O podšitosti a přemáhání strachu

Dříve jsem byla poměrně častým čtenářem blogů. Myslím v té době, kdy jsem chodila běhat třikrát týdně (a často se mi nechtělo), kdy jsem četla často i knížku týdně, kdy jsme s Hvězdopravcem sjížděli celou sezónu Dextera za večer, kdy mi vadilo, že se na jídelním stole válejí neuklizené věci, kdy jsem s obavami i nadšením sledovala, na jakou horu mě zase Hvězdopravec potáhne a kdy mi byly všechny děti víceméně na obtíž. Rozplývat se nad upatlanýma ručičkama a dětským žvatláním prostě nebyla moje parketa. Inu, to bylo dřív. Dneska se mi chce jít běhat vždycky, ale ne vždycky můžu, takže se k tomu dostanu tak jednou za měsíc, knížku přečtu jednu za dva měsíce, když děti spí a když neusnu, dokoukáme v klidu jednu epizodu Engrenages, před večeří shrneme na jídlením stole věci tam, kde nebudou talíře, s horami je to jako s běháním a blog čtu jediný. Ten Kulidin o dětech. A mám ho hrozně ráda, protože Kulida píše úžasně o tom, o čem já psát pořád neumím. O těch dennodenních roztomile upatlaných ručičkách a o dětském žvatlání.

Napadlo mě minule, když jsem četla o její dceři lišce podšité, od kdy se vlastně dětem má začít říkat, že lhát se nemá?

Geckulka si s Alicí v ničem nezadá. Už před rokem, když jí nebyl ještě ani rok a půl, přišla na to, že pokud nás při probuzení volá jen tak "pro nic za nic", nesetká se se stejnou odezvou, jako když je k volání důvod. "Chudáčku, tobě vypadl dudlík", litovali jsme Geckulku, že žalostně pláče a nechce spinkat místo abychom ji kárali obvyklým: "pst, spinkej!". A tím začalo svěřepé vyhazování dudlíku a opičky dudu z postele, kdykoli si Geckulka vzpomněla, že nás musí zavolat. "Dudu!" ukazovala vždycky smutně na vysvětlenou. "Dudlidu!", kňourala, když už jsme její podšitost dávno odhalili a Hvězdopravec bručel: "Jestli ten dudlík vyhodíš ještě jednou, nechám ho tam, kde je".

Mimochodem, věta "jestli ještě jednou....poneseš si následky sám", je jako vystřižená z Rousseaua, který praví, že dítě se má učit z přirozených následků svých činů a že když Emil rozbije okno, má vidět, že mu bude zima. Užívání metody přirozených následků mi umožnila pochopit, proč Rousseau dal všechny své děti do sirotčince. "Nechám ho tam, kde je", znamená: "Po půl hodině řevu se pohádáme a dudlík Geckulce vrátíme". Podobně: "Nechceš večeřet, nemusíš, ale budeš mít v noci hlad" znamená: "Budeme v noci vstávat nejméně třikrát a dělat hladovému dítěti lahvičky se sunarem". "Nechceš spát po obědě, budeš unavená" znamená: " Od tří odpoledne se navzájem už ani neuslyšíme pro nepřetržité kňourání Geckulky, která nebude chtít dělat nic, ale neustále bude ono něco vyžadovat". Milý pane Rousseau, metoda přirozených následků je metodou "rodiče, potrestejte se sami".

Ale zpět k podšitosti. Když Geckulka už dávno pochopila, že víme, že Dudu i dudlík vyhazuje sama, přišla s novinkou "kaka" a "mňamňa", nebo-li nemůžu spát, protože mám hlad a hovňouse v pleně. Samozřejmě, že nás párkrát nachytala.

V létě jsme učinili pokus naučit Geckovou na nočník, výsledkem čehož byl jen strašný řev kdykoli se Geckulka pokakala, protože věděla, že bude následovat přebalení a tedy odebrání bobku, který nechěla dát. "Ty jsi kakala, Geckulko?", řeknu, když ucítím cosi, co by mohl být Camembert, ale není, protože doma zrovna žádný nemáme. Když mě Geckulka ignoruje, znamená to, že se nic neděje. Pokud řekne kategoricky: "Non!", je to jasné na sto procent. "Non!", zatlouká Geckulka co to jde a trvá to už měsíce. "Nini kaka!", pokouší se to dokonce občas svést na bratříčka. O to víc mě překvapilo tenhle týden, když Geckulka nemohla po obědě usnout a já, ucítivši neexistující Camembert, jsem opět pronesla onu typickou, stud a meze neznající, mateřskou frázi: "Ty jsi kakala?" "Oui!", řekla Geckulka zkroušeně, rychle si v postýlce sedla a upřela na mě hluboce své velké hnědé oči. "Ano!". Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem ji málem šla přebalit, ale něco mě zadrželo. Přeci jen už nejsem matka začátečník. Postel, siesta, došlo mi. "Ukaž!", řekla jsem a jako hráč ruské rulety jsem rovnou neohroženě do plenky strčila prst (nerodiče v tomto momentu omlouvám, pokud se právě rozhodli, že můj blog definitivně přestávájí číst). Samozřejmě, sucho a čisto. Liška podšitá.

Kromě toho, že Geckulka vymýšlí triky, jak na nás vyzrát, se ale mění v opravdickou osůbku. Je jedno kolikrát jsem tu psala o opravdické holčičce a neviditelném růstu, roste a mění se pořád. Má pořád moc ráda auta a řízení a pozoruje všechno tak dokonale, že když vyjíždíme z domu a Hvězdopravec si zapomene zapnout pás, Geckulka se rozhouká dřív než kontrolky v sedadlech. "Pán, paní, děti", ukazuje mi na svých zánovních angličácích, kde kdo sedí. "Papa, mamá, MUA, Nini!", navrhuje jinou možnost a v zápětí se rozzáří, ukáže na tažnou kouli a řekne: "Papa" a rozesměje se na celé kolo: "Noooon!" Kdo to kdy viděl, aby tatínek jezdil na tažné kouli?

Překvapuje mě, kolik si toho naše holčička pamatuje a říkám si, že možná někdy teď bude mít první skutečnou vzpomínku. "Co bylo v taštičce, co ti dala Maylis?", zeptala jsem se dneska. Maylis je kamarádka z jeslí, která před týdnem dětem přinesla malý dárek, protože slavila narozeniny. Geckulka se na mě dívala a neříkala nic. "Sušenka," pomohla jsem jí. "A co ještě?" "Bobón!", rozzářila se Geckulka a byla tak nadšená, že si vzpomněla, že ji ani nenapadlo, kam že ty lentilky s nápisem "Maylis 2 roky" všechny přišly (jsou schované v kuchyni). "A co ještě?", nedám se. Geckulka se zamyslí: "Balón! Balón kasé!". Balónek! Rozbitý balónek! Že si vzpomene na bonbóny je dobré. Ale že si vzpomene na nenafouknutý balónek, který se mi nafukovat nechtělo, a tak jsem vzala zavděk vysvětlením, že je rozbitý, to už je důkaz, že si Geckulka pamatuje a všechno nám to pěkně počítá. Asi bychom měli přestat být podšití alespoň my.

Protože naše holčička je opravdu veliká. Díky Malému hnědému méďovi, který je pořád její velký vzor, nepláče už u doktora a nechá se prohlédnout, aniž by strejdovi Patrickovi brala stetoskop a křičela: "Non, pa ša!" (ne, tohle ne!). Malý hnědý méďa se přece vůbec nebojí a nechá doktora dokonce, aby se mu podíval do uší, a tak když minulý týden Geckulka kašlala a ve středu  v sedm večer skončila v čekárně u strejdy, Hvězdopravec nezapomněl onu skutečnost naší slečně připomenout - a fungovalo to. "MUA!", ukazuje na sebe Gecková teď pyšně, když čteme o nebojácném Méďovi u doktora. Jak to dělají v zemích, kde Malý hnědý méďa není, to nevím. S úpěchem u doktora jsem začali pomalu litovat, že dle všech informací neexistuje také Malý hnědý méďa jde k holiči, Malý hnědý méďa jí zeleninu a především Malý hnědý méďa kaká do záchodu.

"Šokola, šokola!", volá Geckulka, když jdeme z jeslí kolem pekárny. Pak je škola angličtiny, kam nakoukne a zeptá se mě: "E ša?" (a tohle?). "To je škola," řeknu. "Kyti!", jásá Geckulka u další vitríny. Nejedná se o květinářství, nýbrž o pohřební službu, a Geckulka jejich výklad miluje. Kromě kytiček jsou tam i mramorové tabulky a na jedné je lovec se psem, kteří se Geckové obzvlášť líbí. Následuje kadeřnictví. Gecková nalepí opět nosík na sklo. "Tady stříhají vlásky," řeknu: "Chceš si je jít nechat ostříhat?" "Non!", řekne rezolutně Gecková a jde rychle dál. Po letním zážitku u kadeřníka, kdy Hvězdopravec nakonec odnesl okudlanou Geckovou domů v podpaží, jsme u holiče nebyli a nepovedlo se nám dokonce ani ustřihnout asi dvoucentimetrový zub, který měla Geckulka na krku. Na vlasy se prostě sáhnout Geckulce nedalo. O to víc jsem byla překvapená, když Gecková, zarostlá a s vlasy v očích, v sobotu na známou otázku: "Chceš se dát jít ostříhat?" neřekla nic. "Zdá se, že souhlasí", řekla jsem Hvězdopravci a v sobotu pět večer jsme tedy nasedli do auta a jeli se nechat ostříhat. Zdálo se, že Geckulka si dobu vybrala dobře, protože všude, kam chodíme, bylo plno, ale nakonec mě napadlo dojet do onoho nedávno otevřeného kadeřnictví vedle pohřební služby, kadeřnictví, které je ve značně - pardon - mrtvé zóně vedle nemocnice. Hvězdopravec otočil Dustera a jeli jsme. Ve ztemnělých ulicích okolo nemocnice svítila výloha kadeřnictví a když jsme projížděli kolem, řekl Hvězdopravec: "Běž se zeptat!" Vyskočila jsem jako James Bond a dvěma skoky jsem byla u kadeřnice, která kouřila na pustém prázdném chodníku: "Stříháte malé děti?" Kadeřnice kývla. Palcem ruky jsem Hvězdopravci naznačila, že OK, mission possible. "Pojď si pro ni!", kývl Hvězdopravec.

A tak jsme se ocitli u kadeřníka. A víte co? Geckulka ani nemukla, seděla sama na křesle, upřeně se na sebe dívala do zrcadla a bylo vidět, jak zatíná zuby a snaží se, protože se ve skutečnosti bojí. Myslím, že jsem na ní ještě nikdy nebyla tolik pyšná. A tak nevím, kdy začneme Geckulce říkat, že lhát se nemá, ani jak to nakonec uděláme se záchodem, ale začínám si být poměrně jistá, že to všechno přijde, až bude ten správný čas.