Zvonokosy dnes

Tak nevím nevím, občas začínám přemýšlet, zda se ze mě náhodou nestává Provensalan. Neříkám to jenom kvůli zanedbávání tohoto blogu a internetu vůbec, ani jen kvůli faktu, že jsem odřela Dežotovi bok, když jsem se naše prdítko pokoušela zaparkovat, a dokonce ani jen proto, že mě při poslední jízdě vlakem do Ženevy napadlo, že jsou lidé nějak málo hovorní a že, pokud budu takhle pokračovat, dopadnu nejspíš jako jedna paní v českém vlaku, kterou její soused odpálil typicky česky přívětivě: "Paní, já si ale nechci povídat". Říkám to tak nějak kvůli tomu všemu najednou. Zkrátka, o zpožděních autobusu do Aix, očních problémech prodavačky těstovin a kadeřnických sklonech pekařčiny dcery (myslím té pekařky s hrudkami řasenky) vím všechno.

Na druhou stranu ale pořád ještě nejsem schopná po luberonských silnicích jezdit více než sedmdesát a když prší, otevřu dokořán okno a nadšeně se na ty kapky dívám - v Santiagu jsme nic takového neměli -, místo, abych hartusila, že počasí je neobvyklé, že prší moc a že za to všechno určitě můžou ty chlíváci z Vošingtónu. K asimilaci tedy stále ještě daleko.

V Provence a na celém jižním pobřeží se sice hartusí na trhu hlavně proti počasí, ale doma se pak ví, kdo za to všechno může. Laskavý čtenář, který má jistě spojený místní kraj s lány levandule, růžovým vínem a olivami, sice může možná fialovou barvu považovat za tu, co zdejší kraj charakterizuje nejlépe, během voleb se mi ale začíná zdát, že barva Azurového pobřeží a spol. je hlavně hnědá. A hnědá, to je barva asimilace, jinak táhni, odkud jsi přišel. Nikde jinde ve Francii nemá Le Penova strana Národní fronta takový úspěch. Jaké že tedy dnešní Zvonokosy vlastně jsou?

Pestré.

Novým vynálezem starosty už dávno nejsou toalety, dnes je jim moderní Zvonobus, autobus vozící obyvatele zdarma z jednoho konce města na druhý. Na zastávce čekám s pánem, který čeká na čtyřku, ne na jedničku, ta to bere moc dokola, a když autobus přijede, přátelsky si potřese rukou s řidičem. Ač je autobus zadarmo, využívá ho málokdo, protože Francouzi svá prdítka milují a nemíní se nechat omezovat něčím jako jízdním řádem, už tak stačí, že je pořád terorizují nějakými silničními pravidly, že bylo nedávno zakázáno používat detektory radarů a, ta úplně nejneslýchanější hrůza, od prvního července je nutné mít v autě dokonce alkotest. Usadíme se na sedačky. Vedle nás jede rodinka vracející se od rybníka, holčička spí tatínkovi na klíně a tatínek volá na autobusáka, aby se podíval "jsem Ti říkal, že usne!". Autobusák se koukne a jede dál povolenou padesátkou. Na retardéru autobus nejdřív nadskočí, a pak si prdivým zvukem otře o retardér bříško. "To jsem nebyl já!", vesele volá tatínek. "No jo, tenhle si dycky sedne", komentuje to řidič: "Ty ostatní ne, ale tendle dycky." "Kde chcete vystoupit?", ptá se mě autobusák, protože mě nezná a neví tedy, kam jedu. "V centru", řeknu. "Ale kde v centru???" dodává, protože každého vysype tam, kde to má k domu nejblíž.

Postavy tohoto celkem nudného příběhu jsou pán Provensalan, slečna Češka, řidič evidentně potomek imigrantů ze severní Afriky a tatínek s dcerou jsou černí jako bota.

I ve Zvonokosech se tedy dnes mísí kultury a barvy pleti.

Na poště ve frontě sleduju ženu přede mnou. Burku nemá, ale je zahalená od hlavy až k patě. Uctivě žádá úřednici, aby jí změnila paušál na telefon. Je nejméně o deset let mladší než já. Přemýšlím, co si asi myslí, jaký je její život. Vyvstává mi v hlavě desítka stereotypů. Bije ji muž? Musí rodit jedno dítě za druhým? A pak mě napadne, že Socrates měl pravdu. Vím, že nic nevím. Nevím vůbec nic.

Jsem na řadě. Co o mě ví úřednice za pultem, když slyší můj akcent a moje rozčilení nad tím, že pořád pošta ještě neotevřela naše konto?

Snažím se, aby moje rozčilení nebylo českého, ale francouzského kalibru. Jestliže v Čechách není neobvyklé hulákat, nazvat úřednici neschopnou a nechat si zavolat vedoucího, ve Francii velmi dobře funguje - to, co by v Čechách nefungovalo ani náhodou, jelikož co je komu do toho, že jste socka - poukázání na to, do kterak prekérní situace jste se kvůli chybě dostali a kterak strádáte a nemůžete platit nájem. V Chile byste se zase museli bít v prsa, jak jste strašně důležití, a popřípadě to doložit, jinak nezbyde než pokorně čekat a nerušit. Inu, jak říkám, nevím, proč jazykové učebnice ztrácejí čas lekcemi typu "U doktora", když symptomy jsou všude na světě stejné. Taková lekce "Na úřadě" by se hodila mnohem víc.

Úřednice je milá, stejně jako byla milá na paní přede mnou, a snaží se mi pomoct, aniž by dala najevo, že se nějak liším od "normálního zákazníka". Možná ví, že nic neví. Možná je část její rodiny z Itálie, Portugalska nebo jiné evropské země a to, že mám akcent, jí nepřijde divné. Možná je prostě jen profesionální a jinak ví. Že muslimové-Arabové-imigranti žijou na dávkách a bijou svoje ženy a že východoevropané kradou práci a nejlepší by bylo vystoupit ze Schengenu, aby byl od těhle lidí pokoj. Možná tohle všechno ví a stejně jako 20% místních volila extrémní pravici. Možná ji volila proto, že její muž nemá práci a možná, že jí nepřišlo divné volit Národní frontu ani když přítelkyně jejího syna pochází z černé Afriky, protože ta je přece slušná a tu by nedeportovali. Kdo ví. Já ne a pokud nechci být paranoidní, opakuju si, že nevím.

"Ve Zvonokosech si dejte bacha, kde budete bydlet", říkal Hvězdopravcův bratranec: "Je to tam nebezpečný." Hvězdopravcův bratranec byl ve Zvonokosech naposledy před dlouhými léty, žije na vsi u Marseille a prodává ve zverimexu, protože je expert na mořská akvária.

V Marseille samotném to je také čím dál nebezpečnější, říkali onehdy v televizi. Na Canabière v noci se bandy mladíků motají kolem barů a snaží se okrást v páteční a sobotní noci rozjařené hosty. Naštěstí je tu bývalý legionář Tomas, původem z Maďarska, a jeho kamarádi z východu Evropy, kteří nabízejí barům služby jako ochranka. Samozřejmě mě napadá slovo výpalné, ale vím, že nic nevím. Když jde někdo z hostů vybrat peníze do bankomatu, Tomas a jeho kamarád Sergej jde s ním, protože bankomaty mají bandičky pěkně očíhnuté. A nejvíce číhají na hosty, co sotva drží na nohou. Kamera nekamera, jeden host se potácí tak, že ho Tomas musí podpírat a přitom střeží, aby opilosti nikdo nevyužil k odcizení peněženky nebo mobilu. "A takto Tomas doprovodí hosta bezpečně až k jeho autu.", libuje si komentátor osočuje vzrůstající kriminalitu, která tolik lidí přiměla volit Národní frontu. Po francouzsku.

Inu, ve Zvonokosech, stejně jako v Marseille, zřejmě stále platí, že aby si farář získal důvěru místních, musí nejdřív ustát burgundské vínečko.

Chudáci muslimové přitom nepijí.

Všechno se mi to mísí v hlavě jako sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis a přemýšlím o slovech, jak prý melting pot nefunguje a říkám si, že sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis, to zní jako Pejsek a kočička a kruté bolení hlavy. Nebo schválně, co je lepší ke kafi: gazelí rohy, makovec nebo croissanty?

A odkud vlastně ty gazelí rohy přesně jsou? A má vůbec Provensalan naproti croissanty rád?

Zvonokosy dneška jsou pestré a možná, že když se začneme spíš ptát než tvrdit, nakonec pochopíme, že nejde o to míchat všechno dohromady, ale moct si společně dát, na co máme chuť, aniž by to znamenalo, že si musíme vybrat totéž. A pak, je tu ona skvělá možnost ochutnávání a inspirace!

Často myslím na to, jak tenhle zvonokoský blog, stejně jako můj předchozí blog o Chile, vlastně psát. Ráda karikatuju a ráda se věcem směju, a mám pocit, že moji čtenáři se mnou. Nechci se vysmívat, spíš se podívat na komičnost zaslepených pravd, které jsou legrační právě tím, že jsou pro moje české čtenáře naprosto absurdní. Stejně tak ale považuju za zdravé zkoumat zaslepené pravdy vlastní, které jsou často mnohem méně komické. Je zvláštní, jak je možné se na druhou kulturu dívat očima své vlastní, a zároveň z ní umět i vystoupit a podívat se zase zpátky. Zvláštní a těžké. A obohacující. Díky melting potu.

Až pojedete v létě do Provence, užívejte si tradiční levandule, růžového a oliv. Tradice má něco do sebe. Podívejte se ale zvědavě i na to, co je Provence dnes, protože francouzský venkov už ani v Luberonu není to, co byl, a ne náhodou má v místních vesničkách Národní fronta tolik voličů, kteří onu změnu nenávidí a nového se bojí. A nedělejte si iluze, že se názory Národní fronty nějak přehnaně liší od toho, co se klidně a bez povšimnutí může pronášet v Čechách jako pravda, za níž je jedním dechem proneseno, že tedy není politicky korektní, ale s politickou korektností, ať se jde někam, když je to přece pravda, co se obecně ví. Mimochodem, naše národní hrdost na to, jak jsme chytří, že nebudeme politicky korektní jako ti šašci v Americe nebo v Evropě, je jednou z věcí, které počítám mezi ty méně komické.

Zkuste se podívat na ono míšení starého a nového a na chvíli myslet, že víte, že nic nevíte, a možná uvidíte onu rodící se novou Provence vedle té repetitivně se opakující a ač malebné, do sebe zatuchle uzavřené - i vám samým. Stejně jako bude pro cizince - nedejbože tmavé pleti - uzavřená společnost na nejedné české vesnici v hospodě. I když, on i takový blonďatý Skopčák...

A možná se vám jako mě stane, že francouzské prdítko uhánějící proti vám hlava nehlava uprostřed silnice neřídí místní ovíněný hráč petangu, ale v kompletní burce zahalená žena, která sice přes burku vidí jen tak trochu, ale zcela jistě má ve dveřích auta povinný alkotest.

Zdá se, že o úsměvné absurdity ani v moderní Provence nebude nouze.

Konverzační lekce o počasí

Vážený čtenář dobře ví, že v Provence není hlavním zdrojem informací o tom jaké je a bude počasí ani televize, ani rádio, a už vůbec ne internet, ale váš soused, řezník, rybář, pekař a rodina. Stačí jít koupit pět švestek na trh a víte všechno o tom, jak nenormální počasí zase je. V březnu byla neslýchaná sucha. V dubnu lilo jako z konve, což bylo velmi neobvyklé, na druhou stranu se ale cizincům jako já zdálo, že se možná počasí jen snaží co může, aby se dostalo do poklidných vod normality a zmizelo tak jednou Provensalanům z mušky. Ale ne. Pršelo, to ano, všechno se pěkně zazelenalo, ale rezervy vody v podzemí prý jsou stále na historických nevídaných minimech, a to by prý muselo pršet pořádně ještě celý květen, aby se dalo přestat mluvit o suchu.

A tak celý květen pršelo co to dalo, protože počasí si prostě umínilo dostát všem normám do puntíku. Nicméně pifku tu na něj mají pořád a možná proto se posledních pár dní odvděčuje dennodenními bouřkami s občasným krupobitím. Tady to máte, věční nespokojenci! Ve Vars, kousek od nás, v neděli padaly kroupy veliké jako třešně a zničily místním vinnou úrodu. Odpoledne už se proslýchalo, že kroupy byly ve skutečnosti velké jako pingpongové míčky. K večeru jsme zapnuli rádio, abychom ověřili, zda zatím kroupy narostly do velikosti rajčat, ale v rádiu povídali pořád jen o třešních. Na obranu místních se dá říct pouze to, že třešně jsou tu neobvykle veliké.

Dalo by se tedy říct, že nám nastalo léto. Jenže s Hvězdopravcem, v podivném bezčasí po návratu z jižní polokoule, je těžké si uvědomit, že nastal čas pro uklizení zimního oblečení a vyprášení toho letního. Zvlášť, když je na horách pořád ještě trochu sněhu.

Minulý týden byl Hvězdopravec v Ženevě, a já jsem se za ním vydala ve čtvrtek, abych se sešla se svojí kamarádkou Igou a poobědvala s ní ve venkovní restauraci blízko laboratoře, kde Iga pracuje. Oba dva večery v Ženevě jsme pak strávili u dalších kamarádů, jednou vysedávajíce večer na terase nad zemí vonící řekou a podruhé grilujíce merguez na zahrádce. Léto zkrátka.

Ale na horách je přece ještě trocha sněhu, a to nemohlo zůstat bez využití, zvlášť, když cesta zpět do Zvonokos vedla přes Alpy.

Hvězdopravec rozhodl, že víkend strávíme ve Vanoise a pokusíme se o zdolání tamějšího nejvyššího vrcholku jménem Grande Casse, tj. Něco velkého a rozbitého. Výstup trvá dva dny a přenocovává se v útulně, která je občas dokonce hlídaná, tj. máte to štěstí, že vám večer někdo uvaří.

První den jsme tedy dojeli pod stezku vedoucí 1000 výškových metrů k útulně. Bylo přes dvacet stupňů, svítilo slunce a křiklavě zelené stráně byly posety veselými žlutými tečkami pampelišek. Rozpustilé zurčení potůčku nebylo skoro slyšet pro hlasitý zpěv ptactva. Pár důchodců ve sportovních šortkách a s kšiltovkami si to rázně se opírajíc o hůlky štrádoval přes parkoviště. Hvězdopravec vytáhl z auta lyže, lyžařské boty, cepíny, mačky a další nezbytnosti a já jsem se rozhodla, že ponechám svoje goretexové kalhoty zatím v batohu.

"Pozor na lyžaře!", hlásila cedule na začátku cesty. Tak vida, nejsme tu úplně špatně, pomyslela jsem si, otřela si pot z čela a vykročila kupředu.

Stoupali jsme výš a výš, ale po sněhu nikde ani památky, jen vysoko nad námi na vrcholcích. V trávě kvetly hořce a stráně byly plné pískajících svištích rodinek. A pak najednou, po třech hodinách stoupání s lyžemi na batohu, konečně sníh. A navíc začaly padat kroupy.

K útulně jsme došli za krupobití a oblečení do téměř všeho, co jsme měli. Otevřeli jsme dveře a já jsem jen žasnula nad množstvím přileb, maček, cepínů a lan poskládaných všude kolem. Ve společenské místnosti, pod nespočetnými botami, svetry, tulenními pásy a ponožkami sušícími se u stropu seděla nejméně stovka podobných bláznů jako my odmítajících si připustit, že zima je přece definitivně u konce. Vmáčknuli jsme se na poslední volné místečko u stolu. Sousedé napravo se také chystají zítra na Něco velkého a rozbitého. Sousedé naproti tam byli dnes, ale bylo ošklivě a nemohli dojít až na vrchol. A sníh už je jen taková břečka. "Je třeba, aby pořádně mrzlo", filozofoval soused vlevo nedbajíce faktu, že je poslední květnový víkend. Zásadní otázka byla položena. Jaké bude zítra počasí??? Obrovské skupině z Lyonu je to jedno, jsou tu na tréninku techniky vyhrabávání se z laviny a záchrany spadlého do trhliny. Ostatní říkají, co vědí, a udávají zdroj a hodinu zjištění informace. Z toho všeho jde hlava kolem a je jasné jen to, že bude buď hezky nebo ošklivě.

Budíček je ve čtyři ráno. V ložnici pro dvanáct lidí, kde na pryčně ležíme Hvězdopravec a já, vstávají všichni. Venku leje jako z konve.

U snídaně konstatujeme, že Lyoňané zůstali v pelechu, a všichni ti, kdo vstali, váhají, zda pětačtyřicet stupňů nakloněný ledovec není v mokrém sněhu trochu o ústa. Hvězdopravec co pět minut vybíhá do deště a přichází tu se zprávou "už se to trhá" a tu "už zase není vidět vůbec nic". Naši sousedé, pár chlapíků kolem padesátky, nakonec usuzují, že risk je zisk a vydávají se na Něco velkého. Hvězdopravec a já si řekneme, že Něco velkého je i rozbitého a že se spokojíme s něčím malým. Zvlášť, když to umožňuje ještě si trochu přispat. Dokonce tak, že odcházíme z útulny jako úplně poslední. Většina výprav sjela rovnou do údolí, jen Lyoňané si šli někam hrát do sněhu mlha nemlha, déšť nedéšť.

Za mlhou tak hustou, že by se dala krájet, leží rybníčky roztátého sněhu, a pak konečně vidíme Point de la Rechasse, kam se chystáme. Na vrcholku rozeznáváme padesátičlenou výpravu z Lyonu, která tam trénuje jištění v terénu na hřebenu. Naštěstí mají čas sejít z vrcholku dolů než se dohrabeme na místo, kde sundáme lyže a nasadíme mačky. Z vrcholku je pěkný výhled, jen Něco velkého a rozbitého je v mracích. Večer z internetu pak zjistíme, že nejméně jedna výprava ten den došla na vrcholek. Smekám svůj začátečnický klobouk, umiňuju si chodit pravidelně běhat a nebýt srab.

Cesta dolů je jako průsek všemi ročními obdobími. Lyžujeme a zanecháváme pod vrcholkem půvabné pravidelné vlnovky. Pak je sníh pokrytý včerejšími kroupami stále měkčí a měkčí a jede to pořád pomaleji a pomaleji. Pod útulnou to začíná být samý kámen a stále častěji se objevují místa, kde musíme lyže sundat a přenést. Kousek od nás na sněhu skotačí pár svišťů a Hvězdopravec prohlašuje, že by je na lyžích hravě dohonil. Jenže lyže za chvíli sundaváme a zase přenášíme. Na loukách hledáme zbytky sněhu po stranách potoka, abychom sjeli ještě kousek, a pak ještě další. Nakonec sudnáme lyže nadobro a rozvalíme se v suché trávě na sluníčku. Po pikniku dáme lyže na batoh a jdeme prudce dolů. Kousek od auta ukazuju Hvězdopravci, co je to podběl. U auta máme už jazyk na vestě a naše lyže jsou úplně suché. Je pětadvacet stupňů a v černých goretexových kalhotách je jako u sauně.

A tak doufám, že teď na nějakou dobu opravdu budeme mít léto a že tohle ideální konverzační cvičení pro lekce "Mluvíme o počasí" je u konce. Jak tak znám ale Hvězdopravce, následující lekce se bude týkat procvičování imperativů jako "povol!" a "dober!" a číslovek hlavně pomocí otázek jako: "Kolik ještě zbývá lana?". Ale nebude to trvat dlouho, protože alespoň pro Hvězdopravce brzy zase nastává zima v Chile...

Perfektní želvy a bleskoví packalové

Další z rysů povahy, kterou máme s kumulantem Hvězdopravcem naprosto rozdílnou, je náš životní postoj vůči rychlosti a důkladnosti vykonávání otravných úkolů. Jistě to znáte. Hora nádobí. Nábytek k sestrojení. Krabice k vybalení. Věšák k pověšení, který se válí už tři týdny v předsíni jako výzva pro vaše nervy, zda se pověsíte dřív vy nebo on. Jsou jistě lidé, kteří se do podobného úkolu vrhnou hned, důkladně všechno promyslí, změří, zvizualizují, a následně čistě a efektivně vykonají. Navrhuji, aby se pro podobné jedince přechodně povolilo klonování.

Hvězdopravec je perfekcionista rychlosti želvy, já jsem packal rychlosti blesku. Zatímco já horu nádobí zlikviduju za půl hodiny, rozbiju u toho dvě tři skleničky a jen několik dalších se jich po uschnutí bude muset umýt znova, Hvězdopravec bude za nevrlého vrčení hodiny zabořen v polštářích jarové pěny a co patnáct minut z ní vytáhne další zářivou sklenici jak z reklamy. Dovedete si jistě představit, jak to v takové domácnosti občas hřmí. Nic s tím ale nenaděláte. Zatímco Hvězdopravec se naučil kutit se svým otcem, který je schopen za den položit pouze čtyři kachle, zato ale v precizních úhlech na všechno včetně snad i zemské osy, já jsem dcera mojí maminky, která onehdá nechala na míru udělat skříňku na odpadkový koš. Když ji přinesla domů, šťastná, jak to pěkně vyřešila, ukázalo se, že při měření zapomněla na fakt, že okolo podlahy je na zdi asi dva centimetry tlustý rantl. Skříňka o ty dva centimetry tedy přesahovala oproti ostatním, vyrovnaným v řadě jako dřevotřískoví vojáci. No co, řekla si maminka a spokojeně zasunula do skříňky náš vyklápěcí odpadkový koš. Padl do ní přesně, na výšku i na šířku. Se sklopeným víkem, samozřejmě.

Když jsem se přistěhovala k Hvězdopravci kdysi dávno v Grenoblu, jeho byt měl několik perfektních, rovných, čistě bílých stěn, v koupelně pár perfektně položených kachlů a luxusní masážní sprchu. Vedle ní zela hrubě osekaná zeď připravená jednoho dne na perfektní vestavěnou skříň, vedle panenských sněhobílých stěn se v klidu na svět šklebily stěny s otrhanou tapetou ze sedmdesátých let a druhá polovina kachlů mokla již pár měsíců a možná i let v krabicích na zcela stavebním materiálem zacpaném balkóně. Zůstalo to tak až do našeho odjezdu, kdy se spěšně trhaly tapety, malovalo a dodělávala se skříň, aby se byt dal pronajmout. Ono stěhování, při němž nám pomáhal tatínek Jean, trvalo tedy pět dní a bylo to zaručeně to nejhorší stěhování v mém životě.

V Chile jsme si umínili nastěhovat se do bytu, kde nebude třeba na nic ani sáhnout. Jenže to nakonec dopadlo tak, že jsme našli byt, kde se musela měnit podlaha a bylo třeba přidělat několik polic. Podlahu vyměnila firma a do polic se pustil Hvězdopravec se svojí perfektní vrtačkou, na niž je tak hrdý, že se jí skoro nesmím ani dotknout a pokud už tak učiním, musím vždy zdůraznit, že jsem ji vrátila na své místo i s kličkou. Ale ještě než přišel čas na vrtačku, probíhalo dlouhé zkoušení, pohled z blízka, pohled z dálky, další měření, přines tužku, nadávky na vodováhu, klení, že se vůbec nedívám a nepomáhám, hledání metru, měření, rozčilení nad tím, kam se zatoulal ten správný vrták, přeměřování, otázka, zda jsem si jistá, že to chci přesně takhle, pohled zblízka, pohled z dálky, podrž to pořádně, takhle nic nevidím, a pak teprve konečně onen báječný vrtací zvuk, znamení, že zdárně postupujeme dopředu. S omezením hodin, kdy se v domech v Chile smí vrtat, to dopadlo tak, že to celé šlo rychlostí jedna police za den. Zato, když už je díra do zdi vyhloubena přesně na velikost hmožděnky - Hvězdopravec nepatří k lidem, kteří by dělali taková zvěrstva jako uřízli konec, protože se jim nechce vrtat hlouběji - a šroub nebo skoba v ní, Hvězdopravec na ní láskyplně zatlačí, co to jde, a spokojeně prohlásí: "Na tom se můžeš klidně oběsit, to nepovolí."

Samozřejmě, že to v Chile dopadlo tak, že jednoho dne, více než půl roku po našem nastěhování do bytu v Monte Carmelo, když byl Hvězdopravec pryč, do mě uhodil blesk packalské energie a šlo se na věc. Během jednoho dne jsem pověsila v kuchyni tyče na kuchyňské náčiní, obrázky po celém bytě, věšák na šaty u vchodu a dvě poličky na knihy v pokoji. Jenom poličky byly velmi viditelně nakřivo protože mi nějak uhnula vrtačka. Jenom u jednoho obrázku jsem vrtala do nějakého moc tvrdého místa, a protože to bleskový packal nerad, rozhodla jsem se udělat novou díru o něco výš, schválně, jestli je tam ta zeď měkčí, však ono se to schová pod ten obrázek. Zato tyče v kuchyni vypadaly úplně rovně, i když tak zcela nebyly. Sama bych si toho nevšimla. Všiml si toho ale Hvězdopravec, když přijel domů a hned po minutě uznání a ulehčení nad tím, že je hotovo a že už nebude muset celé dny trávit plánováním vyvrtání další díry, spatřil první známku nedokonalosti. A to netušil, jak pro mě byla celá věc náročná. Především cpaní věšáku na dvě špatně změřené skoby, které byly jen o pár milimetrů příliš daleko od sebe. Nakonec jsem skobu trochu ohnula a bylo vyřešeno.

A jsme ve Zvonokosech v domě rodiny Sanchezových. No ano, našli jsme domeček patřící rodině se jménem jak kdybychom byli stále ještě na druhém konci světa. Paní Sanchezová byla dekoratérka interiérů a k jejím zálibám patřilo neustálé měnění interiéru, a to včetně malby. O každé klice či lampě, kterou v domku nechala, nám dlouho vyprávěla. Já, protože nevím, jak dlouho ve Zvonokosech zůstaneme, jsem ráda, že lampy v bytě jsou, protože je nemusíme kupovat, a jsem schopná tuto vděčnost pociťovat i při pohledu na lampu v podobě mosazného anděla podepírajícího svítící růžový květ.

Hvězdopravec se spolu se mnou směje podobným "sanchezovinám", ale jinak pohoršeně kroutí hlavou nad fušařinou, s jakou pan Sanchez rekonstruoval dům. Kompletně, pravda, ale s chybami. "Co to sem dal za šrouby! Takovej aušůs!" klel Hvězdopravec při odmontovávání zábradlí na schodech. A porcelánová klika v kuchyňských dveřích měla povolený šroubek a málem vypadla! A do toho všeho nám průvan v oněch dveřích rozbil tabulku, která byla do dveří halabala nalepená tím stejným Sanchezem  a kterou bylo třeba perfektně odstranit. Kromě toho se ucpal odpad a většině elektrických spotřebičů dovezených z Chile bylo třeba vyměnit šňůry, protože hledat ve Francii adaptatér na chilské zástrčky je holý nesmysl.

Je tedy jasné, že v takovém návalu napravování nedostatků jiných nezbyl čas na přidělání garnýže, věšáku ani poliček. A protože je Hvězdopravec týden pryč, dalo se čekat, že mě začnou svrbět prsty. Sanchez navíc přece říkal, že místní zdi jsou měkoučké jako ručníky vyprané v Silanu. Nebylo tedy nad čím váhat. Hlavně nedělat zbytečné díry, kladu si na srdce vzpomínajíc na pana Sancheze, který úzkostlivě počítá každý nedostatek v malbě a zanáší jej do protokolu o předání bytu.

Možná je to tím, že jsem byla místo "dvakrát měř, jednou řež" vychovávána se slovy "s chutí do toho, půl je hotovo". K těmto slovům bych dodala: "a už zbývá jen napravit to pokažené". U garnýže mi v "půl je hotovo" došlo, že mi šrouby nejdou zašroubovat proto, že jsem udělala díry menší než hmožděnky a že se to vůbec nespravilo, jak jsem si myslela, tím, že se mi přesto ony hmožděnky podařilo zatlouct pomocí kladiva. Zbylo už jen tedy ony zatlučené hmožděnky odvrtat, najít nové a všechno šlo jako po másle.

Věšák jsem si tedy pěkně odměřila i s vodováhou a snažila se po stěně moc nečárat sem a tam, protože vím, že pan Sanchez to nemá rád. Tentokrát se nedám nechytat, abych pak musela skoby tajně ohýbat a třást se, že se na to přijde. Za bojového zpěvu "bikini girl with the machine gun" jsem se konečně pustila do vrtání. Dokonce jsem před tím odložila šátek, který jsem měla kolem krku, protože se nedám nechytat jako můj kamarád Skléňa, který si při stavební brigádě do vrtačky zamotal své dlouhé zlaté vlasy a když marně hledal tlačítko "zpětný chod", nachytal ho u toho šéf a poctil ho slovy: "Prosim Tě si ty ruce uřízni a našij si místo nich vemena!". Zkrátila jsem jenom jednu hmožděnku, protože zdi ani zdaleka nesilanizují a u druhé díry mi došla trpělivost. I tak se do té druhé uříznuté hmožděnky zašroubovávalo lépe, protože první díra asi nebyla úplně rovná. Ale změřené to bylo dobře, věšák padl jako ulitý. Spokojeně jsem uklidila kličku podle předpisů a na celé to dílo se zálibně podívala. Takhle pěkně přijdeme domů, otevřeme dveře a.....počkejte, otevřeme dveře? A jako najust zrovna vchodové.

Se zatajeným dechem jsem se pokusila ony dveře otevřít. Projdou. Pokud na věšáku nic nevisí.

Poličky jsem tentokrát tedy nechala na příště, protože se mi zdálo, že zde se vyvrcholilo dílo bleskového packala a jako se střídá den a noc a jako má jin svůj protiklad jan, nastalo období pro perfektní želvy. Amen.

O letošním květnu

Květen je ve Francii měsíc, kdy by se vlastně nemělo nic ani šustnout, protože je v jednom kuse volno.

Začne to prvním májem, svátkem práce, Sarkozym vyhlášeným svátkem opravdové práce. Svátek opravdové práce oslavuje dle slov bývalého prezidenta lidi, kteří nic nežádají a pracují od nevidím do nevidím, neb když oni nejsou v práci, nikdo ji za ně neudělá a nemají nic. Toto prohlášení sklidilo naštvané syčení jak z řad deseti procent lidí, kteří marně práci shánějí, tak od těch, kteří přesto, že pracují, s platem nevyjdou a jsou závislí na sociální pomoci, a samozřejmě i od těch, kteří si myslí, že to, co Sarkozy popsal, se podobá pracovním podmínkám v zemích třetího světa a není tedy co obdivně oslavovat. To vše přispělo k tomu, že se na úřadu práce tedy ocitl sám pan prezident, kam ho hned po dalším volném dni, osmém květnu, svátku konce války, voliči vykopli z funkce. Hvězdopravcův dědeček se sice hrozil, že stále ostřeji se radikalizující Sarkozy na vítězství levice zareaguje armádním pučem, neb ve Francii je prezident také šéf armády, jeho obavy se ale naštěstí nenaplnily, neb jsme ve Francii a ne v zemích třetího světa. Včera tak přes déšť, krupobití a nakonec i zásah letadla bleskem do funkce nastoupil François Hollande, jehož střídmost ostře kontrastuje s nablýskaným Sarkozyho stylem a jehož uvážené vystupování v debatách dává naději, že se na francouzskou politickou scénu vrátí kultivovanost a skutečná debata místo populistického štvaní jedněch proti druhým. Nejeden volič Sarkozyho si sice posteskl, co že je to za Francii, když na Bastille, místě oslav vítězství socialistů, vlají v davu kromě francouzských i evropské, alžírské nebo turecké vlajky a i umírněná pravice hned začala křičet, že by to měl Hollande nějak zdůvodnit a reagovat na to, doufejme ale, že se poté, co Sarkozyho politika vynesla na 18% pravicové extremisty Front nationale, vrátí Francouzům zdravý rozum a uvědomí si, že najít dneska "čistokrevného" Francouze je prakticky nemožné. A dokonce, že mají pravdu někteří myslitelé, kteří tvrdí, že Hollandův slib dát imigrantům, kteří žijí ve Francii déle než pět let, právo volit v komunálních volbách, je převrat stejného kalibru, jako bylo Mitterandovo zrušení trestu smrti.

Protože za Sarkozyho bychom se ho rozhodně nedočkali a já doufám, že se za Hollanda dočkám dokonce i francouzského občanství, abych mohla volit i ve volbách ostatních. I když se podmínky pro to stát se Francouzem za Sarkozyho značně zkomplikovaly. A co nezkomplikoval Sarkozy, zvládne francouzská ambasáda v Chile, kde stále u ledu leží naše složka o uznání manželství. Poslední zprávy bylo zmatené volání "jste si jistí, že jste nám dali váš oddací list, protože my ho nemůžeme ve složce najít?!" a bylo naštěstí vyřešeno mým prohlášením o tom, že "jsem ho naposledy viděla u sekretářky na vrátnici", kde se i po třech měsících oddací list skutečně našel.

Zatímco ve Francii tedy vdaná pořád ještě nejsem a nejspíš ještě dlouho nebudu, v Čechách mi už dávno vystavili oddací list, jak jsem vám psala, a začalo tedy klání s místními zastupitelskými úřady o nový pas. Jak se žádostí, tak pro nový pas, se musí osobně a na nově přímo ambasádu, nikoli jen na konzulát, což znamená jet dvakrát do Paříže. Celou proceduru není možné absolvovat přes konzulát jako dřív, řekla mi ochotná paní v Paříži, protože z úsporných důvodů nejsou konzuláty vybaveny terminály na vydávání biometrických pasů. Naštěstí se mi podařilo sehnat jízdenku za pouhých 100 eur místo obvyklých 200 a naštěstí ležíme nedaleko koridoru TGV, takže jsem, při troše přivstání v 4:30 ráno, mohla do Paříže na den a ušetřit tak za hotel, abych mohla tu sofistikovanou mašinu na biometrické pasy vidět na vlastní oči. V jedenáct jsem vzorně stála před ambasádou, která úřaduje pouze dopoledne, a k mému překvapení jsem konstatovala, že na přepážkách úřednic jsou místo blikajících světýlek futurismu oslintané propisky na provázku jako za mého dětství. Dostala jsem k vyplnění formulář, který byl, abych nepomlouvala, nikoli nacyklostylovaný, nýbrž jen maličko nakřivo okopírovaný a propiskou olepenou potem stovek poutníků za pasem jsem vyplnila údaje o své osobě. Tak kdepak je ta mašina, kruci, pomyslela jsem si, snad mi ji nakonec přece ukážou!? Nevzala jsem si pouzdro na čočky!, napadlo mě úzkostlivě, když jsem si vzpomněla, jak jsem v NCIS viděla jak Gibbs otevírá dveře pomocí sejmutí identity z rohovky.

"A teď vám sejmeme ty otisky", řekla paní a ukázala na malou krabičku s červeným světýlkem, jakou mají na ověření vaší identity v každé chilské zaprášené nemocnici. Žádné modré obkroužení rohovky, žádná světýlka, hologramy, obtiskla jsem střídavě jeden ukazováček a pak druhý a šmitec. Paní mi oznámila, kolik mě bude nový pas stát a řekla, že zavolá, až bude hotov a budu si pro něj moct za dalších 100 až 200 eur přijet. Doufám, že v té době se ambasáda vybaví alespoň samootevíracími dveřmi a jezdicími schody, protože když to tedy srovnám s výletem do Prahy na základní škole, moc se zatím s technikou nepředvedli. Ale uznejme, že alespoň na konzulátech teď nejsou státem placení úředníci zbytečně přetěžováni úřednickou agendou, což jistě přispívá k jejich dobrému zdraví, a vláda tedy jistě ušetří alespoň na zdravotní péči.

Kromě dočkání se nových českých dokladů (procedura s občanským průkazem začne myslím ještě před Vánoci, až budu mít platný pas a čas jet do Čech) a francouzského občanství také doufám, že se ještě za Hollanda dočkám funkčního konta v bance. Jestliže moje staré konto nejde už třetí měsíc stále zavřít, aniž bych ho přitom ale mohla používat, nové v jiné bance zase nejde otevřít. A opravdu pracující úředníci, bez kterých by se banka pod nájezdem zlotřilých migrujících klientů chtějících si k nim nechat přicházet bůh ví za co získané peníze, o nichž nikdo navíc neví, zda vůbec kdy přijdou, jistojistě položila, už měsíc odmítají potvrdit otevření mého nového konta. Jen zlotřilý klient ví, že na neotevřené konto nepřijdou peníze zcela jistě nikdy a pomalu ztrácí v onom mumraji trpělivost. A je zvědav, kterak to poštovní banka vlastněná samotnou La Poste udělá, aby v situaci hodné chytré horákyně svalila vinu na jeho stranu, když se pustí do tvrzení, že podle jejich údajů mi už dávno poslali poštou žádost o doplnění Hvězdopravcovy a mojí složky a že to není jejich vina, že onen dopis zřejmě nedoručila...pošta La Poste.

Kdo tedy rozhodně opravdu pracuje, jsem nezaměstnaná já, která mezi psaním motivačních dopisů, posíláním životopisů, vybalováním a přesouváním krabic, domácností  a vyběháváním nejrůznějších papírů, pečlivě sleduje, kontroluje a urguje úkony ospalého popleteného aparátu bank, státních úřadů, univerzit a pojišťoven, jejichž trávicí systém zdá se trpět chronickou zácpou. Zácpou s občasným ublinkáváním natrávené potravy tu na zapatlané a vytahané pyžamo a tu přímo na stříbrný podnos, na němž byla potrava naservírována spolu s několika úsměvy jako švestičkami ze zahrádky, aby byl pacient, pardon, aparát, vlídný a v dobrém rozmaru. Jen děkuju, že Sarkozymu neprošla drzost politiků našich, kteří lidi bez práce považují automaticky za lenochy a zločince okrádající stát, a chtějí po nich tedy, aby pracovali zadarmo a "udrželi si tak pracovní návyky".  U nás, zdá se, lidem zdeformovaným komunistickými slogany o "příživnictví"a "pracovní povinnosti" Nečasova slova o "nemakačencích" znějí jako známý refrén, a tak ho zpívají dále, a je jim úplně jedno, kde ta slova slyšeli dříve, i když budou jinak křičet, že to, co jsme tu měli, bylo celé špatně a že to byla diktatura.

A tak nám šustí a sviští květen k dalšímu svátku a já doufám, že brzy zbyde trochu času na promazání kol a nafouknutí duší, že se mi ve změti krabic v garáži podaří objevit, kam mi stěhováci zabalili letní sukně a trička a že tu v Provence budeme moct začít žít tak, jak si to představují katalogy cestovních kanceláří.

Za okny poupata vystrkující levandule mi tvrdí, že už to bude brzy.

Tlačení do domečku

Další historicky dlouhá pauza na blogu není tentokrát zaviněna absencí internetu ve zvonokoských končinách, nýbrž tím, že jsme se v půlce dubna z Reillanne přestěhovali do našeho nového domečku ve Zvonokosech. Internet k nám dorazil hned po týdnu, jedné páteční noci, když Hvězdopravec pozoroval na observatoři a já jsem seděla na jedné z našich vypůjčených kovových židlí, které nesnesitelně studily do pozadí tak, jak by to turista v Provence nikdy nečekal. Na vypůjčené židli jsem seděla proto, že kromě vypůjčené židle už se u nás už dalo jedině ležet na vypůjčeném slamníku. Domeček zel jinak prádnotou, a to takovou, že bych, kdybych začala trpět samomluvou, mohla klidně vést konverzaci s paní Ozvěnou.

Z Reillanne jsme si půjčili stůl, abychom měli k židlím a slamníku pěkně do třetice, a po vyčerpávajícím víkendu, kdy jsme v Reillanne uklízeli a stěhovali našich pět švestek včetně lyží a kol - život s Hvězdopravcem už je takový, že dřív než gauč bude zkrátka doma vybavení na vyhrabávání zasypaného z laviny - , jsme se tedy ocitli v ozvěnou znějícím domečku ve Zvonokosech.

Po bydlení v betonovém loftu v Bellavistě jsme se rozhodli pro opačný extrém, tj. bydlení v domku, po jehož střechách jistě běhal v polovině devatenáctého století Gionův husar Angelo v době epidemie cholery. Domek je natěsnaný v uličce tak malé, že jí neprojede ani auto. Což ovšem nic nemění na faktu, že má dům obrovskou garáž. "Hlavně, aby se vám do ní nenastěhovaly krysy!", varoval nás hned tatínek Jean, jehož krysí Einstein se přes dvě fotobuňky na pasti stále těší pevnému zdraví na svobodě.

O tom, jaké je bydlení v podobných malebných pokroucených starých domech s půvabným točitým schodištěm vedoucím postupně do prvního a následně do druhého patra, jsme se mohli přesvědčit hned onen stěhovací víkend, kdy jsme si koupili novou ledničku. Auto jsme zaparkovali na přilehlém náměstí, Hvězdopravec a tatínek Jean opatrně lednici sundali z návěsu a přinesli uličkou plnou holubinců až k našim dveřím.

A nastalo tlačení lednice do domečku. Půvabné pokroucené schodiště s podhledem, které bylo jistě projektováno v době dávno před vznikem první ledničky, se okamžitě zdálo mnohem méně půvabné. Hvězdopravec a tatínek Jean s tunovou lednicí různě rotovali a strašně u toho funěli. Asi po patnácti minutách a poté, co si Hvězdopravec pro snazší manipulaci přivázal lednici k zádům, se jim ale skutečně podařilo objevit úhel, pod kterým se jim náš první přístroj podařilo prostrčit schodištěm. Lednice byla doma.

Zbývalo natlačit slamník. Po několika měřeních bylo jasné, že půjde do druhého patra oknem. Co se týče lan, jsme naštěstí vždy vybaveni perfektně, a tak slamník cestoval pohodlně venkovním výtahem. Ještě, že máme alespoň velká okna.

Tváří v tvář faktu, že náš dům má tu výhodu, že je prakticky nevykraditelný, neb kdo by se s lupem vláčel po oněch příšerných schodech, jsem si začala představovat, jak k nám přijíždí kontejner z Chile. Vzhledem k tomu, že všechny služby typu stěhování nebo doručování v Provence, alespoň jak se zdá, zajišťují pánové silného charakteru, pro znalce roku v Provence "typ Massot", obrnila jsem se tou největší možnou dávkou asertivity.

A tu jsem si mohla nacvičit ještě před příjezdem kontejneru, protože týden před tím nám přišel nový gauč. Naše mrňavá ulička není na mapě, ale i kdyby byla, bylo by to k ničemu, protože pan závozník si stejně mapu nevzal. Vyřešil celou věc tak, že prostě někde u vjezdu do Zvonokos zastavil a zavolal mi, že stojí u nás před domem. Bylo mi jasné, že u nás před domem nestojí, neb se k nám nedá vjet, a doporučila jsem mu, ať dojede do centra a následně mi zavolá.

Po pěti minutách byl pan závozník znovu před domem. Znovu jsem mu vysvětlila, že před domem rozhodně není a následně ho podle jeho indikací (napravo mám půjčovnu videa, nalevo hospodu) navedla až na náměstí poslouchajíc jeho zlověstné klení.

Z kamionu na náměstí vyskočil pán, jehož jsem si okamžitě překřtila na pana Kamioňáka, neb přestože jeho náklaďáček vypadal jako jen trochu větší dodávka, pán jako by z oka vypadl řidičům obrovských trucků z amerických filmů. "Schody, do prdele", řekl přívětivě, když viděl náš domek: "No to se vam sem pani nevejde ani náhodou." "Vejde", řekla jsem.

 Kamioňák si plivl do dlaní a spolu s pobledlým vytáhlým uhrovatým mladíkem, který se za celou dobu neodvážil pronést ani slovo, donesl první polovinu gauče před dveře. "Povidám, že nevejde", řekl a začal se naoko pokoušet tlačit gauč do chodbičky vedoucí k točitým schodům.

"Zkuste to natočit takhle", řekla jsem já, ženuška s mozkem vrabce, či jak se říká ve Francii, ústřice.

"Pani!!!!", řekl Kamioňák: "Já mám sedumnáct let prakce! Povidam, že ten gauč neprojde."

Gauč projde, pomyslela jsem si, ale moje návrhy ne. Tváří v tvář faktu, že se Kamioňák chystal položit náš nový gauč do holubinců před domem jsem zbaběle přiznala, že máme garáž. Kamioňák se rozzářil a začal sršet radami. "To já znam, jednu takovou", řekl: "v takovymdle domě. Místo kanape si kupte takový kostky jako má vona, na tom se dobře sedí." "Nebojte, však ono to kanape projde", řekla jsem pevně. "Pani, povidam, že neprojde!" rozzuřil se zase Kamioňák: "Mam sedumnáct let prakce!"

Večer, když dorazil Hvězdopravec s párou ucházející i ušima, jsme on a křehká ženuška já kanape vzali a za použití našich vrabčích mozků jsme bez prakce umně zarotovali kanapem na schodišti. A bylo po sezení na kovových židlích.

"Když projde tohle, projde všechno", tvrdil Hvězdopravec před příchodem stěhováků a měl pravdu. Prošlo všechno, jen šlo o to poznat, co je co. Po třech měsících jsme se konečně shledali s tím, co nám v Chile zabalil Šéf, Peruánec a Břicháč do kartonů tak dokonale, že jsme naše věci nebyli teď vůbec schopni identifikovat. Naštěstí bylo ale na každém kartonu číslo korespondující s položkou v seznamu, který nám Chilané vyhotovili a přidali k nákladu. Jediný problém byl v tom, že seznam se zakládal na tom, co na karton napsal španělsky Šéfův tým a co následně Franta Mušle tvý mámy přeložil pomocí google překladače do angličtiny. Celé to pak korunoval fakt, že náš loft nedisponoval místnostmi jako "obývák" nebo "kuchyně", a tak byl na všech kartonech nápis "hlavní místnost".

Copak o to, že všechno, o čem Šéf a spol neměl páru, co to je, bylo označené jako "příslušenství k paragleidu". "Křeslo", přeložil Hvězdopravec stěhovákům položku v seznamu odpovídající číslu na podlouhlém balíku: "A, to bude asi kus skládací postele!", usoudil rychle: "Tak do druhého patra, prosím!"

"Prej gauč!", nadával nahoře stěhovák, když z balíku vybalil dva páry lyží: "Gauč!"

Stěhováci tedy poměrně hrdinsky nosili věci i do druhého patra a my jsme je pak po jejich přesnější identifikaci ještě hrdinštěji nosili tam, kam ve skutečnosti věci patřily nebo alespoň tak trochu patřily. Protože, jako při každém stěhování, máte pocit, že spousta věcí patří na jediné místo, a to je popelnice. A to je u nás vždy dobrá příležitost pro vypuknutí kumulantské a vyhazovačské vášně.

Z kartonů na nás postupně začaly vykukovat věci v té organizaci, jakou jsme předpokládali, když jsme po prvním dni stěhování viděli náš byt: stěhováci v Chile vzali ono tam, přidali tamto odtud a nakonec ještě něco jiného odjinud, všechno to zabalili do deseti vrstev papíru a nacpali do beden. Prokousávání se oněmi ochrannými vrstvami bylo tedy jako rozbalování dárků pod vánočním stromkem, protože podle kontextu obsahu kartonu se vůbec nedalo předpokládat, co v dalším motanci bude, a podle tvaru už vůbec ne. Někdy se na mě z motáku vykutálel hrnek, někdy tři tužky z psacího stolu a jednou dokonce jedna jediná lžička.

"Hele, oni nám zabalili i adaptatéry do sítě v Chile a prodlužovačky, myslela jsem, že jsem je všechny dala stranou a rozdala", řekla jsem unondaně u vybalení další z nespočetných beden plných motanců: "tak ty poletí do popelnice!" (pro ekologicky citlivé čtenáře dodávám, že v dobách míru jsem též ekologicky citlivá, ale výjmečný stav je výjmečný stav) "No to ne, to se bude hodit", protestuje Hvězdopravec: "až poletím v červnu do Chile, vezmu je Sylvainovi".

"Ok", řeknu asertivně a vyhazuju hned jak Hvězdopravec spustí prodlužovačky z dohledu.

V červnu si Hvězdopravec, který bude jistojistě na poslední chvíli jako vždycky hledat zámeček na zavazadlo - ten naopak nesmím tedy nikam zašantročit, na prodlužovačky ani nevzpomene. Jedinkrát, kdy se na mě vyhazovačská vášeň provalila bylo, když jsem vyhodila Hvězdopravcovy pohorky. Vlastně jedinkrát dvakrát, ještě jsem byla přistižena při vyhození kalhot od pyžama, které u nás v Chile nechal Hvězdopravcův kolega David, když přijel na pozorování z Francie, jenže to se nepočítá, protože po Davidovi je chtěla po návratu manželka a kladla mu na srdce, ať si je u nás v Chile vyzvedne při svém příštím pozorování, tak důrazně a tolikrát, že si David na ty kalhoty vzpomněl. Škoda, že jsem nezkontrolovala, zda mu na ty kalhoty také našila cedulku se jmenovkou, ušklíbnu se pro sebe a zatímco na čestné místo ve skříni uložím Svetr, obratem a tajně odložím na charitu několik párů kalhot, které Hvězdopravec "sice nenosí, ale třeba ještě někdy bude".

To určitě, pomyslím si. Naše třetí společné stěhování ze mě vytvořilo vyhazovače naprosto neoblomného a všemi mastmi mazaného. I tak se nám garáž hrůzostrašně naplnila věcmi, ale to je vlastně jedno, protože Dežot se do ní stejně nikdy nevešel. Zbytek domku je už ale zcela obyvatelný a došlo dokonce už i na kytky za oknem. A tak už bydlíme....a blogujeme!

V Otíkových stopách

Poslední dny v Reillanne utekly jako voda. Voda, která v den našeho odjezdu konečně začala bublat i ve fontáně před domem naší sousedky s prasklým potrubím, neklamný to důkaz, že začalo jaro. Celá Provence se zazelenala a stráně pod Reillanne pokryla křiklavě žlutá řepka. I když fouká mistral a je přeci jen ještě zima, lidé odložili kabáty a v očích jim září víra v sílu slunce, které je brzy zbaví nutnosti prosit trhovce o další a další dřevěné přenosky na rozdělání ohně v krbu.

Na Velikonoce to ale vypadalo jako že teprve zima nastává, trochu jako kdybychom se nachvíli ocitli zase na jižní polokouli. Hvězdopravec a já jsme si o to tak trochu koledovali, protože jsme se vydali po stopách Oetziho na přechod páru rakouských kopců a strání, ale když jsme pak konečně po úmorné cestě z Rakouska zpět v hustém sněžení a na letních pneumatikách překročili francouzskou hranici a sjeli z Alp dolů, uvítala nás Montagne de Lure celá pod sněhem, neklamný to důkaz, že trhovci na Velikonoce jistě nezbyla přepravka ani jediná. Montagne de Lure je vršíček kousek od nás, kde je jediné provensalské lyžařské středisko. Před pár týdny jsme se tam o víkendu vydali na výlet a na piknik na sluníčku vyhřívajícím suché stáně: letos, stejně jako v uplynulých pár letech, středisko zůstalo zavřené celou zimu, protože nenapadla ani vločka. A vidíte to, nakonec mohli otevřít na Velikonoce.

Velikonoce byly tedy poněkud zimní. Hvězdopravec a já jsme se rozhodli pro rodinnou dovolenou, to jest sešli jsme se s Brašulí v Oetztalských Alpách, abychom   si trochu protáhli těla a stejně jako naši předkové přešli kus hor pomocí lyží a tuleních pásů. Předpověď počasí byla trochu nahnutá a když jsme v rakouském Ventu nazouvali lyže, pršelo. Brašule si s sebou tedy vzal pláštěnku jak kdysi na pochoďák, já jsem zabalila svojí péřovku do igelitu z balíku vod a šlo se. Kdepak vzdát to, když na nás po půl dni pochodu čeká chatička, co by za to Oetzi, kterého jsem v duchu překřtila na Otíka, dal.

Šli jsme a šli dlouhým údolím, déšť brzy ustal a vysvitlo slunce. Pravý moment na horalův piknik a první ochutnávku sýrů a saucissonů zavánějících v mém batohu tak strašně, že jsme je cítili neklamně i šestý den po dennodenním propocení trička a bez nároku na sprchu. A pak pěkně dál do vršku. U chatičky jsme byli kolem páté večer, ale protože nám ještě zbývaly síly a protože bylo pěkně, rozhodli jsme se popojít dvě hodiny k další chatičce.

Podobná rozhodnutí se v Rakousku zdála vždy signálem pro počasí, aby začalo dělat divy a sněhové přeháňky až vánice, ale nezastavilo nás nic a v osm jsme se konečně s jazykem na vestě dovlekli do druhé chatičky přímo pod vrchokem Similaun, který jsme měli v plánu následující den zdolat. V baru jsme dopadli na lavice. "Pivo a polívku!" volal předek v nás. Pivo bylo teplé, což je v nadmořské výšce téměř 3000 metrů a přímo na ledovci trochu plýtvání energií, řekla bych, ale horší byla polévka, kterou Brašule překřtil na polévka "párkovka". Recept je jednoduchý, nakrájíte párky, dáte do vody, když to začne vřít, přidáte nudle a jakmile změnkou, servírujete. Co by za to Otík dal, pomyslela jsem si, ale přesto mi to nedalo, abych si nevzpomněla na Zitu a její trefnou poznámku, že v zemi s francouzskou administrativou a dánskou kuchyní by jistě musel být velký podíl sebevražd. Myslím, že je v zájmu rakouského národa zjednodušit administrativu na minimum, nebo mu hrozí vymření, a to i pokud máte v nohách přes 1000 metrů převýšení s těžkým batohem na zádech a sněhovou vánici.

Další den jsme vyšplhali na Similaun, zase sjeli dolů, dali si pořádnou porci sýra a vydali se do průsmyku, kde Otík možná snil o párkovce, než zmrzl, a v kusu ledovce se pak po 5300 letech dočkal celosvětové slávy. Skutečně si ji zasloužil, neb vydat se do podobných končin vyzbrojen suchou trávou jako izolací v kožených polobotkách, to chce kus odvahy. Přes průsmyk, kde je Otíkův památník, jsme přejeli do Itálie a do chaty jménem Bellavista.

A tam jsme pochopili, že italská administrativa, naopak, může klidně růst do naprosto obludných rozměrů, s žaludkem plným krevet a polenty, raviolů se špenátem, polévkou z mrkve a pomeranče, kusem hovězího a malých brambůrek a koláčem navrch, je to stejně každému jedno. Po večeři jsme se naložili do horké lázně vedle chaty a došlo nám, proč Italové tak dlouho tolerovali u moci někoho jako Berlusconi.

Následující dny bylo počasí čím dál horší, a to tak horší, že Brašuleho pláštěnka na to rozhodně nestačila, chtělo to spíš mojí péřovku. Vzdali jsme naději vyšplhat na další vrchol, který jsme měli v plánu, užili si přechod a sjezd do dalšího údolí a celé odpoledne jsme odpočívali v chatě jménem Hospiz. Správcová mluvila francouzsky a když slyšela, že jsme předevčírem spali pod Similaunem, sdělila nám, že to tam spravují její vnoučata. Chceme polopenzi? K večeři je polévka s párky. "Asi rodinný recept", zakvíleli jsme v duchu ve strachu, že se s námi táhne Otíkovo prokletí a čeká nás smrt zadušením nekvalitní uzeninou. Babiččina párkovka byla naštěstí ale obohacená alespoň o trochu pažitky a nakonec jsme ji spořádali velmi spokojeně.

Otázka večera zněla, jaké bude druhý den počasí. Chlapík pracující na baru řekl, že je ošklivě, pak přijde ale vítr a ten mraky rozežene a bude krásně, takhle je to prý vždycky, on to tady zná. Takhle půjdou ty proudy, ukazoval nám a my jsme kývali a snili o největším ledovci v Evropě, který nás čekal následující den. U dalšího piva jsme pak viděli, jak chlapík horlivě točí proudy vedle u stolu skupině pěti Francouzů,  takhle to foukne, rozfoukne a sluníčko vysvitne. Pak byl na řadě osamělý německý snowboardista, kterého jsme pro sebe překřtili na Budhistu.

Jediný, kdo se o tom zázračném mrakyrozfukujícím větru nedoslechl, protože ho předpověď vůbec nezajímala, byla partička Čechů, která se do chaty loudala pomalu po jednom. O tom, že jsou to Češi, jsme nepochybovali už od chvíle, kdy došel první: měl přízvuk jako Čech. Dal si velké pivo, pořádně se napil a Hvězdopravec poznamenal: "Pije taky jako Čech". Polovina piva jakoby se vypařila. "Je to Čech", řekla jsem, když přišel druhý a konečně jsme tedy měli možnost slyšet, jak se oba výletníci baví. Postupně se doloudala celá skupinka, jejímž cílem bylo na vylézt na sněžnicích další den horu okolo 3600m vzdálenou nejméně deset kilometrů. Ale nač sledovat předpověď, řekl jeden z výpravy, já už jsem těch vršků vyšel, jen jsem před sebou takhle mával hůlkou, abych někam nespadl.

Následující den bylo ošklivě, ale my jsme věděli, že ten, kdo to tu zná, ví, že přijde vítr a zase bude pěkně, a tak jsme se začali škrábat k ledovci. Ve výstupu nás předehnal Budhista upalující jako Čech na pivo a později nás dohnala i skupinka Francouzů. Na ledovec, nebo nejkratší cestou do druhé chaty, mudrovali jsme všichni společně? Budhistovy stopy vedly jasně k ledovci. V tom se začalo vyjasňovat, a když francouzská parta řekla "ledovec", řekli jsme: "taky ledovec". Až později jsem si vzpomněla na moudrá slova do zblbnutí opakovaná rodiči: "a když Pepíček skočí z okna, tak skočíš taky?" Inu, zdá se, že ano.

Vítr se zvedl pořádný, přesně tak, jak to správce chaty předpovídal, ale mraky se držely, co jim síly stačily a sníh se z nich sypal jako z protrhnuté peřiny. Když jsme vylezli na ledovcové plató, bylo jasné, že cestička k domovu je zafůkaná natolik, že vede už jen cesta vpřed a to co nejrychleji do útulny na plató sloužící k tomu, aby v ní přenocovali zřejmě všichni alpinisté, kteří uvěřili předpovědi správce chaty Hospiz. Vítr fučel, Hvězdopravec držel směr podle GPS a Brašule a já jsme si to šinuli za ním. Francouzská parta se nám ztratila někde v blizardu, ale věděli jsme, že mají mapu, kompas a zkušenosti, a tak jsme se o ně nebáli. V jednom poryvu větru, když se mlha trochu rozfoukla, najednou Brašule zavolal: "Chata!" . Zbývalo jen k chatě vylézt a byli jsme zachráněni. V chatě bylo osm postýlek, spousta dek, dřeva, zbytků těstovin a několik českých instantních polévek. Lopatou tvořící součást skialpinistického vybavení pro záchranu v případě zavalení lavinou jsme naplnili čerstvým sněhem všechny v útulně dostupné kastroly a už nezbývalo než čekat, až přijde francouzská parta. Bylo nás dohromady přesně osm. Hvězdopravec, Brašule, Vilém Katolík, Robertek Katolíková, Jan Křtitel Katolík, Odyseus Katolík, přítelkyně Viléma a já. Ta jména jsem si nevymyslela, jen jsem je přeložila. Pán Bůh má evidentně smysl pro humor.

Ačkoli poslední zprávy před setměním o počasí venku byly mínus dvacet jedna stupňů Celsia, vichr a vidět ani na krok, ráno se vyplnilo, co nám správce hospicu sliboval. Modré nebe, ledovec pokrytý třpytivým čerstvým sněhem kam se podíváš, a ticho jako v kostele. Nasnídali jsme se, uklidili útulnu a už jsme nazouvali lyže a vytvářeli na ledovci první stopy.

Ten večer jsme pak dorazili do chaty, kde Brašule ochutnal jídlo jménem "Bašta strážce hor" (česky lančmít), a která byla celá vyzdobená cedulkami typu "neházejte vložky do mísy", "nevcházejte do restaurace s batohem", "za chození po schodech v pohorkách 5 eur pokuta", "nekouřit", "neplýtvat vodou", "po použití záchoda si umyjte ruce" nebo "prosíme, plaťte předem!!!!", to vše v duchu rakouské pohostinnosti rvoucí Provensalanovi Hvězdopravci vnitřnosti a mně s Brašulí připomínající naši sousedku vylepující podobné okrasy, jež shrnujeme pod název "vrátit káru", u nás v domě.

Následující den sice trochu chumelilo, ale protože naše výprava dosud vlastně zdolala pouze jediný vrcholek, bylo rozhodnuto dojít až pod Wildspitze, nejvyšší kopec Oetztalských Alp, a teprve pak se ptát, zda jít nahoru nebo ne.

A měli jsme recht. A vrcholek v kapse. A přestože jsme na fotkách s lanem, mačkami a cepínem, vězte, že těsně před námi ho zdolala dvojice s přerostlým pudlíkem, který za nimi celou tu dlouhou cestu pod vrchol běžel ve sněhu, a který s nimi následně slanil via ferratu. Podle obrovské radosti, s níž se pudlík válel pod zdolaným vrcholkem, lze považovat reinkarnaci za oficiálně vědecky ověřenou. Jen nevím, zda to byl pudlík Otík nebo pudlík Mallory.

Úplně ušlí a uježdění jsme se okolo šesté večerní konečně ocitli po šesti dnech skialpování ve Ventu, těšíce se na sprchu, pivo a dobré jídlo. A po omytí našich tváří jsme zjistili, že máme všichni tři omrzlinu na levé, návětrné, straně nosu, pozdrav to od meteorologa z Hospicu, a že jsme jako tři bratři ve smradlavém triku Icebraker. Přátelství bylo definitivně zpečetěné.

Nyní jsme ale v Provence a zima je už v té bujné zeleni dávno zapomenutá. A tenhle víkend jsme se přestěhovali z Reillanne do Zvonkos, do domku, kde snad pobydeme nějakou souvislejší dobu a kam snad jednoho krásného dne dorazí i náš kontejner z Chile s žirafami a Hvězdopravcovým Svetrem.

Doma tedy zatím spíš tak trochu kempujeme, ale naše dobrodružství je jinak typicky francouzské. Od soboty nám nad hlavou jako Damoklův meč visela zásadní  hamletovská otázka, již si každý Francouz hoden této národnosti při změně bydliště s obavami položí úzkostně zatínaje nehty do zpocených dlaní: Bude chléb v nejbližší pekárně dobrý?

Dnes ráno jsem se rozhodla dojít si pro odpověď. A, vážení čtenáři, chléb je křupavý, vypečený a s oky nestejně velkými, přesně takový, jaký má správně být.

Tak to bychom měli.

Provensalské gůglení

Myslím, že není lepšího důkazu o tom, jak se žije na vesnici uprostřed pohoříčka Luberon, než historicky nejdelší pauza na mém blogu. Ne, že by nebylo co vyprávět, ale jak asi, když v jedné z nejméně osídlených oblastí Francie je mobilní telefon neužitečné harampádí a internet hudba budoucnosti. Antény vysílačů tu sem tam krajinu hyzdí, ale ubryndávají signálu tak nejdál k příštímu kopci, a co nepřeruší místní kopce, s tím si hravě poradí na sebe malebně naplácané staré domy s úzkými uličkami, a pokud přeci jen nějaký zbytek signálu vesnicí proletí, jsou tu spolehlivě ochranné tlusté domovní zdi. Tatínek Jean je nadšen, že se tu netoulá žádné rakovinotvorné zlo - o tom, jak je telefonování mobilem škodlivé se prý schválně mlčí, lobby, chápete -, které způsobuje přehřátí jeho uší, když si jednou za týden zapne onen toxický vynález mobil.

Mě však po měsíci a půl bolí hlava jako střep. Telefonovat nebo surfovat znamená vyjít ven na chodník před dům a doufat v dobrý vítr, který k nám přinese trochu eletromagnetického pokroku. Internet funguje tak jednou týdně, telefon zase minutu ano a minutu ne, a pokud jste doma, nikdo se vám nedovolá. O prázdninách je to jistě ráj, ale když se pokoušíte přemoct francouzskou administrativu, najít si práci a zařídit pořádný kopec dalších věcí, je to bez nadsázky peklo. Zvlášť, když ve spojení s absencí signálu nemáte poštovní schránku a jakékoli úřadování komplikovanější než nákup chleba znamená protočit Dežotovi pořádně kolečka. Z člověka, který v klidu zapomínal nenabitý mobil dva dny v kapse batohu a který doma nezvedal telefon, pokud se mu zrovna nechtělo, je tak navzdory vlastní představě o sobě po měsíci a půl městskou neurózou postižený technožíznivec okouzlený slovy jako optické vlákno, smartphone nebo internetbanking.

Lidé ve vesnici ale evidentně jako já nedostatkem kontaktu s okolním světem netrpí. Provensalané mají stoletími prověřenou metodu přenosu signálu - ústně. Neboli, co si technožížnivec vygůglí, to si Provensalan vyžvaní.

Hvězdopravec, který má v Provence celou rodinu, mě vždycky fascinoval svojí schopností "diskutovat". Co jsi dělal v práci?, ptala jsem se. Diskutoval jsem, říkal často a já jsem obdivovala jeho schopnost navazovat vztahy, lehce a nonšalantně konverzovat, která je většině Čechů naprosto cizí. Teprve po prvním týdnu zde mi ale došlo, že na rodáka z Provence je Hvězdopravec v podstatě na slovo skoupý. Přelomovým momentem v tomto uvědomění pro mě byl podpis nájemní smlouvy na byt, který trval hodinu. Jelikož se jednalo o téma stěhování, postupně jsme probrali celou majitelovu i Hvězdopravcovu rodinu, všechny vesnice, kde která část rodiny bydlí, což se samozřejmě stočilo na dopravní zácpy, ty zase na nepříjemné ochlazení moře po mistrálu, odkud jsme se dostali k daním z nemovitosti, a na závěr na létacího koníčka tatínka Jeana a malby paní majitelky. "To jsou ale sympatičtí lidé", pochvaloval si tatínek Jean, když jsme celí užvanění vycházeli do pátečního večera, a mě začínalo docházet, proč Hvězdopravec o většině svých mezinárodních spolupracovníků obvykle tvrdí, že jsou to nevychovanci, neb "skoro ani nepozdraví".

V Provence se zdraví a mluví a mluví a mluví a mluví a nakonec ještě chvíli mluví. Námětem číslo jedna je počasí, a přesto, že dnes již tolik Provensalanů nepracuje v zemědělství, ke slušnosti patří počasí nevěřit a podivovat se nad jeho absolutní neobvyklostí v porovnání s předchozími léty. Inu, ono taky, jak hodinu konverzovat o tom, že je stejná zima jako byla loni, když to už jsme si všechni přeci loni pověděli, že ano. Zkrátka, je to pořád tak, jak to popisuje Peter Mayle v Roku v Provence. Za měsíc a půl, co žijeme v Reillanne, bylo dle toho, co jsem mohla slyšet na trhu, neobvykle teplo, pak neobvykle zima, dále pak neobvykle sucho, přerušeno záhy neobvykle silným deštěm.

Protože počasí to ale přeci jen všechno nezastane, je každý obyvatel Provence rád, když se něco semele.

Před dvěma týdny v pátek nám najednou přestala téct voda. Ráno jsme se vzbudili a netekla ani kapka. Hvězdopravec odjel diskutovat do práce a já jsem se vydala na výzvědy do místního konzumu. Paní majitelce voda tekla, i když občas jí také neteče, ještě, že je voda ve fontáně, snad se v ní ale nebudeme muset mýt. "Ještě, že je teplo", řekla neotesaná Češka, které konverzace pořád ještě nejde. Paní se zasmála, no ano, je teplo, ale taky je sucho, možná proto nám ta voda neteče, a taky je možné, že to vypnuli kvůli pracem nahoře ve vesnici, ale zase je divné, že by netekla voda u nás dole, nejlepší by bylo dojít se poptat na radnici.

Zbaběle jsem usoudila, že dalším poptáním mi nejspíš vyschne v ústech tolik, že riskuju bez tekoucí vody v domě smrt žízní, koupila jsem lahev minerálky a odploužila jsem se domů s nadějí, že voda začne téct nějak sama od sebe.

Hvězdopravec se vrátil kolem páté a voda pořád ještě netekla. Nezbylo tedy, než se jít poptat sousedů, kteří se právě vraceli z práce.

Sousedce od naproti voda tekla, ale v zimě, to bylo hrozné, to jak byla letos tak neobvyklá zima, tak jí prasklo potrubí a to teklo všude po návsi, a proto taky nefunguje teď fontána u ní před domem, a taky to bylo hrozné, protože měla zrovna hosty, ona taky pronajímá, jako Sylvainovi rodiče, jakpak se mají? No, oni mají Reillanne rádi, oni pořád neví, jestli se přistěhovat nebo ne, a co my, my se budeme stěhovat do Zvonokos?

Z branky u bývalých jatek přišla sousedka zdola, dobrý večer, voda teče a řeč plyne jak ta voda a co nesemele, rozemele, jakpak se mají Sylvainovi rodiče, do Zvonokos?

Když se dostavila třetí sousedka, zavolal konečně Hvězdopravec Sylvainovu tatínkovi, který mu řekl, že přívod vody je venku před domem. Hvězdopravec otevřel poklop přívod kryjící a zjistil, že nám v noci někdo prostě omylem vodu zavřel.

Všechny tři sousedky stály chvílinku jako zkoprněné, nebo možná jen chytaly dech na debatu "jak je to možné", kde byly zmíněny všechny kriminální činy za posledních pár let, neschopnost radnice zjistit, který uzávěr vody patří ke kterému domu, a obtížnost parkování ve vesnici.

Pak padla noc, ochladilo se a já se těšila, že se konečně budu moct jít osprchovat.

Hned, jak jsem vylezla ze sprchy, ozvalo se ťukání na dveře. "Prý vám dneska netekla voda", strčil hlavu do dveří soused: "už teče?". No jejda, už teče, ale tedy, někdo nám zavřel přívod, jak je to možné, podívejte, tady to je, řekl Hvězdopravec, a soused se divil a vykládal, jak radnice nemá žádný plán rozvodů a jak je tu všude nějaké staré potrubí a jak mají všechny domy problém s vlhkostí, hlavně jeho soused zezhora, který nemůže vůbec žít v přízemí, jen v prvním patře, protože tam je všude takováhle vrstva houby, co je dobrá houba, protože se z ní dřív vyráběl střelný prach, ale doma na stěně, přeci jen, a Hvězdopravec kýval a vykládal sousedovi o studně, kterou máme ve sklepě, a když jsme konečně okolo půl desáté osaměli, řekl pochvalně: "Stejně je to ale sympatická vesnice."

V tomto kontextu samozřejmě nejen, že chápu, že internet a telefon může chybět pouze zamlklým depresivním neurotikům jako jsem já, ale dokonce se ptám sama sebe, jak se tu uživí místní radiostanice, jako například radio Verdon.

Radio Verdon, kde místo bien všichni říkají pěkně místně bieng, je naše oblíbené hlavně kvůli reklamě na kamna na dřevo, kde dědeček usilovně slabikuje z papíru text vysvětlující vnučce, jak mu v zimě vůbec nebyla zima a jak ušetřil a to je bieng. Příležitostně se v tomto rádiu také dozvíte, ve které vesnici je soutěž o nejkrásnější tykev a nejlepší tykvovou polévku a k tomu vám hraje místní hudba o tom, jak je provensalské nebe modré, modré, modré.

A tak poslouchejte, sněte o prázdninách, o životě bez telefonu a bez internetu a já se jdu vyplížit do podvečerního Reillanne, abych chytila nějakou tu vlnu a mohla vám tenhle příspěvek poslat.