

Z Reillanne jsme si půjčili stůl, abychom měli k židlím a slamníku pěkně do třetice, a po vyčerpávajícím víkendu, kdy jsme v Reillanne uklízeli a stěhovali našich pět švestek včetně lyží a kol - život s Hvězdopravcem už je takový, že dřív než gauč bude zkrátka doma vybavení na vyhrabávání zasypaného z laviny - , jsme se tedy ocitli v ozvěnou znějícím domečku ve Zvonokosech.

Po bydlení v betonovém loftu v Bellavistě jsme se rozhodli pro opačný extrém, tj. bydlení v domku, po jehož střechách jistě běhal v polovině devatenáctého století Gionův husar Angelo v době epidemie cholery. Domek je natěsnaný v uličce tak malé, že jí neprojede ani auto. Což ovšem nic nemění na faktu, že má dům obrovskou garáž. "Hlavně, aby se vám do ní nenastěhovaly krysy!", varoval nás hned tatínek Jean, jehož krysí Einstein se přes dvě fotobuňky na pasti stále těší pevnému zdraví na svobodě.

O tom, jaké je bydlení v podobných malebných pokroucených starých domech s půvabným točitým schodištěm vedoucím postupně do prvního a následně do druhého patra, jsme se mohli přesvědčit hned onen stěhovací víkend, kdy jsme si koupili novou ledničku. Auto jsme zaparkovali na přilehlém náměstí, Hvězdopravec a tatínek Jean opatrně lednici sundali z návěsu a přinesli uličkou plnou holubinců až k našim dveřím.

A nastalo tlačení lednice do domečku. Půvabné pokroucené schodiště s podhledem, které bylo jistě projektováno v době dávno před vznikem první ledničky, se okamžitě zdálo mnohem méně půvabné. Hvězdopravec a tatínek Jean s tunovou lednicí různě rotovali a strašně u toho funěli. Asi po patnácti minutách a poté, co si Hvězdopravec pro snazší manipulaci přivázal lednici k zádům, se jim ale skutečně podařilo objevit úhel, pod kterým se jim náš první přístroj podařilo prostrčit schodištěm. Lednice byla doma.

Zbývalo natlačit slamník. Po několika měřeních bylo jasné, že půjde do druhého patra oknem. Co se týče lan, jsme naštěstí vždy vybaveni perfektně, a tak slamník cestoval pohodlně venkovním výtahem. Ještě, že máme alespoň velká okna.

Tváří v tvář faktu, že náš dům má tu výhodu, že je prakticky nevykraditelný, neb kdo by se s lupem vláčel po oněch příšerných schodech, jsem si začala představovat, jak k nám přijíždí kontejner z Chile. Vzhledem k tomu, že všechny služby typu stěhování nebo doručování v Provence, alespoň jak se zdá, zajišťují pánové silného charakteru, pro znalce roku v Provence "typ Massot", obrnila jsem se tou největší možnou dávkou asertivity.

A tu jsem si mohla nacvičit ještě před příjezdem kontejneru, protože týden před tím nám přišel nový gauč. Naše mrňavá ulička není na mapě, ale i kdyby byla, bylo by to k ničemu, protože pan závozník si stejně mapu nevzal. Vyřešil celou věc tak, že prostě někde u vjezdu do Zvonokos zastavil a zavolal mi, že stojí u nás před domem. Bylo mi jasné, že u nás před domem nestojí, neb se k nám nedá vjet, a doporučila jsem mu, ať dojede do centra a následně mi zavolá.

Po pěti minutách byl pan závozník znovu před domem. Znovu jsem mu vysvětlila, že před domem rozhodně není a následně ho podle jeho indikací (napravo mám půjčovnu videa, nalevo hospodu) navedla až na náměstí poslouchajíc jeho zlověstné klení.

Z kamionu na náměstí vyskočil pán, jehož jsem si okamžitě překřtila na pana Kamioňáka, neb přestože jeho náklaďáček vypadal jako jen trochu větší dodávka, pán jako by z oka vypadl řidičům obrovských trucků z amerických filmů. "Schody, do prdele", řekl přívětivě, když viděl náš domek: "No to se vam sem pani nevejde ani náhodou." "Vejde", řekla jsem.

 Kamioňák si plivl do dlaní a spolu s pobledlým vytáhlým uhrovatým mladíkem, který se za celou dobu neodvážil pronést ani slovo, donesl první polovinu gauče před dveře. "Povidám, že nevejde", řekl a začal se naoko pokoušet tlačit gauč do chodbičky vedoucí k točitým schodům.

"Zkuste to natočit takhle", řekla jsem já, ženuška s mozkem vrabce, či jak se říká ve Francii, ústřice.

"Pani!!!!", řekl Kamioňák: "Já mám sedumnáct let prakce! Povidam, že ten gauč neprojde."

Gauč projde, pomyslela jsem si, ale moje návrhy ne. Tváří v tvář faktu, že se Kamioňák chystal položit náš nový gauč do holubinců před domem jsem zbaběle přiznala, že máme garáž. Kamioňák se rozzářil a začal sršet radami. "To já znam, jednu takovou", řekl: "v takovymdle domě. Místo kanape si kupte takový kostky jako má vona, na tom se dobře sedí." "Nebojte, však ono to kanape projde", řekla jsem pevně. "Pani, povidam, že neprojde!" rozzuřil se zase Kamioňák: "Mam sedumnáct let prakce!"

Večer, když dorazil Hvězdopravec s párou ucházející i ušima, jsme on a křehká ženuška já kanape vzali a za použití našich vrabčích mozků jsme bez prakce umně zarotovali kanapem na schodišti. A bylo po sezení na kovových židlích.

"Když projde tohle, projde všechno", tvrdil Hvězdopravec před příchodem stěhováků a měl pravdu. Prošlo všechno, jen šlo o to poznat, co je co. Po třech měsících jsme se konečně shledali s tím, co nám v Chile zabalil Šéf, Peruánec a Břicháč do kartonů tak dokonale, že jsme naše věci nebyli teď vůbec schopni identifikovat. Naštěstí bylo ale na každém kartonu číslo korespondující s položkou v seznamu, který nám Chilané vyhotovili a přidali k nákladu. Jediný problém byl v tom, že seznam se zakládal na tom, co na karton napsal španělsky Šéfův tým a co následně Franta Mušle tvý mámy přeložil pomocí google překladače do angličtiny. Celé to pak korunoval fakt, že náš loft nedisponoval místnostmi jako "obývák" nebo "kuchyně", a tak byl na všech kartonech nápis "hlavní místnost".

Copak o to, že všechno, o čem Šéf a spol neměl páru, co to je, bylo označené jako "příslušenství k paragleidu". "Křeslo", přeložil Hvězdopravec stěhovákům položku v seznamu odpovídající číslu na podlouhlém balíku: "A, to bude asi kus skládací postele!", usoudil rychle: "Tak do druhého patra, prosím!"

"Prej gauč!", nadával nahoře stěhovák, když z balíku vybalil dva páry lyží: "Gauč!"

Stěhováci tedy poměrně hrdinsky nosili věci i do druhého patra a my jsme je pak po jejich přesnější identifikaci ještě hrdinštěji nosili tam, kam ve skutečnosti věci patřily nebo alespoň tak trochu patřily. Protože, jako při každém stěhování, máte pocit, že spousta věcí patří na jediné místo, a to je popelnice. A to je u nás vždy dobrá příležitost pro vypuknutí kumulantské a vyhazovačské vášně.

Z kartonů na nás postupně začaly vykukovat věci v té organizaci, jakou jsme předpokládali, když jsme po prvním dni stěhování viděli náš byt: stěhováci v Chile vzali ono tam, přidali tamto odtud a nakonec ještě něco jiného odjinud, všechno to zabalili do deseti vrstev papíru a nacpali do beden. Prokousávání se oněmi ochrannými vrstvami bylo tedy jako rozbalování dárků pod vánočním stromkem, protože podle kontextu obsahu kartonu se vůbec nedalo předpokládat, co v dalším motanci bude, a podle tvaru už vůbec ne. Někdy se na mě z motáku vykutálel hrnek, někdy tři tužky z psacího stolu a jednou dokonce jedna jediná lžička.

"Hele, oni nám zabalili i adaptatéry do sítě v Chile a prodlužovačky, myslela jsem, že jsem je všechny dala stranou a rozdala", řekla jsem unondaně u vybalení další z nespočetných beden plných motanců: "tak ty poletí do popelnice!" (pro ekologicky citlivé čtenáře dodávám, že v dobách míru jsem též ekologicky citlivá, ale výjmečný stav je výjmečný stav) "No to ne, to se bude hodit", protestuje Hvězdopravec: "až poletím v červnu do Chile, vezmu je Sylvainovi".

"Ok", řeknu asertivně a vyhazuju hned jak Hvězdopravec spustí prodlužovačky z dohledu.

V červnu si Hvězdopravec, který bude jistojistě na poslední chvíli jako vždycky hledat zámeček na zavazadlo - ten naopak nesmím tedy nikam zašantročit, na prodlužovačky ani nevzpomene. Jedinkrát, kdy se na mě vyhazovačská vášeň provalila bylo, když jsem vyhodila Hvězdopravcovy pohorky. Vlastně jedinkrát dvakrát, ještě jsem byla přistižena při vyhození kalhot od pyžama, které u nás v Chile nechal Hvězdopravcův kolega David, když přijel na pozorování z Francie, jenže to se nepočítá, protože po Davidovi je chtěla po návratu manželka a kladla mu na srdce, ať si je u nás v Chile vyzvedne při svém příštím pozorování, tak důrazně a tolikrát, že si David na ty kalhoty vzpomněl. Škoda, že jsem nezkontrolovala, zda mu na ty kalhoty také našila cedulku se jmenovkou, ušklíbnu se pro sebe a zatímco na čestné místo ve skříni uložím Svetr, obratem a tajně odložím na charitu několik párů kalhot, které Hvězdopravec "sice nenosí, ale třeba ještě někdy bude".

To určitě, pomyslím si. Naše třetí společné stěhování ze mě vytvořilo vyhazovače naprosto neoblomného a všemi mastmi mazaného. I tak se nám garáž hrůzostrašně naplnila věcmi, ale to je vlastně jedno, protože Dežot se do ní stejně nikdy nevešel. Zbytek domku je už ale zcela obyvatelný a došlo dokonce už i na kytky za oknem. A tak už bydlíme....a blogujeme!