Provensalské gůglení

Myslím, že není lepšího důkazu o tom, jak se žije na vesnici uprostřed pohoříčka Luberon, než historicky nejdelší pauza na mém blogu. Ne, že by nebylo co vyprávět, ale jak asi, když v jedné z nejméně osídlených oblastí Francie je mobilní telefon neužitečné harampádí a internet hudba budoucnosti. Antény vysílačů tu sem tam krajinu hyzdí, ale ubryndávají signálu tak nejdál k příštímu kopci, a co nepřeruší místní kopce, s tím si hravě poradí na sebe malebně naplácané staré domy s úzkými uličkami, a pokud přeci jen nějaký zbytek signálu vesnicí proletí, jsou tu spolehlivě ochranné tlusté domovní zdi. Tatínek Jean je nadšen, že se tu netoulá žádné rakovinotvorné zlo - o tom, jak je telefonování mobilem škodlivé se prý schválně mlčí, lobby, chápete -, které způsobuje přehřátí jeho uší, když si jednou za týden zapne onen toxický vynález mobil.

Mě však po měsíci a půl bolí hlava jako střep. Telefonovat nebo surfovat znamená vyjít ven na chodník před dům a doufat v dobrý vítr, který k nám přinese trochu eletromagnetického pokroku. Internet funguje tak jednou týdně, telefon zase minutu ano a minutu ne, a pokud jste doma, nikdo se vám nedovolá. O prázdninách je to jistě ráj, ale když se pokoušíte přemoct francouzskou administrativu, najít si práci a zařídit pořádný kopec dalších věcí, je to bez nadsázky peklo. Zvlášť, když ve spojení s absencí signálu nemáte poštovní schránku a jakékoli úřadování komplikovanější než nákup chleba znamená protočit Dežotovi pořádně kolečka. Z člověka, který v klidu zapomínal nenabitý mobil dva dny v kapse batohu a který doma nezvedal telefon, pokud se mu zrovna nechtělo, je tak navzdory vlastní představě o sobě po měsíci a půl městskou neurózou postižený technožíznivec okouzlený slovy jako optické vlákno, smartphone nebo internetbanking.

Lidé ve vesnici ale evidentně jako já nedostatkem kontaktu s okolním světem netrpí. Provensalané mají stoletími prověřenou metodu přenosu signálu - ústně. Neboli, co si technožížnivec vygůglí, to si Provensalan vyžvaní.

Hvězdopravec, který má v Provence celou rodinu, mě vždycky fascinoval svojí schopností "diskutovat". Co jsi dělal v práci?, ptala jsem se. Diskutoval jsem, říkal často a já jsem obdivovala jeho schopnost navazovat vztahy, lehce a nonšalantně konverzovat, která je většině Čechů naprosto cizí. Teprve po prvním týdnu zde mi ale došlo, že na rodáka z Provence je Hvězdopravec v podstatě na slovo skoupý. Přelomovým momentem v tomto uvědomění pro mě byl podpis nájemní smlouvy na byt, který trval hodinu. Jelikož se jednalo o téma stěhování, postupně jsme probrali celou majitelovu i Hvězdopravcovu rodinu, všechny vesnice, kde která část rodiny bydlí, což se samozřejmě stočilo na dopravní zácpy, ty zase na nepříjemné ochlazení moře po mistrálu, odkud jsme se dostali k daním z nemovitosti, a na závěr na létacího koníčka tatínka Jeana a malby paní majitelky. "To jsou ale sympatičtí lidé", pochvaloval si tatínek Jean, když jsme celí užvanění vycházeli do pátečního večera, a mě začínalo docházet, proč Hvězdopravec o většině svých mezinárodních spolupracovníků obvykle tvrdí, že jsou to nevychovanci, neb "skoro ani nepozdraví".

V Provence se zdraví a mluví a mluví a mluví a mluví a nakonec ještě chvíli mluví. Námětem číslo jedna je počasí, a přesto, že dnes již tolik Provensalanů nepracuje v zemědělství, ke slušnosti patří počasí nevěřit a podivovat se nad jeho absolutní neobvyklostí v porovnání s předchozími léty. Inu, ono taky, jak hodinu konverzovat o tom, že je stejná zima jako byla loni, když to už jsme si všechni přeci loni pověděli, že ano. Zkrátka, je to pořád tak, jak to popisuje Peter Mayle v Roku v Provence. Za měsíc a půl, co žijeme v Reillanne, bylo dle toho, co jsem mohla slyšet na trhu, neobvykle teplo, pak neobvykle zima, dále pak neobvykle sucho, přerušeno záhy neobvykle silným deštěm.

Protože počasí to ale přeci jen všechno nezastane, je každý obyvatel Provence rád, když se něco semele.

Před dvěma týdny v pátek nám najednou přestala téct voda. Ráno jsme se vzbudili a netekla ani kapka. Hvězdopravec odjel diskutovat do práce a já jsem se vydala na výzvědy do místního konzumu. Paní majitelce voda tekla, i když občas jí také neteče, ještě, že je voda ve fontáně, snad se v ní ale nebudeme muset mýt. "Ještě, že je teplo", řekla neotesaná Češka, které konverzace pořád ještě nejde. Paní se zasmála, no ano, je teplo, ale taky je sucho, možná proto nám ta voda neteče, a taky je možné, že to vypnuli kvůli pracem nahoře ve vesnici, ale zase je divné, že by netekla voda u nás dole, nejlepší by bylo dojít se poptat na radnici.

Zbaběle jsem usoudila, že dalším poptáním mi nejspíš vyschne v ústech tolik, že riskuju bez tekoucí vody v domě smrt žízní, koupila jsem lahev minerálky a odploužila jsem se domů s nadějí, že voda začne téct nějak sama od sebe.

Hvězdopravec se vrátil kolem páté a voda pořád ještě netekla. Nezbylo tedy, než se jít poptat sousedů, kteří se právě vraceli z práce.

Sousedce od naproti voda tekla, ale v zimě, to bylo hrozné, to jak byla letos tak neobvyklá zima, tak jí prasklo potrubí a to teklo všude po návsi, a proto taky nefunguje teď fontána u ní před domem, a taky to bylo hrozné, protože měla zrovna hosty, ona taky pronajímá, jako Sylvainovi rodiče, jakpak se mají? No, oni mají Reillanne rádi, oni pořád neví, jestli se přistěhovat nebo ne, a co my, my se budeme stěhovat do Zvonokos?

Z branky u bývalých jatek přišla sousedka zdola, dobrý večer, voda teče a řeč plyne jak ta voda a co nesemele, rozemele, jakpak se mají Sylvainovi rodiče, do Zvonokos?

Když se dostavila třetí sousedka, zavolal konečně Hvězdopravec Sylvainovu tatínkovi, který mu řekl, že přívod vody je venku před domem. Hvězdopravec otevřel poklop přívod kryjící a zjistil, že nám v noci někdo prostě omylem vodu zavřel.

Všechny tři sousedky stály chvílinku jako zkoprněné, nebo možná jen chytaly dech na debatu "jak je to možné", kde byly zmíněny všechny kriminální činy za posledních pár let, neschopnost radnice zjistit, který uzávěr vody patří ke kterému domu, a obtížnost parkování ve vesnici.

Pak padla noc, ochladilo se a já se těšila, že se konečně budu moct jít osprchovat.

Hned, jak jsem vylezla ze sprchy, ozvalo se ťukání na dveře. "Prý vám dneska netekla voda", strčil hlavu do dveří soused: "už teče?". No jejda, už teče, ale tedy, někdo nám zavřel přívod, jak je to možné, podívejte, tady to je, řekl Hvězdopravec, a soused se divil a vykládal, jak radnice nemá žádný plán rozvodů a jak je tu všude nějaké staré potrubí a jak mají všechny domy problém s vlhkostí, hlavně jeho soused zezhora, který nemůže vůbec žít v přízemí, jen v prvním patře, protože tam je všude takováhle vrstva houby, co je dobrá houba, protože se z ní dřív vyráběl střelný prach, ale doma na stěně, přeci jen, a Hvězdopravec kýval a vykládal sousedovi o studně, kterou máme ve sklepě, a když jsme konečně okolo půl desáté osaměli, řekl pochvalně: "Stejně je to ale sympatická vesnice."

V tomto kontextu samozřejmě nejen, že chápu, že internet a telefon může chybět pouze zamlklým depresivním neurotikům jako jsem já, ale dokonce se ptám sama sebe, jak se tu uživí místní radiostanice, jako například radio Verdon.

Radio Verdon, kde místo bien všichni říkají pěkně místně bieng, je naše oblíbené hlavně kvůli reklamě na kamna na dřevo, kde dědeček usilovně slabikuje z papíru text vysvětlující vnučce, jak mu v zimě vůbec nebyla zima a jak ušetřil a to je bieng. Příležitostně se v tomto rádiu také dozvíte, ve které vesnici je soutěž o nejkrásnější tykev a nejlepší tykvovou polévku a k tomu vám hraje místní hudba o tom, jak je provensalské nebe modré, modré, modré.

A tak poslouchejte, sněte o prázdninách, o životě bez telefonu a bez internetu a já se jdu vyplížit do podvečerního Reillanne, abych chytila nějakou tu vlnu a mohla vám tenhle příspěvek poslat.