O slušnosti a civilizovanosti

Jedno ze slov, kterému současná politická scéna za poslední desetiletí značně zvýšila frekvenci výskytu, je slovo slušnost. Zadejte si do google "volební heslo slušnost" a uvidíte, že vám vyjedou všechny strany napříč politickým spektrem. Už dlouho přemýšlím o tom, co to vlastně slušnost znamená, a protože mě dnes velmi zvedlo ze židle čtení o přestupkovém zákoně, který má "slušné lidi" chránit, rozhodla jsem se, že je čas se nad slovem slušnost zamyslet veřejně. Vážený čtenář se možná bude ptát, co že podobná úvaha dělá na blogu o životě na francouzském maloměstě, ale možná téma není až zas tak od věci.

Přeložit slovo slušnost do francouzštiny je samo o sobě docela těžké. Možná, že nejblíže stojí slovo "civilité", které by se ale také dalo přeložit jako civilizovanost. "Ukažte, že jste civilizovaní", můžete například nabádat občany, kteří si z vaší uličky dělají veřejný záchod: "a používejte záchodek před okny Eulalie Čubíkové". Civilizovanost je tedy tak nějak opakem neandrtálnosti a nejspíš tvoří i jistý šarm zdejší společnosti. "Divoši" cedí Hvězdopravec skrze zuby, když potkáme české kamarády, kteří mě nadšeně pozdraví a jeho nechají stát vedle jako by ho ani neviděli. "Nevychovanec", pomyslím si, když mi moje maminka vypráví, kterak ji na žádost o pomoc s výměnou kola kolemjdoucí pán odmítl slovy: "Na cizí věci já nešahám". "Medvěd bručoun", směje se Hvězdopravec, když protijdoucí horal odpoví na pozdrav něčím mezi slovem a zvukem. Zkrátka, civilizovanost je umění se chovat mezi sebou, opakem divokosti. Umění pozdravit - protože pozdravit, to nic nestojí a dávám tím najevo, že druhý není vosk -, umění dát druhému přednost ve dveřích, umění necpat do sebe potravu jako o život ale stolovat. To všechno dohromady tvoří jisté savoir vivre, umění žít, přesněji umění žít pospolu tak, aby dennodenní kontakt nebyl plný skřípění zubů, ran loktem, odsekávání a někdy i nadávek.

Ačkoli nechci generalizovat, z mojí zkušenosti můžu říct, že tento ekvivalent slova slušnost se nám moc v Čechách nehodí. Elementární civilizační návyky tohoto typu u nás sice existují a máme je tak nějak ve vědomí, ale rozhodně se nemůžete víceméně spolehnout, že budou respektovány. Velmi často se setkáváme s tím, že prostě nejsou, aniž by to bylo pro narušitele nějak příliš stigmatizující, a to ani pokud se jedná o veřejnou figuru.

Ve Francii se nikdo nezamýšlí nad tím, který politik je nebo není civilizovaný, neb tento rozměr slušnosti je naprostou samozřejmostí, stejně jako jistá kultivovanost projevu. Také proto Sarkozyho slova: "Vypadni, debile!", jimiž častoval účastníka jednoho z meetingů, který ho žádal, ať se ho nedotýká, tolik Francii šokovala. Možná můžete polemizovat o tom, zda fakt, že většina politických elit pochází z elitní školy ENA je dobře nebo špatně, pravda ale je, že ENA je zárukou toho, že politik se bude umět nejen slušně chovat, ale zároveň bude mít určitou kultivovanost projevu a kulturní a vědomostní zázemí.

Ale vraťme se zpět ke slušnosti v Čechách. Váženému čtenáři je jistě jasné, že národ, kde není zřejmě nemožné, aby byl vážným kandidátem na prezidenta "sympaťák" vesnický pepík Miloš Zeman, a kde se to hemží vulgarismy nalevo i napravo, má na tento druh slušnosti úplně jiný názor. Jistá neotesanost je zřejmě brána jako sympatický rys, a i když nám hrubost vadí, možná si často sami nejsme jisti, jak bychom se vlastně měli sami chovat.

Přemýšlím o tom, když přijedu zpět do svého rodného českého maloměsta a potkávám jednoho známého za druhým. Pozdravit, nepozdravit? Ve Zvonokosech zdravím všechny, kdo třeba jen jdou proti mě na ulici a navážou oční kontakt. Když potkám v rodné díře lidi, kteří se mnou chodili na stejnou školu, většinou je ticho, ačkoli oba dobře víme who is who. A když mě moje maminka představila svojí kolegyni: "To je moje dcera", kolegyně odpověděla: "Já vím, já už jsem ji viděla" a následně pokračovala v konverzaci.  Je to jiná kultura, přemýšlím, cítíc se tak trochu uražena. Nebo jsou prostě nevychovaní? Žije se jim takhle dobře? Napadají tyhle věci jenom mě?

V takových chvílích se cítím v Čechách jako cizinec a zároveň se zoufale snažím, aby to nebylo poznat, aby si o mě nemysleli, že jsem náfuka. A tak se snažím chovat se jako ostatní. Zároveň si ale říkám, největší projev civilizovanosti je být schopen se tak chovat, i když to ostatní nedělají.

Vraťme se ale k původní otázce. Když naši politici apelují na slušnost, na co tedy apelují? Kdo jsou oni slušní lidé? Proč zrovna slovo slušnost?

Proč ne třeba poctivost? Poctivý je člověk, který nekrade a žije v souladu se zákonem. S psaným zákonem. Kupodivu se u nás s ní ohání politická scéna mnohem méně. Z nějakého důvodu se místo o poctivosti mluví o slušnosti, ačkoli obě slova nejsou synonymní.

Na slušnost psaný zákon není. A vzhledem ke zmíněné české lásce k sympatické neotesanosti bych řekla, že celé slovo dostává ještě nejasnější obrysy. Nevyjádřím to přesně, ale pracovně si prozatím definujme pojem takto: Slušní lidé jsou zkrátka ti, co mě neštvou. Ať už je to tím, že nekradou, nebo tím, že nedělají v noci hluk, nebo tím, že se nepovalují před domem na lavičkách.

Je bezdomovec sedící před zvonokoskou poštou, který všechny kolemjdoucí hlasitě zdraví, slušný, i když je špinavý a nejspíš i trochu opilý?

A jaký vztah mají slova slušnost a poslušnost? A příslušnost?

Vraťme se ke slušným lidem jako těm, kteří mě neštvou. Proč mě neštvou? Je to nejspíš proto, že jsou to lidé, kteří přísluší ke stejné názorové, sociální, kulturní skupině jako já. Jsou to lidé, kteří poslouchají stejné pány jako já - ať už je tím pánem nějaký sociální zvyk daný kulturně, ať už je to norma morální nebo zákonná. A protože ke kulturním sociálním zvykům patří i jisté drobné kulturní přestupky proti zákonu, nepochybuje se o slušnosti člověka, který třeba zaplatil pár tisícovek do kapsy určitého lékaře, ačkoli to nejspíš tak úplně legální a poctivé není (či nebylo).

Myslím, že past slova slušnost užívaného naší politickou elitou je přesně zde a přestupkový zákon o tom jasně svědčí. Apel na slušnost je v tomhle případě totiž apelem na netoleranci vůči jinakosti druhého, přestože tahle jinakost může být v mezích zákona, zatímco slušní lidé můžou občas udělat i něco nepoctivého. Na to být zařazen jako neslušný stačí, že naši páni jsou jiní.

Vzrůstající netolerance české společnosti jde tak se slušností pěkně ruku v ruce. Čím víc voláme po tomto významu slušnosti, tím jsme netolerantnější k pánům jiných. Podobné nálady pak vedou i ke stříhání neslušných hár mániček.

A s velkým zjednodušením lze říct, že politici lákající na tato slova voliče se klidně dále nazývají všemi jmény, ukazují na sebe prostředníčky, páchají další celou řadu necivilizovaností a dokonce a hlavně i nepoctivostí a Češi dokola mluví o tom, jak tahle společnost potřebuje slušnosti více, aniž by se zamýšleli nad tím, co že to slušnost je.

Na slovo slušnost v našem současném českém kontextu je ale záhodno dávat dobrý pozor. A naopak vám i sobě přeju více civilizovanosti a poctivosti.