O slintání, zubech a Dělnické síle

Jak se tak dívám na svůj blog, říkám si, jestli ještě někdy dokážu napsat něco jiného než článek o tom, co zase Geckulka roztomile poslintala. Přitom psát by bylo o čem.

Třeba o tom, že jsem nedávno dostala definitivu a stala se státním zaměstnancem, což je něco jako když víte, že každé Vánoce najdete pod stromečkem nové papuče: není to ani sexy, ani zrovna život v přepychu, ale víte, že vám do konce života nebude zima na nohy. Hned poté, co jsem dostala definitivu, jsme se dozvěděli, že dostaneme plat o týden později než normálně, tedy až po začátku nového měsíce, já začala rozmýšlet, jak splatím účet na kreditní kartě, který nevznikl utržením ze řetězu v obchodě s botami či oblečky, ale výhradně na stránkách prodávajících pleny a kojeneckou výživu, pak byla stávka a den poté nemocnice vysolila plat přesně v den, kdy ho vysolit měla. Pár dní poté, co jsem definitivně usedla na omšelé křesílko státního psychologa a dostala svůj plat za práci v době, kdy jsem měla papučky jen laskavě půjčené, jsem také dostala dopis od odborů. Jak je jistě českému čtenáři známo, ve Francii odbory mají svoji váhu. Umožňují mimochodem věci jako, že když nemocnice řekne, že zaplatí o týden později a vy dumáte, jak zaplatíte kreditní kartu, polovina nemocnice vyhlásí hodinovou stávku a nemocnice zaplatí včas. A mnohem důležitější věci jako když vám šéf nemocnice tvrdí, že něco, co vám připadá postavené na hlavu, musíte, tak se můžete zeptat, zda opravdu musíte, a pokud se dostanete do konfliktu, máte někoho, kdo zná všechny ty nekonečné předpisy, zápisy a výpisy, kterými je každá státní instituce na celém světě spoutaná. Zkrátka, na odbory neplivat. Ale je fakt, že když mi odborový svaz Dělnická síla poslal dopis, v němž pravil, že milá kolegyně, stala ses státním zaměstnancem díky tomu, že Dělnická síla tlačí vedení nemocnice, a mimochodem, aby tvoje definitiva byla potvrzená, sejde se za rok komise, ve které také sedíme, neváhej se na nás obrátit, prožila jsem lehký kulturní šok. No co, hlavně, že ti neříkají soudružko, řekl Hvězdopravec.

A takhle nějak jsem tedy na psychiatrii na doživotí. A to na úvod od matky kariéristky stačí, pojďme zpět k tlachání od tzv. vykojeného mozku.

Geckulka opravdu strašně roztomile slintá. Má v pusince dudlík, nazývaný uctivě pan Dudlík, ne nějaký hej počkej soudruh Dudlík, pěkně pan Dudlík, a kolem dudlíku jí stékají sliny. Oblíbená Geckulčina hra je předstírat, že mi dává dudlík do pusy. Opatrně jsem ho vždycky chytla za taková ta křidýlka kolem a cedila srkz zuby: "Oh, Geckulko, děkuju, takovej dobrej dudlík!" a Gecková se mohla smíchy potrhat. Pravda ale je, že všechna hra končila, když jsem týden před konkurzem na psychologa přestala spát a po probděné noci ráno - naštěstí jsem měla dovolenou - mrtvě ležela v posteli. Geckulka vypila lahvičku, podívala se na mě a mlčky a s vážnou tváří mi strčila dudlík do pusy, jako kdyby chtěla říct: spinkej, maminko. Když jsem jí dudlík chtěla vrátit, dala mi ho zpět. Řekla bych, že je to od ní opravdu krásné, kdyby někdy v té době nepochopila, že není normální, abych při hře "na dobrý dudlík" okusovala dudlíku křidýlka, ale jakmile nevezmu dudlík za strašlivě oslizlou část jako správné miminko, Geckulka briskně dudlík otočí a strčí mi ho do pusy správně tím oslintaným koncem. Zvlášť po ránu to vyžaduje bezednou lásku k dítěti a žaludek na správném místě.

Gecková slintá také proto, že jí ve třinácti měsících konečně vykouknul první zub. Byli jsme zrovna na výletě, lezli jsme na Chapeau de gendarme, blížila se bouřka a Gecková v krosně spokojeně zpívala. Zastavili jsme se na pití, Gecková se spokojeně smála a Hvězdopravec najednou zavolá: hele, není tohle zub? A opravdu, na růžovoučké dásni se Geckulce skvěla bílá tečka, která se den poté změnila v bílou čárku. A ještě ten večer se na bílé Geckulčině kůži objevily červené tečky zarděnek. Což říkám hlavně proto, že poté, co jsme rok a měsíc všechno možné omlouvali rostoucími zuby, jsme s Geckulkou absolvovali výstup na kopec skoro 2700m a ona si v krosně klidně zpívala, zatímco se jí prořezával během zarděnek první zub. Pěkně nás převezla.

Ještě než se jí prořízl první zoubek, objevila Geckulka slasti první pevné stravy. Ještě, než jí byl rok, konečně pochopila, že chleba není od toho, aby se rozdrolil na zem nebo do kočárku, ale k jídlu. A byla to láska na první pohled. Od té doby, když nás vidí usedat ke stolu, spustí Geckulka jekot jako Oskárek z Plechového bubínku. Chleba! Chlebaaaaaa! Posadíme jí k nám, dáme jí kůrku a Geckulka žužlá a žužlá a kucká a kucká, protože jí pořádně nejde polykat, a jednou dokonce i blinkala, když si nacpala strašný kus do pusy a já jí ho chtěla jako obvykle násilím vyndat a Hvězdopravec řekl: "Nech ji, uvidíme, jak si s tím poradí!" a já si v duchu opakovala gesta z kurzu první pomoci. Ale i zakuckaná se slzami v očíche je strašně pyšná a spokojená a když má v ruce chleba v jeslích, nesmí se k ní přiblížit žádné dítě, dokonce ani Adrien, Mattias nebo Isia, protože Gecková vrčí jako rotweiler. Chleba je zkrátka svatý a s chlebem se nežertuje.

To všechno dělá z Geckové nejen Skutečného druhého, ale i dobrého parťáka. Minulý týden jsem si tedy se svojí holčičkou vyjela na první dámskou jízdu. Hvězdopravec jel na hory s tatínkem Jeanem, a tak jsem se rozhodla využít víkendu k návštěvě kamarádky Elišky v Grenoblu, která byla o víkendu sama se svým dvouletým synkem. Ten na dámskou jízdu směl, protože se prý jako chlap nepočítal. Pravda je, že se původně jako chlapák chovat asi mínil a hned v prvním nestřeženém okamžiku tajně povalil sedící Geckulku, která pak řvala jako tur kdykoli Grega spatřila, ale za pár hodin už byli zase kamarádi, Gecková dokonce velkoryse Gregovi přenechala zbytek v nedopité lahvičce, a den poté už obdivně a bez hnutí zírala na toho krasavce sedícího uprostřed obýváku machrovsky na nočníku s knihou na kolenou. Dobrý parťák ale Geckulka nebyla jen obklopena všemi možnými dětmi mých kamarádů, ale hlavně během tříhodinové cesty autem tam a tříhodinové cesty autem zpět. Pyšně seděla vzadu v autosedačce otočená předpisově proti směru jízdy a pořád dokola si pouštěla v hrací knížce, dárku to od dědy Jeana, písničku, v níž se praví "Jedna zelená myška/běhala v trávě/chytím jí za ocásek/ukážu jí pánům/pánové mi říkají/namoč jí do oleje/namoč jí do vody/bude z ní teplý hlemýžď", což jsou slova, nad kterými s Hvězdopravcem již pár týdnů dumáme a jen ruka vhazující šnečka do hrnce s horkou vodou, která je ilustrací k této písničce, nám dává určitý klíč k tomu, co se míní teplým hlemýžděm. 

A to je od nás všechno. Léto je v plném proudu, jesle jsou zavřené a já budu pracovat ještě týden, než nastanou konečně prázdniny i mně. Už se nemůžu dočkat.