Dežot a já

Když jsme začali hledat bydlení kdesi u Levandulové observatoře, měli jsme v zásadě dvě možnosti. Buď vesnici, nebo největší přilehlé městečko, Zvonokosy, s hrdými 22 000 obyvateli. Pro mnohé, hlavně Chilany a Pražáky, je nejspíš rozdíl vesnice-Zvonokosy prakticky nepostřehnutelný, zkuste ale bydlet více než týden v Reillanne, hippie vesnici, kde bydlíme teď, a rozdíl uvidíte.

V Reillanne je jeden funkční kostel a několik nefunkčních, vedle kostela je nezbytný pisoár, a jak jsem psala, je zde i pekař, řezník, pošta, obchod s knihami a malé smíšené zboží. Všichni obchodníci pak dodržují to, co se nazývá "provensálská siesta", tj. mají otevřeno od devíti do půl jedné a následně od čtyř do sedmi. V pondělí je zavřeno úplně a v neděli odpoledne též. Občas, když brouzdám po obrovském (na reillannské poměry) náměstí, říkám si, že řezníka jsem ještě neviděla nikdy otevřeného a mimoděk vzpomínám na pana Vorla, jak si nakouřil pěnovku v krupařském krámě, kam nikdo nechodil, protože pan Vorel byl cizák a sousedka ho pomluvila, že jeho kroupy páchnou kouřem. Páni doktoři jsou v Reillanne tři, ale bylo nám řečeno, že máme chodit k panu XY, neb je nejlepší, a zrovna tak nám bylo doporučeno nechodit do restaurace Gargantua, neb je tam prý jídlo těžké. V Gargantuovi opravdu nikdy nikdo nesedí. Kdo ví, co se majiteli honí v jeho krámku hlavou, říkám si.

Život ale plyne idylicky, vesničané se usmívají a zatímco je už dávno rozeznáváte podle tváří, stále se vám ještě nepodařilo spočítat, kolik ve Reillanne žije koček. Jen u nás před domem jich defiluje od rána do večera dobrá dvacítka.

Brzy se ale začnete cítit jako ve vězení. Internet? Potřebujete auto. Bolí vás hlava a nemáte prášek? Potřebujete auto. Je pondělí a chcete chleba? Auto. Chcete se nechat ostříhat, koupit něco složitějšího než cibuli nebo instatní bramborovou kaši? Auto, auto, auto! Dvaadvacetitisícové Zvonokosy, v nichž je několik (!) lékáren, internetových kaváren, holičů, bank a obchodů s oblečením a botami, se vám rychle začnou zdát jako velkoměsto, a dojde vám, že pokud se do něj chcete dostat, nezbyde než si pořídit čtyřkolého přítele. Malebná vesnička je plná francouzsky mrňavých prdítek, takových těch, jež Pathfinder polykal dvě k snídani, a věřte nebo ne, večer máte problém zaparkovat.

Protože jsme tedy na skutečné vesnici, byla jsem ráda, že jsem v Chile prolomila prokletí ležící na ženském pokolení celého našeho rodu a jako první jsem začala samostatně řídit. S Batmobilem Pathfinderem jsme brázdili Santiago jako o život a ostatním řidičům, kteří si dělají, co se jim zamane, protože v Chile to všechno sleduje tak jedině Pánbůh, jsme nadávali pěkně francouzsky, jak jsem to okoukala od Hvězdopravce: "Co děláš, debile? Nauč se řídit!"

Hvězdopravec také v Chile brázdil, a jeho styl řízení vylepšený o tři roky v Chile ho během prvních čtyř dnů ve Francii stál čtyři body na řidičáku a 170euro na pokutách. No ano, zdá se, že v Chile to místo blahovolného Pánaboha hlídá trestající policista, a tak se Hvězdopravec rozhodl, že se raději zase rychle pofrancouzští.

Já jsem si ze začátku Dežota jen tak obhlížela. Hned jsem viděla, že má řadicí páku a ruční brzdu, a tak jsem si uchovávala od řízení uctivou vzdálenost a k Dežotovi jsem se chovala s despektem. Hvězdopravec ho první tři dny oprašoval a pořád říkal, že Dežotík si nezaslouží všechny rohy odřené jako Pathfinder, kterému jsem občas podrbala bok či záda o nějaký ten sloup uprostřed parkoviště, a že pokud mi ho půjčí, tak musím dávat velký pozor. Čtvrtý den Dežotíkovi klepl zadek, když se otáčel v uzoučké uličce ve Zvonokosech, a tak jsem si řekla, že Dežot je pokřtěn a že je čas na bližší seznámení.

"PufpufpufpufPUF!" dělal Dežot systematicky, než chcípnul, když jsem se pokoušela opustit náměstí Svobody, které se nezdá, ale jako všechno v Provence je nakloněné. Ruční brzdu a znova. Pufpufpufpufvrrrrrrm!, udělal konečně Dežot, ale vyhráno nebylo. Malé křivolaké uličky mi okamžitě přišly mnohem méně malebné a romantické a začalo se mi stýskat po šestiproudých avenidách Santiaga, z nichž je navíc většina jednosměrných (a měnícosměrných), takže vás nestresuje pohled na auta blížící se proti vám. A ta báječná chilská absence jakýchkoli dopravních značek či směrových tabulí! Tady bylo pořád něco kolem cesty, aby to řidiče stresovalo ještě víc. "To nevadí," řekl Hvězdopravec, když jsme se padesátkou pomalu šinuli směrem k observatoři a já si lámala hlavu, jak se asi na takovouhle silnici stěsnají dvě auta: "kdyžtak půjdeš znovu do autoškoly."

Tak to ani náhodou, řekla jsem si. Právě na začátku března jsem oslavila pěkných 18 let jako majitel řidičáku, tak žádná autoškola nebude! Však jsem přece za celou svojí kariéru dostala jen jednu pokutu, ne jako Hvězdopravec, čtyři body za čtyři dny! Pravda, jen jednu pokutu jsem dostala při své jediné samostatné cestě v Čechách za to, že jsem u nás před domem zaparkovala na místě pro vozíčkáře, aniž bych si toho všimla. Pak už jsem jezdila jen v Chile, kde mi instruktor v autoškole vysvětlil na můj dotaz, zda existuje přednost zprava, že jede dřív ten, kdo přijede z větší ulice nebo rychleji nebo má větší auto, což jsem sama pro sebe uzavřela jako že jediný silniční zákon je zákon džungle, a tak jsem přežila tři roky bez ztráty kytičky nebo bodů na řidičáku.

Než jít do autoškoly, to raději Dežota mučit. Když byl Hvězdopravec v práci, zastavila jsem dole u brány Levandulové observatoře a celý kopec nahoru jsem vyjela zastavujíc a zase se rozjíždějíc, nejdřív s ruční brzdou, a pak přes spojku. Nedbajíc Dežotova pufání a nevěřícného pohledu vrátného jsem nakonec dojela nahoru a rozhodla jsem se, že to možná nakonec nějak půjde.

A tak jsem se včera kromě popojíždění z Reillanne na Observatoř vydala samostatně do Zvonokos, což znamenalo nejen tam dojet, ale též najít v nich místo k parkování někde v centru a vlastně i centrum vůbec najít. S pokerface, aby na mě Dežot neviděl, jak se mi klepou kolena, jsem tedy nastartovala a jeli jsme. A dojeli a dokonce i zaparkovali. A když jsem vyřídila všechno potřebné, dokonce zase i vyjeli. Jenže pak nastal zmatek. Na parkovišti byly na zemi šipky jako jeď tam, sem ne, ale když se mi hned napoprvé podařilo udělat kolečko, aniž bych se dostala k výjezdu, řekla jsem si, že ty šipky jsou asi staré a neplatí. Zde, upozorňuju milé čtenáře, se ve mně jasně probudil Chilan. Tváříc se, že šipky neexistují jsem se tedy vydala k výjezdu tou nejkratší cestou vyhýbajíc se autům v protisměru a tváříc se jako že je všechno normální. Těsně před výjezdem jsem se ale ocitla tváří v tvář sveřepě se mračícímu jeepu, jehož majitel se nejpíš mračil také, ale to jsem nemohla vidět, protože když děláte podobnou chilárnu, platí, že se tváříte jako by se nechumelilo a zásadně se na protivníka nedíváte. No jo, ale nejsme v Chile, došlo mi a zařadila jsem zpátečku.

Vážně nejsme v Chile, pomyslela jsem si udiveně o něco později. Během hodné chvíle, kdy jsem musela docouvat na místo, kde bylo jakž takž možné se v mrňavém parkovišti na nakloněné rovině otočit mezi auty, a kdy se mi podařilo celé parkoviště ucpat a s ním i celé náměstí, nikdo netroubil. I když možná nejeden řidič skrze zuby po francouzsku cedil: "Co děláš, debile! Nauč se řídit!"

Ale křest otáčení se na mrňavém parkovišti mezi auty jsem prošla, a tak jsem vzala Dežota ještě na nákup, a pak jsme se ve Zvonokosech ztratili a zase se našli, a nakonec jsme se vrátili domů z výletu jako kamarádi a já teď můžu klidně říct, že Dežot+já=VSL.

Opustíš-li mne, zahyneš

Občas si připomenu tuhle větu vytrženou z Viktora Dyka, kterou nám v sedmé třídě základní školy vykládala naše češtinářka v růžovém pláštíku a s ušními boltci tak dlouhými, že jí k radosti pubertálního žactva spadaly skoro až na ramena, tak, že kdo opustí Českou socialistickou republiku, zahyne.

Nevím přesně, jak to Dyk skutečně myslel, zdá se ale, že se jím i naší čestinářkou inspirovala přinejmenším administrativa většiny zemí světa, a alespoň úředníci všech zemí se spojili ve společném úsilí odpadlíky po zásluze postrestat. Hvězdopravec byl za své opuštění Francie potrestán tak, že mu dneska nikdo nechce otevřít konto a že na každý úkon potřebuje ve svých třiatřiceti letech certifikát od tatínka dosvědčující, že bydlí Hvězdopravec u něj, a já zase začínám v panice zjišťovat, že kromě propadlé občanky budu muset vyměnit také pas a nikdo mi neumí dát odpověď na to, jak to mám vlastně udělat. Mám zaplatit přes 100 eur a jet speciálně kvůli tomu do Paříže, kde ale umějí vyměnit jenom pas a samozřejmě ne na počkání, a riskovat pokutu za pozdní obnovení občanky v ČR? Nebo mám jet do Čech, kam bych jela i navštívit kamarády a známé, a riskovat, že mi doklady zabaví a nebudu tedy moct letět zpět, dokud mi nevystaví nové? Pokud má někdo z mých čtenářů zkušenost, jak postupovat v případě, že potřebujete vyměnit v zahraničí pas a nemáte platnou občanku, dejte prosím vědět. Ministerstvo vnitra a další oslovené orgány si s mým dotazem evidentně nevědí rady a zarytě mlčí.

Pas mi neplatí proto, že české úřady uznaly naši svatbu, a tak se mi změnilo jméno - jenže po českém způsobu a v Čechách. Nemůžu se jmenovat "Nováková Hvězdopravec", což je tak, jak se budu jmenovat ve Francii, dle zákona je možné pouze "Hvězdopravec Nováková". Ale nad tím jsem mávla rukou. Hlavně že, pod podmínkou že si zachovám alespoň jedno jméno s -ová, nebudu muset jezdit do Čech podepsat, že nechci verzi "Hvězdopravcová", jak to žádají úřady. Když budu kupovat letenky, dám pozor, abych se jmenovala stejně na pasu a na letence, neb jak známo, letecké společnosti si rády namastí kapsy na nepozorných novomanželkách, a úředníkům to vždycky nějak vysvětlím. Ne, že bych nějak závažně chtěla opustit rodněhroudné příjmení, krásy jazyka Viktora Dyka ctím, dušuju se před všemi obhájci jmen s -ová, kteří bijíce se v prsa jako Nerudovi lvi tvrdí, že bez - ová či -á pak nejde skloňovat, a co pak s nesklonnými ženami? Podívejte se, co natropila kdysi za skandál Dagmar, která, byť si předpisově změnila příjmení z Veškrnová na Havlová, kromě uzavření sňatku brzy po skonu sklonné Olgy měla sama jméno úplně neohebné, vloudivši se do krás zahrad jazyka českého bůh ví jak. Ne, kaju se pokorně před oltářem mateřštiny, to já jen, že s "Hvězdopravcová" se mi bude ve světě těžko žít, protože oněm barbarům s nesklonnými jazyky to připadá, že se jmenuju jinak než můj zákonný choť a navíc se budu na jejich dokladech jmenovat jinak než na těch českých.

Pod své nové podivné jméno jsem byla na český doklad nucena napsat i příjmení našich velmi hypotetických potomků. Napsala jsem "Hvězdopravec". Doklad se vrátil a pod mým, liberálními úředníky povoleným jménem, pěkně černé na bílém stálo: Jména dětí: Hvězdopravec-Hvězdopravcová. Zdá se, že naše dcerka si může gratulovat ke své hypotetičnosti, neb má o problémy s administrativou již řádně postaráno - buď se bude jmenovat jinak v Čechách a jinak ve Francii, nebo se ve Francii bude jmenovat jinak než její rodiče. Ale zase může být ráda, že její jméno půjde pěkně skloňovat.

Na druhé straně, náš hypotetický synek může být rád, že se nenarodil v Chile, neb by skončil jako ženomuž podivný. Syn mé známé se totiž jmenuje dle spojení chilských a českých milovníků tradic Juan Petr Sanchez Nováková.

Možná jednou vystuduje bohemistiku a s lingvisty a literárními vědci s uhnívajícími lokty bude svědčit nejen, že povinné ová na konci jmen má smysl, ale též krátkým pojednáním o svém životě pak dokáže, že Dykova báseň je ve skutečnosti varováním všem Češkám, aby si nehledaly za životní partnery cizáky.

Přesně tak, jak nám to kdysi tvrdila naše ušatá češtinářka.

P.S. Všechny rodinné příslušníky nabádám, aby mi nekomplikovali život všetečnými otázkami "a jak se vlastně teď jmenuješ?". Nezapomeňte (neb už to zapomínám i já), že jsem se vdala proto, abych si zjednodušila život. Pro sebe a ve své hlavě se jmenuju pořád stejně, protože jinak bych se z toho musela zbláznit. Já jsem přece já, no ne?

Se sýrem jde všechno líp

V pátek minulý týden jsme opustili Martu, která se šťastně shledala se svými dvěma činčilami, a následně se odstěhovali do vesničky Reillanne kousek od Levandulové observatoře. Sylvainovi rodiče nám tam provizorně půjčili domeček, který zde koupili asi před čtyřmi lety na důchod a který zatím využívají hlavně v létě.

To, že je vesnička skutečnou vesničkou nám došlo hned při pohledu na adresu, protože na ní chybělo číslo popisné. Hvězdopravec našel adresu na mapě na internetu a už jsme si to šinuli po úzkých křivolakých provensalských cestách, které obracely můj žaludek na líc a rub. Po několika zmatených pokusech najít náměstíčko, kde se měl domek nacházet - Reillanne má kupodivu prostranství s honosným názvem "náměstí" hned několik - nakonec Hvězdopravec projel brankou, která se nazývala "bývalá jatka" a která byla dimenzována spíše podle rozměrů krav než aut, a byli jsme před domem. Klíče nám dal postarší Kanaďan s šedivými vlasy do půl zad, otočili jsme klíčem v zámku pod dveřmi hlásajícími rok 1865 a byli jsme v našem novém sídle, kde se zdržíme nejméně měsíc a půl.

Měsíc a půl, protože za měsíc a půl se uvolní domek, který jsme našli ve Zvonokosech. Jako obvykle to dopadlo tak, že jsme místo dlouhého hledání bydlení vzali první místo, které jsme navštívili. Nevím, zda je to tím, že máme dobrý čich, nebo spíš tím, že nejsme moc nároční, každopádně najdeme vždycky napoprvé, maximálně napodruhé, pokud nám tedy není dohozena "pomocnice s hledáním bydlení" jako v Chile, kde jsme bytů viděli nejméně dvacet. Ať tak či tak, náročnost si budeme muset na nějaký čas dát tak jedině za klobouk, neb jsme v předvečer podpisu nájemní smlouvy zjistili, že náš kontejner s nábytkem je stále v Chile. O stěhování se totiž začala starat i Paní Profesionální z AGS, jejíž performace před naším stěhováním do Chile ve mě zanechala především dojem, že v Chile je to samý intelektuál a kavárna a AGS má nejlepší obaly na světě, ale není schopná nám dodat ani provizovní rozpočet podle odhadu objemu. Když se spojí Paní Profesionální, paní Útěcha a Franta Mušle tvý mámy, dojde k tomu, že jak jedna, tak druhá strana nehne ani prstem, dokud nebude mít všechny papíry. O tom, že v Chile jsem všechny dokumenty Frantovi vnutila, ačkoli to znamenalo, že jeho asistent nedělal nic jiného, než že jezdil pro jednotlivé papíry k nám a zase zpět k Frantovi, o tom jsem vám už psala. Paní Profesionální se ozvala hned začátkem února, že pro francouzskou celnici bude potřebovat naší adresu ve Francii a toto a tamto. Mávli jsme nad tím rukou, kontejner bude 35 dní na moři, plus doprava, plus proclení v Chile, tak to máme nejméně měsíc a půl, než bude třeba papíry celníkům dodat.

Po měsíci ale přišel druhý mail, kde Paní Profesionální pravila, že papíry opravdu potřebuje, neb bez nich nepovolí, aby kontejner Chile opustil. Hvězdopravec málem vyletěl stropem jako Mefistofeles, začalo se mu kouřit z uší a odpověděl tak nejhruběji, jak to ve Francii jde, tj. označil Paní Profesionální za Paní Neprofesionální a zeptal se jí, proč nám onu informaci nedala před měsícem, že si myslel, že je kontejner na moři, protože v Chile jsme všechny potřebné papíry dodali, a že logicky papíry pro proclení ve Francii budou potřeba až kontejner bude už alespoň ve vodách Atlantiku. Hned následující den jsme tedy poslali všechny vyžádané dokumenty a doklady, že bydlíme na jedné z našich provizorních francouzských adres, a teď jen doufáme, že náš kontejner, až za dva až tři měsíce konečně dorazí, neodvezou rovnou k tatínkovi Jeanovi.

U tatínka Jeana totiž papírově bydlíme. Protože ve Francii, když nebydlíte, což navíc musíte dokázat nejen certifikátem typu nájemní smlouva nebo čestným prohlášením ubytovatele, ale též složenkami na vaše jméno, nejste. Adresu tu potřebujete úplně na všechno, dokonce málem i na pronajmutí bytu. Srážky s tuhou francouzskou administrativou nás provázejí na každém rohu, a to hlavně proto, že na našich dokumentech je adres mnoho a různých, jak už to bývá u lidí, jejichž životopis nezní "Narozen v Dolních Kotěhůlkách, vychodil školu v Dolních Kotěhůlkách, oddán v Dolních Kotěhůlkách, pracující v Dolních Kotěhůlkách, bytem v Dolních Kotěhůlkách". "Vaše situace je velmi komplikovaná, pane!", řekli nám v bance, kde k otevření konta chtěli daňové přiznání za minulý rok, tři poslední platební pásky a důkaz o bydlišti ve Francii, a to vše se stejnou adresou. Tak to vidíte, i v dnešním světě v ekonomické krizi, se spory mezi Palestinci a Izraelci, mezi syrskými povstalci a establishmentem atd. se v Dolních Kotěhůlkách žije tak blaze, že tu za "velmi komplikovaný" považují fakt, že jste se právě přestěhovali a to ještě ke všemu z jedné země do druhé.

"Nějak to jít musí", řeknu pokaždé, když narazím na nějakou administrativní překážku postavenou nám do cesty tím, že nemáme stálou adresu, a vylovím zkušenost ze své stáže ve stacionáři pro bezdomovce: "pamatuju si, že klošárdi taky měli konto." "Jo, to jo, to musíte na poštu", řekl nám tatínek Jean, pro nějž je neúnavné sbírání bezdomovců na ulici jedním z bodů konání dobra: "tam otevřou konto každýmu."

V některých případech pak mlčím. Například když narazím na slečnu v prodejně s mobilními telefony, kde si chci koupit předplacenou simku a levný telefon. Slečna má fialové stíny, nalepovací řasy, gelové nehty a na krku poznávací značku bimba: přívěsek ve tvaru srdce z kočičího zlata, jehož jedna polovina byla odlomena a věnována Miláčkovi. "Máte občanku?", řekne. Ve Francii vám bez ní předplacenou simku neprodají. Podám jí pas, slečna ho otevře a zcepení: "Kde je to francouzsky?" Jak již z definice pasu vyplývá..., pomyslím si, ale mlčím a nechám slečnu, ať se s tím popere sama. Nakonec najde moje povolení k pobytu z roku 2004, šťastně z něj opíše všechny potřebné údaje, včetně chyb v pravopise mého jména a mé československé národnosti, dávno neplatné povolení si okopíruje a je spokojená. A já také. Teď ještě telefon. "Jaký chcete?" "Nějaký levný." "Růžový nebo černý?", řekne slečna. "Černý!!!!", rozhoduju se rychle. Bimbáren bylo pro dnešek už dost.

Vážený čtenář tedy musí uznat, že uprostřed podobných soubojů máme právo na trochu klidu a odpočinku u krbu v domku z roku 1865. V pátek večer u nás byl tatínek Jean, a tak jsme vyrazili dokonce i trochu do šumu. Reillanne může návštěvníkům a obyvatelům kromě nádherné scenérie, pošty, pekárny, smíšeného zboží a řezníka nabídnout hned tři restaurace a jednou za čtrnáct dní promítání filmu v místním víceúčelovém sále. Promítání je ale v sobotu, a tak nezbylo, než jít pouze do restaurace. Na největším náměstí zvaném jako všude náměstí Svobody stojí "Café du Cours", což bych přeložila jako hospoda "Pod lipou". Ne, že by Cours znamenalo lípa, ale podle frekvence názvů hospod to pěkně odpovídá.

A v Café de Cours jsme tak měli poprvé možnost obhlédnout naše sousedy. Vlasatý Kanaďan tam nebyl, ale jinak to v kavárně vypadalo jako kdyby všichni čekali na utajený koncert Plastic People. Na baru posedávali postarší hipíci s pivem, ženy středního věku v barevných oděvech s rozevlátými vlasy a mezi stoly se proplétali dvě děcka a dva psi. Zdá se, že jsme to tu našli dobře, pomyslela jsem si, po dlouhé době byvši kdesi zdaleka nejmladší, a poznamenala jsem, že mě neudivuje, že ve vesnici není ani holič, ani kosmetička. Cestou na záchod - turecký - jsem v tmavé chodbě překvapila líbající se flower power asi padesátiletý pár. V návratu k původnímu tématu tohoto blogu musím ale poznamenat, že na dveře nám v noci na našem náměstíčku nikdo nemočil, nebo jsme to alespoň nepoznali. Předpokládám, že i hipíci mají v tomto věku s močením problémy, které jim znemožňují provádět podobné úkony, jež tak proslavily zvonokoské muže. Nicméně, čtenáři toužící po urologických historkách si jistě přijdou časem na své.

Co se týče francouzských radostí, musím vám pak hlavně říct, že v sobotu jsme vyrazili po třech letech v Chile na skutečný trh a vydávali jsme tam výkřiky hodné Čecha v Tuzexu. "Sýr!!!" "Saucisson!" "Čekanka!" "Chleba!!" "Olivy!!!". Sýrař nás měl jistě za pár bulimiků a poté, co nám podal náš více než kilový nákup, dokonce přihodil jeden sýr zdarma.

Všechno jsme to potom nacpali doma do ledničky, ukrojili z toho pořádný kus a dali na stůl, sedli si k plápolajícímu krbu, otevřeli lahev červeného, drželi minutu ticha za Sylvaina a řekli si, že to nakonec přes všechny ty administrativní trable není vůbec, ale vůbec špatné.

O mých městech

Od chvíle, kdy jsem přišla na svět ve městě s sedmnácti tisíci obyvatel, se zdálo, že v dospělosti se budou moje obzory jen rozšiřovat. V osmnácti jsem se odstěhovala do milionové Prahy, v třiadvaceti do jen o něco menšího Toulouse, pak zase do Prahy, a pak do menšího, ale nesporně městského Grenoblu. A pak přišlo Santiago de Chile a celých šest milionů obyvatel, smog, hluk, nutnost konečně začít řídit, které jsem se do té doby zdařile vyhýbala, a třpytivá světla, která jsme ze střešní terasy našeho domu viděli táhnout se až za obzor.

A pak to přišlo. "Vzali mě na Levandulovou observatoř!", oznámil mi Hvězdopravec nadšeně, když jsem si jedno úterní ráno brblala v koupelně pod vousy, že mám Santiaga akorát tak dost.

Levandulovou observatoř znám z týdne, který jsme na ní strávili před odjezdem do Chile. Zatímco na Dalekohledu je poušť a obrovské kopule teleskopů na kopci jen dokreslují dojem, že jste se ocitli na jiné planetě, na Levandulové observatoři se mezi trsy tymiánu a rozmarýnu prohánějí králíci a před nočním pozorováním si můžete v klidu vypít kávu usazeni na plastové židličce ve stínu olivovníku. Strávit tři roky na Marsu může být fajn, návrat na Zemi je ale vždy sladký, a tak jsem se začala radovat.

"Ale to je pěkná díra", řekla mi hned na úvod moje kamarádka Marta, která bydlí v Aix en Provence. Zahleděla jsem se ze zaprášeného okna ven na řvoucí Santiago a řekla jsem: "No o to právě jde" a pustila se do hledání bydlení. Nejdříve mi padl do oka starobylý dům ve vesnici Vacheres pouhých deset kilometrů od Observatoře. "Počet obyvatel 300!", spokojeně jsem hlásila Hvězdopravci, ale zatímco ten návrh rychle zamítl, tatínek Jean už začal plánovat, že k nám alespoň bude moct přiletět jejich ultralehkým letadlem, ježto je kolem dostatek polí na přistání. "Polí je tam dost, to jo", ucedil zkrze zuby Hvězdopravec, moje kamarádka Radka mi doporučila přečíst si Rok v Provence a maminka mi poslala rovnou do Kindlu Zvonokosy.

A tak volba padla na město, které mi přeci jen obzor oproti mým rodným Rokycanům rozšiřuje, ale jen o pár tisíc obyvatel. Když všechno dobře dopadne, v polovině dubna se budeme stěhovat do městského domku přímo vedle hlavního náměstí, v ulici tak úzké, že se do ní ani nedá vjet autem (dům má ovšem garáž!) a kde, jak pevně doufám, stojí strategicky rozestavěné veřejné záchodky, které zabrání tomu, aby všichni bez rozdílu věku nebo sociálního postavení močili na naše vchodové dveře tak, jak se to dělo v Rue des Toilettes.

Zatím bydlíme u Marty. Tedy, první noc po příjezdu jsme strávili u tatínka Jeana a milenky Marie v jejich vesničce. Mají se dobře, krysí Einstein se má také dobře a je stále na svobodě v garáži. Tatínek Jean ho už jednou dopadl, ale Einstein se mu prokousal z klece ven. "Tentokrát ho ale dopadnu a chytím ho do dřevěné bedny, kterou jsem pobil plechem", liboval si tatínek: "Dal jsem tam dvě fotobuňky, na to nepřijde". Před vytrvalostí nejen krysího Einsteina, který odmítá z garáže odejít jednosměrným východem nalíčeným tatínkem Jeanem, což mimochodem vyžadovalo také vybudování schodu za garážovými dveřmi, schodu, o nějž si náš nový Batmobil Dežot odřel bříško, ale hlavně před vytrvalostí tatínka Jeana je jistě třeba smeknout klobouk. "Proč z tý garáže nevyleze, když tam stejně nemá nic k jídlu....asi zas tak chytrej neni", zavrtěl hlavou Hvězdopravec. "No, já mu občas, sem tam něco....", přiznal se tatínek Jean.

Zda je láska ke zvířatům dědičná jsem měla možnost ověřit hned následující den, kdy jsme se na týden odstěhovali k Martě do Aix. Moje kamarádka Marta ze všeho nejvíc touží mít psa a její knihovna je plná knih typu "Mluvte s vaším psem" nebo "Psí psychologie", kde se dočtete věci jako "pokud váš pes dvakrát nebo třikrát vyštěkne vysokým hlasem, chce vám říct, že tohle se mu opravdu nelíbí". Protože Marta ale bydlí v paneláku na sídlišti, kde jména na schránkách jako "Mohamed" podávají jasné vysvětlení, proč se nás holčička ve výtahu zeptala: "Vy jdete k těm dvěma blonďákům, že jo?", psa zatím nemá. Má ale kočku a především dvě činčily, o něž jsme se měli postarat během týdne, kdy bude Marta na horách.

Činčila je chilský endemický druh, a fakt, že jsme tři roky žili v Chile je, řekla bych, asi jediná kvalifikace, kterou pro chov činčil disponujeme. "Před činčilami mluvte tichým a klidným hlasem", pravila chytrá kniha o činčilách, kterou jsme dostali jako povinnou četbu. Byl to tedy snad můj hlas, který se v naší tradičně a od nepaměti učitelské rodině vyvinul tak nadměrně, že ve městě typu Rokycan mě bylo vždy slyšet bez problémů z jednoho konce na druhý, který způsobil, že po Martině odjezdu se obě činčily přitiskly těsně k sobě a předstíraly, že neexistují. Druhý den k večeru jsem zjistila, že přestaly také žrát.

"Pustíme je ven", navrhla jsem a Hvězdopravec souhlasil. Zavřeli jsme všechny dveře, které jsme zavřít mohli, protože činčila v bytě, to je trochu jako já v džungli, hledá to všemožně způsob, jak se zasebevraždit třeba spadnutím do záchodu (v mém případě do laguny) nebo překousáním eletrických drátů (v mém případě zamotáním se do lián). Činčily zmerčily otevřená dvířka klece, ale k výlezu se měly jen, když jsme se od klece vzdálili. První vyskočila ven Hopsalka a už si to pádila pod gauč. Chlupáč za ní.

"No, to si tu svobodu moc neužívají", řekl Hvězdopravec usazený před zápasem rugby na kanapi, v jehož vnějšku slyšel hrabat činčilí drápky. "To jsem zvědav, jak je z toho kanape dostaneme." Ovládáním, jehož tlačítka byly do jednoho okousnuté činčilími zoubky, zesílil zvuk, ale v kanapi se nehnul ani chloupek.

"Do domečku, Chlupáči", volali jsme o pár hodin později, jak nás to učila Marta. "Do domečku!", mlátil Hvězdopravec o podlahu lištou přesně podle předpisů, nedbaje faktu, že je neděle a asi jedenáct večer. V kanapi se nic ani nehnulo. "Přines čelovku.", řekl Hvězdopravec a zahleděl se pod gauč. "Vidím jeho nohy", oznámil mi. "Chlupáči, do domečku". "

"Do domečku, Chlupáči.", volali jsme ještě půl hodiny poté. Chlupáč buď nerozuměl (ačkoli kniha o činčilách tvrdila, že činčily rozumí, jen si rozmyslí, zda vám chtějí vyhovět - celý Chilané), nebo se rozhodl, že vnitřek kanape, do nějž činčily lezou otvorem vykousaným v jeho spodku, je jeho nový domeček. Hopsalka nakonec pochopila, co se po ní chce a do domečku se vrátila, ale protože Chlupáč nešel, začala se dobývat ven. Hvězdopravec nadzvedl kanape a řekl, abych do činčilí díry zašťourala lištou. Chlupáč vypadl ven, ale k úprku do domečku se neměl, jen se spokojil s tvářením, že on pod gaučem není. "Kde je ten debil," sípal Hvězdopravec drže nadzvednutý gauč. "Neeee, drž", ječela jsem já: "nebo ho rozmáčkneš." Chlupáč, slyše náš jekot, se rychle namáčkl pod tu část gauče, která byla na zemi. Hvězdopravec pustil gauč, a protože se neozvalo vůbec nic, usoudili jsme, že Chlupáč žije. "Tady je", řekla jsem, nyní už i já na všech čtyřech: "Domů, Chlupáči." Chlupáč na mě zpod gauče vrčel a prskal. "Domů", řekl Hvězdpravec a strčil pod gauč lištu. Chlupáč vystartoval ke kleci a schoval se pod ní. "Do domečku!", volali jsme snažíce se Chlupáče nějak přesvědčit, aby zalezl do klece. Až po dvacetiminutové honičce za klecí a po celé předsíni, tj. poté, co vyzkoušel všechny dostupné skrýše, Chlupáčovi konečně zajiskřil v očích nápad "a co takhle se schovat do domečku, ahá!" a obě činčily byly zpět. "Po návratu do klece dejte činčilám odměnu", řekla chytrá kniha. Se skřípějícími zuby a nepopiratelným nárokem na štamprdli jsme Chlupáčovi dali sušené jablíčko. Vzal si ho do nás, jako kdyby nám během uplynulých hodin nedával ani trochu najevo, že jsme obávaní činčiložrouti.

"Tak tohle bylo naposled", vyhrožoval Hvězdopravec, kterému se z prachu pod kanapem spustila alergie, ale druhý den se odehrávalo totéž. Třetí den se Chlupáč jal během hopkání po pokoji ohryzávat Hvězdopravcovy nohy a čtvrtý den už neohroženě vyskočil na stůl, aby se zakousl do napájení jeho počítače, zatímco Hopsalka neúnavně hryzala radiátor topení vydávajíc pípavé zvuky, o nichž moudrá kniha praví, že svědčí o tom, že "činčila je spokojená".

Zdá se tedy, že činčily si zvykly. Právě včas, protože v pátek se stěhujeme do domečku na opravdické provensálské vsi, který nám až do půlky dubna půjčili Sylvainovi rodiče.

Vítejte!

Vítejte z Chile u nás ve Zvonokosech (co na tom, že ty mají být podle Chevaliera v Burgundsku...), kousek od Levandulové observatoře. A počkejte prosím chvilku, než budeme mít čas vám zamávat....Jak vidíte, na stránkách se zatím pracuje!

Tak, už máváme!