O letošním květnu

Květen je ve Francii měsíc, kdy by se vlastně nemělo nic ani šustnout, protože je v jednom kuse volno.

Začne to prvním májem, svátkem práce, Sarkozym vyhlášeným svátkem opravdové práce. Svátek opravdové práce oslavuje dle slov bývalého prezidenta lidi, kteří nic nežádají a pracují od nevidím do nevidím, neb když oni nejsou v práci, nikdo ji za ně neudělá a nemají nic. Toto prohlášení sklidilo naštvané syčení jak z řad deseti procent lidí, kteří marně práci shánějí, tak od těch, kteří přesto, že pracují, s platem nevyjdou a jsou závislí na sociální pomoci, a samozřejmě i od těch, kteří si myslí, že to, co Sarkozy popsal, se podobá pracovním podmínkám v zemích třetího světa a není tedy co obdivně oslavovat. To vše přispělo k tomu, že se na úřadu práce tedy ocitl sám pan prezident, kam ho hned po dalším volném dni, osmém květnu, svátku konce války, voliči vykopli z funkce. Hvězdopravcův dědeček se sice hrozil, že stále ostřeji se radikalizující Sarkozy na vítězství levice zareaguje armádním pučem, neb ve Francii je prezident také šéf armády, jeho obavy se ale naštěstí nenaplnily, neb jsme ve Francii a ne v zemích třetího světa. Včera tak přes déšť, krupobití a nakonec i zásah letadla bleskem do funkce nastoupil François Hollande, jehož střídmost ostře kontrastuje s nablýskaným Sarkozyho stylem a jehož uvážené vystupování v debatách dává naději, že se na francouzskou politickou scénu vrátí kultivovanost a skutečná debata místo populistického štvaní jedněch proti druhým. Nejeden volič Sarkozyho si sice posteskl, co že je to za Francii, když na Bastille, místě oslav vítězství socialistů, vlají v davu kromě francouzských i evropské, alžírské nebo turecké vlajky a i umírněná pravice hned začala křičet, že by to měl Hollande nějak zdůvodnit a reagovat na to, doufejme ale, že se poté, co Sarkozyho politika vynesla na 18% pravicové extremisty Front nationale, vrátí Francouzům zdravý rozum a uvědomí si, že najít dneska "čistokrevného" Francouze je prakticky nemožné. A dokonce, že mají pravdu někteří myslitelé, kteří tvrdí, že Hollandův slib dát imigrantům, kteří žijí ve Francii déle než pět let, právo volit v komunálních volbách, je převrat stejného kalibru, jako bylo Mitterandovo zrušení trestu smrti.

Protože za Sarkozyho bychom se ho rozhodně nedočkali a já doufám, že se za Hollanda dočkám dokonce i francouzského občanství, abych mohla volit i ve volbách ostatních. I když se podmínky pro to stát se Francouzem za Sarkozyho značně zkomplikovaly. A co nezkomplikoval Sarkozy, zvládne francouzská ambasáda v Chile, kde stále u ledu leží naše složka o uznání manželství. Poslední zprávy bylo zmatené volání "jste si jistí, že jste nám dali váš oddací list, protože my ho nemůžeme ve složce najít?!" a bylo naštěstí vyřešeno mým prohlášením o tom, že "jsem ho naposledy viděla u sekretářky na vrátnici", kde se i po třech měsících oddací list skutečně našel.

Zatímco ve Francii tedy vdaná pořád ještě nejsem a nejspíš ještě dlouho nebudu, v Čechách mi už dávno vystavili oddací list, jak jsem vám psala, a začalo tedy klání s místními zastupitelskými úřady o nový pas. Jak se žádostí, tak pro nový pas, se musí osobně a na nově přímo ambasádu, nikoli jen na konzulát, což znamená jet dvakrát do Paříže. Celou proceduru není možné absolvovat přes konzulát jako dřív, řekla mi ochotná paní v Paříži, protože z úsporných důvodů nejsou konzuláty vybaveny terminály na vydávání biometrických pasů. Naštěstí se mi podařilo sehnat jízdenku za pouhých 100 eur místo obvyklých 200 a naštěstí ležíme nedaleko koridoru TGV, takže jsem, při troše přivstání v 4:30 ráno, mohla do Paříže na den a ušetřit tak za hotel, abych mohla tu sofistikovanou mašinu na biometrické pasy vidět na vlastní oči. V jedenáct jsem vzorně stála před ambasádou, která úřaduje pouze dopoledne, a k mému překvapení jsem konstatovala, že na přepážkách úřednic jsou místo blikajících světýlek futurismu oslintané propisky na provázku jako za mého dětství. Dostala jsem k vyplnění formulář, který byl, abych nepomlouvala, nikoli nacyklostylovaný, nýbrž jen maličko nakřivo okopírovaný a propiskou olepenou potem stovek poutníků za pasem jsem vyplnila údaje o své osobě. Tak kdepak je ta mašina, kruci, pomyslela jsem si, snad mi ji nakonec přece ukážou!? Nevzala jsem si pouzdro na čočky!, napadlo mě úzkostlivě, když jsem si vzpomněla, jak jsem v NCIS viděla jak Gibbs otevírá dveře pomocí sejmutí identity z rohovky.

"A teď vám sejmeme ty otisky", řekla paní a ukázala na malou krabičku s červeným světýlkem, jakou mají na ověření vaší identity v každé chilské zaprášené nemocnici. Žádné modré obkroužení rohovky, žádná světýlka, hologramy, obtiskla jsem střídavě jeden ukazováček a pak druhý a šmitec. Paní mi oznámila, kolik mě bude nový pas stát a řekla, že zavolá, až bude hotov a budu si pro něj moct za dalších 100 až 200 eur přijet. Doufám, že v té době se ambasáda vybaví alespoň samootevíracími dveřmi a jezdicími schody, protože když to tedy srovnám s výletem do Prahy na základní škole, moc se zatím s technikou nepředvedli. Ale uznejme, že alespoň na konzulátech teď nejsou státem placení úředníci zbytečně přetěžováni úřednickou agendou, což jistě přispívá k jejich dobrému zdraví, a vláda tedy jistě ušetří alespoň na zdravotní péči.

Kromě dočkání se nových českých dokladů (procedura s občanským průkazem začne myslím ještě před Vánoci, až budu mít platný pas a čas jet do Čech) a francouzského občanství také doufám, že se ještě za Hollanda dočkám funkčního konta v bance. Jestliže moje staré konto nejde už třetí měsíc stále zavřít, aniž bych ho přitom ale mohla používat, nové v jiné bance zase nejde otevřít. A opravdu pracující úředníci, bez kterých by se banka pod nájezdem zlotřilých migrujících klientů chtějících si k nim nechat přicházet bůh ví za co získané peníze, o nichž nikdo navíc neví, zda vůbec kdy přijdou, jistojistě položila, už měsíc odmítají potvrdit otevření mého nového konta. Jen zlotřilý klient ví, že na neotevřené konto nepřijdou peníze zcela jistě nikdy a pomalu ztrácí v onom mumraji trpělivost. A je zvědav, kterak to poštovní banka vlastněná samotnou La Poste udělá, aby v situaci hodné chytré horákyně svalila vinu na jeho stranu, když se pustí do tvrzení, že podle jejich údajů mi už dávno poslali poštou žádost o doplnění Hvězdopravcovy a mojí složky a že to není jejich vina, že onen dopis zřejmě nedoručila...pošta La Poste.

Kdo tedy rozhodně opravdu pracuje, jsem nezaměstnaná já, která mezi psaním motivačních dopisů, posíláním životopisů, vybalováním a přesouváním krabic, domácností  a vyběháváním nejrůznějších papírů, pečlivě sleduje, kontroluje a urguje úkony ospalého popleteného aparátu bank, státních úřadů, univerzit a pojišťoven, jejichž trávicí systém zdá se trpět chronickou zácpou. Zácpou s občasným ublinkáváním natrávené potravy tu na zapatlané a vytahané pyžamo a tu přímo na stříbrný podnos, na němž byla potrava naservírována spolu s několika úsměvy jako švestičkami ze zahrádky, aby byl pacient, pardon, aparát, vlídný a v dobrém rozmaru. Jen děkuju, že Sarkozymu neprošla drzost politiků našich, kteří lidi bez práce považují automaticky za lenochy a zločince okrádající stát, a chtějí po nich tedy, aby pracovali zadarmo a "udrželi si tak pracovní návyky".  U nás, zdá se, lidem zdeformovaným komunistickými slogany o "příživnictví"a "pracovní povinnosti" Nečasova slova o "nemakačencích" znějí jako známý refrén, a tak ho zpívají dále, a je jim úplně jedno, kde ta slova slyšeli dříve, i když budou jinak křičet, že to, co jsme tu měli, bylo celé špatně a že to byla diktatura.

A tak nám šustí a sviští květen k dalšímu svátku a já doufám, že brzy zbyde trochu času na promazání kol a nafouknutí duší, že se mi ve změti krabic v garáži podaří objevit, kam mi stěhováci zabalili letní sukně a trička a že tu v Provence budeme moct začít žít tak, jak si to představují katalogy cestovních kanceláří.

Za okny poupata vystrkující levandule mi tvrdí, že už to bude brzy.