Děti se nemají srovnávat

Zrníček dneska v noci vylezl z postýlky. Obě děti byly nejdřív v v kolébce - Geckulka asi dva měsíce a Zrníček prakticky vůbec, protože sebou od narození házel tak, že se vždycky prakticky okamžitě ocitnul skulený u žbrdlení na nakloněné rovině a nespokojeně kňoural. Z kolébky pak putovali do historické postýlky, která pamatuje miminko Drahoumatičku a miminko Hvězdopravce. Coby historická postýlka není samozřejmě schopna dodržet dnešní paranoidní bezpečnostní normy, které přikazují žbrdlíkům být mezi čtyřmi a sedmi centimetry od sebe a bariéře nejméně padesát centimetrů nad madrací (nebo tak nějak). Žbrdlíky jsou od sebe daleko málo (dítě tak riskuje, že si skřípne nožičku) a bariéra je pouhých třicet centimetrů nad madrací. Patřím ke generaci, která pokládala Američany za pošahané za to, že pokládají na vytřenou podlahu cedule s nápisem, že to klouže. Pěkně nás to doběhlo. Na kompotech mých dětí je napsáno, že jim nemám dávat víčko do ruky, aby ho nespolkly, na dětském nářadí, že je to dětské nářadí a prakticky na všem vybavení pro děti pak, že to mám používat jen a jen pod dozorem, čímž se zřejmě předpokládá, že matky kojenců by též měly začít nosit pleny, aby nemusely nechávat děti bez dozoru, když je zaskočí přirozená potřeba. Čekám jen, kdy na plastové kuřátko přibyde nápis, že je plastové a že se nejí a na policejním autíčku zase výstraha, že v případě, že se k vám někdo vloupal, je radno spíše volat linku 151, neb policisté v autě jsou pouze namalovaní. S Geckulkou jsem se ještě podobnými instrukcemi nechávala zneklidnit, s druhým dítětem ale vím, že všeho moc škodí. Historická postýlka dokázala, že děti v ní přežívají, a nezbavili jsme se jí ani poté, co z ní Geckulka v patnácti měsících, kdy ještě nechodila, žuchla rovnou na hlavu, protože se převážila ze stoje a nedokázala se udržet. Geckulka je šikovná jako maminka. Všechny předchozí děti se prostě kolem roku a něco naučily z postýlky vylézat. Geckulka to neumí dodnes, kdy má metr a pět centimetrů k tomu. A Zrníček, který stále ještě nespí celou noc, byl dnes v noci objeven uprostřed pokoje, kde seděl a žalostně kňoural, že chce mléko.

Mít dvě děti je báječné také proto, že člověk vidí, jak je každé jiné a má méně sklony se obviňovat, jak to zase zpackal. Jestliže Geckulka byla schopná už v Zrníčkově věku prosedět třeba hodinu u knih a prohlížet si je, Zrníček za hodinu převrátí dům vzhůru nohama, tu trochu něco uvaří v dětské kuchyňce, pak dojde rozházet pomeranče do kuchyně, následně si jde kreslit ke stolečku a když se nedívám, vezme fix a pokusí se kreslit na podlahu - dobře ví, že se to nesmí - pak prolézá pod židlemi jako pod prolézačkami a nakonec najde pod stolem nějaký lahodný drobek a sní ho. Geckulka nikdy nic nedávala do pusy, jedině věci k jídlu. Zrníček si včera opět v nestřežené chvíli těsně před odjezdem do jeslí a poté, co odmítl jíst snídani, pokud mu nedám těstoviny carbonara, nasypal do pusy celou hrst prachu na parkovišti. Zrníček jí šneky, prach, listí, trávu, hlínu, klacíky a písek. Geckulka se mnou ráda vyndavala myčku a věci systematicky uklízela na místa, kam patří. Zrníček také rád vyndavá myčku, ale nemá rád uklízecí rutinu. První dvě lžičky odnese do zásuvky, ale pak už ho to nosit do zásuvky nudí, a tak zkusí dát další lžičku mezi talíře, další pak třeba do košíku s pomeranči, následně odnese pomeranč mezi talíře a vezme talíř a dá ho do zásuvky ke lžičkám. Rozšafně u toho rozhazuje rukama a tváří se jako pantáta. Geckulka už jako  miminko pořád kňourala a pořád chtěla pomoct. Zrníček chce dělat všechno sám, a to až tak, že se občas odmítá nechat krmit a chce jíst všechno sám. Nevadí mu, že si pití lije za výstřih u trička, ani že než se mu podaří dopravit lžičku do pusy, potraviny z ní v lepším případě napadají do klína a na zem, v horším pak lítají za hlavu do dalekých končin na Hvězdopravcův pracovní stůl. Se Zrníčkem jsem už dývno vzdala kaše, jen co se naučil, že musí kousat a ne polykat jídlo v celku, což bylo asi v jedenácti měsících, najeli jsme postupně na normální jídlo, protože to se dá jíst rukama, a to Zrníček umí dobře. Když si pak hladí uši - znamení, že je spokojený - přivírám oči nad tím, že má omáčku i ve vlasech. Geckulka klidně lehávala na přebalovacím pultu, nikam neutíkala, vždycky se držela kolem nás. Zrníčka lze přebalit pouze se zaprnutým vibračním kartáčkem na zuby, protože se pak soustředí na to, aby si čistil svých sedm řezáků, dvě stoličky a jeden klubajícící se špičák - Geckulce zuby rostly podle pravidel, Zrníčkovi podle hradby - a nepokouší se postavit se nebo si alespoň sednout. Zrníček utíká a směje se u toho jako blázen, klidně vyšplhá na cestu vedoucí od nás do polí - na cestu, na kterou Geckulka chodí za ruku, protože se bojí, že uklouzne - a s chechotem běží pryč. Geckulka se strašně bála zvířat, včetně šneků, holubů, ještěrek a v jednom období dokonce i much, Geckulka vždycky dobře ví, kde kolem nás prochází pes, chytá se mě za ruku a požaduje vzít do náruče, popřípadě spustí tak strašný řev, že se nám nejeden zmatený pejskař začne omlouvat. Zrníček také dobře ví, kde je pes a také mě tahá za ruku, ale je to proto, že se chce jít na toho psa kouknout, pokouší se štěkat a vzteká se, když se k psovi nechci přiblížit. Jsem ráda, protože to sebralo vítr z plachet všem méně zmateným, ale jinak naprosto pomýleným pejskařům, kteří mi vysvětlovali, že moje dítě má strach, protože já mám strach, protože nemáme doma psa nebo protože doma o psech ošklivě mluvíme (i když to je všechno pravda). "Ne pa peur, Nini, ne pa peur!"(neměj strach), říká Geckulka bratříčkovi, když se mu podaří se k nějakému tomu čoklovi konečně přiblížit, a udržuje bezpečnou vzdálenost nejméně tři metry za Zrníčkovými batolecími zády. Geckulce dlouho trvalo, než se přestala bát ostatních dětí a udělala si v kolektivu svoje místo. Zrníček si to namíří plnou hernou jak chce kam chce, v klidu zaujme místo u autodráhy, kde si hrajou jiné děti a přidá se do hry. Geckulka v konfliktech s dětmi bez řečí ustupovala a předávala hračku, Zrníček se pere a kouše.

Děti se nemají srovnávat, slyšela jsem. Co to ale je, srovnávat? Každé dítě je jiné a je to tak správně. Je dobře, že jedno vás ohromí jedním a druhé zase něčím jiným. Každé je jedinečné. Možná se tím "srovnáváním" myslí spíš to, že se nemají děti srovnávat jeden před druhým, něco jako "ten druhý už to dávno uměl" nebo "podívej, jak je bratříček hodný". Z podobných vět alespoň mě naskakuje husí kůže.

A pokud si stále vážený čtenář myslí, že srovnávám a že se to nemá, můžu vám říct tohle. Obě moje děti krásně jedí, obě se naučily ovládat jezení lžičkou před rokem a půl (i Zrníček už se stále častěji trefuje), obě se před rokem a půl nenaučily pořádně spát celou noc, obě krásně rozumí (Jdeme si vyměnit plenku!", řeknu a Zrníček vystartuje do koupelny) a komunikují. Kdysi jsem natočila video, kde rok a půl stará Geckulka sedí u večeře, jí a povídá si se mnou. Když jsem ho nedávno viděla, žasla jsem. Nechápala jsem jediné gesto, jediný výraz, který moje holčička používala. Moje o rok a půl mladší já ale na videu odpovídá a konverzace plyne. Moje o rok a půl mladší já tomu všemu rozumí. Zrníček komunikuje také. Včera mi v předsíni předvedl gesto "spaní": sepjal ručičky vedle hlavičky a položil je na ni. "Ty chceš jít do postýlky?", podivila jsem se. Zrníček se rozběhl do pokoje. Spát nechtěl, jen řádit, ale v postýlce, a vylézt do ní ještě sám neumí. Je to tady. Je naprosto jasné, že Zrníček už také pochopil, že existují symboly a že věci mají jména. Zrníček se nedávno naučil také kdákat jako slepička a od té doby občas pyšně kdáká i ze spaní. Obě děti mají rády výlety, autíčka a vodu.

Podtrženo a sečteno mi z toho vychází, že pokud moje teorie o tom, že děti musí najít svoje místo a být jiné než sourozenci, tedy vychází, že kdybychom měli třetí dítě, bude to nekomunikativní anorektický pecivál ekolog. A tak mají všichni ti dětští poradci s jejich pravdami a desatery možná trochu pravdu. Děti se nemají srovnávat.

Parťáci

A máme tady skoro podzim.

V létě jsem nepsala, protože v létě cestujeme ještě víc, než během roku. Letos jsem si vzala dokonce čtyři týdny dovolené a s volným čtrnáctým červencem a patnáctým srpnem to ale dalo skoro pět. Byli jsme dvanáct dní v Pyrenejích, dvanáct dní v Čechách a nakonec pár dní v Alpách. Chodili jsme po horách, nosili jsme našich třicet kilo potomstva na zádech, děti si užívaly babiček a dědečků, zkrátka, prázdniny jak mají být. Vrátili jsme se v pondělí kolem poledne a v úterý jsem šla zpět do práce.

Zrníček v Čechách konečně začal chodit a definitivně se z mimina přeměnil v malého kluka. První kroky udělal během rodinné večeře proti sklu na balkóně a o den později si to během rodinného oběda, kdy byla nastoupena celá rodina včetně sestřenic, v klidu a jako by se nechumelilo namířil rovně rovnou přes celý obývák. Zrníček je druhé dítě a ví, jak si zařídit obdiv a potlesk alespoň stejně ohlušující jako dítě první.

Od chvíle, kdy Zrníček lezl, stoupal si a nakonec chodil, shromažďuje Geckulka věci po taškách, schovává je kde může a ječí: "Nini vjén!" Jde sem Zrníček! Zrníčka ten jekot stresuje, a protože má pořád zjev malého rugbymana, pokouší se Gekulku umlčet, jak to jde, a má za to, že nejlépe to půjde silou. Geckulka tedy ječí ještě víc, pokouší se bratříčka odstrčit, a ten se na ni pěstičkami zavěsí ještě silněji - sílu má neuvěřitelnou, zkuste mu z těch pěstiček něco sebrat! - a my je pak od sebe trháme jako dravou zvěř. Mám pocit, že jsem v roli permanentního soudce, který rozhoduje o věcech tak podstatných, jako kdo bude držet volant na prolézačkách na zahradě nebo kdo bude tlouct plastovými kleštěmi do dveří a tvrdit, že je takto opravuje. "Ce moi ki desíd", namítá rozčíleně Geckulka (rozhoduju já!) a pokouší se nám přerůst přes hlavu. Jediné, co zabírá, je jít ven, kde se děti z dravé zvěře rvoucí se i o špinavou ponožku, již si jeden nebo druhý stáhnul z nohy, najednou změní v ty nejlepší parťáky pod sluncem, jeden napodobují druhého a smějí se tomu na celé kolo. Teprve poslední týden dva se zdá, že Geckulka povýšila Zrníčka také do kategorie kluk a stále častěji si i doma pokojně hrají. Geckulka, která je šikovná po mamince, si užívá toho, jak ji Zrníček bezmezně obdivuje za to, že dokáže vylézt po žebříku na prolézačku a že umí skočit v bazénku na zahradě ze stoje na zadek a dělat vlny. Zrníček akceptuje hrát si v domečku na zahradě na babičku a dědu a snáší Geckulčino komandování. Hraje si s Geckulkou na honěnou a rychle se s ní střídá na klouzačce. A když Geckulka ráno vyspává - konečně jsem se zbavili jejího vstávání v šest - Zrníček bloumá po domě a trochu si hraje a když se sestra probudí, může ji samou radostí umačkat.

Kromě toho, že je u nás pořád změn dostatek v souvislosti s tím, jak děti rostou - tu je třeba upravit režim a posunout Geckulce večeři na dospěláckou hodinu, tu je třeba koupit novou postel dospělácké velikosti, pak zase člověk zjistí, že Zrníček prostě normálně vyleze i na kanape i na schody na terasu a že je třeba ho hlídat - pro nás nastala v září změna i v tom, že Geckulka začala chodit do školy. Škola tu je už od tří let, sice nepovinně, ale většina dětí zkrátka chodí. Mateřská škola a první stupeň základky jsou tu tradičně v jednom areálu, paní učitelky mají stejné vzdělání, děti chodí do družiny a do školní jídelny, zkrátka, škola ve třech letech je sice trochu jako školka, ale také už docela dost jako škola. Ještě někdy začátkem loňské zimy jsem si vůbec neuměla představit, že Geckulka bude do podobné instituce chodit a šedivěly mi z toho vlasy na hlavě. Geckulka od loňské zimy ale samozřejmě - pro mě jako pro matku pak spíš překvapivě - vyrostla, osamostatnila se a do školy se začala strašlivě těšit. Když jsme v den Zrníčkových prvních narozenin byli u zápisu a paní ředitelka, budoucí Geckulčina učitelka, nám školu ukázala, Geckulka odmítla jít domů a visela na klice dveří ještě dobrých deset minut, než se nám podařilo ji odvléct do auta. První školní den se pak sice neobešel bez slz, ale také ne bez obrovské pýchy. "O revoár, Nini!", říká Geckulka bratříčkovi nonšalantně, když ho necháváme ráno v jesličkách: "t šerš apré!" Na shledanou. Pak pro tebe přijdeme! a odkráčí si to směrem k autu s Tchoupim v náručí. Tchoupi je francouzská postavička z animovaného seriálu, jehož plyšovou podobu si Geckulka zvolila jako onu jednu hračku, které si každé dítě smí nosti do školy. Má recht. Co by nosila Krtka nebo opičku Dudu. Každé malé dítě ví, že je to přce Tchoupi, kdo chodí do školy s kamarády Pilou a Lalou. Tchoupi, ten přece školu zná.

Moje záznamy toho zameškaly hodně. Doufám, že se mi podaří zaznamenat častěji všechny ty drobné zázračné každodenní příhody. Ještě, že když nestíhám psát, stíháme aspoň fotit....