
V létě jsem nepsala, protože v létě cestujeme ještě víc, než během roku. Letos jsem si vzala dokonce čtyři týdny dovolené a s volným čtrnáctým červencem a patnáctým srpnem to ale dalo skoro pět. Byli jsme dvanáct dní v Pyrenejích, dvanáct dní v Čechách a nakonec pár dní v Alpách. Chodili jsme po horách, nosili jsme našich třicet kilo potomstva na zádech, děti si užívaly babiček a dědečků, zkrátka, prázdniny jak mají být. Vrátili jsme se v pondělí kolem poledne a v úterý jsem šla zpět do práce.
Zrníček v Čechách konečně začal chodit a definitivně se z mimina přeměnil v malého kluka. První kroky udělal během rodinné večeře proti sklu na balkóně a o den později si to během rodinného oběda, kdy byla nastoupena celá rodina včetně sestřenic, v klidu a jako by se nechumelilo namířil rovně rovnou přes celý obývák. Zrníček je druhé dítě a ví, jak si zařídit obdiv a potlesk alespoň stejně ohlušující jako dítě první.
Od chvíle, kdy Zrníček lezl, stoupal si a nakonec chodil, shromažďuje Geckulka věci po taškách, schovává je kde může a ječí: "Nini vjén!" Jde sem Zrníček! Zrníčka ten jekot stresuje, a protože má pořád zjev malého rugbymana, pokouší se Gekulku umlčet, jak to jde, a má za to, že nejlépe to půjde silou. Geckulka tedy ječí ještě víc, pokouší se bratříčka odstrčit, a ten se na ni pěstičkami zavěsí ještě silněji - sílu má neuvěřitelnou, zkuste mu z těch pěstiček něco sebrat! - a my je pak od sebe trháme jako dravou zvěř. Mám pocit, že jsem v roli permanentního soudce, který rozhoduje o věcech tak podstatných, jako kdo bude držet volant na prolézačkách na zahradě nebo kdo bude tlouct plastovými kleštěmi do dveří a tvrdit, že je takto opravuje. "Ce moi ki desíd", namítá rozčíleně Geckulka (rozhoduju já!) a pokouší se nám přerůst přes hlavu. Jediné, co zabírá, je jít ven, kde se děti z dravé zvěře rvoucí se i o špinavou ponožku, již si jeden nebo druhý stáhnul z nohy, najednou změní v ty nejlepší parťáky pod sluncem, jeden napodobují druhého a smějí se tomu na celé kolo. Teprve poslední týden dva se zdá, že Geckulka povýšila Zrníčka také do kategorie kluk a stále častěji si i doma pokojně hrají. Geckulka, která je šikovná po mamince, si užívá toho, jak ji Zrníček bezmezně obdivuje za to, že dokáže vylézt po žebříku na prolézačku a že umí skočit v bazénku na zahradě ze stoje na zadek a dělat vlny. Zrníček akceptuje hrát si v domečku na zahradě na babičku a dědu a snáší Geckulčino komandování. Hraje si s Geckulkou na honěnou a rychle se s ní střídá na klouzačce. A když Geckulka ráno vyspává - konečně jsem se zbavili jejího vstávání v šest - Zrníček bloumá po domě a trochu si hraje a když se sestra probudí, může ji samou radostí umačkat.

Moje záznamy toho zameškaly hodně. Doufám, že se mi podaří zaznamenat častěji všechny ty drobné zázračné každodenní příhody. Ještě, že když nestíhám psát, stíháme aspoň fotit....
Jóó, hurá, článek.
OdpovědětVymazatVypadají spolu ti dva pěkně, jak jsou každý jiný!
:) no vidis, a jako mimina byli k nerozeznani :)
VymazatTady konecne vidim, jak jsou dvojcata bajecna. Jak je vidim pohromade porad, tak mi vubec nedochazi, jaky vztah spolu maji. Ale tady vidim, jak je to pekne, kdyz jsou deti kamaradi. Moc jim to spolu slusi, tem vasim detem :)
OdpovědětVymazat:) vsak pockej, az se zacne Charlie hybat. U nas byl lezak opecovavanej a hyckanej, popripade ignorovanej. Na lezaka se otevrene nezarlilo, za lezaka se kricelo na rodice, ze nemaji dost casu. Az s tim pohybem to zaclo....ale ted uz je to fakt dobry. Jeste o tom vsem napisu. Jinak s dvojcatama je to urcite dobry v tom, ze jak to objevujou najednou ve stejnej cas, tak nemaji takovej pocit, ze jim nekdo leze do "jejich" veci (Zrnicek treba samozrejme driv nechtel cist knizky, malovat atd. atd., to bylo Geckulky, ale ted chce...). Na druhou stranu, kamaradka, co ma druhe dite po dvou letech ve dvojim vydani (jednovajecna dvojcata, kluci) rika, ze se rvou porad a je pravda, ze kdykoli jsme je videli, tak to bylo dost o nervy :) . Jo, a diky za kompliment :) .
VymazatKrasne deti :)
OdpovědětVymazatDiky!!!
OdpovědětVymazatClovece, kdyz jsem si sem obcas zasel precist neco o Vasem cestovani po Chile, nebo naslednych cestach, provazene pracovnimi zmenami, tak to jeste slo, zvykl jsem si na pohodu, volnejsi tempo, sem tam prerusene nejakou prirodni silou, ale tohle uz se fakt neda vydrzet!
OdpovědětVymazatKdyz vidim, v jakem tempu se Vam meni zivot, jak rychle se daji vyrobit deti, nechat je takhle svevolne rust a navrch docilit toho, aby se jeste smaly, to uz vyzaduje z me strany obrovskou psychickou odolnost! Vuci me lenosti totiz - dokud jsem tenhle retezec nevidel v prurezech Tveho psani, tak jsem si tolik beh casu ani nepripoustel, ale ted je videt, jak se neuveritelne flakam a utracim cas, ktery mi bude jiste chybet :-)
Neda se nic delat, budu sem muset prestat chodit... anebo konecne vyvinout nejakou aktivitu, nez jen chodit do prace :-) Napis mi, jak se to dela! Vlastně ty pises...
No nic, pokracujte... na me se neohlizejte :-)
:) Deti se vyrobej rychle, coz o to, na ten maraton po tom je ale dobry mit za sebou nejaky ty roky flakani, aby clovek vydrzel :).
Vymazat