Opustíš-li mne, zahyneš

Občas si připomenu tuhle větu vytrženou z Viktora Dyka, kterou nám v sedmé třídě základní školy vykládala naše češtinářka v růžovém pláštíku a s ušními boltci tak dlouhými, že jí k radosti pubertálního žactva spadaly skoro až na ramena, tak, že kdo opustí Českou socialistickou republiku, zahyne.

Nevím přesně, jak to Dyk skutečně myslel, zdá se ale, že se jím i naší čestinářkou inspirovala přinejmenším administrativa většiny zemí světa, a alespoň úředníci všech zemí se spojili ve společném úsilí odpadlíky po zásluze postrestat. Hvězdopravec byl za své opuštění Francie potrestán tak, že mu dneska nikdo nechce otevřít konto a že na každý úkon potřebuje ve svých třiatřiceti letech certifikát od tatínka dosvědčující, že bydlí Hvězdopravec u něj, a já zase začínám v panice zjišťovat, že kromě propadlé občanky budu muset vyměnit také pas a nikdo mi neumí dát odpověď na to, jak to mám vlastně udělat. Mám zaplatit přes 100 eur a jet speciálně kvůli tomu do Paříže, kde ale umějí vyměnit jenom pas a samozřejmě ne na počkání, a riskovat pokutu za pozdní obnovení občanky v ČR? Nebo mám jet do Čech, kam bych jela i navštívit kamarády a známé, a riskovat, že mi doklady zabaví a nebudu tedy moct letět zpět, dokud mi nevystaví nové? Pokud má někdo z mých čtenářů zkušenost, jak postupovat v případě, že potřebujete vyměnit v zahraničí pas a nemáte platnou občanku, dejte prosím vědět. Ministerstvo vnitra a další oslovené orgány si s mým dotazem evidentně nevědí rady a zarytě mlčí.

Pas mi neplatí proto, že české úřady uznaly naši svatbu, a tak se mi změnilo jméno - jenže po českém způsobu a v Čechách. Nemůžu se jmenovat "Nováková Hvězdopravec", což je tak, jak se budu jmenovat ve Francii, dle zákona je možné pouze "Hvězdopravec Nováková". Ale nad tím jsem mávla rukou. Hlavně že, pod podmínkou že si zachovám alespoň jedno jméno s -ová, nebudu muset jezdit do Čech podepsat, že nechci verzi "Hvězdopravcová", jak to žádají úřady. Když budu kupovat letenky, dám pozor, abych se jmenovala stejně na pasu a na letence, neb jak známo, letecké společnosti si rády namastí kapsy na nepozorných novomanželkách, a úředníkům to vždycky nějak vysvětlím. Ne, že bych nějak závažně chtěla opustit rodněhroudné příjmení, krásy jazyka Viktora Dyka ctím, dušuju se před všemi obhájci jmen s -ová, kteří bijíce se v prsa jako Nerudovi lvi tvrdí, že bez - ová či -á pak nejde skloňovat, a co pak s nesklonnými ženami? Podívejte se, co natropila kdysi za skandál Dagmar, která, byť si předpisově změnila příjmení z Veškrnová na Havlová, kromě uzavření sňatku brzy po skonu sklonné Olgy měla sama jméno úplně neohebné, vloudivši se do krás zahrad jazyka českého bůh ví jak. Ne, kaju se pokorně před oltářem mateřštiny, to já jen, že s "Hvězdopravcová" se mi bude ve světě těžko žít, protože oněm barbarům s nesklonnými jazyky to připadá, že se jmenuju jinak než můj zákonný choť a navíc se budu na jejich dokladech jmenovat jinak než na těch českých.

Pod své nové podivné jméno jsem byla na český doklad nucena napsat i příjmení našich velmi hypotetických potomků. Napsala jsem "Hvězdopravec". Doklad se vrátil a pod mým, liberálními úředníky povoleným jménem, pěkně černé na bílém stálo: Jména dětí: Hvězdopravec-Hvězdopravcová. Zdá se, že naše dcerka si může gratulovat ke své hypotetičnosti, neb má o problémy s administrativou již řádně postaráno - buď se bude jmenovat jinak v Čechách a jinak ve Francii, nebo se ve Francii bude jmenovat jinak než její rodiče. Ale zase může být ráda, že její jméno půjde pěkně skloňovat.

Na druhé straně, náš hypotetický synek může být rád, že se nenarodil v Chile, neb by skončil jako ženomuž podivný. Syn mé známé se totiž jmenuje dle spojení chilských a českých milovníků tradic Juan Petr Sanchez Nováková.

Možná jednou vystuduje bohemistiku a s lingvisty a literárními vědci s uhnívajícími lokty bude svědčit nejen, že povinné ová na konci jmen má smysl, ale též krátkým pojednáním o svém životě pak dokáže, že Dykova báseň je ve skutečnosti varováním všem Češkám, aby si nehledaly za životní partnery cizáky.

Přesně tak, jak nám to kdysi tvrdila naše ušatá češtinářka.

P.S. Všechny rodinné příslušníky nabádám, aby mi nekomplikovali život všetečnými otázkami "a jak se vlastně teď jmenuješ?". Nezapomeňte (neb už to zapomínám i já), že jsem se vdala proto, abych si zjednodušila život. Pro sebe a ve své hlavě se jmenuju pořád stejně, protože jinak bych se z toho musela zbláznit. Já jsem přece já, no ne?