Malé milé vulkány

Vytrvalý čtenář mého blogu jistě právě dostal odpověď na otázku, kam jsme se vydali na prázdniny a proč byla na blogu tak dlouhá pauza. Inu, Hvězdopravec měl jet v srpnu pozorovat do Chile, a i když mu nakonec pozorování přesunuli na červen, rozhodli jsme se, že ani letos nenecháme malé milé vulkány napokoji a dojedeme je polechtat skialpy na svazích. A tak jsme v polovině srpna v rozpálených Zvonokosech zabalili lyže, mačky, cepín, stan, goretexové bundy, péřovky a spacáky, přihodili dvě tři čistá trička Icebreaker, která prý nesmrdí (ve skutečnosti začnou smrdět jen pomaleji než trička vašich souputníků, a tak je necítíte), a výprava byla připravena. Těsně před odjezdem jsme za asistence všech sousedů zjistili, že nám Dežot opravdu nejde zaparkovat do garáže, neb se to v naší ulici nedá vytočit ani pozadu, ani popředu, a tak jsme se na marseillské letiště vydali i s ním. Více jak tři týdny by to totiž ve zvonokoských ulicích přežil jen stěží.

V Marseille na letišti jsme si dali na kuráž pivo a už nás neslo letadlo do Madridu a následně do Santiaga. Přes Madrid jsme letěli poprvé a musím uznat, že letět do Latinské Ameriky přes Paříž byla dosud zásadní chyba, neb s Air France létají pouze turisté, zatímco přes Madrid s Iberií bylo osazenstvo mnohem pestřejší. Naprostou jedničkou na hitparádě zájmu našeho i posádky se stala rodina nazvaná Piráti. Synové piráti s kloubouky měli každý asi tři příruční zavazadla ověšená různými předměty jako vánoční stromečky, matka pirátka nesla dvě obrovské tašky a za nimi to celé organizoval táta Pirát v kožené bundě, s kloboukem s lebkou a skříženými hnáty a asi třemi kufry na kolečkách. Pirátská rodina seděla strategicky rozmístěná po celém letadle a hned na úvod se ukázalo, že ani u jednoho ze sedadel není dost místa na všechnu bagáž. Letušky se pokusily Tátu Piráta přesvědčit, že kufříky dají, kam to půjde, na což táta pirát po ohledání celého letadla a všech zavazadlových prostor nakonec přistoupil. Jeden z kufříků dostal vyhražené místo nad našimi hlavami. Táta Pirát s ním přispěchal a pokusil se ho odlepit ze země. S napjatými žílami na krku se mu podařilo kufříček nadzvednout a následně technikou olympijského vzpěrače trhem přesunout nad úroveň pasu. Všechny svaly zapjaté k poslednímu kroku se Tátova záda prohnula pod tíhou nálože, až konečně kufřík za úlevného: "Uf!" přistál v plastových boxech nad našimi hlavami, na nichž stálo "nosnost 25kg".  Začala jsem litovat, že jsem si s sebou nevzala přilbu.

Když jsme v Santiagu vystupovali, poprosil Syn Pirát Hvězdopravce, aby mu kufříček podal. Hvězdopravec vzal jednou rukou držadlo kufru a pokusil se ho alespoň posunout. Kufřík se ani nehnul.

Teprve u pásu s bagáží nám došlo, kterak Piráti docílili toho, že jim bylo povoleno vzít si podobnou nálož do kabiny. Syn Pirát mi před nosem sebral všech osm vozíků na zavazadla, a dovezl je k pásu, kde už pobíhal Táta Pirát s další desítkou vozíků. Postupně na ně přistálo nespočetně kufrů, jedna televize, jízdní kolo atd. atd., že jsem vůbec netušila, kterak si někdo může pamatovat, zda jsou všechny ty věci jeho, ale v tomhle bylo na Tátu Piráta evidentně spoleh, protože vytáhl z kožené bundy papír, kde to měl všechno napsané, a neustále tedy pobíhal kolem vozíků a počítal a počítal.

Nechali jsme Piráty jejich osudu na celní kontrole, kde Chilané vášnivě kontrolují, zda jim někdo nepašuje do země jablko nebo nějaké jiné začarované ovoce a skenují u toho všechna zavazadla, a jeli jsme klepat kosu do zamořeného centra a Sylvainova bytu.

Na cestu na jih za vulkány jsme se vydali hned následujícího dne. Protože už nemáme našeho věrného Pathfindera, museli jsme se spokojit s doprovodem Sylvainova stařičkého Fordu Explorer, kterému vepředu na jediném šroubu visela úplně zmuchlaná diplomatická, modrá, poznávací značka. Postupně během cesty odešla převodovka, přestala brzdit ruční brzda a ještě ke všemu se rozbilo zavírání dveří u spolujezdce, takže se naše možnosti zaparkovat zúžily postupně jen na rovná místa s možností auto k něčemu přimáčknout tak, aby se nedalo otevřít. Jeden z policistů, který nás na cestě zastavil, poprosil řidiče se staženým okénkem, aby okénko vytáhl, neb se domníval, že nemáme jedno sklo - to jsme ale náhodou měli a náhodou i fungovalo. Jsem poměrně zklamaná, že z auta v momentě, kdy jsme se dostali zpět do Santiaga, neopadaly najednou všechny plechy a nezměnilo se v prach.

Protože čtenáře jistě nezajímá, jak jsme se vláčeli nahoru a zase dolů, jak nás bolela záda od nošení lyží, jak jsme bojovali s vegetací a se špatnými cestami, jak jsme stavěli stan ve vánici nebo jak jsme se vraceli domů za svitu čelovek, odkazuju ho na soubor Sylvainových fotek, které jsou vytvořené jen ve chvíli, kdy jsme někde na vrcholku nebo těsně pod ním, zkrátka tehdy, když je usouzeno, že sundavat batoh ze zad není jen neužitečné plýtvání energie.

Ale abych se nedělala. Třeba takové Puyehue. Ono se to dělá, že je to vulkán, že to celý minulý rok soptilo a že na tom jezdí nějaká skupinka freeriderů, přitom je to kopec, na nějž vyleze kdejakej vořech!

Totiž na Puyehue je to, alespoň pro obyčejné smrtelníky, ne pro blázny typu Frederic Lena, dvoudenní cesta, s prvními 1000 výškovými metry s lyžemi na zádech a s nocí v chatrči, kterou majitel přístupové cesty nazývá vznešeně útulnou. Za takovou noc v útulně a vůbec za přístup na vulkán si pak pan majitel účtuje nekřesťanských 10 000 pesos na osobu, ale pokud chcete jít, nic jiného vám nezbyde. A když namačkáváte váš Ford Explorer na rovné místečko proti ceduli "Parkoviště", vyběhnou na vás štěkající tři Vořeši pana majitele.

Ten největší chlupatý se jmenuje Pohodář. Ten bláznivý, co, aby vám ukázal, jaký je hlídač, odvážně vyběhne zaštěkat i na divoké prase pasoucí se opodál, je Foufou. A do třetice je s nimi fena popírající jasně Darwinovu teorii o přírodním výběru. K obrovskému dlouhému neforemnému tělu jí totiž příroda nadělila i nadělila i velkou neforemnou hlavu a křivé nožky jezevčíka. Fena se jmenuje Klobása a je to Klobása pěkně naducaná.

A když z auta vytáhnete batohy a lyže, začnou se všichni tři tetelit blahem. No jo, řekne majitel a strčí si do kapsy třicet táců, to víte že jo, to víte že půjdete na vulkán.

A máte s sebou doprovod.

"Je v útulně dřevo?", ujistíme se naposledy.

"Nikdo si nestěžoval, že by nebylo.", řekne pan majitel po chilsku a už se jde.

Zatímco jsme tedy funěli vymletým korytem oněch 1000 výškových metrů, Pohodář, Foufou a dokonce i Klobáska běhali sem a tam, občas štěkali, občas lovili něco v křoví, ale pořád byli kousek před námi a náramně se bavili, jak to za nimi těm třem bipédům se směšně velkými ruksaky ozdobenými dvěma dlouhýmu prkny do toho kopce moc nejde.

Když jsme se západem slunce konečně došli k útulně, Vořeši zalezli na místečko pod ní. Otevřeli jsme dveře. Podlaha děravá, u kamínek dva tři klacíky, polovina postelí evidentně použita na otop. Ještě, že mám péřovku, pomyslela jsem si, když tu Sylvain vítězoslavně ukázal do kouta za dveřmi. Byla v něm opřená sekera a poučení, že kácet se mají pouze mrtvé stromy. O to, aby kolem bylo mrtvých stromů dost, se "naštěstí" Puyehue postaral při loňském výbuchu, a tak nezbylo než plivnout do dlaní a jít si pokácet strom.

Ráno za rozbřesku jsme vylezli před chatrč, kde už stála nastoupena naše psí posádka. Posilnili jsme se slaninou, kosti a tuk jsme hodili Vořechům a šlo se.

Puyehue patří mezi kopce, kterým Hvězdopravec říká "lejno", tj. jeho svahy nepřekračují 30stupňové stoupání. Jenže dva dny před výstupem lilo, a to všude, a Puyehue bylo místo sněhu pokryto spíš ledem. A po ledu to i do 30 stupňového kopce zatraceně klouže.

Nože na lyže jsme tedy nasadili skoro hned za útulnou a pokusili se domluvit Vořechům, ať zůstanou doma. Jako typičtí Chilané na nás hleděli svýma kulatýma očima a dělali si dál, co chtěli. Foufou běhal tam a sem a občas radostně vyskočil na rozvážně stoupajícího Pohodáře. Dokonce i Klobáska pokračovala s námi, ačkoli byl kopec stále prudší a prudší.

Asi 300m pod vrcholem to klouzalo notně i s noži. Soustředěně, tak, abychom neuklouzli, jsme dávali pozor na to, abychom dobře zarazili nůž do zledovatělého sněhu a pořádně zabodli hůlky, takže jsme nachvíli na Vořechy zapomněli. Najednou jsem ale spatřila Klobásku, jak si mi chce sednout na lyže. O kus dál zoufale kňučel Pohodář, který se nemohl ani hnout z místa, protože mu klouzaly packy. Foufou se vždycky rozběhl prudce do kopce, a ačkoli klouzal, dokázal přeci jen pár metrů vyběhnout. Odpočal si a zase znovu. "Klobásko!", řekla jsem: "Já nemůžu jít, když mi sedíš na lyžích!" Klobáska uhnula a udělala dva kroky na svých nejistých křivých nožkách. A už letěla. Nejdřív pomalu a po nožičkách, pak rychleji kutálející se jak ji k tomu její tvar predisponoval. "Klobásko!!!!", volala jsem. "Chudák Klobáska!", zakvílel Hvězdopravec, ale na zledovatělém kopci jsme nemohli nic dělat. Klobáska se kutálela a kutálela, až jsme z ní viděli jen malinký puntík na dně údolí. Pohodář se rozkňučel ještě víc a pokusil se popoběhnout. Spíš než traverz z toho byl ale také více méně kontrolovaný pád do údolí. Podívali jsme se na sebe a Foufou na nás. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Přece nás Puyehue neporazí.

A neporazil. Ani když jsme nakonec přeci jen museli vytáhnout z batohu mačky. O hodinu později jsme už stáli na vrcholku, Sylvain, Hvězdopravec, já a Foufou.

Sundali jsme z lyží tulení pásy a rozjeli se na cestu dolů. Okolo kráteru to moc neklesalo, a tak Foufou běžel za námi, ale jakmile jsme se vyhoupli sopce na svah, začal Foufou klouzat a kňučet. Nebylo pochyb o tom, že nahoru byla jeho technika dobrá, ale dolů buď poletí jako Klobáska a Pohodář, nebo mu budeme muset nějak pomoct. A tak nezbylo, než vzít Foufou do náruče a udělat z něj tak prvního Vořecha, který kdy lyžoval na svazích slavného Puyehue. Tým Salomonu by nejspíš nevycházel z údivu. Foufou asi z údivu nevycházel také, ale tvářil se v Sylvainově náruči náramně pyšně.

Sjeli jsme na místo, kam se skutálela Klobáska. Na sněhu bylo pár světlých stop krve, ale Klobáska nikde. Utíkali jsme tedy k chatrči a tam jsme konečně Klobásku i Pohodáře našli. Leželi si klidně na sluníčku a vyhřívali se. Klobáska byla sice evidentně ubrečená a měla trochu odřený čumák, ale zbytek slaniny od snídaně dal jasně na prožité útrapy zapomenout.

Nezbylo než sejít dolů do údolí. Vořechům se to ve zbytcích sněhu sice bořilo, šli s námi ale statečně a k večeru jsme všichni šťastně dorazili zpět do údolí.

Tak, jako po každém z kopců, které jsme za oněch pár týdnů zdolali. Jmenovitě Callaquí, Lonquimay, Sierra Nevada, Llaima, Sollipulli, Osorno, Casablanca, Puyehue, Mocho a Villarrica.

A jsme zase zpět ve Zvonokosech. Slunce ještě svítí a hřeje, sýr, růžové a olivy dávají zapomenout na prožité útrapy i našim vyhladovělým tělům a Hvězdopravec už už plánuje, kam zase polezeme příště.

P.S. Hugues, jeden z Hvězdopravcových přátel, kteří jeli kus cesty s námi, udělal tohle video. Cítím se úplně jako Hvězda...

Volcans du Chili from Hug Bum on Vimeo.

O bláznivých sousedech

Nevím, jestli máme jen my štěstí na to, že naši sousedé jsou vždy osobnosti značně originální, nebo zda už je jistá specifičnost zahrnuta v definici samotného slova soused, ale štěstí máme zkrátka vždy. V Grenoblu jsme měli sousedku, která sice neodpovídala na pozdrav, ale nepřetržitě konverzovala se svými dvěma ušmudlanými psy, takže jsem se pokaždé zastavila v domnění, že mi něco vykládá. Syn paní vedle, která pracovala na berňáku a také berňák jednou poslala přímo na Hvězdopravce, občas doma házel židlemi a řval, což jednou dopadlo tak, že u nás v noci zazvonili přivolaní hasiči a lezli do bytu vedle přes náš balkon. Pro pochopení dalšího textu o sousedech bych v tomto kontextu ráda zmínila, že hasiči se ve Francii volají ke všemu jako u nás záchranka.

V Chile v Montecarmelo jsme měli sousedy naproti, kteří jednou přivázali k našim dveřím psa své návštěvy, protože ho nechtěli brát dovnitř, sousedka vedle nosila svou kočku kálet a močit do květin na chodbě a poslední sousedé na patře nejen, že nám štípli Hvězdopravcovy boty na ledovec, ale ještě se přihlásili o nálezné, když jsme se po botách sháněli. Přihlášením se o nálezné jaksi prozradili "nalezení bot před našimi dveřmi" a nejen, že nedostali nálezné, ale uštědřila jsem jim také lekci semiologie o tom, že nalézt něco přede dveřmi a bez ptaní si to vzít, se nazývá "ukrást".

V loftu v Bellavistě jsme zase měli souseda, který se zbavil kočky tak, že ji vyhodil na chodbu, a druhého, který stejným způsobem venčil svoji rok a půl letou dceru. Další soused si na chodbu dal kanape a občas na něj chodil telefonovat. Jednou, když jsme se vrátili z hospody, pomocí dvou kiwi a jednoho banánu jsem na kanapi vytvořila umělecké dílo na téma "co si myslím o sousedech", tak pak kanape zmizelo. Za nějakou dobu zmizel i soused. Potřebuje peníze, řekl mi Thomas, hyperaktivní majitel vietnamské restaurace odnaproti. Proto se odstěhoval někam ke kamarádovi a byt na léto pronajímá. A protože chtěl peněz hodně, žádal takový nájem, že přes atraktivitu našeho domu měl problém do bytu někoho sehnat.

Konečně byl ale nájemník nalezen a jednoho dne se tedy na našem patře objevil Kolumbijec s kšiltovkou. Ještě tu noc se domem rozneslo na plné pecky techno až pozdních dopoledních hodin a  Thomasovi, který bydlel přes zeď, ruply nervy a po domě sesbíral podpisy, aby nový nájemník dostal pokutu.

Další den pro nájemníka přišla policie. Ne kvůli hluku, ale kvůli tomu, že už ho nějakou dobu hledali. Po domě se proslechlo, že prodával kokain. Pravda je, že ona noční techno party by tomu odpovídala, ale na druhou stranu, kdo jiný si mohl dovolit tak nekřesťanské nájemné?

Soused se vrátil zpět. Od zatčeného nájemníka samozřejmě za dvoudenné nocleh nejen nedostal ani peso, ale ještě mu přišla pokuta za rušení nočního klidu.

Fakt, že bydlí v našem domě také celebrita z reality show 40 o 20, v níž se banda chlapíků pokouší získat srdce chilské modelky, jejíž hlavní atribut jsou silikonová ňadra a která nedodělala ani základní školu, mě v tomto kontextu moc neřekvapoval. Kromě vědomostních soutěží, kde účastníci odpovídali perly jako "V které zemi žije nejvíce Japonců? V Číně!" a kromě občasného házení smetanovým dortem nebo rozbíjení syrových vajec o hlavy ostatních účastníků - nutno říct, že k ničemu jinému se jejich hlavy moc nehodily - spočívala atraktivita reality show především v tom, že se její účastníci v jednom kuse svlékali do slipů, a musím uznat, že vídat svého souseda skoro denně takto odděného mi později značně komplikovala typické výtahové konverzace, v nichž byl mimochodem Marquito velký šampion.

Ve Zvonokosech poprvé v životě bydlíme v domě. Dům je to ale typu "městský dům", to znamená, že je to vlastně několikapatrová budova v bloku podobných staveb uprostřed starých hradeb. Nemáme ani zahradu, ani balkon, ale zato máme sousedy. Tedy zleva je dům odpuštěný, vpravo ale bydlí mechanik Maurice, kterému všichni říkají Momo. Víme to tak, že v kteroukoli denní nebo noční dobu se může ozvat pod okny: "Hej, Momo!". Protože je to obvykle Hej Momo s typickým severoafrickým přízvukem, mysleli jsme si, že Momo je Mohammed, ale vidíte, zase předsudek. Momo je Maurice, zrzek červený od sluníčka jako rak.

Naproti bydlí sousedka "až z Aix", která cudně uzavírá žaluzie svých oken, aby nemusela hledět do těch našich na Hvězdopravce štrádujícího si to po obýváku ve slipech jako Marquito. Sousedka má dvě kočky a jednoho psa a nenávidí holuby, kteří se v naší ulici vyskytují v takové hojnosti, že kdybyste otevřeli pusu, ač ne pečený, zaručeně vám tam nějaký vletí. Sousedka je posedlá úklidem svého domu a hlavně věčně pokálené ulice, kterou denně čistí. "Podívejte se, třeba v psích chcankách, to chodím klidně," slyšela jsem ji tuhle vykládat: "Ale holubince nesnáším!"

Samozřejmě, že Momo a k psím chcankům tolerantní sousedka jsou sousedi normální a mohlo by se tedy zdát, že tentokrát nebudu mít o čem psát. Ale posledním obydleným domem v ulici je dům psychiatrické léčebny v Digne. Jsou v něm tři byty obývané třemi bývalými pacienty.

Od dubna až dosud byl klid, ale poslední týden je jedna ze sousedek v ráži. K radosti obyvatel hlavně v noci. "Paní, já jsem maniodepresivní!!!! Je mi 48, můžu si dělat, co chci!!!", křičela rozčíleně odnehdy na sousedku, která jí v jednu v noci žádala, aby přestala vykřikovat své obscénní komentáře na mužské plemeno.

Nebyla jsem si v tu chvíli ještě jistá, zda ono noční vyřvávání pocházelo od stejné osoby jako od té, která celou noc poslouchá na plný plyn Virgin radio, a tak jsem zatím nechala hasiče klidně spát a odjeli jsme na víkend.

V neděli večer jsme se vrátili a před sousedčiným domem byla svíčka se soškou panny Marie, jeden pár bot, jeden plyšový slon a pytel harampádí. Sousedka nikde. Až v pondělí jsem ji postupně v různě dlouhých intervalech slyšela křičet, že jí "paní velká smradlavka" ukradla klíče, nebo že jí policie ukradla klíče, nebo že se jí někdo zabarikádoval doma, což řešila usilovným zvoněním na vlastní byt a bušením na vchodové dveře. Mezitím se setmělo a ctihodní Zvonokosané se zavrtali do svých postelí.

Sousedka se chtěla vrátit také, ale zdálo se, že ani policie, ani paní velká smradlavka nemíní klíče vydat.   Zatímco jsem váhala, jestli už je to na hasiče, nebo zda sousedka prostě klíče objeví, začalo se to velku rojit sousedy z náměstí, do něhož naše ulice ústí.

"Zalez!!!", volal první hlas: "Zas budeš dělat bordel, my chceme spát!"
"No jo, ale mně policajti sebrali klíče", volala sousedka.
"To mě nezajímá. Jdi domů!!!!" říkal zcela nelogicky další hlas: "Já chci spát! My máme děti!"
"Jo, my chceme spát", přidal se další soused: "To se nedá vydržet, to tvoje řvaní."
"Krávo!", ozval se ženský hlas: "Budíš mi děti, rozbiju ti hubu!!!"
Sousedka na vzrůstající šum odpovídala doporučeními k pohlavnímu styku s jejím psem nebo s lahví.
"Hej, ho!" slyšela jsem mužské hlasy, které evidentně odtrhávali od sousedky rozčílenou matku.
"Kurvo, kurvo, kurvo!", volala matka, jejíž děti kvůli hluku nemohly spát: "Najdu si tě a rozbiju ti hubu!"
"Tak dělej, jdi domů, máme tě plný zuby!", řvali chapi, když se jim podařilo odstranit matku bojující vlastníma rukama za klidnou noc. "Vypal!!! Vyhul!!! Sereš celou čtvrť!!!"
"Tak jo", řekla sousedka najednou kooperativně: "Kdo má klíče?"

Na to se rozhostilo konečně pár vteřin ticha. Otázka rozlícené občany evidentně zaskočila.

Nevím jak, ale nějak se pak stalo, že se sousedka skutečně dostala do svého bytu, kde se začala věnovat usilovnému vyhazování všeho, co jí přišlo pod ruku, z okna. "Skoč taky!!!", volali ctihodní občané bez psychiatrických záznamů, kteří ještě zůstali na ulici. Hvězdopravec se zvedl, že zavolá policii, protože o tom, že naše sousedka je zralá na hospitalizaci, protože je v nebezpečí, přestalo být pochyb. Policie ale právě dorazila, z jejich základny na protější straně náměstí to přeci jen nemá tak daleko.

K našemu překvapení se došla podívat k sousedce do bytu a zase odešla.

Ráno se jako obvykle rozhostilo ticho a bylo slyšet jen povídání sousedů. "To byl ale rambajz! Zase se zfetovala, že?", říkala pohoršeně paní v elegantním svetru s námořnickými pruhy. "Snad ani ne," odpověděla paní s dlouhými černými vlasy: "ale rambajz je to hroznej a ulice vypadá jako smetiště. A táhnou se sem za ní všichni ty feťáci...". "Hrůza, a nemůžeme spát! No to byl ale nápad prodat ten dům psychiatrické léčebně..."

"Jaké psychiatrické léčebně?", zeptal se Hvězdopravec z okna.

"No přece té v Digne!", řekla paní: "Taky jste nespali, co? Hrůza!"

Fakt, že sousedku někdo nabádal k vyskočení z okna zřejmě paní v námořnickém svetru připadal ve srovnání s nočním hlukem jako maličkost.

Když jsem se konečně dovolala na to správné místo na psychiatrii, kde mi sloužící lékař velmi unaveně řekl, že pošle sestřičku, aby sousedku zkontrolovala, jsem si umínila, že pokud dneska v noci začne podobný cirkus, volám hasiče hned. Ne (jen) proto, že naše sousedka je blázen.

Proto, že se zdá, že naše čtvrť je tentokrát bláznů plná.

O cestování vlakem

Když jsme se vrátili z Chile a rozhodli se bydlet ve Zvonokosech, udělali jsme to také proto, že je tu vlakové nádraží. V Chile skoro žádné vlaky nejsou a po zvuku pražců tudum-tudum-tudum se mi stýskalo skoro stejně jako po letním dešti.

Dokud jsme se neodstěhovali do Chile, neuměla jsem vůbec řídit, protože jsem to nepotřebovala. Řidičák, to zas jo, jsem získala už v sedmnácti. Mezi šestnácti a sedmnácti jsem v rámci jízd kroužila jednou za měsíc okolo rokycanského nádraží s instruktorem Houskou, který k radosti mé i mé kamarádky Nadi vždycky jen zabručel "po hlavní", což znělo přesně jako "pohlavní" a jelo se dál, pořád dokola. Na nádraží jsme totiž čekali na Houskovu dceru Janu, moji bývalou spolužačku z prvního stupně, na níž se mi jako dítěti líbilo hlavně, že slovo "čokoláda" vyslovuje "čekuláda". Při Houskových výkladech teorie "tak tady jak je tudlencto, tak to je na to, to, jak bych to řek", při níž se nám zcela zaplnil sešit na učitelské "přežblepty", jsem rychle pochopila, kde k čekuládě přišla. Když jsme se dokroužili až ke zkoušce, Nadě u ní auto třikrát chcíplo, já jsem zase zapomněla jednou dát blinkr a jela po Rokycanech sedmdesát, policajt vzadu ale předstíral, že spí, nebo se díval z okénka a hvízdal si, a Houska to řešil slovy: "No tak jak jsme se to učili....míň toho plynu....a kolipa se jezdí po městě, co?" Udělali jsme všichni, kromě Greguši, která málem najela na dálnici v protisměru, ale řídit jsme neuměli nikdo. Také proto jsem se všichni na vysoké i dlouhá léta po ní scházeli každou neděli na nádraží čekajíce na rychlík do Prahy.

Vlakem jsem se dostala vždycky všude a ani si nepamatuju, že by to bylo někdy nějak moc dramatické, tedy kromě momentů, kdy jsem si spletla čas odjezdu vlaku a musela jsem ho zastavit, a když nepočítám tradiční narvaný páteční vlak v 14:28, kde se i v uličce u záchodu tísnila desítka studentů. Když jsem pak bydlela v Grenoblu, dojížděla jsem pravidelně do Chambéry pracovat a na stáž, a nepamatuju si, že bych kdy přišla pozdě, kromě toho rána, kdy mi ukradli moje kolo Indurajna, a já musela z nádraží do nemocnice pěšky. Jinak jsem totiž v Grenoblu dojela na nádraží na svém krásném desetieurovém oři, nastoupili jsme společně do vlaku, zase vysedli v Chambéry, pozdravili na nádraží všechny známé klošárdy - v Chambéry to totiž bylo právě o ně, o koho jsme se jezdili starat - a už se šlapalo do kopce k CHS. A bylo to jen ono zimní ráno, kdy jsem si to šlapala do kopce sama, přemýšlejíc nad tím, kdo a za jakým účelem mi Indurajna odvedl, kdy jsem přišla na stáž pozdě, jinak vlak jezdil docela spolehlivě a já jsem v něm zuřivě psala diplomku, na níž mi jindy nezbýval čas. Inu, není nad tudum - tudum - tudum, když chcete pracovat, a proto jsem se také těšila do Zvonokos s nádražím a tratěmi na jih do Aix a Marseille a na sever do Alp.

Řídit sice už docela umím, ale místní změť dálnic složitější než nákres cévního systému v anatomickém atlase je neustále ucpaná. Především v hodinách, kdy lidé jezdí do práce, je to samá trombóza, ale totální kolaps nastane především v letních měsících, kdy se zmrzlíci ze severu Evropy (nezapomeňte, že pro nás začíná sever už u Lyonu, jak praví film Vítejte u Chtis) vydají na prázdniny, aby po týdnu rudí jako raci zase odjeli do svých zasněžených, deštěm bičovaných, větrných dálek. Turnusy se navíc střídají v ubytovacích zařízeních zásadně v sobotu, a tak vždy od pátku odpoledne pravidelně slýcháme v televizi i v rádiu, jak je zase vyhlášen krvavě rudý stupeň nebezpečí zácp a v sobotu se pak zprávy předhánějí v tom, kolik hodin budete potřebovat na dálnici mezi Lyonem a Orange.

Přesto přese všechno jsme se rozhodli s mojí kamarádkou Petrou z Aix, že v pátek pojedeme do Marseille. Vlakem. Já nasednu ve Zvonokosech, za 40 minut budeme v Aix, Petra přistoupí, a za půl hodinku jsme v Marseille.

Na nádraží v pátek před jedenáctou jsem si tedy koupila lístek, pošvitořila s pokladním, který se mě ptal, zda je moje maminka pořád ještě ve Francii - jak vidíte, jsem stálý zákazník - a šla si sednout na perón. Vlak hlásil 25 minut zpoždění, což je na této trati obvyklý pěkný dárek věčně opozdilým Zvonokosanům, aby nemuseli na vlak zbytečně spěchat, aby si stihli ještě v klidu dát cigárko a popovídat si s ostatními cestujícími. Popovídali jsme, pár jedinců si zakouřilo, nezkušení se ujistili, že stojí u správné koleje (máme ve Zvonokosech totiž dvě!), zavolala jsem Petře, ať se nehoní, a vlak přijel.

Jenže byl úplně plný. Sebravši do dlaní mé zkušenosti z cestování Transantiagem jsem hbitě naskočila zadními dveřmi mezi tuny zavazadel a desítky cestujících usazených vedle záchodu. Když jsem přistála oběma nohama na zemi místo na zavazadlech nebo botách jiných, usoudila jsem, že jsem právě našla své místo a že už nezbývá než se seznámit se sousedy. Slečna vedle nevěděla, proč to má takové zpoždění, ale mladík, který seděl, což znamenalo, že jede z Briançonu, z konečné, řekl, že je to proto, že průvodčí přišel pozdě do práce a 25 minut na něj čekali.

V tuto chvíli bych už očekávala tudum - tudum - tudum, ale vlak stál a nehýbal se.

A nehýbal. Na peron se vrátili první kuřáci. Davem se začala šířit zpráva, že je vlak nejede proto, že je moc plný.

Po dvaceti minutách ve Zvonokosech někdo řekl, že prý si mají cestující do Marseille vystoupit, že pro ně přijede autobus. "Ale ještě tu není", ušklíbl se pán vedle a sedl si na schůdky.

Po půl hodině čekání jsem se rozhodla opustit své výhodné místo s oběma nohama na zemi a šla jsem si sednout na nástupiště.

Po deseti minutách kolem mě prošla paní se slovy: "Já na to kašlu, jedu autem."

Bylo 12:20, čas, kdy jsme měli být v Marseille. Zavolala jsem Petře a řekla, že to dnes na výlet moc nevidím a zeptala se jí, zda může vrátit lístek. Petra odpověděla, že to zkusí, a já jsem se začetla do Respektu, který jsem si s sebou vzala v - v podovné situaci nedocenitelném - Kindlu.

Za patnáct minut, zrovna, když Petra volala, že lístek vrátit nemůže, proběhl po nástupišti průvodčí a prohlásil, ať si nastoupíme, že se pojede. Žádný autobus do Marseille nepřijel. Řekla jsem Petře, ať na mě počká a skočila do vlaku, stále poměrně dost plného skalních příznivců cestování vlakem.

Za deset minut jsme zastavili a mohli jsme obdivovat z okénka - tedy ti, co byli u okénka - dlouhé širé rodné lány pšenice.

A jak jsou krásny na vše strany o pár kilometrů dále. Posadila jsem se na zem. Paní kousek ode mně si vypůjčila od sousedky mobil, aby zavolala svému manželovi, že na pohřeb jede tak trochu s křížkem po funuse.

Průvodčí, který se v té chvíli už definitivně uzavřel někde ve své kukani, ohlásil, že vlak skončí v Aix. O pár minut později pak vyzval všechny cestující do Marseille, ať si vystoupí v Meyrargues. Kde budou zastřeleni, pomyslela jsem si. Meyrargue je jediná zastávka mezi Zvonokosy a Aix, vesnička mezi poli. Moje rozhodnutí tam vystoupit bylo ale v tu chvíli jasné: pokud si vlak pospíší, stihnu 13:30 zpět do Zvonokos, řekla jsem si. Zavolala jsem Petře, že výlet definitivně balím.

V Meyrargues opravdu vystoupil jako ovce celý vlak, i s kufry, psy, bandou dětí a bandou skautů vedených mnichem v rouchu, které vypadalo jako hodně tlustá deka. Všichni se začali hrnout ke kukani výpravčího, aby zjistili, co mají dělat. Výpravčí vypadal jako kdyby se před ním objevil dav vystoupivší z rozestoupených vln moře, z čehož se dalo usoudit, že ho strojvůdce vlaku do Marseille o svém plánu na zbavení se cestujících rozhodně neinformoval. Jediné, co výpravčí vyblekoval, byla tedy rada, ať si cestující počkají na další vlak, a že ten rozhodně nepřijede, pokud neodjede ten první. Psy, kufry, cestující, skauti i děti se poslušně vzdálili - nemohla jsem si odpustit vzpomínku na Alvaritovu poznámku, že v podobných situacích v Argentině prostě vlak či autobus zapálí a je pokoj - a vlak odjel, k mému údivu aniž by někoho přejel. Na nástupišti zůstaly namačkané dobré dvě stovky pasažérů.

Přešla jsem na druhou stranu a spolu s mladíkem z Briançonu, který jel do Pertuis koupit si auto - dobrý nápad - a paní, která přivezla na nádraží svá vnoučata, aby je odeslala k rodičům do Gap, jsme měli fůru času na konverzaci o dopravních zácpách. Paní nabídla mladíkovi, že ho do Pertuis vezme, jen co odešle vnoučata. Vlak do Gap hlásil 25 minut zpoždení. "To víte, tady jste na jihu", řekla pyšně paní, považujíc mě s přízvukem a hocha z Alp za dva cizince.

Vlak do Marseille zato přijel včas. Ale když se do něj usadily dvě stovky cestujících až dosud se mačkajících na nástupišťátku naproti, byl vlak moc plný a nemohl jet dál.

Po třiceti minutách ho ale výpravčí nakonec odeslal, protože mu došlo, že mu hrozí, že se mu začnou kumulovat ve stanici cestující.

Náš vlak pořád nikde. Výpravčí řekl, že bude mít spíš asi 40 minut. Otevřela jsem si novou knížku v Kindlu. Není nad to mít s sebou v podobných situacích celou knihovnu.

Mladík, který měl schůzku ke koupi auta ve 14h, poprosil výpravčího, ať mu zavolá taxi. Bylo jasné, že ho babička dětí odvézt nestihne.

Taxi mělo zpoždění jen deset minut, čas, kdy se zřejmě taxikář probíral ze siesty.

A mě nakonec vlak vyplivl ve Zvonokosech v 15h, poučenou, že v době střídání turnusů je nejlepší zůstat doma za chalupou.

Zvonobus samozřejmě nejel žádný - má prázdninový provoz - , a tak jsem šlapala v odpoledním žáru do kopce sama. V břiše mi kručelo strašlivě a nezbylo mi, než využít tradiční horalské techniky na zvládání podobných situací: myslet na něco k jídlu nebo k pití v cíli. S vidinou Tropézanky, dezertu ze St. Tropez, francouzské obdoby pražského koláče, jsem se vlekla dál a dál. Když jsem viděla konečně brány města, zastavila jsem u prvního stánku, tam kde mají Tropézanky nejlepší, a odtud už to bylo domů kousek.

A tak sedím doma, dívám se na olympiádu a na předpověď počasí, kde ukazují, jak jinde prší, sněží a vane studený vítr, a říkám si, jak se tu máme dobře. Konec konců, vedra a přecpané Provence bych si měla užít. Na dovolenou totiž jedeme v půlce srpna na studené zimní horské pláně, či spíše kužely, kde nebude ani živáčka. Schválně, hádejte kam?

O Francouzích

Ve Francii žiju od roku 2004, a i když jsme poslední tři roky strávili v Chile - pravda, s Marseillanem Hvězdopravcem - , zapustila jsem zřejmě francouzský kořen tak hluboko, že jsem kromě českých kamarádů měla také partu francouzských, a dokonce se mi stalo, že jsem od jiných národů slýchala stížnosti na to "jací že jste vy Francouzi náfukové, co mluví pořád jen francouzsky".  Inu, kdo nikdy nesklouzl k tomu, že v přítomnosti mnoha národností promluvil jazykem, jemuž ne všichni rozumí, ať hodí kamenem, stejně jako ten, kdo při setkání s blízkým přítelem nesklouzl ke "společnému" jazyku, byť mu třeba ne všichni přítomní rozumí.

Každopádně mě ale po tolika letech v místní kultuře, kterou jsem přijala za jednu ze svých, asi překvapí, rozesměje či rozvzteklí méně věcí než příchozího imigranta. Dvě věci, které mě ale rozesmívají, překvapují a někdy i rozvzteklují pořád, jsou jednak francouzská láska ke zkratkám, a jednak místní vztah k automobilové dopravě.

Zkratky, říkáš? Ty máme v Čechách přece taky! ODS, DPH, SMS! Dobře, vážení. Řekli jste si o to sami.  Jak byste rozluštili třeba tenhle vzkaz? "Dostal jsem P a nefunguje mi BK, tak to nemůžu zaplatit, můžeš to udělat ty, PT?" A přesto, nikdo ve Francii nezaváhá - ne, že by platil, ale rozumí výborně. P (francouzsky PV) je pokuta, procès verbal, BK, neboli CB je bankovní karta, carte bancaire a PT (STP) je Prosím Tě, s'il te plaît. Na jednu stranu se dá pochopit, že jazyk, kde se "co je to?" řekne "keskse?" a píše qu'est-ce que c'est, podlehne občas potřebě ušetřit trochu času. Navíc, jazyk, který, jak se směju Hvězdopravci, nemá skoro žádná slova a všechno to musí dohnat jejich kombinacemi. Takže zatímco my máme pěkné obléct nebo obout, a to už vůbec nemluvím o oblékat  a obouvat, Francouzi mají jenom ubohoučké vzít si, a zatímco my ušetříme tedy při východu do okolního světa celé tři slabiky tím, že řekneme jdu se obout, Francouz musí celou věc vysvětlit mnohem podrobněji slovy jdu si vzít boty. Pravda, příklad trochu kulhá na tom, že Francouzi se na rozdíl od Čechů obvykle nezouvají, ale uznejte, že říkat žehličce "železo na žehlení", měchačce "dřevěná lžíce", věšáku "nosič kabátů" a praku "vrhač kamenů" je neekomické, zastaralé, netvořivé a pokud píšete i neekologické, protože podobným psaním počáráte spousty papíru. Nepochybně je to tedy ze závisti k syntetickým slovanským jazykům plných pádů a donekonečna odvozovaných dokonavých a nedokonavých sloves, že si Francouzi začali zkracovat, co mohli.

Zatímco tu ale každý ví, co je to PT, P a BK, jakmile se hnete ze svého přirozeného prostředí, jste v pasti. Při hledání práce, například, musíte nejdřív zjistit, že se zaměstnává na SDU nebo SDN. Jako psycholog můžete pak pracovat ve VS, ale musíte udělat konkurz. Pro přípravu na konkurz je třeba nastudovat všechno o VZS, hlavně ZZ. Konkurz se dělá i do VKS. Jinak můžete také pracovat v oblasti ODM, která nespadá pod VS. Všechny zkratky jsem počeštila, takže se můžete ujmout luštění.

Vážený čtenář se už jistě nediví tomu, že existují celé slovníky zkratek, aby se v tom člověk vůbec vyznal. Protože po nějaké době v určitém oboru už ani sami nevíte, co zkratky vlastně přesně znamenají a protože se z nich vlastně tedy stávájí nová slova, slovo slovník spadne jako ulité.

Francouzská láska ke zkracování se nezastaví před ničím, dokonce ani před mrtvými či svatými. Kostel Paní Marie Sněžné v Rokycanech by tedy byl prostě označen za kostel P.M. Sněžné, a byl by pokoj - schválně si všimněte v historických výkladech zkratky N.D. A na zvokonoském hřbitově cedulek A-C na některých - nutno uznat, že četných - hrobech. A - C znamená ancien combatant. Bývalý bojovník. BB.

Začala-li jsem výklad o zkratkách slovy o PV, neboli pokutě, nebylo to úplně náhodné. Dalším úsměvným momentem je vztah Francouzů k automobilové dopravě. Jestliže Francouzi mají málo slov, jen pro auto jich mají celou hrst. Je tu jednak neutrální voiture, vůz. Vznešené automobile, automobil. Úřednické vehicule, vozidlo. Slangové bagnole či caisse. Kanadské char, tank. A jistě mnoho dalších. Zkrátka, auto, to není jako železo na žehlení nebo vrhač kamenů, které nestojí ani za vlastní pojmenování. Auto je auto a prohodit se sousedy tu a tam něco o dopravní zácpě je stejně konverzační jako prohodit něco o počasí.

A když mluvíme o autech, mluvme rovnou také o četnících. Jistě si vzpomínáte na všechny ty filmy s Luis de Funesem. Postava milého trouby četníka, který ukazuje na mapě umístění radarů vlastní manželce a jehož pirátskou jízdou vrcholí celý film, tu rozhodně nevznikla náhodou. Francouzi si myslí, že lidé jezdí špatně, špatně parkují, neštítí se jezdit opilí a že je třeba tomu učinit přítrž. Také si ale myslí, že je skandální, že zrovna, když jedou oni, zodpovědní a nemající s těmi oškliváky lidmi nic společného, je to kolem cest samý radar. A přece pro nějakou tu skleničku nepůjdou pěšky! "U nás se nemůže pít, když řídíš", vykládala jsem kdysi dávno jedné Francouzce, která vyjadřovala své zděšení nad opilými řidiči: "U nás je nulová tolerance." "A jo...", politovala naši zaostalost: "A kdy se tohle u vás taky změní?"

"Musíš si nastavit na regulátoru rychlosti to, co vidíš na cedulích!", poučoval tatínek Jean, který pro radu jak správně žít nejde nikdy daleko, Hvězdopravce, když vytáhl ze schránky už asi pátou PV určenou mému drahému závodníkovi. "Já, hned jak tu ceduli vidím, nastavím si na regulátoru tu rychlost, to je jediná šance!"

Tatínkovi Jeanovi zbývá na řidičáku jeden bod, jeho auto regulátor rychlosti vůbec nemá a když jel onehdy s autem milenky Marie do Toulouse, řezal to po dálnici 160km/h, protože věděl, že body budou v nejhorším odečtené ze řidičáku jeho drahé. "To jsem si ale pěkně zařídil", pochvaloval si, než se zase rozhovor stočil k nebezpečným řidičům na úzké silnici vedoucí k jejich domu.

Kapitolou samou o sobě je samozřejmě parkování prdítek, bez nichž jejich majitel nedá ani ránu. Zvláště tady na jihu patří mezi kulturní zvyklosti považovat za zaparkované auto cokoli, čemu blikají oba postranní blinkry. Prostě parkujete zmáčknutím čudlíku. Ovšem, pouze tehdy, máte-li místní značku. Pak ale můžete klidně zastavit i vedle jedné řady již blikajících aut a dojít do trafiky pro cigarety. V Marseille je to tak běžné, že to má jasný podíl na tamních příšerných dopravních zácpách - podle posledních zpráv je Marseille druhé nejzacpanější evropské město a něco na tom bude. Radnice se tedy rozhodla na ta nejhorší místa dát kamery a posílat fotky a pokuty poštou domů. "To je ale přece jih, ne?", bránili se přistižená hříšníci.

"Copak jsme kuřata?", bránili se rozčíleně motorkáři nad návrhem, aby museli v noci povinně nosit žluté reflexní vesty.

"Máte auto tady u výjezdu z ulice?", ozvalo se ve sluchátku našeho interfonu v úterý brzy ráno.
Zase někdo zaparkoval jako debil na zakázaných místech, pomyslela jsem si. No tam, co parkuju, když nikde jinde není místo. Asi zaparkoval tak, že se nedá od nás z ulice vyjet! Hajzl! Francouzský duch se ve mě hezky mlel, a řekla jsem:
"Ne, to nejsme my."
Zdálo se mi, že mi chlapík nevěří.
"Nejsme to my, ne? Dežot je kde?", zeptala jsem se Hvězdopravce sedícího v županu u snídaně.
"Ne, to není naše, nevím, čí to je.", zopakovala jsem.
"Tak to nic, já jsem vam jen přišel říct, že jsem viděl, že tam policajti rozdávají pokuty", řekl pán a spěchal o dům dál, aby varoval další.
Inu, solidarita mezi sousedy.

Nutno uznat, že policisté rozdávají pokuty hlavně proto, že je léto a že je to v Provence samý turista. Nebo tak si alespoň vysvětluju fakt, že je to poprvé, co je vidím dávat pokuty, ačkoli je policejní stanice hned na náměstí, naproti oněm zakázaným místům zaplněným obvykle až po poslední mezírky.

A to je, milý čtenáři, pro dnešek ze Zvonokos všechno. Mějte se pěkně a užívejte si léto!

Co mají Češi proti muslimům?

Tuhle otázku si kladu teprve pár týdnů, protože jsem si vlastně vůbec neuvědomila, že by Češi něco proti muslimům mít mohli - nikdy mě to nenapadlo. Možná bych tedy měla spíš začít otázkou: mají vůbec Češi něco proti muslimům? Pravda, náš národ se v současné době nijakou přehnanou tolerancí nevyznačuje a xenofobie u nás kvete. Argumenty typu "ale přece nemáme v parlamentu žádnou pravicovou extremistickou stranu" samozřejmě přestávají platit ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je to hlavně tím, že to, co se považuje za extremistické třeba ve Francii a co se považuje za extremistické v Čechách, se extrémně liší, takže kdyby Marine Le Pen náhodou uměla česky, předvídala bych jí v Čechách skvělou kariéru zcela neohroženou označením za extremistku.

Nikdy mě ale nenapadlo, že by ateisté jako Češi mohli mít něco proti muslimům. Naše národní bezvěrectví vykrystalizované stoletími více či méně násilné katolizace mi bylo vždycky spíše sympatické, a pamatuju si, jaké to bylo, když mi na vysoké Chemik oznámil, že jeho spolubydlící je věřící. Do té doby jsem nikdy žádného věřícího neviděla. Brašule sice po revoluci chodil na faru, kde jim vykládali biblické příběhy, ale doma mi spíš povídal o tom, jak se před farou cicmal Bárta s dívkou, jejíž jméno jsem již zapomněla, a kterak s ní na školním výletě přišel o panictví. "A to jako chodíš do kostela?", ptali jsme se bez servítek spolubydlícího Haly. Co odpověděl si už nepamatuju, ale vím, že to byl první a na dlouhou dobu i poslední věřící, kterého jsem kdy potkala. Samozřejme nepočítám pár jedinců, kteří si v obchodě Sanu Babu koupili sošku Budhy a prohlásili se za budhisty.


Asi by moje zkušenost byla jiná, kdybych se nenarodila ve stínu Plzeňského pivovaru, ale moravského vinného sklípku, ale i s tímto vědomím můžu po osmi letech života v zahraničí a v nejrůznějších mezinárodních komunitách prohlásit, že jsme tou nejlajčtější zemí, kterou znám. Opravdu mě rozesmálo, když se během sčítání lidu přihlásilo 15000 lidí - jistě alespoň část z recese - k jediismu. O tom, co je to vlastně víra, nás toho většina ví málo, většina z nás se spokojí s otázkou, že "v něco věří" a je vymalováno. Víra, řekla bych, je většině Čechů tak trochu šumák. 

Proto mě překvapilo rázné prohlášení mojí maminky, že "ona by ty mešity taky nepovolovala" a že do Evropy islám nepatří. Proto mě překvapilo, že se na mezi komentáři na tomto blogu objevila slova o islámském nebezpečí. Proto mě překvapila slova Ivana Klímy v jeho pamětech Moje šílené století o tom, že demokracii dnes více než marxismus ohrožuje islámský radikalismus - proč zrovna ten, zvlášť, když autor o pár stránek dál přičítá muslimským teroristům například masakr v Beslanu? Nezpochybňuju samozřejmě nebezpečí ani existenci islámského terorismu, a dokonce ani možnou podporu Al Qaidy čečenským teroristům, ale volba to není přeci jen náhodná. Klíma přece mohl napsat čečenští teroristé, a proč ze všeho, co dnes ohrožuje demokracii, vybral zrovna islámský terorismus?.

Jestliže se Češi snesou s 15000 jedisty, s křesťany chodícími do kostela a s hlavami oholených budhistů, co jim vadí na islámu? Neříkám, že Klíma je proti islámu, ale pravda je, že zmínky o něm v tomto kontextu nejsou přeci jen úplně náhodné.  Co mají tedy Češi proti muslimům? 

Samozřejmě to, že si je pletou s Araby a Araby s imigranty a imigranty s delinkventy. To je ale chyba a dokud nezačneme rozlišovat psy, kočky a žáby, budeme mluvit o psokočkožábách a možná se pak podivíme, že náš domácí mazlíček není nejí mouchy a není obojživelník, což se projeví jako problém především ve chvíli, kdy ho necháme v klidu spadnout do akvária.

Nelze nezmínit i to, že v Čechách žádní muslimové nejsou, když tedy nepočítám jednoho jediného muslima z Rokycan (můžete si s ním popovídat u piva v hospodě Bowling, konzumaci alkoholu s Alláhem evidentně nějak vyjednal). Dobře, buďmě přesní, podle posledního sčítání lidu je jich něco přes 11000. Méně než jedistů, kteří se přihlásili ke kultu z Hvězdných válek.

Moje maminka argumentuje vždycky historií, respektive svou interpretací historie. Nemáme s nimi zkrátka dobrou historickou zkušenost. Jsou rozpínaví. Nenávistní. Samozřejmě to říká proto, že má to štěstí, že pochází z "vítězné" katolické tradice, která tuhle interpretaci umožňuje. Tradice, která slaví "Den objevení Ameriky", zatímco na druhé straně oceánu se jako nevinný pozůstatek kolonialismu dodnes tentýž den slaví "Den rasy", tedy den, kdy jim byla konečně dovezena civilizace - a následně do nich zcela necivilizovaně natlučena. Podobný argument může z Evropy možná zavánět intelektuálsky nebo jako anachronismus, po třech letech v Jižní Americe ho ale za intelektuálský či anachronistický vůbec nepovažuju. Co bychom si mysleli dnes v Evropě o národě, který by za posledních 500 let postupně ovládl celý náš kontinent (a to nepočítám, jak je Evropa proti Jižní Americe malá), a až na čestné výjimky ničil, co jsme vytvořili, a neváhal zabíjet třeba jen pro zábavu? Co se učíme o poměrech v koloniích před pouhými dvěma sty lety - sto padesát let před holokaustem? Nevím, ale jistě by se na onu dobu a víru, v jejímž jménu se děla neuvěřitelná zvěrstva, slova rozpínavost a nenávist hodila jako ulitá. "Barbarství ale přece nemá co dělat s opravdickou vírou!", můžete argumentovat. Souhlasím. S žádnou opravdickou vírou. Ani s islámem. Který, jak se mimo jiné dočtete třeba zde, má tak společné kořeny s křesťanstvím, že si nelze představit jedno bez druhého.

To, že v Čechách žádní muslimové prakticky nejsou (tedy praktická neznalost), spojená s psokočkožábou a jednou z možných interpretací historie, se navíc spojuje s tím, že jediné známé spojení se slovem islám je u nás "terorismus". Možná je to tak trochu masáž, kterou jsme dostali z věřící křesťanské země za oceánem, která se chce bránit nejen vůči terorismu, ale i vůči jiné víře, kdo ví. Každopádně byl ve veřejném povědomí rychle vytvořen nový kočkopes muslim=terorista. Říkejme ale, jako Melanie Kleinová, kočce kočka. Terorista je terorista a je vlastně jedno extrémem čeho svůj čin omlouvá.

Představ si, že bychom jako celá rodina žili v Sýrii, řekla jsem mamince ochotné zakazovat stavby mešit. Jaký je rozdíl mezi naší a syrskou rodinou? Žádný, matky a otcové na celém světe milují svoje děti stejně, mateřská a otcovská láska není daná kulturou ani národností. Představ si, že bychom museli utéct, abychom nezemřeli, že bychom se báli o život. Že bychom žili mezní situace, zrovna takové, jaké popisuje Klíma ve svých pamětech. A že by nám v zemi, kam bychom se dostali, v bezpečí, zakázali věřit v to, co  je naší samotnou součástí. A protože maminka nevěří, ale její bytostnou součástí je láska k českému jazyku, pohádkám a kultuře, řekla jsem: "Co kdyby ti řekli, dobře, my vás tu tedy přijmeme, ale přestanete na svoje děti mluvit česky a vyprávět jim české pohádky - možná bys to musela akceptovat, ale cítila bys to jako největší nespravedlnost, jako další trest a začala bys většinovou kulturu nenávidět."

Co by řekli Židé, kdyby je za druhé světové války přijali země s požadavkem vzdát se judaismu?

Pocit neskutečné křivdy a ublížení může vést zaslepení, nenávisti. Myslíte, že teď mluvím o těch, kdo nemůžou vyznávat svůj kult, o těch druhých? Nedůvěra a nenávist k muslimům, které v Čechách nemáme rádi, má ale přece přesně stejné kořeny. Byly zde útoky na to, co je nám svaté - třeba na nevinné obyvatele - spojené místo jasného slova barbarství a terorismus i s adjektivem "islámský". Terorismus je v tomto slovním spojení útokem na demokracii nejen zvnějšku, ale i zevnitř. Zvnějšku je to silou, zevnitř v tom, že skrze nenávist obyvatel demokratických zemí vůči nejen barbarství, ale i vůči islámu, se demokracie a tolerance k druhému stávají stále menší.

Přemýšlejme o tom, vzdělávejme se, a nenechme si demokracii vzít. Klímovy paměti jasně ukazují, že teror a barbarství nastupují právě tam, kde se odmítáme tázat a o věcech přemýšlet. A nezáleží na tom, ve jménu které teorie, ideologie, či jen v dresu kterého fotbalovéhu klubu začneme myslet v kategoriích "my a oni", protože odtud je možné přejít k "my versus oni" a napadnout ty, kteří nemyslí stejně. Možná v tom je dnešní problém české společnosti, že má mylně pocit, že jsou nebezpečné samy určité teorie či náboženské systémy - jako například islám - což na druhé straně dává pocit, že jsou i teorie "bezpečné". Nepolemizuju s tím, že například fašistická ideologie, která primárně "my versus oni" hlásá, není nebezpečná sama o sobě. I ta nejhumánější teorie - například idea rovnosti, volnosti a bratrství - ale může sloužit k zfanatizování a ke konání zvěrstvev "ve jménu a v zájmu" proti těm, kteří tuto teorii, třeba jen zdánlivě, odmítají.  Kritický rozum a vědomí, že jediné naše příslušenství je společné příslušenoství k lidskému rodu, je naše jediná ochrana.

O pomalém plynutí času v Provence

Po váhavém dubnu a květnu, kdy si počasí vysloužilo od místních velmi nesouhlasné bručení a kdy Hvězdopravcova teta málem musela zase zapnout topení, přišlo konečně v červnu pravé provensalské léto. Teploty se rychle přehouply přes třicítku a obyvatelé se začali uzavírat ve svých domech za světlo nepropouštějící okenice. Slunce pražící do strání přimělo cikády k rozpoutání neutichajících koncertů a vzduch se konečně prosytil vůní tymiánu, levandule a borovic, tak, jak to má v Provence být.

Jsou to už skoro tři měsíce, co žijeme ve Zvonokosech, a čas plyne pomalu a v kruzích. Každé ráno nás budí křik rorýsů, kteří prolétají naší ulicí jako stíhačky a nahánějí strach důstojně rozvaleným bublajícím holubům ve výklencích starých zvonokoských domů. Žijeme od středy do soboty a od soboty do středy, kdy je trh, a kdy se doplňují zásoby zeleniny, ovoce a sýra. Tymián nekupuju, ačkoli ho tu prodávají - nepochybně pro turisty.  Spolu s rozmarýnem a saturejkou ho natrhám za Zvonokosy, nebo na pozemku Levandulové observatoře, kde je ho tolik, že by mi vystačil na celý život. Po poledni zavřu okenice a když k večeru opadne vedro, jedeme se s Hvězdopravcem vykoupat k rybníku za Zvonokosy. Voda je chladivá a jak se slunce blíží k obzoru, na pláži získavají jasnou početní převahu hašteřivé kachny. Doma na nás čeká vychlazené růžové, čerstvý chleba a další den. A tak pořád dokola.

Protože  v Provence jde hlavně o jídlo, na tom se od doby Petera Mayle stále ještě nic nezměnilo a řekněme si na rovinu: díky bohu. Jednou velkou chloubou je tu olivový olej, jehož ceny dokážou šplhat mnohem výše než ceny vína. Onehdy jsme s maminkou vystoupaly na olivovníky porostlý Mont d'Or, vršek za Zvonokosy, kde se ukrývali obyvatelé a s nimi i husar Angelo během epidemie cholery, a na Mont d'Or se, čirou náhodou, zrovna odehrávala demonstrace výroby oleje. Bodří provensalští výrobci se soudkem růžového ukrytým v chládku hned vedle bedny se žlutými melouny tam rozložili nástroje na výrobu oleje a ochotně a pyšně ukazovali návštěvníkům, jak se olej dělá. Olivy se sbírají v zimních měsících, řekl nám pán v kšiltovce. Těžko odhadnout, zda náhodou nebude mrznout, aby nepřemrzly, ale zase je třeba nesbírat moc brzy, uf, těžká práce, a pak, ta zima! "A zbytek roku děláte co?", otázala se chytře a zřejmě investigativně přítomná novinářka místního plátku La Provence: "To máte dobrý, jen dva měsíce práce..." "No počkejte, taky musíte ty stromy udržovat!", řekl pán a v duchu si jistě pomyslel to, co generace a generace zemědělců před ním: tyhle chlívácký krky s čistejma ručičkama, co musíme živit naší poctivou prací! Na bodrosti mu to ale nic neubralo a hrdě nám předvedl mletí oliv i odstřeďování oleje a nakonec se nadechl, aby nám vysvětlil, jak poznáme kvalitní olivový olej. "První, na co se musíte kouknout, je, odkud ten olej je!", řekl: "Abyste věděli, že je z Francie nebo z Evropské unie!" Nad takovým pokrokem ve výkladu jsem na okamžik zapochybovala, že pán má v rodokmenu skutečně generace a generace místních zemědělců, i když jeho přízvuk svědčil o tom, že spíše ano. "Protože když tam není napsáno nic, tak je to bůh ví co třeba z Tunisu nebo ze Španělska!" zahřměl pán, ohrnující nos nad podobnými břečkami. "No jo, dobře, Španělsko, to je EU", řekl směrem k úřednické darmojedkyni z La Provence: "ale tam dělají olej ve velkoprodukcích, ne jako my tady, a pak, mají jiné odrůdy, co nejsou tak dobré, sklízejí to tam strojema a házejí tam všechno".

Inu, tady, když se řekne Francie, myslí se Provence, a když se řekne EU, myslí se zbytek Francie. Místní vzdálenosti jsou podobné jako v České republice. "Však já taky nejsem místní", řekla mi onehdy sousedka: " Já jsem se přistěhovala až z Aix!" Samozřejmě, že někomu, kdo se přistěhoval ze vzdálenosti 10 000 km a z města, kde se vzdálenost mezi Aix a Znovokosy rovnala vzdálenosti mezi dvěma městskými čtvrtěmi, přijde slůvko až poněkud redundantní. Ale možná se mi časem svět zase změní až na "Ale když ty budeš bydlet až u Hrudkovanky!", kterým si zoufala maminka jedné mojí kamarádky nad faktem, že se ona kamarádka stěhuje na druhý konec Rokycan.

Čas nám tu tedy teče pomalu jako olivový olej a je přerušován jen občasnými příjezdy návštěv. Ležíme pěkně šikovně na cestě na jih, a tak to mají při cestě jak kamarádi z Grenoblu, kde jsme žili před tím, než jsme se odstěhovali do Chile, tak i moje kamarádka Jeanne, jejíž maminka žije v Marseille a tatínek v Gap. S Jeanne jsme kdysi v Praze, když Česká republika ještě nebyla v Evropské unii, snily na sklonku školního roku u piva na zahrádce hned vedle pankrácké věznice, že by si nás obě země třeba vyměnily - já chtěla zpět do Francie, Jeanne chtěla zůstat, ale obě jsme narážely na problém za problémem. Devět let poté má Jeanne dvě děti s mým kamarádem z rodných Rokycan a já mám za muže Marseillana. Ona žije v Čechách a já ve Francii. Tak vidíte, a pak, že si člověk nemá přát, protože neví, co přesně si přeje.

Svět je tu tak malý, že jsme dokonce na Jeanne padly přímo ve vlaku, když jsme s mojí maminkou jely do Marseille. Prodírajíce se poměrně plným vlakem najednou slyšíme české "Paní Nováková!!!", jakým mojí maminku Golemka častují celé Rokycany, a ze sedadla nám vstříc vyskočila jako čertík Jeanne s utrženým knoflíčkem u výstřihu, jak se na ní mladší děcko žádostivě zavěsilo.

Zastavují se u nás také osamělí astronomové pozorující na Levandulové observatoři a my se zastavujeme u nich, v tzv. švýcarském pavilonu, kde je pořád ještě cedule podepsaná objevitelem první extrasolární planety: "Prosíme manželky astronomů, aby před odjezdem uklidily". Onen objevitel by jistě mohl nad mojí manželkovitostí hodné i švýcarského rozměru jen zaplesat, protože když jedeme do švýcarského pavilonu na večeři za osamělým astronomem, jsem to já, kdo udělá kopec jídla, naloží ho do auta a přiveze. Když pozoroval David, rozhodla jsem se, že musí ochutnat místní specialitu poutargue. Poutargue nebo boutargue - jak vidíte, název pochází tak trochu z mluvené francouzštiny a o tom, jak by se měl psát, se toho moc neví - jsou vlastně jikry ryby jménem muge, česky parmice, alespoň dle slovníku, a vypadají tak trochu jako malý salámek. Místní specialita je to ale taková, že její znalost je jedním ze základních předpokladů proto, aby vás místní přestali považovat za turistu. Jestliže tedy prodavač ryb na trhu vždycky jen tak odpověděl na pozdrav, zeptal se, co chci, a pak dále konverzoval s paní XY o tom, jak má zmlsaného manžela, ve chvíli, kdy jsem řekla, "a jo, a taky si vezmu jednu poutargue" jako by mě jeho oči poprvé uviděly, jak se v nich zajiskřilo. "A, znalec!", zamnul si rybář ruce nad integrací cizinek s přízvukem do místní kultury: "To si pochutnáte." "To ano, minule, jak jste mi prodal tu dorádu, to byla dobrota!" "No to víte, to je tím, že jezdíme na moře pěkně každý den a ryby jsou hned na prodej! Já už tedy moc nejezdím, ale za mlada...." pustil se rybář do vysvětlování a já jsem si spokojeně řekla, že příště si nějaká panička se zmlsaným manželem ani neškrtne.

Doma jsem pak poutargue udělala s těstovinami. Do olivového oleje jsem dala trošku harissy, najemno nakrájený česnek a snítku saturejky, nechala jsem to pomalinku ohřát, ale jen tak, aby se olej nepřepálil, neb přepalovat olivový olej, to je jako lít kolu do Plzeňského, a pak jsem to smíchala s těstovinami, přidala poutargue a čerstvou bazalku.

Chutnalo to a vonělo jako Provence, trochu mořem, trochu vyprahlými stráněmi, trochu pikantně, ale ne zas moc, abychom ocenili i chuť růžového, jedli jsme pomalu a vychutnávali každé sousto, až se ve všech v nás pak rozlilo takové to příjemné, provensálské líné blaho, a do toho k nám jemný vánek přivál vůni levandule.

O slušnosti a civilizovanosti

Jedno ze slov, kterému současná politická scéna za poslední desetiletí značně zvýšila frekvenci výskytu, je slovo slušnost. Zadejte si do google "volební heslo slušnost" a uvidíte, že vám vyjedou všechny strany napříč politickým spektrem. Už dlouho přemýšlím o tom, co to vlastně slušnost znamená, a protože mě dnes velmi zvedlo ze židle čtení o přestupkovém zákoně, který má "slušné lidi" chránit, rozhodla jsem se, že je čas se nad slovem slušnost zamyslet veřejně. Vážený čtenář se možná bude ptát, co že podobná úvaha dělá na blogu o životě na francouzském maloměstě, ale možná téma není až zas tak od věci.

Přeložit slovo slušnost do francouzštiny je samo o sobě docela těžké. Možná, že nejblíže stojí slovo "civilité", které by se ale také dalo přeložit jako civilizovanost. "Ukažte, že jste civilizovaní", můžete například nabádat občany, kteří si z vaší uličky dělají veřejný záchod: "a používejte záchodek před okny Eulalie Čubíkové". Civilizovanost je tedy tak nějak opakem neandrtálnosti a nejspíš tvoří i jistý šarm zdejší společnosti. "Divoši" cedí Hvězdopravec skrze zuby, když potkáme české kamarády, kteří mě nadšeně pozdraví a jeho nechají stát vedle jako by ho ani neviděli. "Nevychovanec", pomyslím si, když mi moje maminka vypráví, kterak ji na žádost o pomoc s výměnou kola kolemjdoucí pán odmítl slovy: "Na cizí věci já nešahám". "Medvěd bručoun", směje se Hvězdopravec, když protijdoucí horal odpoví na pozdrav něčím mezi slovem a zvukem. Zkrátka, civilizovanost je umění se chovat mezi sebou, opakem divokosti. Umění pozdravit - protože pozdravit, to nic nestojí a dávám tím najevo, že druhý není vosk -, umění dát druhému přednost ve dveřích, umění necpat do sebe potravu jako o život ale stolovat. To všechno dohromady tvoří jisté savoir vivre, umění žít, přesněji umění žít pospolu tak, aby dennodenní kontakt nebyl plný skřípění zubů, ran loktem, odsekávání a někdy i nadávek.

Ačkoli nechci generalizovat, z mojí zkušenosti můžu říct, že tento ekvivalent slova slušnost se nám moc v Čechách nehodí. Elementární civilizační návyky tohoto typu u nás sice existují a máme je tak nějak ve vědomí, ale rozhodně se nemůžete víceméně spolehnout, že budou respektovány. Velmi často se setkáváme s tím, že prostě nejsou, aniž by to bylo pro narušitele nějak příliš stigmatizující, a to ani pokud se jedná o veřejnou figuru.

Ve Francii se nikdo nezamýšlí nad tím, který politik je nebo není civilizovaný, neb tento rozměr slušnosti je naprostou samozřejmostí, stejně jako jistá kultivovanost projevu. Také proto Sarkozyho slova: "Vypadni, debile!", jimiž častoval účastníka jednoho z meetingů, který ho žádal, ať se ho nedotýká, tolik Francii šokovala. Možná můžete polemizovat o tom, zda fakt, že většina politických elit pochází z elitní školy ENA je dobře nebo špatně, pravda ale je, že ENA je zárukou toho, že politik se bude umět nejen slušně chovat, ale zároveň bude mít určitou kultivovanost projevu a kulturní a vědomostní zázemí.

Ale vraťme se zpět ke slušnosti v Čechách. Váženému čtenáři je jistě jasné, že národ, kde není zřejmě nemožné, aby byl vážným kandidátem na prezidenta "sympaťák" vesnický pepík Miloš Zeman, a kde se to hemží vulgarismy nalevo i napravo, má na tento druh slušnosti úplně jiný názor. Jistá neotesanost je zřejmě brána jako sympatický rys, a i když nám hrubost vadí, možná si často sami nejsme jisti, jak bychom se vlastně měli sami chovat.

Přemýšlím o tom, když přijedu zpět do svého rodného českého maloměsta a potkávám jednoho známého za druhým. Pozdravit, nepozdravit? Ve Zvonokosech zdravím všechny, kdo třeba jen jdou proti mě na ulici a navážou oční kontakt. Když potkám v rodné díře lidi, kteří se mnou chodili na stejnou školu, většinou je ticho, ačkoli oba dobře víme who is who. A když mě moje maminka představila svojí kolegyni: "To je moje dcera", kolegyně odpověděla: "Já vím, já už jsem ji viděla" a následně pokračovala v konverzaci.  Je to jiná kultura, přemýšlím, cítíc se tak trochu uražena. Nebo jsou prostě nevychovaní? Žije se jim takhle dobře? Napadají tyhle věci jenom mě?

V takových chvílích se cítím v Čechách jako cizinec a zároveň se zoufale snažím, aby to nebylo poznat, aby si o mě nemysleli, že jsem náfuka. A tak se snažím chovat se jako ostatní. Zároveň si ale říkám, největší projev civilizovanosti je být schopen se tak chovat, i když to ostatní nedělají.

Vraťme se ale k původní otázce. Když naši politici apelují na slušnost, na co tedy apelují? Kdo jsou oni slušní lidé? Proč zrovna slovo slušnost?

Proč ne třeba poctivost? Poctivý je člověk, který nekrade a žije v souladu se zákonem. S psaným zákonem. Kupodivu se u nás s ní ohání politická scéna mnohem méně. Z nějakého důvodu se místo o poctivosti mluví o slušnosti, ačkoli obě slova nejsou synonymní.

Na slušnost psaný zákon není. A vzhledem ke zmíněné české lásce k sympatické neotesanosti bych řekla, že celé slovo dostává ještě nejasnější obrysy. Nevyjádřím to přesně, ale pracovně si prozatím definujme pojem takto: Slušní lidé jsou zkrátka ti, co mě neštvou. Ať už je to tím, že nekradou, nebo tím, že nedělají v noci hluk, nebo tím, že se nepovalují před domem na lavičkách.

Je bezdomovec sedící před zvonokoskou poštou, který všechny kolemjdoucí hlasitě zdraví, slušný, i když je špinavý a nejspíš i trochu opilý?

A jaký vztah mají slova slušnost a poslušnost? A příslušnost?

Vraťme se ke slušným lidem jako těm, kteří mě neštvou. Proč mě neštvou? Je to nejspíš proto, že jsou to lidé, kteří přísluší ke stejné názorové, sociální, kulturní skupině jako já. Jsou to lidé, kteří poslouchají stejné pány jako já - ať už je tím pánem nějaký sociální zvyk daný kulturně, ať už je to norma morální nebo zákonná. A protože ke kulturním sociálním zvykům patří i jisté drobné kulturní přestupky proti zákonu, nepochybuje se o slušnosti člověka, který třeba zaplatil pár tisícovek do kapsy určitého lékaře, ačkoli to nejspíš tak úplně legální a poctivé není (či nebylo).

Myslím, že past slova slušnost užívaného naší politickou elitou je přesně zde a přestupkový zákon o tom jasně svědčí. Apel na slušnost je v tomhle případě totiž apelem na netoleranci vůči jinakosti druhého, přestože tahle jinakost může být v mezích zákona, zatímco slušní lidé můžou občas udělat i něco nepoctivého. Na to být zařazen jako neslušný stačí, že naši páni jsou jiní.

Vzrůstající netolerance české společnosti jde tak se slušností pěkně ruku v ruce. Čím víc voláme po tomto významu slušnosti, tím jsme netolerantnější k pánům jiných. Podobné nálady pak vedou i ke stříhání neslušných hár mániček.

A s velkým zjednodušením lze říct, že politici lákající na tato slova voliče se klidně dále nazývají všemi jmény, ukazují na sebe prostředníčky, páchají další celou řadu necivilizovaností a dokonce a hlavně i nepoctivostí a Češi dokola mluví o tom, jak tahle společnost potřebuje slušnosti více, aniž by se zamýšleli nad tím, co že to slušnost je.

Na slovo slušnost v našem současném českém kontextu je ale záhodno dávat dobrý pozor. A naopak vám i sobě přeju více civilizovanosti a poctivosti.

Zvonokosy dnes

Tak nevím nevím, občas začínám přemýšlet, zda se ze mě náhodou nestává Provensalan. Neříkám to jenom kvůli zanedbávání tohoto blogu a internetu vůbec, ani jen kvůli faktu, že jsem odřela Dežotovi bok, když jsem se naše prdítko pokoušela zaparkovat, a dokonce ani jen proto, že mě při poslední jízdě vlakem do Ženevy napadlo, že jsou lidé nějak málo hovorní a že, pokud budu takhle pokračovat, dopadnu nejspíš jako jedna paní v českém vlaku, kterou její soused odpálil typicky česky přívětivě: "Paní, já si ale nechci povídat". Říkám to tak nějak kvůli tomu všemu najednou. Zkrátka, o zpožděních autobusu do Aix, očních problémech prodavačky těstovin a kadeřnických sklonech pekařčiny dcery (myslím té pekařky s hrudkami řasenky) vím všechno.

Na druhou stranu ale pořád ještě nejsem schopná po luberonských silnicích jezdit více než sedmdesát a když prší, otevřu dokořán okno a nadšeně se na ty kapky dívám - v Santiagu jsme nic takového neměli -, místo, abych hartusila, že počasí je neobvyklé, že prší moc a že za to všechno určitě můžou ty chlíváci z Vošingtónu. K asimilaci tedy stále ještě daleko.

V Provence a na celém jižním pobřeží se sice hartusí na trhu hlavně proti počasí, ale doma se pak ví, kdo za to všechno může. Laskavý čtenář, který má jistě spojený místní kraj s lány levandule, růžovým vínem a olivami, sice může možná fialovou barvu považovat za tu, co zdejší kraj charakterizuje nejlépe, během voleb se mi ale začíná zdát, že barva Azurového pobřeží a spol. je hlavně hnědá. A hnědá, to je barva asimilace, jinak táhni, odkud jsi přišel. Nikde jinde ve Francii nemá Le Penova strana Národní fronta takový úspěch. Jaké že tedy dnešní Zvonokosy vlastně jsou?

Pestré.

Novým vynálezem starosty už dávno nejsou toalety, dnes je jim moderní Zvonobus, autobus vozící obyvatele zdarma z jednoho konce města na druhý. Na zastávce čekám s pánem, který čeká na čtyřku, ne na jedničku, ta to bere moc dokola, a když autobus přijede, přátelsky si potřese rukou s řidičem. Ač je autobus zadarmo, využívá ho málokdo, protože Francouzi svá prdítka milují a nemíní se nechat omezovat něčím jako jízdním řádem, už tak stačí, že je pořád terorizují nějakými silničními pravidly, že bylo nedávno zakázáno používat detektory radarů a, ta úplně nejneslýchanější hrůza, od prvního července je nutné mít v autě dokonce alkotest. Usadíme se na sedačky. Vedle nás jede rodinka vracející se od rybníka, holčička spí tatínkovi na klíně a tatínek volá na autobusáka, aby se podíval "jsem Ti říkal, že usne!". Autobusák se koukne a jede dál povolenou padesátkou. Na retardéru autobus nejdřív nadskočí, a pak si prdivým zvukem otře o retardér bříško. "To jsem nebyl já!", vesele volá tatínek. "No jo, tenhle si dycky sedne", komentuje to řidič: "Ty ostatní ne, ale tendle dycky." "Kde chcete vystoupit?", ptá se mě autobusák, protože mě nezná a neví tedy, kam jedu. "V centru", řeknu. "Ale kde v centru???" dodává, protože každého vysype tam, kde to má k domu nejblíž.

Postavy tohoto celkem nudného příběhu jsou pán Provensalan, slečna Češka, řidič evidentně potomek imigrantů ze severní Afriky a tatínek s dcerou jsou černí jako bota.

I ve Zvonokosech se tedy dnes mísí kultury a barvy pleti.

Na poště ve frontě sleduju ženu přede mnou. Burku nemá, ale je zahalená od hlavy až k patě. Uctivě žádá úřednici, aby jí změnila paušál na telefon. Je nejméně o deset let mladší než já. Přemýšlím, co si asi myslí, jaký je její život. Vyvstává mi v hlavě desítka stereotypů. Bije ji muž? Musí rodit jedno dítě za druhým? A pak mě napadne, že Socrates měl pravdu. Vím, že nic nevím. Nevím vůbec nic.

Jsem na řadě. Co o mě ví úřednice za pultem, když slyší můj akcent a moje rozčilení nad tím, že pořád pošta ještě neotevřela naše konto?

Snažím se, aby moje rozčilení nebylo českého, ale francouzského kalibru. Jestliže v Čechách není neobvyklé hulákat, nazvat úřednici neschopnou a nechat si zavolat vedoucího, ve Francii velmi dobře funguje - to, co by v Čechách nefungovalo ani náhodou, jelikož co je komu do toho, že jste socka - poukázání na to, do kterak prekérní situace jste se kvůli chybě dostali a kterak strádáte a nemůžete platit nájem. V Chile byste se zase museli bít v prsa, jak jste strašně důležití, a popřípadě to doložit, jinak nezbyde než pokorně čekat a nerušit. Inu, jak říkám, nevím, proč jazykové učebnice ztrácejí čas lekcemi typu "U doktora", když symptomy jsou všude na světě stejné. Taková lekce "Na úřadě" by se hodila mnohem víc.

Úřednice je milá, stejně jako byla milá na paní přede mnou, a snaží se mi pomoct, aniž by dala najevo, že se nějak liším od "normálního zákazníka". Možná ví, že nic neví. Možná je část její rodiny z Itálie, Portugalska nebo jiné evropské země a to, že mám akcent, jí nepřijde divné. Možná je prostě jen profesionální a jinak ví. Že muslimové-Arabové-imigranti žijou na dávkách a bijou svoje ženy a že východoevropané kradou práci a nejlepší by bylo vystoupit ze Schengenu, aby byl od těhle lidí pokoj. Možná tohle všechno ví a stejně jako 20% místních volila extrémní pravici. Možná ji volila proto, že její muž nemá práci a možná, že jí nepřišlo divné volit Národní frontu ani když přítelkyně jejího syna pochází z černé Afriky, protože ta je přece slušná a tu by nedeportovali. Kdo ví. Já ne a pokud nechci být paranoidní, opakuju si, že nevím.

"Ve Zvonokosech si dejte bacha, kde budete bydlet", říkal Hvězdopravcův bratranec: "Je to tam nebezpečný." Hvězdopravcův bratranec byl ve Zvonokosech naposledy před dlouhými léty, žije na vsi u Marseille a prodává ve zverimexu, protože je expert na mořská akvária.

V Marseille samotném to je také čím dál nebezpečnější, říkali onehdy v televizi. Na Canabière v noci se bandy mladíků motají kolem barů a snaží se okrást v páteční a sobotní noci rozjařené hosty. Naštěstí je tu bývalý legionář Tomas, původem z Maďarska, a jeho kamarádi z východu Evropy, kteří nabízejí barům služby jako ochranka. Samozřejmě mě napadá slovo výpalné, ale vím, že nic nevím. Když jde někdo z hostů vybrat peníze do bankomatu, Tomas a jeho kamarád Sergej jde s ním, protože bankomaty mají bandičky pěkně očíhnuté. A nejvíce číhají na hosty, co sotva drží na nohou. Kamera nekamera, jeden host se potácí tak, že ho Tomas musí podpírat a přitom střeží, aby opilosti nikdo nevyužil k odcizení peněženky nebo mobilu. "A takto Tomas doprovodí hosta bezpečně až k jeho autu.", libuje si komentátor osočuje vzrůstající kriminalitu, která tolik lidí přiměla volit Národní frontu. Po francouzsku.

Inu, ve Zvonokosech, stejně jako v Marseille, zřejmě stále platí, že aby si farář získal důvěru místních, musí nejdřív ustát burgundské vínečko.

Chudáci muslimové přitom nepijí.

Všechno se mi to mísí v hlavě jako sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis a přemýšlím o slovech, jak prý melting pot nefunguje a říkám si, že sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis, to zní jako Pejsek a kočička a kruté bolení hlavy. Nebo schválně, co je lepší ke kafi: gazelí rohy, makovec nebo croissanty?

A odkud vlastně ty gazelí rohy přesně jsou? A má vůbec Provensalan naproti croissanty rád?

Zvonokosy dneška jsou pestré a možná, že když se začneme spíš ptát než tvrdit, nakonec pochopíme, že nejde o to míchat všechno dohromady, ale moct si společně dát, na co máme chuť, aniž by to znamenalo, že si musíme vybrat totéž. A pak, je tu ona skvělá možnost ochutnávání a inspirace!

Často myslím na to, jak tenhle zvonokoský blog, stejně jako můj předchozí blog o Chile, vlastně psát. Ráda karikatuju a ráda se věcem směju, a mám pocit, že moji čtenáři se mnou. Nechci se vysmívat, spíš se podívat na komičnost zaslepených pravd, které jsou legrační právě tím, že jsou pro moje české čtenáře naprosto absurdní. Stejně tak ale považuju za zdravé zkoumat zaslepené pravdy vlastní, které jsou často mnohem méně komické. Je zvláštní, jak je možné se na druhou kulturu dívat očima své vlastní, a zároveň z ní umět i vystoupit a podívat se zase zpátky. Zvláštní a těžké. A obohacující. Díky melting potu.

Až pojedete v létě do Provence, užívejte si tradiční levandule, růžového a oliv. Tradice má něco do sebe. Podívejte se ale zvědavě i na to, co je Provence dnes, protože francouzský venkov už ani v Luberonu není to, co byl, a ne náhodou má v místních vesničkách Národní fronta tolik voličů, kteří onu změnu nenávidí a nového se bojí. A nedělejte si iluze, že se názory Národní fronty nějak přehnaně liší od toho, co se klidně a bez povšimnutí může pronášet v Čechách jako pravda, za níž je jedním dechem proneseno, že tedy není politicky korektní, ale s politickou korektností, ať se jde někam, když je to přece pravda, co se obecně ví. Mimochodem, naše národní hrdost na to, jak jsme chytří, že nebudeme politicky korektní jako ti šašci v Americe nebo v Evropě, je jednou z věcí, které počítám mezi ty méně komické.

Zkuste se podívat na ono míšení starého a nového a na chvíli myslet, že víte, že nic nevíte, a možná uvidíte onu rodící se novou Provence vedle té repetitivně se opakující a ač malebné, do sebe zatuchle uzavřené - i vám samým. Stejně jako bude pro cizince - nedejbože tmavé pleti - uzavřená společnost na nejedné české vesnici v hospodě. I když, on i takový blonďatý Skopčák...

A možná se vám jako mě stane, že francouzské prdítko uhánějící proti vám hlava nehlava uprostřed silnice neřídí místní ovíněný hráč petangu, ale v kompletní burce zahalená žena, která sice přes burku vidí jen tak trochu, ale zcela jistě má ve dveřích auta povinný alkotest.

Zdá se, že o úsměvné absurdity ani v moderní Provence nebude nouze.

Konverzační lekce o počasí

Vážený čtenář dobře ví, že v Provence není hlavním zdrojem informací o tom jaké je a bude počasí ani televize, ani rádio, a už vůbec ne internet, ale váš soused, řezník, rybář, pekař a rodina. Stačí jít koupit pět švestek na trh a víte všechno o tom, jak nenormální počasí zase je. V březnu byla neslýchaná sucha. V dubnu lilo jako z konve, což bylo velmi neobvyklé, na druhou stranu se ale cizincům jako já zdálo, že se možná počasí jen snaží co může, aby se dostalo do poklidných vod normality a zmizelo tak jednou Provensalanům z mušky. Ale ne. Pršelo, to ano, všechno se pěkně zazelenalo, ale rezervy vody v podzemí prý jsou stále na historických nevídaných minimech, a to by prý muselo pršet pořádně ještě celý květen, aby se dalo přestat mluvit o suchu.

A tak celý květen pršelo co to dalo, protože počasí si prostě umínilo dostát všem normám do puntíku. Nicméně pifku tu na něj mají pořád a možná proto se posledních pár dní odvděčuje dennodenními bouřkami s občasným krupobitím. Tady to máte, věční nespokojenci! Ve Vars, kousek od nás, v neděli padaly kroupy veliké jako třešně a zničily místním vinnou úrodu. Odpoledne už se proslýchalo, že kroupy byly ve skutečnosti velké jako pingpongové míčky. K večeru jsme zapnuli rádio, abychom ověřili, zda zatím kroupy narostly do velikosti rajčat, ale v rádiu povídali pořád jen o třešních. Na obranu místních se dá říct pouze to, že třešně jsou tu neobvykle veliké.

Dalo by se tedy říct, že nám nastalo léto. Jenže s Hvězdopravcem, v podivném bezčasí po návratu z jižní polokoule, je těžké si uvědomit, že nastal čas pro uklizení zimního oblečení a vyprášení toho letního. Zvlášť, když je na horách pořád ještě trochu sněhu.

Minulý týden byl Hvězdopravec v Ženevě, a já jsem se za ním vydala ve čtvrtek, abych se sešla se svojí kamarádkou Igou a poobědvala s ní ve venkovní restauraci blízko laboratoře, kde Iga pracuje. Oba dva večery v Ženevě jsme pak strávili u dalších kamarádů, jednou vysedávajíce večer na terase nad zemí vonící řekou a podruhé grilujíce merguez na zahrádce. Léto zkrátka.

Ale na horách je přece ještě trocha sněhu, a to nemohlo zůstat bez využití, zvlášť, když cesta zpět do Zvonokos vedla přes Alpy.

Hvězdopravec rozhodl, že víkend strávíme ve Vanoise a pokusíme se o zdolání tamějšího nejvyššího vrcholku jménem Grande Casse, tj. Něco velkého a rozbitého. Výstup trvá dva dny a přenocovává se v útulně, která je občas dokonce hlídaná, tj. máte to štěstí, že vám večer někdo uvaří.

První den jsme tedy dojeli pod stezku vedoucí 1000 výškových metrů k útulně. Bylo přes dvacet stupňů, svítilo slunce a křiklavě zelené stráně byly posety veselými žlutými tečkami pampelišek. Rozpustilé zurčení potůčku nebylo skoro slyšet pro hlasitý zpěv ptactva. Pár důchodců ve sportovních šortkách a s kšiltovkami si to rázně se opírajíc o hůlky štrádoval přes parkoviště. Hvězdopravec vytáhl z auta lyže, lyžařské boty, cepíny, mačky a další nezbytnosti a já jsem se rozhodla, že ponechám svoje goretexové kalhoty zatím v batohu.

"Pozor na lyžaře!", hlásila cedule na začátku cesty. Tak vida, nejsme tu úplně špatně, pomyslela jsem si, otřela si pot z čela a vykročila kupředu.

Stoupali jsme výš a výš, ale po sněhu nikde ani památky, jen vysoko nad námi na vrcholcích. V trávě kvetly hořce a stráně byly plné pískajících svištích rodinek. A pak najednou, po třech hodinách stoupání s lyžemi na batohu, konečně sníh. A navíc začaly padat kroupy.

K útulně jsme došli za krupobití a oblečení do téměř všeho, co jsme měli. Otevřeli jsme dveře a já jsem jen žasnula nad množstvím přileb, maček, cepínů a lan poskládaných všude kolem. Ve společenské místnosti, pod nespočetnými botami, svetry, tulenními pásy a ponožkami sušícími se u stropu seděla nejméně stovka podobných bláznů jako my odmítajících si připustit, že zima je přece definitivně u konce. Vmáčknuli jsme se na poslední volné místečko u stolu. Sousedé napravo se také chystají zítra na Něco velkého a rozbitého. Sousedé naproti tam byli dnes, ale bylo ošklivě a nemohli dojít až na vrchol. A sníh už je jen taková břečka. "Je třeba, aby pořádně mrzlo", filozofoval soused vlevo nedbajíce faktu, že je poslední květnový víkend. Zásadní otázka byla položena. Jaké bude zítra počasí??? Obrovské skupině z Lyonu je to jedno, jsou tu na tréninku techniky vyhrabávání se z laviny a záchrany spadlého do trhliny. Ostatní říkají, co vědí, a udávají zdroj a hodinu zjištění informace. Z toho všeho jde hlava kolem a je jasné jen to, že bude buď hezky nebo ošklivě.

Budíček je ve čtyři ráno. V ložnici pro dvanáct lidí, kde na pryčně ležíme Hvězdopravec a já, vstávají všichni. Venku leje jako z konve.

U snídaně konstatujeme, že Lyoňané zůstali v pelechu, a všichni ti, kdo vstali, váhají, zda pětačtyřicet stupňů nakloněný ledovec není v mokrém sněhu trochu o ústa. Hvězdopravec co pět minut vybíhá do deště a přichází tu se zprávou "už se to trhá" a tu "už zase není vidět vůbec nic". Naši sousedé, pár chlapíků kolem padesátky, nakonec usuzují, že risk je zisk a vydávají se na Něco velkého. Hvězdopravec a já si řekneme, že Něco velkého je i rozbitého a že se spokojíme s něčím malým. Zvlášť, když to umožňuje ještě si trochu přispat. Dokonce tak, že odcházíme z útulny jako úplně poslední. Většina výprav sjela rovnou do údolí, jen Lyoňané si šli někam hrát do sněhu mlha nemlha, déšť nedéšť.

Za mlhou tak hustou, že by se dala krájet, leží rybníčky roztátého sněhu, a pak konečně vidíme Point de la Rechasse, kam se chystáme. Na vrcholku rozeznáváme padesátičlenou výpravu z Lyonu, která tam trénuje jištění v terénu na hřebenu. Naštěstí mají čas sejít z vrcholku dolů než se dohrabeme na místo, kde sundáme lyže a nasadíme mačky. Z vrcholku je pěkný výhled, jen Něco velkého a rozbitého je v mracích. Večer z internetu pak zjistíme, že nejméně jedna výprava ten den došla na vrcholek. Smekám svůj začátečnický klobouk, umiňuju si chodit pravidelně běhat a nebýt srab.

Cesta dolů je jako průsek všemi ročními obdobími. Lyžujeme a zanecháváme pod vrcholkem půvabné pravidelné vlnovky. Pak je sníh pokrytý včerejšími kroupami stále měkčí a měkčí a jede to pořád pomaleji a pomaleji. Pod útulnou to začíná být samý kámen a stále častěji se objevují místa, kde musíme lyže sundat a přenést. Kousek od nás na sněhu skotačí pár svišťů a Hvězdopravec prohlašuje, že by je na lyžích hravě dohonil. Jenže lyže za chvíli sundaváme a zase přenášíme. Na loukách hledáme zbytky sněhu po stranách potoka, abychom sjeli ještě kousek, a pak ještě další. Nakonec sudnáme lyže nadobro a rozvalíme se v suché trávě na sluníčku. Po pikniku dáme lyže na batoh a jdeme prudce dolů. Kousek od auta ukazuju Hvězdopravci, co je to podběl. U auta máme už jazyk na vestě a naše lyže jsou úplně suché. Je pětadvacet stupňů a v černých goretexových kalhotách je jako u sauně.

A tak doufám, že teď na nějakou dobu opravdu budeme mít léto a že tohle ideální konverzační cvičení pro lekce "Mluvíme o počasí" je u konce. Jak tak znám ale Hvězdopravce, následující lekce se bude týkat procvičování imperativů jako "povol!" a "dober!" a číslovek hlavně pomocí otázek jako: "Kolik ještě zbývá lana?". Ale nebude to trvat dlouho, protože alespoň pro Hvězdopravce brzy zase nastává zima v Chile...

Perfektní želvy a bleskoví packalové

Další z rysů povahy, kterou máme s kumulantem Hvězdopravcem naprosto rozdílnou, je náš životní postoj vůči rychlosti a důkladnosti vykonávání otravných úkolů. Jistě to znáte. Hora nádobí. Nábytek k sestrojení. Krabice k vybalení. Věšák k pověšení, který se válí už tři týdny v předsíni jako výzva pro vaše nervy, zda se pověsíte dřív vy nebo on. Jsou jistě lidé, kteří se do podobného úkolu vrhnou hned, důkladně všechno promyslí, změří, zvizualizují, a následně čistě a efektivně vykonají. Navrhuji, aby se pro podobné jedince přechodně povolilo klonování.

Hvězdopravec je perfekcionista rychlosti želvy, já jsem packal rychlosti blesku. Zatímco já horu nádobí zlikviduju za půl hodiny, rozbiju u toho dvě tři skleničky a jen několik dalších se jich po uschnutí bude muset umýt znova, Hvězdopravec bude za nevrlého vrčení hodiny zabořen v polštářích jarové pěny a co patnáct minut z ní vytáhne další zářivou sklenici jak z reklamy. Dovedete si jistě představit, jak to v takové domácnosti občas hřmí. Nic s tím ale nenaděláte. Zatímco Hvězdopravec se naučil kutit se svým otcem, který je schopen za den položit pouze čtyři kachle, zato ale v precizních úhlech na všechno včetně snad i zemské osy, já jsem dcera mojí maminky, která onehdá nechala na míru udělat skříňku na odpadkový koš. Když ji přinesla domů, šťastná, jak to pěkně vyřešila, ukázalo se, že při měření zapomněla na fakt, že okolo podlahy je na zdi asi dva centimetry tlustý rantl. Skříňka o ty dva centimetry tedy přesahovala oproti ostatním, vyrovnaným v řadě jako dřevotřískoví vojáci. No co, řekla si maminka a spokojeně zasunula do skříňky náš vyklápěcí odpadkový koš. Padl do ní přesně, na výšku i na šířku. Se sklopeným víkem, samozřejmě.

Když jsem se přistěhovala k Hvězdopravci kdysi dávno v Grenoblu, jeho byt měl několik perfektních, rovných, čistě bílých stěn, v koupelně pár perfektně položených kachlů a luxusní masážní sprchu. Vedle ní zela hrubě osekaná zeď připravená jednoho dne na perfektní vestavěnou skříň, vedle panenských sněhobílých stěn se v klidu na svět šklebily stěny s otrhanou tapetou ze sedmdesátých let a druhá polovina kachlů mokla již pár měsíců a možná i let v krabicích na zcela stavebním materiálem zacpaném balkóně. Zůstalo to tak až do našeho odjezdu, kdy se spěšně trhaly tapety, malovalo a dodělávala se skříň, aby se byt dal pronajmout. Ono stěhování, při němž nám pomáhal tatínek Jean, trvalo tedy pět dní a bylo to zaručeně to nejhorší stěhování v mém životě.

V Chile jsme si umínili nastěhovat se do bytu, kde nebude třeba na nic ani sáhnout. Jenže to nakonec dopadlo tak, že jsme našli byt, kde se musela měnit podlaha a bylo třeba přidělat několik polic. Podlahu vyměnila firma a do polic se pustil Hvězdopravec se svojí perfektní vrtačkou, na niž je tak hrdý, že se jí skoro nesmím ani dotknout a pokud už tak učiním, musím vždy zdůraznit, že jsem ji vrátila na své místo i s kličkou. Ale ještě než přišel čas na vrtačku, probíhalo dlouhé zkoušení, pohled z blízka, pohled z dálky, další měření, přines tužku, nadávky na vodováhu, klení, že se vůbec nedívám a nepomáhám, hledání metru, měření, rozčilení nad tím, kam se zatoulal ten správný vrták, přeměřování, otázka, zda jsem si jistá, že to chci přesně takhle, pohled zblízka, pohled z dálky, podrž to pořádně, takhle nic nevidím, a pak teprve konečně onen báječný vrtací zvuk, znamení, že zdárně postupujeme dopředu. S omezením hodin, kdy se v domech v Chile smí vrtat, to dopadlo tak, že to celé šlo rychlostí jedna police za den. Zato, když už je díra do zdi vyhloubena přesně na velikost hmožděnky - Hvězdopravec nepatří k lidem, kteří by dělali taková zvěrstva jako uřízli konec, protože se jim nechce vrtat hlouběji - a šroub nebo skoba v ní, Hvězdopravec na ní láskyplně zatlačí, co to jde, a spokojeně prohlásí: "Na tom se můžeš klidně oběsit, to nepovolí."

Samozřejmě, že to v Chile dopadlo tak, že jednoho dne, více než půl roku po našem nastěhování do bytu v Monte Carmelo, když byl Hvězdopravec pryč, do mě uhodil blesk packalské energie a šlo se na věc. Během jednoho dne jsem pověsila v kuchyni tyče na kuchyňské náčiní, obrázky po celém bytě, věšák na šaty u vchodu a dvě poličky na knihy v pokoji. Jenom poličky byly velmi viditelně nakřivo protože mi nějak uhnula vrtačka. Jenom u jednoho obrázku jsem vrtala do nějakého moc tvrdého místa, a protože to bleskový packal nerad, rozhodla jsem se udělat novou díru o něco výš, schválně, jestli je tam ta zeď měkčí, však ono se to schová pod ten obrázek. Zato tyče v kuchyni vypadaly úplně rovně, i když tak zcela nebyly. Sama bych si toho nevšimla. Všiml si toho ale Hvězdopravec, když přijel domů a hned po minutě uznání a ulehčení nad tím, že je hotovo a že už nebude muset celé dny trávit plánováním vyvrtání další díry, spatřil první známku nedokonalosti. A to netušil, jak pro mě byla celá věc náročná. Především cpaní věšáku na dvě špatně změřené skoby, které byly jen o pár milimetrů příliš daleko od sebe. Nakonec jsem skobu trochu ohnula a bylo vyřešeno.

A jsme ve Zvonokosech v domě rodiny Sanchezových. No ano, našli jsme domeček patřící rodině se jménem jak kdybychom byli stále ještě na druhém konci světa. Paní Sanchezová byla dekoratérka interiérů a k jejím zálibám patřilo neustálé měnění interiéru, a to včetně malby. O každé klice či lampě, kterou v domku nechala, nám dlouho vyprávěla. Já, protože nevím, jak dlouho ve Zvonokosech zůstaneme, jsem ráda, že lampy v bytě jsou, protože je nemusíme kupovat, a jsem schopná tuto vděčnost pociťovat i při pohledu na lampu v podobě mosazného anděla podepírajícího svítící růžový květ.

Hvězdopravec se spolu se mnou směje podobným "sanchezovinám", ale jinak pohoršeně kroutí hlavou nad fušařinou, s jakou pan Sanchez rekonstruoval dům. Kompletně, pravda, ale s chybami. "Co to sem dal za šrouby! Takovej aušůs!" klel Hvězdopravec při odmontovávání zábradlí na schodech. A porcelánová klika v kuchyňských dveřích měla povolený šroubek a málem vypadla! A do toho všeho nám průvan v oněch dveřích rozbil tabulku, která byla do dveří halabala nalepená tím stejným Sanchezem  a kterou bylo třeba perfektně odstranit. Kromě toho se ucpal odpad a většině elektrických spotřebičů dovezených z Chile bylo třeba vyměnit šňůry, protože hledat ve Francii adaptatér na chilské zástrčky je holý nesmysl.

Je tedy jasné, že v takovém návalu napravování nedostatků jiných nezbyl čas na přidělání garnýže, věšáku ani poliček. A protože je Hvězdopravec týden pryč, dalo se čekat, že mě začnou svrbět prsty. Sanchez navíc přece říkal, že místní zdi jsou měkoučké jako ručníky vyprané v Silanu. Nebylo tedy nad čím váhat. Hlavně nedělat zbytečné díry, kladu si na srdce vzpomínajíc na pana Sancheze, který úzkostlivě počítá každý nedostatek v malbě a zanáší jej do protokolu o předání bytu.

Možná je to tím, že jsem byla místo "dvakrát měř, jednou řež" vychovávána se slovy "s chutí do toho, půl je hotovo". K těmto slovům bych dodala: "a už zbývá jen napravit to pokažené". U garnýže mi v "půl je hotovo" došlo, že mi šrouby nejdou zašroubovat proto, že jsem udělala díry menší než hmožděnky a že se to vůbec nespravilo, jak jsem si myslela, tím, že se mi přesto ony hmožděnky podařilo zatlouct pomocí kladiva. Zbylo už jen tedy ony zatlučené hmožděnky odvrtat, najít nové a všechno šlo jako po másle.

Věšák jsem si tedy pěkně odměřila i s vodováhou a snažila se po stěně moc nečárat sem a tam, protože vím, že pan Sanchez to nemá rád. Tentokrát se nedám nechytat, abych pak musela skoby tajně ohýbat a třást se, že se na to přijde. Za bojového zpěvu "bikini girl with the machine gun" jsem se konečně pustila do vrtání. Dokonce jsem před tím odložila šátek, který jsem měla kolem krku, protože se nedám nechytat jako můj kamarád Skléňa, který si při stavební brigádě do vrtačky zamotal své dlouhé zlaté vlasy a když marně hledal tlačítko "zpětný chod", nachytal ho u toho šéf a poctil ho slovy: "Prosim Tě si ty ruce uřízni a našij si místo nich vemena!". Zkrátila jsem jenom jednu hmožděnku, protože zdi ani zdaleka nesilanizují a u druhé díry mi došla trpělivost. I tak se do té druhé uříznuté hmožděnky zašroubovávalo lépe, protože první díra asi nebyla úplně rovná. Ale změřené to bylo dobře, věšák padl jako ulitý. Spokojeně jsem uklidila kličku podle předpisů a na celé to dílo se zálibně podívala. Takhle pěkně přijdeme domů, otevřeme dveře a.....počkejte, otevřeme dveře? A jako najust zrovna vchodové.

Se zatajeným dechem jsem se pokusila ony dveře otevřít. Projdou. Pokud na věšáku nic nevisí.

Poličky jsem tentokrát tedy nechala na příště, protože se mi zdálo, že zde se vyvrcholilo dílo bleskového packala a jako se střídá den a noc a jako má jin svůj protiklad jan, nastalo období pro perfektní želvy. Amen.