Zvonokosy dnes

Tak nevím nevím, občas začínám přemýšlet, zda se ze mě náhodou nestává Provensalan. Neříkám to jenom kvůli zanedbávání tohoto blogu a internetu vůbec, ani jen kvůli faktu, že jsem odřela Dežotovi bok, když jsem se naše prdítko pokoušela zaparkovat, a dokonce ani jen proto, že mě při poslední jízdě vlakem do Ženevy napadlo, že jsou lidé nějak málo hovorní a že, pokud budu takhle pokračovat, dopadnu nejspíš jako jedna paní v českém vlaku, kterou její soused odpálil typicky česky přívětivě: "Paní, já si ale nechci povídat". Říkám to tak nějak kvůli tomu všemu najednou. Zkrátka, o zpožděních autobusu do Aix, očních problémech prodavačky těstovin a kadeřnických sklonech pekařčiny dcery (myslím té pekařky s hrudkami řasenky) vím všechno.

Na druhou stranu ale pořád ještě nejsem schopná po luberonských silnicích jezdit více než sedmdesát a když prší, otevřu dokořán okno a nadšeně se na ty kapky dívám - v Santiagu jsme nic takového neměli -, místo, abych hartusila, že počasí je neobvyklé, že prší moc a že za to všechno určitě můžou ty chlíváci z Vošingtónu. K asimilaci tedy stále ještě daleko.

V Provence a na celém jižním pobřeží se sice hartusí na trhu hlavně proti počasí, ale doma se pak ví, kdo za to všechno může. Laskavý čtenář, který má jistě spojený místní kraj s lány levandule, růžovým vínem a olivami, sice může možná fialovou barvu považovat za tu, co zdejší kraj charakterizuje nejlépe, během voleb se mi ale začíná zdát, že barva Azurového pobřeží a spol. je hlavně hnědá. A hnědá, to je barva asimilace, jinak táhni, odkud jsi přišel. Nikde jinde ve Francii nemá Le Penova strana Národní fronta takový úspěch. Jaké že tedy dnešní Zvonokosy vlastně jsou?

Pestré.

Novým vynálezem starosty už dávno nejsou toalety, dnes je jim moderní Zvonobus, autobus vozící obyvatele zdarma z jednoho konce města na druhý. Na zastávce čekám s pánem, který čeká na čtyřku, ne na jedničku, ta to bere moc dokola, a když autobus přijede, přátelsky si potřese rukou s řidičem. Ač je autobus zadarmo, využívá ho málokdo, protože Francouzi svá prdítka milují a nemíní se nechat omezovat něčím jako jízdním řádem, už tak stačí, že je pořád terorizují nějakými silničními pravidly, že bylo nedávno zakázáno používat detektory radarů a, ta úplně nejneslýchanější hrůza, od prvního července je nutné mít v autě dokonce alkotest. Usadíme se na sedačky. Vedle nás jede rodinka vracející se od rybníka, holčička spí tatínkovi na klíně a tatínek volá na autobusáka, aby se podíval "jsem Ti říkal, že usne!". Autobusák se koukne a jede dál povolenou padesátkou. Na retardéru autobus nejdřív nadskočí, a pak si prdivým zvukem otře o retardér bříško. "To jsem nebyl já!", vesele volá tatínek. "No jo, tenhle si dycky sedne", komentuje to řidič: "Ty ostatní ne, ale tendle dycky." "Kde chcete vystoupit?", ptá se mě autobusák, protože mě nezná a neví tedy, kam jedu. "V centru", řeknu. "Ale kde v centru???" dodává, protože každého vysype tam, kde to má k domu nejblíž.

Postavy tohoto celkem nudného příběhu jsou pán Provensalan, slečna Češka, řidič evidentně potomek imigrantů ze severní Afriky a tatínek s dcerou jsou černí jako bota.

I ve Zvonokosech se tedy dnes mísí kultury a barvy pleti.

Na poště ve frontě sleduju ženu přede mnou. Burku nemá, ale je zahalená od hlavy až k patě. Uctivě žádá úřednici, aby jí změnila paušál na telefon. Je nejméně o deset let mladší než já. Přemýšlím, co si asi myslí, jaký je její život. Vyvstává mi v hlavě desítka stereotypů. Bije ji muž? Musí rodit jedno dítě za druhým? A pak mě napadne, že Socrates měl pravdu. Vím, že nic nevím. Nevím vůbec nic.

Jsem na řadě. Co o mě ví úřednice za pultem, když slyší můj akcent a moje rozčilení nad tím, že pořád pošta ještě neotevřela naše konto?

Snažím se, aby moje rozčilení nebylo českého, ale francouzského kalibru. Jestliže v Čechách není neobvyklé hulákat, nazvat úřednici neschopnou a nechat si zavolat vedoucího, ve Francii velmi dobře funguje - to, co by v Čechách nefungovalo ani náhodou, jelikož co je komu do toho, že jste socka - poukázání na to, do kterak prekérní situace jste se kvůli chybě dostali a kterak strádáte a nemůžete platit nájem. V Chile byste se zase museli bít v prsa, jak jste strašně důležití, a popřípadě to doložit, jinak nezbyde než pokorně čekat a nerušit. Inu, jak říkám, nevím, proč jazykové učebnice ztrácejí čas lekcemi typu "U doktora", když symptomy jsou všude na světě stejné. Taková lekce "Na úřadě" by se hodila mnohem víc.

Úřednice je milá, stejně jako byla milá na paní přede mnou, a snaží se mi pomoct, aniž by dala najevo, že se nějak liším od "normálního zákazníka". Možná ví, že nic neví. Možná je část její rodiny z Itálie, Portugalska nebo jiné evropské země a to, že mám akcent, jí nepřijde divné. Možná je prostě jen profesionální a jinak ví. Že muslimové-Arabové-imigranti žijou na dávkách a bijou svoje ženy a že východoevropané kradou práci a nejlepší by bylo vystoupit ze Schengenu, aby byl od těhle lidí pokoj. Možná tohle všechno ví a stejně jako 20% místních volila extrémní pravici. Možná ji volila proto, že její muž nemá práci a možná, že jí nepřišlo divné volit Národní frontu ani když přítelkyně jejího syna pochází z černé Afriky, protože ta je přece slušná a tu by nedeportovali. Kdo ví. Já ne a pokud nechci být paranoidní, opakuju si, že nevím.

"Ve Zvonokosech si dejte bacha, kde budete bydlet", říkal Hvězdopravcův bratranec: "Je to tam nebezpečný." Hvězdopravcův bratranec byl ve Zvonokosech naposledy před dlouhými léty, žije na vsi u Marseille a prodává ve zverimexu, protože je expert na mořská akvária.

V Marseille samotném to je také čím dál nebezpečnější, říkali onehdy v televizi. Na Canabière v noci se bandy mladíků motají kolem barů a snaží se okrást v páteční a sobotní noci rozjařené hosty. Naštěstí je tu bývalý legionář Tomas, původem z Maďarska, a jeho kamarádi z východu Evropy, kteří nabízejí barům služby jako ochranka. Samozřejmě mě napadá slovo výpalné, ale vím, že nic nevím. Když jde někdo z hostů vybrat peníze do bankomatu, Tomas a jeho kamarád Sergej jde s ním, protože bankomaty mají bandičky pěkně očíhnuté. A nejvíce číhají na hosty, co sotva drží na nohou. Kamera nekamera, jeden host se potácí tak, že ho Tomas musí podpírat a přitom střeží, aby opilosti nikdo nevyužil k odcizení peněženky nebo mobilu. "A takto Tomas doprovodí hosta bezpečně až k jeho autu.", libuje si komentátor osočuje vzrůstající kriminalitu, která tolik lidí přiměla volit Národní frontu. Po francouzsku.

Inu, ve Zvonokosech, stejně jako v Marseille, zřejmě stále platí, že aby si farář získal důvěru místních, musí nejdřív ustát burgundské vínečko.

Chudáci muslimové přitom nepijí.

Všechno se mi to mísí v hlavě jako sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis a přemýšlím o slovech, jak prý melting pot nefunguje a říkám si, že sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis, to zní jako Pejsek a kočička a kruté bolení hlavy. Nebo schválně, co je lepší ke kafi: gazelí rohy, makovec nebo croissanty?

A odkud vlastně ty gazelí rohy přesně jsou? A má vůbec Provensalan naproti croissanty rád?

Zvonokosy dneška jsou pestré a možná, že když se začneme spíš ptát než tvrdit, nakonec pochopíme, že nejde o to míchat všechno dohromady, ale moct si společně dát, na co máme chuť, aniž by to znamenalo, že si musíme vybrat totéž. A pak, je tu ona skvělá možnost ochutnávání a inspirace!

Často myslím na to, jak tenhle zvonokoský blog, stejně jako můj předchozí blog o Chile, vlastně psát. Ráda karikatuju a ráda se věcem směju, a mám pocit, že moji čtenáři se mnou. Nechci se vysmívat, spíš se podívat na komičnost zaslepených pravd, které jsou legrační právě tím, že jsou pro moje české čtenáře naprosto absurdní. Stejně tak ale považuju za zdravé zkoumat zaslepené pravdy vlastní, které jsou často mnohem méně komické. Je zvláštní, jak je možné se na druhou kulturu dívat očima své vlastní, a zároveň z ní umět i vystoupit a podívat se zase zpátky. Zvláštní a těžké. A obohacující. Díky melting potu.

Až pojedete v létě do Provence, užívejte si tradiční levandule, růžového a oliv. Tradice má něco do sebe. Podívejte se ale zvědavě i na to, co je Provence dnes, protože francouzský venkov už ani v Luberonu není to, co byl, a ne náhodou má v místních vesničkách Národní fronta tolik voličů, kteří onu změnu nenávidí a nového se bojí. A nedělejte si iluze, že se názory Národní fronty nějak přehnaně liší od toho, co se klidně a bez povšimnutí může pronášet v Čechách jako pravda, za níž je jedním dechem proneseno, že tedy není politicky korektní, ale s politickou korektností, ať se jde někam, když je to přece pravda, co se obecně ví. Mimochodem, naše národní hrdost na to, jak jsme chytří, že nebudeme politicky korektní jako ti šašci v Americe nebo v Evropě, je jednou z věcí, které počítám mezi ty méně komické.

Zkuste se podívat na ono míšení starého a nového a na chvíli myslet, že víte, že nic nevíte, a možná uvidíte onu rodící se novou Provence vedle té repetitivně se opakující a ač malebné, do sebe zatuchle uzavřené - i vám samým. Stejně jako bude pro cizince - nedejbože tmavé pleti - uzavřená společnost na nejedné české vesnici v hospodě. I když, on i takový blonďatý Skopčák...

A možná se vám jako mě stane, že francouzské prdítko uhánějící proti vám hlava nehlava uprostřed silnice neřídí místní ovíněný hráč petangu, ale v kompletní burce zahalená žena, která sice přes burku vidí jen tak trochu, ale zcela jistě má ve dveřích auta povinný alkotest.

Zdá se, že o úsměvné absurdity ani v moderní Provence nebude nouze.