Deset let

Opravdu tolik. Tolik let, co jsem pryč z Čech. A fakt, že mě tohle jubileum zastihlo zrovna mezi horou papírových krabic, s lepenkou v kapse je trochu příznačný a vybízí k bilanci. Namáhala jsem se to počítat a za posledních deset let je to sedmé stěhování, když jako stěhování počítám jen to opravdu opravdické stěhování na místo, kde zůstanu déle než dva měsíce. Nejméně deset.

Stěhování první. Praha, ráno zalité sluncem a vzduch teploty, kterou v té době považuju za vhodnou pro nošení trička s krátkým rukávem. Nakládáme Felicii nebo Fabii či co to je mých rodičů. Když je naloženo, táta jde vynést odpad, máma se jde - odhaduji dle zkušenosti - vymočit před cestou a já nejspíš prohledávám starý byt, zda v něm nezbylo něco důležitého. V těch dvou minutách nepozornosti nám rozbijí zadní sklo u auta a ukradnou mi můj stařičký notebook, který nemá cenu ani jedné české koruny. Sbohem rodná hroudo.

Stěhování druhé. Opouštím Rue des Toilettes. Rue des Toillettes se ve skutečnosti nejmenuje Rue des Toilettes, ale to jméno by jí slušelo, protože jsem do jejích zákoutí po tři léta pozorovala ze svého okna močit všechny vrstvy francouzské společnosti. A pak, záchod mého bytu čtrnáct metrů čtverečních je společný s dvěma dalšími kamrlíky a soused zleva je mými kamarády přezdíván "hasič". Většina mých kamarádů nechápe, jak můžu v Rue des Toilettes vydržet. Samozřejmě nikdo z nich nikdy nebydlel na koleji Větrník na pánském patře. Dodneška na to, čemu Hvězdopravec říká "nebyla to garáž, byla to skříň", vzpomínám s nostalgií. Svoboda, rovnost, bratrství.

Stěhování třetí. Z ulice U prádelny. Prádelna byla sterilní. Nepamatuju si z ní skoro nic, nějaký ten mejdan, lekce u mně doma, když byla univerzita zablokovaná, ale celkově jsem byla v tu dobu asi hlavně někde jinde, Prádelna mi zkrátka k srdci nepřirostla. Byla jsem tam jen těch minimálních deset měsíců.

Stěhování čtvrté, nezapomenutelné. S Hvězdopravcem se stěhujeme ze Zeleného ostrova do Chile. Stěhováci jsou placení Hvězdárnou a velice efektivní. Ale kromě stěhování zároveň ještě s pomocí tatínka Jeana a milenky Marie doděláváme koupelnu, malujeme kuchyň, škrábeme tapety v předsíni a Drahámatička postupně po telefonu dává instrukce, který kus nábytku by ještě ráda, abychom odstěhovali a nenechali ho v bytě, jenž bude od prvního ledna pronajat jako zařízený. Drahámatička, která při zaslechnutí jakéhokoli pravickového názoru okamžitě užívá slovo fašista a opouští místnost, se totiž domnívá, že nájemníci by nábytek zničili a že je pro ně jaksi moc dobrý. Nejdřív naložíme jídlení stůl, pak skříň v předsíni, následuje pracovní stůl, dodávka, se kterou přijel tatínek Jean je plná, ale Drahámatička v dalším telefonátu velí, že ještě přece nemůžeme v bytě nechat postel - pravda, z masivního dřeva, ale zato neomylně designovanou v osmdesátých letech - a komodu v ložnici. Když naložíme všechen nábytek, zbyde v bytě kuchyňský stůl, stará odřená sedačka a jeden rozkládací gauč, takže už není možné ho považovat za zařízený a vůči novým nájemníkům by to bylo nejen fašisticky nefér, ale i protizákonné, byt viděli totiž zařízený. Postupně kupujeme ikeáckou komodu, skříň a pracovní stůl. Postel ne, Hvězdopravec má přece ve sklepě složenou starou postel, kterou Drahámatička považuje za dost dobrou pro nájemníky. Postel je kompletní až na jednu nohu, jejíž absence ale činí postel nesložitelnou a nepoužitelnou. Zatímco Hvězdopravec jede v tom pětidenním maratonu balení, škrabání, malování, rozmontovávání a montování zase do Ikey, aby k již zakoupenému novému nábytku přikoupil ještě postel, zastaví se u nás Xavier. Xavierovi před měsícem umřel táta. Nabídnu mu kafe a únavou se rozbrečím. Stydím se strašně. Na Silvestra jdeme ke Gaelovi a Caroline a já, ačkoli nepiju, protože se mi už v deset klíží oči, o půlnoci zvracím pomalu pečenou kachnu. Od té doby se mi při balení krabic dělá nevolno. Nekecám.

Stěhování páté. Opouštíme Montecarmelo, byt, kde jsme prožili velké zemětřesení v roce 2010. Stěhujeme se, protože máme plné zuby sousedů, kteří nechávají kálet kočky do kytek na chodbě, ukradli nám boty a ještě si přijdou pro odměnu za nalezení, ale neustále si stěžují, že děláme hluk už za pět devět, ačkoli je povoleno hlučet až od devíti. Máme dost všech nesmyslných chilských pravidel a lidí kolem nás, kteří vyžadují dogmaticky jejich dodržování ("Ne, kolo si nesmíte slečno nechávat u vchodových dveří ani deset minut, protože kdyby přišel nějaký otřes, mohlo by spadnout a někoho poranit") a udávají nás v jednom kuse hlídačům, zatímco sami dělají věci tak neuvěřitelné jako že přivazují třeba psa k našim dveřím. Stěhujeme se do Loftu, kde nikdo nedodržuje nic. Stěhování bych si skoro nevšimla, protože se u nás sešlo asi dvacet párů rukou kamarádů, každý zabalil něco, odnesl táhmhleto a už už by to bylo, kdyby nás na poslední chvíli samozřejmě někdo neudal a nepřispěchal by strážný. A kde že máme povolení odejít z bytu a že bez toho se stěhovat nelze. Objevujeme další netušenou stránku chilské postdiktatoriální společnosti. Jak říká můj kolega Bernard, to, že mají někde svobodné volby ještě neznamená, že je to společnost demokratická. Strážný nás nutí v bytě nechat stůl, postel, židle a ledničku. Je státní svátek, pro povolení stěhovat se k notáři nemůžeme, a tak nakonec kýveme, postel bereme, židle taky, ledničku necháme, protože v novém bytě stejně je. Večer je v Loftu první mejdan.

Stěhování šesté. Opět placené Hvězdárnou. Břicháč dlouze vyrábí ve spodním patře loftu krabici na madraci, krabici, která znemožní madraci ohnout a pronést dveřmi, jak se ukáže hned druhý den, kdy jsou stěhováci nuceni krabici zase rozpárat. Šéf stěhováků si někde mezi tím strká do kapsy zlatý řetízek s delfínkem, který Hvězdopravec dostal ke křtinám a který zapomněl nahoře na psacím stole. Neříkejte to nikomu, ale za krádež té nádhery jsem mu v podstatě vděčná.

A stěhování sedmé. S Geckulkou, která využívá každé nestřežené chvilky k tomu, aby prozkoumala neznámá zákoutí skříní, zatímco já pociťuju silnou averzní nevolnost nad krabicemi a Hvězdopravec v garáži kleje nad množstvím mých beden s poznámkami z univerzity a ohrazuje se proti tomu, abych vyhodila alespoň jedny z jeho kalhot, které od minulého stěhování leží úplně nerušeně ve skříni. O víkendu budeme prostrkovat zase všechen ten nábytek z domečku ven jako v nějakém originálním Tetris. Držte nám palce. Pokud všechno dobře půjde, od tohoto víkendu budeme bydlet mezi poli za Zvonokosy, poli, jejichž majitele ještě neznáme, ale o němž jsme již slyšeli od majitelů našeho nového domku dost na to, abych tušila, že o něm nejspíš ještě uslyšíte.

A to je v cuku deseti let všechno. Bylo to dobrých deset let. Protože dobrá léta jsou ta, kdy vám život neprotéká mezi prsty, a já mám pocit, že mi neunikla ani kapka.