Jak vznikla pohádka O chytré horákyni

Francie je země s druhou nejvyšší natalitou v Evropě. Plodnější než Francouzi už jsou jen Irové, což je vzhledem ke katolictví jejich země a z něho vyplývajícího zákazu potratů a celkovým postojům k antikoncepci bráno Francouzi zakládajícími si na laickém státu a volnosti, rovnosti a bratrství jako téměř soupeření nefér. Irové mají zkrátka děti proto, že poslouchají církev a pořád u nich prší, tak co by také měli v tom nečase dělat, myslí si jistě nejen Provensalan. Zato Francouzi, ti mají dobrou propopulační politiku, říkají pak ve zprávách, když se chlubí statistikami. Jak to je přesně je k delšímu zamyšlení, ale já bych s vámi spíš chtěla sdílet, jak je to očima Češky, která snad ve svých pětatřiceti konečně přispěje k tomu, aby se Francouzi dále mohli naparovat nad svými pěknými statistickými výsledky. Jako kompenzaci za takové nahrávání cizímu týmu se pokusím vyjednat, že pokud bude Gecková jednou šampion na lyžích, bude závodit za české barvy.

"Těhotenství není nemoc", myslí si zřejmě Francouzi a místní objednací lhůty k lékařům podle toho vypadají. A tak ještě, než zmatená Češka dostane nápad dojít pro radu alespoň k obvodnímu lékaři, začne se na ní hrnout moře rad z internetu a od dvou kamarádek, které o Několikabuněčném vědí a kterých se zmatená Češka potřebuje zeptat.

Dobře, s alkoholem končím, to vím, nakonec, ono bezalkoholické pivo není až zas tak špatné. Kamarádka se významně odmlčí - v nealkoholickém pivu je jak známo zbytkový alkohol -  a zmatená Češka s hrůzou zjistí, že i na nealkoholickém pivu je ikonka s přeškrtnutou tlusťoškou s culíkem, znak to, že tento produkt není pro těhotné. Protože to všechno chce dělat dobře, zbytek dne pak stráví hledáním opravdu nealkoholického piva, což je jedině 0,0% Bavaria, kterou naštěstí mají v místním supermarketu, ale která nemá s pivem vůbec nic společného. Nu což ale, do kytek tedy s alkoholem.

Zmatená Češka ale postupně zjistí kromě alkoholu by měla vyřadit z jídelníčku také sušenou šunku a uzeniny, syrovou zeleninu a ovoce, které se neloupou, tedy pokud není odvážná a nerozhodne se, že je bude jen do běla drhout a zbaví je tak všech bakterií toxoplasmózy, proti níž není ani po třech letech pojídání hala bala umytého ovoce na trhu v Santiagu promořeného toulavými kočkami imunizovaná, dále by měla zapomenout na požívání jater, plodů moře, svých oblíbených krvavých steaků, tiramisu, těstovin carbonara, čokoládové pěny, všeho, co obsahuje krém, sýrů z nepasterizovaného mléka a raději i pasterizovaných jako Camembert nebo mozzarella - při procházce mezi regály se sýrem tak zmatené Češce mimoděk vyvstane replika jednoho francouzského kamaráda žijícího léta v Praze "už jsem na tom tak špatně, že považuju Veselou krávu za sýr" - a na vrch by pak měla zapomenout i na kávu. "A čaj jsi pila?", zeptám se tedy rozpačitě oné kamarádky, která celý tenhle výčet zahájila jednou z variant na "těhotentství není nemoc". "No, řekněme, že jsem během těhotenství měla děsnou spotřebu roibosu", zazubí se kamarádka: "To je blbý, že ho nesnášíš." "Hlavně ale jezte vyváženě", přečtu si později na internetu, kde se zoufale pokouším najít, jestli se opravdu tohle všechno nesmí, a zároveň si u doporučení "myjte ledničku každé dva týdny, abyste zabránili šíření pro fetus smrtelně nebezpečných bakterií listeriozy" položím otázku, zda to má ještě nějaký smysl poté, co se celý první měsíc těhotenství pokoušela otrávit Několikabuněčného ve svém břiše ledničkou, která se neumyla už dobrého půl roku, tj. od doby, kdy ji máme.

U dalších hygienických opatření pak začnu uvažovat rovnou, kolik prvorodiček zemře ročně na otravu Savem.

Ale nemyslete si, že vás z toho všeho humor vyseká. Nevyseká vás z toho nic, protože máte najednou zodpovědnost a nechcete to zvorat a co kdyby náhodou měli pravdu. Při pohledu na zavánějící Banon obalený v kaštanových listech, který jste ještě před týdnem, neznalá svého stavu hltala nestarajíc se dokonce ani o to, že proti vašemu dechu je pak i po žvýkání neutralizujících Orbitů a vyplachováním zaručeným Listerinem chemický Ali učiněný žabař, vám najednou před očima vyskakují palcové titulky bulvárního deníku Vaše vina "Zahubila dítě vlastní nenažraností" či "Plod agonizoval dlouhé hodiny poté, co nezodpovědná matka požila šálek čaje".

A přitom je to nakonec ona tolik haněná nenažranost, která vás z toho dostane. Po pár dnech požívání nepoživatelného gumového ementálu, balené šunky a předpisového jezení jediného jídla na jídelníčku, na které sice vůbec nemáte chuť, ale které splňuje všechny hygienické předpisy a normy, toho s trochou štěstí budete mít dost, což je pravděpodobně to, co vám zachrání zdravý rozum. Hned, jak ho pustíte ke slovu, vytanou vám na mysli zázračné otázky: "Jak to, že jestliže nesmím Camembert proto, že můžu kvůli oslabené imunitě dostat listeriozu, smějí jíst Camembert staří lidé a děti?" a s chutí si dáte Camembert, zvlášť poté, co zjistíte, že poslední epidemie listeriozy, celých 200 nakažených, bylo ve Francii v roce 1999 a ještě ke všemu byla zrdojem industriální paštika. "Jak to, že Indové nemají všichni rozštěp páteře?" a v klidu si dáte pořádně silný čaj, neb máte tlak stejně jako morál v ponožkách a bez kávy a čaje vám hrozí jedno z dalších nesmírných nebezpečí, tj. pád, přinejmenším do deprese. A pak už to jde lehko: "Jak to, že jsem nikdy neslyšela, že by někdo dostal salmonelózu z creme brûlée?", řeknete si, když strkáte váš oblíbený, přísně zakázaný, dezert do trouby a odtud je už jen krůček k tomu, abyste konečně na německých webových stránkách zjistili díky vaší oprášené němčině, že takový trochu zčernalý banán nebo pár dní otevřený džus v ledničce má přibližně tolik alkoholu, jako nealkoholické pivo a začne se opravdu blýskat na lepší časy.

Právě včas, protože přichází chvíle, kdy sdělíte radostnou novinu světu a rady a doporučení se začnou hrnout všemi neucpanými otvory jako povodeň. Sotva zacpete díru "No, to je pěkný, že máš pořád hlad, ale dávej pozor, ať moc nenabereš, pak to budeš těžko shazovat" vaše dobrá vůle odpovídat na společensky najednou zcela přijatelnou otázku: "A zvracíš?" slovy "Ne, ale mám pořád hrozný hlad" ochabne, a tím se otevře otvor "Ježíš, ty vůbec nenabíráš, jíš? Musíš jíst, i když nemáš chuť!!! Jak jíš?" A jakmile jíte, vynoří se najednou odněkud celá redakční rada Vaší viny a řekne: "No to bys neměla...no ale když už jíš nepasterizovaný sýr, tak ti to může být jedno", nebo "To Audrey, ta nepije vůbec žádný alkohol", kde máte akorát dost slušnosti na to, abyste neodpověděli, že dobře dělá, neb by mohla přijít o jeden ze svých tří neuronů.

Jez vitamíny, předejdeš tím vývojovým vadám. Nejez vitamíny, budeš mít moc velké dítě. Sportuj, ale neběhej, nejezdi na lyžích, nejezdi na kole, nelez na skály, neudýchej se, hlavně nedělej nic, co jsi nedělala dřív, co třeba jóga nebo akvagymnastika? a, no, tu jsi nedělala, ale hlavně sportuj, nejezdi autem, nelétej letadlem, dlouho nestůj, no já bych na tvém místě zašla k doktoru, nechoď k doktoru, akorát tam něco chytíš, ....a hlavně nezapomínej, že těhotentství není nemoc a už jsi byla u toho doktora? valí se na vás odevšad a vy začínáte chápat, jak vznikla pohádka o chytré horákyni.

Z pohádky od našich předků si buď můžete vzít poučení začít chodit v rybářské síti, s pouze jednou botou obutou a požívat nepoživatelné, což vám nepochybně stejně vynese titul blázna, nebo si od chytré horákyně vypůjčit raději její tvořivost, moudrost a humor. Naštěstí na to nejste sama, je na to také vaše Gecková, která nadšeně kope po pozření zakázaného camembertu a ještě nadšeněji po creme brulee, najednou zpozorní, když si to pomalu sjíždíte prašanem  až po kolena a ji to pomalounku kolébá, a dalšími kopanci vás pak upozorňuje, že je kabrňák a je schopná rugbyových zákroků proti pupeční šňůře i na 2500m nadmořské výšky. A je tu na to také Hvězdopravec, který tajně umyje salát u Drahématičky a když mi přinese k televizi nealkoholické pivo, diskrétně z něj sloupne růžek s přeškrtnoutou tlusťoškou. A náš pan doktor, který chválí vždycky, když není nezbytně nutné dělat něco jiného. A ti, kteří drží rady statečně za zuby a nedávají je, dokud se nezeptáte. A Hvězdopravcova šestaosmdesátiletá babička, matka tří dětí, která trochu špatně slyší, a když konečně zaslechne, že nesmíte vůbec žádný alkohol, překvapeně vyjekne: "Žádný? Říkala jsi žádný? No prosim Tě..." a vám dojde, že lidstvo neexistuje jen posledních třicet let. "Hm, možná proto to jde s lidstvem tak z kopce, že to teď přežijou i ty, co by se jinak udusili peřinou", řekne Hvězdopravec opovrživě, když mu ukazuju spací pytel z bazaru, který  je tím jediným, do čeho je možné děti dávat, aby ve Vaší vině zase neměli o čem psát.

A tak věnuju tenhle příspěvek všem, co si vzpomínají, jaké to bylo být poprvé těhotná, i těm, co jsou zrovna přímo v tom. A posílám vám písničku od Renauda, kterou mi včera přinesl z lezení Hvězdopravec. K čemuž připomínám, že já už nelezu, protože jsem nikde nesehnala těhotenský sedák, který přesto existuje. A jedna rada k tomu: V těhotenství je lezení výborné na posilování svalů pánevního dna. Zkrátka, když si dáte tu práci a chvilku hledáte, nenajdete radu, k níž by neexistovala protirada.

Geččí příběh

Celé minulé léto bydlel na fasádě naší sousedky druh místní ještěrky zvaný gecko. To jsou takové ty ještěrky s přísavkami na prstech, které z obyčejné ještěrky dělají horolezce formátu nedávno zesnulého Patricka Edlingera. Gecko bydlel na fasádě v hrozivě se rozpínající rostlině, která rostla obmotávajíc na co přišla takovou rychlostí, že před ní nebyla v bezpečí ani na okně v prvním patře spící kočka: sázeli jsme se s Hvězdopravcem, kdy se kočka probudí obkroužená výhonky toho nenechavého keře, který během dvou tří týdnů vyrostl až do výše prvního patra. Gecko se ale v rostlině měl dobře. Po ránu jsme ho viděli, jak se lišácky skrývá pod horními výhonky a bleskurychlými pohyby se vrhá vpřed, když k němu zabloudí nějaká nešťastná moucha. Co dělal gecko ve dne nevíme, asi se schovával před kočkami, kterých je v naší ulici dobrá desítka, ale večer už byl zase na stanovišti a když nechytal mouchy, koukal nám přímo do oken.

Pak jsme odjeli do Chile zdolávat vulkány, a když jsme se vrátili, začalo rostlině opadávat listí. Copak bude s geckem, lovcem much, říkali jsme si, i když jsme ho od návratu už nezahlédli.

Ale pustili jsme se do jiných činností. Začali jsme, jako milý gecko, zuřivě lézt po skalách a zapsali jsme se do místního lezeckého klubu, kde jsme potkali první zvonokoské známé. Protože začalo být čím dál tím jasnější, že s jedním autem budeme ve Zvonokosech jako jen s jednou rukou, začali jsme se také poohlížet po druhém vozítku, a tak jsem dostala příležitost k ohledání krysího bydliště u tatínka Jeana a milenky Myriam.

Mimochodem, když už jsme u toho, je mi jasné, že věrný laskavý čtenář se poslední půl rok jistě ptal, jak se má krysí Einstein. Stále žije. Stále uniká a myslím, že ho tatínek nechytí, dokud Einstein nedostane Alzheimera a na mechanismy všech nalíčených pastí nezapomene. Zatím je ale v plné plodné síle, a tak na podzim zplodil i nenechavé potomky, z nichž jeden se pokusil - kooperativně, nutno říct - v kuchyni otrávit plynem, když se prokousal do skříňky pod umyvadlo a začal ohlodávat plynové potrubí. Inu, ta mladá generace, myslí jen na to, jak si rychle užít a zemřít mladá, myslí si jistě prohnaný tatínek Einstein a vrtí nad tím celým dlouhým krysím ocáskem. Tatínek Jean nad zlovůlí Einsteina syna kroutí hlavou také, copak je to za způsoby, chtít vyhodit dům do povětří! "Budeme s tím vážně muset něco dělat", nadhodil tuhle během rodinného oběda. "Možná nastal čas na obyčejné pastičky!", řekl Hvězdopravec. "No jo, ale to oni taky prokouknou, chytí se jeden, dva, a pak už nikdo", řekl tatínek. K pastičkám má odpor a bylo jasné, že jeho předchozí oznámení bylo jen tak, aby se neřeklo. Einstein má tedy důchod zajištěn.

Ale zpět k autu. Jedním z následků konání dobra, jež tatínkovi káže činit jeho prorok, patří totiž to, že když někdo v rodině potřebuje prodat auto a nemá kupce, tatínek auto koupí. Abych tedy nebyla špatně pochopena: prorok samozřejmě nevyzývá k nákupu aut a ke konzumaci. Ale vyzývá ke konání dobra. A konání dobra je, dle tatínka Jeana, zbavit všechny jejich starostí, i když to znamená zanést si celou zahradu starými vraky. Tatínek tak koupil Hvězdopravcova Peugota, kterého můj drahý nestihl prodat před odjezdem do Chile, a následně toto jaro odkoupil také Peugota, kterého se zbavoval dědeček. Nutno uznat, že obě auta jsou poměrně nová a dobře pojízdná. Vraky na zahradě jsou tedy tatínkova stará Xantia, milenčin růžový Citroen AX a ošuntělý karavan neznámé značky. Vraků se ale tatínek zbavovat nechce, protože co kdyby chtěl někdo už odprodané pojízdné auto zpět?

A navíc, takový vrak se přece může někomu hodit. Třeba někomu, kdo odřel Dežotovi bok a pořád si k tomu nafoukanému bílému namustrovanému frajírkovi nemůže najít vztah. Jinými slovy, vrak se může hodit mě. "Stačí, když ji pojistíte a můžete si pro ní přijet", řekl tedy tatínek. A protože Hvězdopravec pracoval, nasedla jsem na vlak a odjela do Simianne, kousek na sever od Marseille. "Jí" se myslel růžový Citroen l'AX, o němž jsem si vlivem totální neznalosti automobilových značek myslela, že se jmenuje "la X". Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak X vypadá, dokonce ani zda je to spíš velikosti Pathfindera nebo spíš velikosti Smartu. Ve večerním šeru kousek od domu stálo malilinkaté prdítko, malilinkaté i oproti náfukovi Dežotovi. Řeknu vám, byla to láska na první pohled. I když jsem z ní na dálnici nevymáčkla více než 100 a zakázala si s ní tedy podobné kousky pro příště provádět. No co, já dálnice stejně nikdy neměla ráda.

Někdy v době, kdy nám přibyla X a kdy z rostliny naproti zmizel gecko, na mě, jak se (i s tou hrubkou) neotřele píše na českých internetových fórem "vykoukli dvě čárky na testu". Ať si lámu hlavu jak chci, nevím, jak vám tuhle skutečnost sdělit originálněji. S dvěma čárkami na testu mi totiž ubyly první dva neurony a tahle tendence roste exponenciálně stejně jako hormon hcg.

Jinak by totiž ta paní, co se nebála po prvním pokusu o výstup na Sierra Nevadu v noci v hlubokém chilském lese s Hvězdopravcovou zlomenou lyží, Sylvainovo vykloubeným ramenem a šesti kilometry cestou necestou mezi bambusy přes nespočetné potoky před námi, nemohla málem zešílet hrůzou, že u kadeřnice dýchala 30 minut výpary amoniaku stoupající z hlavinky zákaznice vedle.

Jinak by totiž ta samá paní, která sjela na lyžích zledovatělý padesát stupňů nakloněný vrcholek Osorna, kde pád znamenal rychlý sešup až k úpatí, a které pak Sylvain řekl, že je neuvěřitelné, jak dokázala zvítězit nad svým paralyzujícím strachem z prázdna, nemohla při sledování televize, kde běžel program o želvích mláďatech, která po vylíhnutí utíkají do moře, a zlí ptáci se je přitom snaží sežrat a v moři se jim ještě zlejší krabi pokoušejí trhat nožičky a ručičky, málem utlouct Hvězdopravce ovládáním, protože se dožadovala, aby její drahý zachránce program co nejrychleji přepnul, jelikož ona sama v tom stresu nemohla najít to správné tlačítko.

A už vůbec by ta paní, která psala akceptovatelné práce na témata jako "Winnicotův koncept falešného já a tzv. nové patologie" nemohla s neuvěřením na otázku "Jaké ty vypeckované olivy chcete, černé nebo zelené? noires ou vertes?" odpovědět "Vy máte černé olivy otevřené a zavřené?" noires ouvertes ou fermées?"

Ale protože se mi tohle všechno stalo a protože neurony rychle ubývaly a hcg tedy rostlo, někdy v listopadu jsme se konečně dostali k doktorovi, který si na nás posvítil sondou. Na obrazovce se to trochu zavlnilo, Hvězdopravec vykřikl: "Ty jo, támhle tluče srdíčko!" a na oba na nás vykoukl v klubíčku stočený....gecko.

Tak vida, sem se poděl. Celé léto si nás obhlížel, a nakonec se rozhodl se k nám přidat.

V lednu jsme byli u pana doktora znovu. Při pohledu na obrazovku Hvězdopravec pochvalně řekl: "No vida, už to skoro nevypadá jako plaz!" Pan doktor se podíval také a zeptal se, zda chceme vědět, co to "to" je. Oba jsme přikývli.

A tak víme, že gecko je ve skutečnosti Gecková.

Neuronů mi zatím zůstalo dost na to, abych nenapsala, že jsme "mocinky šťastní", ale tak nějak to je. Hvězdopravec i já se už nemůžeme dočkat, až nás bude někdo v noci několikrát budit a poblinká nám nový gauč. Do téhle doby se o podobné věci starali naši svobodní nevyřádění kamarádi, ale myslíme, že není nad to, aby od určité doby zajišťoval podobné radosti "ten nejkrásnější dáreček, který jsme si mohli nadělit". Jediný, kdo radost nemá, je nafoukaný frajírek Dežot. Schválně dělá, že se mu do kufru nevejde žádný kočárek, kromě jednoho, stejně pitomého jako samotný Dežot. Gecková ale v pitomém kočárku jezdit nebude, to ať si Dežot raději rychle spočítá.

A tak vás vážení čtenáři po dlouhé době zase zdravím a doufám, že mi stav mých neuronů dovolí napsat častěji než jednou za půl roku. Zatím vám posílám pozdrav a Gecková kopanec. A posílám vám fotky toho, jak Geckovou připravujeme na to, že z ní bude šampionka ve skialpech. A šampioni budeme, i když nám teď Hvězdopravec říká Cacamolovi. Mimochodem, ty kalhoty, co mám na sobě, jsou Hvězdopravcovy a nechci, abyste mi jako ty nechutně hubené Francouzky napsali, že "to ale vůbec není vidět, že bych byla těhotná".

Malé milé vulkány

Vytrvalý čtenář mého blogu jistě právě dostal odpověď na otázku, kam jsme se vydali na prázdniny a proč byla na blogu tak dlouhá pauza. Inu, Hvězdopravec měl jet v srpnu pozorovat do Chile, a i když mu nakonec pozorování přesunuli na červen, rozhodli jsme se, že ani letos nenecháme malé milé vulkány napokoji a dojedeme je polechtat skialpy na svazích. A tak jsme v polovině srpna v rozpálených Zvonokosech zabalili lyže, mačky, cepín, stan, goretexové bundy, péřovky a spacáky, přihodili dvě tři čistá trička Icebreaker, která prý nesmrdí (ve skutečnosti začnou smrdět jen pomaleji než trička vašich souputníků, a tak je necítíte), a výprava byla připravena. Těsně před odjezdem jsme za asistence všech sousedů zjistili, že nám Dežot opravdu nejde zaparkovat do garáže, neb se to v naší ulici nedá vytočit ani pozadu, ani popředu, a tak jsme se na marseillské letiště vydali i s ním. Více jak tři týdny by to totiž ve zvonokoských ulicích přežil jen stěží.

V Marseille na letišti jsme si dali na kuráž pivo a už nás neslo letadlo do Madridu a následně do Santiaga. Přes Madrid jsme letěli poprvé a musím uznat, že letět do Latinské Ameriky přes Paříž byla dosud zásadní chyba, neb s Air France létají pouze turisté, zatímco přes Madrid s Iberií bylo osazenstvo mnohem pestřejší. Naprostou jedničkou na hitparádě zájmu našeho i posádky se stala rodina nazvaná Piráti. Synové piráti s kloubouky měli každý asi tři příruční zavazadla ověšená různými předměty jako vánoční stromečky, matka pirátka nesla dvě obrovské tašky a za nimi to celé organizoval táta Pirát v kožené bundě, s kloboukem s lebkou a skříženými hnáty a asi třemi kufry na kolečkách. Pirátská rodina seděla strategicky rozmístěná po celém letadle a hned na úvod se ukázalo, že ani u jednoho ze sedadel není dost místa na všechnu bagáž. Letušky se pokusily Tátu Piráta přesvědčit, že kufříky dají, kam to půjde, na což táta pirát po ohledání celého letadla a všech zavazadlových prostor nakonec přistoupil. Jeden z kufříků dostal vyhražené místo nad našimi hlavami. Táta Pirát s ním přispěchal a pokusil se ho odlepit ze země. S napjatými žílami na krku se mu podařilo kufříček nadzvednout a následně technikou olympijského vzpěrače trhem přesunout nad úroveň pasu. Všechny svaly zapjaté k poslednímu kroku se Tátova záda prohnula pod tíhou nálože, až konečně kufřík za úlevného: "Uf!" přistál v plastových boxech nad našimi hlavami, na nichž stálo "nosnost 25kg".  Začala jsem litovat, že jsem si s sebou nevzala přilbu.

Když jsme v Santiagu vystupovali, poprosil Syn Pirát Hvězdopravce, aby mu kufříček podal. Hvězdopravec vzal jednou rukou držadlo kufru a pokusil se ho alespoň posunout. Kufřík se ani nehnul.

Teprve u pásu s bagáží nám došlo, kterak Piráti docílili toho, že jim bylo povoleno vzít si podobnou nálož do kabiny. Syn Pirát mi před nosem sebral všech osm vozíků na zavazadla, a dovezl je k pásu, kde už pobíhal Táta Pirát s další desítkou vozíků. Postupně na ně přistálo nespočetně kufrů, jedna televize, jízdní kolo atd. atd., že jsem vůbec netušila, kterak si někdo může pamatovat, zda jsou všechny ty věci jeho, ale v tomhle bylo na Tátu Piráta evidentně spoleh, protože vytáhl z kožené bundy papír, kde to měl všechno napsané, a neustále tedy pobíhal kolem vozíků a počítal a počítal.

Nechali jsme Piráty jejich osudu na celní kontrole, kde Chilané vášnivě kontrolují, zda jim někdo nepašuje do země jablko nebo nějaké jiné začarované ovoce a skenují u toho všechna zavazadla, a jeli jsme klepat kosu do zamořeného centra a Sylvainova bytu.

Na cestu na jih za vulkány jsme se vydali hned následujícího dne. Protože už nemáme našeho věrného Pathfindera, museli jsme se spokojit s doprovodem Sylvainova stařičkého Fordu Explorer, kterému vepředu na jediném šroubu visela úplně zmuchlaná diplomatická, modrá, poznávací značka. Postupně během cesty odešla převodovka, přestala brzdit ruční brzda a ještě ke všemu se rozbilo zavírání dveří u spolujezdce, takže se naše možnosti zaparkovat zúžily postupně jen na rovná místa s možností auto k něčemu přimáčknout tak, aby se nedalo otevřít. Jeden z policistů, který nás na cestě zastavil, poprosil řidiče se staženým okénkem, aby okénko vytáhl, neb se domníval, že nemáme jedno sklo - to jsme ale náhodou měli a náhodou i fungovalo. Jsem poměrně zklamaná, že z auta v momentě, kdy jsme se dostali zpět do Santiaga, neopadaly najednou všechny plechy a nezměnilo se v prach.

Protože čtenáře jistě nezajímá, jak jsme se vláčeli nahoru a zase dolů, jak nás bolela záda od nošení lyží, jak jsme bojovali s vegetací a se špatnými cestami, jak jsme stavěli stan ve vánici nebo jak jsme se vraceli domů za svitu čelovek, odkazuju ho na soubor Sylvainových fotek, které jsou vytvořené jen ve chvíli, kdy jsme někde na vrcholku nebo těsně pod ním, zkrátka tehdy, když je usouzeno, že sundavat batoh ze zad není jen neužitečné plýtvání energie.

Ale abych se nedělala. Třeba takové Puyehue. Ono se to dělá, že je to vulkán, že to celý minulý rok soptilo a že na tom jezdí nějaká skupinka freeriderů, přitom je to kopec, na nějž vyleze kdejakej vořech!

Totiž na Puyehue je to, alespoň pro obyčejné smrtelníky, ne pro blázny typu Frederic Lena, dvoudenní cesta, s prvními 1000 výškovými metry s lyžemi na zádech a s nocí v chatrči, kterou majitel přístupové cesty nazývá vznešeně útulnou. Za takovou noc v útulně a vůbec za přístup na vulkán si pak pan majitel účtuje nekřesťanských 10 000 pesos na osobu, ale pokud chcete jít, nic jiného vám nezbyde. A když namačkáváte váš Ford Explorer na rovné místečko proti ceduli "Parkoviště", vyběhnou na vás štěkající tři Vořeši pana majitele.

Ten největší chlupatý se jmenuje Pohodář. Ten bláznivý, co, aby vám ukázal, jaký je hlídač, odvážně vyběhne zaštěkat i na divoké prase pasoucí se opodál, je Foufou. A do třetice je s nimi fena popírající jasně Darwinovu teorii o přírodním výběru. K obrovskému dlouhému neforemnému tělu jí totiž příroda nadělila i nadělila i velkou neforemnou hlavu a křivé nožky jezevčíka. Fena se jmenuje Klobása a je to Klobása pěkně naducaná.

A když z auta vytáhnete batohy a lyže, začnou se všichni tři tetelit blahem. No jo, řekne majitel a strčí si do kapsy třicet táců, to víte že jo, to víte že půjdete na vulkán.

A máte s sebou doprovod.

"Je v útulně dřevo?", ujistíme se naposledy.

"Nikdo si nestěžoval, že by nebylo.", řekne pan majitel po chilsku a už se jde.

Zatímco jsme tedy funěli vymletým korytem oněch 1000 výškových metrů, Pohodář, Foufou a dokonce i Klobáska běhali sem a tam, občas štěkali, občas lovili něco v křoví, ale pořád byli kousek před námi a náramně se bavili, jak to za nimi těm třem bipédům se směšně velkými ruksaky ozdobenými dvěma dlouhýmu prkny do toho kopce moc nejde.

Když jsme se západem slunce konečně došli k útulně, Vořeši zalezli na místečko pod ní. Otevřeli jsme dveře. Podlaha děravá, u kamínek dva tři klacíky, polovina postelí evidentně použita na otop. Ještě, že mám péřovku, pomyslela jsem si, když tu Sylvain vítězoslavně ukázal do kouta za dveřmi. Byla v něm opřená sekera a poučení, že kácet se mají pouze mrtvé stromy. O to, aby kolem bylo mrtvých stromů dost, se "naštěstí" Puyehue postaral při loňském výbuchu, a tak nezbylo než plivnout do dlaní a jít si pokácet strom.

Ráno za rozbřesku jsme vylezli před chatrč, kde už stála nastoupena naše psí posádka. Posilnili jsme se slaninou, kosti a tuk jsme hodili Vořechům a šlo se.

Puyehue patří mezi kopce, kterým Hvězdopravec říká "lejno", tj. jeho svahy nepřekračují 30stupňové stoupání. Jenže dva dny před výstupem lilo, a to všude, a Puyehue bylo místo sněhu pokryto spíš ledem. A po ledu to i do 30 stupňového kopce zatraceně klouže.

Nože na lyže jsme tedy nasadili skoro hned za útulnou a pokusili se domluvit Vořechům, ať zůstanou doma. Jako typičtí Chilané na nás hleděli svýma kulatýma očima a dělali si dál, co chtěli. Foufou běhal tam a sem a občas radostně vyskočil na rozvážně stoupajícího Pohodáře. Dokonce i Klobáska pokračovala s námi, ačkoli byl kopec stále prudší a prudší.

Asi 300m pod vrcholem to klouzalo notně i s noži. Soustředěně, tak, abychom neuklouzli, jsme dávali pozor na to, abychom dobře zarazili nůž do zledovatělého sněhu a pořádně zabodli hůlky, takže jsme nachvíli na Vořechy zapomněli. Najednou jsem ale spatřila Klobásku, jak si mi chce sednout na lyže. O kus dál zoufale kňučel Pohodář, který se nemohl ani hnout z místa, protože mu klouzaly packy. Foufou se vždycky rozběhl prudce do kopce, a ačkoli klouzal, dokázal přeci jen pár metrů vyběhnout. Odpočal si a zase znovu. "Klobásko!", řekla jsem: "Já nemůžu jít, když mi sedíš na lyžích!" Klobáska uhnula a udělala dva kroky na svých nejistých křivých nožkách. A už letěla. Nejdřív pomalu a po nožičkách, pak rychleji kutálející se jak ji k tomu její tvar predisponoval. "Klobásko!!!!", volala jsem. "Chudák Klobáska!", zakvílel Hvězdopravec, ale na zledovatělém kopci jsme nemohli nic dělat. Klobáska se kutálela a kutálela, až jsme z ní viděli jen malinký puntík na dně údolí. Pohodář se rozkňučel ještě víc a pokusil se popoběhnout. Spíš než traverz z toho byl ale také více méně kontrolovaný pád do údolí. Podívali jsme se na sebe a Foufou na nás. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Přece nás Puyehue neporazí.

A neporazil. Ani když jsme nakonec přeci jen museli vytáhnout z batohu mačky. O hodinu později jsme už stáli na vrcholku, Sylvain, Hvězdopravec, já a Foufou.

Sundali jsme z lyží tulení pásy a rozjeli se na cestu dolů. Okolo kráteru to moc neklesalo, a tak Foufou běžel za námi, ale jakmile jsme se vyhoupli sopce na svah, začal Foufou klouzat a kňučet. Nebylo pochyb o tom, že nahoru byla jeho technika dobrá, ale dolů buď poletí jako Klobáska a Pohodář, nebo mu budeme muset nějak pomoct. A tak nezbylo, než vzít Foufou do náruče a udělat z něj tak prvního Vořecha, který kdy lyžoval na svazích slavného Puyehue. Tým Salomonu by nejspíš nevycházel z údivu. Foufou asi z údivu nevycházel také, ale tvářil se v Sylvainově náruči náramně pyšně.

Sjeli jsme na místo, kam se skutálela Klobáska. Na sněhu bylo pár světlých stop krve, ale Klobáska nikde. Utíkali jsme tedy k chatrči a tam jsme konečně Klobásku i Pohodáře našli. Leželi si klidně na sluníčku a vyhřívali se. Klobáska byla sice evidentně ubrečená a měla trochu odřený čumák, ale zbytek slaniny od snídaně dal jasně na prožité útrapy zapomenout.

Nezbylo než sejít dolů do údolí. Vořechům se to ve zbytcích sněhu sice bořilo, šli s námi ale statečně a k večeru jsme všichni šťastně dorazili zpět do údolí.

Tak, jako po každém z kopců, které jsme za oněch pár týdnů zdolali. Jmenovitě Callaquí, Lonquimay, Sierra Nevada, Llaima, Sollipulli, Osorno, Casablanca, Puyehue, Mocho a Villarrica.

A jsme zase zpět ve Zvonokosech. Slunce ještě svítí a hřeje, sýr, růžové a olivy dávají zapomenout na prožité útrapy i našim vyhladovělým tělům a Hvězdopravec už už plánuje, kam zase polezeme příště.

P.S. Hugues, jeden z Hvězdopravcových přátel, kteří jeli kus cesty s námi, udělal tohle video. Cítím se úplně jako Hvězda...

Volcans du Chili from Hug Bum on Vimeo.

O bláznivých sousedech

Nevím, jestli máme jen my štěstí na to, že naši sousedé jsou vždy osobnosti značně originální, nebo zda už je jistá specifičnost zahrnuta v definici samotného slova soused, ale štěstí máme zkrátka vždy. V Grenoblu jsme měli sousedku, která sice neodpovídala na pozdrav, ale nepřetržitě konverzovala se svými dvěma ušmudlanými psy, takže jsem se pokaždé zastavila v domnění, že mi něco vykládá. Syn paní vedle, která pracovala na berňáku a také berňák jednou poslala přímo na Hvězdopravce, občas doma házel židlemi a řval, což jednou dopadlo tak, že u nás v noci zazvonili přivolaní hasiči a lezli do bytu vedle přes náš balkon. Pro pochopení dalšího textu o sousedech bych v tomto kontextu ráda zmínila, že hasiči se ve Francii volají ke všemu jako u nás záchranka.

V Chile v Montecarmelo jsme měli sousedy naproti, kteří jednou přivázali k našim dveřím psa své návštěvy, protože ho nechtěli brát dovnitř, sousedka vedle nosila svou kočku kálet a močit do květin na chodbě a poslední sousedé na patře nejen, že nám štípli Hvězdopravcovy boty na ledovec, ale ještě se přihlásili o nálezné, když jsme se po botách sháněli. Přihlášením se o nálezné jaksi prozradili "nalezení bot před našimi dveřmi" a nejen, že nedostali nálezné, ale uštědřila jsem jim také lekci semiologie o tom, že nalézt něco přede dveřmi a bez ptaní si to vzít, se nazývá "ukrást".

V loftu v Bellavistě jsme zase měli souseda, který se zbavil kočky tak, že ji vyhodil na chodbu, a druhého, který stejným způsobem venčil svoji rok a půl letou dceru. Další soused si na chodbu dal kanape a občas na něj chodil telefonovat. Jednou, když jsme se vrátili z hospody, pomocí dvou kiwi a jednoho banánu jsem na kanapi vytvořila umělecké dílo na téma "co si myslím o sousedech", tak pak kanape zmizelo. Za nějakou dobu zmizel i soused. Potřebuje peníze, řekl mi Thomas, hyperaktivní majitel vietnamské restaurace odnaproti. Proto se odstěhoval někam ke kamarádovi a byt na léto pronajímá. A protože chtěl peněz hodně, žádal takový nájem, že přes atraktivitu našeho domu měl problém do bytu někoho sehnat.

Konečně byl ale nájemník nalezen a jednoho dne se tedy na našem patře objevil Kolumbijec s kšiltovkou. Ještě tu noc se domem rozneslo na plné pecky techno až pozdních dopoledních hodin a  Thomasovi, který bydlel přes zeď, ruply nervy a po domě sesbíral podpisy, aby nový nájemník dostal pokutu.

Další den pro nájemníka přišla policie. Ne kvůli hluku, ale kvůli tomu, že už ho nějakou dobu hledali. Po domě se proslechlo, že prodával kokain. Pravda je, že ona noční techno party by tomu odpovídala, ale na druhou stranu, kdo jiný si mohl dovolit tak nekřesťanské nájemné?

Soused se vrátil zpět. Od zatčeného nájemníka samozřejmě za dvoudenné nocleh nejen nedostal ani peso, ale ještě mu přišla pokuta za rušení nočního klidu.

Fakt, že bydlí v našem domě také celebrita z reality show 40 o 20, v níž se banda chlapíků pokouší získat srdce chilské modelky, jejíž hlavní atribut jsou silikonová ňadra a která nedodělala ani základní školu, mě v tomto kontextu moc neřekvapoval. Kromě vědomostních soutěží, kde účastníci odpovídali perly jako "V které zemi žije nejvíce Japonců? V Číně!" a kromě občasného házení smetanovým dortem nebo rozbíjení syrových vajec o hlavy ostatních účastníků - nutno říct, že k ničemu jinému se jejich hlavy moc nehodily - spočívala atraktivita reality show především v tom, že se její účastníci v jednom kuse svlékali do slipů, a musím uznat, že vídat svého souseda skoro denně takto odděného mi později značně komplikovala typické výtahové konverzace, v nichž byl mimochodem Marquito velký šampion.

Ve Zvonokosech poprvé v životě bydlíme v domě. Dům je to ale typu "městský dům", to znamená, že je to vlastně několikapatrová budova v bloku podobných staveb uprostřed starých hradeb. Nemáme ani zahradu, ani balkon, ale zato máme sousedy. Tedy zleva je dům odpuštěný, vpravo ale bydlí mechanik Maurice, kterému všichni říkají Momo. Víme to tak, že v kteroukoli denní nebo noční dobu se může ozvat pod okny: "Hej, Momo!". Protože je to obvykle Hej Momo s typickým severoafrickým přízvukem, mysleli jsme si, že Momo je Mohammed, ale vidíte, zase předsudek. Momo je Maurice, zrzek červený od sluníčka jako rak.

Naproti bydlí sousedka "až z Aix", která cudně uzavírá žaluzie svých oken, aby nemusela hledět do těch našich na Hvězdopravce štrádujícího si to po obýváku ve slipech jako Marquito. Sousedka má dvě kočky a jednoho psa a nenávidí holuby, kteří se v naší ulici vyskytují v takové hojnosti, že kdybyste otevřeli pusu, ač ne pečený, zaručeně vám tam nějaký vletí. Sousedka je posedlá úklidem svého domu a hlavně věčně pokálené ulice, kterou denně čistí. "Podívejte se, třeba v psích chcankách, to chodím klidně," slyšela jsem ji tuhle vykládat: "Ale holubince nesnáším!"

Samozřejmě, že Momo a k psím chcankům tolerantní sousedka jsou sousedi normální a mohlo by se tedy zdát, že tentokrát nebudu mít o čem psát. Ale posledním obydleným domem v ulici je dům psychiatrické léčebny v Digne. Jsou v něm tři byty obývané třemi bývalými pacienty.

Od dubna až dosud byl klid, ale poslední týden je jedna ze sousedek v ráži. K radosti obyvatel hlavně v noci. "Paní, já jsem maniodepresivní!!!! Je mi 48, můžu si dělat, co chci!!!", křičela rozčíleně odnehdy na sousedku, která jí v jednu v noci žádala, aby přestala vykřikovat své obscénní komentáře na mužské plemeno.

Nebyla jsem si v tu chvíli ještě jistá, zda ono noční vyřvávání pocházelo od stejné osoby jako od té, která celou noc poslouchá na plný plyn Virgin radio, a tak jsem zatím nechala hasiče klidně spát a odjeli jsme na víkend.

V neděli večer jsme se vrátili a před sousedčiným domem byla svíčka se soškou panny Marie, jeden pár bot, jeden plyšový slon a pytel harampádí. Sousedka nikde. Až v pondělí jsem ji postupně v různě dlouhých intervalech slyšela křičet, že jí "paní velká smradlavka" ukradla klíče, nebo že jí policie ukradla klíče, nebo že se jí někdo zabarikádoval doma, což řešila usilovným zvoněním na vlastní byt a bušením na vchodové dveře. Mezitím se setmělo a ctihodní Zvonokosané se zavrtali do svých postelí.

Sousedka se chtěla vrátit také, ale zdálo se, že ani policie, ani paní velká smradlavka nemíní klíče vydat.   Zatímco jsem váhala, jestli už je to na hasiče, nebo zda sousedka prostě klíče objeví, začalo se to velku rojit sousedy z náměstí, do něhož naše ulice ústí.

"Zalez!!!", volal první hlas: "Zas budeš dělat bordel, my chceme spát!"
"No jo, ale mně policajti sebrali klíče", volala sousedka.
"To mě nezajímá. Jdi domů!!!!" říkal zcela nelogicky další hlas: "Já chci spát! My máme děti!"
"Jo, my chceme spát", přidal se další soused: "To se nedá vydržet, to tvoje řvaní."
"Krávo!", ozval se ženský hlas: "Budíš mi děti, rozbiju ti hubu!!!"
Sousedka na vzrůstající šum odpovídala doporučeními k pohlavnímu styku s jejím psem nebo s lahví.
"Hej, ho!" slyšela jsem mužské hlasy, které evidentně odtrhávali od sousedky rozčílenou matku.
"Kurvo, kurvo, kurvo!", volala matka, jejíž děti kvůli hluku nemohly spát: "Najdu si tě a rozbiju ti hubu!"
"Tak dělej, jdi domů, máme tě plný zuby!", řvali chapi, když se jim podařilo odstranit matku bojující vlastníma rukama za klidnou noc. "Vypal!!! Vyhul!!! Sereš celou čtvrť!!!"
"Tak jo", řekla sousedka najednou kooperativně: "Kdo má klíče?"

Na to se rozhostilo konečně pár vteřin ticha. Otázka rozlícené občany evidentně zaskočila.

Nevím jak, ale nějak se pak stalo, že se sousedka skutečně dostala do svého bytu, kde se začala věnovat usilovnému vyhazování všeho, co jí přišlo pod ruku, z okna. "Skoč taky!!!", volali ctihodní občané bez psychiatrických záznamů, kteří ještě zůstali na ulici. Hvězdopravec se zvedl, že zavolá policii, protože o tom, že naše sousedka je zralá na hospitalizaci, protože je v nebezpečí, přestalo být pochyb. Policie ale právě dorazila, z jejich základny na protější straně náměstí to přeci jen nemá tak daleko.

K našemu překvapení se došla podívat k sousedce do bytu a zase odešla.

Ráno se jako obvykle rozhostilo ticho a bylo slyšet jen povídání sousedů. "To byl ale rambajz! Zase se zfetovala, že?", říkala pohoršeně paní v elegantním svetru s námořnickými pruhy. "Snad ani ne," odpověděla paní s dlouhými černými vlasy: "ale rambajz je to hroznej a ulice vypadá jako smetiště. A táhnou se sem za ní všichni ty feťáci...". "Hrůza, a nemůžeme spát! No to byl ale nápad prodat ten dům psychiatrické léčebně..."

"Jaké psychiatrické léčebně?", zeptal se Hvězdopravec z okna.

"No přece té v Digne!", řekla paní: "Taky jste nespali, co? Hrůza!"

Fakt, že sousedku někdo nabádal k vyskočení z okna zřejmě paní v námořnickém svetru připadal ve srovnání s nočním hlukem jako maličkost.

Když jsem se konečně dovolala na to správné místo na psychiatrii, kde mi sloužící lékař velmi unaveně řekl, že pošle sestřičku, aby sousedku zkontrolovala, jsem si umínila, že pokud dneska v noci začne podobný cirkus, volám hasiče hned. Ne (jen) proto, že naše sousedka je blázen.

Proto, že se zdá, že naše čtvrť je tentokrát bláznů plná.

O cestování vlakem

Když jsme se vrátili z Chile a rozhodli se bydlet ve Zvonokosech, udělali jsme to také proto, že je tu vlakové nádraží. V Chile skoro žádné vlaky nejsou a po zvuku pražců tudum-tudum-tudum se mi stýskalo skoro stejně jako po letním dešti.

Dokud jsme se neodstěhovali do Chile, neuměla jsem vůbec řídit, protože jsem to nepotřebovala. Řidičák, to zas jo, jsem získala už v sedmnácti. Mezi šestnácti a sedmnácti jsem v rámci jízd kroužila jednou za měsíc okolo rokycanského nádraží s instruktorem Houskou, který k radosti mé i mé kamarádky Nadi vždycky jen zabručel "po hlavní", což znělo přesně jako "pohlavní" a jelo se dál, pořád dokola. Na nádraží jsme totiž čekali na Houskovu dceru Janu, moji bývalou spolužačku z prvního stupně, na níž se mi jako dítěti líbilo hlavně, že slovo "čokoláda" vyslovuje "čekuláda". Při Houskových výkladech teorie "tak tady jak je tudlencto, tak to je na to, to, jak bych to řek", při níž se nám zcela zaplnil sešit na učitelské "přežblepty", jsem rychle pochopila, kde k čekuládě přišla. Když jsme se dokroužili až ke zkoušce, Nadě u ní auto třikrát chcíplo, já jsem zase zapomněla jednou dát blinkr a jela po Rokycanech sedmdesát, policajt vzadu ale předstíral, že spí, nebo se díval z okénka a hvízdal si, a Houska to řešil slovy: "No tak jak jsme se to učili....míň toho plynu....a kolipa se jezdí po městě, co?" Udělali jsme všichni, kromě Greguši, která málem najela na dálnici v protisměru, ale řídit jsme neuměli nikdo. Také proto jsem se všichni na vysoké i dlouhá léta po ní scházeli každou neděli na nádraží čekajíce na rychlík do Prahy.

Vlakem jsem se dostala vždycky všude a ani si nepamatuju, že by to bylo někdy nějak moc dramatické, tedy kromě momentů, kdy jsem si spletla čas odjezdu vlaku a musela jsem ho zastavit, a když nepočítám tradiční narvaný páteční vlak v 14:28, kde se i v uličce u záchodu tísnila desítka studentů. Když jsem pak bydlela v Grenoblu, dojížděla jsem pravidelně do Chambéry pracovat a na stáž, a nepamatuju si, že bych kdy přišla pozdě, kromě toho rána, kdy mi ukradli moje kolo Indurajna, a já musela z nádraží do nemocnice pěšky. Jinak jsem totiž v Grenoblu dojela na nádraží na svém krásném desetieurovém oři, nastoupili jsme společně do vlaku, zase vysedli v Chambéry, pozdravili na nádraží všechny známé klošárdy - v Chambéry to totiž bylo právě o ně, o koho jsme se jezdili starat - a už se šlapalo do kopce k CHS. A bylo to jen ono zimní ráno, kdy jsem si to šlapala do kopce sama, přemýšlejíc nad tím, kdo a za jakým účelem mi Indurajna odvedl, kdy jsem přišla na stáž pozdě, jinak vlak jezdil docela spolehlivě a já jsem v něm zuřivě psala diplomku, na níž mi jindy nezbýval čas. Inu, není nad tudum - tudum - tudum, když chcete pracovat, a proto jsem se také těšila do Zvonokos s nádražím a tratěmi na jih do Aix a Marseille a na sever do Alp.

Řídit sice už docela umím, ale místní změť dálnic složitější než nákres cévního systému v anatomickém atlase je neustále ucpaná. Především v hodinách, kdy lidé jezdí do práce, je to samá trombóza, ale totální kolaps nastane především v letních měsících, kdy se zmrzlíci ze severu Evropy (nezapomeňte, že pro nás začíná sever už u Lyonu, jak praví film Vítejte u Chtis) vydají na prázdniny, aby po týdnu rudí jako raci zase odjeli do svých zasněžených, deštěm bičovaných, větrných dálek. Turnusy se navíc střídají v ubytovacích zařízeních zásadně v sobotu, a tak vždy od pátku odpoledne pravidelně slýcháme v televizi i v rádiu, jak je zase vyhlášen krvavě rudý stupeň nebezpečí zácp a v sobotu se pak zprávy předhánějí v tom, kolik hodin budete potřebovat na dálnici mezi Lyonem a Orange.

Přesto přese všechno jsme se rozhodli s mojí kamarádkou Petrou z Aix, že v pátek pojedeme do Marseille. Vlakem. Já nasednu ve Zvonokosech, za 40 minut budeme v Aix, Petra přistoupí, a za půl hodinku jsme v Marseille.

Na nádraží v pátek před jedenáctou jsem si tedy koupila lístek, pošvitořila s pokladním, který se mě ptal, zda je moje maminka pořád ještě ve Francii - jak vidíte, jsem stálý zákazník - a šla si sednout na perón. Vlak hlásil 25 minut zpoždění, což je na této trati obvyklý pěkný dárek věčně opozdilým Zvonokosanům, aby nemuseli na vlak zbytečně spěchat, aby si stihli ještě v klidu dát cigárko a popovídat si s ostatními cestujícími. Popovídali jsme, pár jedinců si zakouřilo, nezkušení se ujistili, že stojí u správné koleje (máme ve Zvonokosech totiž dvě!), zavolala jsem Petře, ať se nehoní, a vlak přijel.

Jenže byl úplně plný. Sebravši do dlaní mé zkušenosti z cestování Transantiagem jsem hbitě naskočila zadními dveřmi mezi tuny zavazadel a desítky cestujících usazených vedle záchodu. Když jsem přistála oběma nohama na zemi místo na zavazadlech nebo botách jiných, usoudila jsem, že jsem právě našla své místo a že už nezbývá než se seznámit se sousedy. Slečna vedle nevěděla, proč to má takové zpoždění, ale mladík, který seděl, což znamenalo, že jede z Briançonu, z konečné, řekl, že je to proto, že průvodčí přišel pozdě do práce a 25 minut na něj čekali.

V tuto chvíli bych už očekávala tudum - tudum - tudum, ale vlak stál a nehýbal se.

A nehýbal. Na peron se vrátili první kuřáci. Davem se začala šířit zpráva, že je vlak nejede proto, že je moc plný.

Po dvaceti minutách ve Zvonokosech někdo řekl, že prý si mají cestující do Marseille vystoupit, že pro ně přijede autobus. "Ale ještě tu není", ušklíbl se pán vedle a sedl si na schůdky.

Po půl hodině čekání jsem se rozhodla opustit své výhodné místo s oběma nohama na zemi a šla jsem si sednout na nástupiště.

Po deseti minutách kolem mě prošla paní se slovy: "Já na to kašlu, jedu autem."

Bylo 12:20, čas, kdy jsme měli být v Marseille. Zavolala jsem Petře a řekla, že to dnes na výlet moc nevidím a zeptala se jí, zda může vrátit lístek. Petra odpověděla, že to zkusí, a já jsem se začetla do Respektu, který jsem si s sebou vzala v - v podovné situaci nedocenitelném - Kindlu.

Za patnáct minut, zrovna, když Petra volala, že lístek vrátit nemůže, proběhl po nástupišti průvodčí a prohlásil, ať si nastoupíme, že se pojede. Žádný autobus do Marseille nepřijel. Řekla jsem Petře, ať na mě počká a skočila do vlaku, stále poměrně dost plného skalních příznivců cestování vlakem.

Za deset minut jsme zastavili a mohli jsme obdivovat z okénka - tedy ti, co byli u okénka - dlouhé širé rodné lány pšenice.

A jak jsou krásny na vše strany o pár kilometrů dále. Posadila jsem se na zem. Paní kousek ode mně si vypůjčila od sousedky mobil, aby zavolala svému manželovi, že na pohřeb jede tak trochu s křížkem po funuse.

Průvodčí, který se v té chvíli už definitivně uzavřel někde ve své kukani, ohlásil, že vlak skončí v Aix. O pár minut později pak vyzval všechny cestující do Marseille, ať si vystoupí v Meyrargues. Kde budou zastřeleni, pomyslela jsem si. Meyrargue je jediná zastávka mezi Zvonokosy a Aix, vesnička mezi poli. Moje rozhodnutí tam vystoupit bylo ale v tu chvíli jasné: pokud si vlak pospíší, stihnu 13:30 zpět do Zvonokos, řekla jsem si. Zavolala jsem Petře, že výlet definitivně balím.

V Meyrargues opravdu vystoupil jako ovce celý vlak, i s kufry, psy, bandou dětí a bandou skautů vedených mnichem v rouchu, které vypadalo jako hodně tlustá deka. Všichni se začali hrnout ke kukani výpravčího, aby zjistili, co mají dělat. Výpravčí vypadal jako kdyby se před ním objevil dav vystoupivší z rozestoupených vln moře, z čehož se dalo usoudit, že ho strojvůdce vlaku do Marseille o svém plánu na zbavení se cestujících rozhodně neinformoval. Jediné, co výpravčí vyblekoval, byla tedy rada, ať si cestující počkají na další vlak, a že ten rozhodně nepřijede, pokud neodjede ten první. Psy, kufry, cestující, skauti i děti se poslušně vzdálili - nemohla jsem si odpustit vzpomínku na Alvaritovu poznámku, že v podobných situacích v Argentině prostě vlak či autobus zapálí a je pokoj - a vlak odjel, k mému údivu aniž by někoho přejel. Na nástupišti zůstaly namačkané dobré dvě stovky pasažérů.

Přešla jsem na druhou stranu a spolu s mladíkem z Briançonu, který jel do Pertuis koupit si auto - dobrý nápad - a paní, která přivezla na nádraží svá vnoučata, aby je odeslala k rodičům do Gap, jsme měli fůru času na konverzaci o dopravních zácpách. Paní nabídla mladíkovi, že ho do Pertuis vezme, jen co odešle vnoučata. Vlak do Gap hlásil 25 minut zpoždení. "To víte, tady jste na jihu", řekla pyšně paní, považujíc mě s přízvukem a hocha z Alp za dva cizince.

Vlak do Marseille zato přijel včas. Ale když se do něj usadily dvě stovky cestujících až dosud se mačkajících na nástupišťátku naproti, byl vlak moc plný a nemohl jet dál.

Po třiceti minutách ho ale výpravčí nakonec odeslal, protože mu došlo, že mu hrozí, že se mu začnou kumulovat ve stanici cestující.

Náš vlak pořád nikde. Výpravčí řekl, že bude mít spíš asi 40 minut. Otevřela jsem si novou knížku v Kindlu. Není nad to mít s sebou v podobných situacích celou knihovnu.

Mladík, který měl schůzku ke koupi auta ve 14h, poprosil výpravčího, ať mu zavolá taxi. Bylo jasné, že ho babička dětí odvézt nestihne.

Taxi mělo zpoždění jen deset minut, čas, kdy se zřejmě taxikář probíral ze siesty.

A mě nakonec vlak vyplivl ve Zvonokosech v 15h, poučenou, že v době střídání turnusů je nejlepší zůstat doma za chalupou.

Zvonobus samozřejmě nejel žádný - má prázdninový provoz - , a tak jsem šlapala v odpoledním žáru do kopce sama. V břiše mi kručelo strašlivě a nezbylo mi, než využít tradiční horalské techniky na zvládání podobných situací: myslet na něco k jídlu nebo k pití v cíli. S vidinou Tropézanky, dezertu ze St. Tropez, francouzské obdoby pražského koláče, jsem se vlekla dál a dál. Když jsem viděla konečně brány města, zastavila jsem u prvního stánku, tam kde mají Tropézanky nejlepší, a odtud už to bylo domů kousek.

A tak sedím doma, dívám se na olympiádu a na předpověď počasí, kde ukazují, jak jinde prší, sněží a vane studený vítr, a říkám si, jak se tu máme dobře. Konec konců, vedra a přecpané Provence bych si měla užít. Na dovolenou totiž jedeme v půlce srpna na studené zimní horské pláně, či spíše kužely, kde nebude ani živáčka. Schválně, hádejte kam?

O Francouzích

Ve Francii žiju od roku 2004, a i když jsme poslední tři roky strávili v Chile - pravda, s Marseillanem Hvězdopravcem - , zapustila jsem zřejmě francouzský kořen tak hluboko, že jsem kromě českých kamarádů měla také partu francouzských, a dokonce se mi stalo, že jsem od jiných národů slýchala stížnosti na to "jací že jste vy Francouzi náfukové, co mluví pořád jen francouzsky".  Inu, kdo nikdy nesklouzl k tomu, že v přítomnosti mnoha národností promluvil jazykem, jemuž ne všichni rozumí, ať hodí kamenem, stejně jako ten, kdo při setkání s blízkým přítelem nesklouzl ke "společnému" jazyku, byť mu třeba ne všichni přítomní rozumí.

Každopádně mě ale po tolika letech v místní kultuře, kterou jsem přijala za jednu ze svých, asi překvapí, rozesměje či rozvzteklí méně věcí než příchozího imigranta. Dvě věci, které mě ale rozesmívají, překvapují a někdy i rozvzteklují pořád, jsou jednak francouzská láska ke zkratkám, a jednak místní vztah k automobilové dopravě.

Zkratky, říkáš? Ty máme v Čechách přece taky! ODS, DPH, SMS! Dobře, vážení. Řekli jste si o to sami.  Jak byste rozluštili třeba tenhle vzkaz? "Dostal jsem P a nefunguje mi BK, tak to nemůžu zaplatit, můžeš to udělat ty, PT?" A přesto, nikdo ve Francii nezaváhá - ne, že by platil, ale rozumí výborně. P (francouzsky PV) je pokuta, procès verbal, BK, neboli CB je bankovní karta, carte bancaire a PT (STP) je Prosím Tě, s'il te plaît. Na jednu stranu se dá pochopit, že jazyk, kde se "co je to?" řekne "keskse?" a píše qu'est-ce que c'est, podlehne občas potřebě ušetřit trochu času. Navíc, jazyk, který, jak se směju Hvězdopravci, nemá skoro žádná slova a všechno to musí dohnat jejich kombinacemi. Takže zatímco my máme pěkné obléct nebo obout, a to už vůbec nemluvím o oblékat  a obouvat, Francouzi mají jenom ubohoučké vzít si, a zatímco my ušetříme tedy při východu do okolního světa celé tři slabiky tím, že řekneme jdu se obout, Francouz musí celou věc vysvětlit mnohem podrobněji slovy jdu si vzít boty. Pravda, příklad trochu kulhá na tom, že Francouzi se na rozdíl od Čechů obvykle nezouvají, ale uznejte, že říkat žehličce "železo na žehlení", měchačce "dřevěná lžíce", věšáku "nosič kabátů" a praku "vrhač kamenů" je neekomické, zastaralé, netvořivé a pokud píšete i neekologické, protože podobným psaním počáráte spousty papíru. Nepochybně je to tedy ze závisti k syntetickým slovanským jazykům plných pádů a donekonečna odvozovaných dokonavých a nedokonavých sloves, že si Francouzi začali zkracovat, co mohli.

Zatímco tu ale každý ví, co je to PT, P a BK, jakmile se hnete ze svého přirozeného prostředí, jste v pasti. Při hledání práce, například, musíte nejdřív zjistit, že se zaměstnává na SDU nebo SDN. Jako psycholog můžete pak pracovat ve VS, ale musíte udělat konkurz. Pro přípravu na konkurz je třeba nastudovat všechno o VZS, hlavně ZZ. Konkurz se dělá i do VKS. Jinak můžete také pracovat v oblasti ODM, která nespadá pod VS. Všechny zkratky jsem počeštila, takže se můžete ujmout luštění.

Vážený čtenář se už jistě nediví tomu, že existují celé slovníky zkratek, aby se v tom člověk vůbec vyznal. Protože po nějaké době v určitém oboru už ani sami nevíte, co zkratky vlastně přesně znamenají a protože se z nich vlastně tedy stávájí nová slova, slovo slovník spadne jako ulité.

Francouzská láska ke zkracování se nezastaví před ničím, dokonce ani před mrtvými či svatými. Kostel Paní Marie Sněžné v Rokycanech by tedy byl prostě označen za kostel P.M. Sněžné, a byl by pokoj - schválně si všimněte v historických výkladech zkratky N.D. A na zvokonoském hřbitově cedulek A-C na některých - nutno uznat, že četných - hrobech. A - C znamená ancien combatant. Bývalý bojovník. BB.

Začala-li jsem výklad o zkratkách slovy o PV, neboli pokutě, nebylo to úplně náhodné. Dalším úsměvným momentem je vztah Francouzů k automobilové dopravě. Jestliže Francouzi mají málo slov, jen pro auto jich mají celou hrst. Je tu jednak neutrální voiture, vůz. Vznešené automobile, automobil. Úřednické vehicule, vozidlo. Slangové bagnole či caisse. Kanadské char, tank. A jistě mnoho dalších. Zkrátka, auto, to není jako železo na žehlení nebo vrhač kamenů, které nestojí ani za vlastní pojmenování. Auto je auto a prohodit se sousedy tu a tam něco o dopravní zácpě je stejně konverzační jako prohodit něco o počasí.

A když mluvíme o autech, mluvme rovnou také o četnících. Jistě si vzpomínáte na všechny ty filmy s Luis de Funesem. Postava milého trouby četníka, který ukazuje na mapě umístění radarů vlastní manželce a jehož pirátskou jízdou vrcholí celý film, tu rozhodně nevznikla náhodou. Francouzi si myslí, že lidé jezdí špatně, špatně parkují, neštítí se jezdit opilí a že je třeba tomu učinit přítrž. Také si ale myslí, že je skandální, že zrovna, když jedou oni, zodpovědní a nemající s těmi oškliváky lidmi nic společného, je to kolem cest samý radar. A přece pro nějakou tu skleničku nepůjdou pěšky! "U nás se nemůže pít, když řídíš", vykládala jsem kdysi dávno jedné Francouzce, která vyjadřovala své zděšení nad opilými řidiči: "U nás je nulová tolerance." "A jo...", politovala naši zaostalost: "A kdy se tohle u vás taky změní?"

"Musíš si nastavit na regulátoru rychlosti to, co vidíš na cedulích!", poučoval tatínek Jean, který pro radu jak správně žít nejde nikdy daleko, Hvězdopravce, když vytáhl ze schránky už asi pátou PV určenou mému drahému závodníkovi. "Já, hned jak tu ceduli vidím, nastavím si na regulátoru tu rychlost, to je jediná šance!"

Tatínkovi Jeanovi zbývá na řidičáku jeden bod, jeho auto regulátor rychlosti vůbec nemá a když jel onehdy s autem milenky Marie do Toulouse, řezal to po dálnici 160km/h, protože věděl, že body budou v nejhorším odečtené ze řidičáku jeho drahé. "To jsem si ale pěkně zařídil", pochvaloval si, než se zase rozhovor stočil k nebezpečným řidičům na úzké silnici vedoucí k jejich domu.

Kapitolou samou o sobě je samozřejmě parkování prdítek, bez nichž jejich majitel nedá ani ránu. Zvláště tady na jihu patří mezi kulturní zvyklosti považovat za zaparkované auto cokoli, čemu blikají oba postranní blinkry. Prostě parkujete zmáčknutím čudlíku. Ovšem, pouze tehdy, máte-li místní značku. Pak ale můžete klidně zastavit i vedle jedné řady již blikajících aut a dojít do trafiky pro cigarety. V Marseille je to tak běžné, že to má jasný podíl na tamních příšerných dopravních zácpách - podle posledních zpráv je Marseille druhé nejzacpanější evropské město a něco na tom bude. Radnice se tedy rozhodla na ta nejhorší místa dát kamery a posílat fotky a pokuty poštou domů. "To je ale přece jih, ne?", bránili se přistižená hříšníci.

"Copak jsme kuřata?", bránili se rozčíleně motorkáři nad návrhem, aby museli v noci povinně nosit žluté reflexní vesty.

"Máte auto tady u výjezdu z ulice?", ozvalo se ve sluchátku našeho interfonu v úterý brzy ráno.
Zase někdo zaparkoval jako debil na zakázaných místech, pomyslela jsem si. No tam, co parkuju, když nikde jinde není místo. Asi zaparkoval tak, že se nedá od nás z ulice vyjet! Hajzl! Francouzský duch se ve mě hezky mlel, a řekla jsem:
"Ne, to nejsme my."
Zdálo se mi, že mi chlapík nevěří.
"Nejsme to my, ne? Dežot je kde?", zeptala jsem se Hvězdopravce sedícího v županu u snídaně.
"Ne, to není naše, nevím, čí to je.", zopakovala jsem.
"Tak to nic, já jsem vam jen přišel říct, že jsem viděl, že tam policajti rozdávají pokuty", řekl pán a spěchal o dům dál, aby varoval další.
Inu, solidarita mezi sousedy.

Nutno uznat, že policisté rozdávají pokuty hlavně proto, že je léto a že je to v Provence samý turista. Nebo tak si alespoň vysvětluju fakt, že je to poprvé, co je vidím dávat pokuty, ačkoli je policejní stanice hned na náměstí, naproti oněm zakázaným místům zaplněným obvykle až po poslední mezírky.

A to je, milý čtenáři, pro dnešek ze Zvonokos všechno. Mějte se pěkně a užívejte si léto!

Co mají Češi proti muslimům?

Tuhle otázku si kladu teprve pár týdnů, protože jsem si vlastně vůbec neuvědomila, že by Češi něco proti muslimům mít mohli - nikdy mě to nenapadlo. Možná bych tedy měla spíš začít otázkou: mají vůbec Češi něco proti muslimům? Pravda, náš národ se v současné době nijakou přehnanou tolerancí nevyznačuje a xenofobie u nás kvete. Argumenty typu "ale přece nemáme v parlamentu žádnou pravicovou extremistickou stranu" samozřejmě přestávají platit ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je to hlavně tím, že to, co se považuje za extremistické třeba ve Francii a co se považuje za extremistické v Čechách, se extrémně liší, takže kdyby Marine Le Pen náhodou uměla česky, předvídala bych jí v Čechách skvělou kariéru zcela neohroženou označením za extremistku.

Nikdy mě ale nenapadlo, že by ateisté jako Češi mohli mít něco proti muslimům. Naše národní bezvěrectví vykrystalizované stoletími více či méně násilné katolizace mi bylo vždycky spíše sympatické, a pamatuju si, jaké to bylo, když mi na vysoké Chemik oznámil, že jeho spolubydlící je věřící. Do té doby jsem nikdy žádného věřícího neviděla. Brašule sice po revoluci chodil na faru, kde jim vykládali biblické příběhy, ale doma mi spíš povídal o tom, jak se před farou cicmal Bárta s dívkou, jejíž jméno jsem již zapomněla, a kterak s ní na školním výletě přišel o panictví. "A to jako chodíš do kostela?", ptali jsme se bez servítek spolubydlícího Haly. Co odpověděl si už nepamatuju, ale vím, že to byl první a na dlouhou dobu i poslední věřící, kterého jsem kdy potkala. Samozřejme nepočítám pár jedinců, kteří si v obchodě Sanu Babu koupili sošku Budhy a prohlásili se za budhisty.


Asi by moje zkušenost byla jiná, kdybych se nenarodila ve stínu Plzeňského pivovaru, ale moravského vinného sklípku, ale i s tímto vědomím můžu po osmi letech života v zahraničí a v nejrůznějších mezinárodních komunitách prohlásit, že jsme tou nejlajčtější zemí, kterou znám. Opravdu mě rozesmálo, když se během sčítání lidu přihlásilo 15000 lidí - jistě alespoň část z recese - k jediismu. O tom, co je to vlastně víra, nás toho většina ví málo, většina z nás se spokojí s otázkou, že "v něco věří" a je vymalováno. Víra, řekla bych, je většině Čechů tak trochu šumák. 

Proto mě překvapilo rázné prohlášení mojí maminky, že "ona by ty mešity taky nepovolovala" a že do Evropy islám nepatří. Proto mě překvapilo, že se na mezi komentáři na tomto blogu objevila slova o islámském nebezpečí. Proto mě překvapila slova Ivana Klímy v jeho pamětech Moje šílené století o tom, že demokracii dnes více než marxismus ohrožuje islámský radikalismus - proč zrovna ten, zvlášť, když autor o pár stránek dál přičítá muslimským teroristům například masakr v Beslanu? Nezpochybňuju samozřejmě nebezpečí ani existenci islámského terorismu, a dokonce ani možnou podporu Al Qaidy čečenským teroristům, ale volba to není přeci jen náhodná. Klíma přece mohl napsat čečenští teroristé, a proč ze všeho, co dnes ohrožuje demokracii, vybral zrovna islámský terorismus?.

Jestliže se Češi snesou s 15000 jedisty, s křesťany chodícími do kostela a s hlavami oholených budhistů, co jim vadí na islámu? Neříkám, že Klíma je proti islámu, ale pravda je, že zmínky o něm v tomto kontextu nejsou přeci jen úplně náhodné.  Co mají tedy Češi proti muslimům? 

Samozřejmě to, že si je pletou s Araby a Araby s imigranty a imigranty s delinkventy. To je ale chyba a dokud nezačneme rozlišovat psy, kočky a žáby, budeme mluvit o psokočkožábách a možná se pak podivíme, že náš domácí mazlíček není nejí mouchy a není obojživelník, což se projeví jako problém především ve chvíli, kdy ho necháme v klidu spadnout do akvária.

Nelze nezmínit i to, že v Čechách žádní muslimové nejsou, když tedy nepočítám jednoho jediného muslima z Rokycan (můžete si s ním popovídat u piva v hospodě Bowling, konzumaci alkoholu s Alláhem evidentně nějak vyjednal). Dobře, buďmě přesní, podle posledního sčítání lidu je jich něco přes 11000. Méně než jedistů, kteří se přihlásili ke kultu z Hvězdných válek.

Moje maminka argumentuje vždycky historií, respektive svou interpretací historie. Nemáme s nimi zkrátka dobrou historickou zkušenost. Jsou rozpínaví. Nenávistní. Samozřejmě to říká proto, že má to štěstí, že pochází z "vítězné" katolické tradice, která tuhle interpretaci umožňuje. Tradice, která slaví "Den objevení Ameriky", zatímco na druhé straně oceánu se jako nevinný pozůstatek kolonialismu dodnes tentýž den slaví "Den rasy", tedy den, kdy jim byla konečně dovezena civilizace - a následně do nich zcela necivilizovaně natlučena. Podobný argument může z Evropy možná zavánět intelektuálsky nebo jako anachronismus, po třech letech v Jižní Americe ho ale za intelektuálský či anachronistický vůbec nepovažuju. Co bychom si mysleli dnes v Evropě o národě, který by za posledních 500 let postupně ovládl celý náš kontinent (a to nepočítám, jak je Evropa proti Jižní Americe malá), a až na čestné výjimky ničil, co jsme vytvořili, a neváhal zabíjet třeba jen pro zábavu? Co se učíme o poměrech v koloniích před pouhými dvěma sty lety - sto padesát let před holokaustem? Nevím, ale jistě by se na onu dobu a víru, v jejímž jménu se děla neuvěřitelná zvěrstva, slova rozpínavost a nenávist hodila jako ulitá. "Barbarství ale přece nemá co dělat s opravdickou vírou!", můžete argumentovat. Souhlasím. S žádnou opravdickou vírou. Ani s islámem. Který, jak se mimo jiné dočtete třeba zde, má tak společné kořeny s křesťanstvím, že si nelze představit jedno bez druhého.

To, že v Čechách žádní muslimové prakticky nejsou (tedy praktická neznalost), spojená s psokočkožábou a jednou z možných interpretací historie, se navíc spojuje s tím, že jediné známé spojení se slovem islám je u nás "terorismus". Možná je to tak trochu masáž, kterou jsme dostali z věřící křesťanské země za oceánem, která se chce bránit nejen vůči terorismu, ale i vůči jiné víře, kdo ví. Každopádně byl ve veřejném povědomí rychle vytvořen nový kočkopes muslim=terorista. Říkejme ale, jako Melanie Kleinová, kočce kočka. Terorista je terorista a je vlastně jedno extrémem čeho svůj čin omlouvá.

Představ si, že bychom jako celá rodina žili v Sýrii, řekla jsem mamince ochotné zakazovat stavby mešit. Jaký je rozdíl mezi naší a syrskou rodinou? Žádný, matky a otcové na celém světe milují svoje děti stejně, mateřská a otcovská láska není daná kulturou ani národností. Představ si, že bychom museli utéct, abychom nezemřeli, že bychom se báli o život. Že bychom žili mezní situace, zrovna takové, jaké popisuje Klíma ve svých pamětech. A že by nám v zemi, kam bychom se dostali, v bezpečí, zakázali věřit v to, co  je naší samotnou součástí. A protože maminka nevěří, ale její bytostnou součástí je láska k českému jazyku, pohádkám a kultuře, řekla jsem: "Co kdyby ti řekli, dobře, my vás tu tedy přijmeme, ale přestanete na svoje děti mluvit česky a vyprávět jim české pohádky - možná bys to musela akceptovat, ale cítila bys to jako největší nespravedlnost, jako další trest a začala bys většinovou kulturu nenávidět."

Co by řekli Židé, kdyby je za druhé světové války přijali země s požadavkem vzdát se judaismu?

Pocit neskutečné křivdy a ublížení může vést zaslepení, nenávisti. Myslíte, že teď mluvím o těch, kdo nemůžou vyznávat svůj kult, o těch druhých? Nedůvěra a nenávist k muslimům, které v Čechách nemáme rádi, má ale přece přesně stejné kořeny. Byly zde útoky na to, co je nám svaté - třeba na nevinné obyvatele - spojené místo jasného slova barbarství a terorismus i s adjektivem "islámský". Terorismus je v tomto slovním spojení útokem na demokracii nejen zvnějšku, ale i zevnitř. Zvnějšku je to silou, zevnitř v tom, že skrze nenávist obyvatel demokratických zemí vůči nejen barbarství, ale i vůči islámu, se demokracie a tolerance k druhému stávají stále menší.

Přemýšlejme o tom, vzdělávejme se, a nenechme si demokracii vzít. Klímovy paměti jasně ukazují, že teror a barbarství nastupují právě tam, kde se odmítáme tázat a o věcech přemýšlet. A nezáleží na tom, ve jménu které teorie, ideologie, či jen v dresu kterého fotbalovéhu klubu začneme myslet v kategoriích "my a oni", protože odtud je možné přejít k "my versus oni" a napadnout ty, kteří nemyslí stejně. Možná v tom je dnešní problém české společnosti, že má mylně pocit, že jsou nebezpečné samy určité teorie či náboženské systémy - jako například islám - což na druhé straně dává pocit, že jsou i teorie "bezpečné". Nepolemizuju s tím, že například fašistická ideologie, která primárně "my versus oni" hlásá, není nebezpečná sama o sobě. I ta nejhumánější teorie - například idea rovnosti, volnosti a bratrství - ale může sloužit k zfanatizování a ke konání zvěrstvev "ve jménu a v zájmu" proti těm, kteří tuto teorii, třeba jen zdánlivě, odmítají.  Kritický rozum a vědomí, že jediné naše příslušenství je společné příslušenoství k lidskému rodu, je naše jediná ochrana.