O kolektivní výchově

Když jsem rozepsala poslední příspěvek, původně bylo mým cílem zaznamenat, jak se mají naše děti. Protože disponuju ale hlavně výřečností, nikoli ale pak časem k psaní, do příspěvku se mi toho vešlo pramálo, ta zatracená mandloň na severní straně rozkvetla a byl čas publikovat. A tak tedy o dětech alespoň teď.

Dnes jsem se rozhodla napsat trochu o tom, jak to našim dětem jde v jesličkách a ve škole. Vím, že se v Čechách pořád vede debata o tom, kdy děti mají jít do kolektivu a pořád se omýlá argument, jak je kolektiv dětem k ničemu do dvou, tří, čtyř nebo klidně i pěti let. Přijde mi ale, že česká zkušenost je trochu sebepotvrzujícím pravidlem. To znamená, že je na dětech, které nikdy v kolektivu nebyly, dokazováno, že kolektiv nepotřebují. Popřípadě se pak vytáhne argument komunistických školek a debata je uzavřena. Uzavřená jako dětské tvářičky na českém pískovišti. Letos v létě jsem opět šokovaně pozorovala, jak si české předškolní děti spolu nehrají, pokud se neznají jejich rodiče (a někdy ani tak), kterak na sebe neumí reagovat, jak si prostě hrají vedle sebe a dialog vedou pouze s rodičem. Až školní děti jsou najednou schopny kooperace při hře. Věřte nebo ne, ve Francii si moje děti dvouleté a čtyřleté děti prakticky pokaždé na hřišti najdou kamarády a hrají si s nimi. Zda je proto francouzská společnost otevřenější a snadnější v komunikaci s druhými je samozřejmě otázka a možná běžím moc rychle dopředu, ale jedno vím jistě.

Díky za školky a za jesle, protože se v nich moje děti setkají s těmi, se kterými by se nepotkali jinde - Geckulka je ve škole ve čtvrti plné sociálního bydlení - a se učí navazovat přátelství bez přímé asistence dospělého. Upřímně si říkám, že se jako Češka vyrostlá v monokulturních Čechách mám co učit. "Sa, s son le mamá!", řekla mi Geckulka, celá pyšná na to, jak chápe svět, někdy před rokem a něco, nedlouho po svém vstupu do školy, když jsme na ulici viděli skupinku žen se zahalenými vlasy: "To jsou maminky!". Usmála jsem se a řekla si, že Geckulka má pravdu. Nakonec mě mnohem víc přivedla do rozpaků otázka a úzkostné ustrnutí dětí v kostele, kam rády chodí, před krucifixem, kterého si povšimly, když zvedly oči od svých oblíbených svíček: "Mamá, l mesijé a mal!", řekla zaraženě Geckulka: Maminko, toho pána to bolí! "Purkua il a mal?" proč ho to bolí? "Purkua on lui a fe sa?" proč mu to udělali?, sypali na mě Zrníček a Geckulka otázky. Zlaté šátky, řeknu vám, a nezobrazování proroka. Snažila jsem se vyblekotat nějakou odpověď, která by nebyla ani obviňující ("za trest" - něco jako, to se ti stane, když budeš zlobit a nepomůže zákaz sladkostí), ani militantní ("protože řekl věci, které se nelíbily druhým" - napadlo mě, že to nevychovává zrovna ke svobodě projevu), ani falešně banalizující ("to už je dávno, to nic není"), a tak jsem se opřela o své nicotné znalosti katechismu a vágní povědomí tom, že prý tím byly vykoupeny naše hříchy, a řekla jsem, že to udělal ten pán proto, abychom se měli dobře. Děti to spolkly a od té doby pokaždé, když vidí krucifix volají: "Mamá, ja l mesijé ki a mal!", maminko, tamhle je ten pán, co ho to bolí.

Říká se, že holky mluví dřív než kluci, ale u nás to moc nefunguje. Geckulka mluvila jednoznačně méně dobře, než Zrníček v jejím věku. Zrníček vypráví a občas nás dostane do kolen. "E, le ga, on fe en fut?!" (dáme fotbal, chlapi?), volá a běhá za míčem s Barbapapou. Podobné výrazy nosí z jesliček, kam sám donesl od Geckulky několik moudrostí ze školky, především pak reklamní slogan "mama mía coca cola!" a "Ž ve l dir a Monik!" (Já to řeknu Monice!). Jen Geckulka vyhrožuje žalováním Renée, ne Monice. Zrníček si pak v jeslích vymění s klukama všechny tyhle moudrosti a radostně je používá.

Zrníčkovi nejlelepší kamarádi byli dosud Ilyan a Naomi. Ilyan je chlapeček o dva dny starší, s jehož maminkou se znám z předporodní přípravy. Když jsme tam v parném konci jara 2015 hekaly a nadávaly, že už toho máme dost, netušily jsme, že se naše ratolesti jednou sejdou v jeslích a ještě ke všemu se spřáhnou. Naomi je malá míšenka, která má věšák hned vedle Zrníčka a jejíž přítomnost tedy Zrníček hravě ráno zkontroluje už v šatně. "Ce la vest d Naomi!", to je Naomina bunda, informuje mě: "e tut dus!" je pěkně heboučká! Nevím, zda tím myslí bundičku nebo Naomi, ale Naomi byla dlouho Zrníčkova láska. Až jednou jsem přišla do jeslí a Zrníček místo obvyklého radostného úprku ke mně nevěděl, zda má pustit kolo a nakonec se zkroušeně přišoural a přitulil se mi k noze. "Copak je?", řekla jsem. "Naomi e pa kontate d mua!", Naomi se na mně zlobí, řekl Zrníček přesmutným hlasem a pusinka se mu protáhla celá koutky dolů. Co se stalo jsem z něj nedostala, ale navrhla jsem mu, že se tedy půjdeme před odchodem Naomi omluvit. Jasně, že jsem nevěděla za co, ale řekla jsem si, že se to určitě nějak vyjasní. Teta z jesliček se podivovala, proč se Naomi zlobí, když se celé odpoledne se Zrníčkem pusinkovali. Naomi seděla na konci zahrady na lavičce zády s rukama založenýma před sebou a zjevně trucovala. "Naomi, Zrníček ti chce něco říct", řekla jsem. "Pardon", vykoktal ze sebe Zrníček. Naomi se usmála a oba si dali velkou pusu. Napadlo mě, že bych se možná měla věnovat manželskému poradenství a zeptala se Zrníčka, proč se tedy pohádali. "A fe d velo e Naomi pa de velo", šel jsem na kolo a Naomi ne, vysvětlil mi Zrníček. Inu, Zrníček si šel evidentně trochu moc po svých. Těm, kdo chtějí vědět, kdo je důležitější, zda manželka nebo maminka bych chtěla jen podotknout, že kvůli mě to kolo pustil.

V posledních týdnech Zrníček trochu opustil Naomi a jeho velkými kamarády se stali Marlow a Giulian. Když ráno dorazíme do jeslí, jeden nebo druhý nadšeně hulákají, že Zrníček už dorazil, a pak se obvykle začnou věnovat nějaké více či méně bohulibé aktivitě. Samozřejmě bych tu mohla pukat pýchou, že tuhle Marlow rychle doběhl pro knížku a podal ji Zrníčkovi, který mu řekl: "On va finir listoár?", dočteme si tu pohádku?, a pak se oba usadili v koutě na kanape a četli. Pravda ale je, že Marlow, Guilian a Zrníček jsou spíš bratrstvo kočičí pracky, které vymýšlí, kam všude se dá vylézt, jak se asi střílí bizoni a jak co nejrychleji přeběhnout třídu na druhý konec. Když byl v jesličkách karneval, Zrníček se převlékl za Indiána. Indiána jsem mu vnutila, protože pořád tvrdil, že půjde za princeznu, ke kterémužto účelu si pravidelně doma navlékal Geckulčiny princeznovské šatičky. K indiánskému kostýmu byla pěnová sekyra, což mělo jistou argumentační váhu, a když teta v jeslích souhlasila s tím, že součástí převleku může být i plyšový kůň, Zrníček se princezny zřekl. Z karnevalu přišel celý pomalovaný válečnými barvami a nadšený. Marlow byl pirát, řekl mi. A Manon princezna. A Chloé taky. A my jsme je lovili! Co myslel lovením mi bylo jasné a představovala jsem si, jak se ohání pěnovou sekyrkou posazený na plyšovém koni. Byla jsem tedy poměrně ráda, když si pak ase navlékl doma priceznovské šatičky za mého proslovu o tom, že princezny nejsou bizoni a že se neloví. O týden později Zrníček tvrdil, že nelovil, ale tancoval. Tak kdo ví, možná, že nakonec nelovil bizona, ale ženský.

Geckulka je už ve druhé třídě mateřské školy a její schopnost najít si kamarády mě nepřestává překvapovat. Ve škole jsou její nejlepší kamarádky Guilia, Lisa a Sophie. Geckulka o nich doma pořád povídá a zve je na návštěvu. Doma se chlubí, že Lisu učí česky, protože Lisa umí jenom francouzsky, zatímco Guilia mluví ještě italsky a Sophie zase španělsky. Nevím, co je na tom pravdy, co se týče Sophie, ale když jsem se ptala, co Geckulka Lisu naučila, řekla mi, že jí naučila "koníček" a "prasátko". Hlavní je začít tím podstatným.

O školních prázdninách tu mají i školkové děti volno, protože školky jsou součástí školského systému. Jsou tedy zadarmo a pracují v nich učitelé s vysokoškolským vzděláním jako pro první stupeň. Děti se totiž skutečně učí, a tak potřebují prázdniny. Ale protože rodiče obvykle o prázdninách pracují, mají všechna města zřízená tzv. centre aeré, což je něco jako "příměstský tábor" nebo prostě česká školka. Děti se tam ráno sejdou, jsou jim navrhnuty různé sportovní a kreativní aktivity a děti se rozhodnou, co budou dělat. V poledne je oběd, odpočinek, a pak se jde obvykle ven nebo je hraní. Geckulka šla do centre aeré poprvé v únoru, když byl Hvězdopravec na horách a já v práci. Musím říct, že jsem měla za Geckulku dopředu trochu strach, protože v centre aeré byl z její školy jen jeden chlapeček, Salim, a to zrovna pěkné číslo. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že jednou hodil čepici tak vysoko, že přehodil plot a čepice spadla do řeky. Nikoho z ostatních dětí Geckulka neznala, a tak jsem byla ráda, když jsem rozpoznala alespoň Velkou Ines, nejlepší Geckulčinu kamarádku z jeslí. Geckulka ale soudila, že ji bude skoro po česku ignorovat a nezdravit ji přece jen proto, že spolu kdysi jako mimina pásly koníčky. Odcházela jsem se zatajeným dechem.

Odpoledne Geckulka vypadala spokojeně, řekla, že si druhý den může do centre aeré vzít plyšáka Minnie a nadšeně mi ukazovala hliněnou mističku, kterou vyrobila. Protože jsem netušila, že dva dny poté nám Scenic zapadá sněhem a zůstaneme doma, následující den byl Geckulčin poslední. Večer mi pak povídala, že si našla novou kamarádku, která se jmenuje Charlotte. A od té doby na ní tu a tam mávají děti a volají, že se znají z Centre aeré. Jít s Geckulkou po městě je skoro jako jít s filmovou hvězdou.

Za jesličky a školu jsme tedy moc rádi. Jsme rádi, i když Geckulku tu a tam někdo strčí, Zrníček tu a tam přijde s následky bratrské klučičí pranice, která se jim trochu vymkla z rukou, a obě na sebe pak doma v hádkách křičí: Já to řeknu René! a Já to řeknu Monique!, protože víme, že i tohle k životu patří a čím dříve se děti naučí, že pro život je nejdůležitější nebýt sám, umět navázat přátelství a řešit spory, tím líp.