Perfektní želvy a bleskoví packalové

Další z rysů povahy, kterou máme s kumulantem Hvězdopravcem naprosto rozdílnou, je náš životní postoj vůči rychlosti a důkladnosti vykonávání otravných úkolů. Jistě to znáte. Hora nádobí. Nábytek k sestrojení. Krabice k vybalení. Věšák k pověšení, který se válí už tři týdny v předsíni jako výzva pro vaše nervy, zda se pověsíte dřív vy nebo on. Jsou jistě lidé, kteří se do podobného úkolu vrhnou hned, důkladně všechno promyslí, změří, zvizualizují, a následně čistě a efektivně vykonají. Navrhuji, aby se pro podobné jedince přechodně povolilo klonování.

Hvězdopravec je perfekcionista rychlosti želvy, já jsem packal rychlosti blesku. Zatímco já horu nádobí zlikviduju za půl hodiny, rozbiju u toho dvě tři skleničky a jen několik dalších se jich po uschnutí bude muset umýt znova, Hvězdopravec bude za nevrlého vrčení hodiny zabořen v polštářích jarové pěny a co patnáct minut z ní vytáhne další zářivou sklenici jak z reklamy. Dovedete si jistě představit, jak to v takové domácnosti občas hřmí. Nic s tím ale nenaděláte. Zatímco Hvězdopravec se naučil kutit se svým otcem, který je schopen za den položit pouze čtyři kachle, zato ale v precizních úhlech na všechno včetně snad i zemské osy, já jsem dcera mojí maminky, která onehdá nechala na míru udělat skříňku na odpadkový koš. Když ji přinesla domů, šťastná, jak to pěkně vyřešila, ukázalo se, že při měření zapomněla na fakt, že okolo podlahy je na zdi asi dva centimetry tlustý rantl. Skříňka o ty dva centimetry tedy přesahovala oproti ostatním, vyrovnaným v řadě jako dřevotřískoví vojáci. No co, řekla si maminka a spokojeně zasunula do skříňky náš vyklápěcí odpadkový koš. Padl do ní přesně, na výšku i na šířku. Se sklopeným víkem, samozřejmě.

Když jsem se přistěhovala k Hvězdopravci kdysi dávno v Grenoblu, jeho byt měl několik perfektních, rovných, čistě bílých stěn, v koupelně pár perfektně položených kachlů a luxusní masážní sprchu. Vedle ní zela hrubě osekaná zeď připravená jednoho dne na perfektní vestavěnou skříň, vedle panenských sněhobílých stěn se v klidu na svět šklebily stěny s otrhanou tapetou ze sedmdesátých let a druhá polovina kachlů mokla již pár měsíců a možná i let v krabicích na zcela stavebním materiálem zacpaném balkóně. Zůstalo to tak až do našeho odjezdu, kdy se spěšně trhaly tapety, malovalo a dodělávala se skříň, aby se byt dal pronajmout. Ono stěhování, při němž nám pomáhal tatínek Jean, trvalo tedy pět dní a bylo to zaručeně to nejhorší stěhování v mém životě.

V Chile jsme si umínili nastěhovat se do bytu, kde nebude třeba na nic ani sáhnout. Jenže to nakonec dopadlo tak, že jsme našli byt, kde se musela měnit podlaha a bylo třeba přidělat několik polic. Podlahu vyměnila firma a do polic se pustil Hvězdopravec se svojí perfektní vrtačkou, na niž je tak hrdý, že se jí skoro nesmím ani dotknout a pokud už tak učiním, musím vždy zdůraznit, že jsem ji vrátila na své místo i s kličkou. Ale ještě než přišel čas na vrtačku, probíhalo dlouhé zkoušení, pohled z blízka, pohled z dálky, další měření, přines tužku, nadávky na vodováhu, klení, že se vůbec nedívám a nepomáhám, hledání metru, měření, rozčilení nad tím, kam se zatoulal ten správný vrták, přeměřování, otázka, zda jsem si jistá, že to chci přesně takhle, pohled zblízka, pohled z dálky, podrž to pořádně, takhle nic nevidím, a pak teprve konečně onen báječný vrtací zvuk, znamení, že zdárně postupujeme dopředu. S omezením hodin, kdy se v domech v Chile smí vrtat, to dopadlo tak, že to celé šlo rychlostí jedna police za den. Zato, když už je díra do zdi vyhloubena přesně na velikost hmožděnky - Hvězdopravec nepatří k lidem, kteří by dělali taková zvěrstva jako uřízli konec, protože se jim nechce vrtat hlouběji - a šroub nebo skoba v ní, Hvězdopravec na ní láskyplně zatlačí, co to jde, a spokojeně prohlásí: "Na tom se můžeš klidně oběsit, to nepovolí."

Samozřejmě, že to v Chile dopadlo tak, že jednoho dne, více než půl roku po našem nastěhování do bytu v Monte Carmelo, když byl Hvězdopravec pryč, do mě uhodil blesk packalské energie a šlo se na věc. Během jednoho dne jsem pověsila v kuchyni tyče na kuchyňské náčiní, obrázky po celém bytě, věšák na šaty u vchodu a dvě poličky na knihy v pokoji. Jenom poličky byly velmi viditelně nakřivo protože mi nějak uhnula vrtačka. Jenom u jednoho obrázku jsem vrtala do nějakého moc tvrdého místa, a protože to bleskový packal nerad, rozhodla jsem se udělat novou díru o něco výš, schválně, jestli je tam ta zeď měkčí, však ono se to schová pod ten obrázek. Zato tyče v kuchyni vypadaly úplně rovně, i když tak zcela nebyly. Sama bych si toho nevšimla. Všiml si toho ale Hvězdopravec, když přijel domů a hned po minutě uznání a ulehčení nad tím, že je hotovo a že už nebude muset celé dny trávit plánováním vyvrtání další díry, spatřil první známku nedokonalosti. A to netušil, jak pro mě byla celá věc náročná. Především cpaní věšáku na dvě špatně změřené skoby, které byly jen o pár milimetrů příliš daleko od sebe. Nakonec jsem skobu trochu ohnula a bylo vyřešeno.

A jsme ve Zvonokosech v domě rodiny Sanchezových. No ano, našli jsme domeček patřící rodině se jménem jak kdybychom byli stále ještě na druhém konci světa. Paní Sanchezová byla dekoratérka interiérů a k jejím zálibám patřilo neustálé měnění interiéru, a to včetně malby. O každé klice či lampě, kterou v domku nechala, nám dlouho vyprávěla. Já, protože nevím, jak dlouho ve Zvonokosech zůstaneme, jsem ráda, že lampy v bytě jsou, protože je nemusíme kupovat, a jsem schopná tuto vděčnost pociťovat i při pohledu na lampu v podobě mosazného anděla podepírajícího svítící růžový květ.

Hvězdopravec se spolu se mnou směje podobným "sanchezovinám", ale jinak pohoršeně kroutí hlavou nad fušařinou, s jakou pan Sanchez rekonstruoval dům. Kompletně, pravda, ale s chybami. "Co to sem dal za šrouby! Takovej aušůs!" klel Hvězdopravec při odmontovávání zábradlí na schodech. A porcelánová klika v kuchyňských dveřích měla povolený šroubek a málem vypadla! A do toho všeho nám průvan v oněch dveřích rozbil tabulku, která byla do dveří halabala nalepená tím stejným Sanchezem  a kterou bylo třeba perfektně odstranit. Kromě toho se ucpal odpad a většině elektrických spotřebičů dovezených z Chile bylo třeba vyměnit šňůry, protože hledat ve Francii adaptatér na chilské zástrčky je holý nesmysl.

Je tedy jasné, že v takovém návalu napravování nedostatků jiných nezbyl čas na přidělání garnýže, věšáku ani poliček. A protože je Hvězdopravec týden pryč, dalo se čekat, že mě začnou svrbět prsty. Sanchez navíc přece říkal, že místní zdi jsou měkoučké jako ručníky vyprané v Silanu. Nebylo tedy nad čím váhat. Hlavně nedělat zbytečné díry, kladu si na srdce vzpomínajíc na pana Sancheze, který úzkostlivě počítá každý nedostatek v malbě a zanáší jej do protokolu o předání bytu.

Možná je to tím, že jsem byla místo "dvakrát měř, jednou řež" vychovávána se slovy "s chutí do toho, půl je hotovo". K těmto slovům bych dodala: "a už zbývá jen napravit to pokažené". U garnýže mi v "půl je hotovo" došlo, že mi šrouby nejdou zašroubovat proto, že jsem udělala díry menší než hmožděnky a že se to vůbec nespravilo, jak jsem si myslela, tím, že se mi přesto ony hmožděnky podařilo zatlouct pomocí kladiva. Zbylo už jen tedy ony zatlučené hmožděnky odvrtat, najít nové a všechno šlo jako po másle.

Věšák jsem si tedy pěkně odměřila i s vodováhou a snažila se po stěně moc nečárat sem a tam, protože vím, že pan Sanchez to nemá rád. Tentokrát se nedám nechytat, abych pak musela skoby tajně ohýbat a třást se, že se na to přijde. Za bojového zpěvu "bikini girl with the machine gun" jsem se konečně pustila do vrtání. Dokonce jsem před tím odložila šátek, který jsem měla kolem krku, protože se nedám nechytat jako můj kamarád Skléňa, který si při stavební brigádě do vrtačky zamotal své dlouhé zlaté vlasy a když marně hledal tlačítko "zpětný chod", nachytal ho u toho šéf a poctil ho slovy: "Prosim Tě si ty ruce uřízni a našij si místo nich vemena!". Zkrátila jsem jenom jednu hmožděnku, protože zdi ani zdaleka nesilanizují a u druhé díry mi došla trpělivost. I tak se do té druhé uříznuté hmožděnky zašroubovávalo lépe, protože první díra asi nebyla úplně rovná. Ale změřené to bylo dobře, věšák padl jako ulitý. Spokojeně jsem uklidila kličku podle předpisů a na celé to dílo se zálibně podívala. Takhle pěkně přijdeme domů, otevřeme dveře a.....počkejte, otevřeme dveře? A jako najust zrovna vchodové.

Se zatajeným dechem jsem se pokusila ony dveře otevřít. Projdou. Pokud na věšáku nic nevisí.

Poličky jsem tentokrát tedy nechala na příště, protože se mi zdálo, že zde se vyvrcholilo dílo bleskového packala a jako se střídá den a noc a jako má jin svůj protiklad jan, nastalo období pro perfektní želvy. Amen.