Konverzační lekce o počasí

Vážený čtenář dobře ví, že v Provence není hlavním zdrojem informací o tom jaké je a bude počasí ani televize, ani rádio, a už vůbec ne internet, ale váš soused, řezník, rybář, pekař a rodina. Stačí jít koupit pět švestek na trh a víte všechno o tom, jak nenormální počasí zase je. V březnu byla neslýchaná sucha. V dubnu lilo jako z konve, což bylo velmi neobvyklé, na druhou stranu se ale cizincům jako já zdálo, že se možná počasí jen snaží co může, aby se dostalo do poklidných vod normality a zmizelo tak jednou Provensalanům z mušky. Ale ne. Pršelo, to ano, všechno se pěkně zazelenalo, ale rezervy vody v podzemí prý jsou stále na historických nevídaných minimech, a to by prý muselo pršet pořádně ještě celý květen, aby se dalo přestat mluvit o suchu.

A tak celý květen pršelo co to dalo, protože počasí si prostě umínilo dostát všem normám do puntíku. Nicméně pifku tu na něj mají pořád a možná proto se posledních pár dní odvděčuje dennodenními bouřkami s občasným krupobitím. Tady to máte, věční nespokojenci! Ve Vars, kousek od nás, v neděli padaly kroupy veliké jako třešně a zničily místním vinnou úrodu. Odpoledne už se proslýchalo, že kroupy byly ve skutečnosti velké jako pingpongové míčky. K večeru jsme zapnuli rádio, abychom ověřili, zda zatím kroupy narostly do velikosti rajčat, ale v rádiu povídali pořád jen o třešních. Na obranu místních se dá říct pouze to, že třešně jsou tu neobvykle veliké.

Dalo by se tedy říct, že nám nastalo léto. Jenže s Hvězdopravcem, v podivném bezčasí po návratu z jižní polokoule, je těžké si uvědomit, že nastal čas pro uklizení zimního oblečení a vyprášení toho letního. Zvlášť, když je na horách pořád ještě trochu sněhu.

Minulý týden byl Hvězdopravec v Ženevě, a já jsem se za ním vydala ve čtvrtek, abych se sešla se svojí kamarádkou Igou a poobědvala s ní ve venkovní restauraci blízko laboratoře, kde Iga pracuje. Oba dva večery v Ženevě jsme pak strávili u dalších kamarádů, jednou vysedávajíce večer na terase nad zemí vonící řekou a podruhé grilujíce merguez na zahrádce. Léto zkrátka.

Ale na horách je přece ještě trocha sněhu, a to nemohlo zůstat bez využití, zvlášť, když cesta zpět do Zvonokos vedla přes Alpy.

Hvězdopravec rozhodl, že víkend strávíme ve Vanoise a pokusíme se o zdolání tamějšího nejvyššího vrcholku jménem Grande Casse, tj. Něco velkého a rozbitého. Výstup trvá dva dny a přenocovává se v útulně, která je občas dokonce hlídaná, tj. máte to štěstí, že vám večer někdo uvaří.

První den jsme tedy dojeli pod stezku vedoucí 1000 výškových metrů k útulně. Bylo přes dvacet stupňů, svítilo slunce a křiklavě zelené stráně byly posety veselými žlutými tečkami pampelišek. Rozpustilé zurčení potůčku nebylo skoro slyšet pro hlasitý zpěv ptactva. Pár důchodců ve sportovních šortkách a s kšiltovkami si to rázně se opírajíc o hůlky štrádoval přes parkoviště. Hvězdopravec vytáhl z auta lyže, lyžařské boty, cepíny, mačky a další nezbytnosti a já jsem se rozhodla, že ponechám svoje goretexové kalhoty zatím v batohu.

"Pozor na lyžaře!", hlásila cedule na začátku cesty. Tak vida, nejsme tu úplně špatně, pomyslela jsem si, otřela si pot z čela a vykročila kupředu.

Stoupali jsme výš a výš, ale po sněhu nikde ani památky, jen vysoko nad námi na vrcholcích. V trávě kvetly hořce a stráně byly plné pískajících svištích rodinek. A pak najednou, po třech hodinách stoupání s lyžemi na batohu, konečně sníh. A navíc začaly padat kroupy.

K útulně jsme došli za krupobití a oblečení do téměř všeho, co jsme měli. Otevřeli jsme dveře a já jsem jen žasnula nad množstvím přileb, maček, cepínů a lan poskládaných všude kolem. Ve společenské místnosti, pod nespočetnými botami, svetry, tulenními pásy a ponožkami sušícími se u stropu seděla nejméně stovka podobných bláznů jako my odmítajících si připustit, že zima je přece definitivně u konce. Vmáčknuli jsme se na poslední volné místečko u stolu. Sousedé napravo se také chystají zítra na Něco velkého a rozbitého. Sousedé naproti tam byli dnes, ale bylo ošklivě a nemohli dojít až na vrchol. A sníh už je jen taková břečka. "Je třeba, aby pořádně mrzlo", filozofoval soused vlevo nedbajíce faktu, že je poslední květnový víkend. Zásadní otázka byla položena. Jaké bude zítra počasí??? Obrovské skupině z Lyonu je to jedno, jsou tu na tréninku techniky vyhrabávání se z laviny a záchrany spadlého do trhliny. Ostatní říkají, co vědí, a udávají zdroj a hodinu zjištění informace. Z toho všeho jde hlava kolem a je jasné jen to, že bude buď hezky nebo ošklivě.

Budíček je ve čtyři ráno. V ložnici pro dvanáct lidí, kde na pryčně ležíme Hvězdopravec a já, vstávají všichni. Venku leje jako z konve.

U snídaně konstatujeme, že Lyoňané zůstali v pelechu, a všichni ti, kdo vstali, váhají, zda pětačtyřicet stupňů nakloněný ledovec není v mokrém sněhu trochu o ústa. Hvězdopravec co pět minut vybíhá do deště a přichází tu se zprávou "už se to trhá" a tu "už zase není vidět vůbec nic". Naši sousedé, pár chlapíků kolem padesátky, nakonec usuzují, že risk je zisk a vydávají se na Něco velkého. Hvězdopravec a já si řekneme, že Něco velkého je i rozbitého a že se spokojíme s něčím malým. Zvlášť, když to umožňuje ještě si trochu přispat. Dokonce tak, že odcházíme z útulny jako úplně poslední. Většina výprav sjela rovnou do údolí, jen Lyoňané si šli někam hrát do sněhu mlha nemlha, déšť nedéšť.

Za mlhou tak hustou, že by se dala krájet, leží rybníčky roztátého sněhu, a pak konečně vidíme Point de la Rechasse, kam se chystáme. Na vrcholku rozeznáváme padesátičlenou výpravu z Lyonu, která tam trénuje jištění v terénu na hřebenu. Naštěstí mají čas sejít z vrcholku dolů než se dohrabeme na místo, kde sundáme lyže a nasadíme mačky. Z vrcholku je pěkný výhled, jen Něco velkého a rozbitého je v mracích. Večer z internetu pak zjistíme, že nejméně jedna výprava ten den došla na vrcholek. Smekám svůj začátečnický klobouk, umiňuju si chodit pravidelně běhat a nebýt srab.

Cesta dolů je jako průsek všemi ročními obdobími. Lyžujeme a zanecháváme pod vrcholkem půvabné pravidelné vlnovky. Pak je sníh pokrytý včerejšími kroupami stále měkčí a měkčí a jede to pořád pomaleji a pomaleji. Pod útulnou to začíná být samý kámen a stále častěji se objevují místa, kde musíme lyže sundat a přenést. Kousek od nás na sněhu skotačí pár svišťů a Hvězdopravec prohlašuje, že by je na lyžích hravě dohonil. Jenže lyže za chvíli sundaváme a zase přenášíme. Na loukách hledáme zbytky sněhu po stranách potoka, abychom sjeli ještě kousek, a pak ještě další. Nakonec sudnáme lyže nadobro a rozvalíme se v suché trávě na sluníčku. Po pikniku dáme lyže na batoh a jdeme prudce dolů. Kousek od auta ukazuju Hvězdopravci, co je to podběl. U auta máme už jazyk na vestě a naše lyže jsou úplně suché. Je pětadvacet stupňů a v černých goretexových kalhotách je jako u sauně.

A tak doufám, že teď na nějakou dobu opravdu budeme mít léto a že tohle ideální konverzační cvičení pro lekce "Mluvíme o počasí" je u konce. Jak tak znám ale Hvězdopravce, následující lekce se bude týkat procvičování imperativů jako "povol!" a "dober!" a číslovek hlavně pomocí otázek jako: "Kolik ještě zbývá lana?". Ale nebude to trvat dlouho, protože alespoň pro Hvězdopravce brzy zase nastává zima v Chile...

Perfektní želvy a bleskoví packalové

Další z rysů povahy, kterou máme s kumulantem Hvězdopravcem naprosto rozdílnou, je náš životní postoj vůči rychlosti a důkladnosti vykonávání otravných úkolů. Jistě to znáte. Hora nádobí. Nábytek k sestrojení. Krabice k vybalení. Věšák k pověšení, který se válí už tři týdny v předsíni jako výzva pro vaše nervy, zda se pověsíte dřív vy nebo on. Jsou jistě lidé, kteří se do podobného úkolu vrhnou hned, důkladně všechno promyslí, změří, zvizualizují, a následně čistě a efektivně vykonají. Navrhuji, aby se pro podobné jedince přechodně povolilo klonování.

Hvězdopravec je perfekcionista rychlosti želvy, já jsem packal rychlosti blesku. Zatímco já horu nádobí zlikviduju za půl hodiny, rozbiju u toho dvě tři skleničky a jen několik dalších se jich po uschnutí bude muset umýt znova, Hvězdopravec bude za nevrlého vrčení hodiny zabořen v polštářích jarové pěny a co patnáct minut z ní vytáhne další zářivou sklenici jak z reklamy. Dovedete si jistě představit, jak to v takové domácnosti občas hřmí. Nic s tím ale nenaděláte. Zatímco Hvězdopravec se naučil kutit se svým otcem, který je schopen za den položit pouze čtyři kachle, zato ale v precizních úhlech na všechno včetně snad i zemské osy, já jsem dcera mojí maminky, která onehdá nechala na míru udělat skříňku na odpadkový koš. Když ji přinesla domů, šťastná, jak to pěkně vyřešila, ukázalo se, že při měření zapomněla na fakt, že okolo podlahy je na zdi asi dva centimetry tlustý rantl. Skříňka o ty dva centimetry tedy přesahovala oproti ostatním, vyrovnaným v řadě jako dřevotřískoví vojáci. No co, řekla si maminka a spokojeně zasunula do skříňky náš vyklápěcí odpadkový koš. Padl do ní přesně, na výšku i na šířku. Se sklopeným víkem, samozřejmě.

Když jsem se přistěhovala k Hvězdopravci kdysi dávno v Grenoblu, jeho byt měl několik perfektních, rovných, čistě bílých stěn, v koupelně pár perfektně položených kachlů a luxusní masážní sprchu. Vedle ní zela hrubě osekaná zeď připravená jednoho dne na perfektní vestavěnou skříň, vedle panenských sněhobílých stěn se v klidu na svět šklebily stěny s otrhanou tapetou ze sedmdesátých let a druhá polovina kachlů mokla již pár měsíců a možná i let v krabicích na zcela stavebním materiálem zacpaném balkóně. Zůstalo to tak až do našeho odjezdu, kdy se spěšně trhaly tapety, malovalo a dodělávala se skříň, aby se byt dal pronajmout. Ono stěhování, při němž nám pomáhal tatínek Jean, trvalo tedy pět dní a bylo to zaručeně to nejhorší stěhování v mém životě.

V Chile jsme si umínili nastěhovat se do bytu, kde nebude třeba na nic ani sáhnout. Jenže to nakonec dopadlo tak, že jsme našli byt, kde se musela měnit podlaha a bylo třeba přidělat několik polic. Podlahu vyměnila firma a do polic se pustil Hvězdopravec se svojí perfektní vrtačkou, na niž je tak hrdý, že se jí skoro nesmím ani dotknout a pokud už tak učiním, musím vždy zdůraznit, že jsem ji vrátila na své místo i s kličkou. Ale ještě než přišel čas na vrtačku, probíhalo dlouhé zkoušení, pohled z blízka, pohled z dálky, další měření, přines tužku, nadávky na vodováhu, klení, že se vůbec nedívám a nepomáhám, hledání metru, měření, rozčilení nad tím, kam se zatoulal ten správný vrták, přeměřování, otázka, zda jsem si jistá, že to chci přesně takhle, pohled zblízka, pohled z dálky, podrž to pořádně, takhle nic nevidím, a pak teprve konečně onen báječný vrtací zvuk, znamení, že zdárně postupujeme dopředu. S omezením hodin, kdy se v domech v Chile smí vrtat, to dopadlo tak, že to celé šlo rychlostí jedna police za den. Zato, když už je díra do zdi vyhloubena přesně na velikost hmožděnky - Hvězdopravec nepatří k lidem, kteří by dělali taková zvěrstva jako uřízli konec, protože se jim nechce vrtat hlouběji - a šroub nebo skoba v ní, Hvězdopravec na ní láskyplně zatlačí, co to jde, a spokojeně prohlásí: "Na tom se můžeš klidně oběsit, to nepovolí."

Samozřejmě, že to v Chile dopadlo tak, že jednoho dne, více než půl roku po našem nastěhování do bytu v Monte Carmelo, když byl Hvězdopravec pryč, do mě uhodil blesk packalské energie a šlo se na věc. Během jednoho dne jsem pověsila v kuchyni tyče na kuchyňské náčiní, obrázky po celém bytě, věšák na šaty u vchodu a dvě poličky na knihy v pokoji. Jenom poličky byly velmi viditelně nakřivo protože mi nějak uhnula vrtačka. Jenom u jednoho obrázku jsem vrtala do nějakého moc tvrdého místa, a protože to bleskový packal nerad, rozhodla jsem se udělat novou díru o něco výš, schválně, jestli je tam ta zeď měkčí, však ono se to schová pod ten obrázek. Zato tyče v kuchyni vypadaly úplně rovně, i když tak zcela nebyly. Sama bych si toho nevšimla. Všiml si toho ale Hvězdopravec, když přijel domů a hned po minutě uznání a ulehčení nad tím, že je hotovo a že už nebude muset celé dny trávit plánováním vyvrtání další díry, spatřil první známku nedokonalosti. A to netušil, jak pro mě byla celá věc náročná. Především cpaní věšáku na dvě špatně změřené skoby, které byly jen o pár milimetrů příliš daleko od sebe. Nakonec jsem skobu trochu ohnula a bylo vyřešeno.

A jsme ve Zvonokosech v domě rodiny Sanchezových. No ano, našli jsme domeček patřící rodině se jménem jak kdybychom byli stále ještě na druhém konci světa. Paní Sanchezová byla dekoratérka interiérů a k jejím zálibám patřilo neustálé měnění interiéru, a to včetně malby. O každé klice či lampě, kterou v domku nechala, nám dlouho vyprávěla. Já, protože nevím, jak dlouho ve Zvonokosech zůstaneme, jsem ráda, že lampy v bytě jsou, protože je nemusíme kupovat, a jsem schopná tuto vděčnost pociťovat i při pohledu na lampu v podobě mosazného anděla podepírajícího svítící růžový květ.

Hvězdopravec se spolu se mnou směje podobným "sanchezovinám", ale jinak pohoršeně kroutí hlavou nad fušařinou, s jakou pan Sanchez rekonstruoval dům. Kompletně, pravda, ale s chybami. "Co to sem dal za šrouby! Takovej aušůs!" klel Hvězdopravec při odmontovávání zábradlí na schodech. A porcelánová klika v kuchyňských dveřích měla povolený šroubek a málem vypadla! A do toho všeho nám průvan v oněch dveřích rozbil tabulku, která byla do dveří halabala nalepená tím stejným Sanchezem  a kterou bylo třeba perfektně odstranit. Kromě toho se ucpal odpad a většině elektrických spotřebičů dovezených z Chile bylo třeba vyměnit šňůry, protože hledat ve Francii adaptatér na chilské zástrčky je holý nesmysl.

Je tedy jasné, že v takovém návalu napravování nedostatků jiných nezbyl čas na přidělání garnýže, věšáku ani poliček. A protože je Hvězdopravec týden pryč, dalo se čekat, že mě začnou svrbět prsty. Sanchez navíc přece říkal, že místní zdi jsou měkoučké jako ručníky vyprané v Silanu. Nebylo tedy nad čím váhat. Hlavně nedělat zbytečné díry, kladu si na srdce vzpomínajíc na pana Sancheze, který úzkostlivě počítá každý nedostatek v malbě a zanáší jej do protokolu o předání bytu.

Možná je to tím, že jsem byla místo "dvakrát měř, jednou řež" vychovávána se slovy "s chutí do toho, půl je hotovo". K těmto slovům bych dodala: "a už zbývá jen napravit to pokažené". U garnýže mi v "půl je hotovo" došlo, že mi šrouby nejdou zašroubovat proto, že jsem udělala díry menší než hmožděnky a že se to vůbec nespravilo, jak jsem si myslela, tím, že se mi přesto ony hmožděnky podařilo zatlouct pomocí kladiva. Zbylo už jen tedy ony zatlučené hmožděnky odvrtat, najít nové a všechno šlo jako po másle.

Věšák jsem si tedy pěkně odměřila i s vodováhou a snažila se po stěně moc nečárat sem a tam, protože vím, že pan Sanchez to nemá rád. Tentokrát se nedám nechytat, abych pak musela skoby tajně ohýbat a třást se, že se na to přijde. Za bojového zpěvu "bikini girl with the machine gun" jsem se konečně pustila do vrtání. Dokonce jsem před tím odložila šátek, který jsem měla kolem krku, protože se nedám nechytat jako můj kamarád Skléňa, který si při stavební brigádě do vrtačky zamotal své dlouhé zlaté vlasy a když marně hledal tlačítko "zpětný chod", nachytal ho u toho šéf a poctil ho slovy: "Prosim Tě si ty ruce uřízni a našij si místo nich vemena!". Zkrátila jsem jenom jednu hmožděnku, protože zdi ani zdaleka nesilanizují a u druhé díry mi došla trpělivost. I tak se do té druhé uříznuté hmožděnky zašroubovávalo lépe, protože první díra asi nebyla úplně rovná. Ale změřené to bylo dobře, věšák padl jako ulitý. Spokojeně jsem uklidila kličku podle předpisů a na celé to dílo se zálibně podívala. Takhle pěkně přijdeme domů, otevřeme dveře a.....počkejte, otevřeme dveře? A jako najust zrovna vchodové.

Se zatajeným dechem jsem se pokusila ony dveře otevřít. Projdou. Pokud na věšáku nic nevisí.

Poličky jsem tentokrát tedy nechala na příště, protože se mi zdálo, že zde se vyvrcholilo dílo bleskového packala a jako se střídá den a noc a jako má jin svůj protiklad jan, nastalo období pro perfektní želvy. Amen.

O letošním květnu

Květen je ve Francii měsíc, kdy by se vlastně nemělo nic ani šustnout, protože je v jednom kuse volno.

Začne to prvním májem, svátkem práce, Sarkozym vyhlášeným svátkem opravdové práce. Svátek opravdové práce oslavuje dle slov bývalého prezidenta lidi, kteří nic nežádají a pracují od nevidím do nevidím, neb když oni nejsou v práci, nikdo ji za ně neudělá a nemají nic. Toto prohlášení sklidilo naštvané syčení jak z řad deseti procent lidí, kteří marně práci shánějí, tak od těch, kteří přesto, že pracují, s platem nevyjdou a jsou závislí na sociální pomoci, a samozřejmě i od těch, kteří si myslí, že to, co Sarkozy popsal, se podobá pracovním podmínkám v zemích třetího světa a není tedy co obdivně oslavovat. To vše přispělo k tomu, že se na úřadu práce tedy ocitl sám pan prezident, kam ho hned po dalším volném dni, osmém květnu, svátku konce války, voliči vykopli z funkce. Hvězdopravcův dědeček se sice hrozil, že stále ostřeji se radikalizující Sarkozy na vítězství levice zareaguje armádním pučem, neb ve Francii je prezident také šéf armády, jeho obavy se ale naštěstí nenaplnily, neb jsme ve Francii a ne v zemích třetího světa. Včera tak přes déšť, krupobití a nakonec i zásah letadla bleskem do funkce nastoupil François Hollande, jehož střídmost ostře kontrastuje s nablýskaným Sarkozyho stylem a jehož uvážené vystupování v debatách dává naději, že se na francouzskou politickou scénu vrátí kultivovanost a skutečná debata místo populistického štvaní jedněch proti druhým. Nejeden volič Sarkozyho si sice posteskl, co že je to za Francii, když na Bastille, místě oslav vítězství socialistů, vlají v davu kromě francouzských i evropské, alžírské nebo turecké vlajky a i umírněná pravice hned začala křičet, že by to měl Hollande nějak zdůvodnit a reagovat na to, doufejme ale, že se poté, co Sarkozyho politika vynesla na 18% pravicové extremisty Front nationale, vrátí Francouzům zdravý rozum a uvědomí si, že najít dneska "čistokrevného" Francouze je prakticky nemožné. A dokonce, že mají pravdu někteří myslitelé, kteří tvrdí, že Hollandův slib dát imigrantům, kteří žijí ve Francii déle než pět let, právo volit v komunálních volbách, je převrat stejného kalibru, jako bylo Mitterandovo zrušení trestu smrti.

Protože za Sarkozyho bychom se ho rozhodně nedočkali a já doufám, že se za Hollanda dočkám dokonce i francouzského občanství, abych mohla volit i ve volbách ostatních. I když se podmínky pro to stát se Francouzem za Sarkozyho značně zkomplikovaly. A co nezkomplikoval Sarkozy, zvládne francouzská ambasáda v Chile, kde stále u ledu leží naše složka o uznání manželství. Poslední zprávy bylo zmatené volání "jste si jistí, že jste nám dali váš oddací list, protože my ho nemůžeme ve složce najít?!" a bylo naštěstí vyřešeno mým prohlášením o tom, že "jsem ho naposledy viděla u sekretářky na vrátnici", kde se i po třech měsících oddací list skutečně našel.

Zatímco ve Francii tedy vdaná pořád ještě nejsem a nejspíš ještě dlouho nebudu, v Čechách mi už dávno vystavili oddací list, jak jsem vám psala, a začalo tedy klání s místními zastupitelskými úřady o nový pas. Jak se žádostí, tak pro nový pas, se musí osobně a na nově přímo ambasádu, nikoli jen na konzulát, což znamená jet dvakrát do Paříže. Celou proceduru není možné absolvovat přes konzulát jako dřív, řekla mi ochotná paní v Paříži, protože z úsporných důvodů nejsou konzuláty vybaveny terminály na vydávání biometrických pasů. Naštěstí se mi podařilo sehnat jízdenku za pouhých 100 eur místo obvyklých 200 a naštěstí ležíme nedaleko koridoru TGV, takže jsem, při troše přivstání v 4:30 ráno, mohla do Paříže na den a ušetřit tak za hotel, abych mohla tu sofistikovanou mašinu na biometrické pasy vidět na vlastní oči. V jedenáct jsem vzorně stála před ambasádou, která úřaduje pouze dopoledne, a k mému překvapení jsem konstatovala, že na přepážkách úřednic jsou místo blikajících světýlek futurismu oslintané propisky na provázku jako za mého dětství. Dostala jsem k vyplnění formulář, který byl, abych nepomlouvala, nikoli nacyklostylovaný, nýbrž jen maličko nakřivo okopírovaný a propiskou olepenou potem stovek poutníků za pasem jsem vyplnila údaje o své osobě. Tak kdepak je ta mašina, kruci, pomyslela jsem si, snad mi ji nakonec přece ukážou!? Nevzala jsem si pouzdro na čočky!, napadlo mě úzkostlivě, když jsem si vzpomněla, jak jsem v NCIS viděla jak Gibbs otevírá dveře pomocí sejmutí identity z rohovky.

"A teď vám sejmeme ty otisky", řekla paní a ukázala na malou krabičku s červeným světýlkem, jakou mají na ověření vaší identity v každé chilské zaprášené nemocnici. Žádné modré obkroužení rohovky, žádná světýlka, hologramy, obtiskla jsem střídavě jeden ukazováček a pak druhý a šmitec. Paní mi oznámila, kolik mě bude nový pas stát a řekla, že zavolá, až bude hotov a budu si pro něj moct za dalších 100 až 200 eur přijet. Doufám, že v té době se ambasáda vybaví alespoň samootevíracími dveřmi a jezdicími schody, protože když to tedy srovnám s výletem do Prahy na základní škole, moc se zatím s technikou nepředvedli. Ale uznejme, že alespoň na konzulátech teď nejsou státem placení úředníci zbytečně přetěžováni úřednickou agendou, což jistě přispívá k jejich dobrému zdraví, a vláda tedy jistě ušetří alespoň na zdravotní péči.

Kromě dočkání se nových českých dokladů (procedura s občanským průkazem začne myslím ještě před Vánoci, až budu mít platný pas a čas jet do Čech) a francouzského občanství také doufám, že se ještě za Hollanda dočkám funkčního konta v bance. Jestliže moje staré konto nejde už třetí měsíc stále zavřít, aniž bych ho přitom ale mohla používat, nové v jiné bance zase nejde otevřít. A opravdu pracující úředníci, bez kterých by se banka pod nájezdem zlotřilých migrujících klientů chtějících si k nim nechat přicházet bůh ví za co získané peníze, o nichž nikdo navíc neví, zda vůbec kdy přijdou, jistojistě položila, už měsíc odmítají potvrdit otevření mého nového konta. Jen zlotřilý klient ví, že na neotevřené konto nepřijdou peníze zcela jistě nikdy a pomalu ztrácí v onom mumraji trpělivost. A je zvědav, kterak to poštovní banka vlastněná samotnou La Poste udělá, aby v situaci hodné chytré horákyně svalila vinu na jeho stranu, když se pustí do tvrzení, že podle jejich údajů mi už dávno poslali poštou žádost o doplnění Hvězdopravcovy a mojí složky a že to není jejich vina, že onen dopis zřejmě nedoručila...pošta La Poste.

Kdo tedy rozhodně opravdu pracuje, jsem nezaměstnaná já, která mezi psaním motivačních dopisů, posíláním životopisů, vybalováním a přesouváním krabic, domácností  a vyběháváním nejrůznějších papírů, pečlivě sleduje, kontroluje a urguje úkony ospalého popleteného aparátu bank, státních úřadů, univerzit a pojišťoven, jejichž trávicí systém zdá se trpět chronickou zácpou. Zácpou s občasným ublinkáváním natrávené potravy tu na zapatlané a vytahané pyžamo a tu přímo na stříbrný podnos, na němž byla potrava naservírována spolu s několika úsměvy jako švestičkami ze zahrádky, aby byl pacient, pardon, aparát, vlídný a v dobrém rozmaru. Jen děkuju, že Sarkozymu neprošla drzost politiků našich, kteří lidi bez práce považují automaticky za lenochy a zločince okrádající stát, a chtějí po nich tedy, aby pracovali zadarmo a "udrželi si tak pracovní návyky".  U nás, zdá se, lidem zdeformovaným komunistickými slogany o "příživnictví"a "pracovní povinnosti" Nečasova slova o "nemakačencích" znějí jako známý refrén, a tak ho zpívají dále, a je jim úplně jedno, kde ta slova slyšeli dříve, i když budou jinak křičet, že to, co jsme tu měli, bylo celé špatně a že to byla diktatura.

A tak nám šustí a sviští květen k dalšímu svátku a já doufám, že brzy zbyde trochu času na promazání kol a nafouknutí duší, že se mi ve změti krabic v garáži podaří objevit, kam mi stěhováci zabalili letní sukně a trička a že tu v Provence budeme moct začít žít tak, jak si to představují katalogy cestovních kanceláří.

Za okny poupata vystrkující levandule mi tvrdí, že už to bude brzy.

Tlačení do domečku

Další historicky dlouhá pauza na blogu není tentokrát zaviněna absencí internetu ve zvonokoských končinách, nýbrž tím, že jsme se v půlce dubna z Reillanne přestěhovali do našeho nového domečku ve Zvonokosech. Internet k nám dorazil hned po týdnu, jedné páteční noci, když Hvězdopravec pozoroval na observatoři a já jsem seděla na jedné z našich vypůjčených kovových židlí, které nesnesitelně studily do pozadí tak, jak by to turista v Provence nikdy nečekal. Na vypůjčené židli jsem seděla proto, že kromě vypůjčené židle už se u nás už dalo jedině ležet na vypůjčeném slamníku. Domeček zel jinak prádnotou, a to takovou, že bych, kdybych začala trpět samomluvou, mohla klidně vést konverzaci s paní Ozvěnou.

Z Reillanne jsme si půjčili stůl, abychom měli k židlím a slamníku pěkně do třetice, a po vyčerpávajícím víkendu, kdy jsme v Reillanne uklízeli a stěhovali našich pět švestek včetně lyží a kol - život s Hvězdopravcem už je takový, že dřív než gauč bude zkrátka doma vybavení na vyhrabávání zasypaného z laviny - , jsme se tedy ocitli v ozvěnou znějícím domečku ve Zvonokosech.

Po bydlení v betonovém loftu v Bellavistě jsme se rozhodli pro opačný extrém, tj. bydlení v domku, po jehož střechách jistě běhal v polovině devatenáctého století Gionův husar Angelo v době epidemie cholery. Domek je natěsnaný v uličce tak malé, že jí neprojede ani auto. Což ovšem nic nemění na faktu, že má dům obrovskou garáž. "Hlavně, aby se vám do ní nenastěhovaly krysy!", varoval nás hned tatínek Jean, jehož krysí Einstein se přes dvě fotobuňky na pasti stále těší pevnému zdraví na svobodě.

O tom, jaké je bydlení v podobných malebných pokroucených starých domech s půvabným točitým schodištěm vedoucím postupně do prvního a následně do druhého patra, jsme se mohli přesvědčit hned onen stěhovací víkend, kdy jsme si koupili novou ledničku. Auto jsme zaparkovali na přilehlém náměstí, Hvězdopravec a tatínek Jean opatrně lednici sundali z návěsu a přinesli uličkou plnou holubinců až k našim dveřím.

A nastalo tlačení lednice do domečku. Půvabné pokroucené schodiště s podhledem, které bylo jistě projektováno v době dávno před vznikem první ledničky, se okamžitě zdálo mnohem méně půvabné. Hvězdopravec a tatínek Jean s tunovou lednicí různě rotovali a strašně u toho funěli. Asi po patnácti minutách a poté, co si Hvězdopravec pro snazší manipulaci přivázal lednici k zádům, se jim ale skutečně podařilo objevit úhel, pod kterým se jim náš první přístroj podařilo prostrčit schodištěm. Lednice byla doma.

Zbývalo natlačit slamník. Po několika měřeních bylo jasné, že půjde do druhého patra oknem. Co se týče lan, jsme naštěstí vždy vybaveni perfektně, a tak slamník cestoval pohodlně venkovním výtahem. Ještě, že máme alespoň velká okna.

Tváří v tvář faktu, že náš dům má tu výhodu, že je prakticky nevykraditelný, neb kdo by se s lupem vláčel po oněch příšerných schodech, jsem si začala představovat, jak k nám přijíždí kontejner z Chile. Vzhledem k tomu, že všechny služby typu stěhování nebo doručování v Provence, alespoň jak se zdá, zajišťují pánové silného charakteru, pro znalce roku v Provence "typ Massot", obrnila jsem se tou největší možnou dávkou asertivity.

A tu jsem si mohla nacvičit ještě před příjezdem kontejneru, protože týden před tím nám přišel nový gauč. Naše mrňavá ulička není na mapě, ale i kdyby byla, bylo by to k ničemu, protože pan závozník si stejně mapu nevzal. Vyřešil celou věc tak, že prostě někde u vjezdu do Zvonokos zastavil a zavolal mi, že stojí u nás před domem. Bylo mi jasné, že u nás před domem nestojí, neb se k nám nedá vjet, a doporučila jsem mu, ať dojede do centra a následně mi zavolá.

Po pěti minutách byl pan závozník znovu před domem. Znovu jsem mu vysvětlila, že před domem rozhodně není a následně ho podle jeho indikací (napravo mám půjčovnu videa, nalevo hospodu) navedla až na náměstí poslouchajíc jeho zlověstné klení.

Z kamionu na náměstí vyskočil pán, jehož jsem si okamžitě překřtila na pana Kamioňáka, neb přestože jeho náklaďáček vypadal jako jen trochu větší dodávka, pán jako by z oka vypadl řidičům obrovských trucků z amerických filmů. "Schody, do prdele", řekl přívětivě, když viděl náš domek: "No to se vam sem pani nevejde ani náhodou." "Vejde", řekla jsem.

 Kamioňák si plivl do dlaní a spolu s pobledlým vytáhlým uhrovatým mladíkem, který se za celou dobu neodvážil pronést ani slovo, donesl první polovinu gauče před dveře. "Povidám, že nevejde", řekl a začal se naoko pokoušet tlačit gauč do chodbičky vedoucí k točitým schodům.

"Zkuste to natočit takhle", řekla jsem já, ženuška s mozkem vrabce, či jak se říká ve Francii, ústřice.

"Pani!!!!", řekl Kamioňák: "Já mám sedumnáct let prakce! Povidam, že ten gauč neprojde."

Gauč projde, pomyslela jsem si, ale moje návrhy ne. Tváří v tvář faktu, že se Kamioňák chystal položit náš nový gauč do holubinců před domem jsem zbaběle přiznala, že máme garáž. Kamioňák se rozzářil a začal sršet radami. "To já znam, jednu takovou", řekl: "v takovymdle domě. Místo kanape si kupte takový kostky jako má vona, na tom se dobře sedí." "Nebojte, však ono to kanape projde", řekla jsem pevně. "Pani, povidam, že neprojde!" rozzuřil se zase Kamioňák: "Mam sedumnáct let prakce!"

Večer, když dorazil Hvězdopravec s párou ucházející i ušima, jsme on a křehká ženuška já kanape vzali a za použití našich vrabčích mozků jsme bez prakce umně zarotovali kanapem na schodišti. A bylo po sezení na kovových židlích.

"Když projde tohle, projde všechno", tvrdil Hvězdopravec před příchodem stěhováků a měl pravdu. Prošlo všechno, jen šlo o to poznat, co je co. Po třech měsících jsme se konečně shledali s tím, co nám v Chile zabalil Šéf, Peruánec a Břicháč do kartonů tak dokonale, že jsme naše věci nebyli teď vůbec schopni identifikovat. Naštěstí bylo ale na každém kartonu číslo korespondující s položkou v seznamu, který nám Chilané vyhotovili a přidali k nákladu. Jediný problém byl v tom, že seznam se zakládal na tom, co na karton napsal španělsky Šéfův tým a co následně Franta Mušle tvý mámy přeložil pomocí google překladače do angličtiny. Celé to pak korunoval fakt, že náš loft nedisponoval místnostmi jako "obývák" nebo "kuchyně", a tak byl na všech kartonech nápis "hlavní místnost".

Copak o to, že všechno, o čem Šéf a spol neměl páru, co to je, bylo označené jako "příslušenství k paragleidu". "Křeslo", přeložil Hvězdopravec stěhovákům položku v seznamu odpovídající číslu na podlouhlém balíku: "A, to bude asi kus skládací postele!", usoudil rychle: "Tak do druhého patra, prosím!"

"Prej gauč!", nadával nahoře stěhovák, když z balíku vybalil dva páry lyží: "Gauč!"

Stěhováci tedy poměrně hrdinsky nosili věci i do druhého patra a my jsme je pak po jejich přesnější identifikaci ještě hrdinštěji nosili tam, kam ve skutečnosti věci patřily nebo alespoň tak trochu patřily. Protože, jako při každém stěhování, máte pocit, že spousta věcí patří na jediné místo, a to je popelnice. A to je u nás vždy dobrá příležitost pro vypuknutí kumulantské a vyhazovačské vášně.

Z kartonů na nás postupně začaly vykukovat věci v té organizaci, jakou jsme předpokládali, když jsme po prvním dni stěhování viděli náš byt: stěhováci v Chile vzali ono tam, přidali tamto odtud a nakonec ještě něco jiného odjinud, všechno to zabalili do deseti vrstev papíru a nacpali do beden. Prokousávání se oněmi ochrannými vrstvami bylo tedy jako rozbalování dárků pod vánočním stromkem, protože podle kontextu obsahu kartonu se vůbec nedalo předpokládat, co v dalším motanci bude, a podle tvaru už vůbec ne. Někdy se na mě z motáku vykutálel hrnek, někdy tři tužky z psacího stolu a jednou dokonce jedna jediná lžička.

"Hele, oni nám zabalili i adaptatéry do sítě v Chile a prodlužovačky, myslela jsem, že jsem je všechny dala stranou a rozdala", řekla jsem unondaně u vybalení další z nespočetných beden plných motanců: "tak ty poletí do popelnice!" (pro ekologicky citlivé čtenáře dodávám, že v dobách míru jsem též ekologicky citlivá, ale výjmečný stav je výjmečný stav) "No to ne, to se bude hodit", protestuje Hvězdopravec: "až poletím v červnu do Chile, vezmu je Sylvainovi".

"Ok", řeknu asertivně a vyhazuju hned jak Hvězdopravec spustí prodlužovačky z dohledu.

V červnu si Hvězdopravec, který bude jistojistě na poslední chvíli jako vždycky hledat zámeček na zavazadlo - ten naopak nesmím tedy nikam zašantročit, na prodlužovačky ani nevzpomene. Jedinkrát, kdy se na mě vyhazovačská vášeň provalila bylo, když jsem vyhodila Hvězdopravcovy pohorky. Vlastně jedinkrát dvakrát, ještě jsem byla přistižena při vyhození kalhot od pyžama, které u nás v Chile nechal Hvězdopravcův kolega David, když přijel na pozorování z Francie, jenže to se nepočítá, protože po Davidovi je chtěla po návratu manželka a kladla mu na srdce, ať si je u nás v Chile vyzvedne při svém příštím pozorování, tak důrazně a tolikrát, že si David na ty kalhoty vzpomněl. Škoda, že jsem nezkontrolovala, zda mu na ty kalhoty také našila cedulku se jmenovkou, ušklíbnu se pro sebe a zatímco na čestné místo ve skříni uložím Svetr, obratem a tajně odložím na charitu několik párů kalhot, které Hvězdopravec "sice nenosí, ale třeba ještě někdy bude".

To určitě, pomyslím si. Naše třetí společné stěhování ze mě vytvořilo vyhazovače naprosto neoblomného a všemi mastmi mazaného. I tak se nám garáž hrůzostrašně naplnila věcmi, ale to je vlastně jedno, protože Dežot se do ní stejně nikdy nevešel. Zbytek domku je už ale zcela obyvatelný a došlo dokonce už i na kytky za oknem. A tak už bydlíme....a blogujeme!