Dežot a já

Když jsme začali hledat bydlení kdesi u Levandulové observatoře, měli jsme v zásadě dvě možnosti. Buď vesnici, nebo největší přilehlé městečko, Zvonokosy, s hrdými 22 000 obyvateli. Pro mnohé, hlavně Chilany a Pražáky, je nejspíš rozdíl vesnice-Zvonokosy prakticky nepostřehnutelný, zkuste ale bydlet více než týden v Reillanne, hippie vesnici, kde bydlíme teď, a rozdíl uvidíte.

V Reillanne je jeden funkční kostel a několik nefunkčních, vedle kostela je nezbytný pisoár, a jak jsem psala, je zde i pekař, řezník, pošta, obchod s knihami a malé smíšené zboží. Všichni obchodníci pak dodržují to, co se nazývá "provensálská siesta", tj. mají otevřeno od devíti do půl jedné a následně od čtyř do sedmi. V pondělí je zavřeno úplně a v neděli odpoledne též. Občas, když brouzdám po obrovském (na reillannské poměry) náměstí, říkám si, že řezníka jsem ještě neviděla nikdy otevřeného a mimoděk vzpomínám na pana Vorla, jak si nakouřil pěnovku v krupařském krámě, kam nikdo nechodil, protože pan Vorel byl cizák a sousedka ho pomluvila, že jeho kroupy páchnou kouřem. Páni doktoři jsou v Reillanne tři, ale bylo nám řečeno, že máme chodit k panu XY, neb je nejlepší, a zrovna tak nám bylo doporučeno nechodit do restaurace Gargantua, neb je tam prý jídlo těžké. V Gargantuovi opravdu nikdy nikdo nesedí. Kdo ví, co se majiteli honí v jeho krámku hlavou, říkám si.

Život ale plyne idylicky, vesničané se usmívají a zatímco je už dávno rozeznáváte podle tváří, stále se vám ještě nepodařilo spočítat, kolik ve Reillanne žije koček. Jen u nás před domem jich defiluje od rána do večera dobrá dvacítka.

Brzy se ale začnete cítit jako ve vězení. Internet? Potřebujete auto. Bolí vás hlava a nemáte prášek? Potřebujete auto. Je pondělí a chcete chleba? Auto. Chcete se nechat ostříhat, koupit něco složitějšího než cibuli nebo instatní bramborovou kaši? Auto, auto, auto! Dvaadvacetitisícové Zvonokosy, v nichž je několik (!) lékáren, internetových kaváren, holičů, bank a obchodů s oblečením a botami, se vám rychle začnou zdát jako velkoměsto, a dojde vám, že pokud se do něj chcete dostat, nezbyde než si pořídit čtyřkolého přítele. Malebná vesnička je plná francouzsky mrňavých prdítek, takových těch, jež Pathfinder polykal dvě k snídani, a věřte nebo ne, večer máte problém zaparkovat.

Protože jsme tedy na skutečné vesnici, byla jsem ráda, že jsem v Chile prolomila prokletí ležící na ženském pokolení celého našeho rodu a jako první jsem začala samostatně řídit. S Batmobilem Pathfinderem jsme brázdili Santiago jako o život a ostatním řidičům, kteří si dělají, co se jim zamane, protože v Chile to všechno sleduje tak jedině Pánbůh, jsme nadávali pěkně francouzsky, jak jsem to okoukala od Hvězdopravce: "Co děláš, debile? Nauč se řídit!"

Hvězdopravec také v Chile brázdil, a jeho styl řízení vylepšený o tři roky v Chile ho během prvních čtyř dnů ve Francii stál čtyři body na řidičáku a 170euro na pokutách. No ano, zdá se, že v Chile to místo blahovolného Pánaboha hlídá trestající policista, a tak se Hvězdopravec rozhodl, že se raději zase rychle pofrancouzští.

Já jsem si ze začátku Dežota jen tak obhlížela. Hned jsem viděla, že má řadicí páku a ruční brzdu, a tak jsem si uchovávala od řízení uctivou vzdálenost a k Dežotovi jsem se chovala s despektem. Hvězdopravec ho první tři dny oprašoval a pořád říkal, že Dežotík si nezaslouží všechny rohy odřené jako Pathfinder, kterému jsem občas podrbala bok či záda o nějaký ten sloup uprostřed parkoviště, a že pokud mi ho půjčí, tak musím dávat velký pozor. Čtvrtý den Dežotíkovi klepl zadek, když se otáčel v uzoučké uličce ve Zvonokosech, a tak jsem si řekla, že Dežot je pokřtěn a že je čas na bližší seznámení.

"PufpufpufpufPUF!" dělal Dežot systematicky, než chcípnul, když jsem se pokoušela opustit náměstí Svobody, které se nezdá, ale jako všechno v Provence je nakloněné. Ruční brzdu a znova. Pufpufpufpufvrrrrrrm!, udělal konečně Dežot, ale vyhráno nebylo. Malé křivolaké uličky mi okamžitě přišly mnohem méně malebné a romantické a začalo se mi stýskat po šestiproudých avenidách Santiaga, z nichž je navíc většina jednosměrných (a měnícosměrných), takže vás nestresuje pohled na auta blížící se proti vám. A ta báječná chilská absence jakýchkoli dopravních značek či směrových tabulí! Tady bylo pořád něco kolem cesty, aby to řidiče stresovalo ještě víc. "To nevadí," řekl Hvězdopravec, když jsme se padesátkou pomalu šinuli směrem k observatoři a já si lámala hlavu, jak se asi na takovouhle silnici stěsnají dvě auta: "kdyžtak půjdeš znovu do autoškoly."

Tak to ani náhodou, řekla jsem si. Právě na začátku března jsem oslavila pěkných 18 let jako majitel řidičáku, tak žádná autoškola nebude! Však jsem přece za celou svojí kariéru dostala jen jednu pokutu, ne jako Hvězdopravec, čtyři body za čtyři dny! Pravda, jen jednu pokutu jsem dostala při své jediné samostatné cestě v Čechách za to, že jsem u nás před domem zaparkovala na místě pro vozíčkáře, aniž bych si toho všimla. Pak už jsem jezdila jen v Chile, kde mi instruktor v autoškole vysvětlil na můj dotaz, zda existuje přednost zprava, že jede dřív ten, kdo přijede z větší ulice nebo rychleji nebo má větší auto, což jsem sama pro sebe uzavřela jako že jediný silniční zákon je zákon džungle, a tak jsem přežila tři roky bez ztráty kytičky nebo bodů na řidičáku.

Než jít do autoškoly, to raději Dežota mučit. Když byl Hvězdopravec v práci, zastavila jsem dole u brány Levandulové observatoře a celý kopec nahoru jsem vyjela zastavujíc a zase se rozjíždějíc, nejdřív s ruční brzdou, a pak přes spojku. Nedbajíc Dežotova pufání a nevěřícného pohledu vrátného jsem nakonec dojela nahoru a rozhodla jsem se, že to možná nakonec nějak půjde.

A tak jsem se včera kromě popojíždění z Reillanne na Observatoř vydala samostatně do Zvonokos, což znamenalo nejen tam dojet, ale též najít v nich místo k parkování někde v centru a vlastně i centrum vůbec najít. S pokerface, aby na mě Dežot neviděl, jak se mi klepou kolena, jsem tedy nastartovala a jeli jsme. A dojeli a dokonce i zaparkovali. A když jsem vyřídila všechno potřebné, dokonce zase i vyjeli. Jenže pak nastal zmatek. Na parkovišti byly na zemi šipky jako jeď tam, sem ne, ale když se mi hned napoprvé podařilo udělat kolečko, aniž bych se dostala k výjezdu, řekla jsem si, že ty šipky jsou asi staré a neplatí. Zde, upozorňuju milé čtenáře, se ve mně jasně probudil Chilan. Tváříc se, že šipky neexistují jsem se tedy vydala k výjezdu tou nejkratší cestou vyhýbajíc se autům v protisměru a tváříc se jako že je všechno normální. Těsně před výjezdem jsem se ale ocitla tváří v tvář sveřepě se mračícímu jeepu, jehož majitel se nejpíš mračil také, ale to jsem nemohla vidět, protože když děláte podobnou chilárnu, platí, že se tváříte jako by se nechumelilo a zásadně se na protivníka nedíváte. No jo, ale nejsme v Chile, došlo mi a zařadila jsem zpátečku.

Vážně nejsme v Chile, pomyslela jsem si udiveně o něco později. Během hodné chvíle, kdy jsem musela docouvat na místo, kde bylo jakž takž možné se v mrňavém parkovišti na nakloněné rovině otočit mezi auty, a kdy se mi podařilo celé parkoviště ucpat a s ním i celé náměstí, nikdo netroubil. I když možná nejeden řidič skrze zuby po francouzsku cedil: "Co děláš, debile! Nauč se řídit!"

Ale křest otáčení se na mrňavém parkovišti mezi auty jsem prošla, a tak jsem vzala Dežota ještě na nákup, a pak jsme se ve Zvonokosech ztratili a zase se našli, a nakonec jsme se vrátili domů z výletu jako kamarádi a já teď můžu klidně říct, že Dežot+já=VSL.